Život Václava, knížete českého

(Krev nelze smýt, Osud spiklenců, Translace těla)

   [Pokračování ...].
   21. Po vznešeném umučení přestatečného bojovníka Božího někteří služebníci podle rozkazu smývali vodou krev, která právě v hodině mučednické smrti se v krůpějích objevila na stěnách kostela, a docela ji setřeli. Ale když příštího dne tam přišli, spatřili, že krev nejinak než poprvé na témž místě lpí a dělá na stěně skvrny. Nemálo poděšeni tímto úkazem přinesli opět vodu a krev se snažili ještě pozorněji smýti. Když se nazítří vrátili, aby zjistili, zda se i tentokrát marně namáhali, seznali, že stěna neméně je zbarvena krví, ačkoli byla třikrát umyta. Velmi se tomu podivujíce upustili od další námahy s umýváním a stěna ta se až dodnes skví barvou kapek krve jako posvátným znamením, jak jsme z vypravování pravdomluvných svědků opětovně zvěděli.

   22. Po triumfu neohroženého bojovníka Kristova všichni, kdož prolili jeho nevinnou krev, zasaženi nebeským hněvem nebo uchváceni ďábelskou mocí, neobjevili se už potom mezi lidmi, nebo změnivše svou přirozenost místo mluvení štěkali jako psi a skřípáním zubů vyluzovali zvuky zvířecího hryzání, anebo chřadli a na těle sesýchali, popřípadě aspoň nadobro pozbyli sluchu. A tak skonali život jim samým protivný.

   23. Když tam ctihodné tělo odpočívalo po tři léta, zjevilo se v noci některým věřícím, že by mělo býti vnuknutím Božím odtud přeneseno do chrámu svatého Víta mučedníka, jejž sám byl vystavěl, a v něm důstojnějším způsobem pohřbeno.¹ Procitnuvše ze spánku uvěřili vidění, a třebaže se obávali ukrutnosti knížete, přece za půlnočního ticha se strachem otevřeli hrob, vzácné rukojmí těla mučedníkova položili, aniž otevřeli   r a k e v , na vůz, pečlivě uvázali a dali se cestou, kudy se chodí. Přišli k potoku, který pro přílišnou hloubku zvířata táhnoucí vůz nemohla přebrodit a přejít, přičemž na žádném břehu nebylo loďky ani přívozu. Zastavili se a rozhlíželi vůkol. Most kdysi tu stojící se vzedmutými vlnami sesul, dřev k jeho opravě nenalézali. Co počíti? Když je svírala taková úzkost, pozvedli najednou oči a hle, podivuhodnou mocí Boží vůz stál na druhém břehu a na žádném místě se ho nedotkla vlhkost vody. Tímto zázrakem sami poněkud zmateni na koních přebrodili potok a sledujíce vůz, obtížený svatým břemenem, rychle už dorazili k určenému místu. Chválíce Boha vstoupili s   r a k v í   do chrámu, uzavřeli pečlivě dveře a pomodlivše se otevřeli   r a k e v : a hle, tělo bylo do poslední tkáně neporušeno, všechny rány zaceleny, takže jen stopy jizev byly patrné, s výjimkou rány zasazené mečem bratrovým, která byla otevřená a z níž bylo vidět prýštiti krev. Zavřeli opět   r a k e v , pochovali – u přítomnosti zástupu věřících a za jásavého zpěvu kněží – drahé tělo před samým oltářem, aby slavnou památkou bylo oslavováno.² A tam častěji skvoucí všemohoucností Boží pro zásluhy tak tak velikého muže rozzařují se nesčíslná znamení zázraků, takže věřící se ocitají v blahém vytržení a nevěřící propadají zděšení. Poznamenává se pak čas tohoto přenesení den 4. března, aby jej lidé slavili.³
   Zdá se příhodným, aby do našeho vyprávění byla vložena pečlivá zmínka o zázracích, které láska Boží pro slávu zásluh jeho po světě se skvoucí ráčila potom učiniti.
   [Pokračování ...]

Překlad Zdeněk Kristen (1969)

Poznámky:

Petr Šimík (2005).

Literatura:
• Josef Vajs (ed.): Sborník staroslovanských literárních památek o sv. Václavu a sv. Lidmile. ČAVU, Praha 1929, s.  64-65.
• Oldřich Králík (ed.): Nejstarší legendy přemyslovských Čech. Vyšehrad, Praha 1969.
• Staroslověnské legendy českého původu. Nejstarší kapitoly z dějin česko-ruských kulturních vztahů, ed. A.  I.  Rogov-Emílie Bláhová-Václav Konzal. Vyšehrad, Praha 1976, s.  273-274.
• Emanuel Vlček: Nejstarší Přemyslovci. Fyzické osobnosti českých panovníků. Atlas kosterních pozůstatků prvních sedmi historicky známých generací Přemyslovců s  podrobným komentářem a  historickými poznámkami. Vesmír, Praha 1997.
• Dušan Třeštík: Počátky Přemyslovců. Vstup Čechů do dějin (530-935). NLN, Praha 1997.