JEDINÉ SOUDOBÉ SVĚDECTVÍ O EXISTENCI SÁMOVY ŘÍŠE –
PRVNÍHO HISTORICKY DOLOŽENÉHO MOCENSKÉHO ÚTVARU SLOVANŮ

   629
   Když Dagobert vládl již sedmý rok ..., jeho [Sámova] schopnost vzbudila vpravdě tak silné obavy, že (všichni) se s oddaností pokořovali a poddávali jeho moci. Též národnosti, které sídlí při hranicích Avarů a Slovanů, ho s přesvědčením ujišťovaly, aby pokojně prošel jejich týlem a státní mocí podřídil své vládě Avary a Slovany i lid ostatních národností.⁴

   631
   Toho roku zabili v Sámově království Slované, zvaní Vinidé, kupce Franků s četným doprovodem a jejich majetek uloupili. To byl počátek rozepře mezi Dagobertem a Sámem, králem Slovanů. I poslal Dagobert vyslance Sicharia k Sámovi, žádaje, aby se postaral o spravedlivou náhradu za kupce, které jeho [lidé] pobili nebo jejichž majetku se neprávem zmocnili. Poněvadž Sámo nechtěl Sicharia spatřit a odmítal ho přijmout, Sicharius se oblékl v takový šat, aby se podobal Slovanům. I předstoupil s doprovodem před Sáma a oznámil mu vše, co měl uloženo. Ale jak bývá zvykem pohanství a zpupnosti [nepravých] vládců, nebylo Sámem nahrazeno nic z toho, čeho se jeho lidé dopustili. [Sámo] pouze chtěl, aby se navzájem uplatnila spravedlnost a aby se ustanovila soudní jednání pro tyto a jiné spory, které vznikly mezi oběma stranami.
   Sicharius jako pošetilý vyslanec pronesl nevhodná slova, která neměl uložena, i hrozby proti Sámovi, že totiž Sámo a lidé jeho království jsou Dagobertovi povinni službou. Sámo uražen odpověděl:
   „Země, kterou máme, je [i] Dagobertova a i my jsme jeho, avšak jen pokud bude mít v úmyslu zachovat nám přátelství“.
   Sicharius řekl: „Není možné, aby křesťané a služebníci Boží mohli uzavřít přísahy se psy“.
   Sámo mu v odpověď pravil: „Jste-li vy Boží sluhové a my psi Boží, tu, když vy ustavičně konáte proti němu, nám je dovoleno, trhat vás za zuby“.
   A Sicharius byl odstraněn ze Sámovy přítomnosti.
   Když to Dagobertovi oznámil, Dagobert zpupně poručí vyslat proti Sámovi a Vinidům vojsko z celého Austasijského království. Vojsko postupuje na Vinidy třemi šiky, ba rovněž Langobardi, najatí Dagobertem, vytáhli vojensky na Slovany. Zatímco na druhé straně se Slované na těch a jiných místech připravovali, vojsko Alamanů s vévodou Chrodobertem dosáhlo vítězství v území, kam vtáhlo. Taktéž Langobardi získali vítězství a Alamani i Langobardi odvedli s sebou větší počet zajatců. Avšak Austrasijci, když oblehli hrad Vogastisburg, kde se opevnila větší část sil Vinidů, bojovali po tři dny. Tam byli mnozí z Dagobertova vojska pobiti mečem. Potom se [ostatní] dali na útěk zanechali tam všechny stany a věci, jež měli, a navrátili se do svých domovů.⁵
   Vinidé potom mnohokráte vpadli pustošit do Durynska a do jiných území království Franků. Též Dervan, vévoda národnosti Srbů,⁶ kteří byli z národnosti Slovanů a již jednou se kdysi přiklonili ke království Franků, dal se se svými [lidmi] pod ochranu království Sámova. Toto vítězství, které Vinidé nad Franky vybojovali, nezískali Slované ani tak statečností, jako bezhlavostí Austrasijců, neboť [ti] zjistili, že upadli u Dagoberta v nemilost a byli jím neustále vykořisťováni ...

   V tom roce zavládlo velké vzrušení v Panonii, království Avarů, zvaných Hunové, poněvadž se bojovalo o královládu. Šlo o to, kdo by se měl stát nástupcem, [zda] jeden z Avarů, [či] druhý z Bulharů. Sešlo se množství lidu a oba dva vzájemně zápolili. Nakonec Avaři Bulhary přemohli.⁸ Bulhaři [byli] přemoženi a devět tisíc mužů s ženami a dětmi bylo vypuzeno a uchýlilo se k Dagobertovi. Žádali, aby je přijal a ponechal v zemi franské. Dagobert přikázal Bavorům, aby je přijali k přezimování, a mezitím jednal s Franky, co s nimi počít dále. Když byli rozděleni po domech Bavorů na přezimování, rozkázal Dagobert na radu Franků Bavorům, aby ve svých domech v jedinou noc zabili každého Bulhara s ženami a dětmi. To bylo hned Bavory vykonáno. Nikdo z oněch Bulharů nezůstal, pouze Alciok se sedmi sty muži a s ženami a s dětmi se zachránili v marce Vinidů. Potom po mnoho let žil se svými u Valuka, vévody Vinidů.⁹

Kronika tak řečeného Fredegara scholastika, kniha IV., kap. 48, 58, 68, 72.

Poznámky:

Petr Šimík (2007).

Legenda: ь – měkký jer; ъ – tvrdý jer.

Komentář:
Většinou se soudí, že po Sámově skonu (658/661) se jeho království rozpadlo, poněvadž není žádné zprávy o jeho dalších osudech ani o existenci politického útvaru v předpokládané ústřední oblasti Sámovy říše. Některé antropologické výzkumy ukázaly, že po úpadku ústředí Sámova svazu, které se předpokládá mezi dolní Moravou a Dunajem, došlo odtud mezi koncem 7. a polovinou 8. století k přesunu části mužské populace či bojovnické vrstvy na severozápad. Silná skupina těchto bojovníků se usadila ve středním Pomoraví, kde na slovanských sídlištích počala vznikat opevněná střediska (Valy u Mikulčic, středověké jádro Uherského Hradiště). Další pronikání těchto bojovnických skupin prozrazují nálezy z Dolních Dunajovic a Mistelbachu. Ojedinělé známky jejich přítomnosti se objevují jak v území Dyjsko-svrateckého úvalu, osídleného Slovany už dříve, tak v severním Pomoraví. V symbióze Slovanů, kteří se již dříve usadili v povodí Moravy a Dyje, a příchozích bojovníků, kteří sice hovořili slovanským jazykem, ale přinášeli i specifické prvky materiální kultury, se utvářel moravský státní útvar. Název útvaru i jeho střediska souvisel patrně se jménem vládnoucí vrstvy.
   Podle pozdní tradice (T. Pešina z Čechorodu, Mars Moravicus II, kap. 4) přišel a vládl na Moravě v letech 680-700 Sámův syn jménem Moravod, po němž dostala země své jméno. Podle G. Dobnera (Annales Hageciani – „Václava Hájka z Libočan Letopisy české“, Praha 1761, t. I. k roku 686) nevládl ani na Moravě, ani ve Vespriu (Veszprém). Údajně měl na Moravě v letech 700-720 vládnout Vladuc z Karantánie a král Suanthos či Suatben, syn Moravodův, podle G. Dobnera Sámův. Po prohře s Avary přešel Suanthos s velmoži a s vojskem Dunaj a ve Velegradě založil nové ústředí svého království (L. E. Havlík 1992, s. 63).
   M. Lutovský-N. Profantová (1995, s. 84): „Běžně tradovaná představa, že Sámova říše po 35 letech vlády svého zakladatele zanikla, nemá oporu v historických pramenech. Vznikla úvahou nad absencí jakýchkoli zpráv o dalších osudech této říše, tedy úvahou analogickou předloženějším představám o zániku Velké Moravy a jiných útvarů. Již jsme se ovšem zmínili, že s doklady »ex silentio« se v daném období musí pracovat velmi opatrně.“
   A dále (s. 84): „Při sledování archeologických informací vyvstane nápadně, že alespoň do období blízkého Sámově smrti, ne-li dříve, se datuje rozvoj Mikulčického hradu. Ani žádné z dalších hradišť, která jsme v souvislosti se Sámovou říší jmenovali, nezaniká. Naopak, většina z nich se na přelomu 7. a 8. století dále rozvíjí a během 8. věku dále zahušťuje. Chybí tedy jakýkoli doklad o násilné destrukci některého z hradišť, jak bychom v případě mocenského pádu oprávněně očekávali.“
   A na jiném místě (s. 87): „Rozhodně nechceme...  uvažovat...  o kontinuitě vládnoucí moravské dynastie či mocenské elity Velké Moravy se Sámovou říší.“
   A dále (s. 87): „Nemůžeme s jistotou říci, že moravské a slovenské Pomoraví bylo skutečně jádrem Sámova panství. Z archeologických pramenů však víme, že právě tam se interakce vlivu franského i avarského (na slovanské etnikum – pozn. PŠ) projevovala nejzřetelněji a nejplodněji. V tomto smyslu můžeme pak uvažovat o Velké Moravě jako o dědici odkazu Sámovy říše.“

Srovnání:
Rodokmeny: „Údaje pozdní tradice“.
Rodokmeny: „Rodokmen Mojmírovců“ dle současného stavu poznání.
Mapky: „Předpokládaný rozsah Sámovy říše“.
Mapky: „Územní vývoj Velké Moravy za Rostislava a Svatopluka“.
Lokality: „Vranov nad Dyjí – hledaný Sámův Vogastisburg (?)“.
Vlivy: „Původ a počátky moravského etnosu“ (1/4, 2/4, 3/4, 4/4).

Literatura:
• Magnae Moraviae Fontes Historici I., ed. L. E. Havlík. Praha-Brno 1966.
• Lubomír E. Havlík: Kronika o Velké Moravě. Jota, Brno 1992, s. 56n.
• Michal Lutovský-Naďa Profantová: Sámova říše. Academia, Praha 1995.
• Dušan Třeštík: Vznik Velké Moravy. Moravané, Čechové a střední Evropa v letech 791-871. NLN, Praha 2001.
• Zdeněk Měřínský: České země od příchodu Slovanů po Velkou Moravu I. Libri, Praha 2002.