MM - otázky - Kde se vzali Slavníkovci?

MORAVIA MAGNA

ODKUD SE VZALI PO ROCE 950
VE VÝCHODNÍCH ČECHÁCH SLAVNÍKOVCI?

O PŮVODU RODU SLAVNÍKOVCŮ

• „Jan Cinert (2008)“
   (260) Dříve se dlouho uplatňovala představa o mocném slavníkovském panství zabírajícím východní a jižní Čechy. Tento slavníkovský rod měl být konkurenčním soupeřem Přemyslovců* a sjednocení země pod vládou jednoho rodu se mělo odehrát až vyvražděním Slavníkovců roku 995 v Libici nad Cidlinou. Tato představa byla vyvrácena až D. Třeštíkem, který prokázal, že není možné, aby Boleslav I. kolem roku 960 získal Slezsko a pak Krakovsko, když by mezi nimi a pražským knížectvím leželo nezávislé panství Slavníkovců. Došel k jedině možnému závěru, že Slavník měl východní Čechy přiděleny jako úděl a pocházel z nějaké vedlejší přemyslovské větve oddělené od hlavní v době knížete Bořivoje (852/853-888/889).¹ Háček je v tom, že taková větev by v době Boleslava I. byla již beznadějně nevýznamnou a ztracenou rodovou větví, která by nemohla uplatnit nárok na tak významný úděl. Takové úděly se přidělovaly jako náhrada příbuzným majícím případný dědičný nárok na ústřední knížecí stolec v téže generaci, nebo následující. Slavník tedy náležel ke generaci potomků Václava a Boleslava.²
   O Slavníkovi víme pouze to, že po roce 950 se objevuje na Libici, ze které na místě staršího osídlení vzniklo nové, mohutné a výstavné ústředí územní oblasti Charvat. S manželkou Střezislavou, snad ze sousední oblasti Královéhradecké pánve, měl, mimo jiné, nejstaršího syna Soběslava a pozdějšího biskupa Vojtěcha. Podle Kosmovy kroniky zemřel roku 981.³
   Pro naše další poznání je důležitá zpráva z Widukindovy Kroniky Sasů k roku 950:

V oné době vydal se král [Ota I.] na výpravu proti Boleslavovi, králi českému, a když se měl dobývat hrad, jež se nazýval Nova, v němž byl sevřen obklíčením Boleslavův syn, král prozíravým rozhodnutím přerušil boj, aby se (261) vojákům při obírání nepřátel o zbroj nějaké nebezpečí nepřihodilo. A tak uváživ statečnost krále a nesčetné množství vojska Boleslav vyšel z hradu, chtěje se raději podrobiti takovému majestátu nežli utrpět nejzazší záhubu, a stoje pod odznaky a krále poslouchaje i odpovědi mu dávaje milosti konečně dosáhl. Odtud král proslaviv se úplným vítězstvím, do Saska se navrátil.⁴

Takže Boleslav I. čtrnáct let úspěšně válčil s Otou I., pak v roce 950 přitáhl s vojskem na pomoc svému obklíčenému synovi. Ota raději přerušil boj a Boleslav vstoupil do hradiště Nova, zřejmě Žatce. Pak vyšel z hradiště a poddal se Otovi a následně dostal Slavník úděl na Libici. Trochu zvláštní kombinace událostí, ale její vysvětlení je jednoduché. Jednalo se o totéž, co se v historii mnohokrát opakovalo a bylo v této knize již zmíněno. Na rozdíl od předchozích Boleslavových střetů s vojsky Oty I. byl roku 950 v Otově vojsku přítomen právě plnoletý kněžic, mající dědičný nárok na pražský stolec.⁵ Cílem výpravy roku 950 za osobní účasti Oty I. bylo dosadit do Prahy říši nakloněného knížete místo Boleslava. Proto ta výrazná změna v Boleslavově postoji, tentokrát riskoval, že když prohraje, bude i sesazen. Podle následujících událostí je zřejmé, že se v roce 950 opakoval stejný scénář jako roku 922. Tehdy se Vratislav díky svému bohatství vykoupil, pouze uznal Václava za svého nástupce a zatím mu přidělil tehdy významný úděl na Doudlebech.⁶ Boleslavovi se podařilo stejnou situaci překonat stejným způsobem a velmi pravděpodobně i se závazkem, že dotyčný kněžic bude po jeho smrti vládnout na Pražském hradě. Jestliže Slavník následně získal libický úděl, musel tím kněžicem být on.⁷ Vyplývá to dále z pozdějších událostí. O tom, kdo tehdy zprostředkoval jednání mezi Boleslavem a Otou, vypovídá zdánlivě nedůležitá listina o darování dvou osad Otou I. řezenskému klášteru sv. Jimrama. V závěru obsahuje listina datování: 17. července 950, vykonáno v Čechách v podhradí Nového hradu. Byli to tedy duchovní (262) příslušející pod biskupství v Řezně, kteří okamžitě dostali za odměnu dvě osady a jejichž předchůdci z téže diecéze byli při uzavření stejné dohody v roce 922.⁸

Obr. 1. Původ rodu Slavníkovců podle J. Cinerta (2008). Čárkovaně
jsou naznačeny autorovy úpravy rodokmenu pražských knížat,
tzn., že Václav by měl být synem Spytihněva, nikoli Vratislava.
Ostatní Slavníkovi synové zde nejsou uvedeni jen z prostorových
důvodů. Kristián podle J. Cinerta do rodokmenu vůbec nepatří.

Roku 972 zemřel Boleslav I. a Slavník by měl usednout na pražský stolec. Dříve než se mu to podařilo, zemřel následujícího roku 973 i Ota I. Účastníci smlouvy z roku 950, ztvrzené přísahou a podáním ruky, byli oba mrtví a smlouva tím přestala platit.⁹ Další události jsou v podstatě historií pokusů domoci se oprávněného nároku na pražský stolec Slavníkovými syny. Je tím také pochopitelnější Vojtěchovo odmítání stát se pražským biskupem roku 982, protože se tak vlastně stal rukojmím Boleslava II. Jeho cesty mimo Čechy teda byly spíše hledáním zahraniční podpory. Když došlo k poznání, že proti mocnému Boleslavovi II. císař Ota II., ani (263) Ota III. v zájmu Slavníkovců důrazně nezakročí, tak během vojenské výpravy k polabským Slovanům v roce 995 navázal nejstarší Slavníkův syn Soběslav styky s polským Boleslavem Chrabrým. Zároveň si stěžoval na přemyslovský útlak u císaře Oty III. Zpráva o tom dorazila do Čech, následovalo dobytí Libice a vyvraždění přítomných Slavníkových synů.¹⁰ Vojtěch pak nalezl mučednickou smrt u Prusů v roce 997, slavníkovský dědic Soběslav zůstal ve službách Boleslava Chrabrého a zemřel roku 1004, když kryl ústup Poláků z Pražského hradu. Tímto máme také vysvětleno sebevědomé chování Slavníkovců, které se odrazilo v postavení velkého kostela v saském stylu na Libici (obr. 2) a v ražení vlastních mincí (obr. 3).¹¹

Obr. 2. Knížecí palác a kostel na Libici (rekonstrukce).

Zbývá zodpovědět základní otázku, čí syn tedy vlastně Slavník byl. V roce 950 dovršil devatenáct let, stal se plnoletým a mohl se domáhat svého dědičného nároku. Kdyby byl plnoletý dříve, uskutečnila by se Otova výprava také dříve a totéž platí i pro opačný případ. Narodil se tedy roku 931, Boleslavův syn to nebyl, a tak celkem jasně mohl být jedině synem knížete Václava. Jak již bylo uvedeno, Václav se pravděpodobně roku 930 oženil s příbuznou Oty I. a o rok později se narodil Slavník. V Brunonově vojtěšské legendě je, ne zcela jednoznačně, uvedeno, že Slavník byl vnukem Jindřicha I. Podle toho by Václavova manželka byla jeho dcerou a sestrou Oty I. Ta by přitom měla teoreticky být onou mladou ženou pohřbenou v klášterní kapli Panny Marie.¹²
Bylo dosud přehlédnuto, že Slavník není jméno, je to zkrácená podoba jména jako například Slávek. Je pak možné, že Zbraslav, syn Václavův z II. staroslovanské legendy, bylo Slavníkovo skutečné jméno. Díky životu v germánském prostředí, neznámo od kdy, kvůli snazší výslovnosti užíval zkrácenou podobu jména.¹³ Je to stejné jako v případě Pribiny, jehož původní jméno bylo zřejmě Přibislav (Priwislau).

Obr. 3. Část ze slavníkovských denárových ražeb do roku 995.
Číslování denárů podle katalogu J. Šmerdy (1996).

V úvodu zmíněná stará představa o mocném panství Slavníkovců byla vytvořena na základě údaje v Kosmově kronice, že ke Slavníkovu panství patřila i jihočeská přemyslovská správní centra: Chýnov, Doudleby a Netolice.¹⁴ Po zjištění neudržitelnosti takové (264) představy byl Kosmův údaj považován za omyl. Pozorný čtenář této knihy již ví, jak je ošidné označovat nehodící se zprávy za omyl. Podle Al-Masúdího zmínky o Slovanech byl Václav vládcem na Doudlebech, ze kterých Přemyslovci ovládali většinu jižních Čech. Kosmův údaj tedy pochází ze spojení informací: Slavníkův otec vládl na Doudlebech a Slavník vládl na Libici.¹⁵

Obr. 4. Denár Slavníkovce Soběslava (Š 60) (před rokem 995).
Číslování denárů podle katalogu J. Šmerdy (1996).

I na závěr této kapitoly patří, že konečné slovo náleží reviznímu antropologickému výzkumu. Jedině ten může ověřit, jestli sv. Vojtěch byl opravdu vnukem sv. Václava a mladé ženy pohřbené v klášterní kapli Panny Marie. Totéž platí o jejím příbuzenství s Otou I. Dalimil ve své kronice z počátku 14. století píše, že Slavník byl sestřencem, to je synem sestry, zličského knížete.¹⁶ Přesto se však zdá pravděpodobnější první verze. U Dalimila se nejspíše jedná o záměnu Václava za Boleslava, připomeňme si, že on také považuje Boleslava za staršího nežli Václav. Boleslavův sňatek se zličskou knížecí dcerou je lépe dosaditelný do souvislostí s jeho a Drahomířiným azylem v Charvatech v roce 929 a s přidělením sousedního Boleslavského údělu.¹⁷ Biagota, známá pouze z mincí Boleslava I. a někdy považovaná za Germánku, by v takovém případě musela být až druhou Boleslavovou manželkou a tento sňatek by mohl být ztvrzením mírové dohody s Otou I. z roku 950.

Obr. 5. Tzv. svatováclavský denár (podle Z. Petráně 1998).

Řešení dalších známých rozporů mezi vypočtenou chronologií D. Třeštíka podle listinných dokladů a antropologickými výsledky E. Vlčka u potomků Boleslava I. a Boleslava II. tvoří samostatnou kapitolu. Je závislé na vyzdvižení předpokládaných ostatků Boleslava I. a obnovení antropologického výzkumu.¹⁸ Do té doby se dá jen uvést možnost, že Boleslav II. nemusel být synem Boleslava I., ale synem jeho syna narozeného v roce 931.¹⁹ Kosmas uvádí jednoduchou zprávu: roku 967 zemřel comes Vok.²⁰ Jestliže tento údělný kníže zemřel s tímto titulem a byl zaznamenán v análech, ze kterých Kosmas čerpal, tak to mohl být Boleslavův syn, narozený roku 931 a zemřelý dříve nežli jeho otec, kníže (dux) Boleslav I.²¹ Zároveň mohl být kmotrem sv. Vojtěcha, který by od něho dostal jméno, neboť Vok je zkrácené Vojtěch.²²

Jan Cinert (2008, s. 260-264).

Dodatek:
Cinertova hypotéza o původu slavníkovského rodu by mohla pomoci objasnit i další záhadu z tohoto období českých dějin, a sice: „Jaký je původ Vladivoje, v roce 1002 povolaného z Polska na pražský stolec?“ Kosmas ho ve své kronice mezi pražská knížata vůbec nezařadil. O jeho existenci se dovídáme z Dětmarovy kroniky,²³ kde o něm napsal, že byl povolán z P o l s k a a po sesazení Boleslava (III.) byl zvolen a dosazen na stolec z n á k l o n n o s t i a s odkazem na své p ř í b u z e n s t v í .²⁴
I když Vladivojův původ není zcela jasný, podle současných názorů by spíše než Piastovcem měl být »Přemyslovcem« po matce²⁵ nebo z nějaké vedlejší větve »přemyslovského« rodu.

Obr. 6. Možný Vladivojův původ ze slavníkovské vedlejší knížecí větve
podle hypotézy J. Cinerta (2008) s vynecháním autorovy
úpravy rodokmenu pražských knížat (viz výše obr. 1).

Zvážíme-li Dětmarem výše popsané okolnosti Vladivojova nastolení a fakt, že nedlouho poté složil lenní slib do rukou krále Jindřicha, jenž ho b e z p r o b l é m ů a velmi přátelsky přijal a udělil mu Čechy v léno, pak se jeví slavníkovská „vedlejší větev“ jako nejpřijatelnější varianta jeho původu (viz schéma na obr. 6 výše).²⁶

Petr Šimík (2009).

Poznámky:

* –	„Přemyslovci“ nazvala tuto pražskou větev mojmírovského rodokmenu až romantizující historiografie 19. století (J. Žemlička 2000, s. 286).
1 –	D. Třeštík (1997, s. 354): „Zdá se totiž, že neznáme přemyslovský* rod celý. Vysvětlení zvláštního postavení* *Slavníka* a jeho synů v rámci přemyslovské správy Čech spočívá totiž právě asi v tom, že Slavník byl vlastně Přemyslovcem, ovšem z nějaké jiné, v pramenech nezachycené větve“. K tomu srovnej Třeštíkovu hypotézu o původu Slavníkovců na straně „Rodokmen »Přemyslovců«“ (D. Třeštík 1997, s. 425).
2 –	Viz výše schéma na obr. 1, na němž je naznačen původ Slavníkovců podle J. Cinerta (2008). Tento Cinertův závěr by podporoval i o něco starší názor J. Slámy (2006, s. 41): „Spojení centra Boleslavovy říše s jejími doménami na východě zajišťovaly dvě důležité obchodní stezky (moderními historiky nazývanými polská a trstenická), jež na Poděbradsku a Kolínsku procházely územím, které ve druhé polovině 10. století spravovali Slavníkovci. Je nepochybné, že Boleslav I. by na tomto strategicky významném místě nestrpěl nikoho, kdo by nějakým způsobem mohl ohrožovat jeho zájmy. Je proto velmi pravděpodobné (jedná se ovšem o hypotézu), že Boleslav I. Slavníka – otce pozdějšího biskupa, mučedníka a světce Vojtěcha – ke správě Libicka a dalších přilehlých území někdy v padesátých letech 10. století přímo dosadil. O předchozích dějinách Slavníkova rodu nás historické prameny neinformují, takže jsou o nich vyslovovány nejrůznější hypotézy. Při Boleslavově rozhodování zřejmě velkou roli hrály Slavníkovy příbuzenské svazky s přemyslovským a rovněž s jinými soudobými významnými vládnoucími rody. Správnost Boleslavova rozhodnutí potvrdila následující desetiletí, neboť během svého života neměl kníže Boleslav I. se Slavníkem žádné obtíže. Ten se zřejmě nijak výrazněji neprojevoval, takže ani zkušený diplomat a obchodník Ibrahim ibn Jakub, který v šedesátých letech 10. století navštívil Prahu, nepostřehl v přemyslovském panství, zasahujícím podle jeho svědectví až za Krakovsko, nějakou samostatnou slavníkovskou doménu“. Jiná situace zřejmě nastala po Slavníkově smrti (†981), kdy v čele rodu stanul jeho nejstarší syn Soběslav.
3 –	K dobytí Libice a povraždění Slavníkových synů viz Kosmas (I, 27).
4 –	Onoho nejmenovaného Boleslavova syna z Widukindovy zprávy J. Cinert hypoteticky ztotožnil se zemanem Vokem, jehož úmrtí v roce 968 zaznamenal Kosmas (I, 23). Srovnej Widukindovu Kroniku Sasů k roku 950 a tam uvedené poznámky.
5 –	Tímto kněžicem, který se snad účastnil Otovy výpravy do Čech v roce 950, by měl být podle J. Cinerta Václavův syn Zbraslav, o němž se zmiňuje II. stsl. legenda. Viz níže pozn. 13. Proč Zbraslav-Slavník dostal ke správě právě Libicko a další přilehlá území by mohlo souviset s Kristiánovou informací v Přídavku jeho legendy, podle níž si Václav podrobil kouřimského knížete.
6 –	Autor tu má na mysli Arnulfův vojenský zásah v Čechách roku 922, jehož příčiny a následky historikové zatím nedokázali dostatečně vysvětlit a zdůvodnit; J. Cinert přitom vychází ze zřejmě mylného předpokladu, že kníže Vratislav nezemřel 13. února 921, jak se dnes všeobecně přijímá, ale až o 7 let později, v roce 928. Ve stejném roce prý měla být zavražděna i Ludmila (J. Cinert 2008, s. 266), neboť se údajně narodila v roce 860 a podle E. Vlčka se dožila 68 let. Rok 860 je ovšem jen Třeštíkova spekulace vycházející z jejího dožitého věku uváděného v legendách – 61 let – a roku jejího zavraždění 921. Je však z více důvodů zcela nemožné, aby se Ludmila narodila až v roce 860. Vdávala se v roce 871, a to je bezpečné datum (Fuldské anály k roku 871, Granum k roku 894), musela se proto narodit nejpozději v roce 855 nebo ještě o nějaký rok dřív a zavražděna byla bezpochyby roku 921, neboť roku 925 došlo k translaci jejího těla z Tetína do Prahy (viz D. Třeštík 1997, s. 181). Její sňatek v roce 871 je v plném souladu i s datem narození synů, Spytihněva v roce 872 a Vratislava v roce 874. Viz tabulka 12: „Výsledky antropologicko lékařského průzkumu kosterních pozůstatků nejstarších »Přemyslovců«“. Srovnej „Životní data kněžny Ludmily“. Posun úmrtí Vratislava a Ludmily o 7 roků dopředu do roku 928 tím padá. Naopak, J. Cinert si bude muset posunout zpět o 5-7 let Třeštíkem (mylně) vydedukovaný rok narození Ludmily (860). Ludmila se nemohla vdávat ve svých 11 letech a ve dvanácti porodit syna. Stejně tak nemožné je, aby Václav, jak chce J. Cinert (2008, s. 226, 231, 232, 234), byl Spytihněvovým synem (na schématu na obr. 1 výše naznačeno čárkovaně). Argumentuje přitom nápadnou podobností lebky Spytihněvovy manželky a lebky Václavovy (E. Vlček 1997, s. 240, obr. XII/30). Větší váhu tu však mají „Genetické vazby u nejstarších »Přemyslovců«“ (E. Vlček 1997, s. 137-138). Úděl na Doudlebech mohl otec svěřit Václavovi hned v roce Spytihněvova úmrtí (†915), neboť tehdy měl Václav již 20 roků. Viz tabulka 13: „Průběžný věk členů prvních tří generací »Přemyslovců« v některých klíčových letech“. S tím by mohl souviset i Ludmilin odchod právě na Tetín po Vratislavově smrti, aby byla svému vnukovi blíž. Po Arnulfově vojenském zásahu v Čechách v roce 922, který byl reakcí na Drahomířinu regentskou vládu, pak oprávněný Václav usedl na pražský stolec. Svoji nevlastní matku Drahomíru ze země vyhnal na dobu nutnou k tomu, aby se vypořádal s opozicí a upevnil si svoje mocenské postavení. Pak ji povolal zpět (srovnej Kristián, kap. 5).
7 –	Takové vysvětlení je velmi pravděpodobné.
8 –	Škoda, že o této hypotetické „Vratislavově dohodě“ z roku 922 nám autor neposkytl více podrobností. Možná proto, že Vratislav již nežil. V každém případě zemřel dřív než Ludmila, která byla zavražděna v roce 921 – viz výše pozn. 6.
9 –	Při úmrtí jednoho ze smluvních partnerů bylo nutné, aby smlouvu znovu potvrdil jeho nástupce. Srovnej např. Svatoplukovu smlouvu s Ludvíkem Němcem (a jeho syny Karlomanem a Ludvíkem) z roku 874 ve Forchheimu, která pak byla za Svatoplukova života ještě dvakrát obnovena Ludvíkovými nástupci: v roce 884 Karlem III. Tlustým na Komiánu a v roce 890 Arnulfem Korutanským v Omuntesbergu (srovnej „Rodokmen Karlovců“). Zbraslav-Slavník byl nepochybně starší než Boleslav II. – až o 10 let –, neboť i Václav byl nejméně o 12 let starší než Boleslav I. Po smrti Boleslava I. († 15. července 972) však přesto na pražský stolec neusedl.
10 –	K vyvraždění Slavníkovců došlo v roce 995 (Kosmas I, 29). To byl pro Vojtěcha důvod, aby se do Čech již nevrátil. Podnikl cestu po svatých místech Francie, strávil nějakou dobu s Otou III. a odešel na misii k Prusům, kde našel 24. dubna 997 smrt (D. Třeštík 2000, s. 31).
11 –	Častým námětem na Slavníkovských ražbách je Boží ruka – žehnající nebo kynoucí (obr. 3). V jednom případě je však tento obraz doplněn dýkou (obr. 4), v literatuře se píše o „výhružném motivu“ na Soběslavově denáru. Podle Z. Petráně (1998, s. 151) to prý tak není, „když si odmyslíme meč, dostaneme naprosto běžnou úzkou anglosaskou ruku pouze n e o b v y k l e doplněnou jen dalším z řady často se vyskytujících motivů meče na mincích 10. století jako křesťanského symbolu trestající ruky Boží“. Souvislost „trestající ruky Boží“ s vraždou knížete Václava v roce 935, po čtyřiceti letech znovu připomínanou v řadě václavských legend (např. Gumpold, 983), je tu však nabíledni.
12 –	Slavníkovo narození k roku 930 kladl již dříve P. Charvát (2004, s. 131). Ten ale ještě nespojoval Slavníka s Václavovým synem Zbraslavem. Lze ovšem namítnout, že načasování Otovy výpravy sotva záviselo výhradně na tom, zda Slavník právě v roce 950 dosáhl plnoletosti. Té mohl dosáhnout (a patrně také dosáhl) i dříve. Vzhledem k tomu, že Václav se ujal vlády v roce 922 jako 27letý po Arnulfově vojenském zásahu v Čechách, lze předpokládat, že Václavův syn Zbraslav-Slavník (srovnej schéma na obr. 1 výše) se narodil ne dlouho po tomto roce. Jak uvádí II. staroslověnská legenda v souvislosti se stavbou a posvěcením Václavovy svatovítské rotundy, Václav byl „ k d y s i (tzn. dávno předtím, snad ještě před započetím samotné stavby) od svého bratra a svých zemanů pro zrození synů přinucen obcovat s ženou a zplodil s ní syna jménem Zbraslav“. Rotunda byla posvěcena v roce 930 (Kosmas I, 18), pak slovo „kdysi“ může znamenat např. „před rokem 925“. V roce 950 by tak Zbraslav-Slavník mohl mít 25 roků i více. Také D. Třeštík (1997, s. 424) předpokládal, že Slavník se narodil v první polovině 20. let 10. století. Otázkou zůstává, kdo byla ona žena, s níž byl Václav „přinucen obcovat“ (viz níže pozn. 16). V Brunonově vojtěšské legendě se můžeme dočíst, že Vojtěchův otec (Slavník) byl „pánem zemským“. A dále pak: „Vznešená jeho matka [tj. Vojtěchova] byla ze slavného slovanského rodu, důstojná choť svého urozeného manžela, manžela totiž, jenž byl pokrevně spřízněn s rodem královským, neboť byl vlastním vnukem krále Jindřicha“. Ke Slavníkově příbuzenství se saským vládnoucím rodem srovnej zjednodušený „Rodokmen Otonů“. V něm žádnou Jindřichovu dceru, která by mohla připadat v úvahu jako Slavníkova matka, sice nenajdeme (podrobný rodokmen viz H. Keller 2004, s. 110), nemusí být ale úplný. Srovnej případ kněžny Emmy (†1006), manželky Boleslava II., jejíž osudy v Čechách zůstaly pro německé badatele také neznámé – nechali ji zemřít již v roce 989, přitom Kosmas (I, 39) klade její úmrtí do roku 1006.
13 –	Srovnej příslušnou pasáž ve II. staroslověnské legendě. Jestliže Václavův syn Zbraslav unikl vraždění v roce 935, je možné, že se v tu dobu nalézal v Sasku, např. jako rukojmí nebo spíše tam byl dán „na vychování“. Snad právě od roku 929, v němž Jindřich „vzal Boleslavova bratra v poddanství“ (Widukind k roku 929), kdy Zbraslavovi (*923/924) mohlo být 5-6 let.
14 –	Rozsah slavníkovského panství popsal Kosmas (I, 27). Srovnej mapku: „Slavníkovské panství“.
15 –	V. Novotný (1912, I/1, s. 462): „Nový zajímavý doklad, bohužel těžko upotřebitelný, nabízí nyní zpráva Mas'udiho, jež mezi říšemi slovanskými uvádí také Dulaba, jehož tehdejší král jest Vandž-slaf. Zajímavé jest, že zde Václav uvádí se králem Dúdlebů, kdežto koncem 10. stol. byl jejich pánem již Slavník“. Uvedenou „záhadu“ (tak situaci nahlížel ještě D. Třeštík 1997, s. 66) Cinertova hypotéza nyní vysvětluje. Václav se narodil kolem roku 895 a v roce úmrtí svého strýce Spytihněva (†915) byl již plnoletý, mohl v té době tedy být „králem Dúdlebů“, zatímco jeho otec Vratislav usedl na pražský stolec (viz tab. 13: „Průběžný věk prvních tří generací »Přemyslovců« v některých klíčových letech“. Zbraslav-Slavník mohl nárokovat jihočeské dědictví po svém otci Václavovi, kromě toho dostal v roce 950 od Boleslava I. přiděleny východní Čechy. Tehdejší rozsah slavníkovského panství popsal Kosmas (viz výše pozn. 14). Nový podtext tak nyní dostává také popis přepadení Libice (995) ve svatovojtěšské legendě Brunona z Querfurtu: „...znenadání přišli nepřátelé, rozprášili lid a obklopili hrad. V pátek o vigilii svatého Václava mučedníka začali boj, ano i v sobotu pokračovali v boji; nedovedou světit svátek, milujíce zločiny jako hostinu. A nebylo nic platno, že obležení si žádali světit svátek; obléhající volali proti nim pyšná slova: »Je-li vaším svatým Václav, naším je Boleslav«“, nepochybně bratrovrah Boleslav I. (přel. J. Vilikovský 1969). Srovnej výše schéma na obr. 1. V této souvislosti nebude také od věci připomenout si slova V. Ryneše (1970), „kdy upozornil na možnost ražby této mince [svatováclavského denáru – viz obr. 5] Soběslavem Slavníkovcem, který tak mohl někdy po roce 1004 zdůraznit svou svatováclavskou úctu. Některé prameny totiž svědčí o větší a výraznější úctě u Slavníkovců než u Přemyslovců. (...) Nutno připomenout podobný názor z roku 1976 historika O. Králíka, který nabídl možnost svatováclavského denáru jako ražby Slavníkovců v Polsku zdůrazňující svatováclavský kult“ (Z. Petráň 1998, s. 29). Nutno ovšem dodat, že Soběslav byl zabit v roce 1004 při ústupu Boleslava Chrabrého z Prahy (Dětmar VI, 12). Šlo by pak spíš o Soběslavova syna, pokud svého otce přežil. Ale ani to by nebylo nutné, pokud by se jednalo o ražbu starší (995-1002). V Brunonově svatovojtěšské legendě se uvádí, že Slavníkovci pocházeli „z téhož rodu“ jako svatý Václav (Bruno z Querfurtu, kap. 21). Také v předmluvě Kristiánovy legendy se můžeme dočíst, že pražský biskup Vojtěch „pocházel rodem z téže krve“ jako Ludmila a její vnuk Václav. V dalším textu pak Kristián oslovuje Vojtěcha nepos carissime, což v překladu A. Stříže (1969) znamená „potomku nejdražší“, v překladu J. Ludvíkovského (1978) „nejdražší synovče“. Zatímco v prvním případě jde zřejmě o vyjádření vztahu Vojtěcha k Ludmile a Václavovi, o nichž je bezprostředně předtím řeč, ve druhém případě tu překladatel má na mysli příbuzenský vztah k samotnému autorovi legendy. Pokud upravíme schéma na obr. 1 výše a vypustíme hnědě naznačené Cinertovy zásahy do rodokmenu pražských knížat (obr. 6), vyhovuje oběma variantám, přičemž v té druhé (vypustíme-li zcela zemana Voka – viz níže pozn. 21), by se jednalo o Kristiánova prasynovce. Tento podpůrný argument J. Cinert ve své hypotéze zřejmě vědomě nepoužil, protože Kristiánovu legendu pokládal (mylně) za pozdní falzum až z počátku 14. století (J. Cinert 2008, s. 222). Dnes však již není žádný důvod pochybovat o tom, že legenda vznikla v době, ke které hlásí, tj. na konci 10. století (D. Třeštík 1997, s. 117-137). Viz Předmluva ke Kristiánově legendě. Boleslav I. zavraždil svého staršího (nevlastního) bratra Václava v roce 935. Za vlády Boleslava II., tj. o 60 let později, byla pak povražděna — přijmeme-li Cinertovu hypotézu — i většina Václavových vnuků.
16 –	Dalimil (kap. 32): „Biskup Vojtěch, strážce kříže, ze slavníkovských byl statků. Ten měl Střezislavu matku a za ujce zličské kníže“ (přel. M. Krčmová, přebás. H. Vrbová, 2005). Čili, podle Dalimila, byl sestřencem zličského knížete Vojtěch, nikoli jeho otec Slavník, jak mylně uvedl J. Cinert. Slavník by mohl být sestřencem zličského knížete jen v případě, že sestra zličského knížete sídlícího v Kouřimi, jehož si Václav, podle „Přídavku“ Kristiánovy legendy, podrobil, byla onou ženou, s níž, podle II. staroslověnské legendy, byl Václav „pro zrození synů přinucen* obcovat“. To by však zase kolidovalo s Brunonovu verzí o Slavníkově* matce ze saského královského rodu (viz výše pozn. 12).
17 –	Dalimil si sotva mohl splést Vojtěcha nebo jeho otce Slavníka s Boleslavem. Kromě toho, o Boleslavově azylu v Charvatech (J. Cinert 2008, s. 239, 264) není nic známo. Není jasné, o co autor takovou domněnku opírá. Sestru zličského knížete (Dalimil, kap. 28, ho jmenuje Radslav) ovšem Boleslav, stejně jako Slavník, za manželku mít mohl.
18 –	Vypočtená chronologie D. Třeštíka nepochází „z listinných dokladů“, ale z legend (viz tab. 4: „Dožitý věk knížat“). Rozpor mezi Třeštíkovými výpočty a výsledky Vlčkova antropologicko lékařského průzkumu kosterních pozůstatků se týkají vedle Ludmily především dožitého věku Vratislava a jeho syna Václava. Viz „Jak staří umírali staří »Přemyslovci«?“ Hrob Boleslava I. (?*907, †972) je neznámý. V poslední době je však některými pražskými archeology zcela nepochopitelně spatřován v hrobu K1-Bořivoje ve Václavově svatovítské rotundě – viz „Největší archeologický podvod století“ aneb Pražská archeologická mafie zasahuje. Kosterní pozůstatky z tohoto hrobu byly ovšem vyzvednuty již v roce 1974. Srovnej „Hrob K1-Bořivoje“. Rovněž hrob Boleslava II., původně předpokládaný v hrobu č. 98 v bazilice sv. Jiří na pražském hradě, patří nejspíš Oldřichovi – viz článek „Hrob K1 a Boleslav I.“, tam tabulka 1.
19 –	Viz schéma na obr. 1 výše.
20 –	Srovnej Kosmas (I, 23). Kosmas tu jasně uvedl, že zeman Vok zemřel roku 968, ne 967, jak omylem napsal J. Cinert.
21 –	Podle Kosmy (I, 21) Boleslav I. zemřel roku 967. Zeman Vok ho tedy o jeden rok přežil (viz výše pozn. 20). Nemohl proto být Boleslavovým synem „zemřelým dříve nežli jeho otec“. Kosmas by ho také netituloval zeman (comes). Tento Cinertův nápad je tedy nepřijatelný, stejně jako jeho další nápad, že „kníže Václav zemřel tři roky po svém odchodu na Boleslav v roce 939, dosáhnuv věku 42 let“ (J. Cinert 2008, s. 248), a to dokonce „přirozenou smrtí“ (J. Cinert 2008, s. 252), neboť podle Widukinda (k roku 936) „Bolizlav zavraždil* svého bratra“. Srovnej „Granum* k roku 928“. Také konec Ludmilina života na Tetíně se prý odehrál jinak než jej vylíčili legendisté: „Ludmila zemřela [v roce 928 – viz výše pozn. 6] buď přirozenou smrtí v tehdy úctyhodném věku šedesáti osmi let, nebo byla skutečně zardoušena, ale vlastními družiníky“ (J. Cinert 2008, s. 253). To by mohlo mít svůj pendant v textu I. stsl. legendy: „Tito zlí psi dříve navedli Václava, aby vyhnal bez příčiny* matku svou (resp. matku svou bez viny)“*. Jenže to může být způsobeno tím, že I. stsl. legenda, jako jediná, se o vraždě Ludmily vůbec nezmiňuje. Legendista pak neměl Drahomíru z čeho obvinit. Viz tab. 8: „Srovnání motivů v ludmilských a václavských legendách“, část C.
22 –	Zeman Vok by sice mohl být Vojtěchovým kmotrem, ovšem to v žádném případě neznamená, že by musel být ještě také synem Boleslava I. a otcem Boleslava II. Docela dobře mohl být Vojtěchovým příbuzným z matčiny strany. Jeho hrob je neznámý.
23 –	Dětmar, biskup merseburský (25. července 975-1. prosince 1018).
24 –	Viz Dětmar (V, 23).
25 –	Nikoli však po Doubravce (Dobravě), dceři Boleslava I., v roce 965 provdané za polského Měška I. Srovnej „Rodokmen Piastovců“.
26 –	Jak takové udělení léna probíhalo lze zjistit z jiné Dětmarovy zprávy k roku 1002 (Dětmar V, 21).

Petr Šimík (2009).

Srovnání:
„Rodokmen Mojmírovců“ dle současného stavu poznání.
„Rodokmen »Přemyslovců«“ čili pražské větve mojmírovského rodokmenu.
„Rodokmen Piastovců“.
„Rodokmen Karlovců“.
„Rodokmen Otonů“.
Mapky: „Územní vývoj Velké Moravy za Rostislava a Svatopluka“.
Mapky: „České kmeny“ podle R. Turka v úpravě P. Randuse.
Mapky: „Osídlení Čech“.
Mapky: „Rozmístění hradů ve středočeském vévodství“.
Mapky: „Slavníkovské panství“.
Kroniky: „Fuldské anály k roku 871“ o přepadení průvodu nejmenované nevěsty, jíž si Moravané přiváděli z Čech.
Kroniky: „Granum k roku 894“ (po přepočtu 871) o Bořivojově křtu (?), spíše však sňatku (!).
Kroniky: „Granum k roku 928“ (po přepočtu 935) o vraždě knížete Václava.
Kroniky: „Widukind k roku 929“ o Jindřichově podrobení Boleslavova bratra.
Kroniky: „Widukind k roku 936“ o zavraždění Boleslavova bratra.
Kroniky: „Widukind k roku 950“ o podrobení se Boleslava králi Otovi.
Hroby: „Hrob K1-Bořivoje“.
Hroby: „Hrob č. 97-Vratislava I. v bazilice sv. Jiří na Pražském hradě“ (2. část, 3. část).
Hroby: „Hrob knížete Václava ve Svatováclavské kapli chrámu sv. Víta“ (2. část, 3. část, 4. část, 5. část).
Hroby: „Hrob K1 a kníže Bořivoj“.
Hroby: „Hrob K1 a kníže Boleslav I.“.
Tabulka   4: „Dožitý věk knížat podle legend“.
Tabulka 5a: „Věk a období vlády knížat v grafickém znázornění“ (do roku 960).
Tabulka   6: „Životní data kněžny Ludmily“.
Tabulka   7: „Životní data knížete Václava“.
Tabulka   8: „Srovnání motivů ve václavských a ludmilských legendách“.
Tabulka 12: „Výsledky antropologicko lékařského průzkumu kosterních pozůstatků nejstarších »Přemyslovců«“.
Tabulka 13: „Průběžný věk členů prvních tří generací »Přemyslovců« v některých klíčových letech“.
Otázky: „Mohl být Bořivoj synem Rostislava?“
Otázky: „Mohl být Bořivoj, vysoce postavený Moravan a Svatoplukův příbuzný, nepokřtěný?“
Otázky: „Není Bořivojův křest Metodějem opravdu pouze legendou?“ 1. Bořivoj, 2. Ludmila, 3. Strojmír.
Otázky: „Co chtěl říci Kristián, když Metodějovými ústy předpověděl Bořivojovi: „Staneš se pánem pánů svých!«?“
Otázky: „Proč bavorská recenze legendy Crescente vynechala Bořivoje?“
Otázky: „Mohl Spytihněv usednout na stolec otcovský jako pohan?“
Otázky: „Jak staří umírali staří »Přemyslovci«?“
Otázky: „Jak starý je hrob K1 ve Svatovítské rotundě ? Je starší, nebo mladší než sama rotunda?“
Otázky: „O čem svědčí kousky malty nalezené v zásypu hrobu K1?“
Otázky: „Odkud se vzali po roce 950 ve východních Čechách Slavníkovci?“
Úvahy: „Vznik a původ přemyslovské pověsti“.
„Mytičtí Přemyslovci – literární fikce, nebo historická věda?“ (1. moravská historie, 2. Kristián, 3. Kosmas).
     • F. Palacký (1848), • R. Turek (1963), • A. Friedl (1966), • V. Karbusický (1995), • D. Třeštík (2006, 2009).

Literatura:
• Kristián: Legenda „Život a umučení svatého Václava a svaté Ludmily, báby jeho“.
• Václav Novotný: České dějiny I/1. Od nejstarších dob do smrti knížete Oldřicha. Jan Leichter, Praha 1912.
• Jaroslav Ludvíkovský: O Kristiána. Naše věda 1949, s. 228-230.
• Bruno z Querfurtu: Život a utrpení sv. Vojtěcha, biskupa a mučedníka. In: Oldřich Králík (ed.): Nejstarší legendy přemyslovských Čech. Vyšehrad, Praha 1969.
• Jaroslav Ludvíkovský: Kristiánova legenda. Vyšehrad, Praha 1978.
• Vladimír Karbusický: Báje, mýty, dějiny. Nejstarší české pověsti v kontextu evropské kultury. MF, Praha 1995.
• Dušan Třeštík: Počátky Přemyslovců. Vstup Čechů do dějin (530-935). NLN, Praha 1997.
• Zdeněk Petráň: První české mince. Set out, Praha 1998.
• Marie Bláhová-Jan Frolík-Naďa Profantová: Velké dějiny zemí Koruny české, I. sv. do roku 1197. Paseka, Praha a Litomyšl 1999.
• Josef Žemlička: Rod Přemyslovců na rozhraní 10. a 11. století. In: In: Kol. aut.: Přemyslovský stát kolem roku 1000. Na paměť knížete Boleslava II. († 7. února 999). Eds. L. Polanský, J. Sláma, D. Třeštík. NLN, Praha 2000, s. 267-273.
• Dušan Třeštík: Vznik přemyslovského státu a jeho „politického“ národa (II.). DaS XXII-5, 2000, s. 29-32.
• Dušan Třeštík: Mýty kmene Čechů (7.-10. století). Tři studie ke „starým pověstem českým“. NLN, Praha 2003.
• Hagen Keller: Otoni. Jindřich I. Ptáčník, Ota I., II., III., Jindřich II. Vyšehrad, Praha 2004.
• Petr Šimík: Nový pohled na ikonografii 3. pásu maleb v rotundě sv. Kateřiny ve Znojmě. Znojemská rotunda. Malby v národní kulturní památce Rotunda sv. Kateřiny a výsledky současného výzkumu. Sborník z 2. mezinárodní odborné konference o rotundě, Znojmo 25.-26.6.2003. Město Znojmo 2004, s. 78-123.
• Petr Charvát: Boleslav II. Sjednotitel českého státu. Edice Velké postavy českých dějin. Vyšehrad, Praha 2004.
• Kronika tak řečeného Dalimila. Ze staročeského originálu přeložila Marie Krčmová, přebásnila Hana Vrbová. Úvod, stať o kronice, poznámky a rejstříky napsala a sestavila Marie Bláhová. Doslov k překladu napsala a slovníček starších jmen a výrazů sestavila Hana Vrbová. Paseka, Praha a Litomyšl 2005.
• Dušan Třeštík: Počátky přemyslovské státnosti mezi křesťanstvím a pohanstvím. In: Stát, státnost a rituály přemyslovského věku. Problémy, názory, otázky. Sborník příspěvků z konference konané dne 18. října 2005 v Brně. Editoři Martin Wihoda a Demeter Malaťák. Matice moravská, Brno 2006, s. 25-46.
• Petr Šimík: Pocházel kníže Bořivoj, zakladatel Pražského hradu, z Moravy? Moravský historický sborník, Ročenka Moravského národního kongresu 2002-2005. MNK, Brno 2006, s. 329-407, bar. příl. s. 38-42.
• Jiří Sláma: Počátky přemyslovského státu. In: Petr Sommer (ed.): České země v raném středověku. NLN, Praha 2006.
• Jan Cinert: Bylo to jinak. Jiný výklad mytologie. Nový pohled na Staré pověsti české. Skutečný příběh knížete Václava. Vlastním nákladem autora, Praha 2008.

aktuality • zajímavosti • kontakt • naše cíle • ohlasy • sponzoři • archiv
mýty a pověsti • legendy • kroniky • dokumenty • jiné texty
lokality • archeologie • hroby • antropologie • historie • otázky
jazyk • písmo • písemnictví • víra • symbolika • artefakty • vlivy
mapky • plánky • tabulky • rodokmeny • osobnosti
úvahy • komentáře • odkazy • časová osa • rejstřík • obsah