[Pokračování ...].
   Příštího rána, dříve než se sešel lid, uviděla [Libuše] z okna přicházet jakéhosi rolníka a vyběhla mu vstříc, tázajíc se po příčině jeho tak časného příchodu. On jí řekl: „Případ chci vyložit věštkyni“. „Já“, pravila ona, „jsem věštkyně a předpovídám ti, že budu tvá nevěsta a družka“. On odvětil: „Když jsem zapřáhl voly k pluhu, převeliké množství ptáků, totiž orlů, několikrát přeletělo nad mou hlavou a konečně spočinuli na mém pluhu“. Libuše mu přikázala: „Jdi a vrať se k svému pluhu a toto nikomu nezjevuj, ale vyčkej výsledku věci, protože máš dobré znamení a budeš knížetem celé země“. Nato se vrátil, aby dokončil své orání.¹
   Libuše tedy potom svolala všechen lid a sedíc na vysokém stolci jasným hlasem začala promlouvat k lidu a drsným mužům takto: „Ó lide, nadmíru politováníhodný, jenž neumíš volně žít. Vy dobrovolně opouštíte svobodu a dobrovolně poddáváte šíji nezvyklé porobě; běda, nakonec budete litovat, jako se stalo žábám, které si proti boží vůli ustanovily za krále vodního hada a rovněž jím byly požírány. Jestliže však nevíte, jaká jsou práva knížete, několika slovy vám to objasním. Předně je snadné nastolit knížete, ale nesnadné je dosazeného sesadit. Neboť jakkoli je nyní ve vaší moci, zda ho ustanovíte knížetem nebo ne, jakmile bude ustanoven, bude vás i všechno, co vám patří, držet ve své moci. V jeho přítomnosti se budou vaše kolena chvět a váš jazyk přilne k němému patru, na jeho hlas se ze strachu sotva odvážíte odpovědět. On pouhým svým pokynem, bez vašeho souhlasu toho utiskne a toho povznese, toho obohatí, toho zavraždí, když najde příležitost, nebo uvrhne do vězení. Učiní vás jedny otroky, druhé pány, jiné sedláky, další katy, jedny výběrčími, druhé mlynáři, další pekaři. Ustanoví i plukovníky a setníky, šafáře a sekáče, pěstitele polí a vinic, kožešníky a ševce; podle své libosti vezme vaše syny a dcery do svých služeb. Vezme vaše koně, skot a jakýkoli nejlepší dobytek. Proč se zdržuji rozvláčnými výklady? Nač vám to vykládám jako bych vás strašila? Jestliže tvrdošíjně trváte na započatém díle, hned vám prozradím způsob života a jméno knížete i místo“.
   Na to dav rozčileně křičí a žádá knížete, knížete aby jim dala. Tehdy paní ukáže prstem na horu: „Za touto horou", praví, „je řeka jménem Bílina a u ní je ves jménem Stadice. Na jejím území je úhor dvanáct kroků dlouhý a právě tak široký, který nenáleží k žádnému poli. Zde naleznete muže orajícího se dvěma volky. Jeden vůl má bílou hlavu, druhý má vpředu bílý pás a má zadní nohy bílé; toho muže přijměte k sobě za knížete a mně za manžela. Vezměte tedy mého koně a šat, který posílám, a sdělte muži přání moje i lidu. Jeho jméno pak je Přemysl. Ten vymyslí na vaše hlavy práva; neboť toto jméno znamená latinsky premeditans [rozmýšlející]. Jeho potomstvo bude nad vámi vládnout na věky. Následujte mého koně, sám vás povede správnou cestou“.²
   Zmínění poslové se blíží ke vsi, k níž ubírali se sledujíce koně; a hle, Přemysl po selském obyčeji pohání voly. Oni mu řekli: „Buď zdráv, kníže, jenž jsi hoden největší slávy, vypřáhni voly, změň šat a vsedni na koně. Naše paní Libuše a všechen lid vzkazují, aby ses rychle ujal vlády, která je ti souzena. Všechno, co máme, bude v tvé moci a také my sami jsme tě všichni zvolili za svého knížete, ochránce a správce“. 
Na ta slova moudrý muž, jakoby užaslý a nic netušící, stanul a vypřáhl voly. „Jděte", řekl, „odkud jste přišli“. A ti hned zmizeli. Bodec pak zarazil do země, a ten prý hned vyhnal listí s ořechy. Mužové strnuli úžasem, ale on je vlídně zval k snídani a ze své mošny upletené z lýka vytáhl okoralý chléb a sýr a část snědli, jak uvádí jiná kronika, a pili vodu ze soudku.³ Zatímco odpočívali, zpozorovali, že dva pruty uschly, jeden však viděli vyrůstat výš. A když se tomu podivovali, řekl jim: „Proč se divíte? Vězte, že z našeho rodu se narodí mnoho pánů, ale jediný bude panovat jako kníže“.⁴
   Potom obut a oblečen v královský šat vsedl oráč na koně.⁵ Přece však dobře pamětliv svého stavu, vzal s sebou své střevíce ze všech stran sešité z lýčí, aby byly zachovány v budoucnu na věčnou památku. Ty jsou dnes na Vyšehradě. Cestou mu řekl jeden z poslů: „Pane, co znamenají tyhle zcela bezcenné střevíce, které jsi přikázal odnést?" On mu odpověděl: „Dal jsem je uchovat kvůli tomu, aby se potomci poučili, z jak nízkého rodu vzešli, aby nezpychli, nepohrdali chudými a netiskli lidi jim poddané, jsouce pamětlivi svého stavu.⁶ Neboť je více hodno úcty povznést se z chudoby ke královské vládě, než být z královského trůnu přiveden opět v chudobu vlastní leností nebo hříšnou tyranií; chudoba je totiž tehdy slavná, když se skrze ctnost povznese k nejvyšší důstojnosti“. Zatímco se v rozmluvě blížili k hradu, vyšla jim vstříc paní obklopená početným zástupem. Objavše se spojili si ruce a slavili sňatek a slavné zasnoubení.⁷

Jan Marignola: Kronika česká, kn. II. (5. část).

   [Pokračování ...].

Petr Šimík (2007).

Srovnání:
Volba knížete: Kristián, Kosmas, Dalimil, Pulkava, Marignola, F. Palacký.
Vyslání poselstva: Kristián, Kosmas, Dalimil, Pulkava, Marignola, F. Palacký.
Nalezení Přemysla: Kristián, Kosmas, Dalimil, Pulkava, Marignola, F. Palacký, A. Jirásek.
Pozvání ke svačině, zázrak s otkou: Kristián, Kosmas, Dalimil, Pulkava, Marignola, F. Palacký, A. Jirásek.
Vysvětlení Přemyslova zázraku s otkou: Kristián, Kosmas, Dalimil, Pulkava, Marignola, F. Palacký, A. Jirásek.
Lýčené střevíce, návrat na Libušin hrad: Kristián, Kosmas, Dalimil, Pulkava, Marignola, F. Palacký, A. Jirásek.
Svatba s Libuší (s věštkyní): Kristián, Kosmas, Dalimil, Pulkava, Marignola, F. Palacký, A. Jirásek.
Úvaha: Vznik a vývoj přemyslovské pověsti.

Následuje 6. část: Vydání zákonů a práv.