DRUHÉMU
BISKUPU VOJTĚCHOVI ...
KRISTIÁNOVA
LEGENDA
Život a umučení svatého Václava a svaté Ludmily, báby jeho
PŘEDMLUVA |
(58) Pánu a třikrát blaženému
svaté pražské církve Boží druhému biskupu Vojtěchovi bratr
nejponíženější a ze všech mnichů ani názvu posledního
nezasluhující, křesťan pouze podle jména,1
přeje v Kristu Ježíši
hojnosti zdaru a štěstí podle přání.
Shledávaje, že utrpení blaženého
Václava
i báby jeho blažené paměti Ludmily, kteřížto jako nové hvězdy
světlem svých ctností září své české vlasti i všemu národu,
v rozporných skladbách a nikoli úplně bylo vyloženo,2
uznal jsem za vhodno požádati vaši svatost, rodem z téže krve
pocházející,3
abych z vašeho rozkazu i povolení směl je poopraviti,4
nebo chybí-li něco, vyptati se pozůstalých ještě z doby té
kmetů nebo kterýchkoli lidí nábožných, kteří skutky jejich
buď na své oči byli viděli5
nebo z doslechu od jiných se
o nich dověděli,6
a tu doplniti. A vzal
jsem si to také na péči nikoli z nějaké vypínavosti, poněvadž
věru nadobro jsem nezkušený v řeči a všeliké uhlazenosti výrazové
neznalý; a kdybych i toho všeho sdostatek měl, přece tíha
hříchů by odrazovala zásluhy tak velikých světců
hlásati. Než jakkoli nezpůsobilost naše i nedostatečnost převeliká
jest a vzdělání naše, přirovná-li se k vzdělání znalců,
vzděláním býti přestává, nevzdávaje se přes nesmírnost svých
vin naděje na odpuštění, pokusím se s důvěrou v pomoc těchto
svatých písem zaznamenati, jak se věci mají.7
Ale nejdříve nutno říci, že kdyby
ostatky takových a tak vynikajících svatých a důstojných svědků
Kristových, divy znamenitých zázraků se skvějící, uloženy
byly v končinách Lotharových nebo Karlovců a jiných národů křesťanských,
dávno by děje tyto písmem abych tak řekl zlatým byli
vymalovali, zpěvem responsorií a antifon a povzbuzujícími kázáními
ozdobili a přemnoho klášterů vystavěli, ačkoli sami plesati
mohou, že chovají ctihodné zástavy jim podobných mučedníků,
vyznavačů, panen a ostatních svatých.
Než my toho všeho pohřešujíce a tyto, abych tak
vyznal, po Bohu jediné majíce,8 skoro
nedůstojně se k nim chováme a moc jejich co
(59) den nehodni
vidouce, jakoby nevěřícími zůstáváme a jim sloužiti
nechceme. Tolik aspoň budiž o naší nedbalosti řečeno.
Nyní vás prosím, slovutný biskupe
a potomku nejdražší,9
když jste mně nehodnému toto dílo na
sebe vzíti kázal, abyste mi prosbami u společného našeho ochránce
pomáhal, aby ten, jenž zásluhami svými uvedl vás v hodnost
biskupskou, až vám někdy u Krista Pána korunu slávy za zisk
z ovcí svěřených vytěžený zjedná, nám aspoň odpuštění hříchů
vyžádati ráčil. Též snažně prosíme, aby vaší skvělou
moudrostí vše to, co pošetilost naše nemoudře
p r o ř e k l a , bylo
vymazáno a učeností vaší okrášleno.10
Také svojí autoritou račte tuto práci potvrditi, aby aspoň po
vaší diecézi směla být opisována a čtena.
Toto tedy zkrátka předeslavše, vzchopme se
a vypravujme ty skutky, jednak zásluhami blaženého mučedníka,
jednak vašimi modlitbami jsouce podpíráni, a pomocí Pána našeho
a spasitele Ježíše Krista.
[Pokračování
...].
Kristián: Život a umučení svatého
Václava a svaté Ludmily, báby jeho. Předmluva.
Přeložil Antonín Stříž (1969).
Poznámky:
|
1 –
|
...solo nomine christianus
– „křesťan toliko svým jménem Kristián“ (překlad
Jaroslava Ludvíkovského 1978).
|
2 –
|
Již Kristián shledává
dosavadní jemu známé václavské a ludmilské legendy rozporné
a neúplné.
|
3 –
|
Kristián tím zřejmě
myslel „rodem z téže krve jako Václav“ (a potažmo také
Kristián – bratr Boleslava II.). O možném příbuzenství Slavníkovců s „Přemyslovci“ viz „Rodokmen
»Přemyslovců«“ a zejména článek: „Odkud
se vzali po roce 950 ve východních Čechách Slavníkovci?“
|
4 –
|
Toto Kristiánovo „poopravování“
se projevilo např. v tom, že oba (nevlastní) bratry, Václava i Boleslava,
nechal svěřit na vychování jejich bábě
Ludmile až po Vratislavově smrti († 13. února 921). To je však
v rozporu s textem I. stsl. legendy,
v níž Ludmila vychovávala pouze Václava,
a to ještě předtím, než ho jeho otec poslal do Budče, aby se tam učil knihám latinským. Tzn.,
že Ludmila dostala Václava na vychování ještě za Vratislavova života.
Jediný důvod k tomu mohl být pouze ten,
že když byl Václav ještě hošík,
jinoch, mladíček,
jeho matka zemřela. Až po druhém Vratislavově sňatku
(asi roku 906), tentokrát s Drahomírou, se pak mohl narodit Boleslav (viz
tab. 13). Srovnej příslušnou pasáž
legendy (Kristián, kap. 3).
|
5 –
|
S naprostou jistotou můžeme
říci, že v roce 993, kdy Kristián „sestavoval“ svoji
legendu, žádný očitý svědek
již nežil.
|
6 –
|
Kristián mohl „doplňovat“
jen podle zpráv, jež měl v úmyslu získal od kmetů nebo od lidí
nábožných, kteří by je ovšem museli mít zase pouze z doslechu.
Kristián ale neříká, že tak učinil, měl pouze takové předsevzetí.
Např. jeho „ d o p l n ě n á “
historka o Bořivojově
křtu (Kristián,
kap. 2) je od základu smyšlená
jím samotným (viz tab. 3: „Bořivojův
křest“).
|
7 –
|
Kristián tedy spoléhal zejména
na pomoc svatých písem. To skutečně dokazuje množství biblických
přirovnání, jež použil, ať už ze Starého zákona nebo
z Nového: Drahomíra – Eva, Boleslav – Kain, Václav
– Kristus.
|
8 –
|
V 1. kapitole pak hovoří
o dalších světcích, jsou to však světci „moravští“. Zatímco
Cyrila a Metoděje jmenuje, Rostislavovo jméno zamlčuje
(svatí Konstantin-Cyril a Metoděj, dnes spolupatroni
Evropy, a svatý kníže Rostislav, svatořečený pravoslavnou církví).
|
9 –
|
pontifex inclite et
nepos carissime – J. Ludvíkovský (1978, s. 11) překládá:
„slovutný biskupe a nejdražší synovče“.
Vojtěch by pak byl synem některého Kristiánova sourozence
(pochopitelně nikoli Boleslava II.). Podle hypotézy J. Cinerta
(2008) by se však mělo jednat o Kristiánova
prasynovce, tedy Václavova vnuka.
|
10 –
|
Kristiánův největší hřích
byl, že z potomka křesťanského krále-oráče
(srovnej symbol „býk“)
– z jeho syna Bořivoje – udělal
pohana, neboť si to účel, skladba a chronologie
jím líčeného příběhu vyžadovala.
Svých „nemoudrých prořeknutí“,
kterými svoje hříchy zase napravoval, aby při Posledním
soudu obstál, si byl pochopitelně také dobře
vědom (Kristián, kap. 2).
Z opatrnosti se proto odvolává na jakousi pověst
(ad fama fertur), v níž se měly vyskytovat:
mor, rady hadačky, vyslání poselstva, nalezení zachránce, příchod jeho syna,
postavení chrámu, zažehnání moru. Srovnej „Asklépiův
příchod do Říma“.
|
|
Petr Šimík (2005).
Citace:
„Skladbu budeme uvažovat v několika rovinách: Jako
literární památku sledující určitý »umělecký kánon«.
Jako legendu, tj. spis usilující o oslavu svatého, a navíc
určitého svatého. (Totéž ovšem platí o historii moravského
křesťanství.) A Konečně jako originální text, který
ukazuje, jak na svět okolo sebe nahlíží sám autor. Právě jen
prostřednictvím takovéto všestranné analýzy budeme moci
pochopit Kristiánovu legendu jako dílo, které na jedné straně
zachycuje určitou kulturní paměť, na straně druhé ji pomáhá
p ř e t v á ř e t .
Tím zároveň uchopíme tento fenomén jako jev nikoli statický,
ale dynamický, proměňující se a stále živý.
Pokud jde o vlastní analýzu, musíme si
pochopitelně uvědomit, že Kristián ve svém díle nezachycuje události
doby, již by sám pamatoval. Nelze tedy uvažovat o »deformacích«,
které by postihovaly jeho vlastní vzpomínky. V legendě nicméně
odráží paměť své rodiny, významného rozrodu raně středověké
střední Evropy, Přemyslovců. Jenže paměť (i ta kolektivní
a historická) je zrádná věc, reflektuje nejenom to, co se
skutečně u d á l o , ale také
to, co se udát m ě l o a hlavně
j a k se to udát
» m u s e l o « “ .
David Kalhous (2006, s.
136).
Jednotlivé části Kristiánovy legendy:
Předmluva.
1. kap.: Vynález písma, jeho
obhajoba v Římě, ustanovení Metoděje
arcibiskupem a Svatoplukova zrada.
2. kap.: Pověst o Přemyslovi,
pokřtění Bořivoje a přenesení
křesťanství do Čech, pohanská
reakce.
3. kap.: Bořivojovi potomci, Václavovo vidění a proroctví.
4. kap.: Vražda Ludmily, dopadení
vrahů, stavba kostela nad Ludmiliným
hrobem.
5. kap.: Převzetí moci, vyhnání
matky, přenesení Ludmilina těla.
6. kap.: Vojín Kristův a jeho Boží zbroj,
stavba kostela sv. Víta, záměr odejít do Říma.
7. kap.: Vražda knížete Václava.
8. kap.: Povraždění Václavových přátel
i dítek jejich, translace Václavova těla, zázraky.
Přídavek.
Srovnání:
„Rodokmen Mojmírovců“
dle současného stavu poznání.
„Rodokmen »Přemyslovců«“
čili pražské větve mojmírovského rodokmenu.
„Rodokmen Karlovců“.
„Rodokmen Otonů“.
Mapky: „Územní vývoj Velké
Moravy za Rostislava a Svatopluka“.
Mapky: „České kmeny“ podle
R. Turka v úpravě P. Randuse.
Ustanovení Metoděje arcibiskupem: Život
sv. Metoděje (kap. VIII), Kristián
(kap. 1), Diffundente sole
(kap. 3).
Osobnosti: „Život svatého knížete
velkomoravského Rostislava“. Ke kanonizaci sv.
Rostislava pravoslavnou církví.
Kroniky: „Granum k roku
894“ (po přepočtu 871) o Bořivojově křtu (?), spíše
však sňatku (!).
Tabulka 4: „Dožitý věk
knížat podle legend“.
Tabulka 5a: „Věk a období vlády
knížat v grafickém znázornění“ (do roku 960).
Tabulka 6: „Životní
data kněžny Ludmily“.
Tabulka 7: „Životní
data knížete Václava“.
Tabulka 8: „Srovnání motivů
ve václavských a ludmilských legendách“.
Tabulka 12: „Výsledky
antropologicko lékařského průzkumu kosterních pozůstatků
nejstarších »Přemyslovců«“.
Tabulka 13: „Průběžný věk
členů prvních tří generací »Přemyslovců« v některých klíčových
letech“.
Artefakty: „Plaketa
velkomoravské kněžny ze Želének“.
Artefakty: „Slonovinová pyxida z
Čiernych Kľačan“.
Symbolika: „Mor – nákaza
(epidemie), anebo symbolika pohanství?“
Symbolika: „Býk – dobytče,
nebo apoštol, kazatel evangelia?“
Symbolika: „Oráčská scéna na
malbě ve znojemské rotundě“ aneb Přemyslův konec.
Symbolika: „Tažné zvíře“.
Symbolika: „Přilba jako
atribut sv. Václava“.
Otázky: „Jak staří umírali staří »Přemyslovci«?“
Otázky: „Odkud se vzali po roce
950 ve východních Čechách Slavníkovci?“
Palackého vyprávění o dějích
historických:
20. část: Svatoplukova zrada,
oslepení Rostislava.
21. část: Přepadení průvodu
české nevěsty.
22. část: Pokřtění Bořivoje
a Ludmily.
25. část: O zmizení Svatopluka.
27. část: Bořivojovi synové.
Literatura:
• Oldřich Králík (ed.): Nejstarší legendy přemyslovských Čech.
Vyšehrad, Praha 1969, s. 58-87.
• Jaroslav Ludvíkovský (ed.): Kristiánova legenda. Vyšehrad, Praha 1978.
• Lubomír E. Havlík: Kronika o Velké Moravě. Jota, Brno 1992, s. 149-151.
• Jaroslav Kolár (ed.): Středověké legendy o českých světcích.
NLN, Praha 1998, s. 78-128.
• David Kalhous: Státnost v Kristiánově legendě? In: Stát, státnost
a rituály přemyslovského věku. Problémy, názory, otázky.
Sborník příspěvků z konference konané dne 18. října
v Brně. Ed. Martin Wihoda, Demeter Malaťák. MM, Brno 2006,
s. 135-153. |
aktuality
• zajímavosti
• kontakt
• naše cíle
• ohlasy
• sponzoři
• archiv
mýty a pověsti
• legendy
• kroniky
• dokumenty
• jiné texty
lokality
• archeologie
• hroby
• antropologie
• historie
• otázky
jazyk
• písmo
• písemnictví
• víra
• symbolika
• artefakty
• vlivy
mapky
• plánky
• tabulky
• rodokmeny
• osobnosti
úvahy
• komentáře
• odkazy
• časová osa
• rejstřík
• obsah
|