MM - otázky - Staneš se pánem pánů svých

MORAVIA MAGNA

„STANEŠ SE PÁNEM PÁNŮ SVÝCH!“

CO TOUTO PROROCKOU VĚTOU KRISTIÁN MYSLEL?

• „Dušan Třeštík (1997), Naďa Profantová (1999) a David Kalhous (2006)“
„Co chtěl říci Kristián ve své legendě, když těsně před údajným Bořivojovým křtem na Moravě na dvoře krále Svatopluka vložil do úst arcibiskupa Metoděje onu památnou prorockou větu: »Staneš se pánem pánů svých!«?“ (D. Třeštík 1997, s. 325; N. Profantová 1999, s. 296-299 a pozn. 23 na s. 701; D. Kalhous 2006, s. 137, 151).

Dušan Třeštík (1997)

(325) Ukázali jsme si již, že Kristián ví jako jediný z českých autorů, že Svatopluk byl po nějakou dobu pánem Čech.¹ Čerpal tu nepochybně z domácí tradice, která se – jak jsme viděli – mohla v Čechách do jeho doby snadno udržet. O tom, že Svatopluk byl kdysi pánem Srbska, pamatovala místní tradice až do počátku 11. století, kdy ji zaznamenal kronikář Dětmar.² Česká tradice zase věděla, že Bořivoj měl svůj lid svěřen ke správě od Svatopluka³ a že tedy Bořivoj byl jakýmsi Svatoplukovým náměstkem. S tím také souvisí Kristiánovo vaticinatio ex eventu,⁴ když podle něj Metoděj sliboval Bořivojovi, že se stane „pánem pánů svých“, tj. nepochybně právě Svatoplukových Moravanů.⁵ Nemohlo se to pochopitelně vztahovat na Bořivoje samotného, v tom je Kristiánova formulace nepřesná, nýbrž na jeho potomky, o kterých se v této souvislosti současně mluví.⁶ Kristián tedy musel vycházet ze stavu, kdy Bořivojovi potomci vládli Moravě. Otázkou ovšem je, kdy to bylo, zda v letech 992-994, do nichž se legenda hlásí, nebo po roce 1019, kdy Moravu připojil již definitivně k Čechám Oldřich.⁷ O tom, že Čechové vládli na Moravě již před rokem 1003, kdy ji dobyl Boleslav Chrabrý, lze však sotva pochybovat.⁸

Dušan Třeštík: Počátky Přemyslovců (1997, s. 325).

Obr. 1. Bořivojův křest arcibískupem Metodějem.
Velislavova bible (počátek 14. století).

Naďa Profantová (1999)

   (296) Určitá kontinuita života center a archeologicky zachytitelné každodennosti vyvolávala a vyvolává snahy prokázat, že mojmírovská říše přežívala ve zcela okleštěné podobě hlouběji do první poloviny desátého století. Podobná tvrzení nalézají určitou oporu v některých časově či prostorově vzdálených písemných pramenech, vždy však nepřímou a vyžadující značnou důvěru v odvážné (297) interpretační konstrukce. Myslím, že takové diskuse o „přežívání Moravy“ vznikají nejvíce z rozličného pojetí slov u jednotlivých diskutérů a z obecně malé ochoty rozlišovat mezi různým časem a různou setrvačností jednotlivých sfér lidské kultury...⁹
   Zdá se, že Morava se stala v první polovině desátého století fakticky územím nikoho, na kterém si snad uchovali někdy lokální moc místní velmoži, vykupující si pravděpodobně mír či ochranu tributem odváděným mocným sousedům.¹⁰
   (299) Pro bližší poznání moravské politické historie desátého století se nám ovšem nedostávají písemné prameny, soudíme pouze z nejistých indicií a s větší jistotou jsme schopni říci jenom tolik, že koncem devadesátých let, těsně před její polskou okupací roku 1003, náležela Morava českým knížatům.²³⁾ Nepodařilo se jim však do té doby na celém jejím území vybudovat „hradskou správní organizaci“, a pevně ji tak integrovat s jádrem českého státu.¹¹

V poznámce ²³⁾ (na s. 701) nám pak N. Profantová sděluje, o co svoji „větší jistotu“ opírá: „Zvláštní svědectví o dobytí Moravy před r. 994 podává Kristiánova legenda, v níž je do úst arcibiskupa Metoděje vložen slib Bořivojovi budeš pánem pánů svých, pokud tato slova chápeme jako předpověď, jejíž naplnění je již autorovi známo“.¹²

Marie Bláhová-Jan Frolík-Naďa Profantová: Velké dějiny zemí Koruny české, I. sv. (1999, s. 296-299).

Křest Bořivoje a Ludmily. Liber Depictus (14. st.).

Obr. 2. Křest Bořivoje a Ludmily. Liber Depictus,
obrazová kniha legend (polovina 14. století).

David Kalhous (2006)

   (137) Starší velkomoravská tradice, která pojednává o pokřtění Moravy, vzniku tamní církevní organizace a také o vítězství ve slovanském jazyce sloužené liturgie,¹³ vychází zřejmě z původních velkomoravských pramenů, ze Životů Metodějova a Konstantinova.¹⁴ Kristián je ovšem propojil s jinou, snad domácí tradicí, jež popisovala pokřtění prvního Přemyslovce a jeho manželky, sv. Ludmily.¹⁵ I když by se mohlo zdát, že první kapitola představuje pouhý prolog k dalšímu vypravování o první slovanské světici, opak je pravdou.¹⁶ Kristián totiž zřejmě prostřednictvím prvních dvou kapitol jako první jasně zformuloval představu o přenesení vlády z Moravy do Čech.¹⁷ A nejenom vlády, ale zejména pevné církevní organizace.¹⁸ Nechává totiž ve své legendě Moravu, vyznamenanou původně přítomností svatého arcibiskupa Metoděje a jeho sedmi biskupů, p a d n o u t pro bezbožnost Svatoplukovu,¹⁹ aby ji v další kapitole prostřednictvím Metodějova proroctví s p o j i l s přemyslovským rodem,²⁰ který nadto v Čechách panuje už od dávných, pohanských časů.²¹
   (...)
   (151) Ukázali jsme si tedy, jakou úlohu hrají v Kristiánovi Přemysl a Bořivoj. Autor je vykresluje jako určité literární typy a spojuje s nimi zavedení zákonů a také přijetí křesťanství.²² Zároveň však nezapomíná zdůrazňovat, že se jedná o příslušníky přemyslovského rodu.²³ Podobnou roli ovšem hraje v jeho díle i svatý Václav, jenž vlastně završuje řadu výtečných vládců z jednoho rozrodu a tím jej glorifikuje. Kristián tím pádem vytváří jeden ucelený příběh, který vlastně vysvětluje současnost, tedy přemyslovskou vládu nad Čechami (a Moravou),²⁴ minulostí. A činí tak způsobem nadmíru originálním, protože jako j e d i n ý raně středověký literát spojuje „pohanskou“ pověst o počátku vlády²⁵ s jakousi církevní historií a dvěma legendami v jeden koncepčně propojený celek.²⁶
   (...)
   Kristiánova legenda nám díky předchozím analýzám k našim úvahám poskytuje více než příhodný odrazový můstek. Prolíná se v ní totiž několik dějových linek a motivů, které se vzájemně podporují. Od k pohanským časům se vracející dynastické pověsti²⁷ přes historii přenesení vlády z Moravy do Čech²⁸ až k posvěcení přemyslovského rodu prostřednictvím dvou svatých, Ludmily a Václava,²⁹ se vždy jedná o představy, které upevňují a posilují pozici přemyslovského rodu jako vládnoucí rodiny.³⁰ Právě zamýšlení se nad úlohou dynastie představuje totiž v této skladbě jeden z ústředních motivů³¹ a vzájemný závazek mezi knížecím rodem a Čechy určuje Kristián jako jeden ze základních pilířů českého státu.³²

David Kalhous: Státnost v Kristiánově legendě (2006, s. 137, 151).

Poznámky:

1 –	Spíše jako jediný z českých autorů si to mohl dovolit napsat, neboť byl bratrem panujícího českého knížete. Proto si zřejmě také mohl dovolit po více než 100 letech znovu uvést Konstantina a Metoděje do latinsky psané literatury. A k tomu jistě bylo tehdy zapotřebí odvahy ještě větší.
2 –	Pokud byl Svatopluk „pánem Srbska“, musel být také nejspíš on sám nebo již jeho předchůdce na moravském stolci, král-oráč Rostislav, „pánem Čech“. To ovšem neznamená, že by některý z jmenovaných vladařů nutně musel (celé) Čechy dobýt, jak to opakovaně vyžadoval D. Třeštík (1987, s. 566), stejně tak, jako nedobývali (celé) Srbsko. Srovnej mapku „Územní vývoj Velké Moravy za Rostislava a Svatopluka“ a poddání se Slovanů českých králi-oráči Rostislavovi na znojemské malbě.
3 –	To již je Třeštíkova vlastní interpretace Kristiánova textu. Bořivoj nemohl mít od Svatopluka svěřený „svůj lid“, to je očividný nesmysl. Podle Kristiána (kap. 2) si „Slované čeští sobě vladaře čili vévody v čelo stavěli“ z potomků oráče, jehož si sami (na Moravě) nalezli, „až konečně panství říše té se dostalo jednomu z rodu těch knížat, jménem Bořivoji“. Ten jednou „za jistou věcí svou a lidu sobě svěřeného* přijel ke knížeti svému čili králi Svatoplukovi na Moravu...“. Čili podle Kristiána Slované čeští se sami* svěřili pod jeho panství. Nešlo tedy ani o „jeho, Bořivojův lid“, ani o „lid svěřený mu ke správě od Svatopluka“, když toho údajně teprve jel na Moravu vůbec p o p r v é navštívit.
4 –	Vaticinatio ex eventu – tj. doslova „věštění podle výsledku“. O tom, jaký „výsledek“ tu mohl mít Kristián asi na mysli, viz níže Komentář.
5 –	Metoděj jistě bude před Svatoplukem slibovat Bořivojovi, že se stane pánem Svatoplukových Moravanů. Takovou geniální myšlenku mohl vyslovit opravdu jen někdo z pražského ústavu AV ČR.
6 –	To ví D. Třeštík pochopitelně lépe než Kristián, který se prý neuměl ani přesně vyjádřit. Zatím jsme však byli svědky pouze Třeštíkovy snahy jeho naopak velmi přesné formulace překroutit. Více k tomu viz níže Komentář.
7 –	Co asi tak Kristián, píšící kolem roku 993 (D. Třeštík 1997, s. 137), mohl vědět o Oldřichově dobytí Moravy na Polácích v roce 1019? Pochopitelně vycházel ze stavu, kdy Bořivojovi potomci vládli ne Moravě, ale Čechám, protože v době svého údajného křtu Bořivoj ještě nevládl ani ve středočeském minivévodství, jak vyplývá z Metodějovy prorocké věty. Kristián tu tedy podává svědectví o tom, že arcibiskupovo proroctví se nakonec vyplnilo, že Bořivojovi synové a vnuci postupně ovládli celé Čechy.
8 –	O tom lze nejen úspěšně pochybovat, ale lze to i snadno vyvrátit – viz Kosmas (III, 34).
9 –	K různým názorům o definitivním konci Velké Moravy zaujal v roce 2004 stanovisko L. Galuška: „Protipólem k Třeštíkovu závěru o náhlé a jednorázové likvidaci Velké Moravy v roce 906 je verze o jejím postupném zanikání, či spíše jakémsi déle trvajícím odumírání. Hlavním zastáncem této verze je Lubomír E. Havlík. Proces zániku podle něj začal bezprostředně po smrti Svatopluka v roce 894, kdy došlo k odpadnutí několika satelitních území a následnému rozdrobení státní moci. Tohoto oslabení pak využili staří Maďaři, kteří zpustošili okrajové části Velké Moravy, přičemž zabrali její východní oblasti. Státní i církevní organizace na Moravě měla však zůstat více méně nedotčena. Tribut měl být Maďarům vyplácen až do roku 925. Ani po tomto datu Havlík ovšem nepředpokládá, že by státní a církevní život na Moravě úplně zanikly, měly jen upadnout a ztratit na významu. Ke konečné ztrátě samostatného postavení mělo dojít až později, v 11. století, kdy se území Moravy dostalo pod nadvládu českých »Přemyslovců«“ (ve skutečnosti pražské větve Mojmírovců – pozn. PŠ). „Diametrálně odlišné verze obou známých historiků mají své zastánce i odpůrce, své slabší i silnější stránky. Z obou však vyplývá, že v učebnicích dějepisu tak démonizovaný rok 907, ona bitva u Bratislavy mezi Bavory a Maďary, nemá jako rok zániku Velké Moravy téměř žádné opodstatnění“ (L. Galuška 2004, s. 133-134). „Vedle okamžitého zániku v roce 906 se tak podle mě jeví jako pravděpodobnější možnost přežívání určité formy mocenských struktur lokálního charakteru“ (L. Galuška 2004, s. 139). Doufejme, že stejně tak bude brzy „oddémonizován“ i Kristiánem smyšlený Bořivojův křest Metodějem.
10 –	Výběr tributu musel být nějakým způsobem organizovaný.
11 –	Boleslav II. se nejspíš spokojil pouze s posádkami na některých opěrných bodech na severní Moravě, aby mohl kontrolovat obchodní trasu přes Krakov dál na východ.
12 –	To je nejen „odvážná interpretační konstrukce“ N. Profantové, ale „s větší jistotou“ ještě také absolutní nesmysl – viz výše pozn. 8. Srovnej výše v textu Třeštíkovo vaticinatio ex eventu.
13 –	Legenda Christiani. Vita et passio sancti Wenceslai et sancte Ludmile ave eius 1. Ed. J. Ludvíkovský. Praha 1978, s. 12-16 (pozn. DK). Viz též překlad A. Stříže (1969): Kristián, kap. 1: Vynález písma, jeho obhajoba v Římě, ustanovení Metoděje arcibiskupem a Svatoplukova zrada.
14 –	Žitije Konstantina. MMFH II, s. 57-115; Žitie Mefodija. MMFH II, s. 134-163. K nim VAVŘÍNEK, Vladimír: Staroslověnské životy Konstantina a Metoděje. Rozpravy ČSAV: řada společenskovědní 73.7. Praha 1963. Naposledy k celé problematice KALHOUS, David: Christian und Grossmähren. In: Kouřil, P. (ed.): Die frühmittelalterliche Elite bei den Völkern des östlichen Mitteleurpas. Brno 2005, s. 25-32 (pozn. DK). Srovnej Život sv. Konstantina-Cyrila, Život sv. Metoděje, Velká Morava mezi Byzancí a latinským Západem, Život svatého knížete velkomoravského Rostislava.
15 –	„Přemyslovci“ nazvala tuto pražskou větev mojmírovského rodokmenu až romantizující historiografie 19. století (J. Žemlička 2000, s. 268). Proto knížecí rod popisovaný v Kristiánově legendě nazývat „Přemyslovci“ je přinejmenším anachronismus. Navíc je to i věcně nesprávné, neboť se jedná o potomky moravského krále Rostislava (P. Šimík 2006, s. 337-350). Viz rozbor Kristiánovy „přemyslovské“ pověsti a článek: „Proč se založení hradu Praha upírá Bořivojovi?“
16 –	Vladimír Just: „Kdo říká »je pravdou«, je volem“.
17 –	O „přenesení vlády“ z Moravy do Čech nemá Kristián nejen v prvních dvou kapitolách, ale nikde v celém textu legendy vůbec žádnou zmínku. To autor patrně jen „slyší trávu růst“. Co však z prvních dvou kapitol jasně vyplývá, je „vznik křesťanské knížecí vlády“ v Čechách a „přenesení křesťanství“ z Moravy do Čech. A především o to tu Kristiánovi tehdy šlo.
18 –	„Přenesení pevné církevní organizace“ si opět přimyslil D. Kalhous, Kristián o tom žádnou zmínku nemá. Autor tento svůj „vynález“ také ničím nedoložil, nevíme o co jej opírá. Z legendy se pouze dovídáme, že po křtu Metoděj Bořivoje „propustil do vlasti a přidal mu kněze* ctnostného života, jménem Kaicha“*.
19 –	Legenda Christiani 1 (viz výše pozn. 13), s. 16 (pozn. DK). Srovnej také Svatoplukovu charakteristiku (Kristián, kap. 1) v překladu A. Stříže (1969).
20 –	Tamtéž 2, s. 18-20 (pozn. DK). Po nějakém spojení Moravy „s »přemyslovským« rodem“ prostřednictvím Metodějova proroctví v uvedené části Kristiánovy legendy budeme pátrat marně. Srovnej Kristián (kap. 2). Jediné spojení, které tu nalezneme, je spojení Čech s Bořivojem (a s »přemyslovským«, potažmo rostislavským rodem). Výhradně na něho se Metoděj obrací a vysvětluje mu, co jemu osobně přijetí křtu přinese.
21 –	Slované čeští sice i po nalezení oráče, kterého Kristián pro jeho „prozíravost a rozvážnost“ pojmenoval Přemysl, setrvávali dále v pohanství, ovšem o samotném „nalezeném“ oráči vůbec nelze říci, že by byl pohan. Takovému označení se Kristián velmi pečlivě vyhýbá. Proč asi? Nemůžeme si také nevšimnout, že v následném textu Kristián už nevysvětluje, v čem byla ona „prozíravost“ a „rozvážnost“ nalezeného oráče, pro něž byl právě on „vybrán“ mezi všemi. Zřejmě to považoval za dostatečně objasněné a vysvětlené v předchozím textu, tzn. v 1. kapitole legendy. V ní je řeč o jediném (nejmenovaném) křesťanském králi-oráči Rostislavovi, jehož Kristián přirovnává ke vznešenému císaři (993), podobně jako ho k velikému císaři Konstantinovi přirovnal ve svém listu již byzantský císař Michael III. (863). Kde tehdy Slované čeští svého oráče hledali a pak také nalezli, napoví mapka: „Územní vývoj Velké Moravy za Rostislava a Svatopluka“. Nesporný důkaz téhož máme v „poddání se Slovanů českých moravskému králi-oráči Rostislavovi“ na malbě ve znojemské rotundě. Viz „Oráčská scéna na malbě ve znojemské rotundě“ aneb Přemyslův konec, tam obr. 3. Srovnej také „Křesťanský král-oráč a byzantská misie“ v pozdější písemné a obrazové interpretaci, „Vznik a původ přemyslovské pověsti“ nebo „Zdroj Kristiánovy a Kosmovy inspirace“ aneb Bez moravské historie by nebyly ani české mýty. Nejde tu tedy o žádné „dávné pohanské časy“, nýbrž o dobu, kdy se Slované čeští rozhodli přijmout křesťanství z Moravy, což zprostředkoval Rostislavův syn, kníže Bořivoj, první křesťanský kníže Čechů.
22 –	V libovolném vymýšlení tu D. Kalhous dále pokračuje. Kristián žádné zavedení zákonů s Přemyslem nespojuje. To si D. Kalhous popletl s Kosmovou kronikou, která je ovšem o 120 let mladší. Jediný zákon, o němž je v 2. kapitole zmínka a kterého se chápe Bořivoj, je „nový a neslýchaný křesťanský zákon* svatosti“* (Kristián, kap. 2).
23 –	Ano, Bořivoj byl podle Kristiána „jedním z rodu těch knížat, jež si Slované čeští sobě z potomků nalezeného oráče vladaře čili vévody v čelo stavěli“. Ovšem s tím dovětkem, že onoho oráče Slované čeští nalezli na Moravě v podobě krále-oráče Rostislava. Viz „Oráčská scéna na malbě ve znojemské rotundě“ aneb Přemyslův konec.
24 –	V 1. kapitole píše Kristián o Moravě jako o „sousedově domu“. Ve 2. kapitole se Bořivoj zase ustraňuje před svými nepřáteli z Čech a vyhledává azyl u „svého krále“ Svatopluka na Moravě. O „přemyslovské“ vládě nad Moravou tu není vůbec nikde řeč. To jen našeho autora zase chytá fantas.
25 –	Asi pouze skuteční „odborníci“ mohou vidět v oráči a ve vzdělávání [Božích] polí na konci 10. století, 20 let po založení pražského biskupství, pohanskou symboliku. Srovnej např.: „Býk – dobytče, nebo apoštol, kazatel evangelia?“ nebo „Křesťanský král-oráč a byzantská misie“ v pozdější písemné a obrazové interpretaci. Kristiánova legenda byla určena vzdělancům té doby. Že ji ti dnešní nechápou, není ovšem Kristiánova vina.
26 –	T
27 –	Pověst učeného mnicha Kristiána se vrací k počátkům křesťanské knížecí vlády v Čechách, nikoli k „pohanským časům“ (viz výše pozn. 21). D. Kalhous se nám tu snaží vysvětlit cosi, čemu sám vůbec neporozuměl. Proto asi také zapomněl zdůraznit, že tomu všemu je v 1. kapitole předeslána, ne bezdůvodně, historie vzniku křesťanství na Moravě: „1. Morava, země slovanská, přijala víru Kristovu...“.
28 –	Nejedná se o „přenesení vlády“, ale o „přenesení křesťanství“. Viz výše pozn. 17. O „přenesení vlády“ z Moravy do Čech lze hovořit až 40 let poté, co Kristián sepsal svoji legendu, a to v souvislosti s Břetislavem I., „jenž tu zemi [Moravu] první* podrobil svému panství“* (Kosmas III, 34).
29 –	T
30 –	Když nahradíme přídavné jméno „přemyslovský“ správným „rostislavský“, pak lze vyslovit s autorovým závěrem souhlas.
31 –	Jestliže se má jednat „o jeden z ústředních motivů“, pak by měl autor doložit ono Kristiánovo „zamýšlení se“ na několika konkrétních příkladech v textu legendy. Jinak je to jen prázdná floskule.
32 –	Napsal by autor tuto větu v nezměněné podobě, kdyby jen tušil, že onen knížecí rod pocházel z Moravy? Že se jednalo o potomky krále-oráče Rostislava? Srovnej „Oráčská scéna na malbě ve znojemské rotundě“ aneb Přemyslův konec.

Petr Šimík (2005, 2010).

Komentář:
Abychom si uvědomili hrůznost demagogie výše citovaných pražských „odborníků“ a ukázali zvrácenou logiku jejich uvažování, musíme si nejdříve příslušnou pasáž Kristiánovy legendy (z kap. 2) s dialogem Bořivoje a Metoděje před údajným křtem uvést celou, nejen pár slov vytržených z kontextu:

Tu dí onen (Bořivoj): V jaké vydávám se nebezpečenství takovou věcí, nebo co dobrého mi přinese náboženství křesťanské? – Odřekneš-li se, praví biskup Metoděj, model a démonů v nich přebývajících, staneš se pánem pánů svých a všichni nepřátelé budou podrobeni panství tvému a potomstvo tvé denně bude se množiti jako řeka převeliká, v níž se stékají vody rozličných potůčků.

Úryvek z 2. kap. Kristiánovy legendy „Život a umučení sv. Václava a sv. Ludmily,
báby jeho“ v překladu Antonína Stříže (O. Králík: Nejstarší legendy
přemyslovských Čech. Vyšehrad, Praha 1969, s. 61).

   Slibuje-li Metoděj Bořivojovi, že křest mu přinese jisté výhody, pak je na místě se ptát: „A před kým pak bude Bořivoj křtem takto zvýhodněn? Před ostatními křesťany, tj. před Svatoplukovými Moravany, jak z toho výše »logicky« vyvodil D. Třeštík? Nebo snad před Moravany žijícími o 120 let později, jak výše usoudila N. Profantová?“ To asi ne! Metoděj se také obracel výslovně na Bořivoje, nikoliv na jeho (tehdy ještě neexistující) potomstvo, jak se mylně domníval D. Třeštík. Ostatně tím potomstvem, které se bude „denně množiti“, tu zajisté nejsou myšleni jeho budoucí synové a dcery atd., ale všichni ti, kteří ho budou v přijetí křtu – tj. „v náboženství křesťanském“ – následovat. Nejde tedy o biologické „množení“, ale o početní „přibývání“ (srovnej např. „Život Metodějův“, kap. X).
V tomto konkrétním případě však měl křest přinést výhodu před „těmi ostatními“, tzn. nepochybně před těmi dosud n e p o k ř t ě n ý m i , výhradně oslovenému Bořivojovi. Kde máme „ty ostatní“, dosud nepokřtěné Bořivojovy „pány“ a „nepřátele“, hledat? Snad na Moravě, jako je tam slavně našli D. Třeštík, N. Profantová a D. Kalhous?
   Podle Kristiána přijel Bořivoj na Moravu z Čech a po údajném křtu se do Čech zase vrátil. Kristián tu Metodějovými ústy tudíž nepochybně mluví o Bořivojových „nepřátelích“ v dosud pohanských Čechách, jak nás ostatně Kristián nenechává na pochybách při líčení údajného Strojmírova povstání: Bořivoj se ustranil od svých nepřátel na Moravu. Potvrzuje to rovněž dovětek v legendě Diffundente sole ze 13. století: „Toto proroctví se plnilo na vladařích Čechů“. To by současně také znamenalo, že Bořivoj v době údajného křtu ještě nebyl ve středočeském minivévodství vládnoucím knížetem, ale byl v podřízeném postavení (což asi nebyl – viz vysvětlení níže v textu), resp. byl jedním z více knížat Čechů. Spíše tuto druhou variantu potvrzuje i zpráva Fuldských análů k roku 872, k níž je Bořivojovo jméno připojeno až dodatečně, jako poslední ve výčtu šesti jmen. Logicky tedy křest měl zvýhodnit (do té doby údajně také pohanského) Bořivoje před ostatními pohanskými knížaty v Čechách. Což se i stalo. Bořivoj se stal pánem pánů svých – podrobil si své nepřátele a v roce 875 definitivně usedl na pražský stolec (viz úvaha: „Vznik a původ přemyslovské pověsti“, tam pozn. 19). Odřekl se „model a démonů v nich přebývajících“, neboť na Levém Hradci a pak také na hradě jménem Praha postavil kostely, rozbořil pohanské oltáře, jejich posvátné sloupy roztříštil, jejich posvátné kůly pokácel, jejich tesané sochy spálil (viz Citace níže).
   Jen potud tedy může platit Třeštíkovo vaticinatio ex eventu (viz výše pozn. 4) a Profantové „předpověď, jejíž naplnění je již autorovi známo“. O nějakém dobytí Moravy některým z českých Boleslavů před rokem 994 Kristián (kap. 1) nic neví. A jako bratr vládnoucího knížete měl nepochybně informace z první ruky. A také jestliže o Moravě napsal, že: „...až dodneška pyká. Bylať dána v plen a zajetí a v lup a spuštění a v úšklebky všelikému tělu chodícímu po ní...“, sotva oním „všelikým tělem“ myslel svého na Moravě „loupícího“ a přitom se „šklebícího“ bratra Boleslava II. (972-999), neboť „dodneška“ znamená do roku 994, kdy podle D. Třeštíka (1997, s. 137) Kristián svoji legendu dopsal.
   Ostatně Kosmas (III, 34) později říká naprosto jasně, kdo jako p r v n í z pražských knížat podrobil Moravu svému panství. Naši historikové snad Kosmovu kroniku nečetli? Nebo nám zase budou chtít namluvit, že v tom je i Kosmova formulace „nepřesná“?

Tím jsme vyčerpali jeden možný výklad Metodějova proroctví. Kristián však mohl mít na mysli ještě i jeho další aspekt, a to ve zcela obecné rovině. Každý, kdo se odřekne model a démonů v nich přebývajících a přijme křest, přestane otrocky podléhat vlivu těchto démonů, získá nad nimi převahu a moc a podrobí si je. Jde tu o vítězství nad démony, které si nosí každý sám v sobě, kteří ho dosud ovládali a byli jeho „pány“. Srovnej následující modlitbu (z 9. století):

Latinský originál:	Český překlad:
Rege nostras Domine propitius voluntas, ut nec propriis iniquitabilis implicentur, nec subdantur alienis...	Řiď, Pane, milostivě naše vůle, aby se ani do vlastních nepravostí nezapletly, ani se nepoddávaly cizím...

Nevěřící Tomáše pak odkazujeme na článek: „Asketa s jelenem, hadem a ptákem“. Pokud by to snad někomu nestačilo, nechť se chopí Bible, ze které čerpali bez rozdílu všichni legendisté a rovněž i Kristián, a přečte si např. Pavlův list Filipským (F 2, 12-13):

Pavlův list Filipským (F 2, 12-13)
Napomenutí k věrnosti
(12) A tak, moji milí, jako jste vždycky byli poslušní
      – nikoli jen v mé přítomnosti –
      s bázní a chvěním uvádějte ve skutek své spasení.
(13) Neboť je to Bůh, který ve vás působí,
      že chcete i činíte, co se mu líbí.

Že je to téma stále živé, o tom svědčí nedávná promluva kněze před bohoslužbou: „Chceme být svobodni! Nechceme být otroky peněz, svých zlozvyků ani návyků, svých chutí, svých pudů ani vášní! Jsme křesťany proto, že nechceme otrocky sloužit ničemu, co nás zbavuje možnosti chválit pouze a jen našeho Boha...“. Atd.
A tak „Metodějovo proroctví“ má co říci i dnešnímu člověku a ani to nutně nemusí být člověk věřící. Úplně postačí, když bude v tomto smyslu „ c h t í t být svoboden“! I svět kolem nás bude jistě lepší a „zloba, závist, zášť, klam a svár“, ty pak pominou.

Petr Šimík (2005, 2010).

Citace:
Pátá kniha Mojžíšova (Dt 7, 1-11)
Varování před pohanskými národy
Mojžíš předkládá lidu Hospodinův zákaz
příznit se s pohany a příkaz vymýtit vše pohanské.
(1) Až tě Hospodin, tvůj Bůh, uvede do země, kterou přicházíš obsadit,
       zažene před tebou početné pronárody, Chetejce, Girgašejce,
       Emorejce, Kenaance, Perizejce, Chivejce a Jebúsejce,
       sedm pronárodů početnějších a zdatnějších než ty.
(2) Hospodin, tvůj Bůh, ti je předá, abys je pobil. Vyhubíš je jako klaté,
       neuzavřeš s nimi smlouvu a nesmiluješ se nad nimi,
(3) nespřízníš se s nimi, svou dceru neprovdáš za syna někoho z nich
       ani jeho dceru nevezmeš pro svého syna.
(4) To by odvrátilo tvého syna ode mne, takže by sloužili jiným bohům.
       Hospodin by proti vám vzplanul hněvem a rychle by tě vyhladil.
(5) Proto s nimi naložíte takto: jejich oltáře rozboříte, jejich posvátné sloupy
       roztříštíte, jejich posvátné kůly pokácíte, jejich tesané sochy spálíte.
(6) Jsi přece svatý lid Hospodina, svého Boha; tebe si Hospodin,
       tvůj Bůh, vyvolil ze všech lidských pokolení, která jsou na tváři země,
       abys byl jeho lidem, zvláštním vlastnictvím.
(7) Nikoli proto, že byste byli početnější než kterýkoli jiný lid, přilnul k vám
       Hospodin a vyvolil vás. Vás je přece méně než kteréhokoli lidu.
(8) Ale protože vás Hospodin miluje a zachovává přísahu,
       kterou se zavázal vašim otcům, vyvedl vás Hospodin pevnou rukou
       a vykoupil tě z domu otroctví, z rukou faraóna, krále egyptského.
(9) Poznej tedy, že Hospodin, tvůj Bůh, je Bůh, Bůh věrný,
       zachovávající smlouvu a milosrdenství do tisícího pokolení
       těm, kteří ho milují a dbají na jeho přikázání.
(10) Avšak tomu, kdo ho nenávidí, odplácí přímo a uvrhne ho do záhuby.
       Nebude odkládat; tomu, kdo ho nenávidí, odplatí přímo.
(11) Proto bedlivě dbej na přikázání, nařízení a práva,
       která ti dnes přikazuji dodržovat.

Pátá kniha Mojžíšova (Dt 7, 12-26)
Výzva k poslušnosti
Mojžíš oznamuje, jaké důsledky má poslušnost
Božího zákona pro život i pro boj proti Kenaancům.
(12) Za to, že tato práva budete poslouchat a bedlivě je dodržovat, bude Hospodin,
       tvůj Bůh, zachovávat tobě smlouvu a milosrdenství, jak přísahal tvým otcům.
(13) Bude tě milovat a bude ti žehnat a rozmnoží tě. Požehná plodu tvého života
       i plodu tvé role, tvému obilí, tvému moštu, tvému oleji, vrhu tvého skotu a přírůstku
       tvého bravu na zemi, o níž se přísahou zavázal tvým otcům, že ti ji dá.
(14) Budeš požehnaný nad každý jiný lid, nevyskytne se
       neplodný nebo neplodná u tebe ani u tvého dobytka.
(15) Hospodin od tebe odvrátí každou nemoc, nevloží na tebe
       žádnou ze zhoubných chorob egyptských, které jsi poznal,
       ale uvalí je na všechny, kdo tě nenávidí.
(16) Pohltíš každý lid, který ti vydá Hospodin, tvůj Bůh, nebudeš ho litovat,
       nebudeš sloužit jeho bohům; bylo by ti to léčkou.
(17) Snad si v srdci řekneš: „Tyto pronárody jsou početnější
       než já. Jak bych si je mohl podrobit?“
(18) Neboj se jich! Jen si vzpomeň, jak naložil Hospodin,
       tvůj Bůh, s faraónem a s celým Egyptem,
(19) vzpomeň si na veliké zkoušky, které jsi viděl na vlastní oči,
       na znamení a zázraky, na pevnou ruku a vztaženou paži,
       jimiž tě vyvedl Hospodin, tvůj Bůh. Tak naloží Hospodin,
       tvůj Bůh, s každým lidem, kterého se bojíš.
(20) I děsy na ně pošle Hospodin, tvůj Bůh, dokud nezhynou ti,
       kteří zbyli a skryli se před tebou.
(21) Nesmíš mít před nimi strach, neboť Hospodin, tvůj Bůh,
       Bůh veliký a vzbuzující bázeň, je uprostřed tebe.
(22) Hospodin, tvůj Bůh, zažene ty pronárody před tebou poznenáhlu.
       Nemůžeš s nimi rychle skoncovat, aby se proti tobě nerozmohla polní zvěř.
(23) Hospodin, tvůj Bůh, ti je však předá ochromené
       velikým zděšením, dokud nebudou vyhlazeni.
(24) Vydá ti do rukou jejich krále a zničíš jejich jméno pod nebem;
       nikdo se proti tobě nepostaví, dokud je nevyhladíš.
(25) Tesané sochy jejich bohů spálíte. Nebudeš žádostiv
       stříbra ani zlata z nich, nevezmeš si je, abys nepadl do léčky.
       Před Hospodinem, tvým Bohem, je to ohavnost.
(26) Nevneseš do svého domu ohavnou modlu;
       propadl bys klatbě jako ona. Budeš ji mít v opovržení,
       budeš ji mít za hnusnou ohavnost, neboť je klatá.

Pavlův první list Korintským (1K 3, 9):
Pravý pohled na Boží služebníky
(9) Jsme spolupracovníci na Božím díle, a vy jste Boží pole...
(Ekumenický překlad Bible, ČBS, Praha 1994).

Srovnání:
„Rodokmen Mojmírovců“ dle současného stavu poznání.
„Rodokmen »Přemyslovců«“ čili pražské větve mojmírovského rodokmenu.
Mapky: „Územní vývoj Velké Moravy za Rostislava a Svatopluka“.
Mapky: „Rozmístění hradů ve středočeském vévodství“.
„Historie psaná štětcem“ aneb Malby ve znojemské rotundě jako historický pramen.
„Rytý nápis na západní stěně znojemské rotundy“ aneb Dobové falzum.
„Bořivoj – Svatoplukův místodržící v Čechách“.
„Kníže Bořivoj v písemných pramenech a problematika jeho hrobu“.
Bořivojův křest v legendách: Kristián, Fuit, Proložní ludmilská, Diffundente sole.
Bořivojův křest v kronikách: Kosmas, Dalimil, Pulkava, Marignola, Neplach, „Granum“, Palacký.
Tabulka   2: „Kosmův obrazový scénář“ aneb Odkud vzal Kosmas námět pro svůj libušopřemyslovský mýtus.
Tabulka   3: „Pokusy historiků a badatelů o „správné“ datování Bořivojova křtu podle Kristiánovy smyšlené historky“.
Tabulka 5a: „Věk a období vlády knížat v grafickém znázornění“ (do roku 960).
Tabulka 13: „Průběžný věk členů prvních tří generací »Přemyslovců« v některých klíčových letech“.
Tabulka 14: „Pořadí událostí v Kristiánově a Kosmově verzi přemyslovské pověsti“.
Tabulka 15: „Životní data moravského krále Rostislava“.
Tabulka 16: „Zdroj Kristiánovy a Kosmovy inspirace“ aneb Bez moravské historie by nebyly ani české mýty!
Tabulka 20: „Křesťanský král-oráč a byzantská misie“ v pozdější písemné a obrazové interpretaci.
Komentáře: „Největší archeologický podvod století“.
Artefakty: „Plaketa velkomoravské kněžny ze Želének“.
Artefakty: „Slonovinová pyxida z Čiernych Kľačan“.
Symbolika: „Mor – nákaza (epidemie), anebo symbol pohanství?“
Symbolika: „Býk – dobytče, nebo apoštol, kazatel evangelia?“
Symbolika: „Oráčská scéna na malbě ve znojemské rotundě“ aneb Přemyslův konec.
Symbolika: „Tažné zvíře“.
Symbolika: „Přilba jako atribut svatého Václava“.
Aktuality: „Česká televize mystifikuje diváky“ aneb Český pohanský komiks v moravské křesťanské kapli.
Otázky: „Proč se založení hradu Praha upírá Bořivojovi?“
Otázky: „Mohl být Bořivoj synem Rostislava?“
Otázky: „Mohl být Bořivoj, vysoce postavený Moravan a Svatoplukův příbuzný, nepokřtěný?“
Otázky: „Není Bořivojův křest Metodějem opravdu pouze legendou?“ 1. Bořivoj, 2. Ludmila, 3. Strojmír.
Otázky: „Proč bavorská recenze legendy Crescente vynechala Bořivoje?“
Otázky: „Mohl Spytihněv usednout na stolec otcovský jako pohan?“
Otázky: „Jak staří umírali staří »Přemyslovci«?“
Otázky: „Jak starý je hrob K1 ve Svatovítské rotundě? Je starší, nebo mladší než sama rotunda?“
Otázky: „O čem svědčí kousky malty nalezené v zásypu hrobu K1?“
Úvahy: „Vznik a původ přemyslovské pověsti“.
„Mytičtí Přemyslovci – literární fikce, nebo historická věda?“ (1. moravská historie, 2. Kristián, 3. Kosmas).
   • F. Palacký (1848), • R. Turek (1963), • A. Friedl (1966), • V. Karbusický (1995), • D. Třeštík (2006, 2009).

Literatura:
• Oldřich Králík (ed.): Nejstarší legendy přemyslovských Čech. Vyšehrad, Praha 1969.
• Jaroslav Ludvíkovský: Kristiánova legenda. Vyšehrad, Praha 1978.
• Dušan Třeštík: Počátky Přemyslovců. Vstup Čechů do dějin (530-935). NLN, Praha 1997.
• Marie Bláhová-Jan Frolík-Naďa Profantová: Velké dějiny zemí Koruny české, I. sv. do roku 1197. Paseka, Praha a Litomyšl 1999.
• Josef Žemlička: Rod Přemyslovců na rozhraní 10. a 11. století. In: Přemyslovský stát kolem roku 1000. Na paměť Boleslava II. († 7. února 999). Ed. Luboš Polanský, Jiří Sláma, Dušan Třeštík. NLN, Praha 2000, s. 267-273.
• Petr Šimík: Nový pohled na ikonografii 3. pásu maleb v rotundě sv. Kateřiny ve Znojmě. Znojemská rotunda. Malby v národní kulturní památce Rotunda sv. Kateřiny a výsledky současného výzkumu. Sborník z 2. mezinárodní odborné konference o rotundě, Znojmo 25.-26.6.2003. Město Znojmo 2004, s. 78-123.
• Luděk Galuška: Slované – doteky předků. O životě na Moravě 6.-10. století. MZM, Obec Modrá a KKFB, Brno 2004.
• David Kalhous: Státnost v Kristiánově legendě. K roli tradice při formování přemyslovského státu. In: Stát, státnost a rituály přemyslovského věku. Problémy, názory, otázky. Sborník příspěvků z konference konané dne 18. října 2005 v Brně. Eds. M. Wihoda a D. Malaťák. MM, Brno 2006, s. 135-153.
• Petr Šimík: Pocházel kníže Bořivoj, zakladatel Pražského hradu, z Moravy? Moravský historický sborník, Ročenka Moravského národního kongresu 2002-2005. MNK, Brno 2006, s. 329-407, bar. příl. s. 38-42.

aktuality • zajímavosti • kontakt • naše cíle • ohlasy • sponzoři • archiv
mýty a pověsti • legendy • kroniky • dokumenty • jiné texty
lokality • archeologie • hroby • antropologie • historie • otázky
jazyk • písmo • písemnictví • víra • symbolika • artefakty • vlivy
mapky • plánky • tabulky • rodokmeny • osobnosti
úvahy • komentáře • odkazy • časová osa • rejstřík • obsah