[Pokračování ...].
   Ale poněvadž se mi naskytla zmínka o Matyldě,¹ povím o jedné věci, kterou ta žena po mužsku provedla, jen stručně, abych čtenáře neomrzel. Když tedy řečená dívka v mnohých bojích vždy vítězná, žijíc po smrti otcově svobodná,² samostatně spravovala velmi rozsáhlé panství lombardské, knížata země, hrabata i biskupové uznali za dobré přemluviti ji, aby si vzala muže proto, aby královská vznešenost nezašla, nemajíc dědice, i s potomstvem. Ona, přivolivši k jejich radám, poslala vévodovi švábskému dopis bohatého obsahu ve skrovných slovech: „Ne z ženské lehkomyslnosti nebo všetečnosti, nýbrž k prospěchu celého panství svého obracím se k tobě s tímto listem; až jej přijmeš, přijmi mne i celé panství lombardské. Dám ti tolik měst, tolik hradů, tolik slavných paláců, zlata a stříbra nesmírně; nad to nade vše
          přeslavné budeš mít jméno, když naleznu zálibu v tobě.
Avšak nekárej mne výtkou smělosti
          za to, že tobě se dřív sama teď nabízím já.
   Neboť i ženské i mužské pohlaví smí si žádati řádného manželství. A nezáleží na tom, zda muž, či žena přistoupí k prvnímu stupni lásky, jen když se dosáhne nerozlučného manželství. A to se neděje jinak než vzájemným souhlasem. Buď zdráv!“
   Kdo by však chtěl věděti, co na to vévoda Velf odpověděl, kterak ji přesvědčil, kolik tisíc ozbrojenců paní Matylda poslala na hranice lombardské k uvítání vévody,³ s jakou poctou ho sama přijala a jak nádherné hody vystrojila, nežli by to všecko přečetl, dříve by denní světlo zašlo. Ať ustoupí se svou nádherou král Asverus, jenž svým bojovníkům strojil velkolepé hody po sto dvacet dní. Ať se přestane královna ze Sáby diviti stolu a královským pokrmům Šalomounovým: neboť zde jedna setina byla větší než onde to celé.
   Nač o tom více? Přišla noc, vstoupili do ložnice, položili se oba na vysoké lože, vévoda Velf bez milostné touhy s Matyldou pannou.⁴ Tu mezi jinými a po tom, co se mezi takovými lidmi děje, vévoda Velf řekl: „Paní, co tě to napadlo, proč jsi mne povolala? Aby sis ze mne smích ztropila a uvedla mne v pomluvu mezi národy, aby se mi pošklebovaly a nade mnou hlavou potřásaly?
          Sama se hanobíš spíš, když takto mě zhanobiti hodláš.
   Jistě buďto na tvůj rozkaz, či od tvých služek je skryto nějaké kouzlo ať v tvých chodicích, nebo ložních šatech. Věř mi, kdybych byl studeného přirození, nikdy bych nebyl po tvém přání přišel“. Když to první a druhé noci vévoda vyčítal paní, třetí noci ona samotná jeho samotného zavedla do ložnice, postavila stolice uprostřed, na ně položila stolní desku a ukázala se mu celá nahá, jako by vyšla z života matčina. „Hle“, pravila, „cokoli jest ukryto, všecko je ti odkryto a není místa, kde by se jaké kouzlo ukrývalo“. Ale on
          s ušima schlíplýma stál jak nějaký mrzutý oslík
anebo jako řezník, který, brouse si dlouhý nůž, stojí v krámě nad tučnou krávou z kůže staženou, chtě z ní vyvrhnouti droby. Dlouho seděla žena na desce jako husa, když si dělá hnízdo a vrtí zadkem sem a tam nadarmo, konečně však rozzlobena vstala žena nahá, levou rukou chytila toho polomuže za hlavu, naplila si na pravou dlaň, dala mu veliký políček a vystrčila ho ze dveří, řkouc:
          „Táhni mi, obludo, odsud a nehanob království mého.
          Stojíš za míň než mol, než na břeh vržená řasa!
          Spatřím-li zítra tě zas, pak bídnou zahyneš smrtí“.
   Takto byv pohaněn vévoda Velf utekl a odnesl všemu svému lidu hanbu na věky. To stačí, že jsem stručně pověděl – a kéž bych to ani nebyl pověděl.⁵  

Kosmas: Kronika Čechů, kn. II, kap. 32.

   [Pokračování ...].

Petr Šimík (2005).