MM - hroby - 12/59 Svatopluk

MORAVIA MAGNA

PROBLEMATIKA HROBU KNÍŽETE SVATOPLUKA

ÚVAHY NAD DOSAVADNÍMI POZNATKY
Luděk Galuška

   [Pokračování ...].
   (124) Závěry E. Vlčka jsou velmi zajímavé, podnětné a přímo vybízejí k úvahám mnohdy i zásadního významu. Ta úvodní se dotýká Svatoplukova stáří v době jeho smrti, tedy v roce 894.
   První historicky doložená zmínka o Svatoplukovi pochází z roku 869. Fuldské anály uvádějí, že franský císař Ludvík „Bavorům přikázal, aby šli na pomoc Karlomanovi proti Svatoplukovi, synovci Rostislavovu“. K témuž roku vzpomíná Svatopluka jako spoluadresáta dopisu od papeže Hadriána legenda „Žičije Mefodija“.¹ Poměrně bezpečně máme tedy doloženo 25 let Svatoplukova života ukončených smrtí. Otázkou zůstává délka jeho života před rokem 869, kdy už alespoň nějakou dobu byl Rastislavovým zastupujícím vládcem na Nitransku. Aktivitu před inkriminovaným obdobím asi příliš nevyvíjel, protože se neuvádí ani v souvislosti s pravděpodobnějším zvacím dopisem císaři Michalu III., ani s žádnou vojenskou operací Rastislava proti Východofranské říši v letech 865-866. Je to zarážející, víme-li o jeho pozdější ctižádosti a výbojnosti. Vysvětlení shledáváme v tom, že vzestup Svatoplukovy kariéry lze klást až do 2. poloviny 70. let, neboť před tím byl asi příliš mladý na to, aby mohl dělat spoluvladaře takové osobnosti, za jakou lze Rastislava považovat. Přikláněli bychom se proto k možnosti, že při vystoupení Svatopluka z anonymity mu mohlo být okolo 20 až 25 let. V době smrti se tedy jeho věk mohl pohybovat mezi 45 až 50 lety. To je mnoho na to, abychom moravského vladaře ztotožnili s nebožtíkem z hrobu 50 od mikulčické dvouapsidové rotundy, neboť ten měl být v době smrti 30-40letý, ale právě tolik, kolik předpokládá E. Vlček u jedince pochovaného v sadské hrobce 12/59.²

Obr. 1. Uherské Hradiště-Sady. Rekonstrukce nálezové situace velkomoravské hrobky 12/59.
Legenda: A – nadhled, B – boční pohled, C – čelní pohled, 1 – kameny, 2 – dřevěné desky,
3 – malta, 4 – ornice, 5 – kování rakve, 6 – pravděpodobná poloha rakve, 7 – hřeby, 8 – setlelé
dřevo smíchané s maltou, 9 – maltová podlaha, 10 – podloží (podle V. Hrubého a L. Galušky).

   Velmi zajímavá je možná příčina smrti sadského pohřbeného spojovaná s cystou, stejně jako existence ojedinělého ztvárnění jeho zvukovodu. Nelze než litovat, že podobně jako kosterní materiál z hrobky 12/59 nejsou prozatím vyhodnoceny další významné hroby jak ze Sadů, tak i některých dalších velkomoravských kostelů, především z mikulčické baziliky. Byl by tak získán důležitý výchozí materiál pro komplexní studium příslušníků moravské nobility 9. století a snad i poznatky související s určitými genetickými vazbami.
   Zarážející je naopak jistý náznak genetické vazby s pražskými „Přemyslovci“ zastoupenými jejich historicky prvním doloženým knížetem Bořivojem I. Může se jednat o náhodu, vyloučit ovšem nelze ani historické souvislosti. Jen hypoteticky by pak mohl původ českých „Přemyslovců“ spočívat na Moravě, nebo naopak by mrtvý z hrobu 12/59 pocházel od Vltavy. V obou případech zarážející a na základě současného stavu výzkumu jen těžko doložitelné možnosti. Pokud bychom však vyšli ze situace v 80. a 90. letech 9. století, kdy území Čech bylo připojeno k Velké Moravě a říše Moravanů se nacházela na nejvyšším stupni svého vývoje,³ pak by se první domněnka nemusela jevit tak nereálnou. I když už v roce 845 bylo v Řezně pokřtěno 14 českých knížat, křesťanství se v Čechách jen těžce prosazovalo. Dokladem je fakt, že na Moravě čerstvě pokřtěný Bořivoj byl po svém návratu do Čech pohanskými soukmenovci vyhnán a na stolec mu opět pomohla až vojenská moc Svatoplukova. To je skutečnost, stejně jako je skutečnost, že Bořivoj byl prvním (125) z Přemyslovců.⁴ Proti tomu stojí domněnky a otázky jako např.:
   • Mohl by být zřejmě vysoce postavený Moravan spřízněný se Svatoplukem nepokřtěný?
   • Mohlo by se s ním jednat tak ponižujícím způsobem, jak se jednalo s Bořivojem před jeho křtem?
   • Mohli by na knížecím stolci Čechů zůstat potomci cizího, dosazeného panovníka v době, kdy se Čechy opět dobrovolně poddaly vládě Franků?
   Příliš mnoho otázek a málo alespoň pravděpodobných odpovědí na řešení tak závažné problematiky. Ta se dotýká vzpomenutých antropologických výzkumů E. Vlčka a jeho kolegů, a byť jen částečně, i tzv. „objevů“ J. Zástěry v interiéru znojemské rotundy, více než problematiky Svatoplukova hrobu, resp. interpretace hrobky 12/59 z Uherského Hradiště-Sadů.⁵
   Za mocenská centra Svatoplukovy Velkomoravské říše se pokládají Mikulčice, Staré Město-Uherské Hradiště a Nitra. Dnes se ukazuje, že na dominantě Nitranska Zoboru velkomoravské hradisko asi vůbec nebylo a objeven tam nebyl ani velkomoravský klášter poustevníků, do něhož měl Svatopluk vstoupit na sklonku života. Z Nitry není doposud znám žádný významný hrob, který by bylo možné interpretovat v souvislosti se Svatoplukem, ba nepodařilo se tam objevit ani pohřebiště s hroby špiček velkomoravské společnosti, jaké známe z území Moravy. Kriticky se stavíme také k mikulčickému hrobu 50 od kostela č. 6 jako možném místu uložení pohřbu knížete Svatopluka, ovšem s vědomím, že ne všechny významné pohřby zejména od baziliky byly náležitě publikovány. Nejen na základě těchto skutečností, ale především na podkladě studia sadského materiálu si proto dovolujeme vyslovit hypotézu, že posledním místem odpočinku moravského panovníka Svatopluka mohla být hrobka 12/59 v interiéru kaple církevního komplexu v Uherském Hradišti-Sadech. Bylo-li tomu tak, pak v kosterních pozůstatcích z hrobu 12/59 můžeme shledávat ostatky knížete Svatopluka,⁶ jednoho z nejmocnějších vládců své doby.

Luděk Galuška (1996, s. 124-125).

[Pokračování ...].

Vyjádření českého archeologa Martina Lutovského (1997) k hypotéze moravského archeologa Luďka Galušky (1996) o pohřbu moravského krále Svatopluka v hrobu 12/59 uprostřed samostatné hrobní kaple církevního komplexu na sadské výšině u Uherského Hradiště a ke ztotožnění hrobu K1 na Pražském hradě s pohřbem knížete Bořivoje antropologem Emanuelem Vlčkem (1982) najdete ZDE.

Poznámky:

1 –	Viz zpráva Fuldských análů k roku 869 a list papeže Hadriána II. „Gloria in excelsis Deo“ Rostislavu, Svatopluku a Kocelovi z téhož roku (Život sv. Metoděje, kap. VIII).
2 –	Výsledky Vlčkova antropologicko lékařského průzkumu kosterních pozůstatků významných jedinců ze Sadů a z Pražského hradu najdete v tabulce 12.
3 –	Zřetelné je to ze srovnání středočeského miniknížectví prvních „Přemyslovců“ s územím Velké Moravy za Rostislava a Svatopluka. Viz mapka: „Územní vývoj Velké Moravy“. Vévodství Čechů se tehdy stalo součástí Svatoplukova království Moravanů již po jednání ve Forchheimu v roce 874 a nejpozději v následujícím roce Bořivoj usedl na pražský stolec. Vyplývá to z Reginonovy zprávy k roku 876.
4 –	To, co L. Galuška pokládá za „fakt“ a „skutečnost“ (a není to ojedinělý případ), je pouze příběh vyprávěný v Kristiánově legendě, sepsané v letech 992-994, tzn. celých 120 let po zmínce Fuldských análů o přítomnosti Bořivoje v Čechách. Před Kristiánem se o Bořivojově křtu arcibiskupem Metodějem žádný pramen nezmiňuje, zejména staroslověnský Život sv. Metoděje o něm nic neví. Nikde není zmínka ani o žádném oráči Přemyslovi. Po Kristiánovi o křtu Bořivoje píše až za dalších 120 let teprve kronikář Kosmas, který ovšem tuto informaci od Kristiána převzal. Jak bylo doloženo historiky, Kristián (kap. 2) svoji historku o Bořivojově křtu opsal z příběhu o Ingovi či z církevní příručky, aby pokud možno „ z n ě l a a u t e n t i c k y “ (P. Sommer 2001, s. 103). Znamená to, že o samotném křtu Bořivoje nevěděl zhola nic, což lze při odstupu nejméně 120 let předpokládat. Proto v případě Bořivojova křtu až v dospělém věku od samotného Metoděje na dvoře krále Svatopluka můžeme hovořit o sice pěkné, ale ničím nepodložené pohádce, která se „skutečností“ měla společné pouze to, že Bořivoj byl křesťan (již od svého raného věku) a že se Svatoplukem a Metodějem mohl mít dobré vztahy. Opakované pokusy historiků a badatelů „správně“ datovat tento Kristiánem smyšlený příběh jsou zachyceny v tabulce 3: „Bořivojův křest“. K tomu srovnej názor N. Profantové (1996, s. 35-39). Podobné je to s údajným následným vyhnáním Bořivoje. Jde opět o Kristiánovu (kap. 2) smyšlenou historku s převzatým „saským“ motivem „Proměňme se!“ (D. Třeštík 1997, s. 332). Otázkami, které si L. Galuška následně klade, onen zmíněný „fakt“ a „skutečnost“ s „vyhnáním Bořivoje“ vlastně popírá při vědomí v textu výše vzpomenuté hypotézy o moravském původu „Přemyslovců“. Buď měl české „soukmenovce“, nebo pocházel z Moravy. Logicky nemůže platit obé současně! Z Kristiánovy legendy (kap. 2) vyplývá ještě jedna „skutečnost“. Po údajném vyhnání Bořivoje z Čech ho na stolec nedosadil Svatopluk, jak výše uvedl L. Galuška, leč sami stoupenci Bořivojovi „bývalého vévodu sobě* přivedli a na jeho místo dosadili“*. Tedy, pokud byl vůbec z Čech vyhnán. K tomu srovnej názor N. Profantové (1996, s. 44-46).
5 –	Všechny tři otázky uspokojivě zodpoví nově předložená teorie o moravském původu Bořivoje. Jeho původ zřejmě přestal latinské církvi po 100 letech od jeho příchodu do Čech (tzn. v době založení latinského pražského biskupství) vyhovovat, neboť byl spojen i se staroslověnskou liturgií, kterou Bořivoj s moravskými kněžími do Čech přinesli. Sám byl křesťan „grečeskago zakona“ a kněz, kterého mu Metoděj „přidal“, měl řecké jméno Kaichos. Z toho pak plyne neskrývaná snaha Kosmy a dalších to popřít a z Bořivoje udělat knížete se starobylými (mytickými) pohanskými českými předky. Srovnej Rodokmen mytických knížat a Rodokmen Mojmírovců. Přitom nám Kristián i Kosmas zanechali (sotva jen neúmyslně?) dostatek stop, abychom jejich čin mohli odhalit. Je to zejména v roce 1120 Kosmou znovu zdůrazněná připomínka Čechům, že pro cizího knížete se rozhodli dobrovolně, a pak také ryze křesťanská symbolika orby prvního oráče Přemysla, kterou do doby prvních pohanských mytických knížat situovat opravdu nelze, neboť zcela evidentně symbolizuje šíření křesťanství. K tomu srovnej článek „Mytičtí Přemyslovci – literární fikce, nebo historická věda?“ Třemi otázkami L. Galušky se zabývá článek „Mohl být Bořivoj, zřejmě vysoce postavený Moravan a Svatoplukův příbuzný, nepokřtěný?“
6 –	Svatopluk byl nejpozději od roku 885 nazýván králem Slovanů. Viz např. list papeže Štěpána V.

Petr Šimík (2005).

Srovnání:
„Rodokmen Mojmírovců“ dle současného stavu poznání.
„Rodokmen mytických knížat“ aneb Kde Kosmas našel jejich jména?
„Rodokmen »Přemyslovců«“.
Mapky: „Územní vývoj Velké Moravy za Rostislava a Svatopluka“.
Mapky: „Rozmístění hradů ve středočeském vévodství“.
Mapky: „Dějiště Kosmových mýtů a nejstarších českých legend“.
„Historie psaná štětcem“ aneb Malby ve znojemské rotundě jako historický pramen.
„Bořivoj – Svatoplukův místodržící v Čechách“.
„Kníže Bořivoj v písemných pramenech a problematika jeho hrobu“.
Bořivojův křest: Kristián, Fuit, Proložní ludmilská, Diffundente sole.
Bořivojův křest: Kosmas, Dalimil, Pulkava, Marignola, Neplach, „Granum“, Palacký.
Hrob K1-Bořivoje: „půdorys“, „příčný řez“, „podélný řez“.
Hrob 12/59-Svatopluka: „axonometrie“, „půdorys a řezy“.
Tabulka   2: „Kosmův obrazový scénář“ aneb Odkud vzal Kosmas námět pro svůj libušopřemyslovský mýtus?
Tabulka   3: „Pokusy historiků a badatelů o »správné« datování Bořivojova křtu podle Kristiánovy smyšlené historky“.
Tabulka   4: „Životní data knížat podle legend“.
Tabulka 5a: „Věk a období vlády knížat v grafickém znázornění“ (do roku 960).
Tabulka 12: „Dožitý věk knížat podle výsledků antropologicko lékařského průzkumu“.
Tabulka 13: „Průběžný věk členů prvních tří generací »Přemyslovců« v některých klíčových letech“.
Tabulka 14: „Srovnání Kristiánovy a Kosmovy verze přemyslovské pověsti“.
Tabulka 16: „Zdroj Kristiánovy a Kosmovy inspirace“ aneb Bez moravské historie by nebyly ani české mýty!
Otázka: „Proč se založení hradu Praha upírá Bořivojovi?“
Otázka: „Mohl být Bořivoj synem Rostislava?“
Otázka: „Mohl být Bořivoj, zřejmě vysoce postavený Moravan a Svatoplukův příbuzný, nepokřtěný?“
Otázka: „Není Bořivojův křest Metodějem opravdu pouze legendou?“ 1. Bořivoj, 2. Ludmila, 3. Strojmír.
Otázka: „Co chtěl říci Kristián, když Metodějovými ústy předpověděl Bořivojovi: »Staneš se pánem pánů svých!«?“
Otázka: „Proč bavorská recenze legendy Crescente vynechává Bořivoje?“
Otázka: „Mohl Spytihněv usednout na stolec otcovský jako pohan?“
Otázka: „Jak staří umírali staří »Přemyslovci«?“
Otázka: „Jak starý je hrob K1 ve Svatovítské rotundě? Je starší, nebo mladší než sama rotunda?“
Otázka: „O čem svědčí kousky malty nalezené v zásypu hrobu K1?“
Úvaha: „Vznik a původ přemyslovské pověsti“.
„Mytičtí Přemyslovci – literární fikce, nebo historická věda?“ (1. moravská historie, 2. Kristián, 3. Kosmas).
     • F. Palacký (1848), • R. Turek (1963), • A. Friedl (1966), • V. Karbusický (1995), • D. Třeštík (2006, 2009).

Literatura:
• Josef Poulík: Dvě velkomoravské rotundy v Mikulčicích. Praha 1963.
• Emanuel Vlček: Nejstarší Přemyslovci ve světle antropologicko lékařského průzkumu. Katalog stejnojmenné výstavy. NM, Praha 1982 (nestránkováno).
• Zdeněk Klanica: Náboženství a kult, jejich odraz v archeologických pramenech. Velká Morava a počátky československé státnosti. Praha, Bratislava 1985 (B), s. 107-140.
• Jaroslav Zástěra: Původ péřové koruny. Postavy panovníků na českých a moravských denárech. Znojmo 1986.
• Lubomír E. Havlík: Kronika o Velké Moravě. Brno 1992.
• Zdeněk Klanica: Hlavní hrobka v moravské bazilice. Mediaevalia Historica Bohemica 3, 1993 (A), s. 97-109.
• Zdeněk Klanica: Křížky z 8.-9. století v Mikulčicích. Pravěk NŘ 3, 1993 (B), s. 211-225.
• Lubomír E. Havlík: Svatopluk Veliký, král Moravanů a Slovanů. Brno 1994.
• Emanuel Vlček: Honosný hrob velmože v Sadech u Uherského Hradiště. Moravský historický sborník, Ročenka Moravského národního kongresu 1993-1994. MNK, Brno 1995, s. 167-211.
• Naďa Profantová:: Kněžna Ludmila. Vládkyně a světice, zakladatelka dynastie. Epocha, Praha 1996.
• Luděk Galuška: Uherské Hradiště-Sady. Křesťanské centrum říše velkomoravské. MZM, Brno 1996, s. 122-125.
• Dušan Třeštík: Počátky Přemyslovců. Vstup Čechů do dějin (530-935). NLN, Praha 1997.
• Petr Sommer: Začátky křesťanství v Čechách. Kapitoly z dějin raně středověké duchovní kultury. Garamond, Praha 2001, s. 103.
• Petr Šimík: Nový pohled na ikonografii 3. pásu maleb v rotundě sv. Kateřiny ve Znojmě. Znojemská rotunda. Malby v národní kulturní památce Rotunda sv. Kateřiny a výsledky současného výzkumu. Sborník z 2. mezinárodní odborné konference o rotundě, Znojmo 25.-26.6.2003. Město Znojmo 2004, s. 78-123.
• Petr Šimík: Pocházel kníže Bořivoj, zakladatel Pražského hradu, z Moravy? Moravský historický sborník, Ročenka Moravského národního kongresu 2002-2005. MNK, Brno 2006, s. 329-407, bar. příl. I-V s. 38-42.

aktuality • zajímavosti • kontakt • naše cíle • ohlasy • sponzoři • archiv
mýty a pověsti • legendy • kroniky • dokumenty • jiné texty
lokality • archeologie • hroby • antropologie • historie • otázky
jazyk • písmo • písemnictví • víra • symbolika • artefakty • vlivy
mapky • plánky • tabulky • rodokmeny • osobnosti
úvahy • komentáře • odkazy • časová osa • rejstřík • obsah