29
[Pokračování ...].
Nesmím ani přejíti, co jiní, jak
vidím, vynechali. Biskup Vojtěch totiž, vida, že stádo jemu svěřené
stále upadá do zkázy, a že je nemůže obrátiti na pravou
dráhu, obával se, aby také sám s hynoucím lidem nezahynul.
I neměl odvahu dále s nimi zůstati a nesnesl, aby jeho
kazatelská činnost dále přicházela na zmar. A když se již chtěl
dáti na cestu do Říma, šťastnou náhodou právě tehdy přišel
Strachkvas, o němž jsme se výše
zmínili, s povolením svého opata z Řezna navštívit po
mnoha letech drahou vlast, příbuzné i svého bratra, knížete českého.1
S ním měl muž Boží, biskup Vojtěch, vzav ho
stranou, rozmluvu a mnoho naříkal na nevěru a ničemnost
lidu, na hříšné sňatky a nedovolené rozvody nestálého
manželství, na neposlušnost a nedbalost kněžstva, na zpupnost a nesnesitelnou
moc kmetů. Nakonec mu zcela vyjevil úmysl svého srdce, že chce jíti
do Říma k apoštolskému otci se poradit a k zpurnému
národu se nikdy nevrátit. Mezi tím a k tomu doložil: „A je
dobře, že tys znám jako bratr knížete
a pocházíš z pánů naší země;2
tebe tento lid raději
chce míti za pána a poslouchati nežli mne. Ty budeš moci s radou
a s pomocí svého bratra pyšné potlačovati, nedbalé kárati,
neposlušné trestati a nevěřícím domlouvati. Svou důstojností,
učeností a svatostí svého chování dobře se hodíš
k biskupskému úřadu. A aby se to stalo, já tobě s vůlí Boží
a svou mocí dovoluji a všemožnými prosbami se zasadím
u otce apoštolského o to, abys směl býti za mého života zde
biskupem“. I vložil mu biskupskou
berlu, již právě v rukou
držel, do klína. Ale on ji, jako by byl šílený, pohodil na zemi
a k tomu prohodil: „Nechci mít žádnou hodnost na
světě, důstojenstvím se vyhýbám, světskou nádherou
opovrhuji; pokládám se za nehodna biskupské výsosti a nestačím
unésti tak těžké břímě pastýřské péče. Mnich jsem, mrtev
jsem, mrtvé pohřbívati nemohu“.3
K tomu biskup odpověděl: „Věz,
bratře, věz, co nyní nechceš učinit k svému dobrému, že
později učiníš, avšak k své převeliké škodě“.4
Potom se vydal biskup, jak si umínil, na cestu do Říma
a opustil lid, jenž nechtěl býti poslušen jeho příkazů. Protože
toho času kníže nemohl vládnouti sám sebou, ale vládli kmeti,
tito obrátivše se v nenávistníky Boha, ničemných otců nejhorší
synové, vykonali velmi zlý a ničemný skutek. Neboť jednoho
svátečního dne kradmo vnikli do hradu
Libice,5 v němž
bratří svatého Vojtěcha a hradští bojovníci všichni jako
nevinné ovečky stáli při slavné mši svaté, slavíce svátek.
Ti kmeti však jako draví vlci ztekli hradní zdi, muže i ženy do
jednoho pobili, a sťavše čtyři bratry svatého Vojtěcha se vším
potomstvem před samým oltářem, hrad zapálili, ulice krví
zkropili, a obtíženi krvavým lupem a krutou kořistí,
vesele se vrátili domů. I bylo zabito na hradě Libici roku od
narození Páně 995 patero bratří
svatého Vojtěcha; jména jejich jsou: Soběbor, Spytimír,
Dobroslav, Pořej a Čáslav.
Kosmas: Kronika Čechů, kn. I, kap. 29.
[Pokračování ...].
Poznámky: |