MM - symbolika - Augustinus De doctrina christiana

MORAVIA MAGNA

AURELIUS AUGUSTINUS:
DE DOCTRINA CHRISTIANA

KŘESŤANSKÁ VZDĚLANOST

   Vzdělanost a křesťanské učení
   Jana Nechutová
   (35) Četba Augustinova spisu,¹ který má český čtenář od nynějška k dispozici v tomto překladu, může přinést naší sekularizované době cenné poučení. Současní lidé, pokud nejsou dostatečně informováni o kultuře a duchovním životě minulých věků, si někdy křesťanství staré i dnešní představují jako snůšku pověr, jako zastaralý fundamentalisticky ustrnulý systém, jako něco magického, ale také nevzdělaného; zhusta se neví, že je Bible také předmětem důkladné exegeze, literárních rozborů a textově kritických postupů, spíše se soudí, že se její doslovné znění přijímá v zaslepeném primitivismu. Spis, jemuž jsme s plným rozmyslem dali český titul „Křesťanská vzdělanost“, usvědčuje názor o křesťanské nevzdělanosti z omylu. Augustin nejenže vášnivě kritizuje každou nevzdělanost pověr a magických praktik, ale především požaduje znalost originálních jazyků Písma, schopnost textové kritiky posvátných knih, důkladně rozebírá typy obrazného vyjadřování, jimiž pisatelé Bible z různých příčin zahalují prostá sdělení, týkající se víry, a stále znovu varuje před nekriticky jednoznačným doslovným chápáním biblického textu, připomínaje (3, V, 9) slova apoštola Pavla z druhé epištoly do Korintu, že „litera zabíjí, ale duch oživuje“.²
   (20) Augustinovi tento apoštolův výrok umožňuje křesťansky přeznačit alegorickou exegetickou metodu, jejíž pomocí komentovali a vykládali texty klasické řecké literatury alexandrijští „gramatikové“. Je třeba naučit se rozpoznávat, kdy chápat biblický výrok jako alegorii a kdy je možno brát jej „doslova“; k tomu je však zapotřebí jasného kritéria. A tím je princip lásky, oné podvojné lásky, lásky k Bohu a k bližním; jejím protikladem je pak to, co překládáme jako „chtivost“ (v Augustinově originále cupiditas). A tak „jakmile je vyvrácena hrůzovláda chtivosti, nastane vláda lásky, založená na svrchovaně spravedlivých zákonech lásky k Bohu ... a lásky k sobě samému a k bližnímu... Při zacházení s obraznými výroky bude tedy uplatňovat pravidlo, že se text bude při četbě tak dlouho důkladně probírat a zkoumat, až nás jeho výklad přivede k vládě lásky – pokud ale mluví text o lásce přímo, nebudeme v něm hledat obraznou řeč“.

Úryvek z Augustinova textu ze čtvrté knihy, XII, 27 ve znění latinského originálu a českého překladu J. Nechutové:

Dixit ergo quidam eloquens, et verum dixit, ita dicere debere eloquentem, „ut doceat, ut delected, ut flectat“. Deinde addidit: „Docere necessitatis est, delectare suavitatis, flectere victoriae“. Horum trium, quod primo loco positum est, hoc est dicendi necessitas, in rebus est constituta quas dicimus. Reliqua duo, in modo quo dicimus. Si ergo dicit, cum docere vult, quamdiu non intelligitur, nondum se existimet dixisse quod vult ei quem vult docere. Quia, etsi dixit quod ipse intelligit, nondum illi dixisse putandus est a quo intellectus non et; si vero intellectus et, quocumque modo dixerit, dixit. Quod si etiam delectare vult eum cui dicit aut flectere, non quocumque modo dixerit, faciet; sed interest quomodo dicat ut faciat.

Jeden řečník řekl, a řekl to po pravdě, že řečník musí mluvit tak, „aby poučoval, bavil a dojímal“, a k tomu dodal, že „poučovat je nezbytné, v potěšení spočívá příjemná stránka věci, a posluchače dojmout a získat znamená vítězství“. To, co z toho trojího stojí na prvním místě, tedy nezbytnost poučovat, spočívá v tom, co říkáme, zbývající dvě věci spočívají ve způsobu, jak to říkáme. Kdo tedy něco říká za účelem poučení, nemůže si myslet, že posluchači to, co měl na mysli, řekl, pokud mu posluchač n e p o r o z u m ě l ; přece řekl-li něco, čemu on sám rozumí, vůbec to neznamená, že to člověku, který mu nerozuměl, opravdu řekl. Jestli mu ale posluchač porozuměl, řekl to – ať to řekl jakkoli.³

Předmluva
(45) 9. Ten kdo posluchačům předčítá text, jen prostě vyslovuje to, co umí přečíst; ale ten kdo jim předává abecedu, ten to dělá proto, aby se také druzí naučili číst (oba však zprostředkují to, co sami dostali). Tak také ten, kdo vykládá posluchačům to, čemu v Písmu rozumí, dělá totéž co předčitatel s textem, který umí přečíst. Ale ten kdo učí z p ů s o b u , jímž je možno textu Bible porozumět, se podobá tomu, kdo předčítá abecedu, tedy tomu, kdo zprostředkuje způsob, jak číst. Ten, kdo umí číst a dostane se ke knize, již nepotřebuje předčitatele, který by mu řekl, co je tam napsáno; tak také narazí-li v knihách ten, kdo přijal předpisy, které zde chci podávat, na něco nejasného, nemusí hledat vykladače, aby mu odhalil, co je skryté: místo abecedy má totiž příslušná pravidla, a už se sám pustí po stopě jako ohař a neomylně se dostane ke skrytému smyslu, anebo se aspoň vinou špatného porozumění nestane obětí nějakého n e s m y s l u .⁴

   KNIHA PRVNÍ
   Závěr
   (73) XXXVII. Když totiž člověk neuváženě tvrdí něco, co neměl biblický autor na mysli, často ho napadají ještě jiné věci, které s pisatelovým záměrem nemají nic společného, a vezme-li si do hlavy, že jsou jeho interpretace bezpečně pravdivé, pak nemůže být pravdivé to, co měl na mysli autor textu; nějak potom dojde k tomu, že se takový vykladač z a m i l u j e do své teze a začne oponovat Písmu, místo aby oponoval sám sobě, a dovolí-li, aby se v něm toto zlo rozmohlo, bude to jeho konec.⁵ „Žijeme totiž z víry, ne z toho, co vidíme“ (2K 5, 7) – a víra se ocitá v úzkých, je-li otřesena autorita Písma svatého, a když je v úzkých víra, umdlévá i láska. Vždyť odpadne-li někdo od víry, nutně odpadne i od (74) lásky, neboť nemůže milovat to, v existenci čeho nevěří. Ovšem jestli věří i miluje, pak v něm dobré skutky a poslušnost vůči přikázáním dobrých mravů vzbuzují také naději, že k tomu, co miluje, dojde. Takže toto jsou ty tři věci, jež jsou hlavní zbraní veškerého vědění i prorokování: víra, naděje, láska (srovnej 1K 13, 13).⁶

   KNIHA DRUHÁ
   Nejasná místa Písma
   (87) X. 15. K nepochopení smyslu psaného slova dochází ze dvou důvodů – může být zatemněn znaky buď neznámými, nebo dvojznačnými. Ty jsou buď vlastní, nebo přenesené. Vlastními je nazýváme tehdy, jsou-li používány k označení těch věcí, pro něž byly vytvořeny, například řekneme-li „býk“ tehdy, když máme na mysli dobytče, které tak spolu s námi nazývají všichni latinsky mluvící lidé. Přenesenými jsou znaky tehdy, když se věcí, jež označujeme vlastními slovy, použije i k označení něčeho jiného: například řekneme-li „býk“ a rozumíme pod tou jedinou slabikou dobytče, jež je tím jménem běžně nazýváno, ale na druhé straně pod tímto dobytčetem rozumíme kazatele evangelia, neboť toho označilo podle interpretace apoštola Pavla (1Tm 5, 18) Písmo, když říká „mlátícímu býku nedáš náhubek“ (Dt 25, 4).⁷

   KNIHA TŘETÍ
   Dvojznačné znaky přenesené
   (137) V. 9. Dvojznačnost slov s přeneseným významem, o nichž budeme mluvit nyní, vyžaduje ale spoustu pečlivosti a píle. Nejprve je třeba mít se na pozoru, abychom obrazný výrok nechápali doslovně.
(138) Právě toho se týká apoštolův verš „Litera zabíjí, ale duch oživuje“ (2K 3, 6). Pojímáme-li totiž obrazný výrok tak, jako by to byl výrok s významem vlastním, rozumíme mu tělesně, a jestliže se i to, v čem lidská duše vyniká nad zvířata, tedy inteligence, podrobuje lpěním na liteře tělu, může se to plným právem nazvat „smrtí duše“. Ten totiž, kdo ulpívá na liteře, bere přenesená slova jako slova v původním smyslu a to, co je označeno slovem v původním významu, nevztahuje k významu jinému: tedy uslyší-li například slovo „sobota“, rozumí jím pouze jeden den ze sedmi, které se v týdenním intervalu opakují; nebo uslyší-li „oběť“, nenapadne jej nic jiného než to, co se děje při obětování dobytka a plodů země. Mít tedy znaky za věci a nebýt schopen povznést vnitřní zrak nad tělesné stvoření, k pohledu na věčné světlo, to je skutečně duchovní otroctví.⁸

   (140) IX. 13. Službě znaku je totiž podroben ten, kdo koná nebo uctívá nějakou označující věc a neví přitom, co ta věc označuje. Ovšem ten, kdo uctívá znak užitečný a Bohem ustanovený, koná podle něj a chápe jeho význam a smysl, ten neuctívá něco viditelného a pomíjivého, ale vlastně už to, k čemu mají být všechny takové znaky vztahovány. Takový člověk je pak duchovně svobodný,⁹ a to i tehdy, kdy je ještě ve (141) službě, v době, kdy tělesně smýšlejícím lidem ještě nemá být odhalen smysl oněch znaků, jejichž jhem jsou přiváděni ke kázni. Takovými duchovními lidmi byli patriarchové, proroci, a všichni ti v izraelském lidu, skrze něž nám Duch svatý poskytl v Písmu pomoc i útěchu. Ale v této naší době, kdy zmrtvýchvstáním našeho Pána zazářila zcela zřetelná informace o naší svobodě, již nejsme zatěžováni namáhavým konáním ani ve službě znaků, které již chápeme: sám Pán a apoštolské učení nám předali místo onoho množství jen několik málo znaků a úkonů, a to ještě takových, že je lze velice snadno provést, jejich vznešenosti porozumět a ve vší bezúhonnosti je dodržovat, jako je svátost křtu a slavení těla a krve Páně. Kdokoli tyto znaky přijme, je vnitřně poučen a vidí, k čemu se vztahují, a může je uctívat nikoli v tělesném otročení, nýbrž v duchovní svobodě.
   Stejně ale jako patří k otrocké slabosti držet se litery a místo označované věci přijímat znaky, patří ke zcestnému bloudění znaky neužitečně vykládat: nerozumí-li někdo významu znaku, ale chápe přitom, že jde o znak, není ještě poddán otroctví, a je tedy lépe být poddán užitečným znakům, i když zůstávají nesrozumitelné, než neužitečně je vykládat, a zaplétat tak do osidel bludu šíji, která již byla tíže otroctví zbavena.¹⁰

Překlad Jana Nechutová (2004).

Poznámky:

1 –	Aurelius Augustinus, 354 v Thagaste v Numidii, †430 v městě Hippo Regius, dnešní Bône (Annaba) na východě severního pobřeží Alžírska, až roku 387 získán Ambrosiem se dal pokřtít v Miláně, od roku 395 biskupem Hipponu. V povědomí poučeného čtenáře je Augustin autorem slavné „Boží obce“, De civitate Dei, a neméně proslulých „Vyznání“, Confessiones*.
2 –	Viz úryvek z knihy třetí.
3 –	Doufáme, že pokud by čtenář některým myšlenkám a argumentům, formulovaným na těchto stránkách neporozuměl tak, jak byly míněny, že nás bude kontaktovat, jakož i v případě, když v nich najde nějakou zjevnou chybu, abychom „nezaplétali tak do osidel bludu šíji, která již byla tíže otroctví zbavena“.
4 –	K tomu by měly sloužit i tyto stránky.
5 –	To, co píše Augustinus o vykladačích Písma, platí ve stejné míře i o vykladačích znojemských maleb „zamilovaných“ do své teze o Přemyslu Oráči – pohanovi tělem i duší – údajně vyobrazeném na stěnách křesťanské kaple, rotundy Nanebevzetí P. Marie a sv. Kateřiny ve Znojmě. Naposledy se tak blamovali historik D. Třeštík (2005, s. 13) v předmluvě k novému vydání Kosmovy kroniky Čechů a historik umění L. J. Konečný (2005, s. 192-205). Srovnej např. článek „Historie psaná štětcem“, „L. J. Konečný × P. Šimík“ nebo výklad znojemských maleb od A. Friedla (1966).
6 –	Nápis: Spes, amor atque fides – „Naděje, láska a víra daly zde místo spravedlivým Čechům“ – najdeme pod vyobrazením čtyř českých světců, biskupa sv. Vojtěcha, opata sv. Prokopa, knížete sv. Václava a kněžny sv. Ludmily, na titulní iluminaci rukopisu Augustinova spisu De civitate Dei – „O Boží obci“ z olomouckého scriptoria (po roce 1136).
7 –	Dvanáct býků, kteří ve tvaru kříže nesou „kovové moře“ v Šalomounově chrámu (1Kr 7, 25) a ve skupinách po třech hledí do čtyř světových stran, jsou patrně kosmickým symbolem: zahrnují v sobě čtyři nebeské strany i čtyři roční období a oznamují vítězství Hospodinovo nad silami chaosu, který je symbolizován obrazem praoceánu. Různí vykladači (např. Beda Ctihodný) chápali dvanáct býků pod „kovovým mořem“ jako dvanáct apoštolů, kteří vyrazili na všechny světové strany, aby přinesli národům vodu života (M. Lurker 1999, s. 36 – symbol „býk“). Býk je symbolem apoštolů všech dob, kteří se lopotí při šíření víry, a je v patristice takto používán (Dt 25, 4; 1Kor 9, 9; L 9, 62; Mt 13, 18). Např. okřídlený býk je symbol evangelisty Lukáše. Pavlův první list Korintským (1K 9, 9-11): „V Mojžíšově zákoně je přece psáno: »Nedáš náhubek dobytčeti, když mlátí obilí«. Má tu Bůh na mysli dobytek? Není to řečeno spíše pro nás? Ano, pro nás to bylo napsáno, neboť ten, kdo orá a kdo mlátí, má pracovat s nadějí, že dostane svůj podíl. Když jsme vám zaseli duchovní setbu, bylo by to mnoho, kdybychom sklízeli vaši pozemskou úrodu?“ Evangelium podle Lukáše (L 9, 62): „Ježíš mu řekl: »Kdo položí ruku na pluh a ohlíží se zpět, není způsobilý pro království Boží«“. Evangelium podle Matouše (Mt 13, 18): „Vy tedy slyšte výklad podobenství o rozsévači“. Ve staroslověnské legendě Život sv. Metoděje (kap. VII) jsou oba bratři, Konstantin-Cyril a Metoděj, apoštolé Moravanů a Slovanů, přirovnáváni k býčímu souspřeží, jež společně „táhne jednu brázdu“. Sdíleli společný osud, pluh tlačili do stejné brázdy (dle doslovného překladu z němčiny). Nejspíš proto na malbě ve znojemské rotundě najdeme do pluhu zapřažené býčí souspřeží. Za pluhem také není vyobrazen jeden, ale tři oráči – vedle moravského krále-oráče Rostislava i oba byzantští věrozvěstové, apoštolé Moravanů a Slovanů. Viz článek „Oráčská scéna na malbě ve znojemské rotundě“ aneb Přemyslův konec. Srovnej také „duchovní orbu křížem“ ve Chvalořeči o svatém Cyrilu a Metoději (14).
8 –	Ve třetí knize věnuje autor zvláštní pozornost jednak figurativní řeči Písma, metaforám, alegoriím, podobenstvím, jednak řečnickým a básnickým ozdobám; to vše jsou „přenesené dvojznačné znaky“, u nichž je nutno rozluštit, v jakém vztahu jsou vlastnosti znaku k vlastnostem označované věci a co je tedy p r a v ý m obsahem znaku. Známá veršovaná formulka pro exegezi ze 13. století: Littera gesta docet, quit credas, allegoria, Moralis quid agas, quis speres anagogia („Doslovný výklad poučuje o událostech, alegorický o tom, v co věřit, morální o tom, co máš dělat, anagogický, v co máš doufat“) popularizuje čtyři hlavní modely hermeneutiky, které implicitně uplatňoval už Augustin.
9 –	Duchovně svobodný je např. člověk, který se zdráhá uvěřit pražským odborníkům, že ve znojemské rotundě – v křesťanské kapli – je vyobrazený pohan Přemysl, i když zatím ještě neví, koho skutečně býčí souspřeží a za pluhem stojící tři oráči představují a co symbolizují. Viz výše pozn. 7. Výklad poskytne „Oráčská scéna na malbě ve znojemské rotundě“ a článek „Historie psaná štětcem“.
10 –	Stačí pak jen rozpoznat, který z vykladačů se drží litery a přijímá jen znaky, a který za znakem vidí i jeho význam, onu označovanou věc!

Petr Šimík (2005).

Legenda:
anagogický výklad – výklad týkající se eschatologie, posledních věcí světa a člověka;
exegeze – kritický rozbor, slovní nebo věcný výklad nějakého textu, zejména biblického;
hermeneutika – umění a teorie interpretace.

Příklad:
Výklad vlastního jména „Jerusalem“, jak se v Bibli vyskytuje:
• „littera“ – literární neboli historický výklad: Ierusalem = židovské město;
• alegorický, věroučný výklad: Ierusalem = církev;
• morálně (neboli tropologicky): Ierusalem = lidská duše;
• anagogický výklad: Ierusalem = nebeský Jeruzalém, věčné město blaženosti vyvolených.

Srovnání:
„Rodokmen Mojmírovců“ dle současného stavu poznání.
„Rodokmen mytických knížat“ aneb Kde Kosmas našel jejich jména?
„Život sv. Metoděje“ (kap. VII).
„Chvalořeč o svatém Cyrilu a Metoději“ (kap. 14).
„Historie psaná štětcem“ aneb Malby ve znojemské rotundě jako historický pramen.
„Lenní hold Břetislava I. králi Jindřichovi III. v Řezně roku 1041“ aneb Lež má krátké nohy.
„Biskupské mitry Spytihněva II. a Vratislava II.“.
„Soběslav I., Jindřich Zdík a znojemská rotunda“ aneb Když se dva perou...
„Rytý nápis na západní stěně znojemské rotundy“ aneb Dobové falzum.
Tabulka 2: „Kosmův obrazový scénář“ aneb Odkud vzal Kosmas námět pro svůj libušopřemyslovský mýtus?
Tabulka 14: „Srovnání Kristiánovy a Kosmovy verze přemyslovské pověsti“.
Tabulka 16: „Zdroj Kristiánovy a Kosmovy inspirace“ aneb Bez moravské historie by nebyly ani české mýty.
Tabulka 20: „Křesťanský král-oráč a byzantská misie“ v pozdější písemné a obrazové interpretaci.
Osobnosti: „Život svatého knížete velkomoravského Rostislava“. Ke kanonizaci sv. Rostislava pravoslavnou církví.
Artefakty: „Plaketa velkomoravské kněžny ze Želének“.
Artefakty: „Stříbrný terčík se sokolníkem ze Starého Města na Moravě“.
Artefakty: „Slonovinová pyxida z Čiernych Kľačan“.
Symbolika: „Mor – nákaza (epidemie), anebo symbol pohanství?“
Symbolika: „Asketa s jelenem, hadem a ptákem“.
Symbolika: „Sokol přinášející vládu-království“.
Symbolika: „Oráčská scéna na malbě ve znojemské rotundě“ aneb Přemyslův konec.
Symbolika: „Tažné zvíře“.
Symbolika: „Přilba jako atribut svatého Václava“.
Symbolika: „Stejná osoba byla zobrazována ve stejném oděvu“.
Symbolika: „Zdvojení postav na jednom obraze“.
Komentáře: „Přemyslovský cyklus ve znojemské rotundě“ aneb »Mýliti se« je přece lidské...
Aktuality: „Česká televize mystifikuje diváky“ aneb Český pohanský komiks v moravské křesťanské kapli.
Otázky: „Proč se založení hradu Praha upírá Bořivojovi?“
Otázky: „Je možné, aby na řadovém vyobrazení panovníků byly některé postavy zdvojeny?“
Otázky: „Mohl být Bořivoj synem Rostislava?“
Otázky: „Mohl být Bořivoj, zřejmě vysoce postavený Moravan a Svatoplukův příbuzný, nepokřtěný?“
Otázky: „Není Bořivojův křest Metodějem opravdu pouze legendou?“ 1. Bořivoj, 2. Ludmila, 3. Strojmír.
Otázky: „Co chtěl říci Kristián, když Metodějovými ústy předpověděl Bořivojovi: »Staneš se pánem pánů svých!«?“
Otázky: „Proč bavorská recenze legendy Crescente vynechává Bořivoje?“
Úvahy: „Vznik a původ přemyslovské pověsti“.
„Mytičtí Přemyslovci – literární fikce, nebo historická věda?“ (1. moravská historie, 2. Kristián, 3. Kosmas).
• F. Palacký (1848), • R. Turek (1963), • A. Friedl (1966), • V. Karbusický (1995), • D. Třeštík (2006, 2009).

Literatura:
• Manfred Lurker: Slovník biblických obrazů a symbolů. Vyšehrad, Praha 1999.
• Aurelius Augustinus: De doctrina christiana (Křesťanská vzdělanost). Přeložila Jana Nechutová. Vyšehrad, Praha 2004.
• Kosmova kronika česká. Překl. K. Hrdina a M. Bláhová, úvod D. Třeštík, komentář P. Kopal, vysvětlivky a poznámky M. Bláhová, rejstříky J. Vilím. Paseka, Praha a Litomyšl 2005.
• Lubomír Jan Konečný: Románská rotunda ve Znojmě. Ikonologie maleb a architektury. Host, Brno 2005.

aktuality • zajímavosti • kontakt • naše cíle • ohlasy • sponzoři • archiv
mýty a pověsti • legendy • kroniky • dokumenty • jiné texty
lokality • archeologie • hroby • antropologie • historie • otázky
jazyk • písmo • písemnictví • víra • symbolika • artefakty • vlivy
mapky • plánky • tabulky • rodokmeny • osobnosti
úvahy • komentáře • odkazy • časová osa • rejstřík • obsah