MM - pověsti - Mytičtí Přemyslovci a historická věda 2

MORAVIA MAGNA

MYTIČTÍ PŘEMYSLOVCI –
LITERÁRNÍ FIKCE, NEBO HISTORICKÁ VĚDA?

Petr Šimík

II. KRISTIÁNOVA ÚPRAVA HISTORICKÝCH UDÁLOSTÍ (2/3)

Jméno Rostislav mělo být vymazáno z paměti

[Pokračování ...].
Teprve 120 let po příchodu Bořivoje do Čech výše nastíněný příběh z moravské historie literárně zpracoval vzdělaný a učený mnich, tzv. Kristián, působící při svatojiřském klášteře na pražském hradě, jako úvod k vyprávění o prvních dvou českých světcích.¹ Legendu nazvanou „Život a umučení svatého Václava a svaté Ludmily, báby jeho“ sepsal někdy v letech 992-994.² V jejím textu si nemůžeme nevšimnout určité paralely či návaznosti mezi událostmi odehravšími se na Moravě (kap. 1) a způsobem, jakým se na historické scéně v Čechách objevil Bořivoj (kap. 2).

V první kapitole Kristián píše o nejmenovaném moravském vládci [Rostislavovi], jenž tehdy v končinách těch panoval a jako vznešený císař celé zemi vládl a který ustanovil Metoděje nejvyšším biskupem. Uvádí poté, jak Svatopluk, synovec knížete čili krále nábožného, kterýž byl všecko křesťanství či náboženství dobrotivě v zemi uvedl a spravoval, na vlastního ujce svého úkladně se vrhl, z království ho vypudil atd.³ Svatopluk pak vydal svého strýce [Rostislava] Frankům. Ten byl v Řezně odsouzen na smrt, ale králem Ludvíkem omilostněn a „pouze“ oslepen dožil snad v některém z bavorských klášterů.⁴

Ve druhé kapitole, která se zabývá děním v téže době v sousedních Čechách, se dovídáme, jak Slované čeští, oddaní dosud modloslužbě, na radu jakési hadačky založili hrad, jemuž dali jméno Praha, pak n a l e z l i velmi prozíravého a rozvážného muže, kterýž jen vzděláváním polí se zabýval, jménem Přemysl ... .⁵
A tak z pohromy a všech ran morových p o s l é z e vytrženi, napříště po onom jmenovaném knížeti z jeho potomků sobě vladaře čili vévody v čelo stavěli ..., až konečně panství říše té se dostalo jednomu z rodu těch knížat, jménem Bořivoji.⁶

   Zatímco v 1. kapitole Kristián pojednává o anonymním křesťanském králi-oráči, Svatoplukovu strýci, o němž víme (a věděl to bezpečně i Kristián), že se jmenoval Rostislav, který se někde na Moravě opevnil „tou nejpevnější hradbou“ (založení hradu) a pak moudře a prozíravě připravil půdu pro další šíření křesťanství ve slovanském jazyce (křesťanská orba) pozváním byzantských věrozvěstů Konstantina a Metoděje,⁷ ve 2. kapitole zase Slované čeští založili hrad jménem Praha a někde „nalezli“ moudrého oráče, kterého Kristián pojmenoval příznačně Přemysl a jehož potomek Bořivoj přinesl do Čech, jako lék proti moru (pohanství), moravské křesťanství.⁸ Pokud se budeme ptát, kdy se tyto události asi staly, zjistíme, že probíhaly vlastně téměř s o u b ě ž n ě či v určité logické následnosti za sebou. Jinak by celá 1. kapitola byla v legendě uvedena zcela zbytečně a bez důvodu. Takového prázdného mrhání časem, materiálem a slovy by se Kristián jistě nedopustil. Vyprávění o událostech na Moravě je naopak jeho odrazovým můstkem pro podání historie Slovanů českých.
   Oba soluňští bratři přišli na Velkou Moravu v roce 863. Král Rostislav jim vytvořil takové podmínky, aby mohli svůj nelehký úkol úspěšně splnit. Přinesli Moravanům a Slovanům písmo, položili základy slovanské knižní vzdělanosti a své žáky vyučili v Božím zákoně.⁹ Někdy na přelomu roku 869/870 se z Říma, kam mezitím oba věrozvěstové se svými učedníky odešli, vrátil už jen Metoděj, vysvěcený na arcibiskupa,¹⁰ se svými žáky, neboť Konstantin v Římě zemřel. Rostislav, jenž na moravský stolec usedl v roce 846, byl po 24 letech úspěšné vlády a křesťanské orby zrazen Svatoplukem a vydán Frankům (870).¹¹
   Protože o žádném jiném prozíravém a rozvážném křesťanském oráči z této doby se domácí prameny nezmiňují, lze důvodně předpokládat, že tím jediným moudrým křesťanským oráčem, kterého Slované čeští mohli nalézt, a podle Kristiána také „nalezli“, byl právě moravský král-oráč Rostislav (846-870), se kterým ostatně už mnoho let spolupracovali při společné obraně proti opakovaným útokům Franků či Bavorů.¹²
   Bořivoj musel být v době, kdy vstupuje na jeviště dějin (872), již dospělý (narodil se asi roku 851).¹³ Měl za manželku pšovskou Ludmilu (svatba asi v roce 871 na Moravě), byl otcem dvou synů, Spytihněva (*872) a Vratislava (*874). V roce 875 zřejmě definitivně usedl na pražský stolec jako Svatoplukův místodržící v Čechách.¹⁴ Jak se to stalo? Byl to zřejmě důsledek jednání Svatoplukova vyslance, kněze Jana z Benátek, s východofranským králem Ludvíkem Němcem ve Forchheimu v roce 874. Tehdy také zanikla dosavadní samostatnost Čech tím, že domácí knížata byla nahrazena moravským panovníkem, podobně jako v roce 828 ztratily samostatnost Korutany, když jejich knížata byla nahrazena franskými hrabaty.¹⁵
   Jestliže tedy v Kristiánově verzi byl Bořivoj jedním z potomků moudrého oráče, v němž jsme spolehlivě identifikovali moravského krále-oráče Rostislava, musel být přímo jeho synem, který se narodil „v purpuru“ z jeho knížecího lože, protože mezi Rostislava a Bořivoje se již žádná další generace „potomků oráče“ prostě nevejde.¹⁶ Způsob, jak se tento Bořivoj, kníže moravský, dostal na český knížecí stolec, vyřešil Kristián šalamounsky. Slované čeští si jej sami postavili v čelo.¹⁷

Obr. 1. Bořivoj před údajným moravským křtem sedící na zemi, vedle za stolem
arcibiskup Metoděj a král Svatopluk (malba na schodišti hradu Karlštejna).

   Kristián teď už jen musel ve svém příběhu zdůvodnit, kde a jak se v dosud pohanských Čechách najednou objevil křesťanský kníže, protože Rostislav zcela nepochybně dal svého syna pokřtít hned v jeho raném věku.¹⁸ Kristián proto vyslal Bořivoje, jako vládnoucího (?) českého knížete (a dosud pohana), v nějaké blíže nespecifikované záležitosti na Moravu k „jeho“ králi Svatoplukovi a tam jej teprve dal (znovu) pokřtít, tentokrát samotným arcibiskupem Metodějem.¹⁹ Ten byl ovšem propuštěn z bavorského zajetí až v roce 873, tehdy se teprve vrátil na Moravu a ujal se svého arcibiskupského úřadu.²⁰
   Nyní, po opětovném návratu do Čech, Kristián nechává již (podruhé) pokřtěného Bořivoje postavit na Levém Hradci kostel zasvěcený sv. Klimentovi.²¹ Pak jej znovu nechává odejít na Moravu kvůli údajné pohanské reakci,²² po jejímž potlačení opět sami Čechové bývalého vévodu „sobě“ přivedou zpět a na jeho místo dosadí.²³ Tehdy se Bořivoj snažil „splnit svůj slib“, totiž že postaví kostel zasvěcený P. Marii na samém hradě pražském (875).²⁴ Teprve od této chvíle můžeme Bořivoje považovat za vládnoucího knížete Čechů. Hrad jménem Praha ale musel nejprve sám vybudovat, ve skutečnosti tedy nemohl být založen ještě před nalezením moudrého oráče „Přemysla“, jak uvedl Kristián (kap. 2).²⁵
   [Pokračování ...].

Petr Šimík (2005).

Poznámky:

1 –	Bořivojovo jméno se v pramenech objevuje poprvé ve zprávě Fuldských análů k roku 872 o boji pěti českých knížat s franským vojskem u Vltavy. K této zprávě je dodatečně v marginálii doplněno jméno šesté: „Goriwei“.
2 –	K datování vzniku Kristiánovy legendy do období mezi lety 992-994 viz D. Třeštík (1997, s. 137).
3 –	Zatím se nikdo z historiků seriózně nezabýval tím, proč se Kristián neodvážil Rostislavovo jméno vůbec vyslovit, přitom z kontextu muselo být i na konci 10. století každému jasné, že se jedná právě jen o něho. Víme také, že Kristián ovládal hlaholici a látku pro první kapitolu legendy čerpal ze staroslověnských Životů Konstantina-Cyrila a Metoděje, kde je Rostislav několikrát jmenován, a to i v souvislosti s pozváním Konstantina a Metoděje na Velkou Moravu (ŽK XIV a XV, ŽM V a VIII). Jmenuje ho rovněž Regino z Prümu ve své kronice ve zprávě o Rostislavově zatčení, i když chybně datované k roku 860. Mnohokrát je jmenován ve Fuldských análech (k roku 846, 855, 857, 863, 864, 865, 866, 869a, 869b, 870, 871). Kristián tedy jeho jméno zcela bezpečně znal a úmyslně zamlčel. Zamlčeno zůstalo i v legendě Beatus Cyrillus (1063), „Granum“ ho nazvalo „Svatopluk starší“.
4 –	Zprávu o Svatoplukově zradě, zatčení Rostislava a jeho oslepení v Řezně máme z Fuldských análů k roku 870.
5 –	Co vlastně znamenalo ono „vzdělávání polí“, jímž se Kristiánův prozíravý a rozvážný muž, jménem Přemysl, v ý h r a d n ě zabýval? Co tím mohl mít Kristián na mysli nám přibližuje Pavlův první list Korintským (1K 3, 9): „Jsme spolupracovníci na Božím díle, a vy jste Boží pole ...“. Je tedy zřejmé, že podle Kristiána Čechové sami hledali křesťanského knížete, který by v jejich zemi zavedl křesťanství (srovnej II. stsl. legendu). A toho sotva mohli „nalézt“ v dosud pohanských Čechách, kde, podle Kristiána (kap. 2), ani knížete dosud nebylo: „Leč Slované čeští, pod samým arkturem sídlící, oddáni byli modloslužbě a jako bezuzdný kůň bez zákona, bez knížete nebo vládce, bez města toliko v širém prostoru přebývali, jako nerozumná zvířata sem tam se potulujíce“.
6 –	Podle zjištění archeologů byl hrad jménem Praha založen nejdříve v historické době prvního křesťanského knížete Čechů Bořivoje. Pak tím moudrým oráčem, prozíravým a rozvážným mužem, jménem Přemysl, by musel být přímo Bořivoj. Pokud však přihlédneme ke Kristiánově (i Kosmově) verzi, že Bořivoj byl p o t o m k e m onoho oráče, potom můžeme vyslovit zcela logický závěr, že byl nejspíš jeho s y n e m . V Kristiánově větě: „z jeho potomků sobě vladaře čili vévody v čelo stavěli, ... až konečně panství říše té se dostalo jednomu z rodu těch knížat, jménem Bořivoji“, se počet oněch vladařů čili vévodů mezi Přemyslem a Bořivojem limitně blíží nule a Kristiánovo časové vymezení – „až konečně“ – tak ve skutečnosti znamená „přímo, bezprostředně“. Pokud v této konkrétní době byl podle Kristiána Bořivoj jen „jedním z rodu“, lze předpokládat, že měl asi také nějaké sourozence – viz „Rodokmen Mojmírovců“.
7 –	Rostislav založil město (855) a stal se křesťanským oráčem (863). Viz Rostislavův list byzantskému císaři Michaelu III. a jeho odpověď Rostislavovi. To zřejmě Kristiánovi připomnělo jeden z římských rétorických spisů, Ciceronovo dílo De inventione: Jeden velký a moudrý člověk shromáždil lidi rozptýlené po kraji a ukryté v jeskyních a změnil je výchovou v civilizované lidi. Jakmile vznikla města, bylo už možné, aby moudří přesvědčili řečnickým uměním ostatní, aby zachovávali zákony a spravedlnost (D. Třeštík 2003, s. 111). Podobně v Čechách Bořivoj s kněžími, na žádost Slovanů českých přišlí z Moravy do Čech, přesvědčili ostatní obyvatele soustředěné do hradišť, aby zachovávali Boží zákon – lex Dei (872). Srovnej Kristián (kap. 2).
8 –	Archeologie prokázala, že k založení pražského hradu mohlo dojít nejdříve v historické době Bořivojově. Tzn. poté, co usedl na pražský stolec (875). Srovnej založení hradu jménem Praha v českém mýtu. Viz také výše pozn. 6 a 7. Proto i moudrého oráče mohli Slované čeští nalézt až v historické době Bořivojově. Musel být současně Bořivojovým předkem, jak uvedl Kristián (i Kosmas). Vše opět ukazuje na moravského křesťanského krále-oráče Rostislava, Bořivojova otce – viz výše pozn. 7.
9 –	O činnosti obou věrozvěstů a významu jejich díla pro Moravany a Slovany viz např. studie V. Vavřínka (2001) nebo R. Večerky (2002). Srovnej též encykliku papeže Jana Pavla II. „Slavorum Apostoli“ (1985) k tisícímu stému výročí úmrtí arcibiskupa sv. Metoděje nebo článek P. Aleše a kol. „Život svatého knížete velkomoravského Rostislava“ (1994) ke kanonizaci sv. Rostislava pravoslavnou církví.
10 –	Metoděj se vrátil na Moravu vybaven listem papeže Hadriána II. „Gloria in excelsis Deo“.
11 –	Ke Svatoplukově zradě viz výše pozn. 4.
12 –	O spolupráci českých knížat s Rostislavem se zmiňuje např. D. Třeštík (1997, s. 297): „Teprve když se Rostislav postavil od roku 855 otevřeně proti říši, našli v něm Čechové oporu a ve válkách, které vedl s říší v letech 855-857, se mu odvděčili tím, že na sebe vázali značnou část sil Ludvíka Němce“. V roce 857 Vistrachův syn Slavitah ze zabrušanského hradu, obsazeného tehdy Franky, našel azyl u Rostislava na Moravě. V Želénkách, nedaleko Zabrušan na Bílinsku, byla nalezena mohyla kněžny s velice bohatým inventářem velkomoravských šperků (z druhé poloviny 9. století). Viz „Plaketa velkomoravské kněžny ze Želének“. Jedná se zřejmě o výbavu kněžny z Velké Moravy, která se provdala za knížete sídlícího v Zabrušanech, tedy asi jednoho z Vistrachových potomků (D. Třeštík 2001, s. 170). Viz mapka středních a severozápadních Čech.
13 –	Viz tab. 5a „Věk a období vlády knížat v grafickém znázornění“ a tab. 6 „Životní data kněžny Ludmily“. K Bořivojovu křtu (?), spíše však sňatku (!), viz „Granum“ k roku 894 (po přepočtu 871)!
14 –	Vyplývá to ze zpráv fuldského analisty k roku 874, 884, 890 a 895, Reginona z Prümu k roku 876 a 890.
15 –	D. Třeštík (2001, s. 47, 125).
16 –	Tab. 5a „Věk a období vlády knížat v grafickém znázornění“ a tab. 16 „Zdroj Kristiánovy a Kosmovy inspirace“.
17 –	To potvrzuje i Kosmova verze přemyslovského mýtu, v níž se Čechové „dobrovolně“ rozhodli pro cizího knížete. Dokonce i D. Třeštík (2003, s. 164) byl nucen konstatovat, že „původní pověst se neodehrávala* na jevišti středních Čech“. Nepřímo tak potvrdil, že Slované čeští tehdy mohli nalézt moudrého křesťanského* oráče jen na křesťanské Moravě. Srovnej mapku „Územní vývoj Velké Moravy za Rostislava a Svatopluka“. Žádná „doba mytických knížat“ tedy nikdy neexistovala, vše bylo vymyšleno dodatečně. Pokud D. Třeštík (2003, s. 165) současně předpokládá existenci jakési původní „české“ pověsti „z doby předkřesťanské“, kterou Kristián a Kosmas již jen „upravovali“, a tvrdí: „V žádném případě nemohlo* jít o učený výmysl jednoho či druhého z obou autorů“, pak se tedy přinejmenším naivně* nebo naopak účelově mýlí, protože jejich autorství je naprosto evidentní. Srovnej tab. 16: „Zdroj Kristiánovy a Kosmovy inspirace“ aneb Bez moravské historie by nebyly ani české mýty. Že žádná pohanská pověst nemohla existovat, bezpečně věděl již Z. Kalandra (1949, s. 14-15). Což V. Karbusický (1995, s. 19) pak potvrdil: „je absurdní* počítat s existencí nějakých světských pramenů pro dobu pohanskou, mimo církevní písemnictví“. My jsme zjistili, že onou „původní pověstí“, na níž se Kristián (kap. 2) odvolává (ad fama fertur), může být jen příběh „Asklépiův příchod do Říma“ z Ovidiových Proměn, se kterým se seznámil za svých řezenských studií, jímž se Kristián odkazuje na skutečný příběh Rostislava* a jeho syna Bořivoje. Viz také „Rodokmen mytických knížat“, úvaha „Vznik a původ přemyslovské pověsti“ a článek „Friedlovi »Přemyslovci« ve Znojmě“, tam pozn. 3.
18 –	Rostislav neměl žádný důvod odpírat svému synovi svátost křtu. Pouze o tom nemáme žádnou zprávu. Tak jako nevíme nic o pokřtění Svatopluka a jeho synů, podobně nevíme nic o křtu Rostislava a jeho synů Bořivoje a (snad) Gorazda. Křest dětí knížat a velmožů se na Moravě pokládal za naprostou samozřejmost, nevzbuzoval proto žádnou pozornost analistů a legendistů (srovnej bohatě vybavené dětské hroby okolo velkomoravských kostelů).
19 –	O skutečném Bořivojově křtu Kristián samozřejmě nic nevěděl. Celou historku opsal z církevní příručky nebo sepsal podle příběhu o Ingovi, aby působila autenticky (P. Sommer 2001, s. 103). Na pražský stolec Bořivoj usedl nejspíš v roce 875. Lze to chápat jako logické vyústění předešlých událostí (ustanovení arcibiskupa Metoděje papežským legátem pro všechny země slovanské, propuštění arcibiskupa Metoděje z konfinace bavorskými biskupy v roce 873) a přímý důsledek jednání ve Forchheimu v roce 874. Podle Reginonovy zprávy k roku 876 bylo tehdy „vévodství Čechů“ již součástí Svatoplukova království Moravanů. O „vévodství Čechů“ se pak analisté znovu zmiňují až po Svatoplukově smrti (†894), kdy česká knížata odpadla od království Moravanů. To už ale těmi „českými knížaty“ byli Bořivojovi synové, kteří se narodili v Čechách a převzali „otcovské panství“ (Kosmas I, 15) neboli „stolec otcovský“ (Proložní legenda), tzn. Bořivojův. Viz výše pozn. 14.
20 –	Na Moravu se Metoděj vrátil někdy v polovině roku 873 po intervencích byzantského císaře, Svatopluka a papeže Jana VIII. u Ludvíka Němce, jeho syna Karlomana a u bavorských biskupů (L. E. Havlík 1992, s. 162).
21 –	Ve skutečnosti k založení kostela sv. Klimenta muselo dojít hned v roce 872, kdy se Bořivoj s Ludmilou usadili na Levém Hradci, tzn. ještě před Metodějovým propuštěním.
22 –	Místo toho, aby Bořivoj vzpouře vzdoroval se zbraní v ruce v čele svých příznivců, což by se jistě dalo očekávat, kdyby byl českým knížetem, „ustranil se od nich“ na Moravu a ponechal Čechy, aby si svoji malou „občanskou válku“ vybojovali sami. Srovnej Janovo evangelium (J 18, 36): „Ježíš řekl: »Moje království není z tohoto světa. Kdyby mé království bylo z tohoto světa, moji služebníci by bojovali, abych nebyl vydán Židům; mé království však není odtud«“. Smyslem tohoto Kristiánova vyprávění tedy zřejmě bylo ubezpečení Čechů, že Bořivoj jim v žádném případě nechtěl vnucovat moravské křesťanství násilím, že se pro něj museli rozhodnout dobrovolně. Zde Kristián (kap. 2) zase pro navození autentičnosti a oživení děje použil motiv „Proměňme se!“, který pro změnu převzal z historie Sasů (D. Třeštík 1997, s. 332). Současně tím poukázal na Ovidiovy Proměny, v nichž nalezl příběh „Asklépiův příchod do Říma“, jenž použil ve své „přemyslovské“ pověsti (mor, rady hadačky, vyslání poselstva, nalezení zachránce, příchod jeho syna, založení chrámu, spása). Údajná „pohanská reakce“ je proto nepochybně Kristiánova smyšlenka stejně jako křest Bořivoje až v jeho dospělém věku. Rozhodování se mezi knížaty Strojmírem a Bořivojem tu zastupuje rozhodování se Slovanů českých mezi přijetím křesťanství z Bavorska či z Moravy.
23 –	Bořivoje na stolec tedy nedosadil Svatopluk, a to dokonce až v roce 883 poté, co údajně dobyl celé Čechy, jak v rozporu s prameny tvrdil D. Třeštík (1997, s. 336-338), ale Čechové sami „sobě“.
24 –	Po vybudování příkopu se pak kostel ocitl na předhradí. Pokud příkop existoval již za Bořivoje, mohlo by to vysvětlovat, proč v tomto kostele Bořivoj nakonec pohřben nebyl; pokud byl vybudován nedlouho po jeho smrti, mohl být odtud dodatečně přenesen do připraveného hrobu s vydřeveným sarkofágem pod vrcholkem Žiži (R. Turek 1992, 45).
25 –	K založení hradu Praha knížetem Bořivojem viz výše pozn. 8, nebo také v Komentáři k tab. 16 „Zdroj Kristiánovy a Kosmovy inspirace“.

Petr Šimík (2005).

Srovnání:
Nalezení Přemysla: Kristián, Kosmas, Dalimil, Pulkava, Marignola, Palacký, Jirásek.
Přemyslovi následníci: Kristián, Kosmas, Dalimil, Pulkava, Marignola, Palacký.
Bořivojův křest v legendách: Kristián, Fuit, Proložní ludmilská, Diffundente sole.
Bořivojův křest v kronikách: Kosmas, Dalimil, Pulkava, Marignola, Neplach, „Granum“, Palacký.
Mapky: „Územní vývoj Velké Moravy za Rostislava a Svatopluka“.
Mapky: „Dějiště Kosmových mýtů a nejstarších českých legend“.
Mapky: „Kostely sv. Klimenta v Čechách a na Moravě“.
„Rodokmen Mojmírovců“ dle současného stavu poznání.
„Rodokmen mytických knížat“ aneb Kde Kosmas našel jejich jména?
„Rodokmen »Přemyslovců«“ čili pražské větve mojmírovského rodokmenu.
„Historie psaná štětcem“ aneb Malby ve znojemské rotundě jako historický pramen.
„Lenní hold Břetislava I. králi Jindřichovi III. v Řezně roku 1041“ aneb Lež má krátké nohy.
„Biskupské mitry Spytihněva II. a Vratislava II.“.
„Soběslav I., Jindřich Zdík a znojemská rotunda“ aneb Když se dva perou...
„Rytý nápis na západní stěně znojemské rotundy“ aneb Dobové falzum.
„Kníže Bořivoj v písemných pramenech a problematika jeho hrobu“.
„Legenda o životě Rostislava, krále Moravanů, který se svou vírou a utrpením stal se svým národem svatým“.
„Přemyslovská pověst podle Kristiána“.
„Přemyslovská pověst podle Kosmy“.
Legendy: „O pustynnike Ivaně“.
Legendy: „Beatus Cyrillus“.
Kroniky: „Fuldské anály k roku 871“ o přepadení průvodu nevěsty, jíž si Moravané přiváděli z Čech.
Kroniky: „Granum k roku 894“ (po přepočtu 871) o Bořivojově křtu (?), spíše však sňatku (!).
Dokumenty: „Egregiae virtutis viri“. Sv. Konstantin-Cyril a Metoděj ustanoveni spolupatrony Evropy (1980).
Dokumenty: „Slavorum Apostoli“. K 1100. výročí úmrtí arcibiskupa Metoděje, apoštola Moravanů a Slovanů (1985).
Osobnosti: „Život svatého knížete velkomoravského Rostislava“. Ke kanonizaci sv. Rostislava pravoslavnou církví.
Tabulka   2: „Kosmův obrazový scénář“ aneb Odkud vzal Kosmas námět pro svůj libušopřemyslovský mýtus?
Tabulka   3: „Pokusy historiků a badatelů o »správné« datování Bořivojova křtu podle Kristiánovy smyšlené historky“.
Tabulka 5a: „Věk a období vlády knížat v grafickém znázornění“ (do roku 960).
Tabulka 13: „Průběžný věk členů prvních tří generací »Přemyslovců« v některých klíčových letech“.
Tabulka 14: „Srovnání Kristiánovy a Kosmovy verze přemyslovské pověsti“.
Tabulka 15: „Životní data velkomoravského krále Rostislava“.
Tabulka 16: „Zdroj Kristiánovy a Kosmovy inspirace“ aneb Bez moravské historie by nebyly ani české mýty!
Tabulka 20: „Křesťanský král-oráč a byzantská misie“ v pozdější písemné a obrazové interpretaci.
Artefakty: „Plaketa velkomoravské kněžny ze Želének“.
Artefakty: „Stříbrný terčík se sokolníkem ze Starého Města na Moravě“.
Artefakty: „Slonovinová pyxida z Čiernych Kľačan“.
Symbolika: „Mor – nákaza (epidemie), anebo symbol pohanství?“.
Symbolika: „Býk – dobytče, nebo apoštol, kazatel evangelia?“
Symbolika: „Asketa s jelenem, hadem a ptákem“.
Symbolika: „Sokol přinášející vládu-království“.
Symbolika: „Oráčská scéna na malbě ve znojemské rotundě“ aneb Přemyslův konec.
Symbolika: „Tažné zvíře“.
Symbolika: „Přilba jako atribut svatého Václava“.
Symbolika: „Stejná osoba byla zobrazována ve stejném oděvu“.
Symbolika: „Zdvojení postav na jednom obraze“.
Komentáře: „Přemyslovský cyklus ve znojemské rotundě“ aneb »Mýliti se« je přece lidské...
Aktuality: „Česká televize mystifikuje diváky“ aneb Český pohanský komiks v moravské křesťanské kapli.
Otázky: „Proč se založení hradu Praha upírá Bořivojovi?“
Otázky: „Je možné, aby na řadovém zobrazení panovníků byly některé postavy dvakrát?“
Otázky: „Mohl být Bořivoj synem Rostislava?“
Otázky: „Mohl být Bořivoj, vysoce postavený Moravan a Svatoplukův příbuzný, nepokřtěný?“
Otázky: „Není Bořivojův křest Metodějem opravdu pouze legendou?“ 1. Bořivoj, 2. Ludmila, 3. Strojmír.
Otázky: „Co chtěl říci Kristián, když Metodějovými ústy předpověděl Bořivojovi: »Staneš se pánem pánů svých!«?“
Otázky: „Proč bavorská recenze legendy Crescente vynechala Bořivoje?“
Otázky: „Mohl Spytihněv usednout na stolec otcovský jako pohan?“
Otázky: „Jak staří umírali staří »Přemyslovci«?“
Otázky: „Jak starý je hrob K1 ve Svatovítské rotundě? Je starší, nebo mladší než sama rotunda?“
Otázky: „O čem svědčí kousky malty nalezené v zásypu hrobu K1?“
Úvahy: „Vznik a původ přemyslovské pověsti“.
Vlivy: „Původ a počátky moravského etnosu“ (1/4, 2/4, 3/4, 4/4).
„Mytičtí Přemyslovci – literární fikce, nebo historická věda?“ (1. moravská historie, 2. Kristián, 3. Kosmas).
    • F. Palacký (1848), • R. Turek (1963), • A. Friedl (1966), • V. Karbusický (1995), • D. Třeštík (2006, 2009).

Literatura:
• Bertold Bretholz: Die Chronik der Böhmen des Cosmas von Prag. Monumenta Germaniae Historica (MGH), nova series II, Berlin 1923.
• Josef Vajs (ed.): Sborník staroslovanských literárních památek o sv. Václavu a sv. Lidmile. ČAVU, Praha 1929.
• František Palacký: Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě. Díl první: Od prvověkosti až do roku 1253. L. Mazáč, Praha 1936.
• Záviš Kalandra: České pohanství. Fr. Borový, Praha 1947.
• Karel Hrdina: Kosmova kronika česká. Melantrich, Praha 1949.
• Josef Vašica: Literární památky epochy velkomoravské 863-885. LD, Praha 1966.
• Oldřich Králík (ed.): Nejstarší legendy přemyslovských Čech. Vyšehrad, Praha 1969.
• Kosmova kronika česká. Ed. Karel Hrdina-Marie Bláhová, Svoboda, Praha 1972.
• Staroslověnské legendy českého původu. Nejstarší kapitoly z dějin česko-ruských kulturních vztahů. Úvodní stať A. I. Rogov, překl. a ed. Emílie Bláhová-Václav Konzal, Vyšehrad, Praha 1976.
• Rudolf Turek: Vývojový krok Vratislavova stavebnictví. In: Královský Vyšehrad. Sborník příspěvků k 900. výročí úmrtí prvního českého krále Vratislava II. (1061-1092). KKK sv. Petra a Pavla na Vyšehradě, Praha 1992, s. 44-58.
• Lubomír E. Havlík: Kronika o Velké Moravě. Jota, Brno 1992.
• Vladimír Karbusický: Báje, mýty, dějiny. Nejstarší české pověsti v kontextu evropské kultury. MF, Praha 1995.
• Josef Sadílek: Kosmovy staré pověsti ve světle dobových pramenů (antické a biblické motivy). Petrklíč, Praha 1997.
• Emanuel Vlček: Nejstarší Přemyslovci. Fyzické osobnosti českých panovníků. Atlas kosterních pozůstatků prvních sedmi historicky známých generací Přemyslovců s podrobným komentářem a historickými poznámkami. Vesmír, Praha 1997.
• Dušan Třeštík: Počátky Přemyslovců. Vstup Čechů do dějin (530-935). NLN, Praha 1997.
• Jaroslav Kolár (ed.): Středověké legendy o českých světcích. NLN, Praha 1998.
• Dušan Třeštík: Vznik přemyslovského státu a jeho „politického“ národa (I.). DaS 2000, č. 4, s. 6-11.
• Dušan Třeštík: Vznik Velké Moravy. Moravané, Čechové a střední Evropa v letech 791-871. NLN, Praha 2001.
• Radoslav Večerka: Základy slovanské filologie a staroslověnštiny. Skriptum, 5. nezměněné vydání, FF MU, Brno 2002.
• Dušan Třeštík: Mýty kmene Čechů (7.-10. století). Tři studie ke „starým pověstem českým“. NLN, Praha 2003.

aktuality • zajímavosti • kontakt • naše cíle • ohlasy • sponzoři • archiv
mýty a pověsti • legendy • kroniky • dokumenty • jiné texty
lokality • archeologie • hroby • antropologie • historie • otázky
jazyk • písmo • písemnictví • víra • symbolika • artefakty • vlivy
mapky • plánky • tabulky • rodokmeny • osobnosti
úvahy • komentáře • odkazy • časová osa • rejstřík • obsah