MM - tabulky - 2. Obrazový scénář

2. KOSMŮV OBRAZOVÝ SCÉNÁŘ

OBSAH 3. PÁSU MALEB VE ZNOJEMSKÉ ROTUNDĚ
A JEHO SROVNÁNÍ S TEXTEM KOSMOVA LIBUŠOPŘEMYSLOVSKÉHO MÝTU

Č.	3. pás maleb	Kosmův text
1	Jezdecká družina v čele s králem Rostislavem v plášti moravských králů na bílém koni („a jeho jméno je Slovo Boží“ – Zj 19, 11-13), který před svým sídelním městem přivítal a následně uvádí křesťanskou byzantskou misii Konstantina a Metoděje na Velkou Moravu (do Znojma?).	V Kosmově podání se obraz mění v Libušino poselstvo, složené z moudře neučených a vědomě nevědomých sedláků (pohanů), kráčejících ve stopách Libušina koně do Stadic, aby přivedli sobě knížete a kněžně Libuši manžela (Kosmas I, 5-6).
2	Přímo proti dveřím, za pluhem, taženým souspřežím býků, stojí mezi Konstantinem a Metodějem, apoštoly Moravanů a Slovanů, křesťanský král-oráč Rostislav v plášti moravských králů. V levé ruce drží Písmo (slovo Boží čili duchovní potravu – „dar duším nikdy se nekazící“, „slovo, jež krmí lidské duše“ – Proglas 12 a 25), které spolu s dalšími vzácnými dary od byzantského císaře oba věrozvěstové přinesli v mošně a předali Rostislavovi.	Kosmův Přemysl Oráč (rovněž pohan) orající párem volů úhor zdéli i zšíři dvanácti kročejů, jenž nikomu nepatřil, po příchodu Libušiných poslů přeruší svoji činnost, vetkne otku do země a pustí voly, řka: „Jděte tam, odkud jste přišli!“ Pak muže Libušina poselstva pozve ke snídani a uhostí je plesnivým chlebem a kusem sýra, které vytáhne z lýkové mošny. Tu pak položí na trávník místo stolu. Tak svačili a vodu ze džbánu pili (Kosmas I, 6).
3	Střevíce zavěšené vedle mošny na stromě představují symbol šíření evangelia pokoje (Ef 6, 15) – duchovního bohatství. Druhotně mohly symbolizovat „svaté místo“ (Ex 3, 5): „Odlož svou obuv, neboť místo, kde stojíš, je svaté“. Střevíce i mošna jsou běžnou potřebou apoštolů (Mt 10, 10; Mk 6, 8-9; L 9, 3; L 10, 4; L 22, 35-36), jsou to atributy „nových apoštolů“ Moravanů a Slovanů.	Lýčené střevíce jsou podle Kosmy odznakem Přemyslovy chudoby. Proto je dá Přemysl schovati na věky, „aby naši potomci věděli, odkud vzešli“. „Chudoba, překonaná ctností, neskrývá se pod vlčí koží, nýbrž svého vítěze, jejž zprvu s sebou strhla do hlubin, povznáší k hvězdám“ (Kosmas I, 7). A chovají se v knížecí komoře na Vyšehradě podnes...
4	Vyslanci byzantského císaře, pozdější světci Konstantin-Cyril a Metoděj (dnes spolupatroni Evropy), původem Řekové ze Soluně („toť jsou dvě olivy a dva svícnové“ – Zj 11, 3-4; legenda Beatus Cyrillus), zobrazení v plášti u pluhu po boku krále-oráče Rostislava (spoluzakladatelé moravské církve, města Božího či Nebeského Jeruzaléma – Zj 21, 2-4, 14, 22, 27).	Kosmovi vzorem pro „dvě zlaté olivy“ (pěstují se v Řecku) (Za 4, 11-14), jež v tomto hradě (který Čechové později vystaví a nazvou Prahou – viz bod 7) někdy v budoucnu vzejdou, kterým se budou „klaněti všechna pokolení země české a ostatní národové“ – Více sláv a Voje útěcha (sv. Václav a sv. Vojtěch), jak to předpověděla kněžna Libuše, „jsouc věštným duchem nadšena“ (Kosmas I, 9).
5	Poslední postava oráčské scény – žena držící v rukou byzantský diadémem se závěsy (odznak Rostislavova královského titulu) – je vyobrazená bez pláště – v oděvu krátkém jako mužská suknice. Kristiánova hadačka panna (personifikace země, Vlády) symbolizuje poddání se Slovanů českých králi-oráči Rostislavovi, „svatý sňatek“ (hieros gamos), sňatek krále se zemí.	Z toho Kosmas usoudil, že „toho času dívky naší země ...samy si braly muže, které a kdy chtěly, ...v oděvu se nijak, muž a žena, nelišili“. Od toho se potom počala „dívčí válka“ (Kosmas I, 9). Libuši Kosmas nechal doma, ke sňatku s Přemyslem došlo až po jeho příchodu na Libušin hrad (viz bod 7).
6	Za oráčskou scénou následuje osm křesťanských knížat opatřených Boží zbrojí (štít víry a kopí Ducha, jež je slovo Boží – Kristián, kap. 6) v čele s králem Sámem, který jako první zbavil Slovany pohromy a ran morových (Avaři, Frankové). Za ním následují tři neznámá knížata. Poslední čtyři postavy představují historicky doložené velkomoravské panovníky. Jsou to Mojmír I., Rostislav, Svatopluk a jeho syn Mojmír II.	Tuto předlohu Kosmas použil pro svoji osmičlennou řadu mytických pohanských knížat v čele s Přemyslem. Po něm pak následovali Nezamysl, Mnata, Vojen, Vnislav, Křesomysl, Neklan a Hostivít – všichni samozřejmě pohané – „oddaní břichu a spaní, nevzdělaní a neučení, podobali se dobytku, takže zajisté proti přírodě tělo bylo jim k rozkoši, duše na obtíž“. I proto „o životě a stejně i o smrti těchto knížat se mlčí“ (Kosmas I, 9).
7	Třetí pás maleb je zakončen fundátorským párem při vstupu do apsidy. Po levé straně král Rostislav v plášti moravských králů s modelem podélného kostela v rukou jako zakladatel Metodějova arcibiskupství. Kamenný chrám, hrad Boží, pevnost víry. Po pravé straně jeho manželka (snad) dalmatská kněžna Miloslava s liturgickým kalichem v rukou, na něm položený chléb k eucharistii . Oblečena je do téhož pláště jako Rostislav, pod ním oděna v dlouhé bílé svatební šaty. Je tu zobrazena jako „primiční nevěsta“ – dnes již zapomenutý symbol církve („nevěsta Beránkova oděná v zářivě čistý kment“ – Zj 19, 7-8). Arcibiskup Metoděj na Moravě sepsal „Zákon sudnyj ljudem“ a „Nomokánon“. Dokončil také překlad celé Bible.	Tento motiv Kosmas použil pro Přemyslův svérázný sňatek s Libuší (Kosmas I, 8) a Libušinu věštbu (Kosmas I, 9) o vystavění hradu, jejž nazvou Prahou (podobně jako Kristiánův Bořivoj staví první kostel na Levém Hradci a pak také „na hradě pražském vystaví chrám ke cti blahoslavené Rodičky Boží a ustavičné Panny Marie“), a chronologicky jej zařadil doprostřed svého příběhu před bod 4: „...podavše si ruce, vešli s velikou radostí do příbytku, posadili se na pohovkách, občerstvili se darem Cereřiným a Bakchovým a ostatek noci věnovali Venuši a Hymenaeovi. Tento muž ...upoutal zákony náš bezuzdný kmen, ...též vydal všechna práva, jimiž se naše země řídí a spravuje, sám s Libuší samou“.

Tabulka 2. Kosmův obrazový scénář.
Malby v rotundě (jejich převážná část včetně 3. pásu) vznikly ještě před Kosmovým narozením,
proto logicky nemohou být obrazovým přepisem Kosmova libušopřemyslovského mýtu,
zatímco jako obrazová předloha mohly Kosmovi dobře posloužit,
a jak je patrné z výše citovaných paralel, také posloužily.

Obr. 1. Schéma 3. pásu maleb ve znojemské rotundě: jízdní družina, oráčská scéna,
posloupnost osmi panovníků se štítem a kopím s praporcem, fundátorský pár
po stranách vítězného oblouku nad vstupem do apsidy. Pět postav v plášti se
stejným vzorem na jeho lemu je u horního okraje označeno červenou šipkou.

Poznámky:

1 –	Král Rostislav v čele jízdní družiny je oděn do stejného pláště jako oráč za pluhem, jako šestý kníže v následné posloupnosti panovníků i jako oba fundátoři po stranách vítězného oblouku při vstupu do apsidy. Jedná se proto o stále stejnou osobu – krále Rostislava, v případě fundátorky o jeho manželku. Viz „Friedlovi »Přemyslovci« ve Znojmě“, obr. 2A, 2B, 5B, 2C, 2D. Podle výkladu znojemských maleb od našich archeologů, historiků a uměnovědců se však jedná o pohana Přemysla. To by pak Libušino poselstvo k Přemyslovi musel vést sám Přemysl, což je samozřejmě vědecký nesmysl, o pohanovi s kostelem v rukou ani nemluvě. Z fundátora, ač ve stejném plášti jako vedoucí jízdní družiny a jako oráč za pluhem, proto udělali křesťanského knížete Konráda II., resp. Konráda I., který se však, alespoň podle L. Konečného (1997, s. 71), s mytickými pohanskými „zázračnými prapředky“ dokonce „numinózně“ ztotožnil. Zcela nemožný blábol v rozporu s Písmem, který použitím slovníku cizích slov měl nabýt na „vědeckosti“. Srovnej však článek: „Stejná osoba byla zobrazována ve stejném oděvu“.
2 –	Souspřeží býků symbolizuje těžkou práci, kterou museli oba věrozvěstové, „noví apoštolé“ Moravanů a Slovanů, vykonat na poli šíření křesťanské víry (ŽM VII): „...my dva jsme byli souspřeží* a táhli jsme jednu brázdu“. Býk je také symbol apoštolů všech dob, kteří se lopotí při šíření víry, a je v patristice takto používán (Dt 25, 4; 1Kor 9, 9). Např. okřídlený býk je symbolem evangelisty Lukáše. V býkovi je tedy možné spatřovat dobytče, nebo, v symbolické rovině, apoštola* – kazatele evangelia. Naši „odborníci“ (J. Mašín, A. Friedl, B. Krzemieńska, Z. Měřínský, J. Žemlička, D. Třeštík, M. Bláhová, K. Benešovská, J. Bažant, J. Sláma, Z. Všetečková, L. Konečný, V. Vaníček, A. Merhautová) zatím dohlédli jen k onomu dobytčeti. Latiník Kosmas proto Přemyslovými ústy nechává raději souspřeží býků zmizet: „Jděte tam, odkud jste přišli!“ Vyjadřuje tím svůj vztah ke slovanskému písmu a slovanské liturgii – k dílu obou věrozvěstů (i k nim samotným, neboť býk je symbol apoštolů) –, jež pak „odešlo“ i se svými nositeli a šiřiteli do Bulharska, kde našlo široké uplatnění (V. Vavřínek, R. Večerka), ale také do Čech. Pro polovinu 10. století to potvrzuje i Kristián (kap. 1). Srovnej Kosmovy anagramy (P 011). Kosmův úhor, ač ležel mezi tolika poli, přec nepatřil k žádnému poli. Podobně dosud pohanské Čechy, ač ležely mezi tolika křesťanskými zeměmi, přec (před příchodem moravského Bořivoje) nepatřily k žádné z těchto zemí. Byla to „země nedotčená rádlem“ (Kosmas I, 2). Těmi „poli“ jsou míněna Boží pole – viz Pavlův první list Korintským (1K 3, 9): „Jsme spolupracovníci na Božím díle, a vy jste Boží pole...“. „Úhorem“ je zase myšlen nepochybně „úhor srdcí pohanských, jež je třeba zúrodnit rádlem* [Božího] slova“* (KosmasI, 22). Připomeňme si slova proroka Ozeáše (10, 12): „Rozsívejte si pro spravedlnost, sklízejte pro milosrdenství, zorejte svůj úhor“. Na původní malbě držel král Rostislav uprostřed trojice oráčů v levé ruce knihu – Písmo – evangelia Konstantinem přeložená do staroslověnštiny psaná hlaholicí – viz naše obrázková upoutávka č. 7. Písmo, duchovní pokrm všech křesťanů (srovnej níže J 6, 35), přinesli oba věrozvěsti na Moravu v mošně, která visí na stromě vedle střevíců. Když Kosmas psal první knihu své kroniky (1120), Písmo v Rostislavově levé ruce ještě viděl. Dokazuje to jeho narážka při uvítání Libušiných poslů: „On je vlídně jako hostitel pozval k snídani, vyňal z lýkové mošny plesnivý chléb a kus sýra, mošnu položil na trávník místo stolu, na to režný ubrus a tak dále“ (Kosmas I, 6). Aby nedošlo k znesvěcení Kristova učení, nechal později (1131-1134) biskup Zdík knihu z maleb odstranit (viz „Oráčská scéna na malbě ve znojemské rotundě“ aneb Přemyslův konec).
3 –	Střevíce, coby „obutí potřebné pro šíření evangelia pokoje“ (Ef 6, 15), mají potomkům, kteří usednou na knížecí stolec, připomínat jejich základní povinnost – šířit křesťanství – stavět kostely, shromažďovat kněze a kleriky, být vzdělavateli křesťanství (Kristián, kap. 2). Na znojemské malbě to jsou atributy obou věrozvěstů. V Kosmově podání mají potomkům připomínat, odkud vzešli (tzn. z křesťanské Moravy), aby byli vždy živi v bázni (Boží) a nejistotě, a aby lidí sobě od Boha svěřených nespravedlivě neutiskovali z pýchy, poněvadž všichni jsme si (před Bohem) od přírody rovni (Kosmas I, 7). „A chovají se na Vyšehradě podnes“ – na Vyšehradě, o němž se Kosmas zmiňuje jako o hradu nedobytném až teprve k roku 1000 (Kosmas I, 35). Čí střevíce se to vlastně na Vyšehradě chovaly ještě v roce 1120, kdy Kosmas dokončil první knihu své Kroniky? Snad smyšleného mytického Přemysla? Soudě podle znojemské malby by to měly být nejspíše střevíce pozdějšího arcibiskupa Metoděje.
4 –	Konstantin a Metoděj, v rotundě oba vyobrazení po boku krále-oráče Rostislava (před rokem 1034), byli později v legendě Beatus Cyrillus (1063) připodobněni ke dvěma olivám. Teprve poté (1120) v Libušině věštbě Kosmas (I, 9) zvolil stejné přirovnání pro jiné dva světce, Václava a Vojtěcha. Inspirace znojemskými malbami s oběma věrozvěsty po boku krále-oráče Rostislava a zmíněnou legendou je i tu nesporná. Srovnej článek „Oráčská scéna na malbě ve znojemské rotundě“ aneb Přemyslův konec.
5 –	Žena v oděvu krátkém jako mužská suknice s byzantským diadémem se dvěma stuhovými závěsy v rukou. Pokud tato ženská postava (Kristiánova hadačka panna) symbolicky představuje „zemi, Vládu, jíž podle Kristiána Slované čeští dali za manželku onomu „nalezenému“ oráči, pak je zde znázorněn „svatý sňatek“ (hieros gamos) – svatba krále se zemí – poddání se dosud pohanských Čech moravskému králi-oráči Rostislavovi. Viz strana: „Oráčská scéna na malbě ve znojemské rotundě“ aneb Přemyslův konec. Rostislavův syn Bořivoj, jenž si vzal za manželku pšovskou Ludmilu (dynastický sňatek), potom do Čech přináší moravské křesťanství. Srovnej Asklépiův příchod do Říma a srovnávací tabulku Ovidius-Kristián. Poddání se Slovanů českých moravskému králi-oráči Rostislavovi ovšem neznamenalo, že ten pak usedl na pražský stolec, stejně jako se tak nestalo při pozdějším poddání se Spytihněva a Vitislava (Vratislava) králi Arnulfovi (895). Rozhodně to také neznamenalo, že Rostislav (či Arnulf) musel předtím celé Čechy dobýt, jak si naivně přestavoval D. Třeštík (1987, s. 566; 2000, s. 87). Proto i Třeštíkova další „utkvělá představa“ o Svatoplukově dvojím dobývání Čech (883, 885) je, řekněme jemně a ohleduplně, mylná (D. Třeštík 1997, s. 338). Nebylo třeba vlamovat se do otevřených dveří. V té době již byl Bořivoj několik let (od roku 875) Svatoplukovým místodržícím v Čechách.
6 –	Počet Kosmových mytických Přemyslovců – osm – se shoduje s počtem moravských panovníků vyobrazených ve 3. pásu maleb v plášti se štítem a kopím s praporcem. Odkud Kosmas vzal jména svých mytických knížat? Odpověď nalezl V. Karbusický – viz „Rodokmen mytických knížat“. Bořivoj (bez pláště) ve 4. pásu maleb pak zahajuje posloupnost devatenácti pražských panovníků, jež za Kosmova života končila vyobrazením desátého Břetislava I. – prvního z pražských knížat v plášti, neboť on to také byl, kdo „tu zemi (Moravu) první* podrobil svému panství“, jak uvedl Kosmas (III, 34). Plášť tedy na znojemské malbě symbolizuje vládu na Moravě, jedná se o plášť moravských králů. Na jejich odkaz Břetislav na Moravě vědomě navázal a k němu se otevřeně hlásil (viz „Břetislav, jeho synové a vnuci“), což vedle moravských ražeb jeho denárů dotvrzují právě znojemské malby. Teprve v letech 1131-1134, po Kosmově smrti (†1125), byly malby doplněny dalšími devíti postavami (všechny již v plášti) a kruh panovníků se postavou Soběslava I. definitivně uzavřel (P. Šimík 2004, s. 99-103, 123). Posledním osmým moravským panovníkem ve 3. pásu maleb je Mojmír II.* Jemu odpovídá Kosmův Hostivít, jenž údajně „zplodil Bořivoje“. Bořivojem pak pokračuje jak výmalba rotundy ve 4. pásu, tak i posloupnost „knížat Čechů“ v kronice. Tento Bořivojův údajný otec, Mojmír II.-(Hostivít), nastoupil vládu v roce 894 po smrti svého otce Svatopluka (†894). V té době mu mohlo být nanejvýš dvacet pět roků. Jestliže ve stejném roce Kosmas nechal pokřtít „jeho syna“ Bořivoje, muselo by se tak stát hned po narození. V tom se tedy Kosmova verze od Kristiánovy zásadně liší. Druhé datum, které se v Kosmově kronice objevuje, je rok 929, kdy měl být zavražděn kníže Václav (datum převzaté z Kristiána, kap. 7). Pak by se do období 35 let musely vejít první tři generace historicky doložených „Přemyslovců“ (dokonce se měla rodit čtvrtá – Kristián-Strachkvas), ale tomu jistě ani Kosmas nemohl věřit. Jestliže se po Svatoplukově smrti (†894) ujali vlády v Praze Bořivojovi synové Spytihněv a Vratislav, pak se tedy Bořivoj musel narodit jinému otci nejméně o 40 let dříve, tzn. kolem roku 850. Že tímto otcem, který mimo jiné měl v rubrice povolání uvedeno „křesťanský oráč“, mohl být jedině Rostislav, vyplývá z tabulky 5a: „Věk a období vlády knížat v grafickém znázornění“ (do roku 960).
7 –	Postava krále Rostislava s modelem podélného kostela s věží v rukou (bod 7) Kosmu inspirovala k Libušinu proroctví o založení hradu jménem Praha, založeného ve skutečnosti až v historické době Bořivojově. Bořivoj zde pak také dává na tomto hradu postavit kostel zasvěcený blahoslavené P. Marii (Kristián, kap. 2), neboť k prvním povinnostem nového křesťanského panovníka patří stavba kostela. Podle postavy krále-oráče Rostislava (bod 2) Kosmas udělal z Přemysla Oráče zákonodárce (bod 7). Kosmas tím již podruhé potvrdil, že král-oráč Rostislav tehdy (tj. v době, kdy Kosmas malby viděl) ještě držel v levé ruce knihu – Boží zákon – lex Dei – Písmo (Konstantinem přeložené do staroslověnštiny, psané hlaholicí) – „dar větší a vzácnější nad všecko zlato a stříbro i drahé kamení a pomíjivé bohatství“. Dar od byzantského císaře Michaela III., který na Moravu přinesli Konstantin s Metodějem, vyňali z mošny a předali králi-oráči Rostislavovi (staroslověnský Život sv. Konstantina-Cyrila, kap. XIV). Důkaz, že král-oráč Rostislav původně opravdu držel v ruce Písmo, najdete na straně „Oráčská scéna na malbě ve znojemské rotundě“ aneb Přemyslův konec. Jak při onom vydávání zákonů a práv mohla být Přemyslovi nápomocna „Libuše sama“ (Přemyslova choť) vysvítá z vyobrazení fundátorky (Rostislavovy manželky) v dlouhých bílých svatebních šatech s liturgickým kalichem v rukou – symbolem Nového zákona – Nové smlouvy s Bohem (Mt 26, 26-28; Mk 14, 22-24; L 22, 19-20) – viz Citace níže. Kostel typu baziliky v rukou fundátora Rostislava, symbolika založení Metodějova a r c i b i s k u p s t v í (vlastní moravská zemská církev jako duchovní pevnost proti nepřátelům Velké Moravy), se Kosmovi změnil v hrad s věží, jemuž podle tesaného „prahu“ dala Libuše jméno Praha (Kosmas I, 9). Slované čeští tehdy stanuli na prahu křesťanství. Srovnej článek „Historie psaná štětcem“, tam obr. 8 „Fundátoři“. Ke Kosmově etymologii názvu hradu Praha viz pozn. 12 v článku „Proč se založení hradu Praha upírá Bořivojovi?“.

Petr Šimík (2005).

Komentář:
Kosmu můžeme považovat za vůbec prvního a nejstaršího zpravodaje, který v roce 1120 svým „osobitým“ způsobem popsal v I. knize své kroniky celý 3. pás maleb ve znojemské rotundě (obr. 1) v jeho původní podobě, ještě před pozdějšími dílčími zásahy malíře v letech 1131-1134 (článek „Historie psaná štětcem“ – tam obr. 9 přemalba knihy v Rostislavově levé ruce, dodatečně „zmizelé“ ohnivé kolo jednoho z cherubínů). Srovnej článek: „Oráčská scéna na malbě ve znojemské rotundě“ aneb Přemyslův konec.
   Termín „zakladatel“ – „fundátor“ (bod 7) je přesnější a výstižnější než dosud v literatuře většinou používané označení „donátor“ – „dárce“. Model podélného kostela s věží v rukou zakladatele Metodějova moravského arcibiskupství, krále Rostislava, tedy model stavby jiné než zde ve skutečnosti stojí, nepředstavuje nějakou konkrétní církevní stavbu, „stánek zhotovený rukama, to jest patřící k tomuto světu, nýbrž stánek větší a dokonalejší“ (Žd 9, 11) – duchovní stavbu – Kristův chrám. Ve 3. pásu (před rokem 1034) je vyobrazeno osm panovníků – jsou „živými kameny“ tohoto Kristova chrámu (1P 2, 5-10), jeho církve (uzavřeli s Bohem Novozákonní smlouvu víry), jejíž personifikací je fundátorka v dlouhých bílých svatebních šatech (nevěsta Beránkova, „primiční nevěsta“), držící v rukou liturgický kalich (symbol této Nové smlouvy). Později se k osmi moravským panovníkům připojili i první „Přemyslovci“ (příslušníci pražské větve mojmírovského rodokmenu) od Bořivoje po Břetislava I. v horním 4. pásu (1035-1055). Teprve po Kosmově smrti (†1125) byly malby doplněny (1131-1134) zbývajícími postavami od Spytihněva II. po Soběslava I., právě za vlády posledně jmenovaného knížete (1125-1140). Tehdy již rotunda byla v majetku olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka (1126-1150) a Konrádovi II. n e p a t ř i l a (J. Kadlec 1991, s. 118; M. Bláhová-J. Frolík-N. Profantová 1999, s. 535).
   Dnes už jen historik D. Třeštík (a snad několik jeho epigonů a věrných přitakávačů) odmítá přijmout realitu dne, zatvrzele a vzdorovitě setrvává ve svém pohanském bludu, který se stejně vytrvale snaží vnutit i ostatním jako vědecké dogma: „... sotva několik let poté, co Kosmas dopsal svou kroniku, v níž na staré pověsti o Přemyslovi vyložil své pojetí podstaty knížecí moci, scénu povolání Přemysla od pluhu si dal vymalovat na stěnu své kaple ve Znojmě tamější údělný kníže“ – napsal D. Třeštík (2005, s. 13) v úvodu k novému vydání Kosmovy kroniky Čechů (viz literatura níže). Jak praví lidová moudrost: „Kam čert nemůže, tam alespoň zasmrdí“.
   Kromě toho, že se jedná o zcela nevědecký blábol a pyramidální nesmysl k tomu (Aurelius Augustinus v této souvislosti mluví o „smrti duše“ a o „duchovním otroctví“), je to ještě vrcholná urážka „tamějšího“ údělného knížete (Konráda II. Znojemského). Takovou křesťanskou kapli, na jejíž stěnách by byl glorifikován jakýsi mytický pohan, by biskup Zdík samozřejmě nikdy neposvětil. Třeštíkova fantastická domněnka, bez příkladu v celé křesťanské Evropě, je navíc také ještě věcně nesprávná, jak se lze přesvědčit v článku „Historie psaná štětcem“. Ale snad zcela postačí fakt, že „tamější“ údělný kníže „sotva několik let poté, co Kosmas dopsal svou kroniku“, byl ve vězení, odkud vyšel až v červnu roku 1134 (viz „Kanovník vyšehradský k roku 1134“). Ovšem to již byla znojemská rotunda čtvrtým rokem v majetku olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka (viz „Rytý nápis na západní stěně znojemské rotundy“) a ten by musel být naprosto šílený, pokud by na stěnu křesťanské královské kaple dal vymalovat jakéhosi smyšleného pohana za pluhem. Nepochybně by byl okamžitě zbaven biskupského úřadu a exkomunikován z církve.
   Z toho plyne poučení: „Demagoga, který nečte práce svých kolegů, ač je v nich uveden jako vědecký recenzent, a odmítá jakékoliv logické argumenty, opravdu nemá žádný smysl přesvědčovat“. Je tu ovšem také celá řada čtenářů, kteří ještě zcela nepodlehli tomuto pohanskému bludu, cíleně šířenému z některých pražských ústavů Akademie věd České republiky, Fakulty stavební ČVUT, Filosofické fakulty Masarykovy univerzity aj., a pro ně vysvětlení skutečného křesťanského obsahu maleb smysl nepochybně má:
   „Stejně ale jako patří k otrocké slabosti držet se litery a místo označované věci přijímat znaky, patří ke zcestnému bloudění znaky neužitečně vykládat: nerozumí-li někdo významu znaku, ale chápe přitom, že jde o znak, není ještě poddán otroctví, a je tedy lépe být poddán užitečným znakům, i když zůstávají nesrozumitelné, než neužitečně je vykládat, a zaplétat tak do osidel bludu šíji, která již byla tíže otroctví zbavena“ (Aurelius Augustinus).

Petr Šimík (2005).

Srovnání:
„Rodokmen Mojmírovců“ dle současného stavu poznání.
„Rodokmen »Přemyslovců«“ čili pražské větve mojmírovského rodokmenu.
„Rodokmen mytických knížat“ aneb Kde Kosmas našel jejich jména?
„Břetislav, jeho synové a vnuci“ aneb Navázal Břetislav „vědomě“ na slavnou velkomoravskou tradici?
„Historie psaná štětcem“ aneb Malby ve znojemské rotundě jako historický pramen.
„Lenní hold Břetislava I. králi Jindřichovi III. v Řezně roku 1041“ aneb Lež má krátké nohy.
„Biskupské mitry Spytihněva II. a Vratislava II.“.
„Soběslav I., Jindřich Zdík a znojemská rotunda“ aneb Když se dva perou...
„Rytý nápis na západní stěně znojemské rotundy“ aneb Dobové falzum.
„Friedlovi »Přemyslovci ve Znojmě«“.
„Dušan Třeštík mezi křesťanstvím a pohanstvím“.
„Bořivoj – Svatoplukův místodržící v Čechách“.
„Kníže Bořivoj v písemných pramenech a problematika jeho hrobu“.
Kroniky: „Granum k roku 894“ (po přepočtu 871) o Bořivojově křtu (?), spíše však sňatku (!).
Kroniky: „Dětmar k roku 1002“ – předání či stvrzení léna bylo symbolizováno předáním kopí s   k o r o u h v í .
Dokumenty: „Soběslavova listina z roku 1130“ aneb Soběslav po „své »přemyslovské« rodině“ ani nevzdechl.
Tabulka   3: „Pokusy historiků a badatelů o »správné« datovaní Bořivojova křtu podle Kristiánovy smyšlené historky“.
Tabulka 14: „Srovnání Kristiánovy a Kosmovy verze přemyslovské pověsti“.
Tabulka 15: „Životní data moravského krále Rostislava“.
Tabulka 16: „Zdroj Kristiánovy a Kosmovy inspirace“ aneb Bez moravské historie by nebyly ani české mýty!
Tabulka 17: „Arcibiskupové a biskupové moravští“.
Tabulka 18: „Věk a období vlády Břetislava a jeho potomků v grafickém znázornění“ (do roku 1140).
Tabulka 20: „Křesťanský král-oráč a byzantská misie“ v pozdější písemné a obrazové interpretaci.
Artefakty: „Plaketa velkomoravské kněžny ze Želének“.
Artefakty: „Stříbrný terčík se sokolníkem ze Starého Města na Moravě“.
Artefakty: „Slonovinová pyxida z Čiernych Kľačan“.
Symbolika: „Mor – nákaza (epidemie), anebo symbol pohanství?“
Symbolika: „Býk – dobytče, nebo apoštol, kazatel evangelia?“
Symbolika: „Asketa s jelenem, hadem a ptákem“.
Symbolika: „Sokol přinášející vládu-království“.
Symbolika: „Oráčská scéna na malbě ve znojemské rotundě“ aneb Přemyslův konec.
Symbolika: „Tažné zvíře“.
Symbolika: „Přilba jako atribut svatého Václava“.
Symbolika: „Stejná osoba byla znázorňována ve stejném oděvu“.
Symbolika: „Zdvojení postav na jednom obraze“.
Komentáře: „Přemyslovský cyklus ve znojemské rotundě“ aneb »Mýliti se« je přece lidské...
Aktuality: „Česká televize mystifikuje diváky“ aneb Český pohanský komiks v moravské křesťanské kapli.
Otázky: „Proč se založení hradu Praha upírá Bořivojovi?“
Otázky: „Je možné, aby na řadovém zobrazení panovníků byly některé postavy dvakrát?“
Otázky: „Mohl být Bořivoj synem Rostislava?“
Otázky: „Mohl být Bořivoj, vysoce postavený Moravan a Svatoplukův příbuzný, nepokřtěný?“
Otázky: „Není Bořivojův křest Metodějem opravdu pouze legendou?“ 1. Bořivoj, 2. Ludmila, 3. Strojmír.
Otázky: „Co chtěl říci Kristián, když Metodějovými ústy předpověděl Bořivojovi: »Staneš se pánem pánů svých!«?“
Otázky: „Proč bavorská recenze legendy Crescente vynechala Bořivoje?“
Otázky: „Mohl Spytihněv usednout na stolec otcovský jako pohan?“
Otázky: „Jak staří umírali staří »Přemyslovci«?“
Otázky: „Jak starý je hrob K1 ve Svatovítské rotundě? Je starší, nebo mladší než sama rotunda?“
Otázky: „O čem svědčí kousky malty nalezené v zásypu hrobu K1?“
Otázky: „Odkud se vzali po roce 950 ve východních Čechách Slavníkovci?“
Úvahy: „Vznik a původ přemyslovské pověsti“.
Vlivy: „Původ a počátky moravského etnosu“ (1/4, 2/4, 3/4, 4/4).
„Mytičtí Přemyslovci – literární fikce, nebo historická věda?“ (1. moravská historie, 2. Kristián, 3. Kosmas).
   • F. Palacký (1848), • R. Turek (1963), • A. Friedl (1966), • V. Karbusický (1995), • D. Třeštík (2006, 2009).

Citace:
Nová smlouva
Matoušovo evangelium (Mt 26, 26-28)
Ustanovení večeře Páně
(26) Když jedli, vzal Ježíš chléb, požehnal, lámal a dával
       učedníkům se slovy: „Vezměte, jezte, toto jest mé tělo“.
(27) Pak vzal kalich, vzdal díky a podal jim ho
       se slovy: „Pijte z něho všichni.
(28) Neboť toto jest má krev, která zpečeťuje smlouvu*
       a prolévá se za mnohé na odpuštění hříchů“.

Markovo evangelium (Mk 14, 22-24)
Ustanovení večeře Páně
(22) Když jedli, vzal chléb, požehnal, lámal a dával jim se slovy: „Vezměte, toto jest mé tělo“.
(23) Pak vzal kalich, vzdal díky, podal jim ho a pili z něho všichni.
(24) A řekl jim: „Toto jest má krev, která zpečeťuje smlouvu* a prolévá se za mnohé“.

Lukášovo evangelium (L 22, 19-20)
Ustanovení večeře Páně
(19) Pak vzal chléb, vzdal díky, lámal a dával jim se slovy:
„Toto jest mé tělo, které se za vás vydává. To čiňte na mou památku“.
(20) A právě tak, když bylo po večeři, vzal kalich a řekl:
„Tento kalich je nová smlouva zpečetěná mou krví, která se za vás prolévá“.**
* var: novou smlouvu
** var: za vás vydává

Janovo evangelium (J 6, 35)
O chlebu života
(35) Ježíš jim řekl: „Já jsem chléb života;
kdo přichází ke mně, nikdy nebude hladovět,
a kdo věří ve mne, nebude nikdy žíznit“.

Pavlův první list Korintským (1K 11, 29)
Řád při večeři Páně
(29) Kdo jí a pije a nerozpoznává, že jde o tělo Páně,
jí a pije sám sobě o d s o u z e n í .

(Ekumenický překlad Bible, ČBS, Praha 1994).

Podle M. Lurkera (1999, s. 161): V raně křesťanském písemnictví, např. u Hippolyta, se oslava cudné lásky v Písni písní vykládá na Krista a církev. V raných spisech Augustinových je církev „sponsa sine macula et ruga“ („nevěsta bez poskvrny a vrásky“, podle Ef 5, 27). Bíle oděná dívka, která před knězem při primici nese na cestě do kostela mešní kalich, se nazývá primiční nevěsta, a je třeba ji chápat jako – dnes většinou už neznámý – symbol církve.
primice – (círk.) první mše sloužená knězem po vysvěcení, prvotiny
(V. Petráčková, J. Kraus a kol.: Akademický slovník cizích slov, Praha 1998, s. 618).

Zjevení Janovo (Zj 19, 6-9)
Pozvání k svatbě Beránkově
(6) A slyšel jsem zpěv jakoby ohromného zástupu,
    jako hukot množství vod a jako dunění hromu:
    „Haleluja, ujal se vlády Pán Bůh náš všemohoucí.
(7) Radujme se a jásejme a vzdejme (vzdávejme) mu chválu;
    přišel den svatby Beránkovy,
    jeho choť se připravila
(8) a byl jí dán zářivě čistý kment,
    aby se jím oděla.“
    Tím kmentem jsou spravedlivé skutky svatých.
(9) Tehdy mi řekl: „Piš: Blaze těm,
    kdo jsou pozváni na svatbu Beránkovu“.
    A řekl mi: „Toto jsou pravá slova Boží“.

(Ekumenický překlad Bible, ČBS, Praha 1994).

Také v Kosmově kronice (I, 30), v souvislosti se žádostí Boleslava II. k mohučskému arcibiskupovi o návrat biskupa Vojtěcha z Říma do Prahy, můžeme nalézt podobný příměr: „Tehdy metropolita mohučský z obavy, aby národ, nedávno Kristu získaný, upadna do starých bezbožných řádů, nezahynul, vypravil posly k otci apoštolskému důtklivě žádaje, aby buď navrátil ovdovělé církvi pražské manžela, nebo dovolil jiného na jeho místo vysvětiti“.
I v následující kapitole (Kosmas I, 31) k roku 997 (po Vojtěchově mučednické smrti) se můžeme dočíst: „Často zmíněný kníže Boleslav vida, že církev pražská ovdověla, ztrativši svého pastýře, vypravil své posly k císaři Otovi III. s prosbou, aby dal církvi české ženicha zásluhami důstojného, aby se stádo, nedávno Kristu získané, nevrátilo k bývalým bludným obřadům a k nepravostem...“.

Pavlův list Efezským (Ef 5, 21-33)
Znaky nového života: pokora
(21) V poddanosti Kristu se podřizujte jedni druhým:
(22) ženy svým mužům jako Pánu,
(23) protože muž je hlavou ženy, jako Kristus je hlavou církve, těla, které spasil.
(24) Ale jako církev je podřízena Kristu,
       tak ženy mají být ve všem podřízeny svým mužům.
(25) Muži, milujte své ženy, jako si Kristus zamiloval církev a sám se za ni obětoval,
(26) aby ji posvětil a očistil křtem*** vody a slovem;
(27) tak si on sám připravil církev slavnou, bez poskvrny, vrásky
       a čehokoli podobného, aby byla svatá a bezúhonná.
(28) Proto i muži mají milovat své ženy, jako své vlastní tělo.
       Kdo miluje svou ženu, miluje sebe.
(29) Nikdo přece nemá v nenávisti své tělo, ale živí je a stará se o ně.
       Tak i Kristus pečuje o církev;
(30) vždyť jsme údy jeho těla.
(31) ,Proto opustí muž otce i matku a připojí se k své manželce,
       a budou ti dva jedno tělo‘.
(32) Je to velké tajemství, které vztahuji na Krista a na církev.
(33) A tak i každý z vás bez výjimky ať miluje svou ženu jako sebe sama
       a žena ať má před mužem úctu.
*** koupelí (v doslovném znění podle řeckého originálu).

Pavlův list Efezským (Ef 6, 10-17)
Výzbroj proti zlému
(10) A tak, bratři, svou sílu hledejte u Pána, v jeho veliké moci.
(11) Oblecte plnou Boží zbroj, abyste mohli odolat ďáblovým svodům.
(12) Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem,
silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla.
(13) Proto vezměte na sebe plnou Boží zbroj abyste se mohli v den zlý
postavit na odpor, všechno překonat a obstát.
(14) Stůjte tedy »opásáni kolem beder pravdou, obrněni pancířem spravedlnosti,
(15) obuti k pohotové službě evangeliu pokoje«
(16) a vždycky se štítem víry, jímž byste uhasili všechny ohnivé střely toho Zlého.
(17) Přijměte také »přilbu spasení« a »meč Ducha, jímž je slovo Boží«.

Pavlův list Židům (Žd 9, 11)
První bohoslužba byla náznakem budoucích věcí
(11) Ale když přišel Kristus, velekněz, který nám přináší skutečné dobro,
neprošel stánkem zhotoveným rukama, to jest patřícím k tomuto světu,
nýbrž stánkem větším a dokonalejším.

Pavlův list Efezským (Ef 2, 20-22)
Duchovní příbytek Boží
(20) Jste stavbou, jejímž základem jsou apoštolové a proroci
a úhelným kamenem sám Kristus Ježíš.
(21) V něm je celá stavba pevně spojena a roste v chrám, posvěcený v Pánu;
(22) v něm jste i vy společně budováni v duchovní příbytek Boží.

Pavlův první list Korintským (1K 3, 9; 6, 19)
Pravý pohled na Boží služebníky
(9) Jsme spolupracovníci na Božím díle, a vy jste Boží pole, Boží stavba.
Naše tělo patří Pánu
(19) Či snad nevíte, že vaše tělo je chrámem Ducha svatého,
který ve vás přebývá a jejž máte od Boha?

Pavlův druhý list Korintským (2K 3, 5-6)
Apoštol, svědek Kristův
(5) naše způsobilost je od Boha,
(6) který nás učinil způsobilými sloužit nové smlouvě,
jež není založena na liteře, nýbrž na Duchu.
Litera zabíjí, ale Duch dává život.

První list Petrův (1P 2, 5-6)
Bratrstvo lidu Kristova
(5) I vy buďte živými kameny, z nichž se staví duchovní dům,
abyste byli svatým kněžstvem a přinášeli duchovní oběti, milé Bohu pro Ježíše Krista.
(6) Neboť v Písmu stojí: ,Hle, kladu na Siónu kámen vyvolený, úhelný, vzácný;
kdo v něj věří, nebude zahanben.'

(Ekumenický překlad Bible, ČBS, Praha 1994).

Literatura:
• Bertold Bretholz: Die Chronik der Böhmen des Cosmas von Prag. Monumenta Germaniae Historica (MGH), nova series II, Berlin 1923.
• Karel Hrdina: Kosmova kronika česká. Melantrich, Praha 1949.
• Kosmova kronika česká. Ed. Karel Hrdina-Marie Bláhová, Svoboda, Praha 1972.
• Jaroslav Kadlec: Přehled českých církevních dějin I. Zvon (reprint Křesťanská akademie, Řím 1987), Praha 1991.
• Vladimír Karbusický: Báje, mýty, dějiny. Nejstarší české pověsti v kontextu evropské kultury. MF, Praha 1995.
• Josef Sadílek: Kosmovy staré pověsti ve světle dobových pramenů (antické a biblické motivy). Petrklíč, Praha 1997.
• Manfred Lurker: Slovník biblických obrazů a symbolů. Vyšehrad, Praha 1999.
• Marie Bláhová-Jan Frolík-Naďa Profantová: Velké dějiny zemí Koruny české, I. sv. do roku 1197. Vědecká recenze D. Třeštík. Paseka, Praha a Litomyšl 1999.
• Petr Šimík: Nový pohled na ikonografii 3. pásu maleb v rotundě sv. Kateřiny ve Znojmě. Znojemská rotunda. Malby v národní kulturní památce Rotunda sv. Kateřiny a výsledky současného výzkumu. Sborník z 2. mezinárodní odborné konference o rotundě, Znojmo 25.-26.6.2003. Město Znojmo 2004, s. 78-123.
• Aurelius Augustinus: De doctrina christiana (Křesťanská vzdělanost). Přeložila Jana Nechutová. Vyšehrad, Praha 2004.
• Kosmova kronika česká. Překlad Karel Hrdina a Marie Bláhová, úvod Dušan Třeštík, komentáře Petr Kopal, seznam rukopisů, vysvětlivky a poznámky Marie Bláhová, rejstříky Jan Vilím. Paseka, Praha a Litomyšl 2005.

aktuality • zajímavosti • kontakt • naše cíle • ohlasy • sponzoři • archiv
mýty a pověsti • legendy • kroniky • dokumenty • jiné texty
lokality • archeologie • hroby • antropologie • historie • otázky
jazyk • písmo • písemnictví • víra • symbolika • artefakty • vlivy
mapky • plánky • tabulky • rodokmeny • osobnosti
úvahy • komentáře • odkazy • časová osa • rejstřík • obsah