MM - symbolika - P. Šimík: Zdvojení postav

MORAVIA MAGNA

ZDVOJENÍ POSTAV
NA JEDNOM OBRAZE

PETR ŠIMÍK

Na iluminacích ve středověkých rukopisech, na malbách a mozaikách se někdy
kvůli názornosti a srozumitelnosti vybraná osoba znázorňovala dvakrát s určitým
časovým posunem, ač u ostatních zúčastněných většinou zůstalo při jednom vyobrazení.*

Asi nejstarší vyobrazení jedné osoby ve dvou životních fázích už z doby raného křesťanství můžeme nalézt na reliéfní výzdobě bočních stěn sarkofágu z Lurs (obr. 1). Byl nalezen roku 1930 v jednom z údolí Dolních Alp, kde na farmě sloužil jako napájecí koryto pro dobytek. Tolik tedy trvala „věčná paměť“ franského vévody z doby Merovejců, žijícího pravděpodobně mezi 7.-8. stoletím. Čelní stěnu (u hlavy) vyplňuje kříž uprostřed změti nesrozumitelných tvarů. Arkády v horních částech bočních stran (vždy po osmi) byly podle Benoîta,¹ stejně jako pozadí letící figury, vykládány drahými kameny, po nichž zůstaly jen jamky. „Drahokamy hvězd budí asociaci nebe, stejně jako oblouk je nejobecnějším symbolem klenby nebes“. Asociace lineárního pruhování většiny polí se srubovými konstrukcemi, včetně krokvemi naznačených střech, pak logicky budí představu „pozemských domů“, ve smyslu pevných hradeb země, jíž nebožtík vládl.

Obr. 1. Sarkofág z Lurs, a) orant s lukem – pozemský život zemřelého (luk – vladařský odznak),
b) „mrtvý-živý odchází do podsvětí“, scéna končí velkou spirálou (spirála – chtonický symbol).
Rytá a reliéfní výzdoba bočních stěn. Kamenný sarkofág z Lurs, 7.-8. století (A. Novák 2007).

   Na levé straně je zobrazen jako stojící figura, obklopen více symboly a značkami, z nichž je jasně rozeznatelný luk. Luk je častým odznakem merovejských vládců na mincích a přetrvává jako vladařský odznak dokonce ještě u bosenských náhrobků až do 13. století. Značky vlevo by bylo možno číst – podobně jako na mincích – jako zkratku jeho jména. Bezesporu je to vyobrazení pohřbeného vládce tak, jaký byl za života, zatímco letící figura na pravé straně, v hvězdném poli, zobrazuje téhož v okamžiku odchodu z tohoto světa. Připomeňme si symboliku letících ptáků – duší zemřelých; vysunutí obrazu ze středu ke konci má týž význam. A právě na konci všeho je veliká spirála, k níž letící figura směřuje.
   Právě vazba symbolů sarkofágu z Lurs umožňuje spirálu jednoznačně určit jako symbol chtónický, božské síly přenášející z jednoho světa na jiný svět, vše řídící a přeměňující vírem a bleskem. Sdružení těchto představ na sarkofágu, bezesporu křesťanském, označeném v hlavě křížem, vypovídá o kontinuitě znakového sdělení nezměněného od prehistorických dob, zcela ve smyslu Plótinovy teorie „dotýkání se nevyslovitelného a nepochopitelného“ skrze znaky. Vypovídá o raném křesťanství, vyjadřujícím se mnohoznačnými obecninami, v pozdější aristotelovské scholastice vrcholného středověku až příliš zúženými.²
   O 200 let později v byzantském umění v poikonoklastickém období³ dochází k nové a důslednější interpretaci principů zobrazení, jak je formulovali především Jan z Damašku a Theodor ze Studionu. Oba vysvětlili hlavně princip zobrazení Boha skrze Ježíše Krista, který se stal „živým a věrným obrazem Neviditelného“ skrze vtělení. Argumentovali i svědectvím Geneze o „stvoření člověka k obrazu Božímu“. Obojí velmi dobře zapadalo do novoplatónské teorie emanace, o vyzařování božského do materiálního světa. Byl však učiněn i další krok, spočívající ve výkladu m e d i t a č n í funkce obrazu. Theodor ze Studion to formuluje slovy: „Poněvadž máme dvojí přirozenost, jsouce složeni z duše a těla, nemůžeme postihnout věci duchovní odděleně od tělesných. Tím způsobem právě kontemplací t ě l e s n o u (= viděním hmotného obrazu) d o s p í v á m e ke kontemplaci d u c h o v n í “ .⁴
   Na některých vyobrazeních se ke statickému podání určitého námětu přidružuje ještě časový prvek. „Obraz není prezentací jediného okamžiku, nýbrž řetězem okamžiků odvíjejícího se času“.⁵

Kristovy zázraky – uzdraveni malomocného

Obr. 2. Některé z Kristových zázraků: Uzdravení malomocného (Mt 8, 1-3),
Uzdravení setníkova sluhy (Mt 8, 5-13) (Homilie sv. Řehoře
z Nazianzu, 10. století, Bibliothéque Nationale, Paříž).

   Na obr. 2 na jedné z iluminací rukopisu Homilií sv. Řehoře z Nazianzu je ukázán jeden ze zázraků Kristových: Uzdravení malomocného. V Matoušově evangeliu (Mt 8, 1-3) se dočteme:
   Když Kristus sestoupil z hory, přistoupil k němu malomocný, padl před ním na zem a řekl: „Pane, chceš-li, můžeš mě očistit“. On vztáhl ruku, dotkl se ho a řekl: „Chci, buď čist“. A hned byl očištěn od svého malomocenství...
   Na prvním výjevu vidíme Krista s malomocným, jehož tělo je poseto boláky, na dalším stojí vedle Krista již uzdravený s čistým tělem. Aby byl obsah srozumitelný, je tu každý verš Matoušova textu vyjádřen samostatným výjevem. Obě jednající postavy se tu opakují v čase. Běh času tu znázorňují vedle Krista zejména dvě vyobrazení malomocného: postiženého nemocí a uzdraveného. Jednotlivé postavy se na obraze vyskytují dvakrát s časovým posunem, jak to vyžadoval text předlohy a jak to bylo pro pochopení jeho obsahu nezbytné.⁶
   Na jiném typu iluminací se setkáváme s dvojím vyobrazením pouze hlavního nositele děje, další jednající osoby se vyskytují jen jednou. Takových příkladů „úsporného“ zobrazení najdeme na iluminacích raně středověkých rukopisů a na mozaikách hned několik.

Obr. 3. a) Utišení bouře (Mt 8, 23-26), b) Modlitba v Getsemane (Mt 26, 36-46)
(mnichovský evangeliář Oty III., před rokem 1000).

   Prvním z nich je mnichovský kodex Oty III. Obsahuje mimo jiné obrazy Krista s učedníky v bárce na moři a Modlitbu v Getsemane (obr. 3a a 3b). Textovou předlohou prvního (obr. 3a) bylo Matoušovo evangelium (Mt 8, 23-26):
   Vstoupil na loď a učedníci ho následovali. Vtom se strhla na moři veliká bouře, takže loď už mizela ve vlnách; ale on spal. I přistoupili a probudili ho se slovy: „Pane, zachraň nás nebo zahyneme!“ Řekl jim: „Proč jste tak ustrašeni, vy malověrní?“ Vstal a pohrozil větrům i moři; a nastalo veliké ticho...
   Kristus se na téže bárce objevuje dvakrát – poprvé jako spáč, buzený apoštoly zděšenými bouří, podruhé stojící na opačném konci bárky a gestem ruky utišující větry, zobrazené symbolicky v pravém horním rohu v podobě dujících hlav. Probíhající čas je tu stažen do jednoho jediného okamžiku, právě tak jako prostor je stahován symbolicky do plochy. V miniatuře jsou zobrazeny dvě mezní situace této události, v jejich rozpětí je dán časový pohyb.⁷
   Matoušovo evangelium (Mt 26, 36-46) bylo textovou předlohou i pro druhý obraz (obr. 3b). Také zde je Kristus vyobrazený dvakrát, s časovým posunem, jak to vyžadoval text evangelia. Tato miniatura propojuje nanejvýš důmyslným způsobem simultánnost a chronologickou následnost: Kristus se vydává na Olivetskou horu, následován svými učedníky, kteří pak pod horou odpočívají, zatímco Kristus „potí krev a slzy“. Autor zde chtěl zachytit okamžik, kdy Kristus těsně před svým výstupem na horu povzbuzuje Petra, aby se modlil a neupadl do pokušení. Petr vzhlíží ke svému Pánu, zatímco učedníci již spí, což se nepochybně odehrávalo o něco později. Předvedení časově posloupných dějů a dramatických epizod vyzdvihuje poselství tohoto příběhu, konkrétně Kristova napomenutí i strachu ze smrti, kterého si učedníci vůbec nevšimli. Časové posuny v dramatické struktuře jednotlivých scén jsou typickým rysem středověkého obrazového vyprávění.⁸

Obr. 4. Dvojí vyobrazení Ježíše Krista při Ustanovení večeře Páně (výřez)
(Mt 26, 26-28) (mozaika v chrámu sv. Sofie, Kyjev, před rokem 1037).

   Dalším příkladem dvojího vyobrazení Krista na jednom obrazu je mozaika Ustanovení večeře Páně v kyjevském chrámu sv. Sofie (obr. 4). Také zde umělcům za textovou předlohu posloužilo Matoušovo evangelium (Mt 26, 26-28). Na výřezu z této mozaiky vidíme po stranách stolu dva anděle a Krista, vlevo dávajícího první šestici učedníků (již mimo výřez) chléb: „Vezměte, jezte, toto jest mé tělo“, a vpravo, s časovým posunem, podávajícího druhé šestici (rovněž mimo výřez) kalich: „Pijte z něho všichni. Neboť toto jest má krev, která zpečeťuje (novou) smlouvu a prolévá se za mnohé na odpuštění hříchů“.
   Obsah tří veršů z Matoušova evangelia je tu rozkreslen do dvou dějových fází, které následovaly bezprostředně po sobě. Zatímco všechny ostatní postavy jsou na mozaice zastoupeny jednou, Kristus je tu vyobrazen dvakrát, jednou podává učedníkům chléb, podruhé kalich.⁹
   Jiným příkladem může být Pařížský žaltář z 10. století. Na některých jeho celostránkových iluminacích (obr. 5) se také můžeme setkat s dvojím vyobrazením protagonisty předkládaného příběhu, zatímco ostatní účastníci děje, ať již postavy skutečné nebo symbolické, se na obraze objevují jen jednou. Hlavní postavy tu zpravidla doprovázejí alegorické, většinou ženské figury oblečené do antického šatu. Obrazové pojetí celostránkových ilustrací zdůrazňují široké rámové bordury, jejichž ornamenty se nikde n e o p a k u j í .¹⁰

Obr. 5. a) Pokání krále Davida (2S 12), b) Uzdravení krále Chizkijáše (2Kr 20)
(řecký žaltář, začátek 10. století, Bibliothéque Nationale, Paříž).

   Textovou předlohou první iluminace (obr. 5a) byla Druhá kniha Samuelova (2S 12, 1-17). Král David poslal Urijáše na jistou smrt, aby si mohl vzít jeho ženu Bat-šebu za manželku. Ale v očích Hospodinových bylo zlé, co David spáchal. Poslal k němu proroka Nátana. David mu řekl: „Zhřešil jsem proti Hospodinu“. Náthan Davidovi pravil: „Týž Hospodin hřích s tebe sňal. Nezemřeš. Poněvadž jsi však touto věcí zavinil, aby nepřátelé Hospodina znevažovali, syn, který se ti narodí musí zemřít“. Náthan pak odešel do svého domu. I zasáhl Hospodin dítě, které Davidovi porodila Urijášova žena, takže těžce onemocnělo. David kvůli chlapci hledal Boha a tvrdě se postil, pak šel domů a ležel přes noc na zemi... (obr. 5a). Sedmého dne dítě zemřelo.
   V levé části iluminace Náthan sděluje Davidovi Hospodinovo rozhodnutí. Vpravo dole opět David a nad ním stojí alegorie Pokání. Král David je tu vyobrazený dvakrát, kvůli jednoznačné identifikaci vždy ve stejném plášti (obr. 5a).¹¹
   Předlohou druhé iluminace (obr. 5b) byla Druhá kniha královská (2Kr 20, 1-11). V oněch dnech Chizkijáš smrtelně onemocněl. Přišel k němu prorok Izajáš, syn Amósův, a řekl mu: „Toto praví Hospodin: Udělej pořízení o svém domě, protože zemřeš, nebudeš žít“. Chizkijáš se otočil tváří ke zdi a takto se k Hospodinu modlil: „Ach, Hospodine, rozpomeň se prosím, že jsem chodil před tebou opravdově a se srdcem nerozděleným a že jsem činil, co je dobré v tvých očích“. A Chizkijáš se dal do velikého pláče. Hospodin vyslyšel jeho modlitbu a po Izajášovi mu vzkázal, že ho uzdraví: „Přidám k tvým dnům patnáct let života“ (obr. 5b).
   V levé polovině iluminace prorok Izajáš sděluje Chizkijášovi, že ho čeká smrt. Chizkijáš se odvrací a modlí se k Hospodinu. Vpravo uzdravený Chizkijáš vzdává Hospodinu díky, za ním stojí alegorie Vděčnosti.¹² Krále Chizkijáše v obou situacích opět snadno poznáme podle stejného oděvu (obr. 5b).¹³
   S poněkud jiným přístupem umělce se setkáváme na iluminacích wolfenbüttelského rukopisu Gumpoldovy legendy (před rokem 1006) (obr. 6). Chronologická následnost je tu zaznamenána na samostatných obrazech, neboť každá fáze obrazového vyprávění vyžadovala jiné kulisy. Přitom finální obraz (obr. 6c) byl zvolen jako titulní iluminace celého rukopisu.

Potyčka Václava s Boleslavem končící vraždou

Kristus nasazuje sv. Václavovi přilbu spasení

Obr. 6. a) Přípitek knížete Václava sv. Michaelovi v předvečer vraždy (935), b) potyčka Václava
s Boleslavem před boleslavským kostelem, která skončila vraždou Václava, c) Kristus nasazuje
sv. Václavovi přilbu spasení (Ef 6, 17), u jeho nohou kněžna Emma prosí světce o spásu
dynastie (potažmo „státu“) – výřez (tři iluminace z rukopisu Gumpoldovy legendy,
před rokem 1006, Státní knihovna ve Wolfenbüttelu).

V prvním výjevu připíjí kníže Václav sv. Michaelovi v předvečer vraždy (obr. 6a). Na dalším byl kníže Václav cestou do kostela na jitřní napaden svým nevlastním bratrem Boleslavem. Útok odrazil (obr. 6b), ale pak byl před dveřmi kostela zavražděn. Na posledním výjevu Kristus nasazuje svatému Václavovi „přilbu spasení“ (Ef 6, 17). U jeho nohou kněžna Emma, vdova po Boleslavu II., prosí světce o spásu dynastie (potažmo „státu“) (obr. 6c). Zatímco první dva výjevy se odehrávaly těsně před vraždou (27. a 28. září 935), poslední obraz dělí od předchozích dvou bez mála sedmdesát let a odehrává se v době krize českého „státu“ (1002-1003). Kníže byl zabit, zrodil se nový světec pro nebe.¹⁴ Zde se nabízí srovnání s naší první ukázkou (sarkofág z Lurs – obr. 1). Kvalitativní posun, k němuž mezitím za uplynulá tři století došlo, je tu nepřehlédnutelný.
Od předchozích příkladů se po formální stránce liší iluminace řeckého rukopisu s dvojportrétem Ioanna VI. Kantakuzena. Ústřední postava je tu na jednom obraze podána dvakrát vedle sebe ve svých dvou životních rolích (obr. 7).

Ioannes VI. jako císař a jako mnich Iosefos

Ioannes VI. jako císař a jako mnich Iosefos (detail)

Obr. 7. Ioannes VI. Kantakuzenos, byzantský císař (1347-1354)
(celek a detail) (14. století, Bibliothéque Nationale, Paříž).

Vlevo je oblečen do císařského roucha s císařskou korunou na hlavě, vpravo v mnišském hábitu (obr. 7). V roce 1354 se vzdal vlády a dalších 29 let svého života strávil jako mnich Iosefos v klášteře v Mystře (poblíž Sparty), kde sepisoval dějiny Byzance. Časový posun je zde vyjádřen odlišným ustrojením. Na detailu však vidíme, že oba portréty se od sebe liší jen jinou úpravou plnovousu.¹⁵
Na závěr tedy můžeme konstatovat, že zdvojení postav na jednom obraze nebyl pro byzantského umělce žádný problém, naopak se mu tím ještě lépe podařilo vyjádřit či vystihnout textovou předlohu. Lze dokonce říci, že to bylo pro pochopení obrazu a nalezení jeho textové předlohy nezbytné.¹⁶

Na výše uvedených příkladech jsme si mohli ověřit, že jednotlivé výjevy byly vždy co nejpřesnějším a nejvýstižnějším vyjádřením konkrétní textové předlohy. Z tohoto obrazového vyprávění byla také jasně patrná chronologická následnost jednotlivých scén. Všimli jsme si přitom zdvojení postavy hlavního nositele děje, někdy dokonce i na jednom obraze (obr. 3, 4 a 5). Pro naše účely si povšimneme především posledních dvou příkladů (obr. 6 a 7).
Na obr. 6 jsou znázorněny obě polohy, v nichž byl Václav kolem roku 1000 chápán: za svého života jako kníže, jenž v zemi šířil křesťanství a stal se nakonec obětí bratrovraždy; po smrti pak zejména jako nový světec, jímž se pražský vládnoucí rod a s ním všichni Čechové postavili na roveň ostatním křesťanským národům Evropy. Jen o čtvrt století později autor maleb ve znojemské rotundě Nanebevzetí P. Marie tento motiv znovu uchopil a použil při narativním vyobrazení posloupnosti pražských panovníků od Bořivoje I. po Břetislava I. (obr. 8 a 9).¹⁷

Obr. 8. Detaily čtvrté a páté postavy bez pláště ze 4. pásu maleb ve znojemské
rotundě: a) kníže Václav [12], b) znovu Václav [13], tentokrát jako světec
s „přilbou spasení“ (Ef 6, 17). Foto A. Friedl (1966).

Proto i na znojemské malbě je Václav vyobrazený d v a k r á t , poprvé jako kníže (obr. 8a) se stejnými atributy jako jeho předchůdci na pražském stolci (obr. 9), podruhé však již jako světec (obr. 8b) s „přilbou spasení“ (Ef 6, 17), podobně jako na titulní iluminaci wolfenbüttelského rukopisu Gumpoldovy legendy (obr. 6c). Navíc má ještě obrácený štít, který upozorňuje na zdvojení postavy.¹⁸

Obr. 9. Deset pražských křesťanských knížat od Bořivoje I. [09] po Břetislava I. [18] (II. fáze).
Schéma severní poloviny 4. pásu maleb ve znojemské rotundě (1035-1055) (P. Šimík 1999).

Tato část maleb (obr. 9) ve znojemské rotundě (II. fáze) vznikla nedlouho poté, co Břetislav, jako správce Moravy (1019-1034), po smrti svého otce Oldřicha († 9.11.1034) usedl i na pražský stolec. Byl to právě Břetislav, jenž svatého Václava „povýšil“ na v ě č n é h o v l a d a ř e , patrona celého „státu“, který vládu vždy jen p r o p ů j č u j e aktuálně zvolenému knížeti. Dostatečně o tom vypovídají právě Břetislavovy pražské denárové ražby, na nichž se vůbec poprvé objevuje sv. Václav se štítem a kopím s praporcem (viz pozn. 4 na straně „Břetislav I., jeho synové a vnuci“). Dvojí vyobrazení Václava na znojemské malbě s tím plně koresponduje. Důležitější a významnější přitom byl obraz světce s přilbou spasení, který je umístěn přesně uprostřed mezi devíti postavami bez pláště a současně nad postavou knížete Rostislava (obr. 10) – kopí sv. Václava je (nikoliv jen „náhodou“) v přímém prodloužení kopí Rostislavova.¹⁹

Obr. 10. Kopí sv. Václava v přilbě bez pláště v horním 4. pásu je v přímém prodloužení
kopí knížete Rostislava v plášti v dolním 3. pásu maleb (P. Šimík 1999).

Teprve po dalších téměř 100 letech (1131-1134) byly malby ve znojemské rotundě dokončeny (III. fáze). Stalo se tak za vlády Soběslava I., nejmladšího syna prvního českého krále Vratislava I. Tehdy Soběslav znojemskou rotundu i s majetkem daroval olomouckému biskupovi Jindřichu Zdíkovi.²⁰ Vymínil si však, že biskup nechá v této kapli doplnit dosud chybějící panovníky od Spytihněva II. po Soběslava I., a to včetně prvního českého krále Vratislava I. (obr. 11b). Jindřich Zdík slovo dané knížeti dodržel a v roce 1134 byly veškeré úpravy v rotundě dokončeny (obr. 12).²¹

Obr. 11. Detaily dvou postav ve stejném plášti ze 4. pásu maleb ve znojemské
rotundě: a) kníže Vratislav II. [20] s biskupskou mitrou, b) znovu Vratislav II. [26],
tentokrát jako král s korunou a žezlem. Foto F. Sysel a K. Dvořáková (1999).

Dokázal přitom vyřešit i problém s počtem vyobrazených panovníků 4. pásu. Soběslav I. je dnes na malbě devatenáctý v pořadí, stejně jako se sám označil ve své listině z roku 1130. Biskup Zdík proto musel jednu postavu nechat namalovat dvakrát. Po Břetislavovi I., který je ve 4. pásu desátý v pořadí (obr. 9), se totiž na stolci vystřídalo jen osm panovníků: Spytihněv II., Vratislav II., Konrád I., Břetislav II., Bořivoj II., Svatopluk Olomoucký, Vladislav I. a konečně Soběslav I. Bylo nutno ještě jednu postavu doplnit na celkový počet devatenáct. Dvojí vyobrazení právě Vratislava II. bylo nasnadě (obr. 11). Byl to přece první český král a navíc otec právě vládnoucího Soběslava.²²

Obr. 12. Devět pražských křesťanských knížat od Spytihněva II. [19] po Soběslava I. [27] (III. fáze).
Schéma jižní poloviny 4. pásu maleb ve znojemské rotundě (1131-1134) (P. Šimík 1999).

Pro dvojí vyobrazení Vratislava našel malíř předlohu ve dvojím zobrazení Václava z předchozí II. fáze výmalby rotundy. Zdvojení Vratislavovy postavy naznačil (kromě stejného pláště, mitry a koruny) ještě obráceným štítem, tak jako jeho předchůdce u svatého Václava. Ten však byl v mnohem jednodušší situaci. Tehdy ještě bylo jasně patrné, kde 4. pás maleb začíná. Stačilo na obrácený štít svatého Václava namalovat čtyři řemeny, aby bylo jasné, že jeho „dvojník“ je čtvrtý v pořadí. Když se však po doplnění chybějících postav celý kruh panovníků uzavřel, nedalo se při zběžném pohledu zcela jednoznačně rozpoznat, kde vlastně začíná. Ale i s tím si autor III. fáze výmalby uměl poradit. Protože Vratislav II. s mitrou a obráceným štítem je umístěný v posloupnosti knížat [20] na svém místě a pak znovu s korunou a žezlem o šest pozic dál [26] po pravici svého nejmladšího syna Soběslava, namaloval na Vratislavův obrácený štít právě šest řemenů. Proto se obrácené štíty Václava a Vratislava II. počtem řemenů od sebe navzájem liší (obr. 13), i když symbolizují totéž – zdvojení postavy.²³

Obr. 13. Schematické znázornění obrácených štítů s řemením: a) svatého Václava [13]
s přilbou, b) knížete Vratislava II. [20] s biskupskou mitrou (P. Šimík 1999).

Dodatek.
Poučený čtenář může namítnout, že předložené ukázky byly obrazovým vyprávěním příběhů (většinou biblických) a že na řadových vyobrazeních opatů, biskupů či papežů se zdvojené postavy běžně nevyskytují, protože v těchto případech se o žádný „příběh“ nejedná. Jenže znojemské malby nejsou jen jakýmsi suchopárným výčtem vladařů, tak jak byli po sobě postupně zvoleni a nastoleni (řádně zvolený a nastolený panovník je na malbě zastoupen jen jednou, i když na stolec usedl několikrát – např. Bořivoj II.), ale jsou také obrazovým v y p r á v ě n í m (zdvojení postav Václava a Vratislava II.). Každý detail, jímž se jednotlivé postavy panovníků od ostatních liší, o něčem vypovídá, něco určitého a podstatného pro i d e n t i f i k a c i konkrétní postavy znamená; je to celá řada příběhů. Znojemský malíř rozhodně neměl v úmyslu předložit návštěvníkům kaple jen nějakou anonymní řadu knížat, působící na diváka jen svým počtem (v hypotézách A. Merhautové a B. Krzemieńske byl právě počet knížat jejich největší starostí, detaily maleb se naopak vůbec nezabývaly).²⁴ Chtěl nepochybně divákovi správnou identifikaci postav co nejvíce usnadnit:
• první pražská křesťanská knížata, která nevládla na Moravě, jsou proto vyobrazená bez pláště (9 postav – obr. 9), • pruhovaný štít Spytihněva I. [10], který byl pokřtěný až jako vládnoucí kníže, • přilba a obrácený štít svatého Václava [13], • kopí šikmo napříč před tělem Boleslava I. [14], s hrotem směřujícím ke svatému Václavovi (obr. 9), • Břetislav I. [18], „jenž tu zemi (Moravu) první podrobil svému panství“, jako první z pražských knížat v plášti (obr. 9), • biskupské mitry Spytihněva II. [19] a Vratislava II. [20], • Vratislavův obrácený štít [20] (obr. 11a), • překrývající se praporce Břetislava II. [22] a Bořivoje II. [23] (obr. 12), • obranné gesto Bořivoje II. vůči Svatoplukovi, jenž ho ze stolce svrhl (obr. 12), • král Vratislav [26] s korunou a žezlem (obr. 11b) zobrazený mimo chronologii vladařů nad postavou prvního krále Slovanů, Sáma (obr. 14), • štíty s puklicí, v jiných případech zase s rozetou, • štíty plné či podélně půlené, • praporce s trojitým či jen s dvojitým zakončením, atd.

Obr. 14. Znojemská rotunda – západní stěna (3. a 4. pás maleb). První český král Vratislav I. [26]
mezi svými syny Vladislavem I. [25] a Soběslavem I. [27], tzn. mimo posloupnost, aby mohl
být umístěný nad postavou krále Sáma, prvního krále Slovanů [01] (P. Šimík 1999).

Některé z uvedených detailů maleb zatím dokázal smysluplně vysvětlit pouze J. Zástěra (1986, s. 4; obsáhleji pak 1990) a tím hypotézy A. Merhautové-Livorové (1983) a B. Krzemieńske (1985) odsunul na vedlejší kolej. Ješitnost pražských „odborníků“ něco takového ovšem nemohla snést. Jejich podrážděná reakce vzápětí následovala (D. Třeštík 1987, s. 550-553, 575). Správnost Zástěrovy identifikace jednotlivých panovníků ve 4. pásu maleb tím však nikterak neutrpěla. Všechny Třeštíkovy námitky se totiž ukázaly jako liché. Ikonografie 4. pásu maleb ve znojemské rotundě podle J. Zástěry (1986, s. 4) tak zůstala dodnes n e p ř e k o n a n á .²⁵

Petr Šimík (2010).

Poznámky:

* –	Dvojnásobně (či vícenásobně) se vyskytující postava na jednom obraze byla vždy stejně oděna. Srovnej článek: „Stejná osoba byla zobrazována ve stejném oděvu“.
1 –	F. Benoît (1959, s. 27-70).
2 –	A. Novák (2007, s. 156-157).
3 –	Období ikonoklasmu (obrazoborectví) trvalo více než 100 let (726-842).
4 –	A. Novák (2007, s. 207). kontemplace, -e ž (l) kniž. nazírání na něco, duševní pozorování, rozjímání; (v mystice) nesmyslové bezprostřední zření nadsmyslna, Boha; círk. způsob života kontemplativních řádů
5 –	A. Novák (2007, s. 35).
6 –	Nemůžeme si nevšimnout, že na předmětné iluminaci je Kristus, opatřený křížovým nimbem, vyobrazen několikrát a přitom je vždy oděn do stejného pláště, aby jeho postavu bylo možné jednoznačně identifikovat. Viz výše pozn. *.
7 –	A. Novák (2007, s. 35-36).
8 –	E. Kluckert (2006, s. 456).
9 –	Kristus je opět v obou fázích děje vyobrazen ve stejném oděvu.
10 –	To svědčí o neobyčejné invenci a fantazii středověkého umělce.
11 –	Srovnej článek „Stejná osoba byla zobrazována ve stejném oděvu“.
12 –	Ženská postava za Chizkijášem, děkujícím Hospodinu za uzdravení, představuje alegorii Vděčnosti.
13 –	Viz výše pozn. 11.
14 –	Jak uvedl Kristián (kap. 7): „A tak pohrdnuv vznešeností vévodství pozemského, v němž byl předtím skutečně vládl, v království nebeské jako pravý vévoda a mučedník vešel“. II. stsl. legenda (15) se vyjadřuje ještě květnatěji: „Avšak jeho přesvatá duše, vyproštěná mukami ran z žaláře tělesné schránky, nesená u vítězoslávě a s jásotem rukama andělskýma, aby s radostí patřila na tvář nejvyššího slitovníka sedícího na trůně mezi slavnými sbory mučedníků po věky, vešla čtvrtého dne před kalendami říjnovými do věčné radosti nebeského království“.
15 –	Srovnej obr. 8 s vyobrazením knížete Václava a svatého Václava.
16 –	Srovnej oblíbené tvrzení našich „odborníků“, že oráčská scéna ve znojemské rotundě je obrazovým přepisem Kosmova libušopřemyslovského mýtu. Např. A. Friedl (1966) nebo A. Merhautová (2009).
17 –	První v řadě knížat Bořivoj [09] na malbě reprezentuje přenesení křesťanství z Moravy do Čech. Uprostřed svatý Václav [13] v přilbě a s obráceným štítem znázorňuje zrození světce přímo v panovnickém rodě. Konečně poslední, desátý Břetislav I. [18], zde ovšem jako první z pražských knížat v plášti moravských králů (viz níže pozn. 19), symbolizuje přenesení vlády z Moravy do Čech – symbolicky z 3. do 4. pásu maleb. Viz obr. 9. Tolik lze vyčíst z této II. fáze výmalby znojemské rotundy.
18 –	Obráceného štítu si na znojemské malbě povšimli O. Votoček (1949, s. 125), A. Friedl (1966, s. 63) a J. Zástěra (1986, s. 4; 1990, s. 41, 95, 192, 195). Ale až teprve po publikování Zástěrovy hypotézy najednou následoval pokus tento jejich objektivní poznatek vyvrátit (D. Třeštík 1987, s. 552). Nebyl však úspěšný (P. Šimík 2001, s. 361-364; 2004, s. 95-99).
19 –	Za své správy Moravy (1019-1034) dal Břetislav opravit, omítnout a vymalovat celou rotundu (viz článek „Historie psaná štětcem“ aneb Malby ve znojemské rotundě jako historický pramen). Tehdy však na malbách byli vyobrazeni pouze moravští vládci v plášti, a to ve 3. pás maleb (celkem osm). Ve 2. a ve 4. pásu byl ve dvou částech namalován mariologický cyklus. Nevyskytoval se tu ještě žádný z pražských knížat (ani Bořivoj, ani Václav, ani Oldřich), které dnes vidíme ve 4. pásu maleb (celkem devatenáct). Teprve poté, co Břetislav usedl na pražský stolec, nechal přemalovat severní polovinu 4. pásu postavami prvních desíti křesťanských knížat, vládnoucích v Čechách. Sám se tehdy nechal zvěčnit jako poslední, desátý z nich. Devět knížecích postav jeho předchůdců na pražském stolci je v této moravské kapli namalováno bez pláště, teprve desátý Břetislav má plášť. To přesně koresponduje s pozdější Kosmovou zprávou, že to byl právě Břetislav, kdo jako p r v n í (z pražských knížat) podrobil tu zemi (Moravu) svému panství (Kosmas III, 34). Uprostřed mezi oněmi neopláštěnými panovníky (protože Moravě nevládli) pak najdeme v přilbě sv. Václava (viz výše obr. 9) (srovnej článek „Přilba jako atribut svatého Václava“). V tab. 18: „Věk a období vlády Břetislava a jeho potomků v grafickém znázornění“ (do roku 1140) jsou pak jednotlivé fáze výmalby znojemské rotundy vyznačeny graficky.
20 –	Jak uvedl J. Kadlec (1991, 1, s. 118), kníže Soběslav I. daroval olomouckému biskupovi šest hradských kostelů i s jejich majetkem a Zdík z nich v roce 1131 učinil střediska šesti arcijáhenství (přerovského, olomouckého, spytihněvského, břeclavského, brněnského a znojemského). Ve Velkých dějinách zemí Koruny české (I. sv., 1999, s. 535) se pak opět dočítáme: „Od knížete Soběslava si v roce 1131 dal darovat šest moravských hradských kostelů (přerovský, olomoucký, spytihněvský, břeclavský, znojemský a brněnský) s jejich majetkem a zřídil z nich podle západoevropského vzoru arcijáhenství. Arcikněží těchto kostelů se stali olomouckými kanovníky a zároveň jim byla svěřena funkce arcijáhnů. Jejich úkolem bylo dohlížet z biskupova pověření na kázeň duchovních ve svém obvodu a na dodržování církevních zákonů. Arcijáhenství se tak stala novou složkou církevní s p r á v y . Na rozdíl od starší velkofarnostní organizace nebyla závislá na knížeti ani na moravských údělnících, ale pouze na biskupovi, který je jmenoval. Zásluhou Jindřicha Zdíka tak olomoucké biskupství o třicet let předstihlo v církevní s p r á v ě pražskou diecézi“ (M. Bláhová-J. Frolík-N. Profantová 1999, s. 535).
21 –	Viz článek: „Rytý nápis na západní stěně znojemské rotundy“ aneb Dobové falzum.
22 –	Hlavním námětem III. fáze výmalby znojemské rotundy bylo, v návaznosti na II. fázi (viz výše pozn. 17), přenesení koruny a království z Moravy do Čech – „translatio regni“ – symbolicky z 3. do 4. pásu maleb. Druhé vyobrazení Vratislava II., tentokrát s královskými atributy korunou a žezlem, mimo posloupnost knížat po pravici svého nejmladšího syna Soběslava I. (i když bezprostředně před ním nevládl), mělo zřejmě několik důvodů. Bylo nutné doplnit řadu panovníků tak, aby Soběslav I. byl devatenáctý v pořadí, jak se sám označil v listině z roku 1130. Umístění prvního českého krále právě po pravici Soběslava asi také nebylo náhodné, neboť v této pozici je právě nad postavou Sáma, prvního krále Slovanů (viz obr. 7 a 8 v tab. 20: „Křesťanský král-oráč a byzantská misie“ v pozdější písemné a obrazové interpretaci). Soběslav patrně také chtěl, aby na i něj dopadl odlesk otcova majestátu. Zdůrazněním otcovy královské postavy usiloval také o to, aby napříště usedali na stolec jen jeho potomci, tzn. ti, kterým v žilách kolovala královská krev, a potomci králových bratrů měli být z nástupnictví vyloučeni. První, kdo tento princip úspěšně aplikoval v praxi, byl již Břetislav II., když prosadil, aby po jeho smrti na stolec usedl jeho mladší bratr Bořivoj II., i když tehdy nebyl nejstarší z rodu (Kosmas III, 8). Soběslav I. se o něco podobného také pokusil (Kanovník vyšehradský k roku 1138), když chtěl, aby po něm na pražský stolec usedl jeho syn Vladislav. Leč nedosáhl svého.
23 –	Zřejmě i opačné pořadí barev na štítech má svůj smysl. Zatímco obrácený štít svatého Václava ukazuje na „dvojníka“ vlevo od něho, Vratislavův štít naznačuje, že zdvojení jeho postavy je třeba hledat vpravo.
24 –	Prostoduché hypotézy A. Merhautové-Livorové (1983) a B. Krzemieńske (1985) se přímo skví naprostou absencí invence a empatie.
25 –	Viz článek: „Je možné, aby na řadovém vyobrazení panovníků byly některé postavy dvakrát?“

Petr Šimík (2010).

Citace:
Pavlův list Efezským (Ef 6, 10-17)
Výzbroj proti zlému
(10) A tak, bratři, svou sílu hledejte u Pána, v jeho veliké moci.
(11) Oblecte plnou Boží zbroj, abyste mohli odolat ďáblovým svodům.
(12) Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem,
silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla.
(13) Proto vezměte na sebe plnou Boží zbroj abyste se mohli v den zlý
postavit na odpor, všechno překonat a obstát.
(14) Stůjte tedy »opásáni kolem beder pravdou, obrněni pancířem spravedlnosti,
(15) obuti k pohotové službě evangeliu pokoje«
(16) a vždycky se štítem víry, jímž byste uhasili všechny ohnivé střely toho Zlého.
(17) Přijměte také »přilbu spasení« a »meč Ducha, jímž je slovo Boží«.
(Ekumenický překlad Bible, ČBS, Praha 1994).

Srovnání:
Mapky: „Územní vývoj Velké Moravy za Rostislava a Svatopluka“.
Mapky: „Rozmístění hradů ve středočeském vévodství“.
Mapky: „Slavníkovské panství ve východních Čechách“.
Mapky: „Dějiště Kosmových mýtů a nejstarších českých legend“.
„Historie psaná štětcem“ aneb Malby ve znojemské rotundě jako historický pramen.
„Lenní hold Břetislava I. králi Jindřichovi III. v Řezně roku 1041“ aneb Lež má krátké nohy.
„Biskupské mitry Spytihněva II. a Vratislava II.“.
„Soběslav I., Jindřich Zdík a znojemská rotunda“ aneb Když se dva perou...
„Rytý nápis na západní stěně znojemské rotundy“ aneb Dobové falzum.
„Rodokmen Mojmírovců“ dle současného stavu poznání.
„Rodokmen »Přemyslovců«“ čili pražské větve mojmírovského rodokmenu.
„Rodokmen mytických knížat“ aneb Kde Kosmas našel jejich jména?
„Břetislav, jeho synové a vnuci“ aneb Navázal Břetislav „vědomě“ na slavnou velkomoravskou tradici?
Kroniky: „Dětmar k roku 1002“ – předání či stvrzení léna bylo symbolizováno předáním kopí s   k o r o u h v í .
Kroniky: „Dětmar k roku 1002“ – Vladivoj přijal Čechy v léno.
Kroniky: „Dětmar k roku 1003“ – polský Boleslav odmítl převzít od krále Čechy v léno.
Kroniky: „Dětmar k roku 1004“ – král obdařil Jaromíra všemi poctami, kterých se dostalo jeho otci.
Kroniky: „Dětmar k roku 1012“ – Oldřich přijal vládu v Čechách od krále jako dar.
Kroniky: „Kosmas (II, 13) k roku 1055“ – „...aby ...vždy nejstarší držel nejvyšší moc a stolec v knížectví...“.
Kroniky: „Kosmas (II, 45) k roku 1091“ – paní Virpirk ke králi Vratislavovi: „...a zemi, jež je tvá...“.
Kroniky: „Kosmas (III, 8) k roku 1099“ – Bořivoj (II.) obdržel korouhev z ruky císařovy.
Kroniky: „Kosmas (III, 15) k roku 1101“ – císař dal Oldřichovi Brněnskému odznaky knížectví a korouhev.
Kroniky: „Kosmas (III, 27) k roku 1109“ – král Jindřich potvrdil Otu za knížete.
Kroniky: „Kosmas (III, 32) k roku 1110“ – král vrátil Vladislavovi I. vládu.
Kroniky: „Kosmas (III, 34) k roku 1110“ – „země moravská i její správcové jsou vždy pod mocí knížete českého“.
Kroniky: „Mnich sázavský k roku 1126“ o bitvě u Chlumce (Soběslav I. převzal praporec od krále).
Kroniky: „Kanovník vyšehradský k roku 1126“ o bitvě u Chlumce (přilba svatého Václava).
Kroniky: „Kanovník vyšehradský k roku 1134“ o svatbě Konráda II. Znojemského v Uhrách.
Kroniky: „Kanovník vyšehradský k roku 1138“ o sněmu v Bamberku (převzetí praporce).
Kroniky: „Kanovník vyšehradský k roku 1140“ – Vladislav II. přijal od krále praporec.
Kroniky: „Druhý pokračovatel Kosmův k roku 1260“ o bitvě u Kressenbrunnu (přilba svatého Václava).
Dokumenty: „Soběslavova listina z roku 1130“ aneb Soběslav I. po „své »přemyslovské« rodině“ ani nevzdechl.
Tabulka   2: „Kosmův obrazový scénář“ aneb Odkud vzal Kosmas námět pro svůj libušopřemyslovský mýtus?
Tabulka 12: „Dožitý věk Svatopluka a nejstarších »Přemyslovců« dle antropologicko lékařského průzkumu E. Vlčka“.
Tabulka 13: „Průběžný věk členů prvních tří generací »Přemyslovců« v některých klíčových letech“.
Tabulka 14: „Srovnání Kristiánovy a Kosmovy verze přemyslovské pověsti“.
Tabulka 15: „Životní data krále-oráče Rostislava“.
Tabulka 16: „Zdroj Kristiánovy a Kosmovy inspirace“ aneb Bez moravské historie by nebyly ani české mýty!
Tabulka 17: „Arcibiskupové a biskupové moravští“.
Tabulka 18: „Věk a období vlády Břetislava a jeho potomků v grafickém znázornění“ (do roku 1140).
Tabulka 20: „Křesťanský král-oráč a byzantská misie“ v pozdější písemné a obrazové interpretaci.
Osobnosti: „Život svatého knížete velkomoravského Rostislava“. Ke kanonizaci sv. Rostislava pravoslavnou církví.
Artefakty: „Plaketa velkomoravské kněžny ze Želének“.
Artefakty: „Stříbrný terčík se sokolníkem ze Starého Města na Moravě“.
Artefakty: „Slonovinová pyxida z Čiernych Kľačan“.
Symbolika: „Mor – nákaza (epidemie), anebo symbolika pohanství?“
Symbolika: „Býk – dobytče, nebo apoštol, kazatel evangelia?“
Symbolika: „Asketa s jelenem, hadem a ptákem“.
Symbolika: „Sokol přinášející vládu-království“.
Symbolika: „Oráčská scéna na malbě ve znojemské rotundě“ aneb Přemyslův konec.
Symbolika: „Tažné zvíře“.
Symbolika: „Přilba jako atribut svatého Václava“.
Symbolika: „Stejná osoba byla zobrazována ve stejném oděvu“.
Symbolika: „Zdvojení postav na jednom obraze“.
Symbolika: „Jak biskupská mitra měnila svoji podobu“.
Komentáře: „Přemyslovský cyklus ve znojemské rotundě“ aneb »Mýliti se« je přece lidské...
Aktuality: „Česká televize mystifikuje diváky“ aneb Český pohanský komiks v moravské křesťanské kapli.
Aktuality: „Nově otevřený Památník Velké Moravy ve Starém Městě“ aneb Budeme následovat »lživé učitele«?
Otázky: „Proč se Bořivojovi upírá založení hradu Praha?“
Otázky: „Je možné, aby na řadovém zobrazení panovníků byly některé postavy dvakrát?“
Otázky: „Mohl být Bořivoj synem Rostislava?“
Otázky: „Mohl být Bořivoj, zřejmě vysoce postavený Moravan a Svatoplukův příbuzný, nepokřtěný?“
Otázky: „Není Bořivojův křest Metodějem opravdu pouze legendou?“ 1. Bořivoj, 2. Ludmila, 3. Strojmír.
Otázky: „Co chtěl říci Kristián, když Metodějovými ústy předpověděl Bořivojovi: »Staneš se pánem pánů svých!«?“
Otázky: „Proč bavorská recenze legendy Crescente vynechává Bořivoje?“
Otázky: „Mohl Spytihněv usednout na stolec otcovský jako pohan?“
Otázky: „Jak staří umírali staří »Přemyslovci«?“
Otázky: „Kdo je vyobrazený na titulní iluminaci Svatovítské apokalypsy? Spytihněv II., nebo Vratislav II.?“
Otázky: „Odkud se vzali po roce 950 ve východních Čechách Slavníkovci“.
Úvahy: „Vznik a původ přemyslovské pověsti“.
„Mytičtí Přemyslovci – literární fikce, nebo historická věda?“ (1. moravská historie, 2. Kristián, 3. Kosmas).
   • F. Palacký (1848), • R. Turek (1963), • A. Friedl (1966), • V. Karbusický (1995), • D. Třeštík (2006, 2009).

Literatura:
• Mořic Trapp: Nástěnné malby kaple (pohanského chrámu) knížecího hradu ve Znojmě. Z příkazu moravského zemského výboru sepsal a popsal Moriz Trapp s 15 vyobrazeními. Brno 1862. Překl. A. Spilka, ed. V. Sýkora, VÚZORT Praha (nedatováno).
• Otakar Votoček: Přemyslovská rotunda svaté Kateřiny ve Znojmě. ZPP IX, Praha 1949, s. 101-127.
• Fernand Benoît: Le sarcophage de Lurs en Provence. Situation dans l’art géometrique barbare. In: Cahiers archéologiques X. Paris 1959, s. 27-70.
• Antonín Friedl: Přemyslovci ve Znojmě. Ikonografie posvátného oráče v českém mythu. Odeon, Praha 1966.
• Jaroslav Ludvíkovský: Kristiánova legenda. Život a umučení svatého Václava a jeho báby svaté Ludmily. Vyšehrad, Praha 1978.
• José Pijoan: Dějiny umění 3. Odeon, Praha 1983.
• Anežka Merhautová-Livorová: Ikonografie znojemského přemyslovského cyklu. Umění XXXI-1, Praha 1983, s. 18-26.
• Anežka Merhautová-Dušan Třeštík: Románské umění v Čechách a na Moravě. Praha 1983.
• Barbara Krzemieńska: Moravští Přemyslovci ve znojemské rotundě. Příloha časopisu heraldiků. Ostrava 1985.
• Anežka Merhautová-Dušan Třeštík: Ideové proudy v českém umění 12. století. Studie ČSAV 2, Praha 1985.
• Jaroslav Zástěra: Původ péřové koruny. Postavy panovníků na českých a moravských denárech. Znojmo 1986.
• Dušan Třeštík: Objevy ve Znojmě. ČsČH XXXV-4, Praha 1987, s. 548-576.
• Anežka Merhautová-Alois Martan: Byly či nebyly malby znojemské rotundy jednotným dílem? Umění XXXVI, Praha 1988, s. 297-307.
• Jaroslav Zástěra: Znojemská rotunda a Velká Morava. Brno 1990.
• Dušan Třeštík: Počátky Přemyslovců. Vstup Čechů do dějin (530-935). NLN, Praha 1997.
• Martin Wihoda: Znojemští údělníci v politickém a mocenském systému přemyslovské monarchie. Sborník vědecké konference, Znojmo 23.-25.9.1996, ed. Pavel Ciprian, JMM, Znojmo 1997, s. 18-45.
• Lubomír Konečný: Ikonografická problematika románské výmalby znojemské rotundy. Sborník vědecké konference, Znojmo 23.-25.9.1996, ed. Pavel Ciprian, JMM, Znojmo 1997, s. 59-78.
• Pavol Černý: Zobrazení přemyslovské genealogie v rotundě sv.Kateřiny ve Znojmě a některé aspekty její interpretace. Sborník vědecké konference, Znojmo 23.-25.9.1996, ed. Pavel Ciprian, JMM, Znojmo 1997, s. 59-78.
• Václav Tatíček: Přemyslovské lustrování. Apropos, Praha 1998.
• Jannic Durand: Byzantine Art. Terrail, Paříž 1999.
• Manfred Lurker: Slovník biblických obrazů a symbolů. Vyšehrad, Praha 1999.
• Marie Bláhová-Jan Frolík-Naďa Profantová: Velké dějiny zemí Koruny české, I. sv. do roku 1197. Paseka, Praha a Litomyšl 1999.
• Petr Šimík: Stručná ikonografie 3. pásu maleb ve znojemské rotundě (www.znojemskarotunda.com – tl. IKONOGRAFIE – hypotézy). Brno 1999.
• Barbara Krzemieńska-Anežka Merhautová-Dušan Třeštík: Moravští Přemyslovci ve znojemské rotundě. Set Out, Praha 2000.
• Jiří Sláma: Český kníže Boleslav II. Kol. aut.: Přemyslovský stát kolem roku 1000. NLN, Praha 2000, s. 9-26.
• Dušan Třeštík: „Veliké město Slovanů jménem Praha“. Státy a otroci ve střední Evropě v 10. století. Kol. aut.: Přemyslovský stát kolem roku 1000. NLN, Praha 2000a, s. 49-70.
• Dušan Třeštík: Vznik přemyslovského státu a jeho „politického“ národa (I., II.). DaS XXII, č. 4 a 5, 2000b, s. 6-11, 29-32.
• Jan Bažant: Znojemská rotunda a raněkřesťanské malířství. In: J. Bažant: Umění českého středověku a antika. KLP, Praha 2000, s. 59-72.
• Petr Šimík: Otočené štíty, šišák sv. Václava, knížecí pláště. Příspěvek k ikonografii 4. pásu maleb ve znojemské rotundě aneb Polemika s dr. Dušanem Třeštíkem. Moravský historický sborník, Ročenka Moravského národního kongresu 1999-2001. MNK, Brno 2001, s. 361-377.
• Dušan Třeštík-Anežka Merhautová: České insignie a kamenný trůn. Střed Evropy okolo roku 1000. Český překlad esejů ke stejnojmenné výstavě. NLN, Praha 2002.
• Vratislav Vaníček: Velké dějiny zemí Koruny české, sv. III. 1250-1310. Paseka, Praha a Litomyšl 2002.
• Petr Charvát: Boleslav II. Sjednotitel českého státu. Vyšehrad, Praha 2004.
• Petr Šimík: Nový pohled na ikonografii 3. pásu maleb v rotundě sv. Kateřiny ve Znojmě. Znojemská rotunda. Malby v národní kulturní památce Rotunda sv. Kateřiny a výsledky současného výzkumu. Sborník z 2. mezinárodní odborné konference o rotundě, Znojmo 25.-26.6.2003. Město Znojmo 2004, s. 78-123.
Další informace www.znojemskarotunda.com – tl. AKCE – Sborník Znojmo 2004.
• Lubomír Jan Konečný: Románská rotunda ve Znojmě. Ikonologie maleb a architektury. Host, Brno 2005.
• Dušan Třeštík: Počátky přemyslovské státnosti mezi křesťanstvím a pohanstvím. In: Stát, státnost a rituály přemyslovského věku. Problémy, názory, otázky. Sborník příspěvků z konference konané dne 18. října 2005 v Brně. Ed. Martin Wihoda, Demeter Malaťák. MM, Brno 2006, s. 25-46.
• Petr Šimík: Pocházel kníže Bořivoj, zakladatel Pražského hradu, z Moravy? Moravský historický sborník, Ročenka Moravského národního kongresu 2002-2005, MNK, Brno 2006, s. 329-407, bar. příl. I-V s. 38-42.
• Ehrenfried Kluckert: Románské malířství. In: Románské umění. Architektura – sochařství – malířství. Z anglického originálu Romanesque přeložili Jan Heller, Miroslav Koláč, Jiří Matas, Magdalena Pechová a Kateřina Pietrasová. Ed. Petr Hejný. Slovart 2006, s. 382-460.
• Vratislav Vaníček: Soběslav I. Přemyslovci v kontextu dějin v letech 1092-1140. Paseka, Praha a Litomyšl 2007.
• Antonín Novák: Vědomí středověku. Z kulturních dějin prvního tisíciletí. MF, Praha 2007.

aktuality • zajímavosti • kontakt • naše cíle • ohlasy • sponzoři • archiv
mýty a pověsti • legendy • kroniky • dokumenty • jiné texty
lokality • archeologie • hroby • antropologie • historie • otázky
jazyk • písmo • písemnictví • víra • symbolika • artefakty • vlivy
mapky • plánky • tabulky • rodokmeny • osobnosti
úvahy • komentáře • odkazy • časová osa • rejstřík • obsah