MM - otázky - Bořivojův křest pouze legenda? 3

MORAVIA MAGNA

NENÍ KRISTIÁNOVA HISTORKA
O BOŘIVOJOVĚ KŘTU METODĚJEM
OPRAVDU POUZE LEGENDOU?

III. ČÁST: STROJMÍROVO POVSTÁNÍ

• „Naďa Profantová (1996)“
„Ludmilin a Bořivojův křest ovšem nepotvrzuje žádný nehagiografický (ani hagiografický – pozn. PŠ) soudobý pramen a mezi popisovanými událostmi a dobou vzniku Kristiánovy legendy (kde je první zmínka o jejich křtu – pozn. PŠ) leží více než stoletá průrva. Můžeme vůbec jejím údajům věřit, zvláště když se v jejím vyprávění vyskytují zjevně fantazijní motivy? Copak by tak obratný diplomat jako byl Svatopluk Veliký ponížil knížete, byť méně mocného, přec vládnoucího nad strategicky významnou zemí? Není Kristiánova legenda ve věci Bořivojova křtu opravdu pouze legendou?“ (N. Profantová 1996, s. 37n).

   [Pokračování ...].
   (44) Bořivojův křest vyvolal v Čechách vášnivou odezvu.¹ Podle podání Kristiánovy legendy došlo k povstání proti nově pokřtěnému knížeti „...protože prý opouští otcovské mravy a přijímá nový neslýchaný křesťanský zákon svatosti“.²
   Bořivojovi se nepodařilo vzpouru potlačit³ a tak musel uprchnout na Moravu, kde nalezl útočiště u Svatopluka. V Čechách vítězné povstání postavilo do čela země nového knížete:
   „Mezitím ...svrchu řečený lid, setrvávaje ve své nepravosti, nějakého vévodu Strojmíra, jehož jméno se do latiny překládá rege pacem, a který uprchnuv ze své země žil jako vyhnanec u Němců, přivede zpět domů, vypraviv pro něho poselství, a ustanoví si ho knížetem“.⁴
   Strojmír však žil u Němců tak dlouho, že „zapomněl mluvit svou rodnou řečí“. To vyvolávalo nespokojenost a Bořivojovi příznivci získávali zpět půdu pod nohama. Podařilo se jim vyvolat novou konfrontaci a Čechy se ocitly na pokraji otevřené občanské války. Obě strany – Strojmírova a Bořivojova – se ve vypjaté situaci rozhodly vyjednávat. Dohodly se, že vyjdou z Prahy a budou jednat na poli (campus). Zdá se, že tímto slovem je míněno pole sněmovní, a že tedy měl být svolán sněm, který by volbou rozhodl, zda bude vládnout Bořivoj či Strojmír. A šlo-li o sněm, pak ovšem musel panovat sněmovní mír a jeho účastníci měli být zřejmě neozbrojeni. Strojmírovi straníci však hodlali mír porušit a tajně přišli s ukrytými zbraněmi. Dohodli se, že jeden z nich zvolá „Proměňme se“ a po těch slovech se chopí zbraní a zahubí straníky Bořivojovy.⁵ Ti se však o lsti včas dozvěděli a i oni ukrývali pod plášti meče. Při zvolání „Proměňme se“ je vytasili a využivše momentu překvapení, zahnali Strojmírovy muže na útěk. Povolali Bořivoje zpět na na český knížecí stolec.⁶ Ten hned po svém návratu postavil kostel ke cti P. Marie. Splnil tak slib, kterým se za šťastný návrat do Čech zavázal při svém pobytu na Moravě.
Historka o Strojmírově povstání je rozporná a vyvolává rozličná podezření. Byla odmítána jako pozdější interpolace, nebyla prý v původní (45) legendě, jak byla napsána v desátém století, protože prý je prodchnuta českým nacionalismem, který se rodil až v jedenáctém a dvanáctém století, avšak byl by prý anachronismem pro století desáté.⁷ Tato argumentace je však pochybná, vždyť Strojmír nebyl svými stoupenci odmítán proto, že by mluvě německy urážel jejich vlastenecké cítění, ale proto, že se s nimi, česky neznaje, nedokázal domluvit.⁸
   Vážnější problém vyvolává místo Strojmírova exilu. V Čechách vyhnali knížete, protože přijal novou křesťanskou víru, a povolali z vyhnanství Strojmíra. Povolali jej zpět z Bavorska, kde se již adaptoval tak úspěšně, že zapomněl rodný jazyk. To by se však sotva mohlo stát jinak, než že by byl v Bavorsku od dětství, dospělý člověk nezapomene rodný jazyk tak, aby se jím nedokázal domluvit. Mohl by však být vychován v křesťanské zemi a zůstat pohanem? Asi nikoliv. Pak se před námi rozvíjí absurdní situace: Češi vyhánějí Bořivoje, protože se stal křesťanem, a povolávají Strojmíra, který je také křesťanem.⁹
   Zdá se, že musíme volit mezi dvěma možnostmi. Buď budeme předpokládat, že příběh knížete, který se neuměl domluvit stejným jazykem se svým lidem, je dodatečným epickým ozvláštněním zprávy o protikřesťanském povstání, a pak zbude přibližně to, co nalezneme v mladší legendě Diffundente sole:
   „...takže vévodu pro víru Kristovu z Čech vypudili. Byv tedy vypuzen, uchýlil se znovu ke králi Svatoplukovi a biskupovi Metodějovi. I byl od nich přijat s velikou slávou, jak se slušelo, a přebýval u nich nějaký čas. ...Než svrchu řečení údové ďáblovi zvolili si nějakého jiného vévodu. Ale protože nepravost nemůže dlouho trvati ...vévoda byl se ctí z Moravy nazpět povolán...“.¹⁰
Nebo naopak potlačíme motivaci celého povstání. Bořivoj se navrátil z Moravy, kde plně uznal Svatoplukovu nadvládu nad Čechami a přijetím křtu ještě posílil svou vazbu na moravského krále.¹¹ S jeho oporou mohl výrazně posílit svou pozici v Čechách. To vyvolalo u českých velmožů obavu a později ozbrojený odpor, který se zřejmě opíral i o odmítnutí nového náboženství, které kníže prosazoval.¹² Povstalci zvítězili a Bořivoj se musel uchýlit do exilu na Moravu. Síla povstání dostačovala na svržení nepohodlného knížete, nestačila by však k tomu, aby zastavila očekávatelnou moravskou intervenci. Povstalci se obrátili o podporu tam, kde jedině ji mohli reálně nalézt, do východofranské říše.¹³ Zároveň jim to umožnilo legitimovat jejich násilné vystoupení proti právoplatnému knížeti, neboť povolali muže, kterého zřejmě rod opravňoval k tomu, aby usedl na český knížecí stolec. Zdá se pravděpodobné, že Strojmír byl Přemyslovec, který opustil zemi, snad právě proto, že jeho právo ucházet se o knížecí stolec (46) bylo příliš dobré na to, aby nesvádělo panujícího knížete k pokušení zbavit se možného protikandidáta. Mohl být ovšem prostě vydán do Bavorska jako rukojmí po některém franském tažení do Čech.¹⁴
   Ve volbě nového, Bavorsku zavázaného knížete již jednoznačně převládl politický aspekt nad náboženským, a mohl-li převládnout, pak byl pravděpodobně od samého počátku povstání určující.¹⁵ Nevadilo asi ani tolik, že Bořivoj přijímal „nový a neslýchaný křesťanský zákon svatosti“, nýbrž že přitom rušil otcovský mrav posilováním centrální knížecí moci. Pokud byl Strojmír ochoten respektovat tuto část otcovských mravů, nevadilo asi, že je křesťan.¹⁶
   Ať již budeme příběh o Strojmírově vládě v Čechách interpretovat prvním způsobem a budeme klást váhu na pohanskou, protikřesťanskou reakci, či ať se naopak přidržíme druhého čtení a akcentujeme politické souvislosti, vždy bude konstrukce, o kterou se bude opírat náš výklad, velmi chatrná. Pokaždé budeme nuceni, abychom díry ve faktických znalostech vycpávali slámou hypotetických úvah.¹⁷ A jakkoli se podle slavného aforismu snažíme pro klid svědomí používat co nejkvalitnější slámu, přece od ní nesmíme očekávat, že bude mít nosnost betonu. Dávám-li v následujícím výkladu přednost spíše druhému, „politickému“ čtení Strojmírova příběhu, sluší se poprosit laskavého čtenáře, aby mému rozhodnutí rozuměl jako subjektivní volbě ze dvou stejně pravděpodobných možností.¹⁸

Naďa Profantová (1996, s. 44-46).

Poznámky:

1 –	Vášnivou odezvu zcela logicky nemohl vyvolat Bořivojův křest (ten se ve skutečnosti konal o 20 let dříve), ale Bořivojovo přenesení moravského křesťanství do Čech.
2 –	V dalším textu se pak autorka pokouší „opuštění otcovských mravů“ a „nový neslýchaný křesťanský zákon svatosti“ od sebe oddělit.
3 –	O nějaké Bořivojově „snaze povstání potlačit“ není v legendě ani zmínka. To je již vlastní přídavek autorky. Podle Kristiána (kap. 2) se Bořivoj naopak před vším národem českým (v tichosti) „ustranil“ na Moravu. Tím chtěl Kristián naznačit, že Bořivoj nehodlal Čechům vnucovat moravské křesťanství násilím. Pokud by ovšem byl původem český kníže, dala by se jistě očekávat jeho snaha svůj záměr prosadit, a ne zbaběle bez boje utéci. Protože ale pocházel z Moravy, zachoval se podle toho. Nehodlal se jako pozvaný „host“ do českých sporů vměšovat. Počkal proto na Moravě, až si Slované čeští svoji malou občanskou válku sami vybojují a ujasní si, co vlastně chtějí, co pro ně bude lepší. To bylo nejspíš smyslem Kristiánova sdělení. Srovnej níže První kniha Mojžíšova (Gn 17, 5-8) Smlouva a změna jména.
4 –	Strojmír (Ztroymir) uprchl „od národa svého“ a byl u Němců (aput Theutonicos) ve vyhnanství. Zatímco Strojmíra Čechové „uvedli domů“, neboť „z nich rodem pocházel“, pak v případě Bořivoje jsme mohli zaznamenat, že přijel na Moravu „ke knížeti svému, čili králi Svatoplukovi“. Nepřijel ale v záležitosti „svého lidu“ (jak chybně, ale jistě „neúmyslně“ uvedla autorka), nýbrž „lidu sobě svěřeného“. Svěřit můžeme někomu, ať již dočasně nebo trvale, jen něco, co původně nebylo jeho! Kristiánovy narážky na Bořivojův moravský původ jsou tu zřejmé – viz také níže pozn. 5 a 6. K Bořivojovu moravskému původu viz Rodokmen Mojmírovců.
5 –	Motiv „Proměňme se!“ (variemus) mnich Kristián převzal z rozšířeného a velmi starého podání o původu Sasů. Nacházíme je jak u pevninských Sasů, tak u Anglosasů v Anglii. Podle něho se Sasové při mírových jednáních s původními obyvateli země, kterou obsazovali (Brity v Anglii a Durynky na pevnině), tajně ozbrojili svými dlouhými noži (sachsy), ukryvše je pod šaty, a na znamení dané výkřikem „Vezměte své sachsy“ je vytasili a pobili své partnery v jednání. Odtud, podle svých sachsů, dostali jméno Sasové (D. Třeštík 1997, s. 332). Kristián tu tedy opět poukazuje, pomocí jakéhosi soupeření mezi „původními obyvateli“ Čech a těmi „nově příchozími hosty“ s Bořivojem (kteří tuto zemi „obsazovali“), na jeho „cizí“ původ z Moravy. Srovnej níže První list Petrův (1P 2, 11-17) Křesťané mezi nevěřícími. Kromě toho samotným převzatým motivem „Proměňme se!“ tu Kristián znovu poukazuje na Ovidiovy „Proměny“.
6 –	Čechové si z Moravy nepřivedli zpět „svého vévodu“, ale „bývalého vévodu sobě“, tzn., že ho neuvedli „domů“, jako předtím Strojmíra. Bořivoj tedy nebyl „jejich“ – jeho domov nebyl v Čechách. Kristián se už nemohl vyjádřit jasněji – viz také výše pozn. 4. Proto se u Bořivoje také velmi pečlivě vyhýbá obratům: „z nich rodem pocházel“, „byl z jejich národa“. Kristián, jako jeden z Bořivojových potomků, se tu ke svému moravskému původu sám skrytě hlásí. Proto mu také leží na srdci neblahý osud, který Moravu potkal – viz Kristián (kap. 1).
7 –	F. Palacký ji odmítl ze zcela logických důvodů.
8 –	Nemohli se domluvit – čili Slované čeští mu neporozuměli.
9 –	V tom je právě skryto jádro Kristiánova (symbolického) sdělení. Rozlišuje zde křesťanství z Bavorska a z Moravy. Tomu bavorskému, reprezentovanému hypotetickým Strojmírem, Slované čeští neporozuměli. Proto znovu povolali z Moravy zpět Bořivoje. (Ten se mezitím pochopitelně křesťanství nezřekl). Proto také již moravský král Rostislav žádal byzantského císaře: „Pošli nám takového učitele, který by nám dokázal pravou křesťanskou víru vyložit v našem jazyku, aby i jiné země, pozorujíce to, nás napodobily“. Což se i stalo. Kristián to jen vyjádřil po svém. Chtěl tím i do budoucna zajistit, aby počátky českého křesťanství už nikdy nebyly spojovány s Bavorskem, jak to ještě zdůrazňovaly bavorská recenze legendy Crescente a legenda Gumpoldova, ale výhradně s Velkou Moravou. Proto také řezenský křest čtrnácti Boemanů v roce 845 byl později tak „dokonale zapomenut“, že dokonce ani N. Profantová (1996, s. 47) vůbec netušila proč. Nepřišla na to ani o tři roky později (VDZKČ I. 1999, s. 201) a patrně na to nepřijde nikdy, pokud bude považovat Bořivoje za původem českého knížete.
10 –	Příběh o Strojmírovi nemůže být dodatečným epickým ozvláštněním textu, ale původním autorským záměrem. Viz výše pozn. 3, 5, a 9. Ovšem ne všichni jej pak později správně pochopili.
11 –	Bořivoj nemohl nic posilovat, když se žádný křest ve skutečnosti nekonal, neboť křesťanem byl již od svého raného věku. Proč by měl jeho otec Rostislav trpět ve své rodině pohana? To za naprosto absurdní považoval dokonce i D. Třeštík (1987, s. 567; 2000, s. 89). Viz také tab. 3: „Bořivojův křest“.
12 –	Když už se Slované čeští jednou sami rozhodli, že přijmou křesťanství z Moravy, pak předpokládat, že jej vzápětí zase odmítli, postrádá logiku.
13 –	Před franskými analisty se to vše asi podařilo velmi dobře „utajit“, neboť o tom nic neví.
14 –	Jestliže Strojmír „z nich rodem pocházel“ a „byl z jejich národa“ (rozuměj Slovanů českých) a již od svého dětství pobýval v bavorském exilu, nemohl být současně „Přemyslovec“. Ač Dalimil i Přibík Pulkava znali Kristiánovu legendu, ani jeden z nich Strojmíra nepovažoval za mytického potomka Přemysla Oráče (to ostatně ani Kristián), proto jej do rodokmene nezařadili. Proto také J. Žemlička (2000, s. 269) vyslovil domněnku, že „Kristiánův Strojmír, žijící od mládí v exilu (vždyť zapomněl mateřskou řeč) a považovaný někdy za Bořivojova příbuzného (viz např. D. Třeštík 1997, s. 333 a schéma na s. 425), mohl patřit k nepřemyslovským duces“. Zde je namístě J. Žemličku doplnit: spíš „musel patřit“, Strojmír byl přece „z jejich národa“ (rozuměj Slovanů českých), „z nich rodem pocházel“, zatímco Bořivoj, přemyslovský dux, pocházel z rodu „Přemyslova“. A Přemysla Čechové nalezli „v cizí zemi“; podle Kristiána, jenž se odvolává na jakousi pověst (ad fama fertur), to bylo na Moravě, jak vyplývá z nového rozboru 2. kap. jeho legendy. Podle Kosmy, který o 120 let později Moravu už k ničemu nepotřeboval, byl „nalezen“ v severočeských Stadicích (viz mapka). Ve středočeském minivévodství byl tedy „nalezený“ Přemysl v každém případě „cizinec“, jak to pak ve své kronice (Kosmas I, 6) ještě několikrát opakovaně zdůraznil. Srovnej níže První list Petrův (1P 2, 11-17) Křesťané mezi nevěřícími.
15 –	Nepochybně šlo o politické rozhodnutí, zda přijmout křesťanství z Bavorska, nebo z Moravy. Viz výše pozn. 9.
16 –	Bořivoje vyhnali kvůli jeho údajnému křtu, u Strojmíra však nevadilo, že je křesťan. Co k tomu více dodat? Centrální knížecí moc by byl nucen posilovat i hypotetický Strojmír, pokud by měl zajistit christianizaci Čech, a právě o tu tenkrát šlo. To byl „požadavek doby“. Viz výše pozn. 2. V této souvislosti lze poukázat na osud Korutanských či Polabských Slovanů.
17 –	Ano, konstrukce, kterou nastínila N. Profantová je opravdu „velmi chatrná“, neboť interpretuje Kristiánovo literární dílo vzniklé až 120 let po příchodu Bořivoje do Čech jako práci soudobého analisty. Vůbec totiž nepochopila Kristiánův autorský záměr. Zůstává stále jen na povrchu, vidí jen „znaky“, co je skryto za nimi – „označovaná věc“ – jí však opět uniká. Viz níže pozn. 18.
18 –	Spíše „stejně nepravděpodobných možností“. N. Profantové jaksi uniklo, že tu jde o symbolický příběh, nadsázku, metaforu, podobenství (A. Augustinus: O umění rozlišovat mezi znakem a označovanou věcí). Viz výše pozn. 9. Na závěr můžeme konstatovat, že N. Profantová se svým výkladem ke skutečné historii nepřiblížila ani o píď, jen znovu, po svém, interpretuje některé legendy. Tu nejstarší, „O pustynike Ivaně“, v Čechách hlaholicí sepsanou, však zcela ignoruje. Tomu pak odpovídá i výsledek. Je to jen další legenda. Srovnej úvahu: „Vznik a původ přemyslovské pověsti“.

Petr Šimík (2006).

Citace:
První Mojžíšova (Gn 17, 5-8)
Smlouva a změna jména
(5) Nebudeš se už nazývat Abram; tvé jméno bude Abraham.
     Určil jsem tě za otce hlučícího davu pronárodů.
(6) Převelice tě rozplodím a učiním z tebe pronárody,
     i králové z tebe vzejdou.
(7) Smlouvu mezi sebou a tebou i tvým potomstvem
     ve všech pokoleních činím totiž smlouvou věčnou,
     že budu Bohem tobě i tvému potomstvu.
(8) A tobě i tvému potomstvu dávám do věčného vlastnictví zemi,
     v níž jsi hostem, tu celou zemi kenaanskou. A budu jim Bohem.
(Zpět pozn. 3).

První list Petrův (1P 2, 11-17)
Křesťané mezi nevěřícími
(11) Milovaní, v tomto světě jste cizinci bez domovského práva. Prosím vás proto,
zdržujte se sobeckých vášní, které vedou boj proti duši,
(12) a žijte vzorně mezi pohany; tak aby ti, kdo vás osočují jako zločince,
prohlédli a za vaše dobré činy vzdali chválu Bohu »v den navštívení«.
(13) Podřiďte se kvůli Pánu každému lidskému zřízení – ať už králi jako svrchovanému vládci,
(14) ať už místodržícím jako těm, které on posílá trestat zločince a odměňovat ty, kteří jednají dobře.
(15) Taková je přece Boží vůle, abyste dobrým jednáním umlčovali nevědomost nerozumných lidí.
(16) Jste svobodni, ale ne jako ti, jímž svoboda slouží za plášť nepravosti, nýbrž jako služebníci Boží.
(17) Ke všem lidem mějte úctu, bratrstvo milujte, Boha se bojte, krále ctěte.
(Zpět pozn. 5).

BIBLE. Písmo svaté Starého a Nového zákona (včetně deuterokanonických knih).
Český ekumenický překlad. Česká biblická společnost (ČBS) 1994

Srovnání:
Mapky: „Územní vývoj Velké Moravy za Rostislava a Svatopluka“.
Mapky: „Rozmístění hradů ve středočeském vévodství“.
Mapky: „Dějiště Kosmových mýtů a nejstarších českých legend“.
„Rodokmen Mojmírovců“ dle současného stavu poznání.
„Rodokmen »Přemyslovců«“ čili pražské větve mojmírovského rodokmenu.
„Rodokmen mytických knížat“ aneb Kde Kosmas našel jejich jména?
„Historie psaná štětcem“ aneb Malby ve znojemské rotundě jako historický pramen.
„Rytý nápis na západní stěně znojemské rotundy“ aneb Dobové falzum.
„Bořivoj – Svatoplukův místodržící v Čechách“.
„Kníže Bořivoj v písemných pramenech a problematika jeho hrobu“.
Bořivojův křest: Kristián, Fuit, Proložní ludmilská, Diffundente sole.
Bořivojův křest: Kosmas, Dalimil, Pulkava, Marignola, Neplach, „Granum“, Palacký.
Kroniky: „Granum k roku 894“ (po přepočtu 871) o Bořivojově křtu (?), spíše však sňatku (!).
Tabulka   3: „Pokusy historiků a badatelů o »správné« datování Bořivojova křtu dle Kristiánovy smyšlené historky“.
Tabulka   4: „Životní data knížat podle legend“.
Tabulka 5a: „Věk a období vlády knížat v grafickém znázornění“ (do roku 960).
Tabulka 12: „Dožitý věk knížat podle výsledků antropologicko lékařského průzkumu“.
Tabulka 13: „Průběžný věk členů prvních tří generací »Přemyslovců« v některých klíčových letech“.
Tabulka 14: „Srovnání Kristiánovy a Kosmovy verze přemyslovské pověsti“.
Tabulka 15: „Životní data moravského krále Rostislava“.
Tabulka 16: „Zdroj Kristiánovy a Kosmovy inspirace“ aneb Bez moravské historie by nebyly ani české mýty!
Tabulka 20: „Křesťanský král-oráč a byzantská misie“ v pozdější písemné a obrazové interpretaci.
Artefakty: „Plaketa velkomoravské kněžny ze Želének“.
Artefakty: „Slonovinová pyxida z Čiernych Kľačan“.
Symbolika: „Mor – nákaza (epidemie), anebo symbol pohanství?“
Symbolika: „Býk – dobytče, nebo apoštol, kazatel evangelia?“
Symbolika: „Oráčská scéna na malbě ve znojemské rotundě“ aneb Přemyslův konec.
Symbolika: „Tažné zvíře“.
Symbolika: „Přilba jako atribut svatého Václava“.
Komentáře: „Přemyslovský cyklus ve znojemské rotundě“ aneb »Mýliti se« je přece lidské...
Aktuality: „Česká televize mystifikuje diváky“ aneb Český pohanský komiks v moravské křesťanské kapli.
Aktuality: „Nově otevřený Památník Velké Moravy ve Starém Městě“ aneb Budeme následovat »lživé učitele«?
Otázky: „Proč se založení hradu Praha upírá Bořivojovi?“
Otázky: „Mohl být Bořivoj synem Rostislava?“
Otázky: „Mohl být Bořivoj, vysoce postavený Moravan a Svatoplukův příbuzný, nepokřtěný?“
Otázky: „Není Bořivojův křest Metodějem opravdu pouze legendou?“ 1. Bořivoj, 2. Ludmila, 3. Strojmír.
Otázky: „Co chtěl říci Kristián, když Metodějovými ústy předpověděl Bořivojovi: »Staneš se pánem pánů svých!«?“
Otázky: „Proč bavorská recenze legendy Crescente vynechala Bořivoje?“
Otázky: „Mohl Spytihněv usednout na stolec otcovský jako pohan?“
Otázky: „Jak staří umírali staří »Přemyslovci«?“
Otázky: „Jak starý je hrob K1 ve Svatovítské rotundě? Je starší, nebo mladší než sama rotunda?“
Otázky: „O čem svědčí kousky malty nalezené v zásypu hrobu K1?“
Úvahy: Vznik a původ přemyslovské pověsti.
„Mytičtí Přemyslovci – literární fikce, nebo historická věda?“ (1. moravská historie, 2. Kristián, 3. Kosmas).
   • F. Palacký (1848), • R. Turek (1963), • A. Friedl (1966), • V. Karbusický (1995), • D. Třeštík (2006, 2009).

Literatura:
• Kristián: Legenda „Život a umučení svatého Václava a svaté Ludmily, báby jeho“.
• Josef Vašica: Literární památky epochy velkomoravské 863-885. Lidová demokracie, Praha 1966.
• Oldřich Králík (ed.): Nejstarší legendy přemyslovských Čech. Vyšehrad, Praha 1969.
• Jaroslav Ludvíkovský: Kristiánova legenda. Vyšehrad, Praha 1978.
• Jaroslav Zástěra: Původ péřové koruny. Postavy panovníků na českých a moravských denárech. Znojmo 1986.
• Dušan Třeštík: Objevy ve Znojmě. ČsČH XXXV-4, Praha 1987, s. 548-576.
• Jaroslav Zástěra: Znojemská rotunda a Velká Morava. Vl. nákl. aut., Brno 1990.
• Lubomír E. Havlík: Svatopluk Veliký, král Moravanů a Slovanů. Jota, Brno 1994.
• Emanuel Vlček: Honosný hrob velmože v Sadech u Uherského Hradiště. Moravský historický sborník, Ročenka Moravského národního kongresu 1993-1994. MNK, Brno 1995, s. 167-211.
• Luděk Galuška: Uherské Hradiště-Sady. Křesťanské centrum říše velkomoravské. MZM, Brno 1996, s. 122-125.
• Naďa Profantová: Kněžna Ludmila. Vládkyně a světice, zakladatelka dynastie. Epocha, Praha 1996.
• Emanuel Vlček: Nejstarší Přemyslovci. Fyzické osobnosti českých panovníků. Atlas kosterních pozůstatků prvních sedmi historicky známých generací Přemyslovců s podrobným komentářem a historickými poznámkami. Vesmír, Praha 1997.
• Dušan Třeštík: Počátky Přemyslovců. Vstup Čechů do dějin (530-935). NLN, Praha 1997.
• Michal Lutovský: Hroby knížat. Kapitoly z českých dějin a hrobové archeologie. Set Out, Praha 1997.
• Marie Bláhová-Jan Frolík-Naďa Profantová: Velké dějiny zemí Koruny české, I. sv. do roku 1197. Paseka, Praha a Litomyšl 1999.
• Jaroslav Brůžek-Vladimír Novotný: Jak staří umírali staří Přemyslovci aneb Jak přesná je přesnost určení věku jedince podle kostry. Vesmír 78 (129), č. 8, 1999, s. 453-455.
• Dušan Třeštík: Objevy ve Znojmě. In: B. Krzemieńska-A. Merhautová-D. Třeštík: Moravští Přemyslovci ve znojemské rotundě. Set out, Praha 2000, s. 67-99.
• Dušan Třeštík: Vznik přemyslovského státu a jeho „politického“ národa (I. a II.). DaS 2000, č. 4 a 5, s. 6-11 a 29-32.
• Dušan Třeštík: „Veliké město Slovanů jménem Praha“. Státy a otroci ve střední Evropě v 10. století. Kol. aut.: Přemyslovský stát kolem roku 1000. Na paměť knížete Boleslava II. († 7. února 999). Ed. L. Polanský, J. Sláma, D. Třeštík. NLN, Praha 2000a, s. 49-70.
• Bohuslav Klíma: Objev prvního velkomoravského kostela na hradišti sv. Hypolita ve Znojmě. Sborník prací Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity, svazek 153, řada společenských věd č. 18. MU, Brno 2001, s. 3-24.
• Petr Šimík: Nový pohled na ikonografii 3. pásu maleb v rotundě sv. Kateřiny ve Znojmě. Znojemská rotunda. Malby v národní kulturní památce Rotunda sv. Kateřiny a výsledky současného výzkumu. Sborník z 2. mezinárodní odborné konference o rotundě, Znojmo 25.-26.6.2003. Město Znojmo 2004, s. 78-123.
• Luděk Galuška: Slované – doteky předků. O životě na Moravě 6.-10. století. MZM, Obec Modrá, Krajská knihovna Františka Bartoše, Brno 2004.
• Petr Šimík: Pocházel kníže Bořivoj, zakladatel pražského hradu, z Moravy? Moravský historický sborník, Ročenka Moravského národního kongresu 2002-2005. MNK, Brno 2006, s. 329-407, bar. příl. I-V s. 38-42.

aktuality • zajímavosti • kontakt • naše cíle • ohlasy • sponzoři • archiv
mýty a pověsti • legendy • kroniky • dokumenty • jiné texty
lokality • archeologie • hroby • antropologie • historie • otázky
jazyk • písmo • písemnictví • víra • symbolika • artefakty • vlivy
mapky • plánky • tabulky • rodokmeny • osobnosti
úvahy • komentáře • odkazy • časová osa • rejstřík • obsah