MM - dokumenty - Jan Pavel II. Slavorum Apostoli 1985

MORAVIA MAGNA

SLAVORUM APOSTOLI

ENCYKLIKA PAPEŽE JANA PAVLA II.

biskupům, kněžím,
řeholním rodinám
a všem křesťanským věřícím
na památku evangelizačního díla
svatého Cyrila a Metoděje
po jedenácti stoletích.

Vydal: SÚSCM, Řím 1988

I.
Úvod

   1. Apoštolé Slovanů, svatý Cyril a svatý Metoděj zůstávají v paměti Církve společně s velkým evangelizačním dílem, které uskutečnili. Ba možno tvrdit, že jejich památka se stala zvláště živou a aktuální za našich dní.
   Vzhledem k úctě, plné vděčnosti, které se po staletí těší svatí Soluňští bratři (ze starobylé Tessaloniky), zejména u slovanských národů, a pamatuje na jejich nedoceněný přínos k dílu hlásání evangelia mezi oněmi národy a zároveň ke smíření, k přátelskému spolužití, lidskému rozvoji a úctě k vnitřní důstojnosti každého národa, vyhlásil jsem 31. prosince 1980 apoštolským listem Egregiae virtutis¹ svaté Cyrila a Metoděje za spolupatrony Evropy. Takto jsem navázal na linii svých Předchůdců, zvláště Lva XIII., který před více než sto lety, 30. září 1880, rozšířil úctu těchto dvou svatých encyklikou Grande munus² na celou Církev, a Pavla VI., který apoštolským listem Pacis nuntius³ z 24. října 1964 vyhlásil svatého Benedikta patronem Evropy.
   2. Dokument vydaný před pěti lety směřoval k tomu, aby oživil povědomí těchto slavných aktů a zamýšlel upoutat pozornost křesťanů a všech lidí dobré vůle, kterým leží na srdci dobro, svornost a jednota Evropy, k stále živější aktuálnosti vynikajících postav, Benedikta, Cyrila a Metoděje, jako konkrétních příkladů a duchovních opor pro křesťany naší doby a zejména pro národy evropského světadílu, které už dávno, především díky modlitbám a působení těchto světců, zapustily vědomě a svérázně kořeny do Církve a do křesťanské tradice.
   Uveřejnění mého vzpomenutého apoštolského listu v r. 1980, diktovaného pevnou nadějí, že v Evropě i ve světě se překoná to, co rozděluje Církev a národy, se vázalo na tři okolnosti, které byly předmětem mých modliteb a úvah. První bylo jedenáctisté výročí papežského listu Industriae tuae,⁴ kterým Jan VIII. roku 880 schválil používání slovanského jazyka v liturgii, kterou přeložili dva svatí bratři. Druhou bylo sté výročí vzpomenuté encykliky Grande munus. Třetí byl začátek právě v roce 1980 šťastného a slibného teologického dialogu mezi Katolickou církví a pravoslavnými církvemi na ostrově Pathmos.
   3. V tomto dokumentu se chci odvolávat zejména na list, kterým papež Lev XIII. chtěl připomenout Církvi a světu apoštolské zásluhy obou bratrů: nejen Metoděje, který podle tradice skončil svůj život v roce 885 na Velehradě na Velké Moravě, ale i Cyrila, kterého smrt oddělila od bratra už v roce 869 v Římě, v městě, které přijalo a které dosud uchovává a vroucně uctívá jeho tělesné pozůstatky ve starobylé bazilice sv. Klementa.
   Papež Lev XIII. nejprve připomněl svatý život a apoštolské zásluhy dvou Soluňských bratrů a potom stanovil jejich svátek na 5. července. Po II. vatikánském koncilu v rámci liturgické obnovy svátek byl přeložen na 14. února, datum, které z historického stanoviska znamená narození sv. Cyrila pro nebe.⁵
   Po více než jednom století od uveřejnění encykliky Lva XIII. nové okolnosti, ke kterým patří jedenáctisté výročí blažené smrti sv. Metoděje, nutí dát nový výraz památce, kterou si Církev na toto důležité výročí uchovává. K tomu se cítí zvláště zavázán první papež, který byl povolán na stolec sv. Petra z Polska, tedy ze slovanských národů.
Události posledního století a zvláště posledních desetiletí přispěly k tomu, že v Církvi ožil společně s náboženskou památkou i historicko-kulturní zájem o dva svaté bratry, jejichž zvláštní charisma se stalo mnohem pochopitelnější ve světle současných poměrů a zkušeností. K tomu přispěly mnohé události, ke kterým došlo v Církvi zásluhou II. vatikánského koncilu. Ve světle učení a pastorálního zaměření tohoto koncilu, můžeme se nyní zahledět novým, mnohem zralejším a hlubším způsobem na tyto dvě svaté postavy, od kterých nás už dělí jedenáct století; v jejich životě a v apoštolské činnosti můžeme též číst, co Boží prozřetelnost tam vepsala, aby se v nové plnosti projevily v naší době a přinesly nové ovoce.

II.
Životopisná data

   4. Podle příkladu encykliky Grande munus chtěl bych připomenout život sv. Metoděje, aniž bych zanedbal osudy jeho bratra svatého Cyrila, které jsou s ním tak úzce spojené. Udělám to v hrubých rysech, ponechávaje upřesnění historickému bádání a diskusím kolem jednotlivých bodů.
   Město, ve kterém se narodili dva svatí bratři, je nynější Thessalonika, která v IX. století byla důležitým obchodním a politickým střediskem byzantského císařství a zaujímala význačné místo v intelektuálním a společenském životě této balkánské oblasti. Protože ležela na hranici slovanských oblastí, jistě měla i slovanské jméno: Soluň.
   Metoděj byl starším z bratrů; jeho křestní jméno pravděpodobně bylo Michal. Narodil se mezi rokem 815 a 820. Mladší Konstantin, později lépe známý pod řeholním jménem Cyril, přišel na svět roku 827 nebo 828. Jejich otec byl vysokým úředníkem císařské správy. Společenské postavení rodiny otevíralo oběma bratrům podobnou kariéru, kterou ostatně Metoděj i nastoupil, dosáhnuv úřad archonta, což znamená správce, jedné z pohraničních provincií, ve které žilo mnoho Slovanů. Přece však už kolem roku 840 se jí vzdal, aby se mohl uchýlit do jednoho z klášterů na úpatí hory Olympu, která byla tehdy známa pod jménem Svatá Hora.
   Bratr Cyril studoval s mimořádným úspěchem v Byzanci, kde přijal kněžské svěcení, když předtím rozhodně odmítl význačnou politickou funkci. Pro jeho vynikající dary a náboženské a kulturní vědomosti byly mu už v mladém věku svěřeny choulostivé církevní úlohy; byl knihovníkem archivu při velechrámu Svaté Sofie v Cařihradě a zároveň měl významnou funkci sekretáře patriarchy téhož města. Zanedlouho však ukázal, že se chce vzdát těchto úřadů, aby se mohl věnovat studiu a kontemplativnímu životu vzdálen jakýchkoliv ctižádostivých cílů. Tak se skrytě uchýlil do jednoho kláštera na pobřeží Černého moře. Když ho tam po šesti měsících našli, přesvědčili ho, aby se ujal vyučování filozofických oborů na Vysoké škole v Cařihradě. Pro svoje vynikající vědomosti získal příjmení Filozof, se kterým je dodnes známý. Později ho císař i patriarcha vyslali k Saracénům. Když splnil toto poslání, odešel z veřejného života, vyhledal staršího bratra, aby s ním žil jako mnich. Ale znovu spolu s ním byl zařazený do jedné byzantské delegace, vyslané k Chazarům, jako odborník pro náboženské a kulturní otázky. Během svého pobytu na Krymu nedaleko Chersonu byli přesvědčeni, že objevili chrám, ve kterém byl pochovaný sv. Kliment římský, papež a mučedník poslaný do vyhnanství do těch vzdálených krajin; získali jeho tělesné pozůstatky a vzali je s sebou.⁶ Tyto pozůstatky potom doprovázely dva svaté bratry na jejich následující misijní cestě na Západ až do chvíle, kdy je mohli slavnostně uložit v Římě a odevzdat je papeži Hadriánovi II.
   5. Událost, která měla rozhodnout o celém průběhu jejich života, byla žádost knížete Rastislava z Velké Moravy; obracel se s ní na císaře Michala III., aby poslal jeho kmenům „biskupa a učitele... který by uměl vysvětlit pravou křesťanskou víru v jejich jazyku“.⁷
   Byli vybráni svatý Cyril a Metoděj, kteří to ochotně přijali. Potom se vydali na cestu a přišli na Velkou Moravu – stát, který tehdy zahrnoval různé slovanské kmeny ve Střední Evropě, na křižovatce vzájemných vlivů Východu a Západu – pravděpodobně už v roce 863; mezi těmito kmeny rozvíjeli to poslání, kterému oba dva věnovali zbytek svého života, vyplněného cestami, strádáními, utrpením, nepřátelstvím a pronásledováním; u Metoděje dokonce došlo až k ukrutnému uvěznění. To všecko snášeli se silnou vírou a nezdolatelnou nadějí v Boha. Dobře se totiž připravili na úkol, který jim byl svěřený: přinesli s sebou knihy Svatého písma, nepostradatelné pro sloužení posvátné bohoslužby, které připravili a přeložili z řečtiny do staroslověnštiny a které byly napsané novou abecedou, vypracovanou Konstantinem-Filozofem a dokonale odpovídající výslovnosti toho jazyka. Misijní činnost obou bratrů doprovázel výrazný úspěch, ale pochopitelně i těžkosti, které dělaly novým misionářům sousední latinské církve, které tam předtím hlásaly křesťanství.
   Asi po třech letech, během své cesty do Říma se zastavili v Panonii, kde jim slovanský kníže Kocel, který odešel z důležitého občanského i náboženského střediska – Nitry, poskytl pohostinné přijetí. Odtud se potom po několika měsících vydali do Říma společně se svými žáky, které chtěli dát vysvětit na kněze. Jejich cesta vedla přes Benátky; tam byli podrobeni veřejné diskusi o novátorské misijní zásadě, kterou uplatňovali. V Římě je velmi mile přijal papež Hadrián II., který mezitím nastoupil po Mikulášovi I. Schválil slovanské bohoslužebné knihy a nařídil je slavnostně položit na oltář v chrámu Panny Marie u jesliček, dnes nazývaném Hlavní bazilikou Panny Marie⁸ a doporučil, aby jejich žáci byli vysvěceni na kněze. Toto období jejich námah skončilo více než příznivě. Metoděj však musel sám nastoupit následující etapu, neboť jeho mladší bratr těžce ochořel a jen tak tak že měl čas složit řeholní sliby a obléci si řeholní roucho, neboť krátce na to, 14. února 869, v Římě zemřel.
   6. Sv. Metoděj zůstal věrný slovům, která mu sv. Cyril pověděl na smrtelné posteli: „Hle, bratře, my dva jsme byli souspřeží, táhnoucí jednu brázdu; já jsem skončil svůj den a padám na líše; ty pak velmi miluješ Horu, to vím, ale neopouštěj kvůli Hoře své učení, neboť čímpak můžeš být spíše spasen?“^8a
   Byl vysvěcen na biskupa starobylé panonské diecéze, jmenován papežským legátem ad gentes (pro slovanské národy), převzal církevní titul obnoveného biskupského stolce ve Srěmu. Metodějovu apoštolskou činnost přerušily politicko-náboženské spory, které vyvrcholily jeho dvouletým uvězněním; byl obviněn, že si přisvojil biskupskou pravomoc druhého. Až na osobní zásah papeže Jana VIII., byl propuštěn na svobodu. I nový panovník Velké Moravy, kníže Svatopluk, se nakonec stal protivníkem Metodějova působení; odmítal slovanskou bohoslužbu, a Římu naznačoval, že má pochybnosti o pravověrnosti nového arcibiskupa. V roce 880 byl Metoděj znovu pozván ad limina apostolorum, na návštěvu do Říma, aby celý problém ještě jednou osobně předložil Janovi VIII. Ve Věčném městě byl zbaven obvinění a od papeže dosáhl vydání buly Industriae tuae,⁹ která alespoň v podstatě navrátila slovanské bohoslužbě přednostní práva, která jí dal jeho předchůdce Hadrián II.
   Metodějovi se dostalo podobného uznání dokonalé právoplatnosti i od byzantského císaře a od patriarchy Fotia, který byl v té době v plném společenství s Římem, a to v době jeho cesty do Cařihradu v letech 881 a 882. V posledních letech svého života se věnoval především překladům Svatého písma a bohoslužebných knih, dále překladům děl církevních Otců, stejně jako sbírce církevních a občanských byzantských zákonů, nazývaných Nomokánon. Starost o pokračování započatého díla ho vedla k tomu, že vybral za svého nástupce učedníka Gorazda. Zemřel 6. dubna 885 v službě Církvi, kterou vybudoval u slovanských národů.
   7. Prozíravá činnost, hluboké a pravověrné učení, vyrovnanost, oddanost, apoštolská horlivost a neohrožená velkodušnost mu získaly uznání a důvěru římských papežů, cařihradských patriarchů, byzantských císařů a různých knížat nových slovanských kmenů. Proto se Metoděj stal vůdcem a právoplatným pastýřem Církve, která v té době zapouštěla kořeny ve vzpomenutých národech; je uctívaný ode všech, společně s bratrem Konstantinem, jako hlasatel evangelia a učitel, poslaný Bohem a svatým apoštolem Petrem¹⁰ a jako základ plné jednoty mezi nově založenými a starobylými církvemi.
   Proto „muži i ženy, malí i velcí, bohatí i chudí, svobodní i nevolníci, vdovy i sirotci, cizinci i domácí, zdraví i choří“¹¹ všichni tvořili zástup, který se slzami a se zpěvy vyprovázel dobrého učitele a pastýře k hrobu, neboť on „se stal všem vším, aby alespoň některé získal“.¹²
   Popravdě řečeno, dílo svatých bratrů po Metodově smrti procházelo těžkou krizí a pronásledování jeho žáků se tak přiostřilo, že byli nuceni opustit svoje pole. I vzdor tomu jejich evangelijní setba nepřestávala vydávat ovoce a jejich pastorální postoj, zaměřený na to, aby nesl zjevenou pravdu novým národům – a při tom respektoval jejich kulturní originalitu –, zůstává živým vzorem pro Církev a pro misionáře všech dob.

III.
Hlasatelé evangelia

   8. Přestože bratři Cyril a Metoděj byli vychováni v byzantské kultuře, uměli se stát apoštoly Slovanů v plném smyslu toho slova. Odloučení od vlasti, které Bůh někdy požaduje od vyvolených lidí, a přijaté kvůli víře v jeho příslib, je vždy tajemnou a plodnou podmínkou pro rozvoj a růst Božího lidu na zemi. Pán pověděl Abrahámovi: „Odejdi ze své země a od svého příbuzenstva a ze svého otcovského domu do země, kterou ti ukážu. A učiním z tebe národ velký, požehnám tě a zvelebím tvé jméno a ty budeš požehnáním“.¹³
   V nočním vidění, které měl sv. Pavel v Troadě v Malé Ásii, jakýsi Makedonec, tedy obyvatel evropského světadílu, zastavil se před ním a prosil ho, aby se odebral do jeho země a tam hlásal Boží slovo: „Přejdi do Makedonie a pomoz nám!“¹⁴
   Boží prozřetelnost, která se pro dva svaté bratry projevila hlasem a autoritou byzantského císaře a patriarchy cařihradské církve, se na ně obrátila podobnou výzvou, když žádala, aby se odebrali na misie mezi Slovany. Takové pověření znamenalo pro ně nejen opustit čestné místo, ale i kontemplativní život; to znamenalo odejít z prostředí byzantského císařství a vydat se na dlouhé putování v službě evangelia, mezi kmeny, které z mnoha hledisek zůstávaly velmi vzdálené způsobu občanského spolužití, vybudovaného na rozvinuté státní organizaci a rafinované kultuře Byzance, která byla prodchnuta křesťanskými zásadami. S podobnou výzvou se na Metoděje třikrát obrátil i římský papež, když ho poslal jako biskupa Slovanům na Velkou Moravu, do církevní panonské diecéze.
   9. Slovanský životopis Metoděje tlumočí těmito slovy žádost knížete Rastislava, kterou přednesli jeho vyslanci císaři Michalovi III.: „Přišli k nám mnozí učitelé, křesťané z Vlach i Řecka i z Němec, učíce nás rozličně. Ale my Slované... nikoho nemáme, kdo by nás vyučil v pravdě a vyložil smysl“.¹⁵ A byli tedy vysláni Konstantin a Metoděj. Jejich hluboce křesťanská odpověď na výzvu za těchto okolností a ve všech podobných případech, je podivuhodně vyjádřená slovy, která pověděl Konstantin císaři: „Ačkoliv jsem unaven a chorý na těle, s radostí půjdu do té země“,¹⁶ „s radostí odcházím pro křesťanskou víru“.¹⁷
   Pravda a síla jejich misijního poslání vyvěrala z hloubky tajemství vykoupení a jejich evangelizační dílo mezi slovanskými národy se mělo stát důležitým článkem poslání, které Spasitel svěřil všeobecné Církvi až do konce časů. Bylo naplněním – v čase a v konkrétních poměrech – slov Krista, který z moci svého Kříže a svého Zmrtvýchvstání přikázal apoštolům: „Kažte evangelium všemu stvoření“.¹⁸ „Běžte a učte všecky národy“.¹⁹ Právě tak to dělali hlasatelé evangelia a učitelé slovanských národů a dali se při tom vést apoštolským ideálem svatého Pavla: „Vírou v Ježíše Krista všichni jste Božími dětmi. Všichni, kteří jste byli pokřtěni v Kristu, Krista jste si oblékli. A není už mezi vámi ani Žida ani Řeka, ani otroka ani svobodného, ani muže ani ženy, neboť všichni jste jedno v Kristu Ježíši“.²⁰
   Dva svatí bratři kromě velké úcty k jednotlivým osobám a nezištné péče o jejich skutečné dobro měli dost síly, moudrosti, horlivosti a lásky, které jsou nevyhnutelné k tomu, aby přinesly budoucím věřícím světlo, aby jim zároveň ukázali dobro a nabídli konkrétní pomoc, jak ho dosáhnout. Kvůli tomu se chtěli stát ve všem podobní těm, jimž přinášeli evangelium; chtěli se stát částí těch národů a ve všem s nimi sdílet osud.
   10. Právě z tohoto důvodu nahlédli, že je přirozené zaujmout jasnou pozici ve všech sporech, které tehdy znepokojovaly slovanské kmeny, usilující o pevnou organizaci, jejich těžkosti přijímali jako vlastní a stejně i nevyhnutelné problémy národů, které bránili svoji totožnost pod vojenským a kulturním tlakem nové románsko-německé říše a snažili se odmítat ty životní formy, které se jim zdály cizí. Byl to také začátek mnohem rozsáhlejších sporů, které se nešťastně prohlubovaly mezi východním a západním křesťanstvím a oba svatí misionáři byli do nich osobně zatáhnuti; uměli však vždy zachovat nespornou pravověrnost a důslednou vnímavost jak k pokladu tradice, tak i k novosti života národů, kterým hlásali evangelium. Často převládaly kontrasty v jejich celé dvojí a bolestné složitosti. Konstantin a Metoděj však kvůli nim necouvali před zkouškou: nepochopení, otevřená zlá vůle, ba dokonce u svatého Metoděje i pouta, přijatá z lásky ke Kristovi, nepřinutili ani jednoho ani druhého, aby zanechali vytrvalý úmysl a sloužili dobru slovanských národů a jednotě všeobecné Církve. To byla cena, kterou museli zaplatit za šíření evangelia, za misijní úsilí, za odvážné hledání nových forem života a za účinné cesty, po kterých by dospěla radostná zvěst k slovanským národům, které se právě utvářely.
   Kvůli hlásání evangelia – jak se udává v jejich životopisech – dva svatí bratři vzali na sebe těžký úkol přeložit texty Svatého písma, které jim byly známy v řečtině, do jazyka toho slovanského kmene, který se usadil téměř na hranicích jejich rodného města. Využívajíce své dokonalé znalosti řečtiny a vlastní kultury pro toto těžké a jedinečné dílo, vytýčili si za cíl pochopit a proniknout do řeči, zvyků a tradic, vlastních slovanským kmenům a věrně tlumočit jejich tužby a lidské hodnoty, které v nich byly a projevovaly se.
   11. Aby dobře přeložili evangelijní pravdy do nové řeči, museli se nejdříve postarat o to, aby dobře poznali vnitřní svět těch, kterým chtěli hlásat Boží slovo důvěrně známými obrazy a pojmy. Správně vštěpovat biblické poznatky a řecké filozofické pojmy do velmi odlišného kontextu dějinných zkušeností a myšlenek se jim jevilo jako nevyhnutelná podmínka pro úspěch misijní činnosti. Šlo o novou metodu katecheze. Sv. Metoděj, aby obhájil její oprávněnost a dokázal její správnost, nejprve společně s bratrem a potom sám, ochotně přijali výzvu z Říma, kterou dostali v roce 867 od papeže Mikuláše I. a potom v roce 879 od papeže Jana VIII., kteří chtěli porovnat učení, co hlásali na Velké Moravě s tím, které zanechali zároveň se slavnou trofejí svých ostatků svatí apoštolé Petr a Pavel prvnímu biskupskému stolci Církve.
   Už předtím Konstantin a jeho spolupracovníci se postarali o vytvoření nové abecedy, aby hlásané a vysvětlované pravdy mohly být zapsané slovanským jazykem a tak byly celkem pochopitelné a přijaté těmi, kterým byly určené. Byla to námaha vskutku hodná misionářského ducha, totiž naučit se jazyk nových národů a proniknout do jejich mentality, když jim měli přinést víru; a stejně příkladná byla i rozhodnost, s jakou se přizpůsobili požadavkům a přijali za své očekávání slovanských národů. Velkodušná volba ztotožnit se s jejich životem a tradicí, když se očistili a osvítili Zjevením, vytváří z Cyrila a Metoděje opravdivé vzory pro všechny misionáře, kteří v různých podobách přijali výzvu sv. Pavla, stát se vším pro všechny, aby získali alespoň některé, a zvlášť pro misionáře, kteří od dávných dob až po současnost, od Evropy až po Ásii, a dnes po všech světadílech, pracovali na překládání Svatého písma a liturgických textů do živých jazyků různých národů, aby v nich zaznívalo jediné Boží slovo a bylo všem srozumitelné podle výrazových prostředků rozličných kultur a civilizací.
   Dokonalé společenství v lásce zachrání Církev před jakoukoliv formou partikularizmu, národní výlučnosti, před všemi rasovými předsudky jako i před každou národní povýšeností. Takové společenství musí též povznést a zušlechtit všechny oprávněné city, které jsou ryzí a přirozené lidskému srdci.

IV.
Založili Boží Církev

   12. Ale příznačnou charakteristickou črtou, kterou bych chtěl zvlášť zdůraznit v chování slovanských apoštolů Cyrila a Metoděje, je jejich pokojný způsob, jakým budovali Církev, při čemž byli vedeni vizí jedné, svaté a všeobecné Církve.
   Ačkoliv slovanští křesťané více než ostatní rádi slyší a cítí, že i tito svatí bratři byli v srdci Slované, přece je pravda, že patřili k řecké kultuře a měli byzantskou výchovu i vzdělání; přináleželi tedy k občanské i církevní tradici křesťanského Východu.
   Už v jejich časech rozdíly mezi Cařihradem a Římem se začaly vyostřovat jako záminky roztržky, ačkoliv politováníhodný rozkol mezi oběma částmi křesťanství byl ještě daleko. Hlasatelé evangelia a učitelé Slovanů se vydali na Velkou Moravu vybaveni vším bohatstvím tradice a náboženské zkušenosti, typickým pro východní křesťanství. To se zvlášť odráželo v teologickém učení a posvátné liturgii.
   Ačkoliv v tehdejší byzantské říši se už dávno posvátné obřady ve všech místních církvích konaly řecky, přece byly cařihradským vzdělancům dobře známé tradice mnohých národních východních církví, např. gruzínské a syrské, které v bohoslužbách používaly jazyk svého lidu. Osobně to poznal Konstantin-Filozof, díky svým studiím a stálým stykem s věřícími těchto církví, který udržoval jak v hlavním městě tak i na svých cestách. Oba bratři si uvědomovali starobylost i oprávněnost těchto posvátných tradic a proto bez obav používali slovanský jazyk pro liturgické obřady. Stal se z toho účinný nástroj, který zpřístupňoval Boží pravdy těm, kteří jím hovořili. Při tom neměli na mysli žádnou povýšenost nebo vládychtivost, konali jedině z lásky ke spravedlivosti a z apoštolské horlivosti vůči národům, které se začaly rozvíjet. Západní křesťanství po takzvaném stěhování národů spojilo v jeden celek nové přistěhované národnostní skupiny s původním latinským obyvatelstvem a s cílem sjednotit je, rozšířilo na všechny latinský jazyk, liturgii a kulturu, jako to udělala římská církev. Z takto dosáhnuté jednotnosti tyto poměrně mladé společnosti získaly v plném rozmachu pocit síly a soudržnosti, což přispívalo k upevnění jejich jednoty a mocnějšímu utvrzení v Evropě. Je pochopitelné, že za takovéto situace každá odlišnost se považovala za ohrožení této jednoty, která se právě vytvářela, a jaké velké mohlo být pokušení odstranit ji, a to i donucovacími prostředky.
   13. Z tohoto hlediska se zdá zvláštní a podivuhodné, že ačkoliv svatí bratři působili v tak složitých a nejistých poměrech, nijak se nesnažili vnucovat národům, kterým měli hlásat evangelium, nepopiratelně vyšší úroveň řeckého jazyka a byzantské kultury nebo zvyky a obyčeje pokročilejší společnosti, ve které vyrostli a které jim jistě byly bližší a milejší. Jejich ideálem bylo spojit věřící v Kristovi. Proto též přizpůsobili slovanskému jazyku a vyjadřování bohaté a jemně rafinované texty byzantské liturgie. Přiblížili též způsobu myšlení a zvyklostem těchto nových národů složité a podrobně promyšlené normy řeckořímského práva. Jejich hlavním cílem byla sice svornost a mír, ale přece vždy respektovali závazky, plynoucí z jejich poslání a dbali na tradiční nároky a práva Církve, jak je ustanovily předpisy koncilů. Proto také pokládali za svoji povinnost, i když byli poddanými východní říše a jako věřící podléhali cařihradskému patriarchátu, vydávat účty ze své misijní činnosti římskému papeži a předložit mu ke schválení učení, které vyznávali a hlásali, podobně jako i liturgické knihy, napsané v slovanském jazyku a metody, které používali při evangelizaci těch národů.
   Svého poslání se ujali z pověření Cařihradu, ale potom v určitém smyslu usilovali o jeho potvrzení tím, že se obraceli na apoštolský Stolec v Římě, jako na viditelný střed církevní jednoty.²¹ Ve svém smyslu pro všeobecnost budovali takto Církev jako jednu, svatou, katolickou a apoštolskou. Nejjasněji a nejvýrazněji se to ukazuje z jejich celého počínání. Možno říci, že prosba Kristovy velekněžské modlitby: „aby byli jedno“,²² se stala jejich misionářským heslem v duchu Žalmistových slov: „Chvalte Pána všecky kmeny a národy“.²³ Pro nás, lidi dnešní doby, obsahuje jejich apoštolát i výřečnost ekumenické výzvy, tj. znova budovat v mírumilovném usmíření jednotu, která v pozdější době po jejich smrti byla těžce poškozená, a na prvním místě jednotu mezi Východem a Západem.
   Přesvědčení svatých soluňských bratrů, že každá místní církev je povolaná k tomu, aby svými vlastními dary obohacovala katolickou „plnost“, bylo v dokonalém souladu s jejich evangelijním cítěním, že totiž rozličné životní poměry jednotlivých křesťanských církví nikdy nemohou ospravedlnit nejednotnosti, nesvornost a roztržky ve vyznávání jediné víry a v praktickém uplatňování lásky.
   14. Víme, že podle učení II. vatikánského koncilu „pod ekumenickým hnutím se rozumějí činnosti a iniciativy, které vznikají a jsou zaměřené podle různých potřeb Církve a časových okolností k napomáhání jednoty křesťanů“.²⁴ Přesto se vůbec nezdá anachronizmem, když ve sv. Cyrilovi a Metodějovi vidíme opravdivé předchůdce ekumenizmu, protože účinně usilovali, aby odstranili nebo zmenšili každou skutečnou, jakož i byť jen zdánlivou roztržku mezi jednotlivými společenstvími věřících, patřícími do jedné a té stejné Církve. Rozdělení, ke kterému v církevních dějinách bohužel došlo a naneštěstí dosud stále trvá, „nejenže jasně odporuje Kristově vůli, ale je též na pohoršení světu a poškozuje přesvatou záležitost hlásání evangelia celému stvoření“.²⁵
   Horlivá starostlivost, kterou oba bratři – zvláště Metoděj, vedený zodpovědností svého biskupského úřadu –, prokázali, pokud jde o záchranu jednoty ve víře a lásce mezi církvemi, ke kterým patřili, tj. mezi cařihradskou a římskou církví na jedné straně a mezi církvemi vznikajícími ve slovanských zemích na druhé straně, byla a navždy zůstane jejich velkou zásluhou. A je tím větší, když si uvědomíme, že jejich poslání probíhalo v letech 863-885, tedy právě v těch kritických časech, když se vynořil a začal se prohlubovat osudný rozkol a ostrý spor mezi východní a západní Církví. Rozdělení potom ještě přiostřila otázka, ke které Církvi kanonicky patří Bulharsko, které právě tehdy úředně přijalo křesťanskou víru.
   V tomto bouřlivém období, poznamenaném i ozbrojenými srážkami mezi sousedními křesťanskými národy, svatí soluňští bratři zachovávali plnou a ostražitou věrnost pravému učení a tradici dokonale sjednocené Církve a zvlášť tzv. Božím a církevním institucím,²⁶ na kterých podle kánonů prvních koncilů spočívá církevní zřízení a organizace. Tato věrnost jim umožnila, aby splnili své misijní úkoly a zůstali v plné duchovní a kanonické jednotě s římskou i cařihradskou církví, stejně jako s novými církvemi, které sami založili mezi slovanskými národy.
   15. Zvláště Metoděj neváhal čelit rozličným neporozuměním, sporům, ba dokonce i pomluvám a fyzickému pronásledování, jen aby se nezpronevěřil své příkladné církevní věrnosti, aby splnil svoje křesťanské a biskupské povinnosti stejně jako i závazky vůči byzantské církvi, ve které se zrodil a která mu společně s Cyrilem svěřila misionářské poslání. Ale i vůči římské církvi, které vděčil za svůj arcibiskupský úřad, který byl udělený „pro fide“ na území sv. Petra,²⁷ a podobně i vůči církvi vznikající v slovanských zemích, kterou přijal za svoji, a kterou uměl i bránit, protože byl přesvědčený, že je v právu před církevními i občanskými vládními představiteli. Přitom vystupoval hlavně na obranu slovanské liturgie a základních práv těchto církví u různých národů.
   Při této činnosti stejně jako Konstantin-Filozof vždy usiloval o dialog s těmi, kteří se stavěli proti jeho plánům nebo pastoračním činnostem a pochybovali o jejich oprávněnosti. Z tohoto hlediska zůstane navždy učitelem pro ty, kteří se v kterékoliv době snaží urovnávat spory a přitom respektovat mnohostrannou jednolitost Církve, která má být podle svého zakladatele Ježíše Krista vždy jedna, svatá, katolická a apoštolská. Tento odkaz se setkal s dokonalým ohlasem ve vyznání víry 150 Otců – účastníků II. ekumenického cařihradského koncilu, který tvoří nedotknuté vyznání víry všech křesťanů.

V.
Katolický smysl Církve

   16. Zvláštní zdůraznění nezasluhuje však jen evangelijní obsah učení hlásaného sv. Cyrilem a Metodějem. Velmi výrazná a poučná pro dnešní Církev je i katechetická a pastorační metoda, kterou používali při apoštolské činnosti mezi národy, které do té doby neslyšely slavit Boží tajemství ve své mateřštině a neslyšely ještě ani hlásat Boží slovo způsobem celkově přístupným jejich myšlení a respektujícím jejich konkrétní životní poměry.
   Víme, že jedním z hlavních úkolů II. vatikánského koncilu před 20 lety bylo znovu oživit církevní sebevědomí a vnitřní obnovou v ní podnítit nový misionářský rozmach s cílem hlásat věčné poselství spásy, míru a vzájemné svornosti mezi různými kmeny a národy, a to bez ohledu na hranice, které dosud rozdělují naši planetu, určenou z vůle Boha Stvořitele a Vykupitele k tomu, aby byla společným sídlem celého lidstva. Hrozby, které se nad ní v současné době stahují, nám nedovolí zapomenout na prorocké tušení Jana XXIII., který svolal koncil s úmyslem a přesvědčením, že dokáže připravit a uvést období nového jara a obrody církevního života.
   O tématu všeobecnosti ten stejný koncil se mimo jiné vyjadřuje takto: „Mezi nový lid Boží jsou povoláni všichni lidé. Proto tento lid zůstává vždy jeden jediný a má se rozšířit po celém světě na všechny věky, aby se tak splnila Boží vůle. Bůh totiž stvořil na počátku jedinou lidskou přirozenost a rozhodl se shromáždit nakonec v jedno všechny svoje rozptýlené dítky“ (srov. Jn 11,52).
   Církev, neboli lid Boží, šíříc toto království, nic neubírá z pozemského dobra ani jednoho národa. Naopak, přeje schopnostem, vlastnostem a mravům jednotlivých národů. Pokud jsou dobré, zmnožuje a osvojuje si je, a přebírajíc je očišťuje, posiluje a vyzdvihuje... Tento univerzální charakter, který je společnou ozdobou Božího lidu, je dar samého Pána... Díky této katolickosti jednotlivé části přinášejí ostatním částem a celé Církvi své dary, takže i celek i jednotlivé části se obohacují, spolužijí se všemi ostatními a v jednotě společně směřují k plnosti.²⁸
   17. Můžeme klidně tvrdit, že takové chápání – tradiční, ale zároveň i velmi časové – katolickosti Církve, které ji vidí jako nějakou symfonii různých liturgií ve všech jazycích světa spojených do jediné liturgie, nebo jako harmonický sbor, složený z hlasů nespočetného množství lidí, který se zdvíhá v nespočetných tóninách, zabarvených a vzájemně poproplétaných k Boží chvále ze všech koutů světa a v každém historickém období – odpovídá zvláštním způsobem teologickým a pastoračním zásadám, které vedly apoštolské a misijní dílo bratrů Konstantina-Filozofa a Metoděje a byly oporou jejich poslání mezi slovanskými národy.
   V Benátkách před zástupci církevní kultury, kteří se křečovitě přidržovali poměrně úzkého chápání církevní skutečnosti a byli proti tomuto jejich chápání, sv. Cyril ho neohroženě bránil a uváděl jako důkaz skutečnost, že mnoho národů zavedlo už v minulosti psanou a prakticky používanou liturgii ve vlastní řeči, jako např. „Arméni, Peršané, Abasgové, Gruzínci, Sugdové, Góti, Avaři, Tursi, Chazaři, Arabové, Koptové, Syřané a mnozí jiní“.²⁹
   Připomenul, že podle Boží vůle slunce svítí a déšť padá na všechny lidi bez výjimky³⁰ a dodal: „Což nedýcháme na vzduchu všichni stejně? Nestydíte se uznávajíce jen tři jazyky a přikazujíce, aby všecky ostatní národy a plemena byly slepé a hluché? Povězte mi: Boha děláte bezmocným, že nemůže toto dát, nebo závistivým, že nechce?“³¹ Na historické a dialektické důkazy, které proti němu uvedli, Světec ve svých odpovědích obyčejně vycházel z Písma: „Každý jazyk vyznává, že Ježíš Kristus je Pán, ke slávě Boha Otce“.³² „Celá zem se ti klaní a pozdvihuje tebe zpěvy: Zpívejte žalmy ke slávě jeho jména, jeho slávu šiřte chvalozpěvem“.³³ „Chvalte Pána všecky národy, oslavujte ho všecky země“.³⁴
   18. Církev je katolická i proto, že ve všech lidských okolnostech a poměrech umí předkládat zjevenou pravdu, kterou ochraňuje neporušenou v jejím Božím obsahu, a to tak, aby odpovídala vznešeným ideálům a spravedlivým očekáváním každého člověka a národa. Konečně každý odkaz dobra, který každá generace odevzdává potomkům společně s neocenitelným darem života, tvoří jakoby obrovské a různobarevné tkanivo, které není dokončené a skládá živou mozaiku všemohoucího a nade vším vládnoucího Boha, který se projeví v celé své nádheře až na konci časů.
   Evangelium neochuzuje a nezháší to, co každý člověk, kmen, národ a kultura v průběhu svých dějin uznávají a uskutečňují jako dobro, pravdu a krásu; spíš podněcuje k přizpůsobení a rozvíjení všech těchto hodnot, aby se podle nich velkodušně a radostně žilo a aby se doplňovaly tajemným a povznášejícím Světlem Zjevení.
   Tento konkrétní rozměr katolickosti, vepsaný samým Kristem Pánem do samého základního zřízení Církve, je něčím konkrétním, není něčím statickým, nehistorickým a povrchně jednoznačným; naopak vzniká a rozvíjí se v určitém smyslu každodenně jako něco nového, co plyne z jednomyslné víry všech, co věří v trojjediného Boha, zjeveného v Ježíši Kristovi, kterého hlásá Církev působením Ducha Svatého. Tento rozměr vyplývá celkem samovolně ze vzájemného respektu, který je příznačný pro bratrskou lásku – vůči každému člověku a národu, ať je velký nebo malý –, a z čestného uznávání všeho, na co mají bratři ve víře právo.
   19. Tento katolický rozměr Církve se taktéž projevuje v aktivní spoluzodpovědnosti a velkodušné spolupráci všech ve prospěch všeobecného dobra. Církev všude uplatňuje svoji univerzálnost tím, že přijímá, spojuje a povznáší svým vlastním způsobem a mateřskou péčí každou opravdu lidskou hodnotu. Současně se na všech polednících a rovnoběžkách, jakož i v každé historické situaci přičiňuje, aby získala Bohu člověka a všechny lidi, aby je spojila navzájem mezi sebou i s Bohem v jeho pravdě a lásce.
   Každý člověk, národ, kultura a civilizace mají svoji vlastní úlohu a svoje vlastní místo v tajemném Božím plánu a ve všeobecných dějinách: „»Milosrdný a dobrý Bůh«,³⁵ který očekává, že všichni lidé se budou kát, aby všichni byli spaseni a došli k poznání pravdy,³⁶ Bůh, který nestrpí, aby lidské pokolení podlehlo slabosti a zahynulo, upadnouc do pokušení Nepřítele. Naopak, ve všech dobách a letech nám stále uděluje mnoho různých milostí, a to stejným způsobem od začátku až dodnes: nejprve prostřednictvím patriarchů a otců, po nich prostřednictvím proroků a konečně prostřednictvím apoštolů a mučeníků, spravedlivých mužů a učitelů, které si vybírá ze středu bouřlivého lidského života“.³⁷
   20. Evangelijní poselství, které sv. Cyril a Metoděj přeložili pro slovanské národy, a při této práci moudře vynášeli z církevního pokladu „staré i nové věci“,³⁸ bylo odevzdávané hlásáním a katechezí v souladu s věčnými pravdami a zároveň bylo i přizpůsobené konkrétní historické situaci. Díky misijnímu úsilí obou světců, slovanské národy si mohli poprvé uvědomit svoje povolání a mít účast na věčném záměru Nejsvětější Trojice ve věčném plánu spásy světa. Takto poznaly i svoji vlastní úlohu v dějinách celého lidstva, stvořeného Bohem Otcem, vykoupeného Synem Spasitelem a osvíceného Duchem Svatým. Díky tomuto hlásání, schválenému tehdy Církví, jak římskými biskupy, tak i cařihradskými patriarchy, Slované se mohli cítit společně s ostatními národy země potomky a dědici smlouvy, kterou Bůh uzavřel s Abrahámem.³⁹ Takovýmto způsobem, díky církevní organizaci, zřízené svatým Metodějem a díky tomu, že si uvědomili vlastní křesťanskou identitu, převzali svoje místo a úděl v Církvi, která byla nyní založena i v této části Evropy. Proto i jejich dnešní potomci zachovávají radostnou a závaznou vzpomínku na toho, který se stal spojujícím článkem řetězu velkých hlasatelů Božího zjevení ve Starém i v Novém zákoně: „Po tomto všem milostivý Bůh... za našich časů pro náš národ, o který se dosud nikdo nestaral, poslal našeho učitele, blaženého Metoděje, aby vykonal dobré dílo; jeho ctnosti i boje přirovnáme bez toho, že bychom se museli červenat, k ctnostem a bojům těch starých bohumilých mužů“.⁴⁰

VI.
Evangelium a kultura

   21. Soluňští bratři zdědili nejen víru, ale i kulturu starověkého Řecka, která pokračovala potom v byzantské říši. Je známo, jak důležité bylo toto dědictví pro celou evropskou a přímo, či nepřímo, i pro světovou kulturu. V evangelizačním díle, které vykonali jako průkopníci v oblastech obývaných Slovany, je současně zahrnut i vzor toho, co dnes nazýváme „inkulturace“, tj. zasazování evangelia do místní domácí kultury a současně i začlenění těchto kultur do církevního života.
   Tím, že zakořeňovali evangelium do místní kultury národů, kterým ho hlásali, sv. Cyril a Metoděj si získali zvláštní zásluhy o vytvoření a rozvoj této kultury, nebo lépe řečeno, mnoha různých kultur. Všechny kultury slovanských národů opravdu vděčí za svůj vlastní „začátek“ a rozvoj právě působení soluňských bratrů. Jejich originálním a geniálním výtvorem je abeceda pro slovanský jazyk a tou přispěli jako základním přínosem ke kultuře a literatuře všech slovanských národů.
   Potom překlad posvátných knih, který zhotovili Cyril, Metoděj a jejich žáci, dodal kulturní schopnost a důstojnost jazyku staroslověnské liturgie; ten potom byl po dlouhá staletí nejen jazykem církevním, ale i úředním a literárním, ba dokonce hovorovým jazykem vzdělanějších tříd ve většině slovanských národů, zvláště u Slovanů východního obřadu. Byl používán i v krakovském chrámu sv. Kříže, kde se usadili slovanští benediktini. Zde vyšly i první liturgické knihy, tištěné v tomto jazyku. Až dodnes tento jazyk používá byzantská liturgie východních slovanských církví řeckého obřadu, a to jak katolických, tak i pravoslavných ve východní a jihovýchodní Evropě, jako i v různých západoevropských zemích a také v římské liturgii chorvatských katolíků.
   22. V historickém vývoji Slovanů východního obřadu sehrál tento jazyk stejnou úlohu jako latina na Západě. Zachoval se však ještě dále, částečně až do 19. století, a působil přímo svým vlivem i na vytváření domácích literárních jazyků, kterým byl velmi příbuzný. Tyto zásluhy o kulturu všech slovanských kmenů a národů působí, že evangelizační dílo sv. Cyrila a Metoděje je v dějinách i v životě těchto kmenů a národů stále živé.

VII.
Význam křesťanského tisíciletí

   23. Apoštolsko-misijní činnost sv. Cyrila a Metoděje, spadající do poloviny 9. století, můžeme považovat za první účinnou evangelizaci Slovanů.
   Rozvíjela se v rozličném stupni na jednotlivých územích, ale soustředila se hlavně na oblast tehdejší Velké Moravy. Zaujímala především kraje metropolitního sídla, jehož biskupem byl Metoděj, tj. Moravu, Slovensko a Panonii, čili oblast dnešního Maďarska. V okruhu velmi rozsáhlého vlivu této apoštolské činnosti, hlavně zásluhou misionářů, připravených sv. Metodějem, se nacházely i další skupiny západních Slovanů, zvláště Češi. První historický český kníže z rodu Přemyslovců, Bořivoj, byl pravděpodobně pokřtěný podle slovanského obřadu. Později tento vliv zasáhl i lužicko-srbské kmeny a území jižního Polska. Po pádu Velkomoravské říše (905-906) tento obřad však byl nahrazený latinským a Čechy byly přičleněné církevně k řezenskému biskupství a k salzburské metropoli. Pozornost si zasluhuje skutečnost, že ještě v polovině 10. století, v době sv. Václava, se oba prvky silně navzájem pronikaly a vzájemně prolínaly i oba liturgické jazyky: slovanský a latinský. Jen na tomto základě se mohla v Čechách vyvinout křesťanská terminologie, ze které se potom vyvinula a upevnila církevní terminologie v Polsku. Zpráva o knížeti Vislanů, nacházející se v „Životě Metoděje“, je nejstarší historickou zmínkou o jednom z polských kmenů.⁴¹ Chybí však dostatečné údaje, aby bylo možné tuto zprávu spojit se zřízením církevní organizace slovanského obřadu v polských zemích.
   24. Pokřtění Polska roku 966 v osobě prvního historického panovníka Měška, který se oženil s českou kněžnou Doubravkou, probíhalo zejména působením Církve v Čechách a touto cestou se dostalo křesťanství do Polska z Říma v latinské formě. Přece však zůstává skutečností, že prvé počátky křesťanství v Polsku jsou určitým způsobem spojené s dílem bratrů z daleké Soluně.
   Péče svatých bratrů přinesla ještě viditelnější plody mezi balkánskými Slovany. Díky jejich apoštolátu se upevnilo už dříve zakořeněné křesťanství v Chorvatsku.
   Cyrilometodějská misie se upevnila a podivuhodně rozvinula v Bulharsku zvláště prostřednictvím jejich učedníků, vyhnaných z původního působiště. V této zemi, díky sv. Klimentovi Ochridskému vzniklo velmi účinné středisko mnišského života; zvláště se tu rozvinula abeceda, nazývaná cyrilice. Odtud se potom šířilo křesťanství do dalších oblastí, až přišlo přes sousední Rumunsko do staré Kyjevské Rusi a později se z Moskvy rozšířilo dále na Východ. Za několik let připadne na rok 1988 tisící výročí pokřtění kyjevského knížete svatého Vladimíra Velkého.
   25. Rodina slovanských národů proto brzy a právem uznala svatého Cyrila a Metoděje za otce svého křesťanství a své kultury. V mnoha ze vzpomenutých oblastí, ačkoliv tam už působili různí misionáři, většina slovanského obyvatelstva si ještě v 9. století uchovávala pohanské zvyky a pověry. Pouze na území, které „obdělávali“ naši světci, anebo které připravili na zasetí víry, křesťanství vstoupilo v následujících stoletích definitivně do křesťanských dějin.
   Jejich dílo je též velmi důležitým přínosem pro růst společných křesťanských kořenů Evropy, které svou pevností a životaschopností tvoří jeden z hlavních styčných bodů, na který musí brát zřetel každý vážný pokus o znovusjednocení našeho světadílu novým a aktuálním způsobem.
   Po jedenácti křesťanských slovanských staletích vidíme celkem jasně, že dědictví soluňských bratří pro Slovany je a zůstává hlubší a pevnější než jakékoliv rozdělení. Obě dvě křesťanské tradice – východní, která pochází z Cařihradu a západní, pocházející z Říma – vznikly v lůně jediné Církve, ačkoliv v rozličných kulturách a při různém přístupu k těm stejným problémům. Takováto různost, pokud správně chápeme její původ, hodnotu a význam, může jen obohacovat evropskou kulturu i její náboženskou tradici a může se právě tak stát přiměřenou základnou pro její duchovní obnovu, po které tolik toužíme.
   26. Už od 9. století, kdy křesťanská Evropa nabyla nové obrysy a uspořádání, sv. Cyril a Metoděj nám předložili poselství, které se ukazuje velmi časové i pro naši dobu, která v důsledku tolika složitých náboženských, kulturních, občanských a mezinárodních otázek hledá zdůvodněnou jednotu ve skutečném společenství různých složek. Můžeme říci, že pro tyto dva hlasatele evangelia byla příznačná jejich láska ke všeobecnému církevnímu společenství na Východě i na Západě, ve kterém vyhradili místo pro novou církev, která se rodila v slovanských národech. Od nich vychází i pro dnešní křesťany a lidi naší doby výzva, aby budovali toto společenství společnými silami.
   Příklad sv. Cyrila a Metoděje platí však ještě víc zejména na poli misionářské činnosti. Ta je totiž základní úlohou Církve a dnes je zvláště naléhavá ve formě už výše vzpomenuté tzv. „inkulturace“. Oba bratři nejenže plnili svoje poslání s plným respektem vůči kultuře, která u slovanských národů už existovala, ale pomocí náboženství ji též ustavičně zušlechťovali a zvyšovali její úroveň. Podobně i dnes starobylé církve mohou a mají pomáhat mladým církvím a národům, aby jejich vlastní identita dozrávala a rozvíjela se.⁴²
   27. Cyril a Metoděj jsou jakoby spojovací článek, jakýsi duchovní most mezi východní a západní tradicí, které obě splývají v jednu velkou, všeobecnou tradici Církve. Jsou nám vzory a zároveň i patroni v ekumenickém úsilí sesterských církví, západní i východní. Ony se snaží dialogem a modlitbou znovu najít viditelnou jednotu v dokonalém a plném společenství, takovou jednotu – jak jsem to již řekl během své návštěvy v Bari –, která není ani absorbováním jedné druhou ani čirým splynutím.⁴³ Jednota je střetnutí v pravdě a lásce; těchto darů se nám dostalo od Ducha Svatého. Cyril a Metoděj svými osobnostmi a svým dílem jsou postavy, které vzbuzují ve všech křesťanech velkou „nostalgii po sjednocení“ a po jednotě mezi dvěma sesterskými církvemi Východu a Západu.⁴⁴ Pro dosažení plné katolicity každý národ, každá kultura má ve všeobecném plánu spásy určenou svoji vlastní úlohu. Každá zvláštní tradice a každá místní církev mají zůstat přístupné a pozorné vůči jiným církvím a tradicím a současně i vůči všeobecnému katolickému společenství; kdyby zůstaly uzavřené samy do sebe, hrozilo by jim nebezpečí vlastního ochuzení.
   Tím, že Cyril a Metoděj uplatňovali svoje charizmatické dary, přispěli rozhodujícím přínosem při budování Evropy, nejen pokud jde o její křesťanské náboženské společenství, ale i co se týká její občanské a kulturní jednoty. Ani dnes není jiná cesta k překonání různých napětí a k nápravě roztržek a protikladů jak v Evropě, tak i na celém světě, neboť tyto jevy hrozí, že vyvolají strašné zničení životů a hodnot. Být křesťany v současné době znamená být tvůrci vzájemného společenství v Církvi i společnosti. K tomuto cíli vede otevřenost vůči bratrům, vzájemné porozumění a ochotná spolupráce velkodušnou výměnou kulturního a duchovního dobra.
   Jedna ze základních tužeb dnešního lidstva je skutečně snaha znovu najít jednotu a společenství pro skutečně důstojný život všech lidí na celé naší planetě. Církev ví, že je znamením a všeobecnou svátostí spásy a jednoty lidského pokolení; proto vyhlašuje, že je ochotna plnit tuto svoji povinnost, „která se stává v současných poměrech mnohem naléhavější, protože je třeba, aby všichni lidé, kteří jsou dnes navzájem úzce spojeni různými společenskými, technickými a kulturními svazky, dosáhli i v Kristu plnou jednotu“.⁴⁵

VIII.
Závěr

   28. Patří se tedy, aby celá Církev důstojně a radostně oslavila tisícileté výročí, které již uplynulo od dovršení apoštolského díla prvního arcibiskupa, vysvěceného v Římě pro slovanské národy, tj. Metoděje a jeho bratra Cyrila a zároveň si připomenout, že tyto národy tím vstoupily na jeviště dějin spásy a byly takovýmto způsobem začleněné do počtu evropských národů, které už v předešlých staletích přijaly evangelijní poselství. Všichni jistě chápou, s jakou jásavou radostí se této oslavy chce zúčastnit první syn ze slovanského kmene, povolaný po téměř dvou tisících roků na biskupský stolec sv. Petra v Římě.
   29. „Do tvých rukou poroučím svého ducha“. Pozdravujeme tisícileté výročí úmrtí sv. Metoděje těmi stejnými slovy, která on vyslovil – jak je to zaznamenáno v jeho prvním staroslověnském životopise⁴⁶ – těsně před smrtí, když se již chystal připojit k svým otcům ve víře, naději a lásce: k patriarchům a prorokům, k apoštolům, učitelům a mučedníkům svého slova a života a za pomoci darů Ducha Svatého, dal příklad plodného povolání jak pro století, ve kterém žil, tak i pro následující a zejména pro naši současnou dobu.
   Jeho blažený odchod z tohoto světa, na jaře roku 885 od vtělení Páně (podle byzantského letopočtu r. 6393 od stvoření světa), se odehrál v době, kdy se nad Cařihradem stahovala mračna a různá nepřátelská napětí stále více ohrožovala klidný život národů a dokonce i posvátné svazky křesťanského bratrství a společenství mezi východní a západní církví.
   V jeho katedrále, naplněné věřícími z rozličných kmenů, učedníci sv. Metoděje vzdali poslední hold zesnulému pastýři za poselství spásy, míru a smíření, které jim přinesl a kterému zasvětili svůj život: „Sloužili bohoslužbu latinsky, řecky a slovansky“,⁴⁷ a vzývali při ní Boha a vzdávali úctu prvnímu arcibiskupu církve, kterou sám založil mezi Slovany, který hlásal evangelium společně s bratrem v jejich vlastním jazyku. Tato Církev se potom ještě více upevnila, když po výslovném papežově souhlasu dostala vlastní domácí hierarchii, zakořeněnou v apoštolském následnictví a spojenou v jednotě víry a lásky jak s římskou, tak i s cařihradskou církví, kde misijní poslání ke Slovanům mělo svůj začátek.
   Když se nyní naplňuje 11. století od úmrtí sv. Metoděje, přeji si být alespoň duchovně na Velehradě – kde, jak se zdá, Prozřetelnost dovolila Metodějovi zakončit jeho apoštolský život. Chci se též zastavit v římské bazilice sv. Klimenta, kde byl pochovaný sv. Cyril – a při hrobu obou těchto bratrů a slovanských apoštolů chci doporučit Nejsvětější Trojici jejich duchovní dědictví vlastní modlitbou:
   30. „Velký, trojjediný Bože, tobě svěřuji poklad víry slovanských národů: zachovej a požehnej toto dílo!“
   Vzpomeň si, Všemohoucí Otče, na chvíli, kdy podle tvé vůle nadešla pro tento lid a pro tyto národy »plnost časů« a svatí soluňští misionáři věrně splnili příkaz, který tvůj Syn Ježíš Kristus dal svým apoštolům; v jejich stopách a ve šlépějích jejich následovníků přinesli do zemí obývaných Slovany světlo evangelia, radostnou zvěst spásy a před nimi vydávali svědectví:
   – že ty jsi stvořil člověka, že jsi nám Otcem a v tobě, my lidé, jsme si všichni navzájem bratry;
   – že skrze Syna, své věčné Slovo, jsi stvořil všechny věci a povolal jsi lid k účasti na svém vlastním životě bez konce;
   – že jsi tak miloval svět, že jsi dal svého jednorozeného Syna, který pro nás lidi a pro naši spásu sestoupil z nebe, působením Ducha Svatého se vtělil v lůně Panny Marie a stal se člověkem;
   – že jsi konečně seslal mocného Ducha Potěšitele, aby každý Kristem vykoupený člověk v něm mohl získat důstojnost Božího dítěte a stát se spoludědicem tvých nezničitelných přislíbení lidstvu.
   Tvůj stvořitelský plán, Otče, který vyvrcholil vykoupením, se vztahuje na každého člověka, zahrnuje celý jeho život i dějiny všech národů.
   Vyslechni, Otče, o co tě dnes prosí celá Církev, a dej, aby lidé a národy, které díky apoštolskému dílu svatých soluňských bratří poznali a přijali tebe, opravdového Boha a křtem vstoupili do svatého společenství tvých dětí, mohli i nadále bez překážek, s nadšením a důvěrou přijímat tento evangelijní program a uplatňovat všechny lidské možnosti na základě jejich učení.
   – Kéž by mohli podle svého vlastního svědomí následovat tvůj hlas po cestách, které byly poprvé vyznačeny před 1100 roky!
   – Kéž by se nikdo nedomníval, že jejich příslušnost ke království tvého Syna je v rozporu s dobrem jejich pozemské vlasti!
   – Kéž by ti mohli vzdávat náležitou chválu v soukromém i veřejném životě!
   – Kéž by mohli žít v pravdě, lásce, spravedlnosti a radosti z mesiášského klidu, který zahrnuje všechna lidská srdce, společenství, zemi a vesmír!
   – Kéž by při vědomí důstojnosti, kterou mají jako lidé a Boží děti, uměli překonat každou nenávist a dobrem vítězit nad zlem! Dopřej však, ó Bože v Nejsvětější Trojici, i celé Evropě, aby si na přímluvu těchto dvou svatých bratří stále více uvědomovala, jak potřebná je náboženská křesťanská jednota a bratrské společenství všech jejích národů, a aby překonáním vzájemného neporozumění a nedůvěry, jako i ideologických sporů ve společném vědomí pravdy, mohli sloužit celému světu za příklad spravedlivého a mírumilovného spolužití ve vzájemném respektu a neporušené svobodě“.
   31. Tobě tedy, Bohu, všemohoucímu Otci, Synovi, který vykoupil svět a Bohu Duchu, který jsi oporou a učitelem každé svatosti, chci svěřit celou včerejší, dnešní i budoucí Církev v Evropě a na celé zemi. Do tvých rukou odevzdávám toto jedinečné bohatství, složené z tolika rozličných darů, které dohromady tvoří společný poklad tolika rozličných dětí.
   Celá Církev ti děkuje za to, že jsi povolal slovanské národy do společenství víry, za jejich přínos ke všeobecnému dědictví lidstva. Zvlášť ti za to děkuje papež slovanského původu. Kéž by tento přínos nikdy nepřestával obohacovat Církev, evropský světadíl a celý svět. Kéž by nechyběl ani v dnešní Evropě a v současném světě a ani ve svědomí našich vrstevníků. Chceme plně přijímat všecko původní a hodnotné, čím slovanské národy přispěly a přispívají k duchovnímu bohatství Církve a lidstva. Celá Církev si uvědomuje toto společné bohatství a vyhlašuje, že je s nimi duchovně solidární a zdůrazňuje svoji zodpovědnost za evangelium a dílo spásy, které je povolaná i dnes uskutečňovat v celém světě až do konce země. Je nevyhnutelné sestoupit do minulosti, abychom v tomto světle pochopili nynější skutečnost a abychom mohli předvídat, jaký bude zítřek. Poslání Církve je totiž stále zaměřené a stále tíhne k nezničitelné naději v budoucnost.
   32. Budoucnost! Ačkoliv z lidského hlediska se může zdát plná hrozeb a nejistoty, přece ji s důvěrou vkládáme do tvých rukou, nebeský Otče, a prosíme přitom o přímluvu Matku tvého Syna i Církve, Matku tvých apoštolů Petra a Pavla i svatého Benedikta, Cyrila a Metoděje, Augustina a Bonifáce i všechny ostatní hlasatele evangelia v Evropě, kteří silní ve víře, naději a lásce, hlásali našim otcům tvoji spásu a tvůj klid a svou namáhavou duchovní setbou začali budovat civilizaci lásky a nový řád, založený na tvém svatém zákoně a na pomoci tvé milosti, která na konci časů oživí všechno a všechny v nebeském Jeruzalémě. Amen.
   Vám, milovaní bratři a sestry, patří moje apoštolské požehnání.
   Dáno v Římě u sv. Petra, 2. června, na svátek Nejsvětější Trojice, v roce 1985, sedmém mého pontifikátu.

Jan Pavel II.

Poznámky:
1 Jan Pavel II., apoštolský list Egregiae virtutis (30. prosince 1980): AAS 73 (1981), s. 258-262.
2 Lev XIII., encyklika Grande munus (30. září 1880): Leonis XIII Pont. Max. Acta, II, s. 125-137; srov. Pius IX. Epist. Quod S. Cyrillum (13. únor 1927) arcibiskupem a biskupem království srbsko-chorvátsko-slovinského a Československé republiky: AAS 19 (1927), s. 93-96; Jan XXIII., apoštolský list Magnifici eventus (11. května 1963) biskupem slovanských národů: AAS 55 (1963), s. 434-439; Pavel VI., apoštolský list Antiquae nobilitatis (2. února 1969) při příležitosti 1100. výročí smrti sv. Cyrila: AAS 61 (1969), s. 137-149.
3 Pavel VI., apoštolský list Pacis nuntius (24. října 1964): AAS 56 (1964), s. 965-967.
4 Srov. Magnae Moraviae Fontes Historici, sv. III, Brno 1969, s. 197-208.
5 Svátek se slaví 7. července jen u některých slovanských národů.
6 Srov. Vita Constantini VIII, 16-18: Constantinus et Methodius Thessalonicenses, Fontes, recensuerunt et illustraverunt Fr. Grivec et Fr. Tomšič (Radovi Staroslovenskog Instituta, Knjiga 4, Zagreb 1960), s. 184.
7 Porov. Vita Constantini XIV, 2-4: ed. cit., s. 199 n.
8 S. Maria Maggiore.
8a Vita Methodii VI, 2-3; ed. cit., s. 225.
9 Srov. Magnae Moraviae Fontes Historici, zv. III, Brno 1969, s. 197-208.
10 Srov. Vita Methodii VIII, 1-2: ed. cit., s. 225.
11 Srov. Vita Methodii XVII, 13: ed. cit., s. 237.
12 Srov. tamtéž a 1Kor 9,22.
13 Gn 12,1n.
14 Sk 16,9.
15 Vita Methodii V, 2: ed. cit., s. 223.
16 Vita Constantini XIV, 9: ed. cit., s. 200.
17 Vita Constantini VI, 7: ed. cit., s. 179.
18 Mk 16,15.
19 Mt 28,15.
20 Gal 3,26-28.
21 Nástupci Mikuláše I. i když si dělali starosti kvůli protiřečícím si informacím, které dostávali ohledně učení a díla Cyrila a Metoděje, v přímém styku s nimi dali za plnou pravdu oběma Bratrům. Zákazy nebo omezení v používání nové slovanské liturgie je třeba připisovat spíše tlaku okolností, měnícím se politickým vztahům a nevyhnutelnosti udržovat svornost.
22 Jn 17,21n.
23 Ž 117-116,1.
24 Dekr. o ekumenismu Unitatis redintegratio, 4.
25 Dekr. o ekumenismu Unitatis redintegratio, 1.
26 Srov. Vita Methodii IX, 3; VIII, 16: ed. cit., s. 229; 228.
27 Srov. Vita Methodii IX, 2: ed. cit., s. 229.
28 Srov. II. vatikánský koncil, konst. o Církvi Lumen gentium, 13.
29 Vita Constantini XVI, 8; ed. cit., s. 205.
30 Srov. Mt 5,45.
31 Vita Constantini XVI, 4-6: ed. cit., s. 205.
32 Tamtéž XVI, 58: ed. cit., s. 208; Fil 2,11.
33 Vita Constantini XVI, 12: ed. cit., s; 206; Ž 66 (65),4.
34 Vita Constantini XVI, 13: ed. cit., s. 206; Ž 117 (118),1.
35 Srov. Ž 112 (113),4; Joel 2,13.
36 Srov. 1Tim 2,4.
37 Vita Constantini I, 1: ed. cit., s. 169.
38 Srov. Mt 13,52.
39 Srov. Gn 15,1-21.
40 Vita Methodii II, 1: ed. cit., s. 220n.
41 Srov. Vita Methodii XI, 2-3: ed. cit., s. 231.
42 Srov. II. vat. koncil, dekr. o misijní činnosti Církve Ad gentes, 38.
43 Jan Pavel II., příhovor při ekum. střetnutí v bazilice sv. Mikuláše v Bari (26. února 1984), 2: Insegnamenti VII,1 (1984), s. 532.
44 Tamtéž.
45 II. vat. koncil, dogmatická konst. o Církvi Lumen gentium, 1.
46 Srov. Vita Methodii XVII, 9-10: ed. cit., s. 237; Lk 23,46; Ž 31 (30),6.
47 Vita Methodii XVII, 11: ed. cit., s. 237.

Zdroj: http://www.kbs.sk

Srovnání:
„Rodokmen Mojmírovců“ dle současného stavu poznání.
„Rodokmen mytických knížat“ aneb Kde Kosmas našel jejich jména?
„Historie psaná štětcem“ aneb Malby ve znojemské rotundě jako historický pramen.
„Rytý nápis na západní stěně znojemské rotundy“ aneb Dobové falzum.
„Život svatého knížete velkomoravského Rostislava“. Ke kanonizaci svatého Rostislava pravoslavnou církví (1994).
Mapky: „Územní vývoj Velké Moravy za Rostislava a Svatopluka“.
Dokumenty: „Egregiae virtutis viri“. Sv. Konstantin-Cyril a Metoděj ustanoveni spolupatrony Evropy (1980).
Tabulka 2: „Kosmův obrazový scénář“ aneb Odkud vzal Kosmas námět pro svůj libušopřemyslovský mýtus?
Tabulka 16: „Zdroj Kristiánovy a Kosmovy inspirace“ aneb Bez moravské historie by nebyly ani české mýty!
Tabulka 20: „Křesťanský král-oráč a byzantská misie“ v pozdější písemné a obrazové interpretaci.
Symbolika: „Mor – nákaza (epidemie), anebo symbol pohanství?“.
Symbolika: „Býk – dobytče, nebo apoštol, kazatel evangelia?“
Symbolika: „Oráčská scéna na malbě ve znojemské rotundě“ aneb Přemyslův konec.
Symbolika: „Tažné zvíře“.
Aktuality: „Česká televize mystifikuje diváky“ aneb Český pohanský komiks v moravské křesťanské kapli!
Úvahy: „Vznik a původ přemyslovské pověsti“.
„Mytičtí Přemyslovci – literární fikce, nebo historická věda?“ (1. moravská historie, 2. Kristián, 3. Kosmas).
• F. Palacký (1848), • R. Turek (1963), • A. Friedl (1966), • V. Karbusický (1995), • D. Třeštík (2006).

aktuality • zajímavosti • kontakt • naše cíle • ohlasy • sponzoři • archiv
mýty a pověsti • legendy • kroniky • dokumenty • jiné texty
lokality • archeologie • hroby • antropologie • historie • otázky
jazyk • písmo • písemnictví • víra • symbolika • artefakty • vlivy
mapky • plánky • tabulky • rodokmeny • osobnosti
úvahy • komentáře • odkazy • časová osa • rejstřík • obsah