I.
STAROSLOVĚNSKÁ LEGENDA O SV. VÁCLAVU
Pokus
o rekonstrukci původního znění *) – 1. část
„Sě nyně“
|
V 28. den měsíce září
Zabití svatého Václava, knížete českého.
Pane, požehnej, Otče.
Hle, nyní se naplnilo prorocké slovo, které řekl sám náš Pán Ježíš Kristus: Přihodí se zajisté v posledních dnech, a ty, jak se domníváme, jsou právě nyní, povstane bratr proti bratru svému a syn proti otci svému, a člověku budou jeho domácí nepřáteli. Neboť lidé budou k sobě nemilosrdní, ale Bůh odplatí jim podle skutků jejich.
[1] Byl jeden kníže v Čechách jménem Vratislav a jeho žena se zvala
Drahomíra.1 I narodil se jim prvorozený syn a na křtu dali mu jméno
Václav. Když povyrostl a bylo třeba mu udělit postřižiny, otec jeho Vratislav pozval k nim jednoho biskupa s
jeho notářem i s jeho duchovenstvem. V chrámě svaté Marie byla proň odzpívána mše, a potom biskup vzal hocha a postavil jej na rohu stupně před oltářem a požehnal jej slovy: „Pane Ježíši Kriste, požehnej tohoto hocha, jakos požehnal všechny své spravedlivé“.2
A tak s požehnáním byl postřižen. Proto se domníváme, že hoch požehnáním tohoto biskupa a jeho zbožnými modlitbami počal růst chráněn milostí Boží. Jeho bába
Ludmila dala jej vyučit
v knihách slovanských pod vedením kněze, a on si dobře osvojil jejich smysl. Vratislav pak jej poslal do Budče, tam se hoch počal učit
knihám latinským a osvojil si je dobře.3
[2] Když otec jeho Vratislav zemřel, dosadili Češi na dědičný trůn jeho syna, knížete Václava. Jeho bratr
Boleslav vyrůstal pod ním, neboť
oba byli ještě malí. Ale matka jejich
Drahomíra zajistila zemi a spravovala lid, dokud Václav nedospěl, a když dospěl, sám se jal spravovat svůj lid.4
Měl čtyři sestry, ty provdali a vybavili do různých knížectví.
Milostí Boží vskutku kníže Václav nejen se dobře naučil knihám, ale i ve víře byl dokonalý. Všem nuzným prokazoval dobrodiní, nahé odíval, lačné krmil, pocestné přijímal podle slov evangelia, vdovám nedával ukřivdit, všechny lidi chudé i bohaté miloval, přisluhoval služebníkům Božím, kostely zlatem zdobil. Ježto věřil celým srdcem v Boha, konal za svého života všechny dobré skutky, jaké jen mohl.
[3] I zpychli mužové čeští, vždyť kníže jejich
byl ještě mlád, a ďábel vnukl jim do srdce dřív jako do srdce Jidášovi, zrádci Páně, aby povstali proti svému pánu Václavovi jako Židé proti Kristu. Neboť je psáno, že každý, kdo povstává proti svému pánu, podoben je Jidáši. Ti tedy namluvili Boleslavovi: Bratr Václav tě chce zabít a dohodl se o tom se svou matkou a se svými muži.
Ti zlí psi i Václava před tím
navedli, aby vyhnal svou matku bez
viny. Ale Václav byl si vědom, co je to bázeň Boží, a ulekl se slova, jež dí: Cti otce svého i matku svou a milovat budeš svého bližního jako sebe samého. Aby splnil všelikou spravedlnost Boží,
přivedl svou matku nazpět a velmi se kál a s pláčem pravil: Pane Bože, nepokládej mi to za hřích. A připomínal si též slova proroka Davida, jenž řekl: Hříchů mé mladosti a mých nevědomostí nevzpomínej, Pane.5
Kál se tedy a ctil svou matku, ona pak se radovala z jeho víry a z dobroty, kterou konal. Neboť nejenže chudým a ubohým a pocestným a mnohým jiným prokazoval dobrodiní, jakož jsme shora řekli, nýbrž vykupoval i ty, kteří byli prodáni do otroctví.
Na všech hradech vystavěl kostely velmi krásně a v nich se postaral velkolepě o služebníky Boží z mnohých národů, kteří tam konali bohoslužby dnem i nocí podle ustanovení Božího a jeho služebníka Václava. A jak mu Bůh vložil do srdce,
vystavěl kostel svatého Víta.6
[Pokračování ...].
Překlad Josef Vašica
(1969)
Poznámky:
|
*) –
|
Jak uvedl editor publikace o nejstarších legendách Oldřich
Králík (1969, s. 224), „jsou nesnáze s ustálením
textu I. stsl. legendy, protože se zachovala v rukopisech velmi pozdních, oddělených mnoha staletími od
originálu. Dnes je celkem shoda, že k původnímu znění
mají nejblíže rukopisy charvátské, ale v jejich emendování
nejsou učenci jednotní. Nejznámější je
Weingartův pokus o rekonstrukci původního znění (r. 1934),
prof. Vašica se
v drobnostech od ní – i od charvátských
rukopisů samých – odlišuje. Vnesl jsem do jeho znění dvě
emendace, Havránkovu (biskupský notář místo „jménem
Notar“) v 1. kapitole a Jakobsonovu („při stavbě
chrámu“ místo
„že postaví chrám“) v 7. kapitole. Prof. Vašica
zrevidoval a hlavně zmodernizoval své překlady staroslověnských legend pro tento soubor, byla to snad jeho
poslední literární práce před smrtí“. |
1 –
|
O křtu Vratislava ani
Drahomíry se nemluví. Předpokládá se zcela automaticky, že
byli oba křesťané. Proto také dávají Václava s naprostou samozřejmostí
pokřtít hned po narození, jak se slušelo. |
2 –
|
Postřižiny se udělovaly chlapcům
v sedmi letech věku. Severoruská redakce legendy (text Minejní) se
v tom od charvátské významně liší ve znění biskupova požehnání,
uvádí jej v celé nezkrácené podobě – viz „Srovnání“ níže. |
3 –
|
Jestliže Ludmila dala vyučit
Václava v knihách slovanských
pod vedením kněze (a on si dobře osvojil jejich smysl)
a pak byl otcem poslán do Budče (patrně dodatek podle
legendy X), aby se vyučil v knihách latinských
(zde ho učil kněz, zvaný Učen, jak praví Crescente
a II. stsl. legenda, podle Kosmových anagramů
totožný s moravským biskupem Gorazdem), potom logicky v sídle Vratislavově (což zřejmě nebyla Praha,
kde vládl Spytihněv) by musel tehdy působit pouze slovanský kněz, latiny neznalý.
Je ovšem možné, pokud
Ludmila sídlila na Budči (D. Třeštík 1997, s. 364-366), že
knihám slovanským i latinským Václava učil
tentýž kněz – biskup Gorazd-Učen
– viz „Rodokmen Mojmírovců“. |
4 –
|
Po smrti knížete Vratislava
(†921) dosadili Václava
na trůn a „Boleslav vyrůstal pod ním“. Ale „oba byli ještě
malí“, a tak vládla Drahomíra. Z této nelogické změti
informací má racionální jádro asi jen zpráva o Drahomířině
regentské
vládě, o níž Crescente
vůbec nemluví. Proč k ní vůbec došlo?
Vždyť Václav už nebyl žádný mladíček,
v roce 921 měl asi 26 roků, jak vyplývá z antropologicko lékařského
průzkumu
jeho kosterních pozůstatků, který provedl E. Vlček (1997,
s. 112, 126, 134-135, 137), čili ve Václavově věku příčina v žádném
případě nebyla. Svůj lid tedy nezačal
spravovat „až dospěl“, když dospělý byl již v roce
otcova úmrtí, ale zřejmě až po Arnulfově zásahu v Čechách
v roce 922, kdy Drahomíra byla donucena odstoupit, či spíše byla vyhnána. Tehdy měl Václav 27 let a Boleslav asi patnáct (nebo méně), a jak uvádí I. stsl.
legenda, „rostl pod ním“ (charv.),
resp. „počal mu býti poddán“ (Vost.,
Min.). Jeho skutečný věk ovšem legendista
uvést nemohl, protože pak by Václav vypadal
jako slaboch, který si svoje právo na stolec nedokázal vůči „matce“
prosadit. Proto se také v ž á d n é
václavské legendě nemluví
o Václavově dožitém věku!
K dožitému věku Vratislava a Václava srovnej článek:
„Jak staří umírali staří »Přemyslovci«?“. |
5 –
|
Legendista se vůbec nezmiňuje
o Ludmilině vraždě, proto může mluvit „o matce bez
viny“,
chybí mu pak motiv pro Václavovo vyhnání Drahomíry. K tomu
stejně mohlo dojít až po Arnulfově zásahu (922), tedy až poté, co
se Václav ujal vlády. Je proto možné, že
v době, kdy tato legenda vznikla, se kult sv. Ludmily buď ještě
neprosadil, anebo naopak legendista nechtěl opakovat
to, co v té době již bylo zaznamenáno ve staroslověnské legendě
ludmilské – dnes ztracené. Ta musela
vzniknout ještě za života knížete Václava, když se v ní mluvilo
jen o Václavově matce jako o vražedkyni a Boleslav I. tu vůbec nebyl jmenován. Co bylo jejím
obsahem můžeme dnes usuzovat jen ze staroslověnského Prologu o sv. Ludmile nebo z latinské
Fuit. |
6 –
|
„Na všech (»přemyslovských«)
hradech nechal postavit kostely“, nad tím se asi pozastavovat
nebudeme. Proč však na Pražském hradě staví právě rotundu?
Stavbu podle velkomoravských vzorů. Stál
zde již kostel P. Marie, kde byl pohřbený jeho strýc Spytihněv,
a bazilika sv. Jiří, v níž nalezl spočinutí jeho
otec Vratislav. Pro svoji bábu Ludmilu dává postavit při bazilice samostatnou
kapli. Nabízí se tu tedy logické vysvětlení, že
svatovítskou rotundu dal Václav postavit nad
hrobem svého děda Bořivoje. Byl to přece právě Bořivoj, kdo přenesl
moravské křesťanství do Čech (Kristián, kap.
2). Kromě toho Václav zřejmě usiloval o to, aby staroslověnská liturgie
zazněla i na Pražském
hradě, nejen v rotundách v jeho blízkém či vzdálenějším
okolí – rotunda (?) sv. Klimenta na Levém Hradci, rotunda sv. Petra na Budči,
rotunda sv. Kosmy a Damiana v Boleslavi. |
|
Petr Šimík (2005).
Komentář:
„Víme dnes bezpečně, že typ rotundy
byl do Čech přinesen právě z Velké Moravy a bylo by tedy možné,
že byl použit již u nejstaršího v Čechách postaveného
kostela“ (D. Třeštík 1997, s. 330), tj. kostela sv.
Klimenta na Levém Hradci, který dal postavit kníže Bořivoj.
„Zákoník Lex Salica Karolina hovoří o prastarém zvyku budovat
nad hroby významných mrtvých memoriální sakrální stavby.
Taková stavba, nejspíše dřevěný kostel sv. Michala, vznikla
nad prvním hrobem kněžny Ludmily na Tetíně“ – uvádí P. Sommer (2001, s. 7-8). Lze proto předpokládat, že nad hrobem svého
děda nechal Václav také postavit kostel, v tomto případě
kamennou rotundu.
„Rotundy a vůbec centrální
stavby nebyly původně určeny pro bohoslužby, stavěly
se nad hroby mučedníků nebo se
zřizovaly na zvláště památných a posvátných místech.
Později se z nich staly normální kostely, ale tento »památeční«
ráz na nich přece jenom zůstal. Václav dal svou rotundu postavit
na místě, které bylo jistě památné. Postavil ho totiž na
pahorku Žiži (nebo spíše Siži), »uprostřed hradu«, kde už dávno
předtím stál knížecí stolec, onen symbol vlády, pro nějž
pak čeští bojovníci »činili ze svých lebek most« pro ty, kteří
na něj chtěli usednout. Hned vedle rotundy se nacházelo pohřebiště,
vzniklé nejspíše delší dobu před jejím postavením. Při její
stavbě se jeden či dva z hrobů ocitly uvnitř rotundy,
kostel byl možná postaven nad již existujícím hrobem či hroby.
E. Vlček se domníval, že v tomto hrobu (označeném K1) byl
pochován Bořivoj. Ve svém
kostele P. Marie totiž Bořivoj pohřben nebyl, leží v něm
nepochybně Spytihněv se svou manželkou. Pahorek Siži s kamenným
knížecím stolcem a snad i hrobem
Václavova děda, prvního křesťanského
knížete, by však byl vskutku památným a posvátným
místem“ (D. Třeštík 1997, s. 409-410).
Srovnání:
• I. stsl. legenda (charv.): Václavovo mládí
a skutky, Vražda
Václava a translace těla (vraždu Lidmily vynechává).
•
I. stsl. legenda (Vost.): Václavovo mládí
a skutky, Vražda
Václava a translace těla (vraždu Lidmily vynechává).
•
I. stsl. legenda (Min.): Václavovo mládí
a skutky, Vražda
Václava a translace těla (vraždu Lidmily vynechává).
•
Crescente (bav.): Zavraždění kněžny
Ludmily, Zavraždění
knížete Václava a translace těla
(chybí motiv vražd).
•
Gumpold (překl. Z. Kristen): Předmluva,
Václavovo mládí,
Václavovy skutky, Václavovo vidění a
proroctví, Z jinocha mužem, obnovení chrámů,
Stavba a posvěcení chrámu, Pozvání
na hostinu, Zavraždění Václava, Translace.
•
Kristián: Stáří
prvních Přemyslovců, Václavovo vidění a proroctví,
Vražda knížete Václava, Přenesení
těla.
•
II. stsl. legenda (Nikol.): Předmluva, Václavovo mládí,
Václavovy skutky, Václavovo vidění a
proroctví, Vražda Ludmily, Převzetí
moci a vyhnání Drahomíry, Stavba
a posvěcení chrámu, syn Zbraslav, Pozvání
do Boleslavi, Přípitek archandělu
Michaelovi, Účast na jitřní, Potyčka
s Boleslavem, Zavraždění Václava, Vyhubení jeho přátel, kněží a služebníků a jejich dětí, Zázrak
s krví, Odplata Nejvyššího, Translace Václavova těla, Zázraky.
•
Fuit (překl. B. Ryba): Vražda
kněžny Ludmily (Boleslava nejmenuje, translaci Ludmilina těla neuvádí).
•
Prolog o Ludmile (překl. J. Vajs): Vražda
kněžny Lidmily a přenesení jejího těla
(chybí motiv vraždy).
•
Prolog o Ludmile (překl. J. Vašica): Vražda
kněžny Lidmily a přenesení jejího těla
(chybí motiv vraždy).
•
Prolog o Ludmile (překl. E. Bláhová-V. Konzal): Vražda
kněžny Lidmily a přenesení jejího těla
(chybí motiv vraždy).
•
Prolog o sv. Václavu (překl. J. Vajs): Zabití
Lidmily, Vyhnání a návrat matky, Vražda Václava, Přenesení těla. |
Tabulky:
4. „Stáří prvních »Přemyslovců«“.
5. „Věk a období vlády knížat
v grafickém znázornění“ (do roku 960).
8. „Srovnání motivů v
ludmilských a václavských legendách“.
12. „Dožitý věk knížat
podle průzkumu kosterních
pozůstatků nejstarších »Přemyslovců«“.
13. „Průběžný věk členů
prvních tří generací »Přemyslovců« v některých klíčových
letech“.
Pokračuje 2. částí: Vražda
Václava a přenesení jeho těla.
Literatura:
• Josef Vajs (ed.): Sborník staroslovanských literárních památek
o sv. Václavu a sv. Lidmile. ČAVU, Praha 1929.
• Oldřich Králík (ed.): Nejstarší legendy přemyslovských Čech. Vyšehrad, Praha 1969.
• Dušan Třeštík: Počátky Přemyslovců. Vstup Čechů do dějin
(530-935). NLN, Praha 1997.
• Petr Sommer: Začátky křesťanství v Čechách. Kapitoly z dějin
raně středověké duchovní kultury. Garamond, Praha 2001. |
aktuality
• zajímavosti
• kontakt
• naše cíle
• ohlasy
• sponzoři
• archiv
mýty a pověsti
• legendy
• kroniky
• dokumenty
• jiné texty
lokality
• archeologie
• hroby
• antropologie
• historie
• otázky
jazyk
• písmo
• písemnictví
• víra
• symbolika
• artefakty
• vlivy
mapky
• plánky
• tabulky
• rodokmeny
• osobnosti
úvahy
• komentáře
• odkazy
• časová osa
• rejstřík
• obsah
|