MM - legendy - Beatus Cyrillus

MORAVIA MAGNA

BEATUS CYRILLUS

• „Blažený Cyril“

   Blahoslavený Cyril, národností Řek, od dětství vzdělaný jak v latinském, tak v řeckém písmu, ozdobený ctnostmi, pečoval všude, kamkoli přišel, o setbu semen z proroků a evangelií.
   Později přišel do Říma, byl dobrotivě přijat od papeže a potom byl spolu se svatým Metodějem poslán do země Bulharské. Přišed tam snažil se ze všech sil, aby Božskými krměmi osvěžoval srdce všech. Přitom „podmaňoval tělo své a v službu podroboval, aby snad jiným káže, sám nebyl nešlechetný“ (1 Kor. 9, 27).
   Když však blahoslavený Cyril s přispěním Boží milosti obrátil Bulhary na víru, zaměřil spásonosné kroky do země Moravské, do země plné husté mlhy bludu.¹ Podivoval se zemi rozlehlé a utěšené, která překypovala úrodou plodin. Podivoval se rovněž obyvatelům, kteří vynikali tělesným vzhledem a byli počestní vážností mravů, mužům velkoduchým, výborným bojovníkům, vhodným k vojenské službě královské a důstojně utvářeným pro pozemský život všelikou obratností v svém podnikání. Poněvadž však podle slov žalmistových (Ž 32, 9) „jako kůň a jako mezek, kteříž rozumu nemají“, byli sevřeni ohlávkou a uzdou satanovou,² podváděli zákon Boží, byli poskvrněni smilstvy, loupežemi, křivými přísahami, podvody i vraždami a jako divocí psi, kteří se navzájem koušou, ve zhoubné zuřivosti pobíjeli jedni druhé.
   Vida tedy muž evangelia, jak oni jsou v svých skutcích vrcholně zlí, starostlivě za ně pracoval kázáními, bděním, slzami a modlitbami, aby lidi tak schopné nepohltil hltavým chřtánem nenasytný ďábel. Každodenně s blahoslaveným Metodějem procházel městy, městečky i vesnicemi a tak dlouho vléval slova života do uší nevěřících, až získal křesťanské víře samého krále [Rostislava]³ s veškerým množstvím jeho lidu.

Obr. 1. Tři křesťanští oráči – Konstantin, Rostislav a Metoděj – za pluhem.
Nástěnná malba v rotundě Nanebevzetí P. Marie a sv. Kateřiny ve Znojmě.
Jejím zadavatelem byl pravděpodobně kníže Břetislav za své moravské
vlády (1019-1034) (foto F. Sysel a K. Dvořáková 1999).

„Toť jsou dvě olivy a dva svícnové“ (Zjev. 11, 4),⁴ od nichž byl svrchu řečený král poučen o cestě Boží a vyrván z tlamy šelmy oheň sršící, takže ze slitování Božího nikoli bojem, nýbrž vírou vešel do brány trvalé bezpečnosti s nejskvělejším lidem moravským. A proto se z toho lidu stal „národ svatý, lid dobytý, aby v něm byly zvěstovány cnosti toho, kterýž je povolal ze tmy v předivné světlo své“ (1 Petr. 2, 9).⁵

Přeložil Bohumil Ryba

Poznámky:

1 –	Legenda byla sepsána patrně na Sázavě v roce 1063 při příležitosti obnovení moravského biskupství za knížete Vratislava II. Na moravského biskupa byl tehdy vysvěcen Jan, bývalý mnich břevnovský. Viz tabulka 17: „Arcibiskupové a biskupové moravští“.
2 –	Srovnej úvod 2. kap. Kristiánovy legendy.
3 –	Král Rostislav (846-870) byl křesťanské víře získán samozřejmě daleko dřív než na Moravu dorazili byzantští věrozvěstové Konstantin a Metoděj (863) – viz P. Aleš (1994, s. 5), L. E. Havlík (2001, s. 442). Přesto se tento motiv objevuje i v dalším písemném pramenu vzniklém na Moravě – „Jádro katalogu (předních) biskupů Moravy“. Viz „Granum“ k roku 886 (po přepočtu 863).
4 –	Zatímco v této legendě „dvě olivy“ jsou synonymem pro byzantské věrozvěsty Konstantina-Cyrila a Metoděje, kteří moravského krále získali křesťanské víře, později (1120) Kosmas (I, 9) toto přirovnání použil pro sv. Václava a sv. Vojtěcha v Libušině věštbě někdy poté, co se poselstvo vrátilo s Přemyslem na její hrad. Co k tomu Kosmu inspirovalo? Ke svému libušopřemyslovskému mýtu použil „obrazový scénář“, který našel na malbách ve znojemské rotundě. Zde jsou vedle krále-oráče Rostislava za pluhem vyobrazeni právě oba věrozvěstové – „dvě olivy a dva svícny“ – a pozdější světci Konstantin s Metodějem, dnes spolupatroni Evropy (obr. 1). V Kosmově podání se křesťanský král-oráč Rostislav změnil na českého pohanského oráče Přemysla a Konstantin s Metodějem na české světce Václava a Vojtěcha. To pak některé pražské odborníky zmátlo natolik, že znojemskou oráčskou scénu považovali za obrazový přepis Kosmova libušopřemyslovského mýtu, ačkoliv tato malba vznikla ještě před Kosmovým narozením (srovnej „Oráčská scéna na malbě ve znojemské rotundě“ aneb Přemyslův konec). Kromě toho, je zcela vyloučeno, aby v křesťanské kapli byl glorifikován jakýsi smyšlený pohan, uctívající staré římské bohy (nebyl tedy ani Slovan!), byť by to měl být zakladatel pražského vládnoucího rodu (což nebyl). K tomu srovnej např. Metodějovo „Napomenutí vladařům“.
5 –	Stejně jako již u Kristiána (kap. 1) (992-994) „svrchu řečený král“ [Rostislav] není uveden jménem. Pod tlakem latinské církve mělo být jeho jméno vymazáno z paměti (damnatio memoriae). V pozdějších pramenech byl proto nazýván Svatopluk, Svatopluk první (Svatopluk primus), Svatopluk starší (Svatopluk senior) nebo starší král (senior rex). V českém mýtu (Kristián 993, Kosmas 1120) se zase moudrý a prozíravý Rostislav změnil na Přemysla. Proto se také ani v pražském panovnickém rodu jeho jméno (v původní podobě) už nikdy neobjevilo (na rozdíl od Svatopluka). Jméno Rosti-slav pak bylo zastoupeno jmény Vence-slav nebo Bole-slav s podobným významem. Zato u knížat na Rusi, kam vliv latinské církve už nezasahoval, se jméno Rostislav vyskytovalo v ještě větším počtu než jméno Svatoplukovo (L. E. Havlík 1996, s. 89). A to není jen pouhá „náhoda“.

Petr Šimík (2005).

Citace:
Zjevení (11, 3-4)
Dva svědkové k výstraze světu
(3) „A povolávám své dva svědky, a oblečeni v smuteční šat
budou prorokovat tisíc dvě stě šedesát dní“.
(4) Toť jsou ty dvě olivy a ty dva svícny,
které stojí před Pánem země.
(Ekumenický překlad Bible, ČBS, Praha 1994).

Srovnání:
„Rodokmen Mojmírovců“ dle současného stavu poznání.
„Rodokmen mytických knížat“ aneb Kde Kosmas našel jejich jména?
„Břetislav, jeho synové a vnuci“ aneb Navázal Břetislav „vědomě“ na slavnou velkomoravskou tradici?
„Život sv. Metoděje“ (kap. VII).
„Chvalořeč o svatém Cyrilu a Metoději“ (kap. 14).
„Historie psaná štětcem“ aneb Malby ve znojemské rotundě jako historický pramen.
„Rytý nápis na západní stěně znojemské rotundy“ aneb Dobové falzum.
„Život svatého knížete velkomoravského Rostislava“. Ke kanonizaci svatého Rostislava pravoslavnou církví.
„Legenda o životě Rostislava, krále Moravanů, který se svou vírou a utrpením stal se svým národem svatým“.
Kroniky: „Granum k roku 886“ (po přepočtu 863) o křtu (?) moravského krále Rostislava Cyrilem.
Kroniky: „Granum k roku 900“ (po přepočtu 877) o úmrtí krále Rostislava.
Metodějovo „Napomenutí vladařům“.
Dokumenty: „Egregiae virtutis“ aneb Konstantin a Metoděj prohlášeni spolupatrony Evropy (1980).
Dokumenty: „Slavorum Apostoli“. Encyklika papeže Jana Pavla II. (1985) k 1100. výročí úmrtí sv. Metoděje.
Dokumenty: „Moravský král a světec“. K pravoslavnému svatořečení sv. Rostislava 30. října 1994 v Brně.
Tabulka 2: „Kosmův obrazový scénář“ aneb Odkud vzal Kosmas námět pro svůj libušopřemyslovský mýtus?
Tabulka 15: „Životní data moravského krále Rostislava“.
Tabulka 16: „Zdroj Kristiánovy a Kosmovy inspirace“ aneb Bez moravské historie by nebyly ani české mýty!
Tabulka 17: „Arcibiskupové a biskupové moravští“.
Tabulka 18: „Věk a období vlády Břetislavových potomků v grafickém znázornění“ (do roku 1140).
Tabulka 20: „Křesťanský král-oráč a byzantská misie“ v pozdější písemné a obrazové interpretaci.
Symbolika: „Mor – nákaza (epidemie), anebo symbol pohanství?“
Symbolika: „Býk – dobytče, nebo apoštol, kazatel evangelia?“
Symbolika: „Oráčská scéna na malbě ve znojemské rotundě“ aneb Přemyslův konec.
Symbolika: „Tažné zvíře“.
Aktuality: „Česká televize mystifikuje diváky“ aneb Český pohanský komiks v moravské křesťanské kapli.
Úvahy: Vznik a původ přemyslovské pověsti.
„Mytičtí Přemyslovci – literární fikce, nebo historická věda?“ (1. moravská historie, 2. Kristián, 3. Kosmas).
• F. Palacký (1848), • R. Turek (1963), • A. Friedl (1966), • V. Karbusický (1995), • D. Třeštík (2006).

Literatura:
• Rudolf Turek: Čechy na úsvitě dějin. Academia, Praha 2000 jako reprint 1. vydání (Orbis, Praha 1963), s. 68, 268.
• Oldřich Králík (ed.): Nejstarší legendy přemyslovských Čech. Vyšehrad, Praha 1969.
• Pavel Aleš a kol.: Svatý kníže Rostislav. Pravoslavné nakladatelství, Olomouc 1994.
• Lubomír E. Havlík: Legenda o životě Rostislava, krále Moravanů, který se svou vírou a utrpením stal se svým národem svatým. Moravský historický sborník, Ročenka Moravského národního kongresu 1999-2001. MNK, Brno 2001, s. 441-450.

aktuality • zajímavosti • kontakt • naše cíle • ohlasy • sponzoři • archiv
mýty a pověsti • legendy • kroniky • dokumenty • jiné texty
lokality • archeologie • hroby • antropologie • historie • otázky
jazyk • písmo • písemnictví • víra • symbolika • artefakty • vlivy
mapky • plánky • tabulky • rodokmeny • osobnosti
úvahy • komentáře • odkazy • časová osa • rejstřík • obsah