MM - otázky - Proč Crescente vynechala Bořivoje?

MORAVIA MAGNA

PROČ NEJSTARŠÍ LATINSKY PSANÉ VÁCLAVSKÉ LEGENDY
ZCELA IGNORUJÍ KNÍŽETE BOŘIVOJE?

ZPŮSOBIL TO ÚDAJNÝ BOŘIVOJŮV KŘEST METODĚJEM,
ANEBO JEHO MORAVSKÝ PŮVOD?

• „Dušan Třeštík (1997)“
„Proč bavorská recenze václavské legendy Crescente vynechává Bořivoje?“ (D. Třeštík 1997, s. 172-175, 322, 331).

Ve své publikaci „Počátky Přemyslovců“¹ se historik Dušan Třeštík zabývá mj. problematikou ludmilských a václavských legend. V těch latinsky psaných ho zaujal závažný fakt:

(172) Crescente² začíná řadu českých křesťanských knížat Spytihněvem, kdežto Fuit³ Bořivojem. Spytihněv byl v této souvislosti nepochybně jmenován už v původní Crescente, kterou měl k dispozici autor původní Fuit. Vyplývá to z toho, že tento údaj je obsažen v Gumpoldovi,⁴ který rétoricky přepracovával původní verzi Crescente. Jak je možné, že dva autoři, píšící ve stejné době a ve stejném prostředí, se mohli rozejít v tak důležitém faktu?⁵

Obr. 1. Filiace legend Crescente a Fuit (bez legendy X) podle D. Třeštíka (1997, s. 174).
Legenda: Tučným písmem jsou uvedeny dochované legendy,
modře jsou vyznačeny legendy staroslověnské.⁶

   Odpověď by byla snadná, kdybychom mohli připustit, že Crescente má pravdu a že tedy Bořivoj křesťanem nebyl. Znamenalo by to, že autor Crescente věděl a správně napsal, že křest přijal jako první Spytihněv. To věděl i autor Fuit, nemohl se s tím však smířit, a tak připustit, že jeho světice byla manželkou pohana. Učinil proto z Bořivoje křesťana a dal tím základ „bořivojské legendě“, dále rozvíjené Kristiánem.⁷
   (173) Jenže Bořivoj křesťanem byl (dokážeme si to dále) a povědomí o tom muselo být součástí tradice, kterou disponovali oba autoři. V tom případě by byl falšovatelem starší autor – autor Crescente. Důvody, které ho k tomu mohly vést, formuloval J. Pekař: „Bavorské církvi se jevil jako první křesťanský kníže Čechů ten, který se poprvé podřídil svrchovanosti Řezna v politickém i církevním ohledu, tj. Spytihněv. Dílo Metodějovo na Moravě a vše, co s tím souviselo, bavorská církev n e n á v i d ě l a a neuznávala“.⁸ Spytihněv se totiž – jak známo – roku 895 podřídil spolu s ostatními českými knížaty svrchovanosti Bavorů a od té doby lze nejspíše také datovat církevní příslušnost Čech k řezenské diecézi. Přesněji by bylo možno spolu s F. Dvorníkem říci, že v Crescente se projevila „úzkostlivá snaha řezenských biskupů obhájit své nároky na církevní jurisdikci v Čechách. Bořivoj se podrobil jurisdikci moravského arcibiskupa Metoděje“,⁹ proto Crescente uvedla místo něho Spytihněva, „který definitivně uznal nárok Řezna“.
   Vysvětlení jistě přesvědčivé a bylo také obecně přijímáno, tím nepochopitelnější by však potom bylo, proč jeden řezenský autor hájil právní stanovisko svých biskupů neuznávajících Metoděje a Bořivojův křest a druhý řezenský autor je fakticky popřel (i když se o Metodějovi přímo nezmínil). Takto ostře vyhrocený rozpor však mohl mít platnost jen tehdy, kdybychom Crescente mohli klást před vznik pražského biskupství. Dnes však víme (a to zcela bezpečně), že tato legenda vznikla až po roce 974 za pontifikátu biskupa Wolfganga, který se svých nároků na Čechy vzdal, prý zcela dobrovolně, a souhlasil se zřízením biskupství v Praze. Autor Fuit pak psal, podle naší domněnky, ještě o něco později.¹⁰
   Starý spor tehdy ztratil význam, bavorská církev již neměla důvod hájit své nároky na Čechy. Můžeme si tedy dobře představit, že se oba autoři mohli rozejít v hodnocení počátků křesťanství v Čechách (o nic jiného již nešlo, právní otázky nehrály roli). Autor Crescente dal výraz starému stanovisku Řezna, které neuznávalo Bořivojův křest a jeho právní následky.¹¹ Autor Fuit, píšící o Bořivojově manželce a nucený tak přiznat, že oba manželé byli křesťany, už neviděl žádné závažné důvody, aby trval na starém stanovisku, které ztratilo praktický význam. Příznačné však je, že se přece jen n e z m í n i l o Metodějovi.¹² To, že se obě legendy rozcházejí v názoru na počátky křesťanství v Čechách, tedy není nijak na překážku tomu, abychom je obě přisoudili stejné době a stejnému prostředí.¹³
   Můžeme tedy uzavřít zkoumání poměru mezi Fuit a Crescente zjištěním, že obě legendy (resp. jejich předlohy) jsou si velmi blízké (174) jednak faktem, že jako jediné mezi všemi václavskými a ludmilskými legendami se opíraly o Arbeův Život Jimramův, jednak svou celkovou literární strukturou a konečně i tím, že jsou na sobě přímo závislé. Přitom byla původní Crescente zřejmě v z o r e m pro původní Fuit, opačný poměr, jak si ho představoval V. Chaloupecký, je značně nepravděpodobný.¹⁴ Pro chronologické zařazení (původní) Fuit z toho plyne, že vznikla po Crescente (tj. po roce 974) a před Kristiánem. Nesporně již existovala před koncem 11. století, kdy byl nejpozději pořízen její slovanský překlad, zachovaný pak v proložním výtahu na Rusi.¹⁵ Její vznik však nemohl být až tak daleko vzdálen vzniku Crescente. Příbuznosti mezi oběma legendami jsou takového druhu, že musíme nutně předpokládat, že obě vzešly ze stejného prostředí.
   Složité filiační vztahy, ke kterým jsme tak dospěli, lze vyjádřit schématem (viz obr. 1 výše).
   (175) Vznik Fuit je tak nejspíše třeba spojovat (spolu s J. Pekařem a R. Urbánkem) se založením kláštera sv. Jiří na Pražském hradě okolo roku 975. Zde bylo tělo Ludmily uloženo a klášter měl proto největší zájem na propagaci její svatosti.¹⁶ S tím není v rozporu zjištění, že jak Crescente, tak Fuit vznikly zřejmě v prostředí řezenských mnichů. Mohlo k tomu totiž dojít jak v Řezně, tak také v Praze, kde nepochybně právě řezenští mnichové z biskupského kláštera sv. Jimrama, kde byl biskup zároveň opatem, působili jako zástupci řezenského biskupa jistě v relativně hojném počtu.
   Fuit se tak stává pramenem přinejmenším rovnocenným Crescente a pravděpodobně po Crescente druhou vůbec nejstarší legendou z václavského a ludmilského cyklu. Za ještě starší bývá považována I. staroslověnská legenda o sv. Václavu, avšak argumenty pro to uváděné jsou značně vágní. Pravděpodobnější je jistě domněnka O. Králíka, že I. staroslověnská legenda vznikla až někdy koncem 10. století.¹⁷ Fuit je ovšem vzdálena od událostí přes 50 let: sotva ještě žili přímí pamětníci, tradice však jistě byla stále živá, jednak v panujícím rodě a s ním spojeném okruhu osob, jednak právě v prostředí řezenského kněžstva. Je totiž velmi pravděpodobné, že Ludmilin „osobní“ kněz Pavel, tak často vystupující v legendách, byl pražským archipresbyterem – zástupcem řezenského biskupa v Praze. Fantazie některých historiků o tom, že právě Pavel byl hlavním představitelem slovanské bohoslužby v Praze, jsou bez jakéhokoliv podkladu. Jím a jeho okolím zprostředkované informace jsou základem věcných zpráv jak ve Fuit, tak v Crescente.¹⁸

Dušan Třeštík (1997, s. 172-175).

Na závěr svého rozboru legend D. Třeštík ještě připojil stať, v níž dokazuje, že před původní Crescente musela existovat dnes ztracená václavská legenda, kterou označil „legenda X“, z níž čerpali, podle jeho názoru, s výjimkou Gumpolda a Oportet, všichni autoři václavských legend 10. a 11. století.

Obr. 2. Filiace legendy X podle D. Třeštíka (1997, s. 248).
Legenda: Tučným písmem jsou uvedeny dochované legendy,
modře jsou vyznačeny legendy staroslověnské.⁶

(248) Byla nepochybně latinská, protože se o ni opírali autoři latinských legend a z nich zejména Vavřinec, u něhož nelze znalost staroslověnštiny v žádném případě předpokládat.¹⁹ Určitě také vznikla před nejstarší spolehlivě datovanou václavskou legendou, tj. Crescente, sepsanou brzy po roce 974. Byla tedy prakticky současná s Widukindem, který svou kroniku psal v letech 967-968, a měla by tedy být i když ne rovnocenným, tak alespoň podobně důležitým pramenem.

Dušan Třeštík (1997, s. 225-248).

Poznámky:

1 –	Dušan Třeštík: Počátky Přemyslovců. Vstup Čechů do dějin (530-935). NLN, Praha 1997.
2 –	Latinsky psaná václavská legenda „Crescente fide christiana“ (Když se šířila křesťanská víra).
3 –	Latinsky psaná ludmilská legenda „Fuit in provincia Bohemorum“ (Stalo se v provincii Čechů).
4 –	Václavská legenda sepsaná před rokem 983 mantovským biskupem Gumpoldem z podnětu císaře Oty II. (†983). Viz „Rodokmen Otonů“. Z této legendy ovšem nijak nevyplývá, že autor Fuit měl k dispozici Crescente.
5 –	Jako zcela logické a nejschůdnější vysvětlení se nabízí varianta, že oba autoři nepsali ve stejné době a ve stejném prostředí, jak si ukážeme dále.
6 –	Autor latinsky psané legendy Crescente z okruhu řezenského biskupství, patrně přímo z kláštera sv. Jimrama v Řezně, vycházel z legendy freisinského biskupa Arbea (2. polovina 8. století) o sv. Jimramovi (J. Nechutová 2000, s. 43). Z předloženého schématu je zřejmé, že v Třeštíkově podání staroslověnské legendy nemají šanci se uplatnit před založením sázavského kláštera.
7 –	Jedná se však o omyl tradovaný mezi historiky. Kristián (992-994) nemohl nic „rozvíjet“, když historku o Bořivojově křtu Metodějem si teprve on sám vymyslel jako reakci na tendenční legendy Crescente a Gumpoldovu. Viz J. Banaszkiewicz (2003, s. 51-52). Svědčí o tom i fakt, že žádná ze starších legend o Bořivojově křtu nic neví, zejména ne staroslověnský „Život sv. Metoděje“ (886), jehož vznik by měl být údajnému křtu (v roce 883 – podle D. Třeštíka 1997, s. 338) časově nejblíže. Bořivoj totiž pokřtěný byl už dávno (více než 30 let) předtím, a to hned ve svém raném věku (*851). Srovnej „Vznik a původ přemyslovské pověsti“.
8 –	Stejně jako dílo Konstantina a Metoděje na Moravě bavorská církev nenáviděla i moravského krále Rostislava, který na Moravu oba byzantské věrozvěsty pozval. Tato nenávist se po Rostislavově zatčení a oslepení (870) přenesla i na příslušníky jeho rodiny, především na syna Bořivoje. Na milost vzala až Bořivojovy syny, kteří se již narodili v Čechách. Kromě toho Spytihněv a Vitislav se v roce 895 v Řezně poddali bavorskému králi Arnulfovi a podle bavorské recenze Crescente měl tehdy Spytihněv přijmout i křest.
9 –	Nejen F. Dvorník, ale již F. Palacký a další historikové a badatelé považovali Kristiánovu smyšlenou historku o pozdním Bořivojově křtu Metodějem až v jeho dospělosti za historický fakt – svědčí o tom tabulka 3: „Pokusy historiků a badatelů o »správné« datování Bořivojova křtu podle Kristiánovy smyšlené historky“. Je to však vyloučeno – Bořivojův otec Rostislav (P. Šimík 2004, s. 86-88) dal svého syna pokřtít zcela nepochybně hned v jeho raném věku, jak se slušelo a jak bylo na Moravě v křesťanském knížecím prostředí a mezi velmoži zvykem. Srovnej dětské hroby s bohatou výbavou kolem velkomoravských kostelů (B. Klíma 2001, s. 16 a 19; L. Galuška 2004, s. 129). Staroslověnský penitenciál uvádí (41): „Umře-li někomu dítě nekřtěné z nedbalosti, ať se kaje tři léta o chlebě a vodě“ (J. Vašica 1966, s. 179). Viz tabulka 15: „Životní data moravského krále Rostislava“. Srovnej také názory D. Třeštíka (1987) prezentované v článku: „Mohl být Bořivoj synem Rostislava?“ a L. Galušky (1996): „Mohl být Bořivoj, zřejmě vysoce postavený Moravan a Svatoplukův příbuzný, nepokřtěný?“ Třeštíkovo označení autora Crescente jako „falšovatele“ je tedy nařčení falešné a křivé, neboť ten nikde netvrdí, že Bořivoj křesťanem nebyl, nebo že by Spytihněv měl být prvním křesťanským knížetem v Čechách – srovnej text legendy Crescente. Bavorský legendista Bořivoje vynechal, protože, i když byl knížetem Čechů, nebyl – na rozdíl od svých synů – český kníže. Proto jeho jméno nebylo původně uvedeno ani mezi českými knížaty ve zprávě Fuldských análů k roku 872 o boji českých knížat s Franky kdesi u Vltavy. Proto je nesporné, že tím, kdo účelově falšoval historii, byl Kristián (992-994), jenž Bořivojův skutečný křest v jeho raném věku „jen“ asi o 20 let posunul až do doby jeho dospělosti, aby u něj mohl figurovat arcibiskup Metoděj. Proč Kristián tak nutně potřeboval načasovat Bořivojův křest až do doby Metodějova „arcibiskupování“? Vysvětlení najdete v Komentáři k tab. 3: Prameny – Důvod – Motiv.
10 –	Viz výše obr. 1: Filiace legend Crescente a Fuit podle D. Třeštíka.
11 –	Před rokem 992 Řezno pochopitelně o údajném křtu Bořivoje Metodějem nic nevědělo, poněvadž tuto historku si vymyslel Kristián (992-994) právě až jako reakci na tendenční legendy Crescente a Gumpoldovu. Ale jistě vědělo, že Rostislavův syn Bořivoj (P. Šimík 2004, s. 86-88), jako vysoce postavený Moravan (L. Galuška 1996, s. 125), křesťanem nepochybně byl. Metoděj však při jeho křtu zcela bezpečně neasistoval. Na Moravu dorazil až v roce 863 a to měl Bořivoj již asi 12 let (viz „Věk a období vlády knížat v grafickém znázornění“).
12 –	Autor předlohy Fuit se nezmínil o Metodějovi, protože k tomu neměl žádný důvod, když se žádný křest na Svatoplukově dvoře ve skutečnosti nekonal – viz výše pozn. 11. Bořivojův křest výhradně arcibiskupem Metodějem totiž ještě k ničemu n e p o t ř e b o v a l . Tato „nutnost“ vyvstala, teprve až kníže Boleslav II. společně s biskupem Vojtěchem začali společně usilovat o založení pražského arcibiskupství. Pro tento účel pak Kristián (992-994), na žádost Vojtěchovu, jak Kristián tvrdí v Předmluvě, doslova „složil“ svoji legendu „Život a umučení svatého Václava a svaté Ludmily, báby jeho“ ze starších legend (v tom i staroslověnských) s tím, že tu a tam něco „poopravil“ (Konstantinovu obranu slovanského jazyka přesunul o několik týdnů, a to z Benátek do Říma; Václava svěřil na vychování Ludmile až po Vratislavově smrti, kdy již měl 26 roků, ačkoliv podle I. stsl. legendy se tak stalo předtím než ho Vratislav poslal na Budeč, aby se učil knihám latinským), tu a tam něco „přidal, co chybělo“ (Metodějovu účast při Bořivojově křtu). Neboť představme si, jak jinak by vyzněla Kristiánova legenda, kdyby křtící osobou byl někdo jiný, např. neznámý nejmenovaný kněz, tak jako v případě všech ostatních knížat, ať už moravských (Mojmír I., Rostislav, Svatopluk, Mojmír II., Svatopluk II.) nebo českých (Spytihněv I., Vratislav I., Václav, Boleslav I., atd.). Takovým křtem by pak nemělo smysl argumentovat v žádosti o přenesení Metodějova moravského arcibiskupství do Prahy. Váhu mu dodává právě arcibiskup Metoděj. Jeho účast při Bořivojově křtu je tedy Kristiánova vlastní ryze účelová konstrukce.
13 –	Překáží nám v tom právě jen ten základní rozpor mezi oběma legendami. Víme již, že vůbec nešlo o nějaký pozdní křest Bořivoje, ale o jeho moravský původ. Zejména však o to, že byl synem moravského krále Rostislava (P. Šimík 2004, s. 86-88) – největšího nepřítele bavorského kléru. Česká recenze legendy Crescente, v níž je, tak jako ve Fuit a II. staroslověnské legendě, Bořivojovo jméno uvedeno či „doplněno“, Třeštíkův názor spolehlivě vyvrací. Latinské legendy, v nichž jeho jméno chybí, musely proto nutně vzniknout před Kristiánem mimo Čechy (a naopak).
14 –	Chaloupeckého řešení není méně pravděpodobné než Třeštíkovo, spíše naopak. I vzhledem k tomu, že Ludmila byla zavražděna na Tetíně v roce 921 a její tělo nechal kníže Václav přenést do Prahy již v roce 925, zatímco po vraždě Václava (935) došlo podle D. Třeštíka (2000, s. 11) k translaci jeho těla až v 60. letech 10. století (nikoliv 3 roky po vraždě, jak tvrdí legendy). K sepsání ludmilské legendy měl tedy její autor o celých 40 let delší časový prostor než jeho kolega píšící pak legendu o sv. Václavovi, k čemuž měl vyhrazeno necelé jedno desetiletí. Toho staroslověnský legendista nepochybně využil, neboť např. podle J. Nechutové (2000, s. 45) byla původní předloha legendy Fuit sepsána staroslověnsky, ale její text se nedochoval. Nejednalo se tedy o jakýsi pozdní (před rokem 1096 na Sázavě pořízený) překlad z latiny, jak preferuje D. Třeštík (viz obr. 1 výše) kvůli své chronické averzi ke staroslověnskému písemnictví (D. Třeštík 1999, s. 172), když podle něj před rokem 975 ještě žádná latinská ludmilská legenda neexistovala. Nepochybné ale je, že na Rus se dostala až upravená verze staroslověnské legendy podle Kristiána (viz níže pozn. 15).
15 –	Proložní ludmilská legenda vznikla krácením původní rozsáhlejší nedochované staroslověnské legendy, upravené podle Kristiána. Z její předlohy vycházela zřejmě i I. staroslověnská legenda václavská (proto mohla vynechat počátky českého křesťanství, obsažené již v této starší ludmilské legendě, a svoje vyprávění začíná až Václavovým otcem, knížetem Vratislavem).
16 –	Tělo sv. Ludmily bylo u sv. Jiří uloženo již v roce 925. Je vyloučeno, aby nad jejím hrobem kněží a mniši jen mlčky postávali a čekali po celých 50 let do roku 975, až jim někdo v Řezně latinsky sepíše ludmilskou legendu. Staroslověnské legendy zcela nepochybně vznikaly ještě před založením latinského pražského biskupství (973/976). Moravské staroslověnské životopisy „Život Konstantina-Cyrila“ a „Život Metoděje“ byly také sepsány bezprostředně po jejich smrti. Na podobně časný vznik můžeme pomýšlet i u staroslověnské legendy „O pustynnike Ivaně“ sepsané hlaholicí v Čechách (do roku 921).
17 –	Staroslověnští kněží přišli do Čech jednak s Bořivojem (872), jednak po Metodějově smrti (†885). Jejich třetí vlna přišla do Čech hledat obživu po pádu Velké Moravy (D. Třeštík 1997, s. 286, klade její definitivní konec do roku 906). Někdy před rokem 906 (za existence Velké Moravy), ale nejpozději do roku 921, tzn. ještě za Ludmilina života, byla v Čechách sepsána patrně nejstarší staroslověnská legenda „O pustynnike Ivaně“, v níž je Bořivoj označen jako kníže moravský. Lze předpokládat, že Václav, kterého jeho bába Ludmila „dala vyučit v knihách slovanských pod vedením kněze, a on si dobře osvojil jejich smysl“ (I. stsl. legenda), jistě také sám dbal na výuku nových kněží, což patřilo k povinnostem křesťanského vladaře. Vznik původní staroslověnské ludmilské legendy proto můžeme směle klást již do posledního desetiletí Václavova života (†935), neboť v ní ještě nebyla ani zmínka o jeho mladším bratrovi Boleslavovi ani o regentské vládě Drahomíry, jak je patrné ze srovnání se staroslověnskou Proložní legendou a s latinskou Fuit. Vznik I. staroslověnské legendy o sv. Václavu, jak ji rekonstruoval J. Vašica, pak lze předpokládat v 60. letech 10. století, kdy podle D. Třeštíka kající se bratrovrah Boleslav I. začal usilovat o založení pražského biskupství a Václavovo tělo nechal proto přenést ze Staré Boleslavi do Prahy (viz výše pozn. 14). Nemůžeme však pustit ze zřetele ani Vavřincovu legendu, podle níž k translaci Václavova těla z Boleslavi do Prahy dochází až za času biskupa Vojtěcha.
18 –	Pravděpodobnost, že Ludmilin „osobní“ kněz Pavel „byl pražským archipresbyterem“ je stejně tak velká, jako že jím nebyl. Ludmila přece žila na Budči (D. Třeštík 1997, s. 364-366). V každém případě kněz Pavel (a jeho okolí) v roce 975, tzn. 54 let po Ludmilině a 40 let po Václavově zavraždění, mohl už sotva co zprostředkovávat, protože nejspíš byl také již po smrti. Základem věcných zpráv, jak ve Fuit, tak v Crescente, mohou proto být pouze starší legendy staroslověnské – viz výše pozn. 17. Dochovaná verze Fuit přitom mohla vzniknout až po Kristiánovi. To vše Třeštíkovo filiační schéma na obr. 1 z výše uvedených důvodů (viz pozn. 14) nerespektuje.
19 –	Vavřinec neboli Laurentius, mnich montecassinský, staroslověnštinu jistě neovládal, ale ani ovládat nemusel. Biskup Vojtěch, který v klášteře na Monte Cassino nějakou dobu pobýval, mohl takový latinský překlad I. stsl. legendy sám zhotovit a v klášteře zanechat.

Petr Šimík (2006).

Srovnání:
„Předmluva“ ke Kristiánově legendě.
„Rodokmen Mojmírovců“ dle současného stavu poznání.
„Rodokmen »Přemyslovců«“ čili pražské větve mojmírovského rodokmenu.
„Rodokmen mytických knížat“ aneb Kde Kosmas našel jejich jména?
„Kníže Bořivoj – Svatoplukův místodržící v Čechách“.
„Kníže Bořivoj v písemných pramenech a problematika jeho hrobu“.
„Historie psaná štětcem“ aneb Malby ve znojemské rotundě jako historický pramen.
„Rytý nápis na západní stěně znojemské rotundy“ aneb Dobové falzum.
Mapky: „Územní vývoj Velké Moravy za Rostislava a Svatopluka“.
Mapky: „Rozmístění hradů ve středočeském vévodství“.
Kroniky: „Granum k roku 894“ (po přepočtu 871) o Bořivojově křtu (?), spíše však sňatku (!).
Tabulka   3: „Pokusy historiků a badatelů o »správné« datování Bořivojova křtu podle Kristiánovy smyšlené historky“.
Tabulka   4: „Životní data knížat podle legend“.
Tabulka 12: „Dožitý věk knížat podle výsledků antropologicko lékařského průzkumu“.
Tabulka 13: „Průběžný věk členů prvních tří generací »Přemyslovců« v některých klíčových letech“.
Tabulka 14: „Srovnání Kristiánovy a Kosmovy verze přemyslovské pověsti“.
Tabulka 16: „Zdroj Kristiánovy a Kosmovy inspirace“ aneb Bez moravské historie by nebyly ani české mýty!
Tabulka 20: „Křesťanský král-oráč a byzantská misie“ v pozdější písemné a obrazové interpretaci.
Artefakty: „Plaketa velkomoravské kněžny ze Želének“.
Artefakty: „Stříbrný terčík se sokolníkem ze Starého Města na Moravě“.
Artefakty: „Slonovinová pyxida z Čiernych Kľačan“.
Symbolika: „Mor – nákaza (epidemie), anebo symbol pohanství?“
Symbolika: „Býk – dobytče, nebo apoštol, kazatel evangelia?“
Symbolika: „Asketa s jelenem, hadem a ptákem“.
Symbolika: „Oráčská scéna na malbě ve znojemské rotundě“ aneb Přemyslův konec.
Symbolika: „Tažné zvíře“.
Symbolika: „Přilba jako atribut svatého Václava“.
Komentáře: „Přemyslovský cyklus ve znojemské rotundě“ aneb »Mýliti se« je přece lidské...
Aktuality: „Česká televize mystifikuje diváky“ aneb Český pohanský komiks v moravské křesťanské kapli.
Otázky: „Proč se založení hradu Praha upírá Bořivojovi?“
Otázky: „Mohl být Bořivoj synem Rostislava?“
Otázky: „Mohl být Bořivoj, vysoce postavený Moravan a Svatoplukův příbuzný, nepokřtěný?“
Otázky: „Není Bořivojův křest Metodějem opravdu pouze legendou?“ 1. Bořivoj, 2. Ludmila, 3. Strojmír.
Otázky: „Co chtěl říci Kristián, když Metodějovými ústy předpověděl Bořivojovi: »Staneš se pánem pánů svých!«?“
Otázky: „Mohl Spytihněv usednout na stolec otcovský jako pohan?“
Otázky: „Jak staří umírali staří »Přemyslovci«?“
Otázky: „Jak starý je hrob K1 ve Svatovítské rotundě? Je starší, nebo mladší než sama rotunda?“
Otázky: „O čem svědčí kousky malty nalezené v zásypu hrobu K1?“
Úvahy: „Vznik a původ přemyslovské pověsti“.
„Mytičtí Přemyslovci – literární fikce, nebo historická věda?“ (1. moravská historie, 2. Kristián, 3. Kosmas).
   • F. Palacký (1848), • R. Turek (1963), • A. Friedl (1966), • V. Karbusický (1995), • D. Třeštík (2006, 2009).

Literatura:
• Kristián: Legenda „Život a umučení svatého Václava a svaté Ludmily, báby jeho“.
• Václav Chaloupecký: Prameny X. století v legendě Kristiánově. Praha 1939.
• Jaroslav Ludvíkovský: Nově zjištěný rukopis legendy Crescente fide a jeho význam pro datování Kristiána. Listy filologické 81, 6, 1958, s. 56-68.
• Josef Vašica: Literární památky epochy velkomoravské 863-885. Lidová demokracie, Praha 1966.
• Oldřich Králík (ed.): Nejstarší legendy přemyslovských Čech. Vyšehrad, Praha 1969.
• Jaroslav Ludvíkovský: Kristiánova legenda. Vyšehrad, Praha 1978.
• Jaroslav Zástěra: Původ péřové koruny. Postavy panovníků na českých a moravských denárech. Znojmo 1986.
• Dušan Třeštík: Objevy ve Znojmě. ČsČH XXXV-4, Praha 1987, s. 548-576.
• Jaroslav Zástěra: Znojemská rotunda a Velká Morava. Vl. nákl. aut., Brno 1990.
• Lubomír E. Havlík: Svatopluk Veliký, král Moravanů a Slovanů. Jota, Brno 1994.
• Emanuel Vlček: Honosný hrob velmože v Sadech u Uherského Hradiště. Moravský historický sborník, Ročenka Moravského národního kongresu 1993-1994, MNK, Brno 1995, s. 167-211.
• Luděk Galuška: Uherské Hradiště-Sady. Křesťanské centrum říše velkomoravské. MZM, Brno 1996, s. 122-125.
• Naďa Profantová: Kněžna Ludmila. Vládkyně a světice, zakladatelka dynastie. Epocha, Praha 1996.
• Emanuel Vlček: Nejstarší Přemyslovci. Fyzické osobnosti českých panovníků. Atlas kosterních pozůstatků prvních sedmi historicky známých generací Přemyslovců s podrobným komentářem a historickými poznámkami. Vesmír, Praha 1997.
• Dušan Třeštík: Počátky Přemyslovců. Vstup Čechů do dějin (530-935). NLN, Praha 1997.
• Michal Lutovský: Hroby knížat. Kapitoly z českých dějin a hrobové archeologie. Set Out, Praha 1997.
• Marie Bláhová-Jan Frolík-Naďa Profantová: Velké dějiny zemí Koruny české, I. sv. do roku 1197. Paseka, Praha a Litomyšl 1999.
• Dušan Třeštík: Mysliti dějiny. Paseka, Praha a Litomyšl 1999.
• Jaroslav Brůžek-Vladimír Novotný: Jak staří umírali staří Přemyslovci aneb Jak přesná je přesnost určení věku jedince podle kostry. Vesmír 78 (129), č. 8, 1999, s. 453-455.
• Jana Nechutová: Latinská literatura českého středověku do roku 1400. Vyšehrad, Praha 2000.
• Dušan Třeštík: Vznik přemyslovského státu a jeho „politického“ národa (I. a II.). DaS 2000, č. 4 a 5, s. 6-11 a 29-32.
• Bohuslav Klíma: Objev prvního velkomoravského kostela na hradišti sv. Hypolita ve Znojmě. Sborník prací Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity, svazek 153, řada společenských věd č. 18. MU, Brno 2001, s. 3-24.
• Jacek Banaszkiewicz: Gumpold, Vavřinec a Kristián, čili krátce o tom, jak se sněžná a severní Bohemia stávala součástí „požehnané“ Evropy. Dějiny ve věku nejistot. Sborník k příležitosti 70. narozenin Dušana Třeštíka. NLN, Praha 2003, s. 47-52.
• Luděk Galuška: Slované – doteky předků. O životě na Moravě 6.-10. století. MZM, Obec Modrá, Krajská knihovna Františka Bartoše, Brno 2004.
• Petr Šimík: Nový pohled na ikonografii 3. pásu maleb v rotundě sv. Kateřiny ve Znojmě. Znojemská rotunda. Malby v národní kulturní památce Rotunda sv. Kateřiny a výsledky současného výzkumu. Sborník z 2. mezinárodní odborné konference o rotundě, Znojmo 25.-26.6.2003. Město Znojmo 2004, s. 78-123.
• Petr Šimík: Pocházel kníže Bořivoj, zakladatel Pražského hradu, z Moravy? Moravský historický sborník, Ročenka Moravského národního kongresu 2002-2005. MNK, Brno 2006, s. 329-407, bar. příl. I-V s. 38-42.

aktuality • zajímavosti • kontakt • naše cíle • ohlasy • sponzoři • archiv
mýty a pověsti • legendy • kroniky • dokumenty • jiné texty
lokality • archeologie • hroby • antropologie • historie • otázky
jazyk • písmo • písemnictví • víra • symbolika • artefakty • vlivy
mapky • plánky • tabulky • rodokmeny • osobnosti
úvahy • komentáře • odkazy • časová osa • rejstřík • obsah