Muže vynikajících
ctností, Cyrila a Metoděje, už podruhé si všichni připomínají
v tomto roce, na který připadají dvě zvlášť významné stoleté události. Uplynulo sto let od zveřejnění
encykliky Grande munus (30. 9. 1880), jíž velký papež
Lev XIII. připomenul celé církvi osobnosti a apoštolskou horlivost těchto mužů, zavedl jejich
památku v bohoslužbě a zařadil je do kalendáře katolické církve. Uplynulo též 1100 let od buly
„Industriae tuae“, adresované knížeti Svatoplukovi v červnu roku 880 mým
předchůdcem Janem VIII., jíž bylo schváleno a doporučeno užívání slovanského jazyka v posvátné
liturgii, „aby v tomto jazyku bylo hlásáno učení a skutky Pána našeho Krista“.
Cyril a Metoděj, rodní bratři, Řekové, narodili se v Soluni, městě, kde žil a působil
sv. Pavel. Od začátku svého povolání byli úzce spojeni s duchovní vzdělaností a velkou učenlivostí
patriarchální církve cařihradské, proslulé tehdy filozofickou školou i rozsáhlou misijní činností. Vzdělání
nabyli v sídle jejího vysokého učení. Oba se stali mnichy, avšak s tím závazkem a úmyslem, že
s povinnostmi řeholního stavu spojí i úsilí o šíření víry. Dokladem tohoto úsilí byla evangelizace
Chazarů na Chersonu. Po ní následovala jejich významem největší cesta na Velkou Moravu mezi národy obývající
Balkánský poloostrov a částečně Podunají. Vypravili se na prosbu knížete
Rostislava, který o to žádal císaře a církev cařihradskou. Aby plně dostáli požadavkům svého
apoštolského poslání u těchto národů, přeložili Písmo do jejich jazyka,
kterého pak bylo používáno v posvátné bohoslužbě i při vyučování lidu. Tak
byly položeny základy vzdělanosti těchto národů v jejich vlastní řeči. Právem a po zásluze jsou proto
pokládáni nejen za apoštoly Slovanů, ale i za otce vzdělanosti všech oněch kmenů a národů, které nutně
odvozují všechnu ostatní literaturu pozdějších dob od těchto prvních památek slovanského jazyka jako od jejich
počátku a pramene.
Cyril a Metoděj vykonávali svou misijní činnost tak, že svorně pracovali jak s církví cařihradskou,
jíž byli vysláni, tak s římským stolcem Petrovým, který je potvrdil, na znamení
jednoty církve, která za jejich života a činnosti nebyla rozdělena
na východní a západní, i když tehdy vzplály závažné rozpory mezi Římem a Cařihradem.
V Římě byli Cyril a Metoděj přijati papežem a církví římskou
s poctou. Byla schválena a podpořena jejich apoštolská činnost i používání slovanského jazyka
v posvátné liturgii, který zavedli přes odpor některých jednotlivců ze Západu. Cyril v Římě
zemřel (14. února 869) a byl pohřben v kostele sv. Klementa. Metoděje
pak papež ustanovil arcibiskupem starodávného sídla v Sirmiu a poslal ho na Moravu, aby tam
pokračoval podle Božího úradku v započatém apoštolském díle. Vykonával je velmi horlivě a statečně až
do konce života (6. 4. 885) spolu se svými žáky.
Před sto lety papež Lev XIII. vydanou encyklikou Grande Munus
připomněl celé církvi nesmrtelné zásluhy Cyrila a Metoděje v evangelizaci Slovanů. Protože právě letos
církev vzpomíná 1500 let od narození sv. Benedikta, kterého úctyhodný můj
předchůdce Pavel VI. ustanovil roku 1964 patronem Evropy, uznal jsem
za vhodné zdůraznit ještě víc ochranu Evropy spojením zvláštních zásluh bratří Cyrila a Metoděje
s dílem tohoto svatého Patriarchy Západu. Doporučují to mnohé důvody jak staré, tak nové historie. Mají
podklad jak teologický a církevní, tak i literární v dějinách evropského kontinentu. Proto ještě
před skončením roku zasvěceného vzpomínce na sv. Benedikta, roku, na který připadá i sté výročí vydání
encykliky Lva XIII., přeji si, aby uvedené důvody byly náležitě vyzdviženy tímto listem, jímž jsem se rozhodl
prohlásit svaté Cyrila a Metoděje za spolupatrony Evropy.
Pozorujeme-li Evropu zeměpisně i povšechně, spojily se k jejímu utváření, možno říci, dva druhy
křesťanské tradice. Z nich se zrodily dvě formy či dva druhy civilizace odlišné sice, avšak vzájemně se
doplňující. A proto jestliže sv. Benedikt, jehož autorita platila nejen v Evropě, ponejvíce západní
a střední, ale šířila se i jinde, byl jakoby hlavou té kultury, která proudila z Říma, tj. od
nástupců Petrova Stolce, pak svatí bratři ze Soluně jako první rozšířili znalost řecké moudrosti a ukázali
význam cařihradské církve i východní tradice. Ta jakoby do kamene vtesaná hluboce tkví ve zbožnosti
a úctě lidu a národů východní části Evropy.
Poněvadž se dnes po tolika staletích církevního rozkolu mezi Východem a Západem, mezi Římem
a Cařihradem, od II. vatikánského koncilu už značně pokročilo na cestě k plnému společenství,
zdá se, že vyhlášení svatých Cyrila a Metoděje za spolupatrony Evropy se
sv. Benediktem plně odpovídá znamením této doby. Tím spíše, jestliže se tak děje v tomto roce,
v němž obě církve, katolická i pravoslavná, po začátečním dialogu na ostrově Pathmu, podle dochované
tradice slavného památkou na sv. Jana apoštola a evangelistu, došly už k jednání o zásadních
problémech. Neboť toto vyhlášení směřuje i k tomu, aby tuto dobu učinilo památnou pro budoucí věky.
Ostatně účelem tohoto vyhlášení je i to, aby naši současníci poznali, jak důležité je hlásání evangelia
svěřeného Ježíšem Kristem církvím, o jehož šíření se tito bratři, apoštolové slovanští, tolik přičinili.
Evangelijní zvěst byla cestou a současně i příčinou, že se národy rodící se Evropy vzájemně poznávaly
a sjednocovaly. Tím dala vznik společnému vlastnictví jak zbožnosti, tak kultury a předala je dnešní
Evropě.
Proto je naším přáním, aby se laskavým milosrdenstvím Božím na přímluvu Matky Boží a svatých
odstranilo vše, co dělí církve, lidi i národy, aby různost druhů tradic a kultur byla spíše dokladem,
jak vzájemně se doplňovaly v tom, co nahromadilo společné bohatství ducha.
Kéž vědomí tohoto náboženského bohatství, které se stalo majetkem jednotlivých národů evropského
kontinentu sice různou cestou, zajistí v našem věku trvalost náležité úcty ke spravedlivým nárokům ostatních
národů při zajišťování míru. Kéž má na zřeteli společné dobro všech i budoucí osud lidí na celém světě.
Listem prohlašuji a natrvalo ustanovuji svatého Cyrila a Metoděje
za nebeské spolupatrony Evropy u Boha, se všemi poctami a liturgickými výsadami, které
náležejí hlavním místním Patronům.
Pokoj lidem dobré vůle!
Dáno v Římě u sv. Petra, zpečetěno Rybářským prstenem, dne 31. prosince 1980, ve třetím
roce našeho pontifikátu.
Jan Pavel II. |
