MORAVIA MAGNA
MORAVIA MAGNA, společnost pro kulturu, historii a umění

LEGENDY

 

DRUHÉMU BISKUPU VOJTĚCHOVI ...

KRISTIÁNOVA LEGENDA
Život a umučení svatého Václava a svaté Ludmily, báby jeho

PŘEDMLUVA

   (58) Pánu a třikrát blaženému svaté pražské církve Boží druhému biskupu Vojtěchovi bratr nejponíženější a ze všech mnichů ani názvu posledního nezasluhující, křesťan pouze podle jména,1 přeje v Kristu Ježíši hojnosti zdaru a štěstí podle přání.
   Shledávaje, že utrpení blaženého Václava i báby jeho blažené paměti Ludmily, kteřížto jako nové hvězdy světlem svých ctností září své české vlasti i všemu národu, v rozporných skladbách a nikoli úplně bylo vyloženo,2 uznal jsem za vhodno požádati vaši svatost, rodem z téže krve pocházející,3 abych z vašeho rozkazu i povolení směl je poopraviti,4 nebo chybí-li něco, vyptati se pozůstalých ještě z doby té kmetů nebo kterýchkoli lidí nábožných, kteří skutky jejich buď na své oči byli viděli5 nebo z doslechu od jiných se o nich dověděli,6 a tu doplniti. A vzal jsem si to také na péči nikoli z nějaké vypínavosti, poněvadž věru nadobro jsem nezkušený v řeči a všeliké uhlazenosti výrazové neznalý; a kdybych i toho všeho sdostatek měl, přece tíha hříchů by odrazovala zásluhy tak velikých světců hlásati. Než jakkoli nezpůsobilost naše i nedostatečnost převeliká jest a vzdělání naše, přirovná-li se k vzdělání znalců, vzděláním býti přestává, nevzdávaje se přes nesmírnost svých vin naděje na odpuštění, pokusím se s důvěrou v pomoc těchto svatých písem zaznamenati, jak se věci mají.7
   Ale nejdříve nutno říci, že kdyby ostatky takových a tak vynikajících svatých a důstojných svědků Kristových, divy znamenitých zázraků se skvějící, uloženy byly v končinách Lotharových nebo Karlovců a jiných národů křesťanských, dávno by děje tyto písmem abych tak řekl zlatým byli vymalovali, zpěvem responsorií a antifon a povzbuzujícími kázáními ozdobili a přemnoho klášterů vystavěli, ačkoli sami plesati mohou, že chovají ctihodné zástavy jim podobných mučedníků, vyznavačů, panen a ostatních svatých.
   Než my toho všeho pohřešujíce a tyto, abych tak vyznal, po Bohu jediné majíce,8 skoro nedůstojně se k nim chováme a moc jejich co (59) den nehodni vidouce, jakoby nevěřícími zůstáváme a jim sloužiti nechceme. Tolik aspoň budiž o naší nedbalosti řečeno.
   Nyní vás prosím, slovutný biskupe a potomku nejdražší,9 když jste mně nehodnému toto dílo na sebe vzíti kázal, abyste mi prosbami u společného našeho ochránce pomáhal, aby ten, jenž zásluhami svými uvedl vás v hodnost biskupskou, až vám někdy u Krista Pána korunu slávy za zisk z ovcí svěřených vytěžený zjedná, nám aspoň odpuštění hříchů vyžádati ráčil. Též snažně prosíme, aby vaší skvělou moudrostí vše to, co pošetilost naše nemoudře   p r o ř e k l a , bylo vymazáno a učeností vaší okrášleno.10 Také svojí autoritou račte tuto práci potvrditi, aby aspoň po vaší diecézi směla být opisována a čtena.
   Toto tedy zkrátka předeslavše, vzchopme se a vypravujme ty skutky, jednak zásluhami blaženého mučedníka, jednak vašimi modlitbami jsouce podpíráni, a pomocí Pána našeho a spasitele Ježíše Krista.
   [Pokračování ...].

Kristián: Život a umučení svatého Václava a svaté Ludmily, báby jeho. Předmluva.
Přeložil Antonín Stříž (1969).


Poznámky:

1 ...solo nomine christianus – „křesťan toliko svým jménem Kristián“ (překlad Jaroslava Ludvíkovského 1978).
2 Již Kristián shledává dosavadní jemu známé václavské a ludmilské legendy rozpornéneúplné.
3 Kristián tím zřejmě myslel „rodem z téže krve jako Václav“ (a potažmo také Kristián – bratr Boleslava II.). O možném příbuzenství Slavníkovců s „Přemyslovci“ viz „Rodokmen »Přemyslovců«“ a zejména článek: „Odkud se vzali po roce 950 ve východních Čechách Slavníkovci?
4 Toto Kristiánovo „poopravování“ se projevilo např. v tom, že oba (nevlastní) bratry, Václava i Boleslava, nechal svěřit na vychování jejich bábě Ludmile až po Vratislavově smrti († 13. února 921). To je však v rozporu s textem I. stsl. legendy, v níž Ludmila vychovávala pouze Václava, a to ještě předtím, než ho jeho otec poslal do Budče, aby se tam učil knihám latinským. Tzn., že Ludmila dostala Václava na vychování ještě za Vratislavova života.
Jediný důvod k tomu mohl být pouze ten, že když byl Václav ještě hošík, jinoch, mladíček, jeho matka zemřela. Až po druhém Vratislavově sňatku (asi roku 906), tentokrát s Drahomírou, se pak mohl narodit Boleslav (viz tab. 13). Srovnej příslušnou pasáž legendy (Kristián, kap. 3).
5 S naprostou jistotou můžeme říci, že v roce 993, kdy Kristián „sestavoval“ svoji legendu, žádný očitý svědek již nežil.
6 Kristián mohl „doplňovat“ jen podle zpráv, jež měl v úmyslu získal od kmetů nebo od lidí nábožných, kteří by je ovšem museli mít zase pouze z doslechu. Kristián ale neříká, že tak učinil, měl pouze takové předsevzetí. Např. jeho   „ d o p l n ě n á “   historka o Bořivojově křtu (Kristián, kap. 2) je od základu smyšlená jím samotným (viz tab. 3: „Bořivojův křest“).
7 Kristián tedy spoléhal zejména na pomoc svatých písem. To skutečně dokazuje množství biblických přirovnání, jež použil, ať už ze Starého zákona nebo z Nového: Drahomíra – Eva, Boleslav – Kain, Václav – Kristus.
8 V 1. kapitole pak hovoří o dalších světcích, jsou to však světci „moravští“. Zatímco Cyrila a Metoděje jmenuje, Rostislavovo jméno zamlčuje (svatí Konstantin-Cyril a Metoděj, dnes spolupatroni Evropy, a svatý kníže Rostislav, svatořečený pravoslavnou církví).
9 pontifex inclite et nepos carissime – J. Ludvíkovský (1978, s. 11) překládá: „slovutný biskupe a nejdražší synovče“. Vojtěch by pak byl synem některého Kristiánova sourozence (pochopitelně nikoli Boleslava II.). Podle hypotézy J. Cinerta (2008) by se však mělo jednat o Kristiánova prasynovce, tedy Václavova vnuka.
10 Kristiánův největší hřích byl, že z potomka křesťanského krále-oráče (srovnej symbol „býk“) – z jeho syna Bořivoje – udělal pohana, neboť si to účel, skladba a chronologie jím líčeného příběhu vyžadovala. Svých „nemoudrých prořeknutí“, kterými svoje hříchy zase napravoval, aby při Posledním soudu obstál, si byl pochopitelně také dobře vědom (Kristián, kap. 2). Z opatrnosti se proto odvolává na jakousi pověst (ad fama fertur), v níž se měly vyskytovat: mor, rady hadačky, vyslání poselstva, nalezení zachránce, příchod jeho syna, postavení chrámu, zažehnání moru. Srovnej „Asklépiův příchod do Říma“.

Petr Šimík (2005).

Citace:
   „Skladbu budeme uvažovat v několika rovinách: Jako literární památku sledující určitý »umělecký kánon«. Jako legendu, tj. spis usilující o oslavu svatého, a navíc určitého svatého. (Totéž ovšem platí o historii moravského křesťanství.) A Konečně jako originální text, který ukazuje, jak na svět okolo sebe nahlíží sám autor. Právě jen prostřednictvím takovéto všestranné analýzy budeme moci pochopit Kristiánovu legendu jako dílo, které na jedné straně zachycuje určitou kulturní paměť, na straně druhé ji pomáhá   p ř e t v á ř e t . Tím zároveň uchopíme tento fenomén jako jev nikoli statický, ale dynamický, proměňující se a stále živý.
   Pokud jde o vlastní analýzu, musíme si pochopitelně uvědomit, že Kristián ve svém díle nezachycuje události doby, již by sám pamatoval. Nelze tedy uvažovat o »deformacích«, které by postihovaly jeho vlastní vzpomínky. V legendě nicméně odráží paměť své rodiny, významného rozrodu raně středověké střední Evropy, Přemyslovců. Jenže paměť (i ta kolektivní a historická) je zrádná věc, reflektuje nejenom to, co se skutečně   u d á l o , ale také to, co se udát   m ě l o   a hlavně   j a k   se to udát   » m u s e l o « “ .

David Kalhous (2006, s. 136).

Jednotlivé části Kristiánovy legendy:
            Předmluva.
1. kap.: Vynález písma, jeho obhajoba v Římě, ustanovení Metoděje arcibiskupem a Svatoplukova zrada.
2. kap.: Pověst o Přemyslovi, pokřtění Bořivoje a přenesení křesťanství do Čech, pohanská reakce.
3. kap.: Bořivojovi potomci, Václavovo vidění a proroctví.
4. kap.: Vražda Ludmily, dopadení vrahů, stavba kostela nad Ludmiliným hrobem.
5. kap.: Převzetí moci, vyhnání matky, přenesení Ludmilina těla.
6. kap.: Vojín Kristův a jeho Boží zbroj, stavba kostela sv. Víta, záměr odejít do Říma.
7. kap.: Vražda knížete Václava.
8. kap.: Povraždění Václavových přátel i dítek jejich, translace Václavova těla, zázraky.
            Přídavek.

Srovnání:
Rodokmen Mojmírovců“ dle současného stavu poznání.
Rodokmen »Přemyslovců«“ čili pražské větve mojmírovského rodokmenu.
Rodokmen Karlovců“.
Rodokmen Otonů“.
Mapky: „Územní vývoj Velké Moravy za Rostislava a Svatopluka“.
Mapky: „České kmeny“ podle R. Turka v úpravě P. Randuse.
Ustanovení Metoděje arcibiskupem: Život sv. Metoděje (kap. VIII), Kristián (kap. 1), Diffundente sole (kap. 3).
Osobnosti: „Život svatého knížete velkomoravského Rostislava“. Ke kanonizaci sv. Rostislava pravoslavnou církví.
Kroniky: „Granum k roku 894“ (po přepočtu 871) o Bořivojově křtu (?), spíše však sňatku (!).
Tabulka   4: „Dožitý věk knížat podle legend“.
Tabulka 5a: „Věk a období vlády knížat v grafickém znázornění“ (do roku 960).
Tabulka   6: „Životní data kněžny Ludmily“.
Tabulka   7: „Životní data knížete Václava“.
Tabulka   8: „Srovnání motivů ve václavských a ludmilských legendách“.
Tabulka 12: „Výsledky antropologicko lékařského průzkumu kosterních pozůstatků nejstarších »Přemyslovců«“.
Tabulka 13: „Průběžný věk členů prvních tří generací »Přemyslovců« v některých klíčových letech“.
Artefakty: „Plaketa velkomoravské kněžny ze Želének“.
Artefakty: „Slonovinová pyxida z Čiernych Kľačan“.
Symbolika: „Mor – nákaza (epidemie), anebo symbolika pohanství?
Symbolika: „Býk – dobytče, nebo apoštol, kazatel evangelia?
Symbolika: „Oráčská scéna na malbě ve znojemské rotundě“ aneb Přemyslův konec.
Symbolika: „Tažné zvíře“.
Symbolika: „Přilba jako atribut sv. Václava“.
Otázky: „Jak staří umírali staří »Přemyslovci«?
Otázky: „Odkud se vzali po roce 950 ve východních Čechách Slavníkovci?

Palackého vyprávění o dějích historických:
20. část: Svatoplukova zrada, oslepení Rostislava.
21. část: Přepadení průvodu české nevěsty.
22. část: Pokřtění Bořivoje a Ludmily.
25. část: O zmizení Svatopluka.
27. část: Bořivojovi synové.

Literatura:
• Oldřich Králík (ed.): Nejstarší legendy přemyslovských Čech. Vyšehrad, Praha 1969, s. 58-87.
• Jaroslav Ludvíkovský (ed.): Kristiánova legenda. Vyšehrad, Praha 1978.
• Lubomír E. Havlík: Kronika o Velké Moravě. Jota, Brno 1992, s. 149-151.
• Jaroslav Kolár (ed.): Středověké legendy o českých světcích. NLN, Praha 1998, s. 78-128.
• David Kalhous: Státnost v Kristiánově legendě? In: Stát, státnost a rituály přemyslovského věku. Problémy, názory, otázky. Sborník příspěvků z konference konané dne 18. října v Brně. Ed. Martin Wihoda, Demeter Malaťák. MM, Brno 2006, s. 135-153.

   MORAVIA MAGNA


aktualityzajímavostikontaktnaše cíleohlasysponzořiarchiv
mýty a pověstilegendykronikydokumentyjiné texty
lokalityarcheologiehrobyantropologiehistorieotázky
jazykpísmopísemnictví vírasymbolika artefaktyvlivy
mapkyplánkytabulkyrodokmenyosobnosti
úvahykomentářeodkazyčasová osarejstříkobsah