MORAVIA MAGNA
MORAVIA MAGNA, společnost pro kulturu, historii a umění

HISTORIE

 

RYTÝ NÁPIS
NA ZÁPADNÍ STĚNĚ ZNOJEMSKÉ ROTUNDY

Antonín Friedl
PŘEMYSLOVCI VE ZNOJMĚ
   (67) Mimo nadání* byl nalezen nápis rytý do omítky uvnitř rotundy pod původním konsekračním křížem, malovaným současně s malbami. Nápis byl objeven těsně před ukončením restaurace roku 1949, jak již shora o tom byla řeč. Byl ukryt pod pěti vápennými nátěry a pod Melicherovou přemalbou faksimilované drapérie přízemního pořadí.1 Zůstal tak neznám badatelům 19. století i Centrální komisi ve Vídni, která u příležitosti restaurace z roku 1893 tak podrobně dala malby zkoumat svými odborníky. Nápis po rekonstrukci zkratek a porušených míst zní:
(1)
(2)
(3)
(4)
(5)
(6) 		In regno domini nostri Ihesu Xristi (...)
Anno dominice ab incarnationis eiusdem Millesimo
CXXXIIII peractis picturis regum auxit
cellam beate virginis Marie et S-Catharine
(...) dux Conradus secundus fundator
(et) (nov)am (fec)it constructionem eius (...)2

   O jeho pravosti byly vysloveny nejdříve pochybnosti. Když však průběhem zkoumání byly určeny nové, stavebně archeologické a historické skutečnosti do té doby neznámé, byl určen jako subjektivní projev neznámého pisatele z konce 12. nebo počátku 13. století, podrobně obeznámeného s lokální historií.3 Svým improvisovaným nápisem anonym sděloval události jinak blíže neznámé, v paměti zachované podle tradice nebo podle pramenů dnes ztracených.
Obr. 1. Faksimile rytého nápisu na západní stěně rotundy Nanebevzetí P. Marie
a sv. Kateřiny ve Znojmě (A. Friedl 1966, obr. 29).
   Nápis sděluje po invokaci křížem, že roku 1134 kníže Konrád jako druhý zakladatel ozdobil (rozhojnil) obrazy králů kapli P. Marie a sv. Kateřiny, přičemž ji   z n o v u   přestavěl. Obsah nápisu je jednoznačný. Donátorem mariánského cyklu a genealogické řady Přemyslovců byl Konrád II., údělný kníže znojemský.4 Uvedené vročení je nejen datem maleb, ale zároveň datem návratu donátora do Znojma z vyhnanství, do kterého byl poslán Soběslavem I. pro politické spiknutí roku 1128. První pokračovatel Kosmův, kanovník vyšehradský, stručně zaznamenal tyto zprávy a poznamenal, že „...zatím žádal kníže Soběslav svého švagra, krále uherského, aby dal knížeti Konrádovi znojemskému sestru královny, své choti, za ženu, aby spolek, jejž spolu uzavřeli, takovým poměrem zesílen, ještě pevněji trval“. Když bylo po svatbě, „kníže ... spěchal co nejvíce s návratem...“. Ze zprávy kronikářovy tedy vyplývá, že chotí Konrádovou se stala sestra uherské královny, jíž byla Marie, srbská princezna. Byla to ona, která byla v rotundě portrétována jako donátorka spolu se svým manželem.5
Obr. 2. Fundátorský pár ve 3. pásu maleb po stranách vítězného oblouku při vstupu do apsidy,
podle A. Friedla Konrád II. Znojemský s manželkou Marií Srbskou – ve skutečnosti moravský
král Rostislav a jeho manželka (P. Šimík 2004, s. 90). Trappův akvarel, 1861 (JMM ve Znojmě).
   Z věcné souvislosti kronikářova textu lze dále usuzovat, že svatba byla ve Znojmě a že se jí účastnil sám český kníže Soběslav I., inspirátor tohoto sňatku.6 Ze sdělení kronikáře vyplývá dále, že to byly státnické zřetele, které vedly Soběslava k této alianci. Byla to nutnost politická, která zastínila nedávný Konrádův odboj, nikoli však poslední, jak ukázal další dějinný vývoj. Byla to také moudrost Soběslavova a pak zajisté i příbuzenské vztahy, které přiměly českého knížete ke smírnému řešení jednak vnitropolitického konfliktu, jednak i dalekosáhlého spojeneckého projektu mezinárodního. Konrádův sňatek byl prostředkem k dosažení tohoto cíle. Sňatek však také nepochybně vyvolal Konrádovo rodové (68) sebevědomí, sounáležitost s vládnoucí dynastií Přemyslovců, jež uspokojovala osobní prestiž a ctižádost. Byl to na jedné straně projev loajality k pražskému knížeti, na druhé straně však také manifestace politicky dynastická ve vztahu k mezinárodnímu jednání Soběslavovu. Jeho přítomnost na svatbě to byla, která přiměla Konráda, znova uvedeného do údělu, k dotování portrétní galerie, a Konrádova choť, královská princezna srbská to byla, které byl takto připomenut dynastický původ manželův. V duchu doby byli oba portrétováni jako   k ř e s ť a n é , přinášející své oběti Bohu. Potud rozhodovala jejich donátorská vůle.7 Jak se to stalo, bylo již mimo jejich vůli, bylo to záležitostí jen uměleckou.
Obr. 3. Detaily některých postav ze 3. pásu maleb ve znojemské rotundě.
A. Vedoucí jízdní družiny, B. oráč za pluhem, C. a D. fundátorský pár.
Podle stejného pláště se jedná o téhož knížete (Rostislava), v případě
fundátorky o jeho manželku (P. Šimík 2004, s. 88-92). Detaily
z akvarelů Mořice Trappa z roku 1861 (JMM ve Znojmě).

   Nápis však uvádí kromě donátora a data, kdy malby vznikly, ještě dvě pozoruhodné podrobnosti stavebně historické, do té doby neznámé. Jejich rozluštění přispěje k rozluštění podrobnosti třetí, která zcela dokreslí uměleckohistorickou povahu znojemské rotundy jako homogenního díla. Historie rotundy nese na sobě všechny znaky společenských vztahů. Z jejich rozporů vznikla – jak nápis praví – roku 1134 v podobě, v níž existuje dodnes.8
   Především to je dvojí patrocinium, označené jako „cella beate virginis Marie et s. Catharine“. Toto pojmenování kaple je tu uvedeno poprvé v dějinách stavby. První listinná zpráva o ní mluví jako o „kapli královské sv. Kateřiny“, rovněž všechny další písemné zmínky až do roku 1500 znají pouze jediné zasvěcení sv. Kateřině. Uvádí-li znojemský nápis patrocinium dvojí, pak jest třeba hledati vysvětlení v tom, že k původnímu patrociniu P. Marie bylo dodatečně připojeno patrocinium druhé, sv. Kateřiny. Tato duplicita není v dějinách chrámových staveb ničím mimořádným, ba možno říci, je velmi obvyklá. Že tomu tak bylo, svědčí i christologický cyklus malovaný v prvém pořadí.9 Kromě toho průkazné svědectví podává skutečnost doložená na řadě jiných míst, že mariánské patrocinium, někdy označené svátkem „Nanebevzetí P. Marie“, je typické pro hradní kostely s funkcí velkofarní, jakým nutně byla i rotunda znojemská.10 Důvody, proč nejstarší české kostely s funkcí velkofarní mají právě mariánské patrocinium, lze vyložit liturgickým pravidlem „ordo missae“, které na nejvyšším stupni rituálu zaznamenávalo právě P. Marii. A toto „ordo missae“ se vztahovalo ve svých počátcích christianisace českých zemí především na kostely knížecí, jež byly zároveň kostely velkofarními. Z toho důvodu tedy patrocinium sv. Kateřiny ve Znojmě není možno pokládat za původní.11
   Přistupuje však k tomu ještě důvod zvláštní. Kult sv. Kateřiny byl v českých zemích pěstován zásluhou žebravých mnichů. Kromě toho byl odrazem rytířské kultury západní. Kateřina byla mučednicí rodu královského. Jako taková byla objevena a vysoce ceněna za křížových výprav. Její kult se rychle rozšířil i na západě působením vracejících se křižáckých vojsk. Její mučednictví jako nevěsty Kristovy a její urozenost vyvolávaly zájem evropských suverénů. Z českých panovníků to byl již Přemysl Otakar II., který domněle požádal egyptského sultána o věnování ostatků sv. Kateřiny. Ale teprve tehdy, když se její kult v českých zemích rozšířil právě zásluhou žebravých řádů a kdy její patrocinium se stalo novodobou zvláštností. Tak tomu bylo teprve v prvé polovině 13. století. A v té době byly položeny nejen organisační, ale i stavební základy ke klášteru minoritů ve Znojmě. Jedině jejich působením bylo patrocinium hradní rotundy ve Znojmě rozšířeno o sv. Kateřinu při neznámé příležitosti před rokem 1239, kdy poprvé se děje o ní zmínka a kdy (69) na listině vydané toho roku ve Znojmě je mezi svědky podepsán Hermanus, kvardián menších bratří.12 Dvojí patrocinium znojemské je – jak bylo právě ukázáno – analogické dvojím patrociniím na Hradě pražském a jiným soudobým, na jiných místech i mimočeských. Podrobností patrocinia P. Marie nápis reprodukuje historickou skutečnost starší než je první zmínka o rotundě s patrociniem pouze kateřinským.
   Druhou podrobností nápisu je označení Konráda jako druhého zakladatele. Původní čtení slova „secundus“, nedlouho po odkrytí, spojovalo je s Konrádem, který skutečně v posloupnosti údělu znojemského byl toho jména druhým. Nikde však není toto chronologické označení historicky dokazatelné. Konrádovy listiny ani mince ho nemají. Teprve stereo-makrofotografie nápisu doložily fragmenty dalšího slova, následujícího za slovem „secundus“. Toto nově objevené slovo bylo bez nesnází paleograficky rekonstruováno jako „fundator“. Tímto poznáním nabylo předcházející slovo „secundus“ nového významu. Není totiž genealogickým označením posloupnosti – jak ani jinak nemůže být – nýbrž je atributem ve vztahu ke slovu „fundator“. Podle této souvislosti lze pak vyložit smysl této textové části jako: „...dux Conradus secundus fundator“.13
   Představa „druhého zakladatele“ není ve středověké historiografii neznáma. Za takovou byla pokládána abatyše Berta u sv. Jiří v Praze („secunda fundatrix“). V klášteře cisterciáků ve Světlé (Zwettl, Nieder-Österreich) rozeznává autor právního kodexu „Liber fundationum“ z doby kolem roku 1300 hraběte Hadmara jako „zakladatele druhého“. V nekrologu kláštera cisterciáků ve Vyšším Brodě, zachovaném v přepisu Jakuba z Nových Hradů, se vedle prvého zakladatele Petra Voka z Rožmberka z roku 1259 uvádí ještě jako „specialis promotor ac fundator loci huius“ Petr I. z Rožmberka, komorník království českého k roku 1347, kdy zemřel. Pojem „druhého zakladatele“ byl ve všech těchto uvedených případech vyhraněný. Proto je nutno míti za to, že autor znojemského nápisu, uváděje Konráda jako druhého zakladatele, zaznamenal historickou skutečnost, která má své potvrzení v tektonických vlastnostech rotundy. Dnes lze ještě dobře rozeznat cesuru ve vazbě zdiva, a to mezi válcem lodi a klenbou. Tato cesura není jen zevně viditelná. Je dobře zjistitelná i uvnitř rotundy, kde rasantní osvětlení stěny jasně ukazuje nástavbu klenby, nasazené nikoli v plynulé vazbě, nýbrž ve zlomu kolmého válce lodi a dodatečně nastavené polokoule klenby.14
   Tuto tektonickou souslednost stavby potvrzuje také závěr textu. I když je jeho souvislost porušena, přece jej lze jasně vyložit jako: „...novam fecit constructionem...“. Šlo tu tedy o rekonstrukci stavby a její nové vysvěcení za Konráda, po jeho návratu z vyhnanství roku 1134.15 Tento dodatek doplňuje sdělení předcházející, v němž se praví: „...peractis picturis regum auxit...“.16 Je to představa, která je paralelou ke zprávě kanovníka vyšehradského o přestavbě a výzdobě vyšehradské baziliky za Soběslava roku 1129, tedy v době nedlouho předcházející. Kronikář zaznamenal: „...ecclesiam wissigradensem, quam Sobieslaus, ut diximus, renovavit et renovatam in melius auxit, quia parietes depingi fecit...“. Uváží-li se, že slovo „augeo“ je synonymem pro „rozšířiti, rozhojniti“ právě tak jako pro „ozdobiti“, pak je možný jediný výklad psychologický, že autor znojemského nápisu mohl mít (70) na mysli „rozšíření, rozhojnění nebo ozdobení“ něčeho, co již existovalo, tj. rotundy, která byla přestavěna, nově zaklenuta a nově vyzdobena malbami.17 Konrád ve Znojmě si počínal podle nápisu stejně jako Soběslav před málo lety předtím na Vyšehradě podle očitého zpravodaje.18

Antonín Friedl: Přemyslovci ve Znojmě (1966, s. 67-70).

[Pokračování ...].

Poznámky:

* – „Mimo nadání...“ – A. Friedl tu měl patrně na mysli „nenadále, nečekaně...“.
1 – Okolnosti nálezu nápisu, jeho několikeré zatření, ale i použití minuskulního písma, svědčí o skutečnosti, že se nejednalo o nápis „oficiální“. „Všechny oficiální nápisy – a za takový se znojemský nápis svým umístěním vydává – byly v antice, ve středověku, v humanismu a většinou i v době nové výhradně majuskulní“  (A. Vidmanová 1997, s. 54). Jednalo se tedy nejspíš o dobové falzum. Nápis měl zůstat skrytý až do doby jeho „náhodného“ objevení v příhodnou chvíli. Jenže jeho autor asi nepočítal s tím, že ona „příhodná chvíle“ nastane až v roce 1949. Viz Komentář níže.
2 – Legenda k nápisu: červeně zvýrazněný text – písmena vyrytá do omítky, černý text – písmena vynechaná autorem nápisu, text v závorce – porušený, nečitelný nebo chybějící text.
V doslovném překladu nápis podle odborné komise zní:
(1)
(2)
(3)
(4)
(5)
(6) 		V království Pána našeho Ježíše Krista
Roku Páně od narození téhož tisícího
stého třicátého čtvrtého provedenými malbami králů zvelebil
svatyni blahoslavené panny Marie a sv. Kateři
ny kníže Konrád druhý zakladatel
a udělal její novou (pře)stavbu.
A. Friedlem reprodukovaný latinský text neodpovídá ve všech detailech rytému nápisu (viz faksimile nápisu na obr. 1). Jedná se zejména o zkratku „anx“ na konci 3. řádku nápisu, kterou komise interpretuje chybně jako „aux“ (zvelebit, rozšířit, ozdobit). Z toho pak vzaly počátek všechny i pozdější mylné interpretace nápisu. Odborníci si tedy nápis upravili tak, aby vyhovoval jejich tezi o výmalbě rotundy najednou a současně až v roce 1134 po jejím údajném zaklenutí. Zkratka „anx“ však znamená:
        ad-necto, ere, nexui, nexum přivazovat,   p ř i p o j o v a t ,
        adnexus   p ř i p o j e n í ,  spojení.
O připojení klenby ke stávající stavbě   n e n í   v textu žádná zmínka. Nápis se naopak zmiňuje o „připojení obrazu krále“ (vzhledem k uvedenému letopočtu 1134 mohl být připojen jen obraz   j e d n o h o   krále, nepochybně krále Vratislava I.) – „pict reg anx“ –, rozumí se k těm stávajícím, před rokem 1134 již existujícím obrazům, zasahujícím do kopule. 
        pictura, ae   m a l b a ,  obraz. 
        rex, regis vládce, vladař,   k r á l ,  reges královští manželé.
Na tuto zjevnou chybu čtení nápisu opakovaně upozorňoval již J. Zástěra (1986, s. 5; 1990, s. 146) a navrhoval zkratku „anx" číst jako „anexuit" – připojil (1986, s. 10; 1990, s. 147). Je proto vyloučeno, aby teprve v roce 1134 byla rotunda zaklenuta. Této skutečnosti je nutno přizpůsobit správný výklad celého nápisu, potažmo vyložit jednotlivé fáze výstavby a zejména celou genezi výmalby rotundy, nikoliv naopak!
Na tom, že k dosavadním portrétům panovníků ve 4. pásu bude připojen obraz krále, se zřejmě v roce 1131 dohodl tehdy vládnoucí kníže Soběslav I. (1125-1140) s novým majitelem rotundy, biskupem Jindřichem Zdíkem (viz níže pozn. 18), který mu to zcela jistě slíbil (pact):
        pactus a, um smluvený, umluvený;   s l í b e n ý ,
        pactum smlouva, dohoda,   u j e d n á n í .
Jednalo se tedy o připojení slíbeného (dohodnutého, ujednaného) obrazu krále – „pact pict reg anx“. To je mnohem přijatelnější než Friedlovo „peractis“:
        peractio onis dokonání, dokončení, závěrek, konec.
Další zjevnou nepřesností interpretace nápisu je spojka „et“ (a) ve 4. řádku. Z faksimile nápisu je zřejmé (porovnáním s ostatními písmeny textu), že se jedná o zkratku „ed“ (L. Konečný 1997, s. 67):
        e-dico, ere, dixi, dictum veřejně oznámit, vyhlásit, ustanovit; nařídit,
        edictum vyhláška (úřední), oznámení, výnos,
        edicatio   z a s v ě c e n í .
Kaple P. Marie byla tehdy (1134) nově zasvěcena sv. Kateřině a biskupem Zdíkem posvěcena (J. Klobušický 2004, s. 159).
Zkratku „constio“ v 6. řádku místo výrazu „constructionem“ (A. Friedl 1966, s. 67), resp. „consecrationem“, lze číst spíše jako „constitutionem“ (J. Rampula 1953, s. 54; A. Vidmanová 1997, s. 51; L. Konečný 1997, s. 68; týž 2005, s. 119, 121):
        constitutio postavení; stavba;   u s p o ř á d á n í ,  zřízení;   u s t a n o v e n í , statut.
Zpráva nepochybně souvisí s novým organizačním uspořádáním olomouckého biskupství (viz níže pozn. 18), nikoliv s nějakou „novou přestavbou“ rotundy, resp. s jejím údajným novým zaklenutím až v roce 1134. Znojemská rotunda byla stavěna od počátku zaklenutá (viz níže pozn. 4 a pozn. 8), tak jako zaklenutá byla již Spytihněvova rotunda sv. Petra na Budči (kolem roku 900) i Václavova rotunda sv. Víta v Praze (930).
Teze o dodatečném zaklenutí rotundy až v roce 1134, která se opírala o chybné čtení rytého nápisu, tedy definitivně padá.
3 – Nápis, poněkud připomínající listinné psací písmo známých autentik 11. a 12. století, vzbuzoval od počátku nedůvěru. Bylo jasné, že nejde o nápis oficiální, který by jistě byl proveden ve větších rozměrech a v malovaných majuskulích, jaké se vyskytují i na sporých zbytcích ostatních nápisů v rotundě. Naši přední paleografové, a to jak prof. Šebánek z Masarykovy univerzity, který nápis na místě zkoumal, tak také prof. Vojtíšek z Karlovy univerzity podle opisu a později také fotografií nápisu, dospěli – nezávisle na sobě – ke shodnému stanovisku, že totiž nápis nelze bezpečně zařadit do žádné z historických dob, a že je patrně podvrhem až ze století devatenáctého (O. Votoček 1949, 101-102).
Později byl nápis komisí znalců, ustanovenou při Státním památkovém úřadu v Brně, zprávou ze dne 18. prosince 1951 (ZPP, sv. XI-XII, 1952, s. 222-225) uznán za pravý.
B. Krzemieńska (1985, s. 19) pak na základě fantastických domněnek A. Vidmanové dospěla k názoru, že nápis se údajně zmiňuje o smlouvách mezi Konrádem a Soběslavem, které měly Konrádovi zaručovat nástupnictví, což prý „malby jasně manifestují“. Skutečnost je však poněkud jiná.
Rytý nápis byl do západní stěny znojemské rotundy vyškrábán zřejmě podle textu oltářní autentiky z roku 1134. Neznámý anonym tu sice sděloval některé pravdivé skutečnosti: připojení dohodnutého obrazu krále (pact pict reg anx), nové zasvěcení rotundy sv. Kateřině (ed S-Cathar), ale zařadil mezi ně také informaci zjevně   n e p r a v d i v o u   (dux Conrad scd fundator), kterou původní autentika obsahovat nemohla – viz níže pozn. 18.
4 – Nápis v žádném případě nesděluje, že „Konrád byl donátorem mariánského cyklu“ ve 2. pásu maleb. To už si A. Friedl zcela svévolně „přimyslil“. Z logiky věci vyplývá, že jím nemohl být nejen Konrád, ale v roce 1134 již prakticky nikdo. Jestliže patrocinium P. Marie bylo to původní, starší, jak A. Friedl dále v textu uvádí, pak také mariologický cyklus v dolním 2. pásu musí souviset se samotným založením rotundy a s její prvotní výmalbou za Břetislava, s jejím původním zasvěcením, a tedy s jejím prvním fundátorem, nikoli s Konrádem II., označeným sice v nápisu jako „druhý fundátor“, kterým však ve skutečnosti   n e b y l . Jeho jméno tu bylo podvrženo. Ani on ani jiný „druhý fundátor“ v roce 1134 nic „přestavovat“ nemohl, ani nebylo co (přizdění kamenné lavice po obvodu lodi nelze považovat za „přestavbu“). Rotunda byla zaklenutá již v době své výstavby v první třetině 11. století za Břetislava (Z. Kudělka 1993, s. 201; M. Vlček (1997, s. 162; P. Šimík 2004, s. 103-104), kdy byl postaven i hrad. Viz také níže pozn. 8. Konrád II. ve skutečnosti ovšem neměl možnost jakýmkoli způsobem zasahovat nejen do samotné stavby rotundy, ale ani do její domalby. Viz níže pozn. 18.
5 – Je sice pravda, že v roce 1134 se Konrád II. po šesti letech vyhnanství vrátil do svého znojemského údělu a ve stejném roce se oženil s Marií Srbskou (viz níže pozn. 6) a že sňatek zprostředkoval Konrádův věznitel Soběslav I., to však ještě neznamená, že kvůli tomu tento manželský pár by pak nutně musel být vyobrazen v rotundě jako dvojice fundátorů. Jednak se stavebními úpravami v rotundě ani s její domalbou neměli nic společného, jednak by to bylo i v rozporu s jinými známými obrazy fundátorů v církevních stavbách. V takových případech jde vždy o vyobrazení   p r v n í h o   fundátora stavby samotné, nikoliv   d r u h é h o , či dokonce snad donátora její případné pozdější výzdoby (jak se mylně domnívala A. Merhautová 2000, s. 66). A stavba rotundy (a hradu) proběhla o více než 100 let dříve za Břetislavovy správy Moravy, jak opakovaně uvedla A. Merhautová (1983, s. 18; 1988, s. 303; 2000, s. 54), což dobře doložil i archeologický výzkum (B. Klíma 1995, s. 100, 219). K datování stavby a jednotlivých fází výmalby viz tabulka 18: „Věk a období vlády Břetislava a jeho potomků v grafickém znázornění“ (do roku 1140).
A pak onen „spolek“, o jehož upevnění se kronikář zmiňuje, nebyl spolek mezi Soběslavem a Konrádem, ale mezi Soběslavem a jeho švagrem, uherským králem Bélou II. Srovnej „Kanovník vyšehradský k roku 1134“ a „Rodokmen Arpádovců“.
6 – Svatby se sice Soběslav účastnil, nekonala se však ve Znojmě, nýbrž v Uhrách (Z. Měřínský 1999, s. 455-456). Srovnej „Kanovník vyšehradský k roku 1134“. Ale to není pro správnou interpretaci nápisu až tak podstatné.
7 – Srbské královské princezně a křesťance tu byl připomenut manželův původ od pohanského oráče!? To by se měl opravdu čím pochlubit.
„Křesťané, přinášející své oběti bohu“ – to by pak nebyli křesťané, ale pohané. I podle pláště obou fundátorů, který je totožný s pláštěm oráče (viz výše obr. 3), jehož A. Friedl jednoznačně identifikoval jako pohana Přemysla.
Neudělal A. Friedl ve svém výkladu náhodou někde chybu? Chybu, kterou po něm otrocky zopakovali i další pražští odborníci, kteří ve znojemském oráči rovněž spatřují pohana Přemysla a v postavě s podélným kostelem v rukou křesťanského knížete Konráda II. Znojemského (1134), přestože oba mají stejný plášť?
Že by se na malbě v kapli křesťanský kníže chtěl prostřednictvím svého pláště (viz výše obr. 3) „numinózně“ ztotožnit s pohanem, svým údajným mytickým předkem, jak si to naivně představoval např. L. Konečný (1997, s. 71; 2005, s. 245-250), který v postavě znojemského fundátora zase viděl Konráda I. Brněnského (1091), děda Konráda II.? Co o tom praví Písmo:
          První list Korintským (1K 10, 20-21)
          „... co pohané obětují, obětují démonům, a ne Bohu.
          Nemůžete pít kalich Páně i kalich démonů.
          Nemůžete mít účast na stolu Páně i na stolu démonů“.
          Druhý list Korintským (2K 6, 14-16)
          „Nedejte se zapřáhnout do cizího jha spolu s nevěřícími!
          Co má společného spravedlnost s nepravostí?
          A jaké spolužití světla s temnotou?
          Jaký souzvuk Krista s Beliálem?
          Jaký podíl věřícího s nevěřícím?
          Jaké spojení chrámu Božího s modlami?“
Vůle Konráda II. a jeho manželky Marie ve vztahu k rotundě nerozhodla vůbec nic. Rotunda ani nebyla jejich majetkem (viz níže pozn. 18). Celý třetí pás maleb, kde je vyobrazen také fundátorský pár (viz výše obr. 2), byl dokončen více než 100 let před jejich sňatkem, tzn. již před rokem 1034 (I. fáze). Severní polovina 4. pásu pak byla vymalována někdy v letech 1035-1055 (II. fáze). Domalba jižní poloviny 4. pásu maleb proběhla v letech 1131-1134 (III. fáze) a je tedy docela dobře možné a velmi pravděpodobné, že po návratu novomanželů z Uher v druhé polovině roku 1134 bylo již vše hotovo. Je tedy nad slunce jasnější, že Konrád II. a jeho manželka ve 3. pásu portrétováni být nemohli (a také nejsou!), když celý tento pás byl namalován, jak již bylo řečeno, o více než 100 let dříve. V pozici fundátorů jsou ve Znojmě vyobrazeni moravský král Rostislav s manželkou (viz výše obr. 3), jak je doloženo v tab. 20: „Křesťanský král-oráč a byzantská misie“ v pozdější písemné a obrazové interpretaci, tam obr. 3 a 4.
Správnou identifikaci jednotlivých postav vyobrazených ve znojemské rotundě, a to na základě rozboru maleb, nikoliv jen prostoduchého spočítání postav v plášti a bez pláště a otrocké aplikace Kosmova libušopřemyslovského mýtu (A. Merhautová-Livorová 1983, s. 20; B. Krzemieńska 1985, s. 3-6), najdete v článcích „Friedlovi »Přemyslovci« ve Znojmě“, „Historie psaná štětcem“, „Oráčská scéna na malbě ve znojemské rotundě“ aneb Přemyslův konec a v tab. 20: „Křesťanský král-oráč a byzantská misie“ v pozdější písemné a obrazové interpretaci. Jednotlivé fáze výmalby rotundy jsou znázorněny v tab. 18: „Věk a období vlády Břetislava a jeho potomků v grafickém znázornění“.
8 – V letech 1131-1134 proběhla pouze dílčí domalba rotundy (viz níže pozn. 17). Celá rotunda však byla vymalována asi o 100 let dříve za Břetislavovy správy Moravy, kdy zde rotunda již stála spolu s hradem neznámé podoby (Z. Kudělka 1993, s. 201; B. Klíma 1995, s. 100, 219; A. Merhautová 1988, s. 303; táž 2000, s. 54). Neměla ovšem „rovný či otevřený strop“ (B. Klíma 1995, s. 67), ale od samého počátku se stavěla jako zaklenutá (V. Mencl 1959, s. 349; M. Vlček 1997, s. 162; L. J. Konečný 2005, s. 36-37, 41-42, 44, 74). Srovnej výše pozn. 2. Druhá stavební fáze, o níž se zmiňuje archeologický průzkum rotundy (B. Klíma 1995, s. 65), tedy nespočívala v dodatečném zaklenutí původně údajně „plochostropé“ rotundy, ale pouze v přistavění kamenné lavice po obvodu lodi a položení nové lité maltové podlahy (B. Klíma 1995, s. 47 obr. 19 písm. C, s. 50 obr. 21 písm. C, s. 56, 57, 59 obr. 25 písm. L).
9 – O tom svědčí zkratka „ed“ ve 4. řádku rytého nápisu (viz výše pozn. 2).
10 – Svátek Nanebevzetí P. Marie (resp. Zesnutí Bohorodičky) připadá na 15. srpen. Tomuto svátku odpovídá i orientace rotundy, jejíž podélná osa je od směru západ-východ vychýlená asi o 15 stupňů k severu, tzn. směrem k tomu bodu na obzoru, v němž v den svátku Nanebevzetí P. Marie v době založení rotundy vyšlo slunce – „toto sole oriente“. K tomu srovnej L. E. Havlík (1998, s. 11-12, 14-15). L. J. Konečný (2005, s. 203) prohlásil tento Havlíkův článek za „nekritický“, aniž by uvedl jediný protiargument, a to zřejmě jen proto, aby pak sám mohl tvrdit, že rotunda byla zasvěcena Zvěstování P. Marie. Tento svátek však připadá na 25. března a takové zasvěcení je tedy v rozporu s orientací rotundy. Proto je nanejvýš zjevné, že se jedná pouze o autorovu ryze účelovou konstrukci. Ta mu měla jednak umožnit námět 3. pásu maleb – oráčskou scénu – spojovat s jakýmsi „praindoevropským mýtem jarního novoročí“, jednak si tím ušetřil vysvětlování, proč mariologický cyklus je dnes neúplný. Končí ve 2. pásu obrazem „Útěk do Egypta“ a dál už nepokračuje, na rozdíl od jiných podání tohoto cyklu v iluminovaných rukopisech (Kodex vyšehradský) nebo na nástěnných malbách (Rovná u Stříbrné Skalice, Kostolany pod Tríbečom). Obraz „Zvěstování P. Marie“ je totiž hned na jeho počátku.
11 – To skutečně nelze.
12 – Nápis uvádí, že k zasvěcení rotundy sv. Kateřině došlo v roce 1134, ne až na počátku 13. století. Ostatek sv. Kateřiny se tedy musel do Znojma dostat mnohem dříve než uvedl A. Friedl. Vzhledem k tomu, že Jindřich Zdík za svého života vykonal několik cest do Svaté země (o první z nich se zmiňuje Kosmas k roku 1123), je pravděpodobné, že se tam seznámil s legendou o sv. Kateřině a že její ostatek přivezl do Znojma právě on. On také v roce 1134 jako biskup olomoucký rozšířil patrocinium rotundy o sv. Kateřinu, přičemž její ostatek vložil do oltáře (viz J. M. Klobušický 2004, s. 159). Rotundu nepochybně také znovu posvětil. Nic z toho ale nemohl učinit Konrád II. Znojemský – jeho jméno je v rytém nápisu uvedeno neoprávněně, je tu podvrženo místo jména biskupova. Pátý řádek nápisu je tedy nesporné   f a l z u m . Viz výše pozn. 1.
13 – Ano, to je jistě jediné správné čtení 5. řádku rytého nápisu, ale nepochybně také jediná informace v nápisu, která je zcela nepravdivá. Viz výše pozn. 12 a níže pozn. 15 a 18.
14 – Ze samotné existence „cesury“ či „lomené“ nástavby klenby nelze vyvozovat, že klenba vznikla „dodatečně“ až při nějaké hypotetické přestavbě (constio) rotundy v roce 1134 a nikoli již při její stavbě před rokem 1034! Jestliže by stavitelé v 1134 neuměli na svislé zdivo plynule napojit kopuli, proč by to měli umět lépe o více než 100 let dříve?
Rotunda byla od samého počátku projektována a stavěna jako zaklenutá. Svědčí o tom, mimo jiné, její přes jeden metr silné zdi. Pražskými odborníky prosazovaná teze o jejím dodatečném zaklenutí více než 100 let po jejím postavení postrádá jakoukoliv logiku. Vychází z mylné domněnky, že když omítka, která dnes nese malby, byla položena najednou, pak i veškeré dnes viditelné malby vznikly najednou a současně, jenže až v roce 1134, neboť oráčská scéna ve 3. pásu tu prý nemohla být namalována dříve než po dokončení Kosmovy kroniky (1125), protože údajně nemůže být ničím jiným než obrazovým přepisem Kosmova pohanského libušopřemyslovského mýtu (což nikdy nebyla a není! – viz „Oráčská scéna na malbě ve znojemské rotundě“ aneb Přemyslův konec a tab. 2: „Kosmův obrazový scénář“).
Rotunda by tedy musela být od svého vybudování za Břetislava přes 100 let bez klenby,   n e o m í t n u t á   a   n e v y m a l o v a n á . Jenže text „[nov]am [fec]it constio eius“ v posledním 6. řádku neznamená   n o v o u   „rekonstrukci“, „přestavbu“ ani „zaklenutí“. Zkratka „constio“ nemá se   s t a v e b n í m i   pracemi nic společného (viz níže pozn. 17). Omítka, která dnes nese malby, byla položena před rokem 1034 za Břetislavovy správy Moravy a tehdy byla také celá pokrytá malbami. Proto musela být rotunda hned na počátku postavena zaklenutá (Z. Kudělka 1986, s. 40-41; M. Vlček 1997, s. 162; L. J. Konečný 2005, s. 36-37, 41-42, 44, 74). Již O. Votoček (1949, s. 119) konstatoval, že omítka byla se stavbou   s o u č a s n á .
V letech 1131-1134, za vlády Soběslava I., byly malby jen doplněny, a to pouze v jižní polovině 4. pásu postavami devíti chybějících panovníků. Jejich portréty byly   p ř i p o j e n y   k těm stávajícím. Mezi nimi byl i slíbený, dohodnutý obraz krále (Vratislava I. [26]), jak uvádí 3. řádek nápisu (pact pict reg) (viz výše pozn. 2). Jestliže obraz krále Vratislava I. byl na malbách   d o p l n ě n   až v roce 1134, jak uvádí rytý nápis, pak je neplatné vročení vzniku maleb do roku 1091 (L. Konečný 1997, s. 73; týž 2005, s. 312-313) a proto také vedle krále nemůže být vyobrazený jeho bratr Konrád I. (†1092) (jak se mylně domníval L. Konečný 1997, s. 72; týž 2005, s. 301), ale jeho nejmladší syn Soběslav I. (1125-1140) (A. Merhautová 1983, s. 20; táž 1988, s. 306; táž 2000, s. 64; J. Zástěra 1986, s. 4, 26; týž 1990, s. 41, 68, 73; P. Šimík 2004, s. 92; A. Merhautová 2009, s. 279; D. Třeštík 2009, s. 277), neboť jako poslední vyobrazený kníže zde může být jen kníže současně vládnoucí (L. Konečný 1997, s. 67; týž 2005, s. 301, 315). Tím byl v roce 1134 právě Soběslav I. [27]. To někteří pražští odborníci stále nejsou s to pochopit (V. Vaníček 2007, s. 276).
Konrád I. Brněnský [21] tu sice je vyobrazen vedle svého bratra Vratislava II., ale vedle svého bratra s mitrou na hlavě [20]. Vratislav II. je v rotundě vyobrazený dvakrát – jednou s mitrou [20] a o šest pozic dál s korunou na hlavě již   m i m o   p o s l o u p n o s t   jako první český král [26] na čestném místě proti apsidě po pravici svého nejmladšího syna [27] (viz níže obr. 4) a současně nad obrazem prvního krále Slovanů Sáma [01]. Viz tab. 20: „Křesťanský král-oráč a byzantská misie“ v pozdější písemné a obrazové interpretaci, tam obr. 7. Od obrazu krále takto posunutého mimo posloupnost proto nelze odvozovat „správnou“ identifikaci ostatních knížat, jak to učinil právě L. Konečný (1997, s. 72; 2005, s. 300-301, 312-313) a jeho epigoni V. Tatíček (1998) a A. Novotný (2004). Zákonitě se pak musel dopustit dalších nepravdivých tvrzení a logických pochybení. Např.: v rotundě prý vůbec nejsou vyobrazeni Václavovi předkové a předchůdci na pražském stolci, první křesťanský kníže Čechů Bořivoj a jeho dva synové Spytihněv a Vratislav (jsou to údajně postavy pouze legendární, tudíž ahistorické), zatímco osm   s m y š l e n ý c h   mytických pohanských knížat, která teprve Kosmas (I, 9) přivedl na svět a přirovnal je   k   d o b y t k u , tu naopak podle L. Konečného nechybí (to nejsou postavy ahistorické?!). Podle autorových slov tu však nejde o jeho vlastní pomýlenou interpretaci maleb (2005), ale o vědomý záměr jejich středověkého navrhovatele (1091), takže je vše „v pořádku“. Ještě že to má na koho svést. Avšak vraťme se do reality. Reakce historiků se dala očekávat (viz např. D. Třeštík 2009, s. 277).
Datování jednotlivých fází výmalby rotundy je vyznačeno v tabulce 18: „Věk a období vlády Břetislava a jeho potomků v grafickém znázornění“ (do roku 1140). Veškeré stavební úpravy rotundy v letech 1131-1134 spočívaly pouze v přizdění kamenné lavice po obvodu lodi a v položení nové lité maltové podlahy, což bylo spolehlivě doloženo archeologickým průzkumem (B. Klíma 1995, s. 49n).
15 – Ze zjištěných souvislostí (viz níže pozn. 18) vyplývá, že v 6. řádku nápisu se nejedná o nějakou přestavbu či rekonstrukci rotundy, ale o její nové konstituování – nové   o r g a n i z a č n í   z a č l e n ě n í   – v rámci církevní správy olomouckého biskupství (viz výše pozn. 2). A to v žádném případě nemohl provést údělný kníže Konrád II. Znojemský ani jeho děd Konrád I. Brněnský, ale pouze olomoucký biskup. Z těchto nezvratných skutečností zcela jednoznačně vyplývá, že obsah 5. řádku nápisu není nic jiného než hanebný, přitom velmi průhledný   p o d v r h . Pak tedy žádný z Konrádů – ani Konrád I. Brněnský ani jeho vnuk Konrád II. Znojemský – nemůže být vyobrazen v rotundě jako „secundus fundator“, když ani jeden z nich jím ve skutečnosti nebyl. Jinak by nápis nebyl   p o k o u t n ě   vyrytý do omítky a pak následně několikrát zatřený (viz výše pozn. 1), ale byl by napsán barvou, aby jej mohli všichni vidět. Nebylo by totiž proč jej   s k r ý v a t !   Srovnej A. Merhautová (1988, s. 305).
16 – To je ovšem chybné čtení. O nějaké stavební „renovaci“ (viz Friedlův text dále) se znojemský nápis vůbec nezmiňuje – viz výše pozn. 2. Proto zkratku „constio“ nelze a priori spojovat s nějakou „novou“ přestavbou rotundy (když o žádné „starší“ přestavbě nic nevíme, archeologický průzkum takovou možnost ani nenaznačil) či s jejím „novým“ zaklenutím. Něco takového nepřicházelo vůbec v úvahu ani z důvodů časových. Rotunda byla znovu posvěcena v roce 1134 a Konrád II. Znojemský byl propuštěn z vyhnanství v Grojči teprve v červnu 1134 a odjel ihned na svoji vlastní svatbu do Uher. Práce, spojené s údajnou „přestavbou“ rotundy v roce 1134 (tj. zaklenutí, zastřešení, omítnutí celé rotundy, pořízení veškerých maleb, přistavení kamenné lavice po obvodu lodi, položení nové lité podlahy, zasvěcení rotundy sv. Kateřině, vložení jejího ostatku do oltáře, nové posvěcení rotundy) se nedaly stihnout za půl roku. Přesto ještě i dnes V. Vaníček (2007, s. 254-257) z pražského ČVUT se domnívá, že to stihnout šlo. Zjevně tedy věcem, o nichž píše, nerozumí. Mohl se však poradit se svými kolegy ze stavební fakulty, ti by ho jistě vyvedli z omylu.
17 – „Ozdobit, rozšířit nebo rozhojnit“ bylo možné něco, co již dříve existovalo, uvádí správně A. Friedl. Rozhodně se to však nemohlo týkat stavby rotundy samotné (ozdobit klenbou?), nýbrž pouze jejích maleb. Ty skutečně existovaly již dříve a v letech 1131-1134 byly jen „rozšířeny“ či „rozhojněny“ dalšími portréty – devíti knížaty od Spytihněva II. po Soběslava I. včetně postavy Vratislava II. s královskými insigniemi (po pravici jeho syna Soběslava) (viz níže obr. 5). Těchto devět postav tak bylo „připojeno“ (anx – viz výše pozn. 2) k prvním desíti pražským knížatům, namalovaným v severní polovině 4. pásu již za vlády Břetislava I. (1035-1055). Viz „Friedlovi »Přemyslovci« ve Znojmě“, tam obr. 6 a 7).
Pokud v raném středověku někdo uměl psát, tak uměl psát dobře. Když k tomu navíc znal i latinu, pak to musel být opravdu vzdělaný člověk. Lze proto oprávněně předpokládat, že také uměl řadit fakta logicky správně za sebou. Všimněme si proto i naprosto logické stavby textu vyrytého do stěny rotundy. Popis určité události postupně graduje. Jednotlivé řádky na sebe logicky navazují, jejich pořadí je nezaměnitelné! Nejprve se dovíme, kdy se ona událost stala: roku 1134, tzn., že vše se odehrálo 260 let po založení Metodějova moravského arcibiskupství, 160 let po založení pražského biskupství, 60 let po obnovení moravského biskupství (viz tab. 17: „Arcibiskupové a biskupové moravští“). To již samo o sobě vylučuje vyobrazení jakýchsi smyšlených pohanů v křesťanské kapli (Libušino poselstvo, oráč Přemysl, jeho sedm nástupců). Pak se dovíme co se v onom roce stalo a kde se to stalo. Jednalo se o doplnění, připojení (anx) obrazu krále (pict reg) ke stávajícím malbám v rotundě, jak bylo již dříve Zdíkem přislíbeno a s vládnoucím knížetem Soběslavem I. dohodnuto (pact). Nebylo třeba se zmiňovat o obrazech knížat, která tu byla již předtím, ale to „nóvum“, které stálo za zaznamenání, byl právě obraz prvního českého krále.
Následně nás autor nápisu informuje, že původní, starší kaple P. Marie (cella bae v Maie) byla zasvěcena sv. Kateřině (ed S Cathar). Nešlo tedy o „zřízení (připojení, vestavění) kaple sv. Kateřiny“, jak chtěl L. J. Konečný (2005, s. 120). To vše hovoří zcela jednoznačně pro biskupa Zdíka, jenž ostatek sv. Kateřiny Alexandrijské sám do Znojma přivezl nejspíš ze své cesty do Svaté země (J. Klobušický 2004, s. 159), jak nás o tom informuje Kosmas (III, 51), než pro místního údělného knížete, navíc do té doby Soběslavem vězněného, jehož jméno (dux Conrad) a vztah k rotundě (scd fundator) nám autor nápisu nabízí k uvěření na předposledním řádku. Je tu tedy uvedeno zjevně   n e o p r á v n ě n ě . Viz výše pozn. 1, 12 a 15.
Na posledním řádku textu se pak nemůže jednat „ o   n o v o u   přestavbu“ rotundy (constio), její dodatečné zaklenutí, jak se ještě dnes mylně domnívají pražští odborníci (V. Vaníček 2007, s. 255-257; A. Merhautová 2009, s. 279), protože taková informace na toto místo v textu nepatří. Musela by být uvedena – podle jedině možného postupu prací – na samém začátku před zmínkou o domalbě a zasvěcení rotundy, jak také ve svém textu výše uvedl A. Friedl (nejprve zaklenutí a pak teprve výmalba). Ve skutečnosti se proto muselo jednat o takový úkon – constio –, který mohl logicky   n á s l e d o v a t   až po:
       1. doplnění obrazu krále (ke stávajícím malbám), 
       2. rozšíření patrocinia Nanebevzetí P. Marie o sv. Kateřinu,
       3. novém posvěcení rotundy.
Takovým úkonem mohlo být právě jen   n o v é   organizační začlenění ([nov]am [fec]it constitutionem) rotundy (viz výše pozn. 2, pozn. 15 a níže pozn. 18), nikoli její přestavba, a to opět mohl provést pouze olomoucký biskup. V oltářní autentice, kterou nechal sepsat a podle níž někdy později rytý nápis nejspíš vznikl, proto muselo být původně uvedeno jméno olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka jako druhého fundátora, jenž:
       1. nechal v kapli doplnit chybějící panovníky, připojit (anx) k těm již dříve namalovaným,
           mezi nimi i slíbený obraz krále (pact pict reg),
       2. přidal zasvěcení sv. Kateřině Alexandrijské (ed S Cathar), jejíž ostatek vložil do oltáře,
       3. rotundu posvětil 
       4. a nově ji konstituoval v rámci církevní správy olomouckého biskupství, dal jí nový statut (constio).
To je nyní již zcela nepochybné. Nic z toho ale nemohl provést Konrád II. Znojemský. Proto on ani jeho manželka Marie jako donátoři na malbě být   n e m o h o u   a také nikdy nebyli, navzdory tomu, že V. Vaníček (2007, s. 257) se domnívá, že „zdrojem Konrádova sebevědomí byl jeho sňatek“ v roce 1134, čemuž má nasvědčovat „zobrazení jeho manželky jako spoludonátorky obnoveného chrámu a celého výjevu“. 
Totéž samozřejmě platí i o domněnkách L. J. Konečného (2005, s. 248-250) v souvislosti s rokem 1091 a se „svatebním párem“ Konráda I. a jeho manželky Wirpirky (přitom v roce 1091 byli jejich synové již dospělí a sám „ženich“ Konrád následujícího roku zemřel).
Nápis také neobsahuje nic o domnělých smlouvách „králů“ o nástupnictví mezi Soběslavem a Konrádem, „na jejich zbožnou paměť“ (pact piet reg sanx) (jak to v nápisu „viděly“ A. Vidmanová 1997, s. 53, a B. Krzemieńska 2000, s. 48), když jednak ani jeden z nich „králem“ nebyl, jednak je v nápisu uvedeno jasné „pict“, nikoli „piet“, a „anx“, nikoli „sanx“ (viz faksimile nápisu na obr. 1) (srovnej také L. J. Konečný 2005, s. 117-118). Ze zprávy Kanovníka vyšehradského k roku 1134 také vyplývá, že jakýsi „spolek“ spolu uzavřeli již dříve kníže Soběslav I. s uherským králem Bélou II. (srovnej „Rodokmen Arpádovců“), nikoliv s Konrádem II. (Soběslav a Béla byli švagři).
Navíc, jak velmi správně uvedla A. Merhautová (2000, s. 64), náznak smlouvy o Konrádově nástupnictví po Soběslavovi by nebyl srozumitelný, když podle B. Krzemieńske Soběslav I. na malbě vůbec není. Řada českých panovníků totiž podle ní prý končí postavou Vladislava I., neboť v roce 1134 žijící panovník ani tehdy žijící údělníci v rotundě údajně vyobrazeni nejsou (jinak by jí nevyšly její prostoduché počty). Ovšem tehdy žijící údělný kníže Konrád II. tu naopak vyobrazený prý má být. A dokonce v plášti pražských knížat, ačkoliv na pražský stolec nikdy neusedl! To je zjevný logický nonsens. Všechny tyto skutečnosti však V. Vaníčka (2007, s. 255-257, 276) neodradily, aby se k (mylnému) názoru B. Krzemieńske ochotně nepřipojil. Přitom v řadových vyobrazeních vladařů, opatů, biskupů či papežů je jako poslední v řadě vyobrazen vždy pořizovatel či objednavatel díla – srovnej např. A. Merhautová (1983, s. 20; 2000, s. 64), L. J. Konečný (1997, s. 67; 2005, s. 301, 315) – v případě znojemské rotundy a roku 1134, uvedeném v nápisu, tedy Soběslav I. K tomuto názoru nakonec překvapivě dospěl i D. Třeštík (2009, s. 277), i když vždy předtím vehementně obhajoval a udatně bránil pomýlenou hypotézu své manželky.
18 – Podle rytého nápisu si ve Znojmě měl údajně „počínat“ znojemský údělník Konrád II., ve skutečnosti si však „počínal“ olomoucký biskup Jindřich Zdík. Jak uvedl J. Kadlec (1991, 1, s. 118), kníže Soběslav I. daroval olomouckému biskupovi šest hradských kostelů i s jejich majetkem a Zdík z nich v roce 1131 učinil střediska šesti arcijáhenství (přerovského, olomouckého, spytihněvského, břeclavského, brněnského a znojemského). Na tyto historické okolnosti upozornila na konferenci o rotundě A. Vidmanová (1997, s. 52, 58 pozn. 13), aniž by z nich dokázala vyvodit správný závěr. Zcela logicky v nápisu hledala Zdíkovo jméno: „Henrici episcopi Olomucensis“, neboť konsekrační kříže v nápisu předpokládají, že posvěcení kaple vykonal biskup. Hledala jej ovšem v prvním řádku; evidentně marně, neboť ze zkratek „hi ux“ Zdíkovo jméno utvořit nelze (viz výše faksimile nápisu na obr. 1). Kromě toho biskupovo jméno by muselo být uvedeno až za datováním (L. J. Konečný 2005, s. 118), jak tomu zřejmě bylo i v původní oltářní autentice, podle níž rytý nápis nejspíš vznikl.
O dva roky později ve Velkých dějinách zemí Koruny české (I. sv.) se pak opět dočítáme: „Od knížete Soběslava si v roce 1131 dal darovat šest moravských hradských kostelů (přerovský, olomoucký, spytihněvský, břeclavský, znojemský a brněnský) s jejich majetkem a zřídil z nich podle západoevropského vzoru arcijáhenství. Arcikněží těchto kostelů se stali olomouckými kanovníky a zároveň jim byla svěřena funkce arcijáhnů. Jejich úkolem bylo dohlížet z biskupova pověření na kázeň duchovních ve svém obvodu a na dodržování církevních zákonů. Arcijáhenství se tak stala novou složkou církevní   s p r á v y . Na rozdíl od starší velkofarnostní organizace nebyla závislá na knížeti ani na moravských údělnících, ale pouze na biskupovi, který je jmenoval. Zásluhou Jindřicha Zdíka tak olomoucké biskupství o třicet let předstihlo v církevní   s p r á v ě   pražskou diecézi“ (M. Bláhová-J. Frolík-N. Profantová 1999, s. 535).
K tomu pak V. Vaníček (2007, s. 323, pozn. 614) bez čehokoli dalšího jen nesměle špitnul: „Nikoli rotunda sv. Kateřiny“, jako kdyby na znojemském hradě v roce 1131 stál kromě rotundy Nanebevzetí P. Marie a sv. Kateřiny ještě nějaký jiný hradský kostel, na který by se výše uvedený Soběslavův darovací akt mohl vztahovat. Kromě toho text „[nov]am [fec]it constitutionem“ (začlenění do nové církevní   s p r á v y )   byl přece vyrytý právě v rotundě. Vaníčkova poznámka však svědčí o tom, že si byl alespoň velmi dobře vědom, že to, co o znojemské rotundě a její výmalbě napsal, je v rozporu s historickým pozadím (což by se historikovi stát nemělo ani omylem, natož úmyslně), že jsou to pouhé „servilní žvásty“.
Vaniíček – zadní předsádka
Obr. 4. Vratislav I., Václav a sv. Václav v přilbě. Panovníci bez pláště
se štítem a kopím s praporcem v severní polovině 4. pásu maleb.
Zadní předsádka z publikace Vratislava Vaníčka: Soběslav I. (2007),
k níž autor poskytl následující výklad (s. 4): „Tři moravská knížata“.
  Proto se V. Vaníček ve své publikaci při výběru doprovodných ilustrací také „velmi moudře“ vyhnul všem dobovým vyobrazením sv. Václava v přilbě (na iluminacích rukopisů, na denárech a plastikách), s výjimkou maleb v rotundě (viz výše obr. 4), kde ho však prezentuje jako moravského [údělného] knížete (2007, bar. obr. příl. za s. 128, zadní předsádka a popis na s. 4). Již dříve zmínku o přilbě svatého Václava vynechal z citace Druhého pokračovatele Kosmovy kroniky o bitvě u Kressenbrunnu (V. Vaníček 2002, s. 87-88). Srovnej ale článek „Přilba jako atribut svatého Václava“.

Petr Šimík (2009).

Obr. 5. Znojemská rotunda – jižní polovina 4. pásu maleb, doplněná v letech 1131-1134 za vlády
knížete Soběslava I. olomouckým biskupem Jindřichem Zdíkem. Posledních devět pražských
panovníků, Břetislavových synů a vnuků (od Spytihněva II. [19] po Soběslava I. [27] včetně
prvního českého krále Vratislava I. [26]), je vyobrazeno v plášti moravských králů, protože
Morava se za Břetislava I. stala součástí českého „přemyslovského“ státu (P. Šimík 1999).
Komentář:
Rytý nápis na západní stěně znojemské rotundy, objevený v poslední den restaurátorských prací 13. října 1949, jasně dokládá, že malby v rotundě byly pořízeny nejméně ve dvou etapách. Již z dřívější doby existující malby byly v letech 1131-1134, za vlády Soběslava I., jen doplněny. Tehdy byly k těm stávajícím osmi knížatům ve 3. pásu a desíti postavám ve 4. pásu připojeny (anx) portréty dosud chybějících devíti panovníků (obr. 5), Břetislavových synů a vnuků včetně dohodnutého obrazu krále (pact pict reg):
       Spytihněv II. [19], Vratislav II. [20] s obráceným štítem (oba s mitrou), Konrád I. Brněnský [21],
       Břetislav II. [22], Bořivoj II. [23], Svatopluk Olomoucký [24], Vladislav I. [25], král Vratislav I. [26]
       (s korunou a žezlem) a konečně v té době vládnoucí Soběslav I. [27] (viz výše obr. 5),
a tak doplněny na celkový počet 27 knížecích postav se štítem a kopím s praporcem.
   Postupný vznik maleb vedle rytého nápisu potvrzuje i rozdílná technologie použitá ve 3. a pak ve 4. pásu. Zatímco podkresba ve 2. a 3. pásu byla provedena okrem, na klenbě malíř použil rudku, jak je patrné z křídla jednoho z cherubínů (O. Votoček 1949, s. 120; A. Friedl 1966, s. 28). Rozdílná je výška i barevné pozadí obou pásů. Zatímco ve 3. pásu jej tvoří čtyři barevné pruhy (shora dolů střídavě modrý a zelený), ve 4. pásu jsou jen tři (zelený, modrý, zelený) (A. Friedl 1966, s. 30). Rovněž bylo rozpoznáno, že na výmalbě rotundy se podíleli nejméně čtyři různí malíři, jejichž podání jednotlivých figur ve 3. a ve 4. pásu se navzájem významně liší (O. Votoček 1949, s. 125; A. Friedl 1966, s. 44-45). Ti však nepracovali najednou a současně, ale postupně – ve třech samostatných fázích (viz tab. 18: „Věk a období vlády Břetislava a jeho potomků“). Jen samotný 4. pás musel být pořízen ve dvou časově velmi vzdálených etapách (P. Šimík 2004, s. 104-106). K rozdílnému podání postav bez pláště a v plášti ve 4. pásu viz také A. Friedl (1966, s. 43) a L. Konečný (1997, s. 72). 
   Ani jeden z badatelů však nepostřehl, že stejným způsobem, jakým je podáno devět knížat bez pláště, je podána i následující desátá postava v plášti – Břetislav I. [18]. Tzn., že těchto prvních deset postav ve 4. pásu bylo namalováno současně ve stejné, II. fázi výmalby (P. Šimík 2004, s. 104-106, obr. 19). Neopláštěná knížata jsou tedy Břetislavovi   p ř e d c h ů d c i   na pražském stolci, což je zřejmé i z postavy sv. Václava v přilbě uprostřed mezi nimi a také z faktu, že všichni mají v ruce praporec, symbol držení léna. Srovnej „Lenní hold Břetislava I. králi Jindřichovi III. v Řezně roku 1041“ aneb Lež má krátké nohy. Malby tehdy končily ve 4. pásu nad vítězným obloukem právě postavou Břetislava I. (první postava v plášti), zadavatele této části maleb. Je to patrné i ze zřetelného rozhraní maleb za jeho postavou, tj. mezi Břetislavem I. a jeho synem Spytihněvem II. s mitrou, dobře viditelného v dokumentaci provedené po Melicherově restauraci (S. Vlk 1897, fotoarchiv SÚPP Praha) i před restaurací Fišerovou (1946, fotoarchiv SÚPP Praha; L. J. Konečný 2005, obr. 52, 53, 57). Srovnej článek „Historie psaná štětcem“, tam obr. 2 a pozn. 1.
   Pražští odborníci (J. Mašínem počínaje) se tedy účelově mýlili, když tvrdili bez relevantních důkazů (opírajíce se jen o chybné čtení a mylný výklad rytého nápisu), že celá rotunda byla vymalována najednou a současně až v roce 1134 po jejím údajném zaklenutí a položení omítek, tzn. až devět let po Kosmově smrti (ne dříve!), a to jen proto, aby do námětu maleb 3. pásu (jízdní družina a oráčská scéna) mohli „vpašovat“ Kosmův pohanský libušopřemyslovský mýtus (A. Merhautová-A. Martan 1988, s. 298; B. Krzemieńska-A. Merhautová-D. Třeštík 2000, s. 8, 63, 70; A. Merhautová 2009). Jenže omítka byla se stavbou   s o u č a s n á   (O. Votoček 1949, s. 119). A námět ve 3. pásu ve skutečnosti představuje cyrilometodějský motiv, nepochybně tedy námět s křesťanskou tématikou a symbolikou (P. Šimík 2004, s. 84-85). Srovnej článek: „Oráčská scéna na malbě ve znojemské rotundě“ aneb Přemyslův konec.
   Třetí pás maleb byl zhotoven (společně s výmalbou celé rotundy) již za Břetislavovy správy Moravy (1019-1034) (P. Šimík 2004, s. 99-100). V tomto pásu vyobrazený fundátorský pár (viz výše obr. 2) proto nemůže představovat nejméně o 100 let mladší novomanžele (1134) Konráda II. Znojemského a Marii Srbskou, když jim navíc rotunda ani nepatřila (viz výše pozn. 18). Rotunda také nebyla až teprve v roce 1134 dodatečně nově přestavěna či zaklenuta, jak se ještě dnes mylně domnívá např. V. Vaníček (2007, s. 273), protože byla stavěna od samého počátku jako zaklenutá, což bylo potvrzeno stavebními odborníky (např. M. Vlček 1997, s. 161, 162), historiky umění (např. Z. Kudělka 1986, s. 40-41; L. J. Konečný 2005, s. 36-37, 41-42, 44, 74), archeologickým průzkumem (B. Klíma 1995, s. 50 obr. 21, s. 53, 62) a správnou interpretací jeho výsledků, i samotným zněním rytého nápisu a jeho správným výkladem (viz výše pozn. 17).
   Od roku 1131 byla znojemská rotunda v majetku olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka. Tuto skutečnost měl dodatečně pokoutně vyrytý a vzápětí několikrát zatřený nápis zpochybnit tím, že místo Jindřicha Zdíka uvedl záměrně nepravdivě Konráda II. Znojemského jako druhého fundátora (viz výše pozn. 17), a to dokonce v souvislosti s rokem 1134, kdy mu rotunda již čtvrtým rokem   n e p a t ř i l a . Proto také Konrád nemůže být v rotundě vyobrazený jako fundator s kostelem v rukou, a to ani jako „donátor maleb“, jak se (mylně) domnívala A. Merhautová (2000, s. 66). Když zde není Konrád, nemůže tu být ani jeho manželka Marie jako „donátorka“ s liturgickým kalichem v rukou.
Král Vratislav nad postavou prvního krále Slovanů Sáma.
Obr. 6. Znojemská rotunda – západní stěna (3. a 4. pás maleb). První český král Vratislav I. [26]
(nahoře uprostřed) mezi svými syny Vladislavem I. [25] a Soběslavem I. [27], tzn. mimo
posloupnost, umístěný přímo nad postavou prvního krále Slovanů Sáma [01].
   Důvodem pro dokončení maleb v letech 1131-1134 (viz výše obr. 5) (III. fáze) byla jejich neúplnost – zejména dosud chybějící obraz prvního českého krále a pochopitelně i aktuálně vládnoucího knížete Soběslava I. (a jeho předchůdců na pražském stolci) –, nikoli nějaká hypotetická smlouva o Konrádově nástupnictví či dokonce snad jeho svatba v Uhrách v roce 1134 (B. Krzemieńska 1985, s. 19; táž 2000, s. 48; V. Vaníček 2007, s. 255, 257), resp. „Konrádův nárok na český trůn po Soběslavovi I.“ (A. Merhautová 1983, s. 23; táž 2000, s. 66, táž 2009, s. 280), když Soběslav I. zcela neskrývaně usiloval o primogenituru (následnictví pro svého syna Vladislava) – viz „Kanovník vyšehradský k roku 1138“. Proto také postava Vratislava II. [26] s královskými insigniemi, korunou a žezlem, není umístěna hned vedle jeho prvního vyobrazení s biskupskou mitrou [20] (tak jako v případě knížete Václava [12] a sv. Václava [13] ze II. fáze výmalby), ale o šest pozic dál právě po pravici Vratislavova nejmladšího syna Soběslava I., objednavatele domalby, a nad postavou Sáma, prvního krále Slovanů (obr. 6).
   Druhé vyobrazení Soběslavova otce Vratislava, čili zdvojení jeho osoby na znojemské malbě, bylo vynuceno ještě jednou okolností. Ve své listině z roku 1130 se Soběslav označil „devatenáctým monarchou Čechů“, kterým také byl. Jenže po svém dědovi Břetislavovi I., který je na malbě ve 4. pásu desátý v pořadí, byl osmým panovníkem, který usedl na pražský stolec (viz výše obr. 5). I z tohoto důvodu bylo tedy nutné do řady knížat, následujících po Břetislavovi I.,   v l o ž i t   ještě jednu postavu mimo pořadí. Aby nedošlo k nedorozumění, byl Vratislavovi II. [20] s mitrou dán do ruky obrácený štít (revers), tzn. zadní stranou s řemením směrem k pozorovateli (viz obr. vpravo >>>), tak jako bylo již dříve obráceným štítem naznačeno zdvojení Václavovy postavy [12, 13] (viz výše obr. 4) (J. Zástěra 1986, s. 4; týž 1990, s. 41, 96, 98; P. Šimík 2001, s. 361-364; týž 2004, s. 92, 98-99). Druhé vyobrazení Vratislava [26] tak mohlo být umístěno   m i m o   p o ř a d í   mezi jeho dva nejmladší syny, Vladislava I. [25] a Soběslava I. [27] (obr. 6), i když v té době nevládl.
Denár Soběslava I.
Obr. 7. Denár Soběslava I. (Š 220 A). Král Vratislav I. se svými čtyřmi syny,
kteří po něm usedli na pražský stolec. Zprava (syn Adléty Uherské)
Břetislav II., král Vratislav I. s korunou na hlavě, (synové Svatavy
Polské) Bořivoj II., Vladislav I. a nejmladší Soběslav I.
   Vyobrazením krále Vratislava I. po Soběslavově pravici mělo být také naznačeno, že napříště se o pražský stolec budou moci ucházet pouze a výhradně Vratislavovi potomci, v jejichž žilách koluje „královská“ krev (což se snažil prosadit již nejstarší Vratislavův syn, Břetislav II., a úspěšně – viz Kosmas III, 8), jak dokazuje i obraz na jednom ze Soběslavových denárů (Š 220 A) (viz výše obr. 7). Nikoliv tedy synové a vnuci některého z jeho bratrů, jak jsme to mohli zaznamenat v případě Svatopluka Olomouckého (1107-1109) (Kosmas III, 19) nebo při neúspěšném pokusu Oldřicha Brněnského (Kosmas III, 15) či Oty II. Černého (Mnich sázavský k roku 1126) – první a posledně jmenovaný byli synové Vratislavova bratra Oty I. Sličného, druhý zase syn Konráda I. – ti měli být z nástupnictví vyloučeni. V neposlední řadě tím měl být dodatečně „ospravedlněn“ také Soběslavův soud nad spiklenci proti němu (Kanovník vyšehradský k roku 1130; VDZKČ 1999, I., s. 542-547).
   Na opravdu jen pomyslný „Konrádův nárok“ na pražský stolec po Soběslavově smrti už na malbě nezbylo místo, protože postavou Soběslava I. se kruh knížat ve 4. pásu maleb definitivně uzavřel – hned za ním následuje postava prvního křesťanského knížete Čechů, Bořivoje [09], kterým 4. pás maleb začíná. Viz tab. 20: „Křesťanský král-oráč a byzantská misie“ v pozdější písemné a obrazové interpretaci, tam obr. 5.
   Nápis je tedy dobové falzum (viz výše pozn. 1, 12, 15 a 17), které mělo zvrátit biskupovo vlastnictví kostela (viz výše pozn. 18) ve prospěch znojemských Konrádovců. Podle typu písma byl do stěny rotundy vyryt zřejmě někdy za vlády Konráda Oty I. (syn Konráda II.), nebo nedlouho po jeho smrti (†1191) (později by už neměl žádný smysl), podle M. Wihody (1997, s. 36, pozn. 50) až ve 13. století (?).
   Správně by měl 1. až 6. řádek rytého nápisu, sestaveného podle původní oltářní autentiky, v českém překladu znít:
(1)
(2)
(3)
(4)
(5)
(6) 		V království Pána našeho Ježíše Krista
L. P. od vtělení Jeho tisícího
 134. slíbený (dohodnutý) obraz krále připojil (doplnil)
kapli blahoslavené Panny Marie zasvětil sv. Kateřině
biskup Jindřich (Zdík) druhý zakladatel
a začlenil ji do nové církevní správy (na Moravě).

   Ničím nepodloženou myšlenku o přestavbě (dodatečném zaklenutí) původně údajně plochostropé rotundy, založené Břetislavem před rokem 1035, a o její výmalbě až v roce 1134, prosazovanou pražskými odborníky, můžeme na základě správného výkladu rytého nápisu již natrvalo opustit. Opírali ji totiž o zcela nesmyslný nápad, že oráčská scéna mohla být v rotundě namalována až po dokončení Kosmovy kroniky, „protože jiný pramen by sotva vedl k takovému pojetí scény Povolání Přemysla Oráče, která zachycuje i detaily, uvedené právě v kronice“  (A. Merhautová 2000, s. 63), což ve skutečnosti svědčí o jejich naprosté neznalosti starších pramenů a z toho vyplývající neschopnosti je aplikovat na znojemské malby. Nedokázali si představit a už vůbec ne připustit, že vše bylo právě naopak. Že to byl, vedle Kristiánovy legendy, právě 3. pás maleb ve znojemské rotundě s cyrilometodějským námětem, který Kosmu inspiroval k sestavení libušopřemyslovského mýtu, jakési Kosmovy   p a r o d i e   na obsah 3. pásu maleb – viz tab. 2: „Kosmův obrazový scénář“ aneb Odkud vzal Kosmas námět pro svůj libušopřemyslovský mýtus?

Petr Šimík (2009).

Citace:
„Seriózní vědecký výzkum však musí stavět na skutečných zjištěných faktech a z nich budovat mozaiku našeho poznání a ne se snažit o ohromující senzačnost, založenou na zcela smyšlených faktech, nebo svévolně zacházet s objektivní skutečností tak, aby byla postavena k podpoře vlastních a priori postavených subjektivních hypotéz. Podobné nevědecké přístupy k dané problematice (...) vedou k mystifikaci a dezorientaci široké veřejnosti, která s nevšedním zájmem sleduje výsledky vědeckého výzkumu našich nejstarších národních dějin“.

Zdeněk Měřínský (1984, s. 375).

Srovnání:
„Rodokmen Mojmírovců“ dle současného stavu poznání.
„Rodokmen »Přemyslovců«“ čili pražské větve mojmírovského rodokmenu.
„Břetislav, jeho synové a vnuci“ aneb Navázal Břetislav „vědomě“ na slavnou velkomoravskou tradici?
„Rodokmen Arpádovců“.
„Rodokmen mytických knížat“ aneb Kde Kosmas našel jejich jména?
Mapky: „Územní vývoj Velké Moravy za Rostislava a Svatopluka“.
Mapky: „Rozmístění hradů ve středočeském vévodství“.
Mapky: „Moravské úděly“.
Legendy: „O sv. Kateřině Alexandrijské“.
Pověsti: „Nalezení »Přemysla« podle Kristiána“.
Pověsti: „Nalezení »Přemysla« podle Kosmy“.
Pověsti: „Friedlovi »Přemyslovci« ve Znojmě“.
Pověsti: „Dušan Třeštík mezi křesťanstvím a pohanstvím“.
Historie: „Historie psaná štětcem“ aneb Malby ve znojemské rotundě jako historický pramen.
Historie: „Lenní hold Břetislava I. králi Jindřichovi III. v Řezně roku 1041“ aneb Lež má krátké nohy.
Historie: „Biskupské mitry Spytihněva II. a Vratislava II.“.
Historie: „Soběslav I., Jindřich Zdík a znojemská rotunda“ aneb Když se dva perou...
Kroniky: „Dětmar k roku 1002“ – Vladivoj přijal Čechy v léno.
Kroniky: „Dětmar k roku 1003“ – polský Boleslav odmítl převzít od krále Čechy v léno.
Kroniky: „Dětmar k roku 1004“ – král obdařil Jaromíra všemi poctami, kterých se dostalo jeho otci.
Kroniky: „Dětmar k roku 1012“ – Oldřich přijal vládu od krále jako dar.
Kroniky: „Kosmas k roku 1099“ – Bořivoj II. převzal korouhev z ruky císařovy.
Kroniky: „Kosmas k roku 1101“ – Oldřich Brněnský obdržel korouhev z ruky císařovy.
Kroniky: „Kosmas k roku 1109“ – král Jindřich potvrdil Otu za knížete.
Kroniky: „Kosmas k roku 1110“ – „země moravská a její správcové jsou vždy pod mocí knížete českého“.
Kroniky: „Mnich sázavský k roku 1126“ o bitvě u Chlumce (Soběslav I. převzal praporec od krále).
Kroniky: „Kanovník vyšehradský k roku 1126“ o bitvě u Chlumce (přilba svatého Václava).
Kroniky: „Kanovník vyšehradský k roku 1134“ o svatbě Konráda II. Znojemského v Uhrách.
Kroniky: „Kanovník vyšehradský k roku 1138“ – Vladislav převzal praporec od krále.
Kroniky: „Kanovník vyšehradský k roku 1140“ – Vladislav II. přijal od krále praporec.
Kroniky: „Druhý pokračovatel Kosmův k roku 1260“ o bitvě u Kressenbrunnu (přilba svatého Václava).
Dokumenty: „Soběslavova listina z roku 1130“ aneb Soběslav I. po „své »přemyslovské« rodině“ ani nevzdechl.
Dokumenty: „Egregiae virtutis viri“ (1980). Konstantin-Cyril a Metoděj ustanoveni spolupatrony Evropy.
Dokumenty: „Slavorum Apostoli“ (1985). K 1100. výročí úmrtí arcibiskupa Metoděje.
Tabulka   2: „Kosmův obrazový scénář“ aneb Odkud vzal Kosmas námět pro svůj libušopřemyslovský mýtus?
Tabulka 5a: „Věk a období vlády knížat v grafickém znázornění“ (do roku 960).
Tabulka 16: „Zdroj Kristiánovy a Kosmovy inspirace“ aneb Bez moravské historie by nebyly ani české mýty!
Tabulka 18: „Věk a období vlády Břetislava a jeho potomků v grafickém znázornění“ (do roku 1140).
Tabulka 20: „Křesťanský král-oráč a byzantská misie“ v pozdější písemné a obrazové interpretaci.
Osobnosti: „Život svatého knížete velkomoravského Rostislava“. Ke kanonizaci sv. Rostislava pravoslavnou církví.
Artefakty: „Plaketa velkomoravské kněžny ze Želének“.
Artefakty: „Stříbrný terčík se sokolníkem ze Starého Města na Moravě“.
Artefakty: „Slonovinová pyxida z Čiernych Kľačan“.
Symbolika: „Mor – nákaza (epidemie), anebo symbolika pohanství?“
Symbolika: „Býk – dobytče, nebo apoštol, kazatel evangelia?“
Symbolika: „Asketa s jelenem, hadem a ptákem“.
Symbolika: „Sokol přinášející vládu-království“.
Symbolika: „Oráčská scéna na malbě ve znojemské rotundě“ aneb Přemyslův konec.
Symbolika: „Tažné zvíře“.
Symbolika: „Přilba jako atribut svatého Václava“.
Symbolika: „Stejná osoba byla zobrazována ve stejném oděvu“.
Symbolika: „Zdvojení postav na jednom obraze“.
Symbolika: „Jak biskupská mitra měnila svoji podobu“.
Komentáře: „Přemyslovský cyklus ve znojemské rotundě“ aneb »Mýliti se« je přece lidské...
Aktuality: „Česká televize mystifikuje diváky“ aneb Český pohanský komiks v moravské křesťanské kapli.
Aktuality: „Nově otevřený Památník Velké Moravy ve Starém Městě“ aneb Budeme následovat »lživé učitele«?
Otázky: „Je možné, aby na řadovém zobrazení panovníků byly některé postavy dvakrát?“
Otázky: „Kdo je vyobrazený na titulní iluminaci Svatovítské apokalypsy? Spytihněv II., nebo Vratislav II.?“
Úvahy: „Vznik a původ přemyslovské pověsti“.
„Mytičtí Přemyslovci – literární fikce, nebo historická věda?“ (1. moravská historie, 2. Kristián, 3. Kosmas).
   • F. Palacký (1848), • R. Turek (1963), • A. Friedl (1966), • V. Karbusický (1995), • D. Třeštík (2006, 2009).

Literatura:
• J. Rampula: Latinský nápis v rotundě sv. Kateřiny ve Znojmě. In: ZPP XIII, 1953, 54-57.
• Otakar Votoček: Přemyslovská rotunda svaté Kateřiny ve Znojmě. ZPP IX, Praha 1949, s. 101-127.
• Jiří Mašín: Románská nástěnná malba v Čechách a na Moravě. ČSAV, Praha 1954.
• V. Mencl: Architektura předrománských Čech. Umění 7, 1959, s. 331n.
• Rudolf Turek: Čechy na úsvitě dějin. Academia (reprint 1. vydání Orbis, Praha 1963), Praha 2000.
• Antonín Friedl: Přemyslovci ve Znojmě. Ikonografie posvátného oráče v českém mythu. Odeon, Praha 1966.
• Kosmova kronika česká. Ed. Karel Hrdina-Marie Bláhová, Svoboda, Praha 1972.
• Anežka Merhautová-Livorová: Ikonografie znojemského přemyslovského cyklu. Umění XXXI-1, Praha 1983, s. 18-26.
• Zdeněk Měřínský: Znojemská odhalení? FHB-7, Praha 1984, s. 369-377.
• Anežka Merhautová: Bohemizovaná Civitas Dei – Nebeský Jeruzalém. In: A. Merhautová-D. Třeštík: Ideové proudy v českém umění 12. století. Studie ČSAV 2, Praha 1985, s. 61-81.
• Barbara Krzemieńska: Moravští Přemyslovci ve znojemské rotundě. Příloha časopisu heraldiků. Ostrava 1985.
• Zdeněk Kudělka: Znojmo, kaple Nanebevzetí P. Marie a sv. Kateřiny. In: Z. Kudělka a kol.: Výzkum románské architektury na Moravě IV, SPFFBU, F28-29, 1984-1985, Brno 1986, s. 29-41.
• Jaroslav Zástěra: Původ péřové koruny. Postavy panovníků na českých a moravských denárech. Znojmo 1986.
• Dušan Třeštík: Objevy ve Znojmě. ČsČH XXXV-4, Praha 1987, s. 548-576.
• Anežka Merhautová-Alois Martan: Byly či nebyly malby znojemské rotundy jednotným dílem? Umění XXXVI, 1988, s. 297-307.
• Jaroslav Zástěra: Znojemská rotunda a Velká Morava. Vl. nákl. aut., Brno 1990.
• Jaroslav Kadlec: Přehled českých církevních dějin I. Zvon, Praha 1991.
• Zdeněk Kudělka: Znojmo, hrad, s. 201. In: Z. Kudělka-P. Borský-L. J. Konečný-B. Samek: Výzkum románské architektury na Moravě VI, SPFFBU, F 34-36, 1990-1992, Brno 1993, s. 195-204.
• Vladimír Karbusický: Báje, mýty, dějiny. Nejstarší české pověsti v kontextu evropské kultury. MF, Praha 1995.
• Bohuslav Klíma: Znojemská rotunda ve světle archeologických výzkumů. PdF MU v Brně, Brno 1995.
• Jan Šmerda: České a moravské denáry. Katalog mincí českého státu od X. do počátku XIII. století. Datel, Brno 1996.
• Anežka Vidmanová: Poznámky k datačnímu nápisu v kapli sv. Kateřiny ve Znojmě. Sborník vědecké konference, Znojmo 23.-25.9.1996, ed. Pavel Ciprian, JMM, Znojmo 1997, s. 50-58.
• Lubomír Konečný: Ikonografická problematika románské výmalby znojemské rotundy. Sborník vědecké konference, Znojmo 23.-25.9.1996, ed. Pavel Ciprian, JMM, Znojmo 1997, s. 59-78.
• Milan Vlček: Znojemská rotunda z pohledu stavebního inženýra. In: Sborník vědecké konference, Znojmo 23.-25.9.1996, ed. Pavel Ciprian, JMM, Znojmo 1997, s. 161-165.
• Lubomír E. Havlík: Identifikace patrocinií zaniklých raně středověkých kostelů (toto sole oriente). In: Moravský historický sborník. Ročenka Moravského národního kongresu 1996-1998. MNK, Brno 1998, s. 7-48.
• Václav Tatíček: Přemyslovské lustrování. Apropos, Praha 1998.
• Marie Bláhová-Jan Frolík-Naďa Profantová: Velké dějiny zemí Koruny české, I. sv. do roku 1197. Vědecká redakce Dušan Třeštík. Paseka, Praha a Litomyšl 1999.
• Zdeněk Měřínský: Několik poznámek k výzkumům znojemské rotundy a hradu, s. 455-456. In: Časopis Matice moravské 118, Brno 1999-II., s. 453-463.
• Dušan Třeštík: Objevy ve Znojmě. In: Barbara Krzemieńska-Anežka Merhautová-Dušan Třeštík: Moravští Přemyslovci ve znojemské rotundě. Set out, Praha 2000.
• Petr Šimík: Otočené štíty, šišák sv. Václava, knížecí pláště. Příspěvek k ikonografii 4. pásu maleb ve znojemské rotundě aneb Polemika s dr. Dušanem Třeštíkem. Moravský historický sborník, Ročenka Moravského národního kongresu 1999-2001. MNK, Brno 2001, s. 361-377.
• Vratislav Vaníček: Velké dějiny zemí Koruny české, sv. III. 1250-1310. Paseka, Praha a Litomyšl 2002.
• Aleš Novotný: Metody moderní mytologie neboli boj o „rukopis znojemský“. VVM LVI, 1, Brno 2004, s. 3-14.
• Petr Šimík: Nový pohled na ikonografii 3. pásu maleb v rotundě sv. Kateřiny ve Znojmě. Znojemská rotunda. Malby v národní kulturní památce Rotunda sv. Kateřiny a výsledky současného výzkumu. Sborník z 2. mezinárodní odborné konference o rotundě, Znojmo 25.-26.6.2003. Město Znojmo 2004, s. 78-123.
• Jan M. Klobušický: Kult sv. Kateřiny Alexandrijské a jeho šíření. Znojemská rotunda. Malby v národní kulturní památce Rotunda sv. Kateřiny a výsledky současného výzkumu. Sborník z 2. mezinárodní odborné konference o rotundě, Znojmo 25.-26.6.2003. Město Znojmo 2004, s. 155-165.
• Lubomír Jan Konečný: Románská rotunda ve Znojmě. Ikonologie maleb a architektury. Host, Brno 2005.
• Petr Šimík: Pocházel kníže Bořivoj, zakladatel Pražského hradu, z Moravy? Moravský historický sborník, Ročenka Moravského národního kongresu 2002-2005. MNK, Brno 2006, s. 329-407, bar. příl. I-V s. 38-42.
• Vratislav Vaníček: Soběslav I. Přemyslovci v kontextu dějin v letech 1092-1140. Paseka, Praha a Litomyšl 2007.
• Dušan Třeštík: Idea státu a národa. Kol. aut.: Přemyslovci. Budování českého státu. Eds. Petr Sommer, Dušan Třeštík, Josef Žemlička. NLN, Praha 2009, s. 272-286.

   MORAVIA MAGNA

aktuality • zajímavosti • kontakt • naše cíle • ohlasy • sponzoři • archiv
mýty a pověsti • legendy • kroniky • dokumenty • jiné texty
lokality • archeologie • hroby • antropologie • historie • otázky
jazyk • písmo • písemnictví • víra • symbolika • artefakty • vlivy
mapky • plánky • tabulky • rodokmeny • osobnosti
úvahy • komentáře • odkazy • časová osa • rejstřík • obsah