Přemyslovo panování v Čechách klade se od dějezpytců se vší pravděpodobností do první čtvrti VIII. století, čili do věku Pipina Heristalského i syna jeho Karla Martela; kdy však panovati počal, dlouho-li živ byl, i kdy a kterak život svůj skonal, udati nelze. A ještě méně ví se o životu a skutcích potomků a nástupců jeho na trůnu českém. O nich nedá se s důkladem naprosto nic vypravovati, než pouhá toliko řada jejich, v suchém popisu jmen panovníků, kteří vládli Čechami po Přemyslovi až do polovice IX. století. První zajisté po něm panoval Nezamysl, potom Mnata, Vojen, Unislav, Křesomysl a Neklan, konečně Hostivít, otec Bořivoje, prvního křesťanského knížete.¹ V řadě této jen jediné Neklanovo jméno vrylo se   d o   p a m ě t i   l i d u   našeho hlouběji, a to ne tak vlastní jeho zásluhou, jako raději příčinou chrabrosti Čestmíra, vojevody, vítězitele nad nepřítelem jeho Vlastislavem, knížetem luckým.²
   Kde někdejší knížetství lucké v Čechách leželo, jak daleko sahaly končiny jeho, kdy počalo a dlouho-li trvalo, jsou otázky, na které odpověděti nelze. Zdá se, že obsahovalo dnešní Žatecko a příležící částky Rakovnicka i Litoměřicka. Vlastislav, hrad postavený někdy na pomezí žup bílinské a litoměřické, jmenován byl po zakladateli svém.³ Že kníže ten pocházel také z Přemyslova rodu, jest i pravděpodobno, i od starých letopisců již seznáno. Hrdý a bojemilovný duch jeho činíval ho často sousedstvu obtížným, zvláště pak Neklanovi dobrotivému. Když posléze opět do Pražska válečně vpadl, poslal Neklan proti němu svého hrdinného vůdce Čestmíra. Tu v krvavé bitvě Vlastislav poražen a zabit; avšak i Čestmír hrdinně umřel na rány, které toho dne utrpěl. Knížetství lucké dobyto a k pražskému opět připojeno. Syna Vlastislavova, pacholíka krásného, pozůstavil Neklan péči posavadního pěstouna jeho, Durynka rodem, a k obydlí vykázal mu hrad jeden na Ohře ležící. Hanebný však pěstoun úkladně zavraždiv schovance svého, přinesl hlavu jeho Neklanovi v té naději, že nabude za to hojné odměny, an odstranil příčinu budoucích prý svárů a válek. Zhroziv se tak ohavného daru, kníže jen té odměny jemu popřál, že mohl sám sobě voliti způsob trestu smrtelného; načež nešlechetník oběsil se sám na blízké olši.⁴
   Až potud sahá, podle nejstaršího podání, obor prvověkých pověstí českých; na konci jeho počíná teprv tratiti se šero, které zastírá počátky dějin českých rouškou věčně neproniknutelnou. Nyní již nám vystoupiti jest na pevninu světlem pravdivé historie osvícenou. Pochodně však její svítíce za dlouhý čas jen zdaleka, metají na příběhy ve vlasti naší světlo ještě pohříchu jen chudé, ba často pochybné.

František Palacký: Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě, díl I., kn. II., čl. 2 (6. část).

[Pokračování ...].

Petr Šimík (2005).

Palackého převyprávění pověstí, „jak nám z nejstarší doby podány jsou“:
  1. část: Upotřebení pověstí z nejstarší doby v dějepravném rozvinutí.
  2. část: O praotci Čechovi, o soudci Krokovi a jeho třech dcerách.
  3. část: O Libušině soudu, nalezení Přemysla a o ustanovení práv.
  4. část: O založení Prahy, hlavního města českého.
  5. část: O dívčí válce.
  6. část: O Přemyslových potomcích a nástupcích a o lucké válce.

Palackého vyprávění o dějích historických:
20. část: Svatoplukova zrada, oslepení Rostislava.
21. část: Přepadení průvodu české nevěsty.
22. část: Pokřtění Bořivoje a Ludmily.
25. část: O zmizení Svatopluka.
27. část: Bořivojovi synové.
33. část: Vražda kněžny Ludmily.
35. část: Zavraždění sv. Václava.

Srovnání:
Přemyslovi mytičtí následníci: Kristián, Kosmas, Dalimil, Pulkava, Marignola, Palacký.
O lucké válce: Kristián, Kosmas, Dalimil, Pulkava, Marignola, Palacký.
Mapka: „Územní vývoj Velké Moravy za Rostislava a Svatopluka“.
Mapka: „Středočeské vévodství“.
Mapka: „Dějiště Kosmových mytických příběhů“.
„Rodokmen Mojmírovců“ dle současného stavu poznání.
„Rodokmen mytických knížat“ aneb Kde Kosmas našel jejich jména?
„Historie psaná štětcem“ aneb Malby ve znojemské rotundě jako historický pramen.
„Rytý nápis na západní stěně znojemské rotundy“ aneb Dobové falzum.
„Bořivoj – Svatoplukův místodržící v Čechách“.
„Kníže Bořivoj v písemných pramenech a problematika jeho hrobu“.
Tabulka   2: „Kosmův obrazový scénář“ aneb Odkud vzal Kosmas námět pro svůj libušopřemyslovský mýtus?
Tabulka   3: „Pokusy historiků a badatelů o »správné« datování Bořivojova křtu dle Kristiánovy smyšlené historky“.
Tabulka 5a: „Věk a období vlády knížat v grafickém znázornění“ (do roku 960).
Tabulka 16: „Zdroj Kristiánovy a Kosmovy inspirace“ aneb Bez moravské historie by nebyly ani české mýty!
Tabulka 20: „Křesťanský král-oráč a byzantská misie“ v pozdější písemné a obrazové interpretaci.
Symbolika: „Oráčská scéna na malbě ve znojemské rotundě“ aneb Přemyslův konec.
Úvaha: „Vznik a původ přemyslovské pověsti“.
„Mytičtí Přemyslovci – literární fikce, nebo historická věda?“ (1. moravská historie, 2. Kristián, 3. Kosmas).
   • F. Palacký (1848), • R. Turek (1963), • A. Friedl (1966), • V. Karbusický (1995), • D. Třeštík (2006, 2009).