RODOKMEN HISTORICKY DOLOŽENÝCH „PŘEMYSLOVCŮ“ (DO ROKU 1055)

3. Rodokmen historicky doložených „Přemyslovců“.¹
Mojmírovci (modrá), „Přemyslovci“ (červená) a Slavníkovci (zelená)² a jejich vzájemný příbuzenský vztah (ostatní Slavníkovi synové nejsou uvedeni jen z prostorových důvodů). Že Rostislav byl Svatoplukovým strýcem, je doloženo prameny (Fuldské anály k roku 869, 870, 871 a Kristián, kap. 1). Podle pozdní tradice (černá) měl bratra Bogislava, který byl otcem Svatopluka (viz „Rodokmen Mojmírovců“). Že skutečným otcem Bořivoje byl Rostislav, vyplývá z Kristiána i Kosmy – viz „Mytičtí Přemyslovci – literární fikce, nebo historická věda?“. Není to ovšem dosud vědeckou komunitou „obecně přijímaný názor“ – srovnej např. „Rodokmen mytických knížat“.

Poznámky:

Petr Šimík (2005).

Komentář:
   Zástěrova hypotéza
   Na příbuzenství Slavníkovců s Mojmírovci pomýšlel J. Zástěra (1990, s. 101). Pokusil se odpovědět na otázku, odkud Slavníkovci do východních Čech přišli a jak téměř přes noc se stali mocným rodem, který měl příbuzenské vztahy nejen k „Přemyslovcům“, ale dokonce i k saské císařské rodině. Upozornil na zjištění Václava Richtera, že podle tereziánského katastru se na pozemcích v bezprostřední blízkosti mikulčického velkomoravského hradiště nachází názvy „Na Slavniku“, „Na Slavnici“. Tuto Slavnici pak ztotožňuje s lokalitou, uvedenou v Kosmově kronice – Slivnicí, kde ji Kosmas (II, 21) uvádí spolu se Sekyřkostelem a Podivínem (i samostatně – III, 9). Podle Václava Richtera je název Slivnice koruptela, která vznikla ze správného názvu Slavnica při opisování základního originálu Kosmovy kroniky. To by vysvětlovalo původ Slavníkovců, kteří se objevují v Čechách až začátkem druhé poloviny 10. století. Je přirozené, že smrtí Svatopluka (†894) a Mojmíra II. (†906?) rod velkomoravských panovníků z řad moravských Mojmírovců nemusel úplně zaniknout. Pokračovatelé rodu nemohli čelit neustále sílícím nájezdům Maďarů a tak se rozhodli i s ozbrojeným průvodem svých lidí z Mikulčic odejít a přesídlit do východních Čech. Libice, hlavní sídlo Slavníkovců, byla shodně s Mikulčicemi postavena jako nížinný říční hrad na Cidlině již před jejich příchodem. V době knížete Václava o nich ještě není nic známo. Mluví se pouze o zličských knížatech, která vládla z Kouřimi. Jejich suverénní postavení však mizí současně s příchodem Slavníkovců. O rozsahu slavníkovského panství nás informuje Kosmas (I, 27).

   Třeštíkova hypotéza
   O jiné formě příbuzenství Slavníkovců s „Přemyslovci“ uvažoval D. Třeštík (1997, s. 424): „Přemyslovcem byl již Slavníkův otec, snad totožný s comesem Vokem (†968), který mohl být synem nějakého neznámého bratra Bořivojova nebo jeho sestry. Slavníkovci by tedy byli vedlejší větví Přemyslovců“. ... „Slavník se objevil na Libici teprve okolo roku 950 a teprve tehdy si vzal Střezislavu, patrně sestru nebo dceru sousedního kouřimského knížete (Radslava?), ostatně zřejmě již zbaveného svého hradu i vlády“.
   V jedné věci se však D. Třeštík zcela bezpečně mýlil. Comes Vok (†968) nemohl být synem hypotetického Bořivojova bratra nebo jeho sestry, protože by musel umírat bezmála stoletý, ale dejme tomu, že mohl být vnukem či pravnukem některého z nich. A zcela jistě se český historik mýlil i ve svých předpokladech, že otcem Bořivoje byl „snad“ (Kosmův) Hostivít a jeho bratrem či bratrancem dokonce (Kristiánův) Strojmír (D. Třeštík 1997, s. 333 a schéma na s. 425). K tomu srovnej názor J. Žemličky níže. Viz také „Rodokmen mytických knížat“ podle Kosmy, Dalimila a Přibíka Pulkavy. Ani jeden z nich (ani žádný jiný pramen) o Strojmírovi nic neví, ačkoli Kristiánovu legendu znali. Sám Kristián v kap. 2 říká, že Strojmír byl z jejich národa (rozuměj Slovanů českých), „z nich rodem pocházel“, ale současně jej nazývá „nepravým knížetem“, kterého nakonec sami Čechové z vlasti vypudili. Strojmír přitom ani nebyl hlavním hrdinou této pasáže legendy, tím byl Bořivoj. Toho ovšem zase s rodem Čechů spojovalo pouze to, že jeho předka – moudrého oráče, „velmi prozíravého a rozvážného muže“ – Slované čeští „nalezli“. A my už dnes bezpečně víme, že jej „nalezli“ na Moravě. Viz článek „Historie psaná štětcem“ a úvaha „Vznik a původ přemyslovské pověsti“. Kromě toho Strojmír je pouze symbolická postava, která v legendě představuje bavorské křesťanství, které Čechové odmítli, protože mu neporozuměli.

   Strojmír (pokud vůbec existoval) asi nebyl »Přemyslovec«
   „K nepřemyslovským duces mohl patřit Kristiánův Strojmír (quidam dux Ztroymir), žijící od mládí v exilu (vždyť zapomněl mateřskou řeč) a považovaný někdy za Bořivojova příbuzného. Vzpoura jeho stoupenců nebyla totiž jen pohanskou reakcí, nýbrž i pokusem odtisknout Bořivoje a jeho rodinu, o jejichž »přemyslovském« původu   n e p r á v e m  (?) vyslovil pochybnosti W. Wostry (Bořivoj měl být podle něho cizím knížetem dosazeným Svatoplukem), z dohledu nad všemi ostatními českými duces“ (J. Žemlička 2000, s. 269).
   Pro úplnost dodejme, že už Kristiánem převzatý motiv „Proměňme se!“ pro „Strojmírovo povstání“ použil znovu Dalimil, ale až v 72. kap. pro dobu knížete Bedřicha (1179-1189), přičemž Strojmíra přejmenoval na Stanimíra. O jeho případném příbuzenství s tzv. „Přemyslovci“ není řeči. Jde o „putovní“ motiv, který má v Kristiánově legendě zřejmý symbolický význam. Strojmír, povolaný z bavorského exilu, je v ní „protihráčem“ moravského Bořivoje (srovnej R. Turek 1963, s. 145: Stroj-mír × Boři-voj); jde tu nepochybně o „střetnutí“ (či soupeření) moravského a bavorského křesťanství při právě probíhající christianizaci středočeského minivévodství, přičemž snaha bavorské strany vyšla (zatím) naprázdno – Slované čeští totiž „nepravého knížete“ vyhnali. Což ve skutečnosti nejspíš znamenalo, že bavorští kněží museli Čechy opustit, neboť na jednání ve Forchheimu v roce 874 bylo pak zřejmě již definitivně rozhodnuto o Metodějově jurisdikci v Čechách. K tomu srovnej Život sv. Metoděje (X), který popisuje obdobnou situaci na Moravě.

   Kombinace hypotéz
   Onen comes Vok z Třeštíkovy hypotézy ale stejně tak dobře mohl být jedním z potomků některého ze Svatoplukových synů, Mojmíra II. nebo Svatopluka II. L. E. Havlík (1992, s. 264) uvádí: „Nověji badatelé již vícekrát upozornili, že právě od roku 925 (do roku 927) se jakýsi hrabě Mojmír objevuje jako svědek na listinách salcburského arcibiskupa a souběžně též právě od roku 925 (do roku 931) se tam taktéž jako svědek vyskytuje i jakýsi Svatopluk. Byla vyslovena domněnka, že šlo o příslušníky mojmírovské dynastie, snad Mojmíra II. nebo spíše jeho syny, kteří v letech 924-925 uprchli z Moravy. Podle jiných úvah jsou pokládáni za syny onoho »vznešeného a urozeného« Svatopluka z let 898-903, který je někdy ztotožňován se Svatoplukem II.“ Spíše této druhé možnosti by nasvědčoval fakt, že Svatopluk II. byl synem krále Svatopluka a Gisely, sestry bavorského krále Arnulfa (od roku 896 císaře) (L. E. Havlík 1992, s. 202).

   Cinertova hypotéza
   Podle J. Cinerta (2008, s. 260-264) Slavníkovci nemohli pocházet z nějaké vedlejší „přemyslovské“ větve, oddělené od hlavní někdy za knížete Bořivoje, jak se výše domníval D. Třeštík. „Taková větev by v době Boleslava I. byla již beznadějně nevýznamnou a ztracenou rodovou větví, která by nemohla uplatnit nárok na tak významný [východočeský] úděl. Takové úděly se přidělovaly jako náhrada příbuzným majícím případný dědičný nárok na ústřední knížecí stolec v téže generaci, nebo následující. Slavník tedy náležel ke generaci potomků Václava a Boleslava“.
   Protože Boleslavovým synem nebyl, zbývá už jen Václav. O jeho synovi Zbraslavovi se zmiňuje II. staroslověnská legenda. „Zkrácením jména, podobně jako např. Slávek, vznikl Slavník“. Podrobnosti najdete na straně: „Odkud se vzali po roce 950 ve východních Čechách Slavníkovci?“.

Srovnání:
    Údaje pozdní tradice.
1. Rodokmen Mojmírovců dle současného stavu poznání.
2. Rodokmen mytických knížat aneb Kde Kosmas našel jejich jména?
3. Rodokmen „Přemyslovců“ čili pražské větve mojmírovského rodokmenu.
    Břetislav, jeho synové a vnuci aneb Navázal Břetislav „vědomě“ na slavnou velkomoravskou tradici?
    Břetislav a jeho potomci do roku 1230. První tři čeští králové.
4. Rodokmen Karlovců.
5. Rodokmen Otonů.
6. Rodokmen Sálců.
7. Rodokmen Piastovců.
8. Rodokmen Arpádovců.
    Rodokmen Arpádovců – pokračování.
9. Rodokmen Štaufovců.
Bořivojovi synové a vnuci: Kristián, Kosmas, Dalimil, Pulkava, Marignola, Palacký.
„Život svatého knížete velkomoravského Rostislava“. Ke kanonizaci svatého Rostislava pravoslavnou církví (1994).
„Historie psaná štětcem“ aneb Malby ve znojemské rotundě jako historický pramen.
„Lenní hold Břetislava I. králi Jindřichovi III. v Řezně roku 1041“ aneb Lež má krátké nohy.
„Biskupské mitry Spytihněva II. a Vratislava II.“.
„Soběslav I., Jindřich Zdík a znojemská rotunda“ aneb Když se dva perou...
„Rytý nápis na západní stěně znojemské rotundy“ aneb Dobové falzum.
Tabulka   2: „Kosmův obrazový scénář“ aneb Odkud vzal Kosmas námět pro svůj libušopřemyslovský mýtus?
Tabulka   3: „Pokusy historiků a badatelů o »správné« datování Bořivojova křtu podle Kristiánovy smyšlené historky“.
Tabulka 5a: „Věk a období vlády knížat v grafickém znázornění“ (do roku 960).
Tabulka 13: „Životní data prvních tří generací »Přemyslovců« v některých klíčových letech“.
Tabulka 15: „Životní data krále-oráče Rostislava“.
Tabulka 16: „Zdroj Kristiánovy a Kosmovy inspirace“ aneb Bez moravské historie by nebyly ani české mýty!
Tabulka 20: „Křesťanský král-oráč a byzantská misie“ v pozdější písemné a obrazové interpretaci.
Artefakty: „Plaketa velkomoravské kněžny ze Želének“.
Artefakty: „Stříbrný terčík se sokolníkem za Starého Města na Moravě“.
Artefakty: „Slonovinová pyxida z Čiernych Kľačan“.
Symbolika: „Mor – nákaza (epidemie), anebo symbol pohanství?“
Symbolika: „Býk – dobytče, nebo apoštol, kazatel evangelia?“
Symbolika: „Asketa s jelenem, hadem a ptákem“.
Symbolika: „Sokol přinášející vládu-království“.
Symbolika: „Oráčská scéna na malbě ve znojemské rotundě“ aneb Přemyslův konec.
Symbolika: „Tažné zvíře“.
Symbolika: „Přilba jako atribut svatého Václava“.
Symbolika: „Stejná osoba byla zobrazována ve stejném oděvu“.
Symbolika: „Zdvojení postav na jednom obraze“.
Komentáře: „Největší archeologický podvod století“ aneb Pražská archeologická mafie zasahuje.
Komentáře: „Přemyslovský cyklus ve znojemské rotundě“ aneb »Mýliti se« je přece lidské...
Aktuality: „Česká televize mystifikuje diváky“ aneb Český pohanský komiks v moravské křesťanské kapli.
Otázky: „Proč se založení hradu Praha upírá Bořivojovi?“
Otázky: „Je možné, aby na řadovém zobrazení panovníků byly některé postavy dvakrát?“
Otázky: „Mohl být Bořivoj synem Rostislava?“
Otázky: „Mohl být Bořivoj, zřejmě vysoce postavený Moravan a Svatoplukův příbuzný, nepokřtěný?“
Otázky: „Není Bořivojův křest Metodějem opravdu pouze legendou?“ 1. Bořivoj, 2. Ludmila, 3. Strojmír.
Otázky: „Co chtěl říci Kristián, když Metodějovými ústy předpověděl Bořivojovi: »Staneš se pánem pánů svých!«?“
Otázky: „Proč bavorská recenze václavské legendy Crescente vynechala Bořivoje?“
Otázky: „Mohl Spytihněv usednout na stolec otcovský jako pohan?“
Otázky: „Jak starý je hrob K1 ve Svatovítské rotundě? Je starší, nebo mladší než sama rotunda?“
Otázky: „O čem svědčí kousky malty nalezené v zásypu hrobu K1?“
Otázky: „Jak staří umírali staří »Přemyslovci«?“
Otázky: „Odkud se vzali po roce 950 ve východních Čechách Slavníkovci?“
Úvahy: „Vznik a původ přemyslovské pověsti“.
„Mytičtí Přemyslovci – literární fikce, nebo historická věda?“ (1. moravská historie, 2. Kristián, 3. Kosmas).
   • F. Palacký (1848), • R. Turek (1963), • A. Friedl (1966), • V. Karbusický (1995), • D. Třeštík (2006, 2009).

Literatura:
• Bertold Bretholz: Die Chronik der Böhmen des Cosmas von Prag. Monumenta Germaniae Historica (MGH), nova series II, Berlin 1923.
• Záviš Kalandra: České pohanství. Fr. Borový, Praha 1947.
• Karel Hrdina: Kosmova kronika česká. Melantrich, Praha 1949.
• Oldřich Králík (ed.): Nejstarší legendy přemyslovských Čech. Vyšehrad, Praha 1969.
• Kosmova kronika česká. Ed. Karel Hrdina-Marie Bláhová, Svoboda, Praha 1972.
• Jaroslav Zástěra: Znojemská rotunda a Velká Morava. Vl. nákl. aut., Brno 1990.
• Lubomír E. Havlík: Kronika o Velké Moravě. Jota, Brno 1992.
• Vladimír Karbusický: Báje, mýty, dějiny. Nejstarší české pověsti v kontextu evropské kultury. MF, Praha 1995.
• Dušan Třeštík: Počátky Přemyslovců. Vstup Čechů do dějin (530-935). NLN, Praha 1997.
• Josef Sadílek: Kosmovy staré pověsti ve světle dobových pramenů (antické a biblické motivy). Petrklíč, Praha 1997.
• Marie Bláhová-Jan Frolík-Naďa Profantová: Velké dějiny zemí Koruny české, I. sv. do roku 1197. Paseka, Praha a Litomyšl 1999.
• Josef Žemlička: Rod Přemyslovců na rozhraní 10. a 11. století. In: Kol. aut.: Přemyslovský stát kolem roku 1000. Na paměť knížete Boleslava II. († 7. února 999). Eds. L. Polanský, J. Sláma, D. Třeštík. NLN, Praha 2000, s. 267-273.
• Dušan Třeštík: Mýty kmene Čechů (7.-10. století). Tři studie ke „starým pověstem českým“. NLN, Praha 2003.
• Petr Šimík: Nový pohled na ikonografii 3. pásu maleb v rotundě sv. Kateřiny ve Znojmě. Znojemská rotunda. Malby v národní kulturní památce Rotunda sv. Kateřiny a výsledky současného výzkumu. Sborník z 2. mezinárodní odborné konference o rotundě, Znojmo 25.-26.6.2003. Město Znojmo 2004, s. 78-123.
• Petr Šimík: Pocházel kníže Bořivoj, zakladatel pražského hradu, z Moravy? Moravský historický sborník, Ročenka Moravského národního kongresu 2002-2005. MNK, Brno 2006, s. 329-407, bar. příl. I-V s. 38-42.
• Jan Cinert: Bylo to jinak. Jiný výklad mytologie. Nový pohled na Staré pověsti české. Skutečný příběh knížete Václava. Vlastním nákladem autora, Praha 2008.