MM - otázky - Kristián, nebo E. Vlček?

MORAVIA MAGNA

MOHL BÝT BOŘIVOJ,
ZŘEJMĚ VYSOCE POSTAVENÝ MORAVAN
SPŘÍZNĚNÝ SE SVATOPLUKEM, NEPOKŘTĚNÝ?

PŘÍBUZENSTVÍ „PŘEMYSLOVCŮ“ S MOJMÍROVCI,
NEBO BOŘIVOJŮV KŘEST PODLE KRISTIÁNA?

• „Luděk Galuška (1996)“
   Z antropologicko lékařského průzkumu kosterních pozůstatků z hrobu K1-Bořivoje (E. Vlček 1982) ve Václavově svatovítské rotundě na Pražském hradě a z hrobu 12/59-Svatopluka (L. Galuška 1996) v samostatné hrobní kapli církevního komplexu na sadské výšině u Uherského Hradiště vyplývá jistý náznak genetické vazby pražských „Přemyslovců“ s moravskými Mojmírovci (E. Vlček 1995). Moravskému archeologovi L. Galuškovi z tohoto Vlčkova zjištění vychází, pokud vyloučíme náhodu, jedna ze dvou hypotetických možností:
   A. původ českých „Přemyslovců“ by mohl spočívat na Moravě,¹
   B. mrtvý z hrobu 12/59 by pocházel od Vltavy.²
   „Nelze ovšem vyloučit ani zjevné historické souvislosti. Pokud vyjdeme ze situace 80. až 90. let 9. století, kdy území Čech bylo připojeno k Velké Moravě³ a říše Moravanů se nacházela na nejvyšším stupni svého vývoje,⁴ pak se první domněnka nejeví tak nereálnou“ – uvedl L. Galuška (1996, s. 124).
   Otázky vyvstaly L. Galuškovi poté, co se pokusil první možnost uvést do souladu s Kristiánovou historkou o pokřtění Bořivoje,⁵ kterou považuje za „historický fakt a skutečnost“ (jako ostatně i řada dalších historiků a badatelů),⁶ stejně jako jeho „opětovné dosazení na stolec Svatoplukem“ po domnělé pohanské reakci jeho „soukmenovců“:⁷

   1. „Mohl by být zřejmě vysoce postavený Moravan, spřízněný se Svatoplukem, nepokřtěný?“
   2. „Mohlo by se s ním jednat tak ponižujícím způsobem, jak se jednalo s Bořivojem před jeho křtem?“
   3. „Mohli by na knížecím stolci Čechů zůstat potomci cizího, dosazeného panovníka v době, kdy se Čechy opět dobrovolně poddaly vládě Franků?“

   „Příliš mnoho otázek a málo alespoň pravděpodobných odpovědí na řešení tak závažné problematiky“ – uzavřel pro sebe celou záležitost L. Galuška (1996, s. 124-125) a „hodil flintu do žita“, i když „měl dobře nabito“. Nejdřív se měl asi jednoznačně rozhodnout: „Byl Bořivoj vysoce postavený Moravan spřízněný se Svatoplukem, anebo měl české soukmenovce?“ Obě varianty nemohou platit současně, když se navzájem vylučují: buď příbuzní, anebo dodatečný křest! Pak by mohl tuto „tak závažnou problematiku“ poměrně velmi snadno vyřešit. Jistě by pak také svoje tři otázky výše formuloval jinak.
   Pro dosavadní většinový (?) názor, že Bořivoj měl starobylé české předky, nelze nalézt žádnou jinou oporu, než Kristiánův zárodek přemyslovské pověsti. A to jen díky tomu, že naši odborníci spatřují v Přemyslově „vzdělávání polí“ pohanskou symboliku.⁸ Jedná se ovšem o vzdělávání Božích polí, čili o šíření křesťanství.⁹ Tímto křesťanským oráčem, kterého tehdy podle Kristiána Slované čeští někde „nalezli“, mohl být jen král-oráč Rostislav, který na Moravu pozval byzantské věrozvěsty Konstantina a Metoděje.¹⁰ Pokud si z jeho potomků vladaře v čelo stavěli, „až konečně“ se dostalo i na Bořivoje, mohlo se to jako prvního týkat právě jen Bořivoje, protože mezi něj a krále Rostislava se již žádná další generace nevejde (natož několik), jak vyplývá z jejich známých životních dat (tab. 5a). Všechny okolnosti nasvědčují tomu, že Bořivoj (875-888) skutečně pocházel z Moravy, že musel být synem moravského krále-oráče Rostislava (846-870), a musel být proto také pokřtěný hned v raném věku (před rokem 853, tzn. více než 10 let před příchodem Metoděje na Moravu).¹¹
   První dvě Galuškovy otázky jsou tím zodpovězeny. Jeho třetí otázka není formulována přesně (vládě Franků se nepoddaly Čechy, ale knížata Čechů) a obsahuje (mylnou) premisu, že Bořivoj byl do Čech dosazen Svatoplukem. Kristián (kap. 2) však výslovně říká, že sami Slované čeští si nalezli svého oráče, z jehož potomků „sobě vladaře čili vévody v čelo stavěli“ (Bořivoje), a po údajné pohanské reakci, kdy se před svými nepřáteli ustranil na Moravu, „bývalého vévodu sobě přivedli a na jeho místo dosadili“. I Kosmas (I, 5) přece zdůrazňuje, že si Čechové „cizího“ knížete sami vyžádali! Také z II. stsl. legendy vyplývá, že Čechové se pro přijetí moravského křesťanství rozhodli sami a dobrovolně, i když se v ní mluví až o křtu Spytihněva. Tato legenda je totiž pouze převyprávěním tendenční Gumpoldovy legendy. To nevylučuje fakt, že Bořivoj přišel z Moravy jako křesťanský kníže pokřtěný hned v raném věku. Vzhledem k tomu, že Čechové se dobrovolně rozhodli pro přijetí křesťanství z Moravy, Bořivojovi synové mohli zůstat na pražském otcovském stolci, i když po Svatoplukově smrti (†894) odpadli od království Moravanů, neboť se v roce 895 poddali králi Arnulfovi,¹² resp. právě proto!

Jedině přijetím výše navrženého řešení oné zmíněné „závažné problematiky“ lze vysvětlit i další „záhady“ zjevující se v moravské a české historii, hagiografii a mytologii, např. proč se založení hradu jménem Praha v přemyslovské pověsti upírá Bořivojovi, zejména však proč Bořivoje, prvního křesťanského knížete Čechů, vynechala nejstarší latinsky psaná bavorská recenze václavské legendy Crescente (po roce 974). Nebylo to kvůli údajnému křtu Metodějem, což si vymyslil Kristián až o 20 let později (993), ale nepochybně proto, že bavorský legendista Bořivoje nepovažoval za českého knížete, když byl z Moravy a navíc byl synem největšího nepřítele bavorské církve, krále Rostislava.¹³ Tím se také vysvětluje, proč jméno Goriwei chybělo v prvních recenzích Fuldských análů ve zprávě k roku 872 o boji pěti českých knížat s Franky kdesi u Vltavy a bylo tam připsáno až dodatečně jako marginálie na počátku 10. století, když analista zjistil, že Bořivoj (875-888) skutečně knížetem Čechů byl.¹⁴ Můžeme tedy tuto „při“ rozhodnout konstatováním, že antropolog Emanuel Vlček (1995, s. 206-207) se rozhodně nemýlil, když při zkoumání kosterních pozůstatků z hrobů K1-Bořivoje a 12/59-Svatopluka zjistil mezi nimi možnou genetickou vazbu:¹⁵

„Bořivoj, první křesťanský kníže Čechů,
byl syn moravského krále-oráče Rostislava
a tudíž Svatoplukův bratranec“.¹⁶

Petr Šimík (2005).

Poznámky:

1 –	Této první možnosti přizvukuje i patrně nejstarší staroslověnská legenda „O pustynnike Ivaně“ sepsaná hlaholicí v Čechách před rokem 921, v níž je Bořivoj nazván kníže moravský. Srovnej např. L. E. Havlík (1994, s. 55).
2 –	To je vzhledem k historickým souvislostem vyloučeno. Český archeolog M. Lutovský (1997, s. 187) však vymyslel ještě třetí možnost s moravským exulantem pohřbeným v hrobu K1. Ta se však ve skutečnosti kryje s Galuškovou variantou „A“, neboť bylo prokázáno, že onen „moravský exulant“ pohřbený v hrobu K1 je příbuzný s tzv. „Přemyslovci“. Srovnej „Rodokmen »Přemyslovců«“.
3 –	Moravský kníže Bořivoj usedl na pražský stolec asi v roce 875 (tzn. po jednání ve Forchheimu roku 874), kdy bylo dosavadní vévodství Čechů připojeno ke Svatoplukovu království Moravanů, což potvrzují Reginonovy zprávy k roku 876 a 890. L. Galuška se domnívá, že to bylo teprve v 80. až 90. letech 9. století. Neuvádí sice, o co svoji (mylnou) domněnku opírá, ale shoduje se v tomto názoru s N. Profantovou (1996, s. 39) a D. Třeštíkem (1997, s. 338) – je to tedy „vědecké“ –, kteří Svatoplukovo dobytí Čech a údajný Bořivojův křest Metodějem kladou svorně do roku 883. To je ovšem v zásadním rozporu s Kristiánovým textem, z něhož tito odborníci vycházejí. V něm je totiž Bořivoj v době údajného křtu *iuvenis* – jinoch, mladík. Jenže v roce 883 mu bylo 32 let a zbývalo mu pouhých 5 let života. Tehdy již také rozhodně nebyl žádný iuvenis. Kristián (kap. 2) nechává Bořivoje pokřtít arcibiskupem Metodějem na Svatoplukově dvoře ještě před jeho sňatkem s Ludmilou (871) a narozením synů, Spytihněva (872) a Vratislava (874), o nichž se zmiňuje až v následující 3. kapitole. N. Profantová a D. Třeštík by tak z Bořivojových synů udělali nemanželské děti. Tento nesmysl o Bořivojově křtu v roce 883 pak od D. Třeštíka vedle L. Galušky (1996, s. 124; 2004, s. 116; 2009, s. 14) opsal i Z. Měřínský (2006, s. 840-854). Srovnej tab. 6: „Životní data kněžny Ludmily“. Ke sňatku Bořivoje s Ludmilou viz „Fuldské anály k roku 871“ a „Granum k roku 894“ (po přepočtu 871) o Bořivojově křtu (?), spíše však sňatku (!).
4 –	Viz mapka: „Územní vývoj Velké Moravy za Rostislava a Svatopluka“ a tam porovnej středočeské minivévodství prvních „Přemyslovců“ se Svatoplukovým královstvím Moravanů.
5 –	Za fakt a skutečnost považuje L. Galuška (1996, s. 124-125) Kristiánem popsaný Bořivojův křest až v jeho dospělém věku, jako kdyby legendy byla nějaká literatura faktu. Kristián (992-994), stejně jako legendisté před ním, o jeho křtu nemohli vůbec nic vědět, když o něm nevěděl pouhé 3 roky po údajném křtu ani Metodějův životopisec (886) a musel vzít za vděk pokřtěním nejmenovaného vislanského knížete (ŽM XI). Tak významný politický akt by jistě nevynechal, zejména, když samotný král Svatopluk měl u něj figurovat coby Bořivojův kmotr, jak Kristiánovu smyšlenou historku ještě iniciativně vylepšili D. Třeštík (1997, s. 335, 445) a J. Sláma (2001, s. 350, pozn. 7).
6 –	Tab. 3: „Pokusy historiků a badatelů o »správné« datování Bořivojova křtu dle Kristiánovy smyšlené historky“.
7 –	L. Galuška dokonce nepochybuje ani o Bořivojově opětovném dosazení na pražský stolec Svatoplukem po údajné „pohanské reakci jeho soukmenovců“, o níž sice Kristián (kap. 2) píše, ale o Svatoplukově podílu na jeho znovuuvedení na stolec, tak jako jiné prameny, neví nic. To už je jen Galuškova vlastní dedukce bez jakékoliv opory v pramenech (srovnej názor N. Profantové). Také výraz „soukmenovci“ o Češích ve vztahu k Bořivojovi Kristián nikdy nepoužil. Podle Kristiána sami Čechové, šlechetní Bořivojovi stoupenci, „potom na Moravu pospíšivše, bývalého vévodu sobě* přivedli a na jeho místo dosadili“. Považuje-li L. Galuška Bořivoje za vysoce postaveného Moravana, pak lze stěží mluvit současně o jeho českých „soukmenovcích*“. Zde by se asi měl jednoznačně rozhodnout buď pro „nažraného vlka“, anebo pro „celou kozu“. To by ovšem vyžadovalo jistou dávku o d v a h y . Srovnej „Rodokmen Mojmírovců“.
8 –	Viz Kristiánova verze přemyslovské pověsti.
9 –	Srovnej Pavlův první list Korintským (1K 3, 9): „Jsme spolupracovníci na Božím díle, a vy jste Boží pole...“. Je tedy zřejmé, že podle Kristiána Čechové „na radu hadačky panny“ hledali knížete, který by v jejich zemi zavedl křesťanství. Zatímco u Kristiána jej podle její rady „nalezli“ na Moravě v podobě křesťanského krále-oráče Rostislava, a nikoho jiného svým oráčem Přemyslem Kristián nemohl na konci 10. století myslet (viz kap. 1), u Kosmy (I, 6) o 120 let později již moudrého oráče Čechové hledali a našli v severozápadních Čechách, právě ve vsi Stadice (viz mapka), vsi oráčů a pastýřů. I v Kosmově podání tedy oráč zůstal, z pohledu středních Čech, „cizinec“. Kdo je oním Kosmovým „cizincem“? V Písmu jsou tím myšleni křesťané mezi nevěřícími – viz citace níže. Srovnej slova proroka Izajáše (Iz 60, 10): „Cizinci* vystavějí tvé hradby a jejich králové ti budou k službám“. Zakladatelem hradu jménem Praha byl Bořivoj, kníže moravský, potomek onoho „cizího*“ oráče, neboli syn krále-oráče Rostislava. Ten dal skutečně vystavět pražské hradby (P. Šimík 2006, s. 343, 363, 380). Srovnej článek: „Proč se založení hradu Praha upírá Bořivojovi?“
10 –	Srovnej vyobrazení krále-oráče Rostislava a Konstantina s Metodějem po jeho boku na malbě ve znojemské rotundě v článku „Historie psaná štětcem“ aneb Malby ve znojemské rotundě jako historický pramen a „Oráčská scéna na malbě ve znojemské rotundě“ aneb Přemyslův konec.
11 –	K životním datům Rostislava a Bořivoje viz tab. 16: „Zdroj Kristiánovy a Kosmovy inspirace“ aneb Bez moravské historie by nebyly ani české mýty.
12 –	Viz zpráva Fuldských análů k roku 895. Srovnej „Rodokmen Karlovců“.
13 –	Spytihněv je v této staroslověnské Proložní legendě vynechán buď kvůli celkovému krácení textu, anebo ztratil legendistovy sympatie tím, že se v roce 895 poddal v Řezně Arnulfovi (viz dále pozn. 17) a snad zde přijal i křest (D. Třeštík 1997, s. 322-323, 336), o němž mluví bavorská Crescente a Gumpold. V očích staroslověnského legendisty se možná kvůli tomu stal „černou ovcí“ v rodině. Ve znojemské rotundě jej malíř podal jako jediného z vyobrazených knížat se šikmo pruhovaným štítem (A. Friedl 1966, obr. 68). Protože na jeho štít Bořivoj ukazuje prstem (A. Friedl 1966, bar. obr. V za s. 32, detail obr. 86), vyjadřuje Spytihněvův štít nějakou vlastnost, o níž jeho otec věděl (P. Šimík 2006, s. 399 obr. 10, bar. příl. s. 42 obr. V). Pak to nemohlo být „poddání se Arnulfovi“ (895), k němuž došlo až po Bořivojově smrti (†888), muselo se tedy jednat o Spytihněvův křest. Zřejmě jej Bořivoj nedal pokřtít úmyslně, aby mu tak v případě pohanské reakce zajistil nástupnictví (D. Třeštík 1997, s. 322-323). Spytihněv tedy nejspíš přijal křest až jako vládnoucí kníže. Což bylo pak zaznamenáno i na malbě ve znojemské rotundě a naznačeno šikmo pruhovaným štítem v ruce Spytihněvově (na celé malbě se vyskytuje jen u tohoto jediného knížete). Z toho pak také ale plyne, že Bořivoj usedl na pražský stolec v roce 875 jako křesťan, neboť má v ruce štít s puklicí, a že nás Kristián o b e l h a l . Z podobných důvodů jako je v uvedené staroslověnské ludmilské legendě vynechán Spytihněv, vynechaly latinské legendy Crescente (po 974) a Gumpold (983) zase opačně Bořivoje, knížete moravského, křesťana „řeckého vyznání“, jak to zaznamenala patrně nejstarší v Čechách hlaholicí sepsaná staroslověnská legenda „O pustynnike Ivaně“ (před 921). Oba tyto legendistické směry sjednotil asi až latinsky píšící Kristián (992-994), bratr panujícího knížete Boleslava II. a Bořivojův pravnuk, který jmenuje oba, Bořivoje i Spytihněva, a dosavadním latinským legendám bere vítr z plachet tím, že nechává pokřtít již Spytihněvova otce Bořivoje, ovšem také až jako vládnoucího knížete, tzn. v jeho dospělém věku, a to přímo moravským arcibiskupem Metodějem. Kdy k tomuto údajnému křtu „přesně“ došlo? Kristián v roce 993 napsal, že to bylo v době, kdy se Bořivoj „skvěl nejkrásnější podobou a květem nejlepšího mládí“. Teprve v následující 3. kapitole uvádí, že měl manželku Ludmilu, která „dala pak tomuto knížeti tři syny a toliktéž dcer“. Rok narození synů – Spytihněv 872 a Vratislav 874 – můžeme určit na základě Vlčkova antropologicko lékařského průzkumu jejich kosterních pozůstatků a z něj stanoveného dožitého věku (viz tab. 12) a ze známého data jejich úmrtí. K údajnému Bořivojovu křtu by pak muselo dojít v roce 871 nebo dříve. Srovnej „Granum k roku 894“ (po přepočtu 871) o Bořivojově křtu (?), spíše však sňatku (!). V tom případě, měl-li se podle Kristiána odehrát na Svatoplukově dvoře, je Metodějova přítomnost při něm zcela v y l o u č e n a – v té době byl konfinován bavorskými biskupy v některém z bavorských klášterů (Ellwangen či Reichenau) – viz L. E. Havlík (1992, s. 162n). R. Turek (1963, s. 145) se proto domníval, že ke křtu by muselo dojít „na rozhraní let 869 a 870“ ještě před Metodějovým uvězněním. Musel by se pak odehrávat na dvoře krále Rostislava. To však D. Třeštík (1987, s. 567; 2000, s. 89) opakovaně kategoricky odmítl. Kosmas v roce 1120 Bořivojův křest stanovil zjevně chybně k roku 894. Tehdy byli Metoděj (†885) i Bořivoj (†888) již několik let po smrti. „Správné“ určení data křtu podle smyšlené Kristiánovy historky se pak stalo oblíbeným námětem prací našich i zahraničních historiků a badatelů – viz tab. 3: „Pokusy historiků a badatelů o »správné« datování Bořivojova křtu podle Kristiánovy smyšlené historky“.
14 –	Srovnej zprávu Fuldských análů k roku 872. Analista si to mohl ověřit např. v latinské verzi staroslověnské legendy „O pustynnike Ivaně“ (před rokem 921), jejímž autorem by hypoteticky mohl být biskup Gorazd, „dobře obeznalý v latinských knihách“ (ŽM XVII), jenž by podle Kosmových anagramů měl být totožný s knězem Učenem. Ten je jmenován v legendě Crescente a ve II. stsl. legendě jako Václavův učitel latiny na Budči.
15 –	Eventuální genetickou vazbu, resp. příbuzenství mezi Mojmírovci a pražskými „Přemyslovci“, tj. mezi Svatoplukem a Bořivojem, potvrzují i zjištění L. E. Havlíka o moravském původu Bořivoje v písemných pramenech. Oporu mají v hrobech na Levém Hradci s nálezy prokazatelně zakotvenými v kultuře Velké Moravy. Příslušníci této nepočetné skupiny jsou obdobným způsobem prokázáni i na Budči z pohřebiště v okolí rotundy sv. Petra, jediné stojící stavby navázané bezprostředně na velkomoravskou architekturu (J. Frolík-Z. Smetánka 1997, s. 35-39). Zde, podle D. Třeštíka (1997, s. 364-366), sídlila kněžna Ludmila, vdova po knížeti Bořivojovi. A možná i biskup Gorazd, snad Bořivojův bratr, jenž mladého kněžice Václava učil knihám slovanským a latinským, v legendě Crescente a ve II. stsl. legendě pak nazývaný Učen. Ke ztotožnění biskupa Gorazda s knězem Učenem viz Kosmovy anagramy. A konečně tu máme také tři pohřebiště velkomoravského typu v severním předpolí Pražského hradu: v Lumbeho zahradě, v areálu Jízdárny a v Královské zahradě (J. Frolík-Z. Smetánka 1997, s. 65, 66-71; D. Třeštík 1997, s. 340). Uvedené hroby a pohřebiště přesvědčivě dokládají přítomnost Bořivojovy moravské knížecí družiny na všech třech zmíněných lokalitách. Všechny výše uvedené skutečnosti, které do sebe logicky přesně zapadají a dávají smysl jen v případě, že Bořivoj pocházel z Moravy, současně vyvracejí – některými našimi odborníky sice mylně předpokládaný a nedoložitelný, o to více propagovaný – Bořivojův původ z Čech, jeho starobylé české předky a jeho pozdní křest Metodějem.
16 –	Protože z historických pramenů víme, že Svatopluk byl Rostislavův synovec (Fuldské anály k roku 869, 870 a 871, Kristián, kap. 1), musel být současně také bratranec jeho syna Bořivoje. Viz „Rodokmen Mojmírovců“. Tím, že Svatopluk a Bořivoj nebyli přímí příbuzní, se vysvětluje, proč „jasně geneticky vázaný specifický znak mezi oběma jedinci nalezen nebyl“, i když měli zcela shodnou krevní skupinu („B“), stejnou anomálii vnějšího zvukovodu a další podobnostní shody (E. Vlček 1995, s. 206-207) – viz tab. 5b.

Petr Šimík (2006).

Citace:
První list Petrův (1P 2, 11-17)
Křesťané mezi nevěřícími
(11) Milovaní, v tomto světě jste cizinci bez domovského práva. Prosím vás proto,
zdržujte se sobeckých vášní, které vedou boj proti duši,
(12) a žijte vzorně mezi pohany; tak aby ti, kdo vás osočují jako zločince,
prohlédli a za vaše dobré činy vzdali chválu Bohu »v den navštívení«.
(13) Podřiďte se kvůli Pánu každému lidskému zřízení – ať už králi jako svrchovanému vládci,
(14) ať už místodržícím jako těm, které on posílá trestat zločince a odměňovat ty, kteří jednají dobře.
(15) Taková je přece Boží vůle, abyste dobrým jednáním umlčovali nevědomost nerozumných lidí.
(16) Jste svobodni, ale ne jako ti, jímž svoboda slouží za plášť nepravosti, nýbrž jako služebníci Boží.
(17) Ke všem lidem mějte úctu, bratrstvo milujte, Boha se bojte, krále ctěte.

Srovnání:
Mapky: „Územní vývoj Velké Moravy za Rostislava a Svatopluka“.
„Rodokmen Mojmírovců“ dle současného stavu poznání.
„Rodokmen mytických knížat“ aneb Kde Kosmas našel jejich jména?
„Historie psaná štětcem“ aneb Malby ve znojemské rotundě jako historický pramen.
„Rytý nápis na západní stěně znojemské rotundy“ aneb Dobové falzum.
„Bořivoj – Svatoplukův místodržící v Čechách“.
„Kníže Bořivoj v písemných pramenech a problematika jeho hrobu“.
Bořivojův křest v legendách: Kristián, Fuit, Proložní ludmilská, Diffundente sole.
Bořivojův křest v kronikách: Kosmas, Dalimil, Pulkava, Marignola, Neplach, „Granum“, Palacký.
Tabulka   3: „Pokusy historiků a badatelů o »správné« datování Bořivojova křtu dle Kristiánovy smyšlené historky“.
Tabulka   4: „Životní data knížat podle legend“.
Tabulka 5b: „Srovnání životních dat a doby vlády Svatopluka a Bořivoje“.
Tabulka 12: „Dožitý věk knížat podle výsledků Vlčkova antropologicko lékařského průzkumu“.
Tabulka 13: „Průběžný věk členů prvních tří generací »Přemyslovců« v některých klíčových letech“.
Tabulka 14: „Srovnání Kristiánovy a Kosmovy verze přemyslovské pověsti“.
Tabulka 15: „Životní data krále-oráče Rostislava“.
Tabulka 16: „Zdroj Kristiánovy a Kosmovy inspirace“ aneb Bez moravské historie by nebyly ani české mýty!
Tabulka 20: „Křesťanský král-oráč a byzantská misie“ v pozdější písemné a obrazové interpretaci.
Artefakty: „Plaketa velkomoravské kněžny ze Želének“.
Artefakty: „Stříbrný terčík se sokolníkem ze Starého Města na Moravě“.
Artefakty: „Slonovinová pyxida z Čiernych Kľačan“.
Symbolika: „Mor – nákaza (epidemie), anebo symbol pohanství?“
Symbolika: „Býk – dobytče, nebo apoštol, kazatel evangelia?“
Symbolika: „Asketa s jelenem, hadem a ptákem“.
Symbolika: „Sokol přinášející vládu-království“.
Symbolika: „Oráčská scéna na malbě ve znojemské rotundě“ aneb Přemyslův konec.
Symbolika: „Tažné zvíře“.
Symbolika: „Přilba jako atribut svatého Václava“.
Symbolika: „Stejná osoba byla zobrazována ve stejném oděvu“.
Symbolika: „Zdvojení postav na jednom obraze“.
Komentáře: „Největší archeologický podvod století“ aneb Pražská archeologická mafie zasahuje.
Komentáře: „Přemyslovský cyklus ve znojemské rotundě“ aneb »Mýliti se« je přece lidské...
Aktuality: „Česká televize mystifikuje diváky“ aneb Český pohanský komiks v moravské křesťanské kapli.
Aktuality: „Nově otevřený Památník Velké Moravy ve Starém Městě“ aneb Budeme následovat »lživé učitele«?
Otázky: „Proč se založení hradu Praha upírá Bořivojovi?“
Otázky: „Je možné, aby na řadovém vyobrazení panovníků byly některé postavy zdvojeny?“
Otázky: „Mohl být Bořivoj synem Rostislava?“
Otázky: „Není Bořivojův křest Metodějem opravdu pouze legendou?“ 1. Bořivoj, 2. Ludmila, 3. Strojmír.
Otázky: „Co chtěl říci Kristián, když Metodějovými ústy předpověděl Bořivojovi: »Staneš se pánem pánů svých!«?“
Otázky: „Proč bavorská recenze legendy Crescente vynechala Bořivoje?“
Otázky: „Mohl Spytihněv usednout na stolec otcovský jako pohan?“
Otázky: „Jak staří umírali staří »Přemyslovci«?“
Otázky: „Jak starý je hrob K1 ve Svatovítské rotundě? Je starší, nebo mladší než sama rotunda?“
Otázky: „O čem svědčí kousky malty nalezené v zásypu hrobu K1?“
Otázky: „Odkud se vzali po roce 950 ve východních Čechách Slavníkovci?“
Úvahy: „Vznik a původ přemyslovské pověsti“.
„Mytičtí Přemyslovci – literární fikce, nebo historická věda?“ (1. moravská historie, 2. Kristián, 3. Kosmas).
   • F. Palacký (1848), • R. Turek (1963), • A. Friedl (1966), • V. Karbusický (1995), • D. Třeštík (2006, 2009).

Literatura:
• Kristián: Legenda „Život a umučení svatého Václava a svaté Ludmily, báby jeho“.
• Oldřich Králík (ed.): Nejstarší legendy přemyslovských Čech. Vyšehrad, Praha 1969.
• Jaroslav Ludvíkovský: Kristiánova legenda. Vyšehrad, Praha 1978.
• Jaroslav Zástěra: Znojemská rotunda a Velká Morava. Vl. nákl. aut., Brno 1990.
• Lubomír E. Havlík: Svatopluk Veliký, král Moravanů a Slovanů. Jota, Brno 1994.
• Emanuel Vlček: Honosný hrob velmože v Sadech u Uherského Hradiště. Moravský historický sborník, Ročenka Moravského národního kongresu 1993-1994. MNK, Brno 1995, s. 167-211.
• Luděk Galuška: Uherské Hradiště-Sady. Křesťanské centrum říše velkomoravské. MZM, Brno 1996, s. 122-125.
• Emanuel Vlček: Nejstarší Přemyslovci. Fyzické osobnosti českých panovníků. Atlas kosterních pozůstatků prvních sedmi historicky známých generací Přemyslovců s podrobným komentářem a historickými poznámkami. Vesmír, Praha 1997.
• Dušan Třeštík: Počátky Přemyslovců. Vstup Čechů do dějin (530-935). NLN, Praha 1997.
• Michal Lutovský: Hroby knížat. Kapitoly z českých dějin a hrobové archeologie. Set Out, Praha 1997.
• Marie Bláhová-Jan Frolík-Naďa Profantová: Velké dějiny zemí Koruny české, I. sv. do roku 1197. Paseka, Praha a Litomyšl 1999.
• Jaroslav Brůžek-Vladimír Novotný: Jak staří umírali staří Přemyslovci aneb Jak přesná je přesnost určení věku jedince podle kostry. Vesmír 78 (129), č. 8, 1999, s. 453-455.
• Dušan Třeštík: Vznik přemyslovského státu a jeho „politického“ národa (I. a II.). DaS 2000, č. 4 a 5, s. 6-11 a 29-32.
• Jiří Sláma: K údajnému moravskému původu knížete Bořivoje. Velká Morava mezi Východem a Západem, Sborník mezinárodní vědecké konference, 28.9.-1.10.1999 Uherské Hradiště-Staré Město, edd. L. Galuška, P. Kouřil, Z. Měřínský, Spisy Arch. ústavu AV ČR Brno 17, Brno 2001, s. 349-353.
• Luděk Galuška: Slované – doteky předků. O životě na Moravě 6.-10. století. MZM v Brně, obec Modrá a Krajská knihovna Františka Bartoše 2004.
• Petr Šimík: Pocházel kníže Bořivoj, zakladatel Pražského hradu, z Moravy? Moravský historický sborník, Ročenka Moravského národního kongresu 2002-2005. MNK, Brno 2006, s. 329-407.
• Luděk Galuška-Ivo Frolec: Průvodce expozicí Velká Morava. Slovácké muzeum v Uherském Hradišti 2009.

aktuality • zajímavosti • kontakt • naše cíle • ohlasy • sponzoři • archiv
mýty a pověsti • legendy • kroniky • dokumenty • jiné texty
lokality • archeologie • hroby • antropologie • historie • otázky
jazyk • písmo • písemnictví • víra • symbolika • artefakty • vlivy
mapky • plánky • tabulky • rodokmeny • osobnosti
úvahy • komentáře • odkazy • časová osa • rejstřík • obsah