CRESCENCE
FIDE CHRISTIANA
Když rostla víra
křesťanská (bavorská recenze)
2. část: Zavraždění knížete
Václava, translace světcova těla |
[Pokračování ...]
Tehdy však jeho mladší a horší bratr jménem Boleslav dal se ošálit ďáblovou lstí a s bezbožníky pojal proti řečenému blahoslavenému muži zločinný záměr, že ho zahubí.
Václav o tom věděl, a jako muž v úpalu dne trávu kosící žízní po vodě, tak sám nepochybně toužil dojíti smrti mučednické; nepřál si však, aby se to stalo rukou vlastního bratra, protože ho měl rád, a protože věděl, že by bratr pro takovýto čin neušel věčnému peklu.
Tou dobou zamýšlel vystavět chrám Hospodinovi. I obrátil se po poslech na zbožného biskupa města Řezna, jménem
Tuto, s tímto vzkazem: „Můj otec vystavěl chrám Pánu Bohu, já pak zamýšlím založit s Tvým svolením1 kostel Pánu Bohu ke cti svatého Víta, mučedníka
Kristova“.
Biskup Tuto tehdy rozpjal ruce s díkůvzdáním Hospodinovi a s jásotem řekl: „Toto vyřiďte mému synovi, blahoslavenému Václavovi: Tvůj kostel již stojí před tváří Pána Boha co nejpůvabněji zbudován“. A když to poslové podle biskupova rozkazu vyřídili, velice se Václav zaradoval a svolav všechny, sám s pomocí Boží
položil základní kámen2
k podivuhodné stavbě kostela zasvěceného svatému Vítu.
Tou dobou chtěl jít do Říma, aby ho papež oděl rouchem mnišským;3
hodlal se totiž pro lásku k Bohu vzdát svého knížetství a postoupit je bratrovi. Nemohl však tak učinit pro shora jmenovaný kostel, protože nebyl ještě dostavěn.
Tehdy jeho svrchu řečený bratr, stejně jako kdysi, uradil se s bezbožníky a poslal k němu posla, aby jej lstivě pozval do jeho domu4 jakoby na hostinu, ve skutečnosti však na smrt. Ani toto nebylo Václavovi tajemstvím. A když nadešla doba k odchodu, naposled pozdravil všechny své přátele, hned se vydal na cestu a toho dne pobyl na hostině s těmito zarputilými nepřáteli. Tenkrát se kdosi nahnul k jeho uchu a pošeptal mu: „Prchni, můj pane, co nejrychleji, protože tihle lidé tě chtějí co nevidět zabít!“ On však nechtěl utéci, znovu vešel mezi hodovníky a chopiv se číše, přede všemi nebojácně pravil zvýšeným hlasem: „Ve jménu blahoslaveného
archanděla Michala vypijeme tuto číši s prosbou, aby nyní uvedl naši duši k pokoji věčného radování, amen.“
Oné noci, ještě před úsvitem následujícího dne, jak míval často v svém obyčeji, šel do kostela na jitřní pobožnost. Na cestě se potkal se svým bratrem a řekl mu: „Včera jsi nám pěkně posloužil, Bůh ti to odplať!“ On však vytasil z pochvy meč a udeřil jím svatého muže do hlavy se slovy: „A dnes ti chci takhle posloužit!“ Svou ranou způsobil jen lehké škrábnutí, protože ho opustila síla pro strašlivou bázeň. Blahoslavený Václav byl by ho mohl snadno přemoci, protože se mu podařilo vychvátit mu meč z ruky, ale nechtěl se sám poskvrnit. Ale bratr se dal do křiku: „Hola, kde jste? Pomozte mi!“ Tu přiběhli všichni oni zlovolníci
ze skrýší
a drásajíce Václava mnoha ranami mečů i kopí jej zabili. Na tomto tedy zápasišti jeho duše vysvobozena z vězení pozemského života a ověnčena krvavým vavřínem odebrala se k Pánu
dne osmadvacátého září.5
Jeho bezduché tělo chvatně uložili do hrobu a jeho nevinnou krev, která postříkala zemi i prkna, smyli vodou. Když však vstali druhého dne ráno, spatřili na témž místě prolitou krev a znovu ji vodou smyli. A když vstali třetího dne, opět spatřili na řečeném místě prolitou krev a musili ji vodou smývat po třetí. Tenkrát snad hned se chvatně rozběhli do města Prahy, povraždili všechny jeho přátele6
a pronásledovali jeho kleriky, jakož psáno jest (Zach. 13, 7; Mat. 26, 31;
Mar. 14, 27): „Bíti budu pastýře, a rozprchnou se ovce.“ Ale oni vrazi sami, kteří jej udolali, štváni jsouce zlými duchy uprchli a víc se neobjevili; jedni z nich pomřeli štěkajíce jako psi a skřípějíce zuby, druzí zase setrvali až do smrti vychrtlí a ohluchlí.
Jeho tělo odpočívalo na témž místě po tři
roky. Tu měli kteřísi lidé vidění ve snách, že by je měli přenést do kostela, který on sám vystavěl. I vstali o půlnoci, vyzvedli jeho tělo z hrobu,7
naložili na vůz a přijeli s ním k bystřině, jejíž vzduté vody se přelily přes břehy a nedovolovaly přechod. Tu sklíčeni nesmírným žalem vydali se hledat dříví, aby vystavěli most. Při návratu však shledali, že vůz se svatým tělem stojí na druhé straně bystřiny beze známek smočení. Co máme o tom poznamenat, než že jej tam přepravil zásah všemohoucího Boha? I vozkové vidouce tento zázrak velice se divili. A tak s ním přijeli k řečenému kostelu. Tehdy rozžehli světlo, prohlédli tělo a shledali, že je neporušené a všechny jeho rány zacelené; jenom jediná rána mokvala krví, ta, kterou mu na začátku zasadil bratr. Světcovo přenesení se slaví čtvrtého března.
Překlad Bohumil
Ryba (1969)
Poznámky:
|
1 –
|
Ke stavbě kostela Václav
žádné biskupovo povolení nepotřeboval. Odráží se tu zřejmě
pozdější svolení řezenského biskupa Wolfganga ke zřízení
pražského biskupství (D. Třeštík 1997, s. 258). Václavovi
ale nejspíš nešlo jen o stavbu nějakého konkrétního
kostela (ecclesia), ale výstavbu samostatné české církve
(ecclesia) po Rostislavově vzoru. S tím nepochybně souvisí
i Václavův záměr „jít do Říma“
a vše dohodnout s papežem. |
2 –
|
P. Sommer (2001, s. 38) připouští
používání „základního kamene“ (lapis primarius) při
zakládání církevních staveb v zemích s rozvinutým křesťanským rituálem
snad v 10. století, s jistotou v 11. století. „Je vyloučeno,
aby církevní kultura Čech, která ideu základního
kamene zjevně převzala, užívala tento kámen již ve století devátém“.
Autor zde naráží na nález základního kamene
uvnitř levohradecké rotundy sv. Klimenta, stavby, připisované dosud Bořivojovi. Navíc tu prý byl, vzhledem ke své
poloze, prokazatelně použit druhotně (kříž vyrytý do kamene
není ve svislé, ale ve vodorovné poloze). Z toho
autor vyvozuje, že Bořivoj stavebníkem této rotundy být
nemohl. Není dokonce vyloučeno, že první kostel v Čechách,
o němž mluví Kristián, byl pouze dřevěný.
Na druhou stranu nelze pouštět ze zřetele,
že „církevní kultura Čech“ sem byla Bořivojem přenesena z Moravy
již »hotová«. Pokud se týká kříže vyrytého
„ve vodorovné poloze“, nelze ani vyloučit, že byl vyryt
dodatečně. Podobný kříž vyrytý „ve vodorovné
poloze“ můžeme najít i na jednom z kamenů velkomoravského
kostelíka v západoslovenských Kopčanoch. Je tomu
tak nejspíš proto, že ve zdivu žádný kámen ve svislé poloze není.
Z toho však nelze vyvozovat, že kámen s vodorovně vyrytým křížem tu byl použit „druhotně“, že by se
nutně muselo jednat o „základní kámen“,
který byl v nějaké „původní“ stavbě orientován svisle.
Takovou jistotu rozhodně nemáme. |
3 –
|
Podle D. Třeštíka (1997, s.
258) je Václavův zamýšlený odchod do Říma pouze běžné legendistické
schéma. Spíše je pravděpodobnější, že to byl
již Václav, kdo usiloval o založení pražského biskupství
(ne-li přímo arcibiskupství), ne až jeho
vrah. Viz výše pozn. 1. |
4 –
|
Crescente místo Václavovy
vraždy ještě neuvádí, autor jej buď neznal, nebo lokalizaci
vraždy nepovažoval za důležitou. |
5 –
|
Šlo tedy nepochybně o předem
připravený a promyšlený čin (srovnej D. Třeštík 1997, s. 434, který z přízně
věnované Boleslavovi I., zakladateli starého
českého státu, akt úkladné vraždy překvalifikoval na neúmyslné
zabití). Z údajů autora Crescente rok
Václavovy smrti žádným způsobem nevyčteme. |
6 –
|
V obavách z možné pomsty Václavových
přátel v Praze, pro jistotu povraždili i je. Dokonce i nemluvňátka,
jak uvádí I. staroslověnská legenda (charv.). |
7 –
|
Podle D. Třeštíka (2000,
I., s. 11) k přenesení Václavova těla nedošlo 3 roky po vraždě,
jak uvádí Crescente, ale až 30 let po ní. Translaci dává do
souvislosti se snahou Boleslava I. o založení pražského
biskupství. Viz list
papeže Jana XIII. Boleslavovi. Z tohoto důvodu se jeví, že i další „přesné“ časové údaje v legendách,
např. o dožitém věku knížat (Kristián, Fuit),
jsou pouze domněnky a odhady legendistů, vzdálených od popisovaných
událostí padesát a více let. D. Třeštík
(1997, s. 449n) však na nich staví jako na „historických
faktech“. Viz srovnání údajů legend s výsledky Vlčkova
antropologicko-lékařského průzkumu kosterních pozůstatků nejstarších
„Přemyslovců“ v tab. 4.
Podle Vavřincovy legendy (část 12.) došlo k přenesení Václavova těla z Boleslavi do Prahy až
„za času
pana Vojtěcha, vznešeného vyznavače a biskupa“ (Vojtěch
byl biskupem zvolen roku 982 na
Levém Hradci), tzn. až za vlády Boleslava II. (972-999). |
|
Petr Šimík (2005).
Zpět:
Crescente – 1. část: Zavraždění kněžny Ludmily.
Srovnání:
• I. stsl. legenda (charv.): Václavovo mládí
a skutky, Vražda
Václava a translace těla (vraždu Lidmily vynechává).
•
I. stsl. legenda (Vost.): Václavovo mládí
a skutky, Vražda
Václava a translace těla (vraždu Lidmily vynechává).
•
I. stsl. legenda (Min.): Václavovo mládí
a skutky, Vražda
Václava a translace těla (vraždu Lidmily vynechává).
•
Crescente (bav.): Zavraždění kněžny
Ludmily, Zavraždění
knížete Václava a translace těla
(chybí motiv vražd).
•
Gumpold (překl. Z. Kristen): Předmluva,
Václavovo mládí,
Václavovy skutky, Václavovo vidění a
proroctví, Z jinocha mužem, obnovení chrámů,
Stavba a posvěcení chrámu, Pozvání
na hostinu, Zavraždění Václava, Translace.
•
Kristián: Stáří
prvních Přemyslovců, Václavovo vidění a proroctví,
Vražda knížete Václava, Přenesení
těla.
•
II. stsl. legenda (Nikol.): Předmluva, Václavovo mládí,
Václavovy skutky, Václavovo vidění a
proroctví, Vražda Ludmily, Převzetí
moci a vyhnání Drahomíry, Stavba
a posvěcení chrámu, syn Zbraslav, Pozvání
do Boleslavi, Přípitek archandělu
Michaelovi, Účast na jitřní, Potyčka
s Boleslavem, Zavraždění Václava, Vyhubení jeho přátel, kněží a služebníků a jejich dětí, Zázrak
s krví, Odplata Nejvyššího, Translace Václavova těla, Zázraky.
•
Fuit (překl. B. Ryba): Vražda
kněžny Ludmily (Boleslava nejmenuje, translaci Ludmilina těla neuvádí).
•
Prolog o Ludmile (překl. J. Vajs): Vražda
kněžny Lidmily a přenesení jejího těla
(chybí motiv vraždy).
•
Prolog o Ludmile (překl. J. Vašica): Vražda
kněžny Lidmily a přenesení jejího těla
(chybí motiv vraždy).
•
Prolog o Ludmile (překl. E. Bláhová-V. Konzal): Vražda
kněžny Lidmily a přenesení jejího těla
(chybí motiv vraždy).
•
Prolog o sv. Václavu (překl. J. Vajs): Zabití
Lidmily, Vyhnání a návrat matky, Vražda Václava, Přenesení těla. |
Pokračování:
Crescente –
3. část: Zázraky.
Literatura:
• Oldřich Králík (ed.): Nejstarší legendy přemyslovských Čech. Vyšehrad, Praha
1969.
•
Dušan Třeštík: Počátky Přemyslovců. Vstup Čechů do dějin
(530-935). NLN, Praha 1997.
•
Dušan Třeštík: Vznik přemyslovského státu a jeho „politického“
národa (I.). DaS 4/2000, s. 6-11.
•
Petr Sommer: Začátky křesťanství v Čechách. Kapitoly z dějin
raně středověké duchovní kultury. Garamond, Praha 2001. |
aktuality
• zajímavosti
• kontakt
• naše cíle
• ohlasy
• sponzoři
• archiv
mýty a pověsti
• legendy
• kroniky
• dokumenty
• jiné texty
lokality
• archeologie
• hroby
• antropologie
• historie
• otázky
jazyk
• písmo
• písemnictví
• víra
• symbolika
• artefakty
• vlivy
mapky
• plánky
• tabulky
• rodokmeny
• osobnosti
úvahy
• komentáře
• odkazy
• časová osa
• rejstřík
• obsah
|