MORAVIA MAGNA
MORAVIA MAGNA, společnost pro kulturu, historii a umění

MÝTY A POVĚSTI

 

MYTIČTÍ PŘEMYSLOVCI –
LITERÁRNÍ FIKCE, NEBO HISTORICKÁ VĚDA?

ANTONÍN FRIEDL A JEHO „PŘEMYSLOVCI VE ZNOJMĚ“ (1966).

Ikonografie posvátného oráče v českém mythu
1. část: Popis 3. a 4. pásu maleb v lodi znojemské rotundy

   (27) Světsky politická část malířské výzdoby zahrnuje pořadí druhé.1 Počíná po pravé straně apsidy postavou donátorky (obr. 3), oblečené v dlouhé splývající roucho a plášť s převislými rukávy a podávající Bohu v podobě symbolu ruky se vztyčenými prsty devótně pohár s dary (obr. 2D).2 Postava je podána v nadživotní velikosti tak, že zasahuje těsně pod hlavní obvodovou linii pásma.
Kněžna s byzantským diadémem se závěsy v rukou
Obr. 1. Znojemská rotunda – 3. pás maleb. Jízdní družina a oráčská scéna.
Akvarely Mořice Trappa z roku 1861 (JMM Znojmo). Románská okna byla tehdy zazděná.

   Po donátorce následuje scéna kombinovaná ze tří částí: Libušino poselství Přemyslovi (obr. 1).3 Pod šesti arkádami, malovanými jako zděné architektonické články pod horním obvodem pásma, je podána nejdříve skupina tří jezdců na koni, jimž předchází jezdec na koni bílém. Všichni jsou oděni v krátký spodní šat a dlouhé převislé pláště.4 Rytmicky pravidelné pokračování obrazu přerušilo úzké románské okno s hlubokou a do lodi se široce otevírající špaletou. Proti němu s dostřednou tendencí byla komponována   z p r a v a   d o l e v a   druhá část dějství: setkání poselství s Přemyslem, stojícím za pluhem se spřežením dvou volů. Přemysl jako postava hlavní, tématicky nadřazená, tedy vyšší, je podán mezi dvěma postavami vedlejšími, tématicky podřazenými, tedy nižšími. Všichni tu jsou oblečeni v krátký spodní šat, pokrytý delším pláštěm kolmo spadajícím s ramen.5 Přemysl je diferencován od ostatních dvou postav kožešinovou bordurou na plášti (obr. 1 a detail na obr. 2B).6
Obr. 2. Znojemská rotunda – 3. pás maleb.
A. Vedoucí jízdní družiny, B. oráč za pluhem, C. a D. fundátorský pár.
Podle stejného pláště se jedná o téhož knížete (Rostislava), v případě fundátorky o jeho
manželku. Detaily z akvarelů Mořice Trappa z roku 1861 (JMM Znojmo). Tentýž vzor 
na lemu pláště pak najdeme ještě u 6. knížete (obr. 5B) v následné posloupnosti
osmi moravských panovníků (podle A. Friedla osmi Kosmových mytických knížat).

   Za spřežením vyrůstá pod arkádou strom, románsky stylisovaný do dvou spirál, symetricky se proti sobě svíjejících. Komposičně zcela shodný strom vyrůstá i pod následující arkádou. Na něm jsou zavěšeny střevíce a brašna.7 Souvislý komposiční rytmus ruší tu další románské okno, shodné s předešlým tak, že poslední postavu patřící ke scéně malíř mohl situovat až pod arkádou další. Je obrácena zprava doleva, tedy dostředně k hlavnímu ději, a ve vztažených rukou drží obroučkovou čelenku s bílými pásy (na obr. 1 poslední postava oráčské scény vpravo).8

Obr. 3. Znojemská rotunda – 3. pás maleb. Fundátorský pár.
Akvarel Mořice Trappa z roku 1861 (JMM Znojmo).

   Po přemyslovské scéně následuje řada osmi panovníků pod arkádami frontálně postavených. Jsou oděni vesměs v typisovaný kratší spodní šat a dlouhý splývající plášť, sepnutý dosud podle pozdně antického způsobu na rameni. Jako panovnické distinkce každý z nich drží v rukou štít a kopí s praporcem (obr. 4).9 Řadu postav druhého pořadí uzavírá donátor situovaný po levé straně apsidy symetricky proti donátorce. I on je podán v nadživotní velikosti. Jako atribut drží ve svých rukou model kostela s podélnou lodí, apsidou a vysokou věží. Shodně s donátorkou podává i on svůj atribut jako oběť Bohu (obr. 2C a obr. 3).10
   Světská část pokračuje ještě v pořadí třetím (tj. ve 4. pásu). Počíná v ose lodi nad apsidou postavou panovníka v plášti a s ostatními atributy (A. Friedl tím míní na obr. 6 poslední postavu zcela vpravo – pozn. PŠ).11 Následují další panovníci (28) ve stejném ikonografickém uspořádání až do protilehlého pólu osy, kde je podána ústřední postava s insigniemi královskými. Má na hlavě korunu ještě archaizujícího typu, třebas již se třemi liliovými listy, a v pravé ruce drží žezlo s liliovým zakončením.12 Po postavě krále následuje další a poslední postava v plášti a s ostatními atributy (obr. 7). Včetně krále je těchto postav v plášti ve třetím pořadí deset.
   Další postavy, které tu následují,13 jsou podány bez pláště, mají však ostatní   p a n o v n i c k é   a t r i b u t y , štít a kopí s praporcem. Je jich devět (obr. 6).14 Třetí pořadí zahrnuje tedy v celku devatenáct panovnických postav. Světská část výzdoby tu končí.15

Ikonografie posvátného oráče v českém mythu
2. část: Obsahový rozbor 3. a 4. pásu maleb v lodi znojemské rotundy

   (70) Obsahový rozbor genealogické řady přispěl k poznání nových vlastností maleb. Především bylo doloženo, že v přemyslovské scéně je utajen pravěký mythus.16 K jeho obrazovému přepisu malíři použili jednak Kosmovy kroniky, jednak i ústního podání, které připojilo, snad podle vůle donátorovy, detail lýkové brašny a lýkových střevíců, zavěšených na rozkvetlé lísce.17 ...Pomocí srovnávacího jazykozpytu byl určen etymologický význam jmen vztahujících se podle Kosmovy kroniky na sedm panovníků prvé řady (II. pořadí), následujících po postavě Přemyslově. Jejich jména jsou čechisovaným překladem názvosloví starořímského kalendáře, přejatého Germány. Od Franků, v jejichž kulturně politické sféře žily národy středoevropské, přešlo toto starobylé antické názvosloví i do představ kmenů českých...18
Obr. 4. Znojemská rotunda – 3. pás maleb. Osm předvelkomoravských a velkomoravských
křesťanských panovníků od krále Sáma po Mojmíra II. (Rostislav je šestý zleva – viz
níže obr. 5B) vyobrazených v plášti mezi oráčskou scénou a fundátorem (P. Šimík 1999).
Podle A. Friedla (1966) postavy představují osm Kosmových mytických knížat od Přemysla
po Hostivíta – tj. osm pohanů, „oddaných jen břichu a spaní, nevzdělaných a neučených,
podobajících se dobytku, takže zajisté proti přírodě tělo bylo jim k rozkoši, duše na obtíž“
(Kosmas I, 9). M. Trapp (1861) postavy 4., 5. a 6. knížete na svých akvarelech nezachytil,
v té době byly zalíčeny. Najdeme je ale v dokumentaci T. Melichera, který v letech 1891-1893
malby restauroval (viz L. J. Konečný 2005, s. 92-93), i v dokumentaci z Fišerova
restaurování 1947-1949 (A. Friedl 1966, obr. 39 – dole uprostřed 4. kníže zleva).
   Počet portrétovaných panovníků nesouhlasí ani s Kosmovou kronikou ani s historickou objektivní chronologií.19 Genealogická řada Přemyslovců, tak jak ji podává znojemský cyklus, je výrazem subjektivního vztahu donátorova k veřejným a dynasticky politickým záležitostem českým a moravským. Určitelnou postavou je pouze Přemysl a panovník s korunou – Vratislav II. V duchu kontinuálního pojetí maleb se tu Přemysl vyskytuje   d v a k r á t ,   jednou jako ústřední postava (obr. 2B), podruhé jako první panovník v souvislé genealogické řadě (obr. 5A).20
Obr. 5. Znojemská rotunda – 3. pás maleb. A. první kníže, B. šestý kníže, C. poslední osmý kníže.
Detaily z akvarelů M. Trappa z roku 1861 (JMM Znojmo), uprostřed foto v UV světle F. Sysel 
a K. Dvořáková (1999). Na základě stejného vzoru na lemu pláště lze pouze šestou figuru (obr. 5B)
z osmi vyobrazených knížat ve 3. pásu   z t o t o ž n i t   s vedoucím jízdní družiny (obr. 2A),
oráčem za pluhem (obr. 2B) a fundátorem s modelem kostela v rukou (obr. 2C).
  První (obr. 5A) i osmá figura (obr. 5C) mají vzor na lemu pláště zcela odlišný.
Tento šestý kníže je opět (podle Friedlových slov)   d i f e r e n c o v á n   od ostatních
stejnou kožešinovou bordurou jako má na svém plášti vedoucí jízdní družiny,
oráč za pluhem a fundátor s podélným kostelem v rukou (to však jak A. Friedl,
tak i všichni ostatní badatelé zamlčeli, protože tento fakt činí všechny jejich
hypotézy zcela bezcenné). Koho ony tři postavy na obr. 5 výše představují:
 A. Friedl (1966) – mytičtí Přemyslovci: A. Přemysl, B. Křesomysl, C. Hostivít.
A. Merhautová (1983, 2000) – historičtí Přemyslovci: A. Bořivoj, B. Boleslav II., C. Jaromír.
P. Šimík (1999, 2004) – moravští panovníci: A. král Sámo, B. kníže Rostislav, C. kníže Mojmír II.
   Po Přemyslovi následuje sedm panovníků mythických, kteří odpovídají počtem výčtu Kosmovy kroniky a lze je proto určit (obr. 4). V souvislosti s nimi lze pak odhadnout i postavu prvního křesťanského knížete Bořivoje. Všichni ostatní jsou neurčitelní kromě Vratislava II., který je korunován (obr. 7). (71) Je předposlední v řadě postav s pláštěm a jediný v celém souboru. Po něm následuje další a zároveň poslední postava, jejíž distinkce je charakterisována pláštěm. Tak jsou podáni vesměs Přemyslovci čeští jako vládnoucí knížata pražská.21
Obr. 6. Znojemská rotunda – severní polovina 4. pásu maleb. Prvních deset pražských panovníků.
Z nich prvních devět (od Bořivoje [09] po Oldřicha [17], uprostřed sv. Václav [13] v přilbě) je vyobrazeno
bez pláště, protože na Moravě nevládli. Teprve desátý Břetislav [18] to byl, „jenž tu zemi
první podrobil svému panství“ (Kosmas III, 34), má proto plášť (P. Šimík 1999).
Podle A. Friedla se má jednat o devět neidentifikovatelných moravských údělníků (s praporcem !?),
teprve první v plášti by prý mohl být Bořivoj (zcela vpravo desátý).

   Další postavy jsou již bez pláště (obr. 6). Z nich není ani jediná určitelná. Nelze dnes odhadnout, která koho představuje, i když   j e   n e p o c h y b n é , že všichni členové této kategorie vyjadřují Přemyslovce moravské.22 Příčiny této anonymity lze hledat v subjektivnosti celé genealogické koncepce, jež mohla vzejít jedině z vůle donátorovy. I on i jeho žena-donátorka byli by zůstali stejně anonymními postavami, kdyby nebylo nově nalezeného nápisu rytého do omítky pod konsekračním křížem v lodi rotundy.

Obr. 7. Znojemská rotunda – jižní polovina 4. pásu maleb. Dalších devět pražských panovníků
(od Spytihněva II. [19] po Soběslava I. [27] – viz popis) je vyobrazeno v plášti, protože Morava
se za Břetislava I. stala součástí českého „přemyslovského“ státu (P. Šimík 1999).
Podle A. Friedla se má jednat, s výjimkou předposlední postavy s královskými insigniemi,
o osm neidentifikovatelných pražských knížat.

   ...Nápis uvádí vročení 1134 jako dobu vzniku maleb a Konráda jako druhého zakladatele.23 Kromě toho zná dvojí patrocinium rotundy, a to P. Marie a sv. Kateřiny. Prvé je původní a starší a patří době, kdy znojemská rotunda byla hradním a spolu i velkofarním kostelem. Druhé je recentní a mladší a bylo připojeno dodatečně, jak bylo řečeno, působením řádu minoritů, kteří založili již v prvé polovině století 13. ve Znojmě svůj klášter.24 ...Přes všechny podrobnosti, kterými nápis tak neočekávaně osvětlil z řady aspektů ojedinělé dílo, nesděluje ničeho o jeho původcích. Ti zůstali a nadále zůstanou – zcela v duchu nazírání středorománské společnosti – anonymními osobnostmi, utajenými v universalistickém souhrnu životních faktů.25

Antonín Friedl: Přemyslovci ve Znojmě (1966, s. 27-28, 70-71).

[Pokračování ...].

Poznámky:

1 – Tzv. „druhé pořadí“ odpovídá třetímu pásu maleb v lodi znojemské rotundy.
2 – Obrazem fundátorky s kalichem v rukou, coby protějškem fundátora s modelem kostela v rukou, třetí pás maleb naopak končí a současně ideově vrcholí. Začíná až následující scénou s jízdní družinou, jež tvoří logický úvod k celému příběhu (viz obr. 1). Kromě toho fundátorka Bohu žádné dary „devótně“ nepodává, ale symbolicky přijímá z Boží ruky liturgický kalich – symbol Nové smlouvy (viz obr. 3). Bůh od nás žádné hmotné dary nepotřebuje a proto je ani nevyžaduje, ani nepřijímá. To zůstalo utajeno ještě v roce 2000 např. J. Bažantovi: „Donátor, stojící nalevo, má v rukou model kostela, jeho žena přináší mísu s pokrmem, z něhož se ještě kouří“ (J. Bažant 2000, s. 60). (Tisková zpráva ČTK: 31. října 2005 prezident ČR Václav Klaus slavnostně jmenoval v prostorách Karolina 91 docentů novými vysokoškolskými profesory. Mezi nimi byl i PhDr. Jan Bažant, CSc., pracovník kabinetu pro klasická studia FLÚ).
Nejnověji V. Vaníček (2007, s. 273) trochu zjemnil Bažantův nemožný výplod a domnívá se, že „kníže drží v rukou jako votivní dar kostel typu baziliky, kněžna zřejmě nádobu s kadidlem“, inspirován snad dary z obrazu Klanění tří králů. Vůbec nebyl zneklidněn faktem, že onen kníže (ve Vaníčkově verzi Konrád II. Znojemský, stejně jako již u A. Friedla 1966, A. Merhautové 1983, 2000, B. Krzemieńske 1985, 2000 a D. Třeštíka 1987, 2000, 2005) žádný kostel typu baziliky za svého života nejen nepostavil, ale ani stavět nezačal. A proč by měl být s bazilikou v rukou vyobrazen právě v rotundě? Tím se V. Vaníček (stejně jako J. Bažant) při opisování hypotézy B. Krzemieńske zjevně nezabýval. Viz dále.
3 – A. Friedl se snažil znojemské malby vyložit jako obrazový přepis Kosmova přemyslovského mýtu, podobně jako již před ním O. Votoček (1949, s. 116) a J. Mašín (1954, s. 20). Bylo to ovšem počínání marné, neboť tato část maleb vznikla více než 10 let před Kosmovým narozením (*1045; †1025) a zaznamenala zcela jiný příběh. Byl to naopak Kosmas, jenž podle maleb sepsal svůj libušopřemyslovský mýtus (viz tab. 2: „Kosmův obrazový scénář“).
4 – Libušino poselstvo bylo podle Kosmova podání složeno výhradně z „moudře neučených a vědomě nevědomých poslů-sedláků“ (Kosmas I, 6). Na malbě jsou však nejméně tři ze čtyřčlenné jízdní družiny oblečeni do pláště – atributu vysoce postavených   a   u r o z e n ý c h   osob, nemohou to proto být Kosmovi „moudře neučení a vědomě nevědomí“ poslové-sedláci. Viz výše obr. 1. Srovnej Kosmas (I, 5 a 6).
Aby tento i naprostému laikovi zřejmý rozpor mezi malbami a Kosmovým textem pražští „odborníci“ ve svém výkladu maleb nějak zahladili, V. Vaníček (2007, bar. obr. příl. za s. 128) proto Libušiny posly-sedláky proměnil ve   v e l m o ž e . Tento dodatečný Vaníčkův „vynález“ je v rozporu s Kosmou (I, 6), který o nějakých Libušiných „velmožích“, pověřených nalezením Přemysla, pochopitelně ještě nic neví. Přitom tato scéna má být obrazovým přepisem Kosmova textu; na stěně znojemské rotundy se podle V. Vaníčka měla objevit v roce 1134, devět let po dokončení kroniky (Kosmas †1125), současně „s moravskými knížaty, panovnickými postavami se štítem a kopím s praporcem bez pláště“, z nichž si V. Vaníček ve své publikaci pro demonstraci vybral knížete v přilbě – sv. Václava (k tomu viz níže pozn. 22). Libušini „poslové“, Kosmovi „sedláci“ a Vaníčkovi „velmoži“ v plášti a proti tomu „panovnické postavy“ bez pláště. („A vvvo tom to je“.)
5 – Tato scéna s býčím souspřežím zapřaženým do pluhu (srovnej ŽM VII) je vykládána jako „navlékání pláště oráči Přemyslovi“ (A. Friedl 1966, s. 52). To je sotva možné, když v tomto plášti údajný „Přemysl“ na bílém koni v čele družiny již přijíždí (viz obr. 1 a detail na obr. 2A a 2B). Po boku oráče mají opět vystupovat členové Libušina poselstva (Kosmovi neučení a nevědomí sedláci). Protože však všichni mají plášť, je takový předpoklad zcela absurdní – sedlák v plášti – viz výše pozn. 4.
6 – A. Friedla tu musíme doplnit, že stejnou „kožešinovou borduru“ jako oráč má na svém plášti i vedoucí jízdní družiny a také oba fundátoři (viz výše obr. 2). Na malbách a iluminacích v raném středověku (i dnes) znamenal stejný oděv na jednom obraze s více jednajícími postavami (kvůli jejich snadnější identifikaci a také kvůli výstižnějšímu vyjádření textové předlohy) vždy stejnou osobu (dobové příklady uvádí P. Šimík 2004, s. 94-95). Srovnej článek: „Stejná osoba byla zobrazována ve stejném oděvu“. V našem případě tedy musí být vedoucí jízdní družiny, oráč za pluhem i fundátor s modelem kostela v rukou jedna a táž osoba (v případě fundátorky pak partnerka této osoby). Všechny scény a obrazy, na nichž je tento kníže vyobrazen, se pak logicky musely odehrávat za jeho vlády.
Pokusme se tohoto knížete a dobu, v níž žil a vládl, určit. Malíř jistě neměl v úmyslu jeho totožnost tajit. Použil k tomuto účelu řadu či posloupnost osmi knížat mezi oráčskou scénou a fundátorským párem (viz výše obr. 4) jako jakousi názornou časovou osu.
Na obr. 5 výše, na němž jsou vyobrazeni první, šestý a osmý kníže z této řady, najdeme výše zmíněnou „kožešinovou borduru“, podle Friedla jednoznačně „diferenciační znak“ (A. Friedl 1966, s. 49), právě jen na plášti   š e s t é h o   knížete (vzor viz níže pozn. 20). Tzv. „přemyslovská“ scéna pak nemůže zobrazovat povolání prvního knížete od pluhu na knížecí stolec – vznik „státu“ –, když „stát“ již dávno existoval, ale povolání šestého knížete od stolce k pluhu!
Podle A. Friedla (1966, s. 47) a dalších pražských „odborníků“ má první obraz představovat Libušino poselství Přemyslovi a druhý setkání poselstva s Přemyslem (viz výše obr. 1). V takovém případě ovšem Libušino poselstvo k Přemyslovi by musel vést sám Přemysl, což je samozřejmě naprostý   n e s m y s l . Toho si byl dobře vědom, na rozdíl od svých předchůdců, i A. Friedl. Tuto prekérní situaci vyřešil však velmi elegantně tím, jak o několik stran dále uvedl, že v této první scéně se Přemysl již jako kníže v Libušině plášti vrací zpět k Libuši na její hrad (A. Friedl 1966, s. 52), aby poté ve druhé scéně byl u pluhu teprve nalezen a slavnostně oblečen do knížecího roucha (A. Friedl 1966, s. 49). Nápad z oblasti science fiction – vědeckou komunitou v jednom případě takticky přecházený mlčením, v tom druhém znovu (avšak bez citace) „odvážně“ reprodukovaný J. Bažantem (2000, s. 61, 69) – viz výše pozn. 2. Tento nemožný „nápad“ použil ve své hypotéze i L. J. Konečný (1997, s. 69; 2005, s. 210n) s drobnou obměnou jako „příjezd triumfátora (koňmo) k očekávající nevěstě“ (zobrazené vpravo bez pláště – ten přece již dříve předala Přemyslovi u pluhu!). Tedy i pro L. J. Konečného zde čas běží zprava doleva na rozdíl od všech ostatních obrazů v rotundě.
Protože Přemysl v Kosmově podání byl přímo ukázkový pohan, uctívající římské pohanské bohy, je vyloučeno, aby držel v rukou model kostela. Vůbec vyobrazení řady pohanských mytických knížat, ale zejména   g l o r i f i k a c e   pohana v křesťanské kapli, byť by to měl být „mytický“ zakladatel pražského panovnického rodu (což ve skutečnosti nebyl), je naprostá fantasmagorie (terminus technicus, převzatý ze slovníku slovutného českého historika D. Třeštíka: Velká Morava v dějinách Evropy, resp. Zápisník a jiné texty k dějinám, s. 146). To si ovšem zejména pražští „odborníci“ nedají vymluvit (viz níže pozn. 20). Palackého „kosmovské pojetí“ české historie (1848) a „Staré pověsti české“ Aloise Jiráska (1894) na nich zřejmě zanechaly nesmazatelné stopy a trvalé následky (což dnes již lze spolehlivě léčit). Přehlédli ovšem jednu skutečnost, a sice, že Kosmas (I, 22) i A. Jirásek (1955, s. 75) chápali orbu jako křesťanskou symboliku. Jak také jinak?
7 – Údajné Přemyslovy lýčené střevíce a mošna na znojemské malbě ve skutečnosti představují běžnou potřebu apoštolů (L 22, 35-36) – viz dále pozn. 17.
8 – Ženská postava bez pláště s byzantským diadémem v rukou vyobrazená v šatě krátkém jako mužská suknice představuje na malbě onu Kristiánovu hadačku-pannu, personifikci země, Vlády či „suverenity“, kterou Slované čeští dali „za manželku“ nalezenému oráči. Podle Kristiánova textu ji dali „Přemyslovi“, ve skutečnosti, a také na malbě v rotundě, moravskému králi-oráči Rostislavovi. Jedná se o „svatý sňatek“  (hieros gamos) (srovnej D. Třeštík 1985, s. 13). Král-oráč Rostislav je na znojemské malbě současně podán jako zakladatel mocné dynastie „Přemyslovců“, tedy pražské větve mojmírovského rodokmenu. Jeho syn Bořivoj pak do Čech přináší moravské křesťanství (Kristián, kap. 2).
I Kosmův „přemyslovský“ příběh je tudíž zpracován podle skutečné historie Velké Moravy a moravské církve. Srovnej tab. 2: „Kosmův obrazový scénář“ a tab. 16: „Zdroj Kristiánovy a Kosmovy inspirace“ aneb Bez moravské historie by nebyly ani české mýty!
O „svatém sňatku“, nejdříve stručně, pak značně obsáhle, se v souvislosti se znojemskou oráčskou scénou zmiňuje rovněž L. J. Konečný (1997, s. 69; 2005, s. 194, 203, 209-222), ovšem u něj se jedná o mytického Přemysla a jeho (zatím ještě bezejmennou) nevěstu, neboť podle něho malby vznikly v roce 1091, tedy ještě před sepsáním Kosmova libušopřemyslovského mýtu. Nevěsta tu proto ještě nemá jméno. Srovnej Kristián (kap. 2). L. J. Konečný tedy v podstatě převzal hypotézu A. Friedla o 3. pásu maleb, jen ji drobně pozměnil (donátorský pár Konráda II. s manželkou nahradil Konrádem I. s manželkou) a doplnil podle Houdkových poznatků.
9 – Podle Kristiána (kap. 6) se jedná o „štít víry“ a „kopí Ducha svatého, jež je slovo Boží“. Jsou to zbraně víry. Srovnej Pavlův list Efezským (Ef 6, 16-17). Těchto osm panovníků v plášti ve 3. pásu maleb tedy nemůže představovat Kosmovy mytické „Přemyslovce“, jak se domníval A. Friedl (a potažmo L. J. Konečný), protože ti všichni byli pohané.
A. Merhautová (1983, s. 20) proto ve své hypotéze těchto osm Friedlových mytických pohanů od Přemysla po Hostivíta pohotově nahradila historicky doloženými pražskými (protože mají plášť) křesťanskými knížaty od Bořivoje po Jaromíra (pohana Přemysla za pluhem i Libušiny posly-sedláky v plášti, rovněž pohany, ovšem   p o n e c h a l a ).
Čtvrtý v této osmičlenné řadě knížat by podle ní pak měl být Václav (jako kníže, ne jako světec) a šestý Boleslav II. (obr. 5B), což je zcela nemožný výmysl – viz dále pozn. 20. Učinila tak prakticky jen nic neřešící krok „z bláta do louže“ (Bořivojem začíná nikoliv 3., ale horní 4. pás maleb a tam také musíme hledat jeho vnuka Václava i Václavova synovce Boleslava II. – viz níže pozn. 11 a 13).
Břetislav, jako zadavatel této části maleb, nemohl zcela vypustit velkomoravské panovníky, zejména když na jejichž odkaz cílevědomě navazoval – jako první z pražských knížat se nechal namalovat ve 4. pásu v plášti moravských králů (viz obr. 6), neboť, jak Kosmas (III, 34) zaznamenal, z nich to byl právě on, „jenž tu zemi první podrobil svému panství“. V dolním 3. pásu pak logicky musí být v plášti vyobrazeni ti, na něž na Moravě „cílevědomě navazoval“, tj. velkomoravští a předvelkomoravští panovníci.
10 – Fundátor, podobně jako jeho partnerka (viz výše pozn. 2), žádnou oběť Bohu nepodává. A. Friedl si jen popletl pohanské obětiště s křesťanskou kaplí. Bůh od nás nevyžaduje (ani nepřijímá) žádné hmotné oběti, ale pouze duchovní. Srovnej níže První list Petrův (1P 2, 5-6).
11 – To je opět jen domněnka bez jakékoliv další opory v malbách. Ve skutečnosti 4. pás maleb začíná Bořivojem – první postavou panovníka bez pláště naproti apsidě napravo od osy Z-V (obr. 6), tzn. na severní stěně, neboť uprostřed mezi neopláštěnými knížaty je vyobrazen sv. Václav v přilbě (viz článek „Historie psaná štětcem“, tam obr. 6). Také A. Friedl (1966, pozn. 100 na s. 96-97) nabádal ke srovnání svatováclavské přilby ze svatovítského pokladu s přilbou „na hlavě moravského Přemyslovce ve Znojmě“. Tehdy také zůstalo jen u tohoto „nabádání“. Teprve o 20 let později tuto hozenou rukavici zdvihl J. Zástěra (1986, s. 4) a opřel o ni (vedle dalších indicií) výklad čtvrtého pásu maleb, na němž dodnes není co zásadně měnit (P. Šimík 2001, s. 361n; týž 2004, s. 111). Viz „Přilba jako atribut svatého Václava“.
12 – Na identifikaci této postavy jako prvního českého krále Vratislava I. (coby kníže Vratislav II.) se téměř všichni shodují (kromě O. Votočka 1949, jenž tu viděl Přemysla Otakara I.).
13 – Jak již bylo uvedeno, devíti postavami bez pláště 4. pás maleb začíná a pokračuje desíti panovníky v plášti.
Právě těchto prvních devět pražských „Přemyslovců“ od Bořivoje po Oldřicha, vyobrazených bez pláště (obr. 6), na Moravě nevládlo. Teprve desátý v řadě, Břetislav I., „jenž tu zemi (Moravu) první podrobil svému panství“ (Kosmas III, 34), je opět zobrazen v plášti, jakož i dalších devět knížat za ním (obr. 7). Ti všichni, Břetislavem I. počínaje až po Soběslava I., byli současně také moravskými vládci.
Plášť je v této moravské rotundě zcela logicky atributem moravských panovníků. K tomuto nezvratnému závěru dospěl již J. Zástěra (1986, s. 4; 1990, s. 40). Proto také úvodní dva obrazy 3. pásu (obr. 1) i dvojice fundátorů (obr. 3), na nichž jsou postavy oděny v plášti, se týkají historie Moravy a moravské církve. Jízdní družina představuje moravského krále Rostislava uvádějícího na Moravu (snad do Znojma) byzantské věrozvěsty Konstantina a Metoděje, vyslance byzantského císaře Michaela III. (srovnej výše pozn. 4). V sousední oráčské scéně je znázorněno povolání moravského krále-oráče Rostislava od stolce k pluhu. Společně s oběma věrozvěsty připravili půdu pro další šíření křesťanství mezi Moravany a Slovany. Proto jsou v rotundě za pluhem vyobrazeni ne jeden, ale tři oráči. Srovnej výše obr. 1.
Poslední postava oráčské scény bez pláště je personifikací v té době ještě pohanských Čech, které se poddaly králi-oráči Rostislavovi (viz výše pozn. 8), aby „posléze“ přijaly moravské křesťanství, které jim přinesl Rostislavův syn Bořivoj (Kristián, kap. 2). Viz článek: „Proč se založení hradu Praha upírá Bořivojovi?“
To ovšem neznamená, že by Rostislav nutně musel fyzicky usednout na pražský stolec, nebo dokonce nejdřív celé Čechy dobýt, jak si naivně představoval D. Třeštík (1987, s. 566; 2000, s. 87). Stejně tak na něj neusedl ani Arnulf Bavorský (ani před tím nedobyl celé Čechy), když se mu v roce 895 poddali Spytihněv a Vitislav (ve skutečnosti asi Vratislav).
14 – Těchto devět panovníků bez pláště ukazuje současně znovu na nelogičnost původního Friedlova předpokladu o vyobrazení Libušiných poslů-sedláků v plášti (knížata bez pláště × sedláci v plášti). Viz výše pozn. 4 a 5. Nutno ovšem podotknouti, že s tímto absurdním nápadem (avšak jen jako pouhou domněnkou) vyrukoval již o 12 let dříve jiný pražský „odborník“ na znojemské malby: J. Mašín (1954, s. 20, 22). A co je alarmující, ještě dnes stejný názor zastávají V. Vaníček (2005, s. 274 a obr. příl. za s. 128), J. Kovárník (2008), A. Merhautová (2009, s. 279) a D. Třeštík (2009, s. 277).
15 – Ve 4. pásu jako poslední devatenáctý panovník po levici krále Vratislava je vyobrazen v plášti jeho nejmladší syn Soběslav I. (srovnej Soběslavovu listinu z roku 1130), za jeho vlády byly malby ve znojemské rotundě dokončeny. Proto touto dvojicí panovníků v plášti (krále-otce a jeho syna) „světská část“ maleb vrcholí a současně končí. Proto také ne náhodou byla tato dvojice krále se synem umístěna nad postavou krále Sáma (se synem?), prvního krále Slovanů (J. Zástěra 1986, s. 20). Zde je tedy nutno hledat zdůvodnění, proč druhé vyobrazení Vratislava, tentokrát s královskými atributy korunou a žezlem, je posunuto o šest pozic dál mimo časovou posloupnost knížat. To byl také důvod, proč se o „obrazu krále“ (pict reg) zmiňoval rytý nápis.
16 – Ve skutečnosti ovšem pravdivý příběh z historie Moravy a moravské církve, neboť žádný „český pravěký mythus“ neexistoval (viz dále pozn. 18), i když tuto myšlenku se nám snaží ještě i dnes vsugerovat snad největší současný pražský demagog a mýtoman D. Třeštík (2006, s. 33).
17 – Jako předlohu použil znojemský malíř staroslověnský Život sv. Metoděje (kap. VII), Chvalořeč o sv. Cyrilu a Metoději (kap. 12) a Kristiánovu legendu (kap. 1 a 2). Mošna a střevíce jsou běžnou potřebou apoštolů, kazatelů evangelia (L 22, 35-36), zde ve Znojmě jsou to nepochybně atributy Konstantina a Metoděje – „nových apoštolů“ Moravanů a Slovanů, v rotundě vyobrazených u pluhu po boku krále-oráče Rostislava. Střevíce navíc představují „obutí potřebné pro šíření evangelia pokoje“ (Ef 6, 15).
Střevíce a mošna tu charakterizují vyobrazené osoby (tak jako klíče charakterizují sv. Petra a přilba spasení sv. Václava). Nejedná se tedy o nějaké „ústní podání“ či snad „projev vůle donátorovy“, ale jde o novozákonní motivy (pochopitelně) s ryze křesťanskou tématikou – o atribut apoštolů Moravanů a Slovanů, kazatelů evangelia. Jak také jinak v křesťanské kapli ? Viz článek: „Býk – dobytče, nebo apoštol, kazatel evangelia?“
18 – Po Přemyslovi pak následuje dalších sedm mytických knížat: Nezamysl, Mnata, Vojen, Vnislav, Křesomysl, Neklan, Hostivít (Kosmas I, 9). Již dříve A. Friedl (1953, s. 11) uvedl: „Kosmas podotýká, že se o jejich životě a smrti mlčí (a nepíše). Tato zmínka není náhodná. Má své odůvodnění v tom, že tato knížata totiž nikdy   n e e x i s t o v a l a “ . Ke stejnému závěru znovu dospěl i později (A. Friedl 1966, s. 55). V tomto názoru se s A. Friedlem shoduje i V. Karbusický, ale na původ Kosmou vymyšlených jmen pro mytické Přemyslovce měl V. Karbusický (1995, s. 216-243) zcela jiný názor – viz „Rodokmen mytických knížat“. Nelze ani nijak logicky zdůvodnit, proč by výhradně Slované čeští přebírali názvy pro dny v týdnu od Germánů, zejména když pro ně měli vlastní slovanské názvy.
19 – Podstatná část portrétů panovníků (celkem 18) vznikla již před Kosmovým narozením (viz výše obr. 4 a 6) a po jeho smrti bylo na malbách doplněno posledních devět knížat od Spytihněva II. po Soběslava I. včetně postavy krále (viz výše obr. 7) na celkový počet 27.
20 – Porovnání Friedlem určených postav (obr. 2B a obr. 5A) ukazuje, že se jedná o tvrzení věcně nesprávné a tedy mylné. Friedlova „ústřední postava“ se na znojemských malbách vyskytuje celkem čtyřikrát – srovnej stejný vzor na lemu pláště (viz obr. vpravo) následujících čtyř postav ve 3. pásu maleb:
• vedoucí jízdní družiny (obr. 2A),
• oráč za pluhem (obr. 2B),
• fundátor s modelem kostela v rukou (obr. 2C),
• š e s t ý   (a nikoliv první) kníže v posloupnosti osmi panovníků se štítem a kopím s praporcem za oráčskou scénou (obr. 5B). To bylo zřejmé již z Melicherovy dokumentace z roku 1890 (L. J. Konečný 2005, obr. 50 na s. 92-93), pořízené před započetím vůbec první restaurace maleb, či z přístupnější dokumentace A. Friedla (1966, obr. 39 – za románským okénkem čtvrtá postava zleva).
Je-li oráč vyobrazený znovu v následné osmičlenné posloupnosti ne jako první, ale až šestý kníže, nemůže se na znojemské malbě jednat o povolání prvního knížete od pluhu na stolec – vznik pohanské knížecí vlády –, ale nepochybně jde o povolání šestého knížete od stolce k pluhu, ke křesťanské orbě. To je přece průzračně jasné a logické.
Jakákoliv závislost maleb na Kosmově textu je proto naprosto   v y l o u č e n a . Ale opačně – závislost Kosmova textu na znojemských malbách – je zcela zásadní – viz tab. 2: „Kosmův obrazový scénář“.
Buď „odborníci“ z Prahy udělali někde chybu, nebo toto objektivní zjištění záměrně zamlčeli a dodnes zamlčují, aby jejich odsouzeníhodná   d e m a g o g i e   s pohanem glorifikovaným v křesťanské kapli (dokonce nad obrazem Narození Ježíše Krista), kterou nám po léta neúnavně vtloukají do hlavy, nevyšla náhodou najevo (O. Votoček 1949, s. 116; A. Friedl 1953, s. 6; J. Mašín 1954, s. 20; A. Friedl 1966, s. 47-49; A. Merhautová-Livorová 1983, s. 20-21; Z. Měřínský 1984, s. 175; B. Krzemieńska 1985, s. 3; A. Merhautová-D. Třeštík 1985, s. 66; D. Třeštík 1987, s. 550; A. Merhautová-A. Martan 1988, s. 297; J. Žemlička 1997, s. 382-383; L. Konečný 1997, s. 69; P. Černý 1997, s. 84, 86; M. Bláhová-J. Frolík-N. Profantová 1999, s. 565; B. Krzemieńska-A. Merhautová-D. Třeštík 2000, s. 49, 50, 55, 56, 57, 63, 65, 70, 76, 78; J. Bažant 2000, s. 60-61, 69; J. Žemlička 2000, s. 434; K. Benešovská 2001, s. 41, 98; Z. Všetečková 2004, s. 126; L. J. Konečný 2005, s. 192n; D. Třeštík 2006, s. 33; V. Vaníček 2007, bar. obr. příl. za s. 128, s. 255-256, 273-276). Jejich zmanipulovaná interpretace znojemských maleb ovšem nemá se skutečnou vědou nic, ale opravdu nic společného, o profesionální etice nemluvě. Je to prostě „bullshit“ (D. Třeštík 2008, s. 81-83).
Poslední čtyři velkomoravské panovníky známe jmenovitě. V této řadě na třetím místě od konce figuruje kníže Rostislav, který na Moravu pozval byzantské věrozvěsty a stal se zakladatelem (fundátorem) Metodějova arcibiskupství (Gloria in excelsis Deo; Kristián, kap. 1), to je neoddiskutovatelný historický fakt, ať už jeho arcibiskupství budeme nazývat panonským nebo moravským:
     5. Mojmír I., 6. Rostislav, 7. Svatopluk, 8. Mojmír II. (na obr. 4 poslední čtyři postavy vpravo).
Proto je právě velkomoravský král Rostislav pak znovu vyobrazen jako fundátor s modelem podélného kostela s věží v rukou (obr. 2C). Proto drží v rukou kostel a nikoliv rotundu, jak bychom mohli na základě analogií spíše očekávat, pokud by se mělo jednat o údajného zakladatele znojemské rotundy (Konráda II. či snad Konráda I.).
Jenže „stavba“, kterou založil Rostislav, nebyla „stánkem postaveným rukama“, nýbrž byla čímsi „větším a dokonalejším“, než jen nějaká konkrétní křesťanská kaple. Srovnej Pavlův list Židům (Žd 9, 11). Založil moravské arcibiskupství a obrazně   „ v y s t a v ě l “   nebo s ohledem na předchozí oráčskou scénu   „ z a s a d i l “   samostatnou moravskou zemskou církev (Ef 2, 20) (ecclesia – kostel, chrám; ecclesia – křesťanská obec, církev), jejíž personifikací je fundátorka v dlouhých bílých svatebních šatech, držící v rukou liturgický kalich – symbol Nové smlouvy (viz „nevěsta Beránkova“ a „primiční nevěsta“). Církev podléhající nikoli bavorskému episkopátu, nýbrž přímo Římu a papeži.
Model kostela s věží v rukou fundátora – kamenný chrám jako duchovní pevnost, arcibiskupství jako „hrad“ moravské církve – Kosmova inspirace pro založení hradu Praha jako duchovního centra Čech. (Tuto myšlenku pak uchopil císař Karel IV. a vybudoval z Prahy duchovní centrum celé tehdejší střední Evropy). Viz tab. 2: „Kosmův obrazový scénář“.
Uvedenou symboliku nebyli s to naši „odborníci“ pochopit (D. Třeštík 1987, s. 559; týž 2000, s. 80), natož vysvětlit – obraz rotundy prý malíři nenašli ve svém sborníku předloh, proto fundátorovi vložili do rukou kostel s věží (A. Friedl 1966, s. 27, 34-35; D. Třeštík 1987, s. 561; týž 2000, s. 82; L. J. Konečný 2005, s. 247). Jinými slovy: tehdejší malíři uměli sice celou rotundu uvnitř vymalovat, ale namalovat ji pak v rukou fundátora už prý neuměli. Ve skutečnosti ovšem naši „odborníci“ pouze neuměli tento obraz správně vyložit a svůj vlastní nedostatek chtěli svést na neumětelství středověkých malířů. Jak typické.
Malby pak pokračují ve 4. pásu Rostislavovým synem Bořivojem, jak A. Friedl správně předpokládal. Domníval se ovšem mylně, že jako pražský „Přemyslovec“ musí být vyobrazen v plášti, zatímco bez pláště mají být podána moravská údělná knížata. Pak by devatenácti pražským „Přemyslovcům“, od Bořivoje po Soběslava I., odpovídalo jen deset postav v plášti, zato by zde bylo bez pláště vyobrazeno víc moravských údělníků (devět), než kolik jich bylo v roce 1966 A. Friedlovi jmenovitě známo (A. Friedl 1966, s. 109 text k obr. příl. 68 a 69.). Bořivoj je ve skutečnosti vyobrazen jako první postava bez pláště (na obr. 6 zcela vlevo). Jako první z pražských „Přemyslovců“ v plášti je vyobrazen až teprve desátý Břetislav I. (na obr. 6 zcela vpravo) a za ním také všichni jeho následovníci až po Soběslava I. (viz obr. 7), tj. celkem devatenáct křesťanských knížat. To je počet, který také odpovídá textu Soběslavovy listiny z roku 1130, v níž se sám nazývá „nejkřesťanštějším knížetem“ a současně „devatenáctým monarchou Čechů“ (a ne „dvacátým sedmým“!). Po nějakých údajných mytických pohanských předcích, Kosmou podsouvaných pražským knížatům, Soběslav ani nevzdechl (ani po Přemyslovi ne).
21 – Zarážející je ona samozřejmost, s jakou A. Friedl atribut pláště přiřadil právě jen pražským panovníkům. Nechal se zřejmě příliš ovlivnit pouhou domněnkou, vyslovenou již dříve J. Mašínem (1954, s. 20, 22) – viz výše pozn. 14. V té době totiž nebylo radno s některými „odborníky“ nesouhlasit. I tak musel A. Friedl na vydání své publikace o znojemské rotundě čekat po více než 10 let od doby ukončení rukopisu (A. Friedl 1966, s. 9). 
Tato typicky pražská logika a „nadřazenost“ znemožnila pochopit obsah a smysl znojemských maleb bez výjimky všem pražským „odborníkům“, i těm dnešním (D. Třeštík 2009, A. Merhautová 2009). Jak ovšem vyplývá z mapky „Územní vývoj Velké Moravy za Rostislava a Svatopluka“ ve srovnání se středočeským minivévodstvím Bořivoje a jeho synů, jde spíš o neopodstatněnou a proto i směšnou nadutost, neboť je založena na výmyslech, neznalosti či vědomém překrucování základních historických skutečností (čili na lži). Nejstarší české „dějiny“ jsou tedy nejen vymyšlené, ale doslova vylhané.
22 – Bez pláště pak „logicky“ mohou být vyobrazeni jen moravští „Přemyslovci“, což si měl jeden z nich – nejspíš samotný donátor (údajně Konrád II.) – vůči ostatním údělníkům „devótně“ prosadit. On sám se však měl nechat namalovat po levé straně vítězného oblouku jako jediný z nich v plášti pražských knížat, i když na pražský stolec nikdy neusedl – dokonce, ač křesťan, v plášti samotného pohanského oráče (obr. 2C).
Ale stolec prý mu byl Soběslavem přislíben, což je opět jen ničím nedoložená domněnka, vykonstruovaná z chybného čtení a mylného výkladu rytého nápisu na západní stěně rotundy (B. Krzemieńska 1985, s. 19; táž 2000, s. 48), jež navíc kalkuluje s nepoučeným čtenářem, neboť Soběslav I. usiloval o prosazení primogenitury. Pro svého syna Vladislava chtěl zajistit nástupnictví tím, že v roce 1138 na jednání s Konrádem III. v Bamberku požádal římsko-německého krále, aby jeho synovi propůjčil české země v léno. Konrád III. neobvyklé žádosti vyhověl, předal Vladislavovi praporec a přítomní čeští velmoži stvrdili událost přísahou na ostatky svatých (srovnej Kanovník vyšehradský k roku 1138; M. Bláhová-J. Frolík-N. Profantová 1999, s. 553).
Jakou měla přísaha českých velmožů váhu se ukázalo po Soběslavově smrti (†1140), kdy na stolec neusedl ani Soběslavův syn Vladislav, ani Konrád II. Znojemský, nýbrž Soběslavův synovec Vladislav II., syn knížete Vladislava I., pozdější druhý český král (1158).
Výše uvedený Mašínův předpoklad (viz pozn. 14) – „plášť je atributem pražských knížat“, a tedy údajní „moravští údělníci“ musí být v rotundě namalovaní bez pláště – je proto zcela nesmyslný. Údělníci by totiž nemohli mít v ruce kopí s praporcem, nebyli držiteli léna. Srovnej výše předání praporce v Bamberku. Viz: „Věk a období vlády Břetislava a jeho potomků v grafickém znázornění“ (do roku 1140) nebo „Lenní hold knížete Břetislava I. králi Jindřichovi III. v Řezně roku 1041“ aneb Lež má krátké nohy. Přesto s tímto nesmyslným nápadem pak znovu opakovaně vystoupil D. Třeštík (1987, s. 550; 2000, s. 70) jako s „obecně přijímaným názorem“ a zřejmě asi proto jej není třeba nikterak dokazovat.
V době, kdy v moravském království vládli Svatopluk (871-894) a pak jeho syn Mojmír II. (894-906), na obr. 4 poslední dva panovníci v plášti, ve středočeském minivévodství se v tu dobu na stolci vystřídali Bořivoj (875-888) a jeho syn Spytihněv (894-915), na obr. 6 první dva panovníci bez pláště.
Srovnej mapku „Územní vývoj Velké Moravy za Rostislava a Svatopluka“, pak snad bude lépe pochopitelné i pro pražské „odborníky“, proč první pražští „Přemyslovci“ (Bořivojem počínaje a Oldřichem konče) atribut pláště postrádají (viz také výše pozn. 13). Viz také článek „Bořivoj – Svatoplukův místodržící v Čechách“.
Co se týče „určitelnosti“ knížat bez pláště, je jisté, že postava v přilbě uprostřed mezi nimi představuje sv. Václava (J. Zástěra 1986, s. 4), což se D. Třeštík (1987, s. 552, 575) pochopitelně snažil zpochybnit. Všechny jeho námitky však byly věcně a logicky vyvráceny (P. Šimík 2001, s. 361-377). Sv. Václav je v rotundě vyobrazen jako „vojín Kristův“ (miles Christi), „vojín Bohem vyvolený“ (Dei electus miles) v duchu Kristiánovy legendy (kap. 6 a 7), tzn. se zbraněmi víry, k nimž patří i „přilba spasení“ (P. Šimík 2004, s. 95-99). Srovnej článek „Přilba jako atribut sv. Václava“.
Sv. Václava „s přilbou spasení“ (Ef 6, 17) jistě nikdo nadaný rozumem a logicky uvažující nemohl za moravského údělníka považovat, když moravské úděly (viz mapka) vznikly až 120 let po jeho mučednické smrti (Kosmas II, 15). Kromě toho tato část maleb (až po Břetislava I. včetně) (obr. 6) byla zhotovena někdy brzy po roce 1035 za Břetislavovy pražské vlády, kdy moravské úděly ještě neexistovaly (P. Šimík 2004, s. 104-106).
Opakované pokusy „odborníků“ – spojovat postavy bez pláště s moravskými údělníky – jsou proto zrovna tak naivní jako nesmyslné a svědčí o „odborné“ úrovni těch, kdož se dosud malbami zabývali (viz výše pozn. 20) a jak moc vážně a seriózně k tomuto úkolu asi přistupovali – naposledy V. Vaníček (2007, s. 274, zadní předsádka a popis na s. 4). Alarmující je zejména jejich neznalost běžně dostupných informací a odtud pramenící   n e s c h o p n o s t   jejich další aplikace. Tomu pak také odpovídají výsledky jejich „vědecké“ činnosti J. Kovárník 2008, D. Třeštík 2009, A. Merhautová 2009).
23 – Moravský údělník Konrád II. Znojemský byl v letech 1128-1134 vězněn (na hradě Grojči v Lužici) Soběslavem I. kvůli spiknutí. Od roku 1131 byla znojemská rotunda již v majetku olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka, kterému ji právě Soběslav I. věnoval spolu s dalšími pěti hradskými kostely (J. Kadlec 1991, s. 118; M. Bláhová-J. Frolík-N. Profantová 1999, s. 535). Konrád tedy nemohl mít se stavebními úpravami v rotundě (kamenná lavice přizděná po obvodu v lodi a nová litá maltová podlaha – B. Klíma 1995, s. 45 obr. 17, s. 50 obr. 21) ani s její domalbou (jižní polovina 4. pásu – viz obr. 7) v letech 1131-1134 nic společného. On ani jeho manželka zde proto jako „donátorský pár“ být vyobrazeni nemohou (jak se ještě dnes naivně domnívá V. Vaníček 2007, s. 273), i když svatbu měli právě v roce 1134 (ovšem nikoli ve Znojmě, ale v Uhrách). Je to vyloučeno také proto, že oba fundátoři mají lem pláště se shodným vzorem jako 6. kníže ve 3. pásu maleb – kníže Rostislav (viz výše pozn. 20) (P. Šimík 2004, s. 89 obr. 7, s. 90, 94-95, 111 obr. 24-29; týž 2006, s. 344-350, bar. obr. příl. s. 39-40 obr. II a III). Srovnej článek: „Stejná osoba byla zobrazována ve stejném oděvu“.
O tom však V. Vaníček (2007, s. 255, 274) patrně nic neví, protože tento „drobný detail“ v práci B. Krzemieńske, o kterou se ve své publikaci především opírá, nenašel. Ona se takovými podružnostmi nezabývala, spokojila se s prostoduchým sečtením postav v plášti a bez pláště. V. Vaníčkovi také nejspíš uniklo, že v celých dějinách výtvarného umění není znám jediný případ, kdy by na malbě místo „fundátora stavby“ byl zobrazen „donátor maleb“, ač přitom drží v rukou model kostela, tedy stavbu, a ne obraz. A fundátorem stavby rotundy Konrád II. skutečně být nemohl, když byl šest let vězněn v Grojči a propuštěn byl až v červnu 1134, kdy byla rotunda posvěcena, jak lze soudit z rytého nápisu na západní stěně rotundy.
„Rytý nápis“ je pozdější falzum asi z konce 12. století. Nápis „nadržoval“ znojemským knížatům, Konráda II. jmenuje jako druhého fundátora (i když jím být nemohl a také nebyl), a měl především za úkol zpochybnit biskupovo vlastnictví kostela. O biskupu Jindřichu Zdíkovi se totiž, podle názoru odborníků, nápis ani slůvkem nezmiňuje, ač to byl zcela jistě on, kdo rotundu od roku 1131 vlastnil a v roce 1134, po dokončení úprav, znovu posvětil; nápis opomněl i panujícího knížete Soběslava I., jenž byl nepochybně zadavatelem či objednavatelem její domalby v letech 1131-1134, neboť je tu vyobrazen jako poslední v posloupnosti knížat, po levici svého otce, krále Vratislava I. (P. Šimík 2004, s. 102).
To lze zjistit prostým odpočítáním postav v plášti následujících po Spytihněvovi II. a jeho bratrovi Vratislavovi II. s biskupskými mitrami na hlavě, proto je lze na malbě velmi snadno identifikovat – viz výše obr. 7 a článek „Biskupské mitry“. To V. Vaníček (2007, s. 274) asi také přehlédl, fascinován hypotézou B. Krzemieńske. Proto se stejně jako ona dostal do rozporu s tehdy běžnou zvyklostí a praxí, když tvrdí, že vyobrazena jsou pouze v roce 1134 již nežijící knížata (V. Vaníček 2007, s. 276), „což by odporovalo smyslu vzniku výtvarných děl tohoto druhu, jak je známe ze srovnávacích dokladů“ (L. Konečný 1997, s. 67; L. J. Konečný 2005, s. 301, 315). Tím si ovšem V. Vaníček sám vyvrátil svoji výše citovanou (naivní) domněnku o vyobrazení v roce 1134 žijícího Konráda II., zatímco tehdy rovněž žijící Soběslav I. měl být Konrádem údajně vynechán. Přitom prý měl Konrád se Soběslavem dokonce uzavřít jakousi hypotetickou smlouvu o nástupnictví, vydedukovanou jen z chybného čtení a mylného výkladu rytého nápisu. Ten se však nezmiňuje o žádné nástupnické smlouvě – pact piet reg – mezi králi, Soběslavem a Konrádem, když ani jeden z nich králem nebyl, ale pouze o slíbeném, dohodnutém – pact pict reg – obrazu krále (Vratislava II.), a to byla dohoda mezi Soběslavem a Jindřichem Zdíkem, novým majitelem rotundy. Čili vynechání aktuálně vládnoucího Soběslava je opravdu zcela neskutečný blábol. Pyšný Soběslav by pak Konráda (domnělého zadavatele maleb) nejspíš, svatba-nesvatba, poslal štandopede zpět do Grojče.
Ve skutečnosti to bylo přesně naopak. Panovník Soběslav I. jako zadavatel či objednavatel domalby byl vyobrazen po levici krále, zatímco Konrád II., pouhý údělník, na malbě vůbec není, tak jako tam není žádný z údělníků, který před Soběslavem nedosáhl pražského stolce. Ovšem Vaníčkovo největší „moudro“ o znojemských malbách je citováno v pozn. 10 na straně „Historie psaná štětcem“.
24 – Druhé patrocinium znojemské rotundy, sv. Kateřiny Alexandrijské, připojil olomoucký biskup Jindřich Zdík asi v roce 1134, kdy byla rotunda znovu posvěcena. Její ostatek získal zřejmě na některé ze svých cest do Svaté země (M. Bláhová-J. Frolík-N. Profantová 1999, s. 539; J. Klobušický 2004, s. 159). Legenda o sv. Kateřině vypráví životní příběh své hrdinky, královské dcery, která odmítla uznat pravost pohanských bohů a obětovat jim, raději ochotně volila mučednickou smrt – zůstala věrná křesťanské víře a svému nebeskému Ženichovi, Ježíši Kristu (J. de Voragine 2004, s. 343-350). Nové královské patrocinium zvolil biskup Zdík pro nyní již královskou kapli jistě záměrně, nepochybně také proto, aby zabránil případnému pohanskému výkladu obsahu maleb podle Kosmova libušopřemyslovského mýtu, jak jsme toho přesto svědky např. u A. Friedla a zejména současných „odborníků“ (viz tab. 2: „Kosmův obrazový scénář“), neboť „jim bylo odňato i to, co měli“ – viz Matoušovo evangelium (Mt 13, 10-15).
Sv. Kateřinu biskup Zdík zvolil zřejmě inspirován i postavou fundátorky v dlouhých bílých svatebních šatech s liturgickým kalichem v rukou (obr. 3), která na malbě symbolizuje novou moravskou zemskou církev. Viz také níže „primiční nevěsta“ a „nevěsta Beránkova“.
25 – I když samotné malíře bude sotva možné někdy zjistit, oba zadavatele tohoto díla určíme z maleb poměrně spolehlivě: Břetislav I. (I. fáze: 1019-1034, II. fáze: 1035-1055) a Soběslav I. (III. fáze: 1131-1134) – viz tabulka 18: „Věk a období vlády Břetislava a jeho potomků v grafickém znázornění“ (do roku 1140) (P. Šimík 2004, s. 99-103, 104-106).

Petr Šimík (2006, 2007).

Legenda:
devótní příd. (l) kniž.   p ř e h n a n ě   oddaný n. zbožný, ponížený; vyjadřující tyto vlastnosti: d. poklona; d. katolík pobožnůstkářský; devótně přísl.: d. prosit podlízavě; devótnost, -i ž
[Zpět pozn. 22].

Identifikace knížecích postav ve 3. a 4. pásu výmalby znojemské rotundy (P. Šimík 2004, s. 92):

Obr. 1. Jízdní družina a oráčská scéna (podle P. Šimíka 2004, s. 92):
Král Rostislav uvádí byzantské věrozvěsty na Moravu (do Znojma?), čtvrtá postava je Rostislavova manželka.
U pluhu jsou vyobrazeni tři oráči. Uprostřed král-oráč Rostislav (původně držel v levé ruce Písmo), po jeho boku Konstantin a Metoděj.
Zprava se k nim přiklání Rostislavova manželka s byzantským diadémem v rukou – symbolizuje dosud pohanské Čechy (Kristiánova hadačka panna bez pláště v oděvu krátkém jako mužská suknice), jež se poddaly králi Rostislavovi („svatý sňatek“ krále se zemí, Vládou) a vzápětí přijaly křest (Bořivojovo přenesení křesťanství z Moravy do Čech).
Obr. 2. Identický vzor na lemu pláště (podle P. Šimíka 2004, s. 92):
A. Král Rostislav v čele jízdní družiny.
B. Král-oráč Rostislav za pluhem.
C. Král Rostislav s kostelem s věží v rukou.
D. Rostislavova manželka s liturgickým kalichem v rukou.
Obr. 3. Fundátorský pár (podle P. Šimíka 2004, s. 92):
Moravský král Rostislav s kostelem v rukou (duchovní pevnost, „hrad“ církve) – zakladatel Metodějova arcibiskupství.
Rostislavova manželka s liturgickým kalichem v rukou (symbol Nové smlouvy) v dlouhých bílých svatebních šatech jako nevěsta Beránkova („primiční nevěsta“) – symbolizuje novou samostatnou moravskou zemskou církev.
Obr. 4. Osm knížat ve 3. pásu (podle P. Šimíka 2004, s. 92):
1. Sámo, 2.-4. neznámá knížata, 5. Mojmír I., 6. Rostislav, 7. Svatopluk, 8. Mojmír II. (všichni v plášti).
Obr. 6. Prvních deset knížat ve 4. pásu (podle J. Zástěry 1986, s. 4, a P. Šimíka 2004, s. 92):
9. Bořivoj, 10. Spytihněv, 11. Vratislav, 12. Václav, 13. sv. Václav v přilbě, 14. Boleslav I., 15. Boleslav II., 16. Boleslav III., 17. Oldřich, 18. Břetislav I. (první a jediný z nich v plášti).
Obr. 7. Zbývajících devět knížat ve 4. pásu (podle J. Zástěry 1986, s. 4, a P. Šimíka 2004, s. 92):
19. Spytihněv II. s mitrou, 20. Vratislav II. s mitrou, 21. Konrád I. Brněnský, 22. Břetislav II., 23. Bořivoj II., 24. Svatopluk Olomoucký, 25. Vladislav I., 26. Vratislav II. jako král (I.) s korunou a žezlem, 27. Soběslav I. (všichni v plášti).

Citace:
Matoušovo evangelium (Mt 10, 7-10)
Vyslání Dvanácti
  (7) Jděte a kažte, že se přiblížilo království nebeské.
  (8) Nemocné uzdravujte, mrtvé probouzejte k životu,
       malomocné očišťujte, démony vymítejte;
       zadarmo jste dostali, zadarmo dejte.
  (9) Neberte od nikoho zlato, stříbro ani měďáky do opasků;
(10) neberte si na cestu mošnu ani dvoje šaty ani obuv ani hůl,
       neboť, hoden je dělník své mzdy‘.

Matoušovo evangelium (Mt 13, 10-15)
Důvod řeči v podobenstvích
(10) Učedníci k němu přistoupili a řekli:
      „Proč k nim mluvíš v podobenstvích?“
(11) On jim odpověděl: „Protože vám je dáno znáti
      tajemství království nebeského, jim však není dáno.
(12) Kdo má, tomu bude dáno a bude mít ještě víc;
      ale kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má.
(13) Proto k nim mluvím v podobenstvích,
      že hledíce nevidí a slyšíce neslyší ani nechápou.
(14) A plní se na nich proroctví Izaiášovo:
      »Budete stále poslouchat, a nepochopíte,
      ustavičně budete hledět, a neuvidíte.
(15) Neboť obrostlo tukem srdce tohoto lidu,
      ušima nedoslýchají a oči zavřeli,
      takže neuvidí očima a ušima neuslyší,
      srdcem nepochopí a neobrátí se –
      a já je neuzdravím«.
(Ekumenický překlad Bible, ČBS, Praha 1994).

Markovo evangelium (Mk 6, 7-9)
Vyslání dvanácti
  (7) Zavolal svých Dvanáct, počal je posílat dva a dva
      a dával jim moc nad nečistými duchy.
  (8) Přikázal jim, aby si nic nebrali na cestu, jen hůl:
      ani chleba, ani mošnu, ani peníze do opasku;
  (9) aby šli jen v sandálech a nebrali si dvoje šaty.
(Ekumenický překlad Bible, ČBS, Praha 1994).

Lukášovo evangelium (L 8, 9-10)
Důvod řeči v podobenstvích
  (9) Jeho učedníci se ho ptali, co to podobenství má znamenat.
(10) On řekl: „Vám je dáno znáti tajemství Božího království, 
      ostatním však jen v podobenstvích,
      aby hledíce neviděli a slyšíce nechápali“.
(Ekumenický překlad Bible, ČBS, Praha 1994).

Lukášovo evangelium (L 9, 2-3)
Vyslání dvanácti
  (2) Poslal je zvěstovat Boží království a uzdravovat.
  (3) A řekl jim: „Nic si neberte na cestu, ani hůl
      ani mošnu ani chléb ani peníze ani dvoje šaty.
(Ekumenický překlad Bible, ČBS, Praha 1994).

Lukášovo evangelium (L 10, 1-5)
Poslání Sedmdesáti
  (1) Potom určil Pán ještě sedmdesát jiných a poslal je před sebou
      po dvou do každého města i místa, kam měl sám jít.
  (2) Řekl jim: „Žeň je mnohá, dělníků málo.
      Proste proto Pána žně, ať vyšle dělníky na svou žeň.
  (3) Jděte! Hle posílám vás jako ovce mezi vlky.
  (4) Neberte si měšec ani mošnu ani obuv.
      S nikým se na cestě nepozdravujte.
  (5) Když vejdete do některého domu,
      řekněte nejprve: »Pokoj tomuto domu!«...“
(Ekumenický překlad Bible, ČBS, Praha 1994).

Lukášovo evangelium (L 22, 35-36)
Rozhovor cestou do Getsemane
(35) Řekl jim: „Když jsem vás vyslal bez měšce, mošny a obuvi,
      měli jste v něčem nedostatek?“ Oni mu odpověděli: „Neměli“.
(36) Řekl jim: „Nyní však, kdo má měšec, vezmi jej a stejně tak i mošnu;
      kdo nemá, prodej plášť a kup si meč...“
(Ekumenický překlad Bible, ČBS, Praha 1994).

Pavlův list Efezským (Ef 6, 10-17)
Výzbroj proti zlému
(10) A tak, bratři, svou sílu hledejte u Pána, v jeho veliké moci.
(11) Oblecte plnou Boží zbroj, abyste mohli odolat ďáblovým svodům.
(12) Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem,
       silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla.
(13) Proto vezměte na sebe plnou Boží zbroj abyste se mohli v den zlý
       postavit na odpor, všechno překonat a obstát.
(14) Stůjte tedy »opásáni kolem beder pravdou, obrněni pancířem spravedlnosti,
(15) obuti k pohotové službě evangeliu pokoje«
(16) a vždycky se štítem víry, jímž byste uhasili všechny ohnivé střely toho Zlého.
(17) Přijměte také »přilbu spasení« a »meč Ducha, jímž je slovo Boží«.
(Ekumenický překlad Bible, ČBS, Praha 1994).

Pavlův list Židům (Žd 9, 11)
První bohoslužba byla náznakem budoucích věcí
(11) Ale když přišel Kristus, velekněz, který nám přináší skutečné dobro,
      neprošel stánkem zhotoveným rukama, to jest patřícím k tomuto světu,
      nýbrž stánkem větším a dokonalejším.
(Ekumenický překlad Bible, ČBS, Praha 1994).

Pavlův list Efezským (Ef 2, 20-22)
Duchovní příbytek Boží
(20) Jste stavbou, jejímž základem jsou apoštolové a proroci a úhelným kamenem sám Kristus Ježíš.
(21) V něm je celá stavba pevně spojena a roste v chrám, posvěcený v Pánu;
(22) v něm jste i vy společně budováni v duchovní příbytek Boží.
(Ekumenický překlad Bible, ČBS, Praha 1994).

Pavlův první list Korintským (1K 3, 9)
Pravý pohled na Boží služebníky
  (9) Jsme spolupracovníci na Božím díle, a vy jste Boží pole, Boží stavba.
Pavlův první list Korintským (1K 6, 19)
Naše tělo patří Pánu
(19) Či snad nevíte, že vaše tělo je chrámem Ducha svatého, který ve vás přebývá a jejž máte od Boha?
(Ekumenický překlad Bible, ČBS, Praha 1994).

První list Petrův (1P 2, 5-6)
 Bratrstvo lidu Kristova
(5) I vy buďte živými kameny, z nichž se staví duchovní dům,
     abyste byli svatým kněžstvem a přinášeli duchovní oběti, milé Bohu pro Ježíše Krista.
(6) Neboť v Písmu stojí: ,Hle, kladu na Siónu kámen vyvolený, úhelný, vzácný;
     kdo v něj věří, nebude zahanben.'
(Ekumenický překlad Bible, ČBS, Praha 1994).

Nová smlouva
Matoušovo evangelium (Mt 26, 26-28)
Ustanovení večeře Páně
(26) Když jedli, vzal Ježíš chléb, požehnal, lámal a dával učedníkům se slovy: „Vezměte, jezte, toto jest mé tělo“.
(27) Pak vzal kalich, vzdal díky a podal jim ho se slovy: „Pijte z něho všichni.
(28) Neboť toto jest má krev, která zpečeťuje smlouvu* a prolévá se za mnohé na odpuštění hříchů“.
Markovo evangelium (Mk 14, 22-24)
Ustanovení večeře Páně
(22) Když jedli, vzal chléb, požehnal, lámal a dával jim se slovy: „Vezměte, toto jest mé tělo“.
(23) Pak vzal kalich, vzdal díky, podal jim ho a pili z něho všichni.
(24) A řekl jim: „Toto jest má krev, která zpečeťuje smlouvu* a prolévá se za mnohé“.
Lukášovo evangelium (L 22, 19-20)
Ustanovení večeře Páně
(19) Pak vzal chléb, vzdal díky, lámal a dával jim se slovy: 
      „Toto jest mé tělo, které se za vás vydává. To čiňte na mou památku“.
(20) A právě tak, když bylo po večeři, vzal kalich a řekl: 
      „Tento kalich je nová smlouva zpečetěná mou krví, která se za vás prolévá“.** 
*  var: novou smlouvu
** var: za vás vydává
(Ekumenický překlad Bible, ČBS, Praha 1994).

Pavlův druhý list Korintským (2K 3, 5-6)
Apoštol, svědek Kristův
(5) naše způsobilost je od Boha,
(6) který nás učinil způsobilými sloužit nové smlouvě,
     jež není založena na liteře, nýbrž na Duchu.
     Litera zabíjí, ale Duch dává život.
(Ekumenický překlad Bible, ČBS, Praha 1994).

Podle M. Lurkera (1999, s. 161): V raně křesťanském písemnictví, např. u Hippolyta, se oslava cudné lásky v Písni písní vykládá na Krista a církev. V raných spisech Augustinových je církev „sponsa sine macula et ruga“ („nevěsta bez poskvrny a vrásky“, podle Ef 5, 27). Bíle oděná dívka, která před knězem při primici nese na cestě do kostela mešní kalich, se nazývá   p r i m i č n í   n e v ě s t a , a je třeba ji chápat jako – dnes většinou už neznámý – symbol církve.
primice – (círk.) první mše sloužená knězem po vysvěcení, prvotiny 
(V. Petráčková, J. Kraus a kol.: Akademický slovník cizích slov, Praha 1998, s. 618).

Zjevení Janovo (Zj 19, 6-9)
Pozvání k svatbě Beránkově
(6) A slyšel jsem zpěv jakoby ohromného zástupu,
    jako hukot množství vod a jako dunění hromu:
    „Haleluja, ujal se vlády Pán Bůh náš všemohoucí.
(7) Radujme se a jásejme a vzdejme (vzdávejme) mu chválu;
    přišel den svatby Beránkovy,
    jeho choť se připravila
(8) a byl jí dán zářivě čistý kment,
    aby se jím oděla.“
    Tím kmentem jsou spravedlivé skutky svatých.
(9) Tehdy mi řekl: „Piš: Blaze těm, 
    kdo jsou pozváni na svatbu Beránkovu“.
    A řekl mi: „Toto jsou pravá slova Boží“.
(Ekumenický překlad Bible, ČBS, Praha 1994).

Také v Kosmově kronice (I, 30), v souvislosti se žádostí Boleslava II. k mohučskému arcibiskupovi o návrat biskupa Vojtěcha z Říma do Prahy, můžeme nalézt podobný příměr: „Tehdy metropolita mohučský z obavy, aby národ, nedávno Kristu získaný, upadna do starých bezbožných řádů, nezahynul, vypravil posly k otci apoštolskému důtklivě žádaje, aby buď navrátil ovdovělé církvi pražské manžela, nebo dovolil jiného na jeho místo vysvětiti“. 
I v následující kapitole (I, 31) k roku 997 (po Vojtěchově mučednické smrti) se můžeme dočíst: „Často zmíněný kníže Boleslav vida, že církev pražská ovdověla, ztrativši svého pastýře, vypravil své posly k císaři Otovi III. s prosbou, aby dal církvi české ženicha zásluhami důstojného, aby se stádo, nedávno Kristu získané, nevrátilo k bývalým bludným obřadům a k nepravostem ...“.

Pavlův list Efezským (Ef 5, 21-33)
Znaky nového života: pokora
(21) V poddanosti Kristu se podřizujte jedni druhým:
(22) ženy svým mužům jako Pánu,
(23) protože muž je hlavou ženy, jako Kristus je hlavou církve, těla, které spasil.
(24) Ale jako církev je podřízena Kristu, 
       tak ženy mají být ve všem podřízeny svým mužům.
(25) Muži, milujte své ženy, jako si Kristus zamiloval církev a sám se za ni obětoval,
(26) aby ji posvětil a očistil křtem*** vody a slovem;
(27) tak si on sám připravil církev slavnou, bez poskvrny, vrásky 
       a čehokoli podobného, aby byla svatá a bezúhonná.
(28) Proto i muži mají milovat své ženy, jako své vlastní tělo.
       Kdo miluje svou ženu, miluje sebe.
(29) Nikdo přece nemá v nenávisti své tělo, ale živí je a stará se o ně. 
       Tak i Kristus pečuje o církev;
(30) vždyť jsme údy jeho těla.
(31) ,Proto opustí muž otce i matku a připojí se k své manželce,
       a budou ti dva jedno tělo‘.
(32) Je to velké tajemství, které vztahuji na Krista a na církev.
(33) A tak i každý z vás bez výjimky ať miluje svou ženu jako sebe sama 
       a žena ať má před mužem úctu.
*** koupelí (v doslovném znění podle řeckého originálu).
(Ekumenický překlad Bible, ČBS, Praha 1994).

Srovnání:
Nalezení Přemysla: Kristián, Kosmas, Dalimil, Pulkava, Marignola, F. Palacký, A. Jirásek.
Přemyslovi následníci: Kristián, Kosmas, Dalimil, Pulkava, Marignola, F. Palacký.
Bořivojův křest v legendách: Kristián, Fuit, Proložní ludmilská, Diffundente sole.
Bořivojův křest v kronikách: Kosmas, Dalimil, Pulkava, Marignola, Neplach, „Granum“, Palacký.
Mapky: „Územní vývoj Velké Moravy za Rostislava a Svatopluka“.
„Rodokmen Mojmírovců“ dle současného stavu poznání.
„Rodokmen mytických knížat“ aneb Kde Kosmas našel jejich jména?
„Bořivoj – Svatoplukův místodržící v Čechách“.
„Kníže Bořivoj v písemných pramenech a problematika jeho hrobu“.
„Přemyslovská pověst podle Kristiána“.
„Přemyslovská pověst podle Kosmy“.
„Historie psaná štětcem“ aneb Malby ve znojemské rotundě jako historický pramen.
„Lenní hold Břetislava I. králi Jindřichovi III. v Řezně roku 1041“ aneb Lež má krátké nohy.
„Biskupské mitry Spytihněva II. a Vratislava II.“.
„Soběslav I., Jindřich Zdík a znojemská rotunda“ aneb Když se dva perou....
„Rytý nápis na západní stěně znojemské rotundy“ aneb Dobové falzum.
Kroniky: „Granum k roku 894“ (po přepočtu 871) o Bořivojově křtu (?), spíše však sňatku (!).
Dokumenty: „Soběslavova listina z roku 1130“ aneb Soběslav I. po „své »přemyslovské« rodině“ ani nevzdechl.
Tabulka   2: „Kosmův obrazový scénář“ aneb Odkud vzal Kosmas námět pro svůj libušopřemyslovský mýtus?
Tabulka   3: „Pokusy historiků a badatelů o »správné« datování Bořivojova křtu podle Kristiánovy smyšlené historky“.
Tabulka 5a: „Věk a období vlády knížat v grafickém znázornění“ (do roku 960).
Tabulka 14: „Pořadí událostí v Kristiánově a Kosmově verzi přemyslovské pověsti“.
Tabulka 16: „Zdroj Kristiánovy a Kosmovy inspirace“ aneb Bez moravské historie by nebyly ani české mýty!
Tabulka 18: „Věk a období vlády Břetislava a jeho potomků v grafickém znázornění“ (do roku 1140).
Tabulka 20: „Křesťanský král-oráč a byzantská misie“ v pozdější písemné a obrazové interpretaci.
Artefakty: „Plaketa velkomoravské kněžny ze Želének“.
Artefakty: „Stříbrný terčík se sokolníkem ze Starého Města na Moravě“.
Artefakty: „Slonovinová pyxida z Čiernych Kľačan“.
Symbolika: „Mor – nákaza (epidemie), anebo symbol pohanství?“
Symbolika: „Býk – dobytče, nebo apoštol, kazatel evangelia?“
Symbolika: „Asketa s jelenem, hadem a ptákem“.
Symbolika: „Sokol přinášející vládu-království“.
Symbolika: „Oráčská scéna na malbě ve znojemské rotundě“ aneb Přemyslův konec.
Symbolika: „Tažné zvíře“.
Symbolika: „Přilba jako atribut svatého Václava“.
Symbolika: „Stejná osoba byla zobrazována ve stejném oděvu“.
Symbolika: „Zdvojení postav na jednom obraze“.
Symbolika: „Jak biskupská mitra měnila svoji podobu“.
Komentáře: „Přemyslovský cyklus ve znojemské rotundě“ aneb »Mýliti se« je přece lidské...
Aktuality: „Česká televize mystifikuje diváky“ aneb Český pohanský komiks v moravské křesťanské kapli.
Otázky: „Proč se Bořivojovi upírá založení hradu Praha?“
Otázky: „Je možně, aby na řadovém zobrazení panovníků byly některé postavy dvakrát?“
Otázky: „Mohl být Bořivoj synem Rostislava?“
Otázky: „Mohl být Bořivoj, zřejmě vysoce postavený Moravan a Svatoplukův příbuzný, nepokřtěný?“
Otázky: „Není Bořivojův křest Metodějem opravdu pouze legendou?“ 1. Bořivoj, 2. Ludmila, 3. Strojmír.
Otázky: „Co chtěl říci Kristián, když Metodějovými ústy předpověděl Bořivojovi: »Staneš se pánem pánů svých!«?“
Otázky: „Proč bavorská recenze legendy Crescente vynechala Bořivoje?“
Otázky: „Mohl Spytihněv usednout na stolec otcovský jako pohan?“
Otázky: „Jak staří umírali staří »Přemyslovci«?“
Otázky: „Jak starý je hrob K1 ve Svatovítské rotundě? Je starší, nebo mladší než sama rotunda?“
Otázky: „O čem svědčí kousky malty nalezené v zásypu hrobu K1?“
Úvahy: Vznik a původ přemyslovské pověsti.
„Mytičtí Přemyslovci – literární fikce, nebo historická věda?“ (1. moravská historie, 2. Kristián, 3. Kosmas).
     • F. Palacký (1848), • R. Turek (1963), • A. Friedl (1966), • V. Karbusický (1995), • D. Třeštík (2006, 2009).
Kosmas (II, 31): Matylda zasahuje ve sporu dvou biskupů – pražského Jaromíra-Gebharta a olomouckého Jana I.
Kosmas (II, 32): Neautentická anekdota ze svatební noci Matyldy Toskánské s Welfem Bavorským.

Literatura:
• Bertold Bretholz: Die Chronik der Böhmen des Cosmas von Prag. Monumenta Germaniae Historica (MGH), nova series II, Berlin 1923.
• František Palacký: Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě. Díl první: Od prvověkosti až do roku 1253. L. Mazáč, Praha 1936, s. 70-71.
• Karel Hrdina: Kosmova kronika česká. Melantrich, Praha 1949.
• Otakar Votoček: Přemyslovská rotunda svaté Kateřiny ve Znojmě. ZPP IX, Praha 1949, s. 101-127.
• Antonín Friedl: Královská kaple sv. Kateřiny ve Znojmě. Průvodce. Čedok, Praha 1953.
• Jiří Mašín: Románská nástěnná malba v Čechách a na Moravě. ČSAV, Praha 1954.
• Rudolf Turek: Čechy na úsvitě dějin. Academia (reprint 1. vydání ORBIS, Praha 1963), Praha 2000.
• Antonín Friedl: Přemyslovci ve Znojmě. Ikonografie posvátného oráče v českém mythu. Odeon, Praha 1966.
• Kosmova kronika česká. Ed. Karel Hrdina-Marie Bláhová, Svoboda, Praha 1972.
• Anežka Merhautová-Livorová: Ikonografie znojemského přemyslovského cyklu. Umění XXXI-1, Praha 1983, s. 18-26.
• Zdeněk Měřínský: Znojemská odhalení? FHB-7, Praha 1984, s. 369-377.
• Barbara Krzemieńska: Moravští Přemyslovci ve znojemské rotundě. Příloha časopisu heraldiků. Ostrava 1985.
• Anežka Merhautová-Dušan Třeštík: Ideové proudy v českém umění 12. století. Studie ČSAV 2, Praha 1985.
• Jaroslav Zástěra: Původ péřové koruny. Postavy panovníků na českých a moravských denárech. Znojmo 1986.
• Dušan Třeštík: Objevy ve Znojmě. ČsČH XXXV-4, Praha 1987, s. 548-576.
• Anežka Merhautová-Alois Martan: Byly či nebyly malby znojemské rotundy jednotným dílem? Umění XXXVI, 1988, s. 297-307.
• Jaroslav Zástěra: Znojemská rotunda a Velká Morava. Vl. nákl. aut., Brno 1990.
• Jaroslav Kadlec: Přehled českých církevních dějin I. Zvon (reprint Křesťanská akademie, Řím 1987), Praha 1991.
• Vladimír Karbusický: Báje, mýty, dějiny. Nejstarší české pověsti v kontextu evropské kultury. MF, Praha 1995.
• Rudolf Chadraba: Svatoklimentská kotva a velkomoravská tradice. Acta universitatis palackianae olomucensis, facultas philosophica, Philosophica-aesthetica 16, Historia artium II. Olomouc 1995, s. 9-45.
• Bohuslav Klíma: Znojemská rotunda ve světle archeologických výzkumů. Vydavatelství MU, Brno 1995.
• Josef Sadílek: Kosmovy staré pověsti ve světle dobových pramenů (antické a biblické motivy). Petrklíč, Praha 1997.
• Dušan Třeštík: Počátky Přemyslovců. Vstup Čechů do dějin (530-935). NLN, Praha 1997.
• Lubomír Konečný: Ikonografická problematika románské výmalby znojemské rotundy. Sborník vědecké konference, Znojmo 23.-25.9.1996, ed. Pavel Ciprian, JMM, Znojmo 1997, s. 59-78.
• Jakub de Voragine: Svatá Kateřina. Jakub de Voragine: Legenda aurea. Vyšehrad, Praha 1998, s. 343-350.
• Marie Bláhová-Jan Frolík-Naďa Profantová: Velké dějiny zemí Koruny české, I. sv. do roku 1197. Vědecká redakce Dušan Třeštík. Paseka, Praha a Litomyšl 1999.
• Petr Šimík: Stručná ikonografie 3. pásu maleb ve znojemské rotundě. Příspěvek k ikonografické problematice románské výmalby znojemské rotundy. Brno 1999: www.znojemskarotunda.com – tl. IKONOGRAFIE.
• Jan Bažant: Znojemská rotunda a raněkřesťanské malířství. J. Bažant: Umění českého středověku a antika. KLP, Praha 2000, s. 59-72.
• Dušan Třeštík: Objevy ve Znojmě. In: Barbara Krzemieńska-Anežka Merhautová-Dušan Třeštík: Moravští Přemyslovci ve znojemské rotundě. Set out, Praha 2000.
• Josef Žemlička: Die Přemysliden und Böhmen. In: Europas Mitte um 1000, Band 1. Sborník esejů ke stejnojmenné putovní výstavě. Theiss, Stuttgart 2000.
• Klára Benešovská: Rotunda P. Marie a sv. Kateřiny. In: Deset století architektury, Sborník stejnojmenné výstavy, Praha 2001, s. 41 a 98.
• Petr Šimík: Otočené štíty, šišák sv. Václava, knížecí pláště. Příspěvek k ikonografii 4. pásu maleb ve znojemské rotundě aneb Polemika s dr. Dušanem Třeštíkem. Moravský historický sborník, Ročenka Moravského národního kongresu 1999-2001. MNK, Brno 2001, s. 361-377.
• Dušan Třeštík: Vznik Velké Moravy. Moravané, Čechové a střední Evropa v letech 791-871. NLN, Praha 2001.
• Jiří Sláma: K údajnému moravskému původu knížete Bořivoje. In: Velká Morava mezi Východem a Západem. Sborník příspěvků z mezinárodní vědecké konference, Uherské Hradiště-Staré Město, 28.9.-1.10.1999, AÚ AV ČR Brno, Brno 2001, s. 349-353.
• Dušan Třeštík: Mýty kmene Čechů (7.-10. století). Tři studie ke „starým pověstem českým“. NLN, Praha 2003.
• Aurelius Augustinus: De doctrina christiana (Křesťanská vzdělanost). Přeložila Jana Nechutová. Vyšehrad, Praha 2004.
• Petr Šimík: Nový pohled na ikonografii 3. pásu maleb v rotundě sv. Kateřiny ve Znojmě. Znojemská rotunda. Malby v národní kulturní památce Rotunda sv. Kateřiny a výsledky současného výzkumu. Sborník z 2. mezinárodní odborné konference o rotundě, Znojmo 25.-26.6.2003. Město Znojmo 2004, s. 78-123.
• Zuzana Všetečková: Nástěnné malby ve znojemské rotundě. Několik poznámek k jejich interpretaci. Znojemská rotunda. Malby v národní kulturní památce Rotunda sv. Kateřiny a výsledky současného výzkumu. Sborník z 2. konference o rotundě, konané 25.-26. června 2003 ve Znojmě. Město Znojmo 2004, s. 124-130.
• Jan M. Klobušický: Kult sv. Kateřiny Alexandrijské a jeho šíření. Znojemská rotunda. Malby v národní kulturní památce Rotunda sv. Kateřiny a výsledky současného výzkumu. Sborník z 2. mezinárodní odborné konference o rotundě, Znojmo 25.-26.6.2003. Město Znojmo 2004, s. 155-165.
• Kosmova kronika česká. Překlad Karel Hrdina a Marie Bláhová, úvod Dušan Třeštík, komentáře Petr Kopal, seznam rukopisů, vysvětlivky a poznámky Marie Bláhová, rejstříky Jan Vilím. Paseka, Praha a Litomyšl 2005.
• Dušan Třeštík: O Kosmovi a jeho kronice. In: Kosmova kronika česká, Úvod. Paseka, Praha a Litomyšl 2005, s. 5-16.
• Lubomír Jan Konečný: Románská rotunda ve Znojmě. Ikonologie maleb a architektury. Host, Brno 2005.
• Dušan Třeštík: Počátky přemyslovské státnosti mezi křesťanstvím a pohanstvím. In: Stát, státnost a rituály přemyslovského věku. Problémy, názory, otázky. Sborník příspěvků z konference konané dne 18. října 2005 v Brně. Ed. Martin Wihoda, Demeter Malaťák. MM, Brno 2006, s. 25-46.
• Petr Šimík: Pocházel kníže Bořivoj, zakladatel pražského hradu, z Moravy? Moravský historický sborník, Ročenka Moravského národního kongresu 2002-2005. MNK, Brno 2006, s. 329-407, bar. příl. I-V s. 38-42.
• Vratislav Vaníček: Soběslav I. Přemyslovci v kontextu dějin v letech 1092-1140. Paseka, Praha a Litomyšl 2007.
• Dušan Třeštík: Úvod do teorie bullshitu. In: Dušan Třeštík: Zápisník a jiné texty k dějinám. NLN, Praha 2008, s. 81-83.

   MORAVIA MAGNA

aktuality • zajímavosti • kontakt • naše cíle • ohlasy • sponzoři • archiv
mýty a pověsti • legendy • kroniky • dokumenty • jiné texty
lokality • archeologie • hroby • antropologie • historie • otázky
jazyk • písmo • písemnictví • víra • symbolika • artefakty • vlivy
mapky • plánky • tabulky • rodokmeny • osobnosti
úvahy • komentáře • odkazy • časová osa • rejstřík • obsah