MM - historie - Historie psaná štětcem

MORAVIA MAGNA

HISTORIE PSANÁ ŠTĚTCEM

MALBY VE ZNOJEMSKÉ ROTUNDĚ JAKO HISTORICKÝ PRAMEN

Rotunda Nanebevzetí P. Marie a sv. Kateřiny ve Znojmě patří bezesporu k nejcennějším klenotům románské architektury v České republice. Je zakomponována do areálu bývalé „přemyslovské“ pevnosti, vybudované významným českým knížetem Břetislavem I. v místech slovanského hradiště. Znojemská rotunda, stojící na dominantním místě uprostřed předhradí, byla postavena snad již před polovinou 10. století. Za maďarských nájezdů na Moravu pak byla poškozena a vypálena i s počínajícím osídlením hradní ostrožny, podobně jako sousední velkomoravské hradiště sv. Hypolita. Asi v druhé polovině 10. století pak byla opravena v souvislosti s obnovením moravského biskupství (973). To jsou však jen domněnky, i když se opírají o výsledky archeologického průzkumu znojemské hradní ostrožny. Jistotu dnes máme pouze v tom, že nejpozději v letech 1019-1034, ještě za Břetislavovy správy Moravy, při výstavbě znojemského hradu, byla rotunda znovu opravena, celá omítnuta a vyzdobena malbami, z nichž velkou část můžeme ještě i dnes obdivovat.

Obr. 1. Znojemská rotunda na konci 19. století (29 kB)

Obr. 1. Znojemská rotunda v areálu pivovaru na pohlednici vydané roku 1917.

   Válcová loď s půlkulovou klenbou a ostrou hranou napojená podkovovitá apsida, zaklenutá konchou, jsou zhotoveny převážně z přitesaných kvádříků granodioritů dyjského masivu prekambrického stáří (Gregerová-Locker 1992). Zdi jsou přes 1 metr silné. Ostění portálu, špaleta okna v apsidě i několik kvádříků v hrubém zdivu rotundy, relativně vysoko ve zdi, bylo vytesáno z hnědých (limonitizací a silicifikací písků během intenzivního zvětrávání) pískovců (Dvořák 1997), resp. z tmavočerveného arkózovaného (permského) pískovce, přivezeného z okolí Znojma (Konečný 2005)
   Národní kulturní památkou byla tato stavba prohlášena 30. 3. 1962 hlavně díky unikátnímu cyklu románských maleb znázorňujících ve 3. pásu – podle tehdejších představ: povolání Přemysla Oráče od pluhu na knížecí stolec – na základě nových poznatků: povolání věrozvěstů Konstantina a Metoděje králem-oráčem Rostislavem k pluhu, ke křesťanské orbě, vznik samostatné moravské zemské církve. Za touto úvodní scénou následuje osmičlenná posloupnost předvelkomoravských a velkomoravských knížat a králů (1019-1034) zakončená párem fundátorů – král Rostislav s modelem podélného kostela s věží a jeho manželka v dlouhých bílých svatebních šatech s liturgickým kalichem v rukou jako nevěsta Beránkova. Teprve s odstupem několika let byla k uvedeným malbám připojena ve 4. pásu (II. fáze) posloupnost pražských knížat od Bořivoje (včetně sv. Václava v přilbě) po Břetislava I. (1035-1055) a později ještě (III. fáze) až po Soběslava I. (1131-1134) (včetně prvního českého krále Vratislava po jeho pravici).
   Před rokem 1041 bylo Znojmo významným střediskem celého středního Podunají. Po zřízení moravských údělů (1054) znojemský hrad ovládal mocensky i politicky rozlehlý jihomoravský kraj s hradskými okrsky Rokyten, Znojmo a Bítov. V soustavě tzv. břetislavských hradisek plnil důležitou úlohu obrany nové jižní hranice s Rakousy na řece Dyji proti dalším územním ztrátám Moravy.

Obr. 2. Zesnutí Bohorodičky. Tímto obrazem byl zřejmě původně zakončen
mariologický cyklus ve 4. pásu maleb. Ten byl ve II. a III. fázi
výmalby rotundy postupně nahrazen obrazovou galerií knížat.

Za Břetislavovy správy Moravy (1019-1034) také vznikla převážná část dnes viditelných maleb, pouze horní řada 19 panovníků ve 4. pásu tu tehdy ještě nebyla. Ta vznikla později, a to postupně, ve dvou dalších etapách výmalby, a nahradila zde původní pokračování mariologického cyklu zakončeného obrazem Nanebevzetí P. Marie, tehdy ještě v jeho byzantském pojetí – Zesnutí Bohorodičky (obr. 2). Za Břetislavovy pražské vlády (1035-1055) byla nejdříve přemalována severní polovina 4. pásu. Posloupnost panovníků byla tehdy zakončena vyobrazením jeho osoby. Břetislav I. zde byl namalován jako vůbec první z pražských knížat v plášti (obr. 3) – atributu moravských knížat a králů, kterým jsou opatřeny všechny postavy panovníků v dolním 3. pásu, neboť z pražských „Přemyslovců“ to byl právě Břetislav, „jenž tu zemi [Moravu] první podrobil svému panství“.¹

Obr. 2. Břetislav jako první z Přemyslovců v plášti (32 kB)

Obr. 3. Postavy pražských „Přemyslovců“ ve 4. pásu nad vstupem do apsidy.
Zleva bez pláště Boleslav III. a Oldřich, v plášti Břetislav I. a Spytihněv II.
Mezi první a druhou postavou v plášti je patrné rozhraní mezi II. a III. fází
výmalby. Foto v UV světle: František Sysel a Kateřina Dvořáková 1999.
Srovnej Komentář k tabulce 20: „Křesťanský král-oráč a byzantská misie“
v pozdější písemné a obrazové interpretaci (tam obr. 10).

Pozdější dynastické rozpory mezi vládnoucími českými „Přemyslovci“ a znojemskými údělnými knížaty vyvrcholily roku 1128 zajmutím Konráda II. Znojemského českým knížetem Soběslavem I. (1125-1140) pro spiknutí a jeho uvězněním na hradě Grojči v Lužici. V roce 1131, za Konrádovy nepřítomnosti, Soběslav znojemskou rotundu, spolu s pěti dalšími hradskými kostely, věnoval olomouckému biskupovi Jindřichu Zdíkovi (1126-1150).² O tři roky později byl Soběslav I. vzhledem k zahraničně politické situaci nucen spolupracovat s uherským králem Bélou a srbským králem Urošem I. Tehdy Konráda z vězení propustil a zprostředkoval jeho sňatek s Urošovou dcerou, princeznou Marií, sestrou uherské královny. Svatba se konala v červnu 1134, podle některých nepodložených názorů ve Znojmě ve Zdíkem mezitím nově upravené rotundě, podle Letopisu tzv. kanovníka vyšehradského v Uhrách. Právě Konrádova svatba a jakási domnělá smlouva o jeho nástupnictví po Soběslavovi I. měly být podle (mylného) názoru některých pražských odborníků teprve důvodem k výmalbě c e l é rotundy. To je ale vyloučeno, jak vyplývá z rytého nápisu, který objevil v poslední den restaurátorských prací v roce 1949 restaurátor ak. mal. František Fišer.
V letech 1131-1134, byly malby pouze d o p l n ě n y devíti postavami dosud chybějících panovníků, Břetislavových synů a vnuků, od Spytihněva II. po Soběslava I. včetně postavy prvního českého krále Vratislava I. (III. fáze). Ten byl vyobrazen na čestném místě na západní stěně proti apsidě (obr. 4) po pravici svého nejmladšího syna Soběslava I. (tzn. m i m o posloupnost), právě nad postavou prvního krále Slovanů Sáma (se synem?). Po obvodu lodi byla přistavěna kamenná lavice a položena nová maltová podlaha. Rotunda byla nově zasvěcena sv. Kateřině Alexandrijské,³ jejíž ostatek si biskup Zdík přivezl patrně z některé ze svých cest do Svaté země. Dokládá to obsah již zmíněného nápisu, který podle typu písma (vyrytého do omítky s pozdějšími ličkami) pochází z konce 12. století.

Obr. 4. První český král Vratislav I. (jako kníže II.), a také král polský, na západní stěně
proti apsidě po pravici svého nejmladšího syna Soběslava I. (III. fáze).
Foto: František Sysel a Kateřina Dvořáková 1999.

Románská rotunda Nanebevzetí P. Marie ztratila po roce 1226 význam velkofarního kostela, stala se královskou kaplí a od té doby nese již jen jméno sv. Kateřiny. Patrocinium Nanebevzetí P. Marie patrně přešlo na nově vybudovaný kostel kláštera minoritů na znojemském předhradí. Roku 1320 daroval král Jan Lucemburský patronát kaple sv. Kateřiny Jindřichu z Lipé, který ji přenechal znojemskému klášteru sv. Kláry. Klarisky rotundu roku 1555 prodaly městu a císař Karel VI. roku 1710 postoupil městu vnější hrad. Německá společnost právovárečného měšťanstva zde počátkem 19. století zřídila pivovar. Pohnutý osud rotundy dovršil pozdější soukromý majitel pivovaru. Používal ji jako prasečí chlívek a po roce 1830 jako tančírnu s nálevnou. Spisovatel Petr rytíř Chlumecký se roku 1859 zasadil o to, aby památka byla zachována. Inicioval také její průzkum. Dokumentačních prací se ujal kustod bývalého Františkova muzea v Brně Mořic Trapp (1861). Ale ještě roku 1879 zde byla košíkářská dílna. Restaurování maleb provedl díky státní subvenci 750 zlatých vídeňský malíř Theofil Melicher v letech 1891-1893.

Král-oráč Rostislav a Konstantin s Metodějem

Personifikace Čech s byzantským diadémem se závěsy v rukou

Obr. 5. Oráčská scéna zachycená na dvou akvarelech Mořice Trappa
z roku 1861 (spojené výřezy). Srovnej barevný snímek na obr. 9 níže.

Po roce 1945 vzbuzovala rotunda sv. Kateřiny zájem našich odborníků. V letech 1947-1949 prováděl rozsáhlé restaurátorské práce ak. mal. František Fišer. Další etapu zahájil roku 1965 znojemský rodák ak. mal. Oldřich Míša a dokončili ji v letech 1969-1973 ak. malíři a restaurátoři J. Alt, P. Lorek a A. Martan. Poslední ze jmenovaných roku 1987 provedl zevrubnou prohlídku nástěnných maleb a společně s J. Altem je r. 1988 znova restaurovali. V té době také fresky zkoumali pracovníci Výzkumného ústavu zvukové, obrazové a reprodukční techniky v Praze. V letech 1989-1990 pak v rotundě a na jejím jižním předpolí proběhl rozsáhlý archeologický průzkum pod vedením doc. Bohuslava Klímy z katedry historie Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Poté byla rotunda znovu zpřístupněna veřejnosti. V roce 2000 město Znojmo zajistilo ještě důstojný přístup k rotundě a hradu vybudováním nové „jižní cesty“ podél hradeb, ze které se otevírají překrásné pohledy na město, kostel sv. Mikuláše, patrovou kapli sv. Václava (obr. 6) a údolí Dyje.

Obr. 5. Kostel sv. Mikuláše a patrová kaple sv. Václava (30 kB)

Obr. 6. Kostel sv. Mikuláše a patrová kaple sv. Václava.
Pohled z nové jižní přístupové cesty k rotundě a hradu.

   Znojemská rotunda Nanebevzetí P. Marie a sv. Kateřiny s unikátní malířskou výzdobou je nedílnou součástí evropského kulturního dědictví. Její malby se zpravidla rozdělují na dvě části. První, „církevní“, zahrnuje část Mariina života od obrazu „Zvěstování“ až po „Útěk do Egypta“ (2. pás) včetně čtyř evangelistů s apokalyptickými anděly a holubice, symbolu Ducha svatého, v klenbě lodi a „Kristem v majestátu“ s P. Marií a sv. Janem Křtitelem v byzantském uspořádání Deesis (přímluva) se dvanácti apoštoly v apsidě. Dnes, po všech restauracích maleb a následném odstraňování restaurátorských zásahů, se z maleb v apsidě zachovalo pouze žalostné torzo. Obraz Krista při „Posledním soudu“ byl zřejmě nejvíce trnem v oku totalitní moci.
   V lodi ve 3. pásu malby začínají příběhem povolání byzantských křesťanských věrozvěstů Konstantina a Metoděje králem-oráčem Rostislavem na Moravu ke křesťanské orbě, „k setbě semen z proroků a evangelií“. Tato část maleb, v odborné literatuře nazývaná „světská“, pak pokračuje zobrazením osmi předvelkomoravských a velkomoravských křesťanských panovníků se štítem víry, kopím Ducha svatého (jež je slovo Boží) a s praporcem, od prvního krále Slovanů Sáma (626-661) po Mojmíra II. (894-906), posledního knížete Velké Moravy. Je tak zdůrazněno, že to byli panovníci, kteří vládli teokraticky, tedy „z Boží vůle“. Třetí pás je zakončen postavami fundátorů⁴ po obou stranách vítězného oblouku při vstupu do apsidy. Vlevo král Rostislav s modelem kostela v rukou jako zakladatel Metodějova moravského arcibiskupství, vpravo jeho manželka s liturgickým kalichem v rukou – symbolem Nové smlouvy s Bohem – v dlouhých bílých svatebních šatech jako nevěsta Beránkova symbolizuje novou samostatnou moravskou zemskou církev (obr. 10). Popisované malby 3. pásu tvoří uzavřený logický celek a vznikly, jak již bylo výše uvedeno, někdy v letech 1019-1034 ještě za Břetislavovy správy Moravy. Pokusy vidět ve fundátorském páru ve 3. pásu o 100 let mladší novomanželský pár Konráda II. Znojemského s Marií Srbskou (1134) proto vyznívají poněkud groteskně, neboť v letech 1131-1134 bylo doplněno pouze devět dosud chybějících postav vladařů ve 4. pásu.
   K osmi moravským panovníkům ve 3. pásu se ve vyšším 4. pásu později přidružilo dalších devatenáct knížat – pražských „Přemyslovců“. Tyto malby vznikaly postupně v dalších dvou etapách jako přemalba původního pokračování mariologického cyklu z 2. pásu. Nejprve někdy v období 1035-1055 severní polovina počínající Bořivojem: „přenesení křesťanství z Moravy do Čech“ s ústřední postavou sv. Václava v přilbě a až o téměř 100 let později v letech 1131-1134 jižní polovina počínající Spytihněvem II.: „přenesení království a koruny z Moravy do Čech“ s ústřední postavou prvního českého krále Vratislava I. (1061-1092) na západní stěně proti apsidě. Tehdy byl asi přemalován také poslední obraz mariologického cyklu, „Nanebevzetí P. Marie“ (viz výše obr. 2), související s původním zasvěcením kaple (a to právě postavou krále se synem). Z celého mariologického cyklu tak zůstala zachována jen polovina – jeho úvodní část ve 2. pásu; dnes proto zůstal tento cyklus obrazem „Útěk do Egypta“ zjevně neukončený.⁵

Obr. 6b. Kníže Spytihněv II. s nízkou biskupskou mitrou

Obr. 6c. Kníže Vratislav II. s nízkou biskupskou mitrou

Obr. 7. Portréty sv. Václava v přilbě a knížat Spytihněva II. a Vratislava II.
s nízkými biskupskými mitrami. Zcela vpravo znovu Vratislav II. jako král.
Foto v UV a norm. světle: František Sysel a Kateřina Dvořáková 1999.

Galerie „Přemyslovců“ představuje v severní polovině pořadí od prvního křesťanského knížete Čechů Bořivoje (875-888) po Břetislava I. (1035-1055), v jižní polovině pak od Spytihněva II. (1055-1061) až po posledního vyobrazeného knížete Soběslava I. (1125-1140). Určením správného pořadí panovníků 4. pásu se naposledy zabýval přední brněnský odborník na znojemské malby Jaroslav Zástěra v publikacích „Původ péřové koruny“ (Znojmo 1986) a „Znojemská rotunda a Velká Morava“ (Brno 1990), kde vyvrátil dosavadní názory na identifikaci knížecích postav. I když se mýlil v datování vzniku 3. pásu maleb (870) a zde také ve jménech některých knížat, přesto 19 tzv. „přemyslovských“ panovníků v horním 4. pásu určil naprosto bezchybně. Svůj výklad opřel o pokrývky hlavy některých vyobrazených knížat (obr. 7): o zcela nezpochybnitelný atribut sv. Václava – svatováclavskou přilbu – záměrně vzniklou relikvii, chovanou v pokladu svatovítském od založení pražského biskupství,⁶ a dále o nízké biskupské mitry Spytihněva II. a Vratislava II., které tito panovníci obdrželi od papeže za roční poplatek 100 hřiven stříbra.⁷ A konečně také o korunu Vratislava II., který je tu vyobrazený z n o v u (o 6 pozic dál), tentokrát s královskými atributy, korunou a žezlem (obr. 4), tzn. již mimo časovou posloupnost panovníků na čestném místě na západní stěně proti apsidě, po pravici svého nejmladšího syna Soběslava I. Podobně jako Vratislav II. je tu i Václav vyobrazený d v a k r á t : jednou jako kníže čtvrtý v pořadí a hned vedle podruhé jako světec – „vojín Kristův“, „vojín Bohem vyvolený“ – se zbraněmi víry a přilbou spasení (obr. 7). Na dvojí vyobrazení jmenovaných postav upozorňují také jejich obrácené štíty (O. Votoček 1949, s. 125; A. Friedl 1966, s. 63; J. Zástěra 1986, s. 4; týž 1990, s. 95-96, 98; P. Šimík 2001, s. 361-364), otočené řemením k pozorovateli.

Obr. 7. Sv. Václav v Boží zbroji. Jakub-Církvice

Obr. 8. Sv. Václav v Boží zbroji se zbraněmi víry: mečem Ducha svatého,
jímž je slovo Boží, štítem víry a přilbou spasení (Ef 6, 10-17). Jižní průčelí
kostela sv. Jakuba v obci Jakub-Církvice u Kutné Hory (1165).

J. Zástěra tak reagoval na názory A. Merhautové, B. Krzemieńske a D. Třeštíka z Prahy, podle nichž by měl sv. Václav na malbách zcela chybět a stáří veškerých maleb by mělo být posunuto do roku 1134, kdy teprve měly prý najednou a současně vzniknout. Jediným pochybným argumentem pro takové vročení maleb jim byl starší názor J. Mašína (1954), že totiž oráčská scéna mohla být v rotundě namalována údajně až po dokončení první knihy Kosmovy kroniky (1120), neboť teprve v ní byl tento p o h a n s k ý m ý t u s o povolání oráče Přemysla na Libušin knížecí stolec popsán i se všemi detaily, spatřovanými pak na malbě v rotundě. Názor, který tito odborníci dále horlivě propagují. Jedná se ovšem o pouhý učený nesmysl. Na malbách totiž, i podle těchto odborníků, chybí to nejpodstatnější z Kosmova libušopřemyslovského mýtu: samotná kněžna Libuše i její stolec s poduškami! Ovšem hadačku pannu z Kristiánovy legendy (993) zde najít můžeme – jako poslední čtvrtou postavu v oráčské scéně (ženská postava bez pláště zcela vpravo na obr. 5 výše). Podle toho můžeme bezpečně zařadit vznik 3. pásu maleb do období „po Kristiánovi“ (993) a zcela nepochybně „před Kosmou“ (1120).

Obr. 8. Král-oráč Rostislav s Konstantinem a Metodějem (28 kB)

Obr. 9. Tzv. „přemyslovská“ scéna ve 3. pásu maleb (I. fáze). Detailní popis viz strana
„Oráčská scéna“. Foto: archiv Jihomoravského muzea ve Znojmě.
(Kliknete-li na obrázek myší, získáte jeho zvětšeninu).

Oráčská scéna tu byla namalována dřív než se Kosmas vůbec narodil a představuje, jak již bylo výše uvedeno, zcela jiný příběh s námětem na výsost křesťanským – jak také jinak v křesťanské kapli? Kosmas naopak použil malby v rotundě jako obrazový scénář ke svému pohanskému libušopřemyslovskému mýtu – tím je způsobena ona „jinak těžko vysvětlitelná“ shoda Kosmova textu s malbami v některých detailech (jízdní družina, býčí souspřeží, pluh, dva světci po boku oráče, střevíce a mošna zavěšené na stromě, ženská postava bez pláště s byzantským diadémem se dvěma závěsy v rukou oděná v šatech krátkých jako mužská suknice, právě osm panovníků se štítem a kopím s praporcem, fundátor držící model kostela – „hrad s věží“, duchovní pevnost moravské církve – a fundátorka v dlouhých bílých svatebních šatech s liturgickým kalichem v rukou a na něm položený chléb k eucharistii).

Obr. 9a. Král Rostislav j– zakladatel Metodějova arcibiskupství.

Obr. 9b. Rostislavova manželka se symbolem Nové smlouvy.

Obr. 10. Fundátorský pár. Vlevo král Rostislav s modelem kostela – zakladatel
Metodějova arcibiskupství, vpravo jeho manželka s liturgickým kalichem
v dlouhých bílých svatebních šatech jako „nevěsta Beránkova“
(personifikace samostatné moravské zemské církve) (I. fáze).
Foto v UV světle: František Sysel a Kateřina Dvořáková 1999.

K diskusi o datování stavby rotundy a vzniku maleb se vyjádřila řada odborníků z oborů archeologie, historie, dějin umění, paleografie a dalších. Se zásadními odbornými stanovisky vystoupili v ČsČH dr. Dušan Třeštík, CSc. (Objevy ve Znojmě, 1987) a v Umění o rok později dr. A. Merhautová, DrSc. (Byly či nebyly malby znojemské rotundy jednotným dílem?). Přestože se jedná o univerzitně vzdělané odborníky, svorně spatřují na stěnách křesťanské kaple, a to opakovaně, vyobrazení a glorifikaci pohana Přemysla a Libušiných poslů, rovněž pohanů, a to dokonce přímo nad obrazem „Narození Ježíše Krista“ (viz výše obr. 9). Z českého pohana v moravské křesťanské kapli tak společnými silami udělali „české specifikum“, všude jinde v okolní Evropě, vybudované na křesťanských kulturních základech, něco zcela nevídaného a naprosto nepředstavitelného. Tento svůj „objevný“ vědecký názor, ve skutečnosti však pyramidální nesmysl, pak plamenně obhajovali ještě v roce 2000, deset let po sametové revoluci, ve společném spisku „Moravští Přemyslovci ve znojemské rotundě“, který lze bezpochyby označit jako „Czech šmejd roku 2000“ české historické vědy.⁸

Obr. 10. Král-oráč Rostislav s Písmem v levé ruce (57 kB)

Obr. 11. Král-oráč Rostislav, původně s Písmem v levé ruce, stojící
za pluhem uprostřed mezi Konstantinem a Metodějem (I. fáze).
Foto v UV světle: František Sysel a Kateřina Dvořáková 1999.

Současná mýtománie některých pražských vědců má své hluboké kořeny ještě v dobách bojů o pravost známých notoricky falešných „Rukopisů“. V době, kdy se český živel vymezoval vůči německému, to jistě mělo svůj smysl a význam. Typicky český libušopřemyslovský mýtus se tehdy zdál k tomuto účelu jako zvláště vhodný jednotící prvek. Smetanova opera Libuše (1872) toho může být příkladem. Tehdejší česká kulturní fronta spatřovala velikost Čechů zejména v jejich Kosmou smyšlené slavné pohanské „minulosti“. Jenže aktuální stav české společnosti z druhé poloviny 19. století pak naši současní „odborníci“ transponovali i na Moravu do 11. a první třetiny 12. století, což je ovšem, kulantně řečeno, vědecký omyl.
Pohanovi v kapli proto dejme poslední „sbohem“ v přesvědčení, že se již konečně blýská na lepší časy, a že křesťanská symbolika maleb, o níž jedině se výzdoba rotundy vždy mohla opírat, se opět stane námětem prací našich odborníků.⁹ To je úkol, před nímž nyní stojí nová generace historiků umění, nezatížená českým obrozeneckým pohledem ani poválečnými čtyřiceti lety morální a mravní devastace.¹⁰ Bude to ale zřejmě dlouhý proces.¹¹

Podle původního textu Jaromíra Kovárníka (Vesmír 8/1996) upravil a doplnil Petr Šimík (2005).

Poznámky:

1 –	Kosmas (III, 34). Břetislavovi předchůdci na pražském stolci jsou vyobrazeni bez pláště, protože, na rozdíl od něho, na Moravě nevládli. Břetislav tak symbolicky převzal atribut pláště od velkomoravských panovníků vyobrazených v nižším 3. pásu. Skutečnost, že se jako první z pražských „Přemyslovců“ nechal namalovat v plášti moravských králů právě on (byl v té době poslední, desátý v řadě), ukazuje, že tuto symboliku, takový význam plášti přikládal a že byl tudíž také zadavatelem této části maleb. Jeho postavou byla tehdy řada panovníků ve 4. pásu maleb zakončena. Na snímku pořízeném v UV světle je zřetelně patrné, že počínaje následující postavou Spytihněva II. je malba již prací jiného malíře, neboť jím vytvořené postavy panovníků mají zcela jiný kánon proporcí než prvních deset knížat od Bořivoje po Břetislava I. Malba je také o téměř 100 let mladší, je proto zachovalejší a vykazuje v UV světle jiné vlastnosti – viz výše obr. 3 (P. Šimík 2004, s. 104-106).
2 –	V roce 1131 si biskup Jindřich Zdík nechal darovat od Soběslava I. znojemskou rotundu spolu s dalšími pěti hradskými kostely. K tomu blíže M. Bláhová-J. Frolík-N. Profantová (1999, s. 535). Konrád II. Znojemský, vězněný Soběslavem I. od roku 1128 a až v červnu 1134 propuštěný, tedy nemohl mít na námět a obsah maleb v rotundě naprosto žádný vliv (viz „Rytý nápis“). Kromě toho oráčská scéna zde byla namalována již před rokem 1034 za Břetislavovy správy Moravy a znázorňuje zcela jiný motiv, než se naši odborníci domnívají, protože Kosmas (1045-1125) tehdy ještě ani nebyl na světě. Viz jednotlivé fáze výmalby rotundy v tab. 18: „Věk a období vlády Břetislava a jeho potomků v grafickém znázornění“ (do roku 1140).
3 –	Pokud jde o Břetislavovy syny a vnuky, v rotundě jsou vyobrazeni pouze ti z nich, kteří usedli na pražský stolec. Proto také všichni mají praporec čili korouhev. Nejsou zde tedy žádní „údělníci“ (A. Merhautová-B. Krzemieńska-D. Třeštík 2000) ani „následníci“ (L. J. Konečný 2005). K tomu srovnej tab. 18: „Věk a období vlády Břetislava a jeho potomků v grafickém znázornění“ (do roku 1140). Že Vratislav II. s královskými insigniemi korunou a žezlem není na malbě ve 4. pásu na svém místě, ale je přesunut mimo časovou posloupnost knížat na význačné místo proti apsidě, po pravici svého nejmladšího syna Soběslava I., konstatovala poprvé A. Merhautová (1983, s. 20). Přehlédla ovšem jednu skutečnost, že král Vratislav není jen „přesunut“ (bez náhrady) na význačnější pozici proti apsidě, ale že na této pozici (obr. 4) se jedná o jeho druhé vyobrazení – viz J. Zástěra (1986, s. 4; 1990, s. 41-42, 66). První vyobrazení Vratislava II. s biskupskou mitrou viz obr. 7 výše. K tomu srovnej stranu „Friedlovi »Přemyslovci« ve Znojmě“, tam obr. 7 a popis k němu. Sv. Kateřina Alexandrijská, královská dcera, podle legendy odmítla obětovat pohanským bohům a raději ochotně volila mučednickou smrt. Zůstala věrná křesťanské víře a svému Nebeskému ženichovi, Ježíši Kristu (J. de Voragine 1998, s. 347; J. M. Klobušický 2004, s. 156). Toto nové, „královské“ zasvěcení rotundy biskup Zdík nejspíš zvolil kvůli vyobrazení prvního českého krále, ale jistě také proto, aby zabránil všem neznabohům v případném pohanském výkladu maleb.
4 –	V rotundě po stranách vítězného oblouku vyobrazení fundátoři jsou sice mylně, ale zato naprosto stereotypně, považováni za zakladatele, resp. druhé zakladatele znojemské rotundy, přestože na malbě fundátor nedrží rotundu, ale kostel s věží, tedy model jiné stavby než zde ve skutečnosti stojí. Ovšem moravský král Rostislav tu není vyobrazen v pozici fundátora jako zakladatel nějaké konkrétní stavby, ale pomyslné, duchovní, což dosavadní materialistické výklady křesťanských námětů znojemských maleb nebyly s to pojmout. Volíme označení „fundátor“ – zakladatel, i když stávající literatura užívá většinou „donátor“ – dárce, neboť Rostislav je tu vyobrazen jako zakladatel Metodějova arcibiskupství. Srovnej tab. 20: „Křesťanský král-oráč a byzantská misie“ v pozdější písemné a obrazové interpretaci a tab. 2: „Kosmův obrazový scénář“ – tam pozn. 7 a Komentář.
5 –	Že kaple byla původně zasvěcena P. Marii, se zjistilo až po rozluštění rytého nápisu na západní stěně lodi, objeveného poslední den restaurátorských prací v roce 1949. Metodou „toto sole oriente“ L. E. Havlík (1998, s. 11,14-15) pak na základě odchylky podélné osy rotundy od východního směru přibližně o 15 stupňů k severu určil, že patrocinium rotundy se vztahovalo ke svátku Nanebevzetí P. Marie (podle římského kalendáře), resp. Zesnutí Bohorodičky (podle byzantského kalendáře), v obou případech 15. srpna. Obraz „Nanebevzetí P. Marie“, resp. „Zesnutí Bohorodičky“ však v rotundě dnes již nenajdeme. Byl přemalován v poslední, III. fázi výmalby postavou krále se synem (viz naše obrázková upoutávka č. 7). K chybějícím obrazům mariánského cyklu viz příspěvek, který zazněl na 2. mezinárodní odborné konferenci o rotundě v roce 2003 (J. Kachlík 2004, s. 20-24) – viz také www.znojemskarotunda.com, tl. NÁZORY.
6 –	K tomu podrobně A. Merhautová (2000, s. 92). Sv. Václav jako „vojín Kristův“ či jako „vojín Bohem vyvolený“ (Kristián, kap. 6 a 7) byl proto také často zobrazován v Boží zbroji (Ef 6, 11) na moravských i českých denárech a pečetích. Na některých také v přilbě – Ota I. Sličný Š 331, Bořivoj II. Š 171a, 177, Svatopluk Olomoucký Š 359, 362, 368, Ota II. Černý Š 398, 404, biskup Jindřich Zdík Š 415 – číslování denárů podle katalogu J. Šmerdy (1996). Přilba spasení, stejně jako štít víry a kopí (resp. meč) Ducha svatého, jež je slovo Boží, jsou zbraně víry (Ef 6, 16-17; Žd 4, 12-13; Crescente, Gumpold, část 12, Kristián, kap. 6). Sv. Václava v Boží zbroji v přilbě s mečem a štítem najdeme také společně se sv. Vojtěchem a sv. Prokopem na jižním průčelí kostela sv. Jakuba ve vsi Jakub u Kutné Hory (viz výše obr. 8). Kostel byl posvěcen v roce 1165 za přítomnosti druhého českého krále Vladislava I. s manželkou, plastiky světců jsou ale zřejmě ještě starší, neboť zde byly použity druhotně. Srovnej „Přilba jako atribut svatého Václava“.
7 –	K biskupským mitrám Spytihněva II. a Vratislava II. viz např. J. Žemlička (1997, s. 84, 87). Na obrazové dokumentaci znojemských maleb je zachytil A. Friedl (1966, obr. 64, 65, 72, 76 a zejména 88), tyto panovníky však omylem (?) považoval za Bořivojovy syny, Spytihněva I. a Vratislava I. Na základě rozpoznání těchto pokrývek hlavy mohl pak vůbec poprvé J. Zástěra (1986, a znovu 1990) správně identifikovat i ostatní panovníky ve 4. pásu maleb a také konstatovat dvojí vyobrazení knížete Vratislava II., jednou s biskupskou mitrou zařazeného na svém místě v posloupnosti knížat (obr. 7), podruhé s královskými insigniemi již m i m o p o ř a d í na význačném místě proti apsidě jako prvního českého krále (obr. 4). Ovšem od té doby jako mávnutím kouzelného proutku pražští uměnovědci „hledíce nevidí a slyšíce neslyší ani nechápou“ (Mt 13, 13) – biskupské mitry jakoby se z maleb najednou vytratily.
8 –	B. Krzemieńska-A. Merhautová-D. Třeštík (2000, s. 63): Autor námětu a motivů znojemských maleb – „programátor“ – „musel znát i Kosmovu kroniku, protože jiný pramen by s o t v a vedl k takovému pojetí scény Povolání Přemysla Oráče, která zachycuje i detaily, uvedené právě v kronice“ – uvedla A. Merhautová majíc patrně na mysli lýčené střevíce a mošnu (viz Kosmas I, 6 a 7), na malbě v rotundě pověšené na stromě vedle oráče. Jenže v poznámce (s. 124, pozn. 281) se od A. Merhautové současně dovídáme: „Ve znojemských malbách nelze hledat pohanské, magické prvky. To nebylo přípustné v kostele knížecího hradu a v době funkce olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka“. To je však jen část pravdy. Nebylo to pochopitelně přípustné ani v jiných kostelech i mimo období Zdíkova biskupování: „Nevneseš do svého domu ohavnou modlu; propadl bys klatbě jako ona. Budeš ji mít v opovržení, budeš ji mít za hnusnou ohavnost, neboť je klatá“ (Nu 7, 26). Proto není možné na malbách v křesťanské kapli hledat a dokonce slavně nalézt uctívače model, jehož přímo ukázkovým příkladem byl i Kosmův pohan Přemysl a jeho smyšlení mytičtí následníci až po Hostivíta včetně (o Libušině poselstvu ani nemluvě): „A proto, moji milovaní, utíkejte před modlářstvím“ (1K 10, 14). Srovnej zejména Soběslavovu listinu z roku 1130. Společně s křesťanskými panovníky v žádném případě nemohl být vyobrazený a dokonce glorifikovaný jakýsi nevěřící pohan, byť by to měl být mytický zakladatel rodu (což nebyl): „... co pohané obětují, obětují démonům, a ne Bohu. Nemůžete pít kalich Páně i kalich démonů. Nemůžete mít účast na stolu Páně i na stolu démonů“ (1K 10, 20-21). „Nedejte se zapřáhnout do cizího jha spolu s nevěřícími! Co má společného spravedlnost s nepravostí? A jaké spolužití světla s temnotou? Jaký souzvuk Krista s Beliálem? Jaký podíl věřícího s nevěřícím? Jaké spojení chrámu Božího s modlami?“ (2K 6, 14-16). Nuže, jak odpovíte? Správně, samozřejmě ž á d n é ! B. Krzemieńska-A. Merhautová-D. Třeštík (2000, s. 66): „Základním obsahovým motivem znojemských maleb nebylo ani Přemyslovo nastolení, ani nějaké pohanské mýty, nýbrž myšlenky plně křesťanské, již proto, že malby zdobily interiér kostela“. Čili podle našich předních odborníků pohan Přemysl na malbách chvíli je (viz výše: 2000, s. 63) a chvíli zase není (2000, s. 66, 124 pozn. 281) – jak je právě potřeba, jak se to zrovna hodí! Ještě v roce 2001 se situaci pokusil zachránit D. Třeštík zase opačným postojem – vědeckou obhajobou pohana v kapli: „Jde o to přiblížit se co nejvíce pramenům samotným a nevnášet do jejich čtení pokud možno žádná předem daná (u nás většinou evolucionistická, v tom i marxistická) schémata, nereflektované stereotypy (například »pohana« majícího smysl jen z úzce konfesijního, ne historického hlediska) a obyčejné podvědomé předsudky, například o primitivnosti (rozuměj: »zaostalosti« před naším »pokrokem«) lidí a poměrů, o nichž jednáme“ (D. Třeštík 2001, s. 10). Jinými slovy na malby v rotundě – v křesťanské kapli – je prý třeba se dívat očima historika, pokud možno nedotčeného jakoukoliv konfesí, tedy zřejmě očima D. Třeštíka. A současně nám podsouvá představu o primitivnosti a zaostalosti tehdejších představitelů moravské církve, když v křesťanské kapli glorifikovali pohana. K tomu srovnej např. Předmluvu ke Gumpoldovi nebo ke II. stsl. legendě a také již Metodějovo Napomenutí vladařům nebo 1. kapitolu Kristiánovy legendy. Svoje nezlomné „vědecké“ přesvědčení, že na počátku 12. století si křesťané na Moravě dávali po stěnách kaplí a kostelů malovat pohany, pak D. Třeštík znovu předložil k uvěření v úvodu k novému vydání Kosmovy kroniky (2005, s. 13): „... sotva několik let poté, co Kosmas dopsal svou kroniku, v níž na staré pověsti o Přemyslovi vyložil své pojetí podstaty knížecí moci, scénu povolání Přemysla od pluhu si dal vymalovat na stěnu své kaple ve Znojmě tamější údělný kníže“ (tj. Konrád II. Znojemský) a tímto slavným výrokem tento pražský historik prokazatelně vstoupil „na území mimo vědu“. Zarážející je také, že nečte odborné publikace, u nichž je uveden coby vědecký recenzent. Srovnej např. pozn. 2 výše. Jinak by zjistil, že „tamější údělný kníže“ rotundu vymalovat dát nemohl (viz také „ Rytý nápis na západní stěně znojemské rotundy“). B. Krzemieńska ve výše uvedené publikaci (2000, s. 122, pozn. 245) oproti A. Merhautové vyslovila naopak následující domněnku: „To, že ve Znojmě je mošna chápána jako stejně důležitá jako střevíce, svědčí o tom, že autor obrazu nečerpal z Kosmy, ale z tradice zachycené pak až ve 14. století“. Kosmas totiž nechává Přemysla uchovat pro své potomky výslovně jen lýčené střevíce. Autor obrazu ovšem nečerpal ani z Kosmy (obraz vznikl ještě před Kosmovým narozením), ani z nějaké předkřesťanské tradice, ale pochopitelně z Bible, z Nového zákona, kde střevíce a mošna patří k běžným potřebám apoštolů (Mt 10, 10; Mk 6, 7-9; L 9, 2-3; L 10, 4; L 22, 35-36). Jsou to tedy atributy, které mají divákovi přiblížit křesťanský obsah malby a umožnit správnou identifikaci jednajících postav, tj. „nových apoštolů“ Konstantina a Metoděje (rozhodně ne nějaké pohany v křesťanské kapli). Konstantin a Metoděj, „noví apoštolé“ Moravanů a Slovanů, když v roce 867 dokončili svoji práci, nepožadovali za ni, stejně jako Kristovi apoštolé (Mt 10, 9), od Rostislava ani od Kocela žádnou mzdu, vyprosili si pouze propuštění zajatců (ŽK XV). Jak jsme se mohli přesvědčit, pouze s vědeckým ateismem při výkladu maleb v křesťanské kapli naši pražští „odborníci“ evidentně vystačit nemohou. Jejich spisek byl proto oprávněně vyhodnocen jako Czech šmejd roku 2000 české historické vědy. To však později nezabránilo dvěma brněnským „takéodborníkům“, aby z něj doslovně necitovali (L. Jan 2006, s. 13; M. Wihoda 2006, s. 34, 50).
9 –	Těmi odborníky jsou ovšem míněni lidé, kteří věcem rozumějí. Srovnej následující pozn. 10 a 11.
10 –	Budeme pak snad ušetřeni obdobných excesů, jako se objevily ještě v publikaci Jana Bažanta (2000, s. 69) z Ústavu pro klasická studia AV ČR: „Ústřední postavou přemyslovské galerie byl beze sporu Přemysl Oráč, který tu zastupuje Krista a tvoří i d e o v o u o s u celého ikonografického programu výzdoby znojemské rotundy...“, v příspěvku Zuzany Všetečkové (2004, s. 126, 128) z Ústavu dějin umění AV ČR na konferenci ve Znojmě: „Dva výzdobné pásy s Povoláním Přemysla na trůn* a s českými panovníky a znojemskými údělnými knížaty doplňuje i výzdoba klenby“. ... „Přemyslovský výjev Povolání Přemysla* by mohl ztělesňovat myšlenku, že jeho povoláním na trůn byl dán novému státu nejen nový panovník, ale zejména nový soudce“. ... „Dynastický cyklus se vždy odvozuje právě od Boží milosti, s níž panovníci přijali svůj úřad“. ... „Holubice Ducha svatého* bezpochyby symbolizovala božské osvícení pro všechny zobrazené v konše, na klenbě i v kruhové lodi kostela“. ... Nebo v článku Marie Homolové „Pohnutý příběh znojemské rotundy“ v Lidových novinách (sobota 11. září 2004, s. 25): „A na tenhle pohanský příběh shlíží křesťanský Otec. ... Hle, takto přemýšleli, cítili, toto svědectví o sobě zanechali“. – Se srdcem zalitým pohanem* Přemyslem ústa přetékají Otcem, Synem a Duchem svatým... Hle, takto přemýšlí a cítí, toto svědectví o s o b ě zanechávají Jan Bažant a Zuzana Všetečková (uměnovědci z pražských ústavů Akademie věd České republiky) a Marie Homolová (redaktorka Lidových novin) dnes, ale nikoliv naši dávní předkové v 11. a v první třetině 12. století na Moravě. Již v 5. století Aurelius Augustinus napsal: „patří ke zcestnému bloudění znaky neužitečně vykládat“. A tak také my „nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento svět tmy, proti nadzemským duchům zla“ (Ef 6, 12). A rovněž tak proti neužitečným výkladům a proti lidské hlouposti! Boj, který se sice nedá vyhrát, ale nelze v něm ustat.
11 –	Že se jedná o „běh na dlouhou trať“, o tom svědčí nejnovější publikace V. Vaníčka (2007, s. 273-274): „Cyklus znojemských nástěnných maleb je unikátní tím, že představuje pohled na legitimitu Přemyslovců jako dynastie pohanského původu povolané k vládě. (...) V kupoli lodi rotundy je možné spatřit obrazy evangelistů a holubice symbolizující Ducha svatého. Přemyslovci se nevzdávají magického povolání od pluhu a de facto si přivlastňují panovnický rituál Čechů, který byl historizován. Událost povolání lze však interpretovat jako jisté vnuknutí Ducha svatého, prorockou předzvěst, tedy podobně, jako můžeme chápat u Kosmy již zmíněnou roli Libuše jako prorokyně (římské Sibyly) pravé budoucnosti“. Čili: tzv. „Přemyslovci“ s e b r a l i Čechům (oni sami tedy Češi nebyli; to je velmi významný posun v uvažování pražského vědce – pozn. PŠ) jejich panovnický rituál – nechali si ho od Kosmy „historizovat“ – a svůj (dříve moravský – pozn. PŠ) původ začali odvozovat od pohanského oráče, neboť magické povolání od pluhu k vládě prorokyní Libuší prý lze interpretovat jako jisté vnuknutí Ducha svatého. Komu? Slovanům českým, tzv. „Přemyslovcům“, Kosmovi, anebo snad samotnému autorovi? Nesmysl o vládě svěřené panovnickému rodu zázračnou věštkyní autorovi vnuknul patrně D. Třeštík (2006, s. 33). K tomu ještě srovnej „Friedlovi »Přemyslovci« ve Znojmě“ aneb Pohan v křesťanské kapli, kde jsou ocitovány další Vaníčkovy „perly“. Několik slov o autorovi: PhDr. Vratislav Vaníček, PhD. (nar. 1947 v Hradci Králové) je absolventem oboru archivnictví a PVH na FF UK v Praze, působí na Katedře společenských věd Fakulty stavební ČVUT.

Petr Šimík (2006, 2007).

Místo komentáře:
(271) Nikdo není schopen vyčerpávajícím způsobem shromáždit všechna fakta, všechny jejich souvislosti a vysvětlit je. (...) Problém je v interpretaci těchto faktů a jejich vztahů. (...) Ale ani v této situaci nejsme přece zcela bez možností a konec konců každý (i agnostik) je využívá. Jde o starou dobrou metodu logického řetězení faktů, v níž platí, že jestliže A je B a B je C, pak A je C. Každý z nás se celý život pohybuje v situacích, kdy při vědomí těchto řetězců, ale při nedostatku kompletních informací tyto řetězce rekonstruuje nebo interpoluje. Jde přesně o tu situaci, v níž se pohybuje historik. Nevyplývá z toho záruka ničeho, je to dokonce spíš zoufale nedokonalé, ale nejsme bez nástroje a možnosti.
(273) Při hledání relativně spolehlivých nástrojů poznání světa lidé vytvořili vědu jako racionální a kontrolovatelný nástroj. Nelze tvrdit, že neexistují jiné nástroje uchopení světa. Těchto nástrojů se lidé chápou podle svých založení a zkušeností a nelze mezi nimi rozhodnout tak, aby mohlo dojít ke konsensu ve společenském názoru na ně. Znovu však konstatuji, že věc má jedno východisko: Lze alespoň stanovit, co je, a co není věda. Není to málo, jestliže si uvědomíme, že v této souvislosti nejde o prestižní diskusi, ale o zachování nástroje, který je zároveň systémem pravidel hry (bez pravidel nelze hrát ani globální šachy, a proto je lze ryze formálně vyhrát, i když smysl této Pyrrhově výhře musí dát vítěz).
Tento systém obsahuje určité konvenční prvky, které se proměňují, jako např. jazyk společný komunitě pohybující se v oblasti vědy. Obsahuje však také určité (274) stabilní prvky, které zaručují kompatibilitu procesu myšlení. Mezi nimi jde zejména o systém logických pochodů. Ztratí-li systém uvažování, argumentace, projektování a reflexe znaky logiky, vstoupili jsme na území mimo vědu. Zachování takových společných principů samozřejmě obsahuje řadu konvencí a vždy produkuje řadu nepřesností a omylů. Je však oázou (lidské, nikoliv absolutní) jistoty, která je nejenom produktem přijaté konvence, ale také poměřování uchopitelné reality objektivně fungujícím systémem logiky. Pokud tyto zákonitosti vědy relativizujeme, ztratíme důležitou možnost rozlišování a rozhodování v pohledech na svět.

Petr Sommer: Dopis Dušanu Třeštíkovi (výňatky), 2003, s. 271, 273-274.

Legenda:
agnosticizmus (ř) filoz. názor vymezující nějaké hranice možnostem poznání (např. mezi jevem a podstatou).

Srovnání:
„Rodokmen Mojmírovců“ dle současného stavu poznání.
„Rodokmen »Přemyslovců«“ čili pražské větve mojmírovského rodokmenu.
„Rodokmen mytických knížat“ aneb Kde Kosmas našel jejich jména?
„Břetislav, jeho synové a vnuci“ aneb Navázal Břetislav „vědomě“ na slavnou velkomoravskou tradici?
„Lenní hold Břetislava I. králi Jindřichovi v Řezně roku 1041“ aneb Lež má krátké nohy.
„Biskupské mitry Spytihněva II. a Vratislava II.“.
„Soběslav I., Jindřich Zdík a znojemská rotunda“ aneb Když se dva perou....
„Rytý nápis na západní stěně znojemské rotundy“ aneb Dobové falzum.
Mapky: „Územní vývoj Velké Moravy za Rostislava a Svatopluka“.
Mapky: „Rozmístění hradů ve středočeském vévodství“.
Mapky: „Dějiště Kosmových mýtů a nejstarších českých legend“.
Mapky: „Moravské úděly“.
Kroniky: „Dětmar k roku 1002“ – předání či stvrzení léna bylo symbolizováno předáním kopí s   k o r o u h v í .
Kroniky: „Dětmar k roku 1002“ – Vladivoj převzal Čechy v léno.
Kroniky: „Dětmar k roku 1003“ – polský Boleslav odmítl převzít od krále Čechy v léno.
Kroniky: „Dětmar k roku 1004“ – král Jindřich obdařil Jaromíra všemi poctami, kterých se dostalo jeho otci.
Kroniky: „Dětmar k roku 1012“ – Oldřich přijal vládu od krále jako dar.
Kroniky: „Kosmas (II, 13) k roku 1055“ – „...aby ...vždy nejstarší držel nejvyšší moc a stolec v knížectví...“.
Kroniky: „Kosmas (II, 45) k roku 1091“ – paní Virpirk ke králi Vratislavovi: „...a zemi, jež je tvá...“.
Kroniky: „Kosmas (III, 8) k roku 1099“ – Bořivoj (II.) obdržel korouhev z ruky císařovy.
Kroniky: „Kosmas (III, 15) k roku 1101“ – císař dal Oldřichovi Brněnskému odznaky knížectví a korouhev.
Kroniky: „Kosmas (III, 27) k roku 1109“ – král Jindřich potvrdil Otu za knížete.
Kroniky: „Kosmas (III, 32) k roku 1110“ – král vrátil Vladislavovi I. vládu.
Kroniky: „Kosmas (III, 34) k roku 1110“ – „země moravská i její správcové jsou vždy pod mocí knížete českého“.
Kroniky: „Mnich sázavský k roku 1126“ o bitvě u Chlumce (Soběslav převzal praporec z ruky krále).
Kroniky: „Kanovník vyšehradský k roku 1126“ o bitvě u Chlumce (přilba svatého Václava).
Kroniky: „Kanovník vyšehradský k roku 1134“ o svatbě Konráda II. Znojemského v Uhrách.
Kroniky: „Kanovník vyšehradský k roku 1138“ – Vladislav převzal praporec od krále.
Kroniky: „Kanovník vyšehradský k roku 1140“ – Vladislav II. přijal od krále praporec.
Kroniky: „Druhý pokračovatel Kosmův k roku 1260“ o bitvě u Kressenbrunnu (přilba svatého Václava).
Dokumenty: „Soběslavova listina z roku 1130“ aneb Soběslav I. po „své »přemyslovské« rodině“ ani nevzdechl.
Tabulka   2: „Kosmův obrazový scénář“ aneb Odkud vzal Kosmas námět pro svůj libušopřemyslovský mýtus?
Tabulka 5a: „Věk a období vlády knížat v grafickém znázornění“ (do roku 960).
Tabulka 14: „Srovnání Kristiánovy a Kosmovy verze přemyslovské pověsti“.
Tabulka 15: „Životní data krále-oráče Rostislava“.
Tabulka 16: „Zdroj Kristiánovy a Kosmovy inspirace“ aneb Bez moravské historie by nebyly ani české mýty!
Tabulka 18: „Věk a období vlády Břetislava a jeho potomků v grafickém znázornění“ (do roku 1140).
Tabulka 20: „Křesťanský král-oráč a byzantská misie“ v pozdější písemné a obrazové interpretaci.
Osobnosti: „Život svatého knížete velkomoravského Rostislava“. Ke kanonizaci sv. Rostislava pravoslavnou církví.
Artefakty: „Plaketa velkomoravské kněžny ze Želének“.
Artefakty: „Stříbrný terčík se sokolníkem ze Starého Města na Moravě“.
Artefakty: „Slonovinová pyxida z Čiernych Kľačan“.
Symbolika: „Mor – nákaza (epidemie), anebo symbol pohanství?“
Symbolika: „Býk – dobytče, nebo apoštol, kazatel evangelia?“
Symbolika: „Asketa s jelenem, hadem a ptákem“.
Symbolika: „Sokol přinášející vládu-království“.
Symbolika: „Oráčská scéna na malbě ve znojemské rotundě“ aneb Přemyslův konec.
Symbolika: „Tažné zvíře“.
Symbolika: „Přilba jako atribut svatého Václava“.
Symbolika: „Stejná osoba byla zobrazována ve stejném oděvu“.
Symbolika: „Zdvojení postav na jednom obraze“.
Symbolika: „Jak biskupská mitra měnila svoji podobu“.
Komentáře: „Přemyslovský cyklus ve znojemské rotundě“ aneb »Mýliti se« je přece lidské...
Aktuality: „Česká televize mystifikuje diváky“ aneb Český pohanský komiks v moravské křesťanské kapli.
Aktuality: „Nově otevřený Památník Velké Moravy ve Starém Městě“ aneb Budeme následovat »lživé učitele«?
Otázky: „Proč se založení hradu Praha upírá Bořivojovi?“
Otázky: „Je možné, aby na řadovém zobrazení panovníků byly některé postavy dvakrát?“
Otázky: „Mohl být Bořivoj synem Rostislava?“
Otázky: „Mohl být Bořivoj, vysoce postavený Moravan a Svatoplukův příbuzný, nepokřtěný?“
Otázky: „Není Bořivojův křest Metodějem opravdu pouze legendou?“ 1. Bořivoj, 2. Ludmila, 3. Strojmír.
Otázky: „Co chtěl říci Kristián, když Metodějovými ústy předpověděl Bořivojovi: »Staneš se pánem pánů svých!«?“
Otázky: „Proč bavorská recenze legendy Crescente vynechala Bořivoje?“
Otázky: „Mohl Spytihněv usednout na stolec otcovský jako pohan?“
Otázky: „Jak staří umírali staří »Přemyslovci«?“
Otázky: „Jak starý je hrob K1 ve Svatovítské rotundě ? Je starší, nebo mladší než sama rotunda?“
Otázky: „O čem svědčí kousky malty nalezené v zásypu hrobu K1?“
Otázky: „Kdo je vyobrazený na titulní iluminaci Svatovítské apokalypsy? Spytihněv II., nebo Vratislav II.?“
Úvahy: „Vznik a původ přemyslovské pověsti“.
„Mytičtí Přemyslovci – literární fikce, nebo historická věda?“ (1. moravská historie, 2. Kristián, 3. Kosmas).
   • F. Palacký (1848), • R. Turek (1963), • A. Friedl (1966), • V. Karbusický (1995), • D. Třeštík (2006, 2009).

Literatura:
• Bible. Písmo svaté Starého a Nového zákona (včetně deuterokanonických knih). Český ekumenický překlad. ČBS, Praha 1994.
• Mořic Trapp: Nástěnné malby kaple (pohanského chrámu) knížecího hradu ve Znojmě. Z příkazu moravského zemského výboru sepsal a popsal Moriz Trapp s 15 vyobrazeními. Brno 1862. Překl. A. Spilka, ed. V. Sýkora, VÚZORT Praha (nedatováno).
• Václav Houdek: Hradní kaple znojemská. ČVSMO 57-58, s. 1-10, ČVSMO 59-60, s. 77-94, Olomouc 1898.
• Otakar Votoček: Přemyslovská rotunda svaté Kateřiny ve Znojmě. ZPP IX, Praha 1949, s. 101-127.
• Jiří Mašín: Románská nástěnná malba v Čechách a na Moravě. ČSAV, Praha 1954.
• Antonín Friedl: Přemyslovci ve Znojmě. Ikonografie posvátného oráče v českém mythu. Odeon, Praha 1966.
• Anežka Merhautová-Livorová: Ikonografie znojemského přemyslovského cyklu. Umění XXXI-1, Praha 1983, s. 18-26.
• Zdeněk Měřínský: Znojemská odhalení? FHB-7, Praha 1984, s. 369-377.
• Dušan Třeštík: Znojemská odhalení podruhé. FHB-7, Praha 1984, s. 379-386.
• Barbara Krzemieńska: Moravští Přemyslovci ve znojemské rotundě. Příloha časopisu heraldiků. Ostrava 1985.
• Anežka Merhautová-Dušan Třeštík: Ideové proudy v českém umění 12. století. Studie ČSAV 2, Praha 1985.
• Jaroslav Zástěra: Původ péřové koruny. Postavy panovníků na českých a moravských denárech. Znojmo 1986.
• Josef Poulík: O románské rotundě ve Znojmě. AÚ ČSAV v Brně, Brno 1987.
• Dušan Třeštík: Objevy ve Znojmě. ČsČH XXXV-4, Praha 1987, s. 548-576.
• Anežka Merhautová-Alois Martan: Byly či nebyly malby znojemské rotundy jednotným dílem? Umění XXXVI, Praha 1988, s. 297-307.
• Jaroslav Zástěra: Znojemská rotunda a Velká Morava. Brno 1990.
• Jaroslav Kadlec: Přehled českých církevních dějin I. Zvon (reprint Křesťanská akademie, Řím 1987), Praha 1991.
• Josef Žemlička: Mitra českých knížat. Sborník Společnosti přátel starožitností (SSPS) 3, 1992, s. 17-21.
• M. Gregerová: O stavebním kameni znojemské rotundy. Geologický průzkum 33, 1991, 23n.
• M. Gregerová-J. Locker: Petrographic characteristics of the Znojmo chapel building stone. In: Scr. Masaryk. Univ. Geol., 22, 157-172. Brno 1992.
• Bohuslav Klíma: Znojemská rotunda ve světle archeologických výzkumů. PdF MU v Brně, Brno 1995.
• Vladimír Karbusický: Báje, mýty, dějiny. Nejstarší české pověsti v kontextu evropské kultury. MF, Praha 1995.
• Jan Šmerda: České a moravské denáry. Katalog mincí českého státu od X. do počátku XIII. století. Datel, Brno 1996.
• Lubomír Konečný: Ikonografická problematika románské výmalby znojemské rotundy. Sborník vědecké konference, Znojmo 23.-25.9.1996, ed. Pavel Ciprian. JMM, Znojmo 1997, s. 59-78.
• Jaroslav Dvořák: Horninový stavební materiál rotundy sv. Kateřiny na znojemském hradě. Sborník vědecké konference, Znojmo 23.-25.9.1996, ed. Pavel Ciprian. JMM, Znojmo 1997, s. 138-142.
• Josef Žemlička: Čechy v době knížecí (1034-1198). NLN, Praha 1997.
• Josef Sadílek: Kosmovy staré pověsti ve světle dobových pramenů (antické a biblické motivy). Petrklíč, Praha 1997.
• Václav Tatíček: Přemyslovské lustrování. Apropos, Praha 1998.
• Jakub de Voragine: Svatá Kateřina. Jakub de Voragine: Legenda aurea. Vyšehrad, Praha 1998, s. 343-350.
• Marie Bláhová-Jan Frolík-Naďa Profantová: Velké dějiny zemí Koruny české, I. sv. do roku 1197. Vědecká redakce Dušan Třeštík. Paseka, Praha a Litomyšl 1999.
• Bohuslav Klíma: Levá ruka knížete patří vedlejší figuře. In: Příloha deníku Rovnost, čtvrtek 11. března 1999 (strana pět).
• Petr Šimík: Stručná ikonografie 3. pásu maleb ve znojemské rotundě (www.znojemskarotunda.com – tl. IKONOGRAFIE – hypotézy). Brno 1999.
• Anežka Merhautová: Vznik a význam svatováclavské přilby. Kol. aut.: Přemyslovský stát kolem roku 1000. Na paměť knížete Boleslava II. († 7. února 999). NLN, Praha 2000, s. 85-92.
• Barbara Krzemieńska-Anežka Merhautová-Dušan Třeštík: Moravští Přemyslovci ve znojemské rotundě. Set Out, Praha 2000. Vyhodnoceno jako „Czech šmejd české historické vědy za rok 2000“.
• Jan Bažant: Znojemská rotunda a raněkřesťanské malířství. J. Bažant: Umění českého středověku a antika. KLP, Praha 2000, s. 59-72.
• Klára Benešovská: Rotunda P. Marie a sv. Kateřiny. In: Deset století architektury, Sborník stejnojmenné výstavy. Praha 2001, s. 41 a 98.
• Petr Šimík: Otočené štíty, šišák sv. Václava, knížecí pláště. Příspěvek k ikonografii 4. pásu maleb ve znojemské rotundě aneb Polemika s dr. Dušanem Třeštíkem. Moravský historický sborník, Ročenka Moravského národního kongresu 1999-2001. MNK, Brno 2001, s. 361-377.
• Jaroslav Zástěra: Znojemská rotunda vstoupila do třetího tisíciletí. Moravský historický sborník, Ročenka Moravského národního kongresu 1999-2001. MNK, Brno 2001, s. 379-383.
• Dušan Třeštík: Vznik Velké Moravy. Moravané, Čechové a střední Evropa v letech 791-871. NLN, Praha 2001.
• Petr Šimík: Malby ve znojemské rotundě v roce 2001 aneb „Ukradená“ minulost (www.britskelisty.cz, Praha 2001; www.znojmocity.cz, Znojmo 2001).
• Karla Honzková: Oráčská scéna ve slovech (www.znojemskarotunda.com – tl. NÁZORY). Brno 2002.
• Dušan Třeštík: Mýty kmene Čechů (7.-10. století). Tři studie ke „starým pověstem českým“. NLN, Praha 2003.
• Petr Sommer: Dopis Dušanu Třeštíkovi. Dějiny ve věku nejistot. Sborník k příležitosti 70. narozenin Dušana Třeštíka. NLN, Praha 2003, s. 268-275.
• Aleš Novotný: Metody moderní mytologie neboli boj o „rukopis znojemský“. VVM LVI, 1, Brno 2004, s. 3-14.
• Jiří Kachlík: Může christologický pás maleb napomoci datování dynastického cyklu maleb v rotundě? Znojemská rotunda. Malby v národní kulturní památce Rotunda sv. Kateřiny a výsledky současného výzkumu. Sborník z 2. mezinárodní odborné konference o rotundě, Znojmo 25.-26.6.2003. Město Znojmo 2004, s. 20-24. Článek najdete také na internetu (www.znojemskarotunda.com – tl. NÁZORY).
• Petr Šimík: Nový pohled na ikonografii 3. pásu maleb v rotundě sv. Kateřiny ve Znojmě. Znojemská rotunda. Malby v národní kulturní památce Rotunda sv. Kateřiny a výsledky současného výzkumu. Sborník z 2. mezinárodní odborné konference o rotundě, Znojmo 25.-26.6.2003. Město Znojmo 2004, s. 78-123.
Další informace www.znojemskarotunda.com – tl. AKCE – Sborník Znojmo 2004.
• Zuzana Všetečková: Nástěnné malby ve znojemské rotundě. Několik poznámek k jejich interpretaci. Znojemská rotunda. Malby v národní kulturní památce Rotunda sv. Kateřiny a výsledky současného výzkumu. Sborník z 2. konference o rotundě, konaní 25.-26. června 2003 ve Znojmě. Město Znojmo 2004, s. 124-130.
Další informace www.znojemskarotunda.com – tl. AKCE – Sborník Znojmo 2004.
• Jan M. Klobušický: Kult sv. Kateřiny Alexandrijské a jeho šíření. Znojemská rotunda. Malby v národní kulturní památce Rotunda sv. Kateřiny a výsledky současného výzkumu. Sborník z 2. mezinárodní odborné konference o rotundě, Znojmo 25.-26.6.2003. Město Znojmo 2004, s. 155-165.
Další informace www.znojemskarotunda.com – tl. AKCE – Sborník Znojmo 2004.
• Aurelius Augustinus: De doctrina christiana (Křesťanská vzdělanost). Přeložila Jana Nechutová. Vyšehrad, Praha 2004.
• Kosmova kronika česká. Překl. K. Hrdina a M. Bláhová, úvod D. Třeštík, komentář P. Kopal, vysvětlivky a poznámky M. Bláhová, rejstříky J. Vilím. Paseka, Praha a Litomyšl 2005.
• Lubomír Jan Konečný: Románská rotunda ve Znojmě. Ikonologie maleb a architektury. Host, Brno 2005.
• Dušan Třeštík: Počátky přemyslovské státnosti mezi křesťanstvím a pohanstvím. In: Stát, státnost a rituály přemyslovského věku. Problémy, názory, otázky. Sborník příspěvků z konference konané dne 18. října 2005 v Brně. Ed. Martin Wihoda, Demeter Malaťák. MM, Brno 2006, s. 25-46.
• Libor Jan: Přemyslovská Morava. In: Sága moravských Přemyslovců. Život na Moravě od XI. do počátku XIV. století. Sborník a katalog stejnojmenné výstavy pořádané Vlastivědným muzeem v Olomouci a Muzeem města Brna k 700. výročí tragické smrti Václava III., posledního českého krále z dynastie Přemyslovců. VVM a MMB, Olomouc a Brno 2006, s. 7-32.
• Martin Wihoda: Testament knížete Břetislava. In: Sága moravských Přemyslovců. Život na Moravě od XI. do počátku XIV. století. Sborník a katalog stejnojmenné výstavy pořádané Vlastivědným muzeem v Olomouci a Muzeem města Brna k 700. výročí tragické smrti Václava III., posledního českého krále z dynastie Přemyslovců. VVM a MMB, Olomouc a Brno 2006, s. 33-50.
• Petr Šimík: Pocházel kníže Bořivoj, zakladatel Pražského hradu, z Moravy? Moravský historický sborník, Ročenka Moravského národního kongresu 2002-2005. MNK, Brno 2006, s. 329-407, bar. příl. I-V s. 38-42.
• Vratislav Vaníček: Soběslav I. Přemyslovci v kontextu dějin v letech 1092-1140. Paseka, Praha a Litomyšl 2007.
• Přemyslovci. Budování českého státu. Eds. P. Sommer, D. Třeštík a J. Žemlička. NLN, Praha 2009.

aktuality • zajímavosti • kontakt • naše cíle • ohlasy • sponzoři • archiv
mýty a pověsti • legendy • kroniky • dokumenty • jiné texty
lokality • archeologie • hroby • antropologie • historie • otázky
jazyk • písmo • písemnictví • víra • symbolika • artefakty • vlivy
mapky • plánky • tabulky • rodokmeny • osobnosti
úvahy • komentáře • odkazy • časová osa • rejstřík • obsah