MORAVIA MAGNA
MORAVIA MAGNA, společnost pro kulturu, historii a umění

SYMBOLIKA

 

PUBLIUS OVIDIUS NASO:*
PROMĚNY (METAMORPHOSES)

KNIHA PATNÁCTÁ

   Asklépiův příchod do Říma
   Překlad Ivan Bureš

(425) Nyní mi zvěstujte, Múzy, vy bohyně přející pěvcům
(víte to přece, vždyť předlouhá minulost není vám skryta),
odkud syn Korónidin, bůh lékařství Aesculapius,1
na ostrov tiberský přišel a k římským byl připojen bohům!
   Hrozný zuřil kdysi mor a Latium otrávil jedem,2
ve mdlobách ležela těla, jež schvátila vyrážky plíseň.
Lidé jsou znavení pohřby, nic nezmůže snažení lidské,
lékařské umění k ničemu není, lék marný je každý.
Od nebes hledá se pomoc a poselství vyšle se do Delf,
do míst, kde světa je střed a věštírna Foibova slavná,3
s prosbou, aby jim bůh v tom neštěstí přinesl pomoc
spásným výrokem svým a ukončil útrapy Říma.
Chrám i vavřínu větve i toulec, jenž na soše visel,
v stejném se zachvěly čase a Pýthie, Foibova věštka,4
z hlubin svatyně vydala hlas, jenž poplašil mysli:
„Římane, co hledáš tady, to hledat měls na bližším místě.
Na bližším hledej i teď! Vám netřeba Foibovy přízně,
aby vás neštěstí zbavil, vám pomůže Aesculapius.
Za dobrých znamení jděte a syna si pozvěte mého!“
5
   Jakmile rozkazy boží se moudrý dověděl senát,
pátrá, ve kterém městě by syna Foibova našli,
a hned do Epidauru loď s prosebným poselstvem pluje.6
Sotvaže vydutá loď se dotkla řeckého břehu,
(426) Římští se obrátí na radu starců a prosí je snažně,
aby jim vydali boha, jenž osobně přišel by skončit
morové strasti, že káže to neklamná Foibova věštba.
Mínění starců se různí, část říká, že nelze tak zhola
odmítnout pomoc, a mnozí zas radí, ať nevydávají
ochránce vlastního města a takto se nevzdají božstva.

   Obr. 1. Mapka jižního Řecka s peloponnéským poloostrovem.

   Zatím večerní šero den pozdní zahnalo zcela,
nastala noc a temnota nad celou zemí se snesla,
když se v tom ve spánku zjevil bůh pomoc vždy přinášející,
Římane, před tvým ložem, však v takové podobě, v jaké
ve chrámě bývá: měl venkovskou hůl, tu v levici držel,
pravicí dlouhé vousy, jež z brady mu splývaly, hladil,
hlasem mírným a vlídným pak takto hovořil k poslům:
Neboj se, Římane, přijdu, však v podobě nové se zjevím.7
Pohleď na hada tady, jenž kolem mé berly se vine:
8
hleď si vštípiti v paměť vzhled jeho, abys ho poznal!
Změním se v tohoto hada, však většího, budu se jevit
takovým, jakým má být tvor nebeský, změní-li tvářnost.“

Náhle s hlasem tím bůh a s hlasem i s bohem hned zmizel
zároveň spánek a milostný den zas vystřídal snění.
   Hvězdná nebeská světla když nazítří zahnala Zora,
předáci, rozpaků plni, se shromáždí v nádherném chrámu
vytouženého boha a prosí ho, aby jim zjevil
znamením z nebe, které as místo si za sídlo zvolí.
Sotvaže prosby své skončí, bůh v podobě velkého hada
na hlavě s korunkou zlatou se ozval sykotem věštným.
Když bůh přicházel, otřásl oltářem, sochou i dveřmi,
podlahou mramorovou i zlatými stěnami chrámu,
vypjal se dopola prsou a uprostřed svatyně stanul,
očima, z kterých mu sršely blesky, kol dokola hleděl.
Zástup zděšením trne. Kněz s bílým vínkem kol hlavy,
jakmile poznal přítomnost boží, děl posvátným hlasem:
(427) „Žasněte, bůh je tu, bůh! Vy všichni přítomní tady,
slov i myšlenek špatných se střezte! Ó nejmilostnější,
kéž ses nám ku blahu zjevil, kéž potěšíš věřící v tebe!“

Přítomní Římané všichni hned modlitbou vzývali boha,
po knězi říkali nahlas, co právě on pronesl, přitom
najevo dávali všichni svou zbožnost slovy i srdcem.9
   Vlídně jim přikývl bůh, a pohnuv korunkou, dal jim
záruku slibu a opět svým kmitavým jazykem syčel.
Potom po lesklých schodech ven z chrámu dolů se plazí,
z domova odcházeje se ohlíží na starý oltář,
loučí se s domácím chrámem, jejž obýval rád a tak dlouho.
A zas v obrovských kruzích dál plazí se prostředkem města,
kde mu na cestu házejí růže a květiny vonné,
k přístavu plazí se dál, jenž vrouben byl obloukem hráze.
Tady když stanul a pohledem vlídným když propustil průvod,
zbožně a uctivě na cestě z vlasti jej provázející,
na loď italskou vsunul své tělo. Ta břemeno boží
ucítí ihned: kýl pod tíhou boha se ponořil hlouběj.
Na břehu k oběti zabijí býka a jásají všichni,
ověnčí slavnostně lana a na moře vyplují s lodí.
   Lehoučký vánek jim do plachet vál, bůh na zádi vztyčen
na křivé pažení položil hlavu a dolů se díval
v modravou hladinu moře. Loď poháněl příznivý větřík
po moři Ionském k vlasti, a šestá když Jitřenka vzešla,
loď už je u Itálie. Kol lacínských břehů dál pluje,
slavný kde Iunonin chrám, pak na jih ke Skylakiu,
úskalí Amfrísiskému se do moře nalevo vyhne,
příkrou Kelénii pak zanechá po pravé straně,
pomíjí Rómethion a Narycii a Kaulón,
přepluje sicilskou úžinu hrůzy kol Pelóru mysu,
Aiolské ostrovy mine a v Temese měděné doly,
míří k Leukósii a k růžovým zahradám Paestu.
(428) Míjí též Kaprejský ostrov, mys Minervin skalnatý míjí,
míjí Surrentské vršky, kde daří se výborné víno,
kolem Stabií, Pompejí pluje a Herculanea,
míjí Neapol klidnou a Baiae s teplými vřídly,
Kúmy, kde Sibyllin chrám je, a Liternum s lentišků háji,
ústí Volturna řeky, jenž písek vlnami valí,
jede kol Sinuessy, kde tisíce holubů létá,
bahnité Minturny míjí a Kaiétin hřbitov i město,
kolem Formií pluje a Taracinských kol bažin,
kolem Kirčina města až k Antiu s pobřežím pevným.
   Tady pak s plachetnicí když ke břehu přistali plavci
(moře se bouřilo již), hle, bůh se rozvíjet začal,
v obloucích velkých a četných se plazí od moře břehem
do chrámu Apollónova, kde obtočil palmu svým tělem.
Když se pak ztišilo moře, bůh epidaurský se zdvihl,
opustil otcův oltář, kde spřízněným božstvem byl přijat,10
po písku plazí se zpět a šupiny ostře mu chřestí,
po kormidle se vyšine na loď a na její zádi
složí zas hlavu a v moře se dívá a pluje kol Kastra,
svatých kol Lavinských sídel, až do ústí Tiberu doplul.
   Celého národa davy sem spěchají na uvítání,
mladí a staří, i matky a otcové, vestálky cudné,11
s jásotem pozdravovali vstup boha, jenž spásu má přinést.
Kudy naproti proudu loď pluje, tam po březích všude
oltáře v řadách se staví a na nich plameny planou,
kadidlo slavnostně praská a vzduchem proniká vůně,
pod nožem padají žertvy a čepel mu zbrocují krví.
A již do Říma, do hlavy světa, loď toužená vplula.
Had se po stěžni plazí, a na vrchol položiv hlavu,
točí jí na všechny strany a dokola všude se dívá.
Právě kde byla teď loď, tam Tiber se v proudy dva dělí,
(429) prastarý stojí tam ostrov, jejž řeka po obou bocích
obtéká rameny dvěma, že pevnina vprostřed vod leží.
Tam se z latijské lodi syn Foibův uchýlil nyní,12
božský ten had, zde nebeskou tvář vzal na sebe opět,13
ukončil smutek a žal a Římanům přinesl spásu.14

Překlad Ivan Bureš (1974).


Poznámky:

* Publius Ovidius Naso (43 př. Kr.-asi 18 po Kr.), slavný římský básník. Pocházel z městečka Sulmo (dnešní Sulmona) ve střední Itálii poblíže jezera Fucinského, ze starobylého jezdeckého rodu (equites). Vzdělával se v Římě a v Athénách. Proti vůli rodičů opustil veřejnou dráhu a věnoval se výlučně básnictví. Byl spjat těsným přátelstvím s básníkem Propertiem. Roku 8 po Kr. byl „pro báseň a omyl“ (carmen et error) deportován do černomořské Tomidy (Tomis, dnešní Constanta) a tam zemřel.
1 Korónis (-idy): dcera Flegyova z Larissy v Thessalii, matka Asklépiova, nevěrná milenka Apollónova.
2 Latium (-ia): krajina ve střední Itálii s městem Římem. Adj. latský, latijský.
3 Delfy: slavná věštírna Apollónova na úpatí Parnásu ve Fókidě, považovaná za střed světa. Viz mapka výše.
Foibos (-ba; čes. zářící): příjmení Héliovo a Apollónovo. Foibův syn: Asklépios.
4 Pýthie (-ie): věštkyně Apollónova chrámu v Defách.
Pýthie (-ií): pýthické nebo pýthijské hry, konané každý třetí rok ke cti Apollónově v Delfách, zavedené na paměť vítězství Apollónova nad drakem Pýthónem.
5 Foibos odkazuje poselstvo Římana prostřednictvím věštky Pýthie na pomoc svého syna Asklépia.
6 Epidauros (-ru): poutní město Asklépiovo v Argolidě, věštírna, kde bůh v podobě hada léčil ve snech. Viz mapka výše.
7 Podle použitých stejných indicií (mor, hadačka, poselstvo, nalezení héróa, příchod jeho syna, zažehnání moru) je nepochybné, že Kristián (kap. 2) se ve své legendě, v níž je obsažen první zárodek přemyslovského mýtu, odkazuje (ad fama fertur) právě na tuto pověst, na tento Ovidiův příběh. Aby byla podobnost úplná, Kristián také nechává moravského Bořivoje v Čechách zjevit „v podobě jiné“ – jako pohana, kterého teprve následně dává (de facto znovu) pokřtít, nyní však od samého arcibiskupa Metoděje, a vrací mu tím „původní podobu“ (viz pozn. 13 níže). Srovnej „Mohl být Bořivoj synem Rostislava?
V tomto bodě (jako i v některých dalších detailech) Kristián historickou skutečnost poněkud „upravil“ (např. Bořivojův křest posunul o 20 let až do doby jeho dospělosti), jak to konečně přiznává i v předmluvě ke své legendě.
8 „Had, jenž se kolem berly vine“ – symbol boha lékařství – v takové podobě je dodnes zobrazován.
9 Srovnej slova biskupa Šebíře a knížete Břetislava I. nad Vojtěchovým hrobem v Hnězdně a přísahu přítomných Čechů (Kosmas II, 3 a 4).
Z faktu, že Kosmas něco vytěžil právě z tohoto Ovidiova příběhu, vyplývá, že s ním také pracoval, že asi velmi přesně pochopil onen Kristiánův odkaz – ad fama fertur (viz výše pozn. 7). Kristiána-Strachkvase za to také náležitě zpražil (Kosmas I, 30), neboť tím prozradil víc než podle Kosmy musel.
Jenže Kristián, sám člen pražské větve mojmírovského rodokmenu, psal svoji legendu v letech 992-994, tzn. 20 let po založení pražského latinského biskupství a 120 let před Kosmou, a byl tedy ve zcela jiné pozici než později Kosmas. Kristián znovu po 100 letech do latinsky psané literatury uvádí byzantské věrozvěsty Konstantina-Cyrila a Metoděje. Připomíná, že to byl Cyril, kdo vynalezl písmo pro Slovany (hlaholici) a překládal z latiny a řečtiny do jejich jazyka Písmo a ještě i jiné knihy, že proti trojjazyčníkům obhájil používání staroslověnštiny v liturgii. Píše také o moravském králi Rostislavovi (největším nepříteli bavorské církve), i když ho nejmenuje, který veškeré křesťanství do země uvedl (pozvání soluňských bratří) a spravoval (založení Metodějova arcibiskupství). Přímo uvedl, že to byl právě Rostislav, jenž Metoděje ustanovil nejvyšším biskupem, a přirovnává ho dokonce (podobně jako byzantský císař Michael III.) k vznešenému císaři (Konstantinovi). Srovnej Kristián, kap. 1. Svoji legendou měl Kristián za úkol podpořit biskupa Vojtěcha při jeho jednání s papežem a císařem o založení Vojtěchova pražského arcibiskupství. Potřeboval proto doložit, že na Moravě již arcibiskupství bylo a že nyní půjde jen o jeho obnovení a přenesení do Čech.
To vše za Kosmy již nebylo aktuální. Arcibiskupství bylo tehdy v nedohlednu a „podezřelé“ slovanské písemnictví a liturgii bylo potřeba zlikvidovat, aby případně nedošlo k rozkolu v církvi. Musíme si uvědomit, že latiník Kosmas, jehož oproti Kristiánovi s vládnoucím rodem žádné vazby nespojovaly, psal 60 let po církevním schizmatu (1054), 40 let po papežově odmítnutí Vratislavovy žádosti o povolení slovanské liturgie (1080) a 20 let po definitivním vyhnání slovanských mnichů ze Sázavy (1096). Svůj postoj k oběma věrozvěstům, apoštolům Moravanů a Slovanů, ke slovanskému písmu a liturgii, vyjádřil sice skrytě, ale zcela jednoznačně. Býčí souspřeží (na malbě ve znojemské rotundě symbolizuje těžkou práci, kterou museli oba bratři vykonat na poli šíření křesťanské víry mezi Moravany a Slovany) posílá zpět: Jděte tam, odkud jste přišli! Do staroslověnštiny přeložené Písmo psané hlaholicí (na znojemské malbě v ruce krále-oráče Rostislava) se mu změnilo v plesnivý chléb. Srovnej Kosmas (I, 6).
10 Ovidius potvrzuje, že Pýthiina rada (věštba) je platná.
11 ...„vestálky cudné“ – kněžky římské bohyně Vesty.
12 Asklépiovým kultovním střediskem v Římě byla svatyně na tiberském ostrově. Svatyni postavenou v letech 291-289 př. Kr. nahradil v 1. století př. Kr. chrám. Díky tomuto kultovnímu místu, k němuž náležel také léčivý pramen nebo studna, se stal ostrov střediskem římské úcty k bohu Eskulapovi a zároveň lázeňským a léčebným místem – a jako takové funguje dodnes. Ota III. translací relikvií apoštola Bartoloměje, jenž proslul rovněž jako léčitel, zamýšlel přehodnocení tohoto místního léčitelského kultu. Pohansko-antická tradice by tak byla aktualizována a pokračovala by v tomto křesťanském světci (Ute Dercks 2002, s. 286).
13 [Původní] „nebeskou tvář vzal na sebe opět“ – Asklépios se stal ochranným božstvem lékařů; byl zobrazován jako vousatý muž, opírající se o hůl ovinutou hadem, a v doprovodu psa. Také Bořivoj přichází na Levý Hradec (872) opět „v původní podobě“ jako křesťan (viz výše pozn. 7), zakládá zde kostel sv. Klimenta a později pak, na samotném hradě jménem Praha, kostel P. Marie (viz Kristián, kap. 2).
14 Asklépios (Aesculapius), syn Foibův (Apollónův), svým příchodem do Říma ukončil smutek a žal a Římanům přinesl spásu. Také Slované čeští „nalezením“ křesťanského oráče Rostislava (Foibos) na Moravě (869) a příchodem jeho syna Bořivoje (Asklépios) do Čech (872) byli ze všech ran morových posléze vytrženi (srovnej Kristián, kap. 2), neboť jim přinesl spásu v podobě   k ř e s ť a n s t v í . Právě křesťanství, přinesené Bořivojem do Čech z Moravy, je jediným lékem na mor, který u Kristiána symbolizuje pohanství.

Petr Šimík (2007).

Srovnání:
Rodokmen Mojmírovců“ dle současného stavu poznání.
Bořivoj – Svatoplukův místodržící v Čechách“.
Kníže Bořivoj v písemných pramenech a problematika jeho hrobu“.
Přemyslovská pověst podle Kristiána“.
Přemyslovská pověst podle Kosmy“.
Historie psaná štětcem“ aneb Malby ve znojemské rotundě jako historický pramen.
Lenní hold Břetislava I. králi Jindřichovi III. v Řezně roku 1041“ aneb Lež má krátké nohy.
Biskupské mitry Spytihněva II. a Vratislava II.“.
Soběslav I., Jindřich Zdík a znojemská rotunda“ aneb Když se dva perou...
Rytý nápis na západní stěně znojemské rotundy“ aneb Dobové falzum.
Mapky: „Územní vývoj Velké Moravy za Rostislava a Svatopluka“.
Mapky: „Rozmístění hradů ve středočeském vévodství“.
Bořivojův křest: Kristián, Fuit, Proložní ludmilská, Diffundente sole.
Bořivojův křest: Kosmas, Dalimil, Pulkava, Marignola, Neplach, Granum, Palacký.
Legendy: „O pustynnike Ivaně“.
Kroniky: „Granum k roku 894“ (po přepočtu 871) o Bořivojově křtu (?), spíše však sňatku (!).
Tabulka   2: „Kosmův obrazový scénář“ aneb Odkud vzal Kosmas námět pro svůj libušopřemyslovský mýtus?
Tabulka   3: „Pokusy historiků a badatelů o »správné« datování Bořivojova křtu podle Kristiánovy smyšlené historky“.
Tabulka 5a: „Věk a období vlády knížat v grafickém znázornění“ (do roku 960).
Tabulka 14: „Srovnání Kristiánovy a Kosmovy verze přemyslovské pověsti“.
Tabulka 16: „Zdroj Kristiánovy a Kosmovy inspirace“ aneb Bez moravské historie by nebyly ani české mýty!
Tabulka 20: „Křesťanský král-oráč a byzantská misie“ v pozdější písemné a obrazové interpretaci.
Artefakty: „Plaketa velkomoravské kněžny ze Želének“.
Artefakty: „Stříbrný terčík se sokolníkem ze Starého Města na Moravě“.
Artefakty: „Slonovinová pyxida z Čiernych Kľačan“.
Symbolika: „Býk – dobytče, nebo apoštol, kazatel evangelia?
Symbolika: „Asketa s jelenem, hadem a ptákem“.
Symbolika: „Sokol přinášející vládu-království“.
Symbolika: „Oráčská scéna na malbě ve znojemské rotundě“ aneb Přemyslův konec.
Symbolika: „Tažné zvíře“.
Symbolika: „Přilba jako atribut svatého Václava“.
Symbolika: „Stejná osoba byla zobrazována ve stejném oděvu“.
Symbolika: „Zdvojení postav na jednom obraze“.
Komentáře: „Přemyslovský cyklus ve znojemské rotundě“ aneb »Mýliti se« je přece lidské...
Aktuality: „Česká televize mystifikuje diváky“ aneb Český pohanský komiks v moravské křesťanské kapli.
Otázky: „Proč se Bořivojovi upírá založení hradu Praha?
Otázky: „Je možné, aby na řadovém zobrazení panovníků byly některé postavy dvakrát?
Otázky: „Mohl být Bořivoj synem Rostislava?
Otázky: „Mohl být Bořivoj, vysoce postavený Moravan a Svatoplukův příbuzný, nepokřtěný?
Otázky: „Není Bořivojův křest Metodějem opravdu pouze legendou?“ 1. Bořivoj, 2. Ludmila, 3. Strojmír.
Otázky: „Co chtěl říci Kristián, když Metodějovými ústy předpověděl Bořivojovi: „Staneš se pánem pánů svých!«?
Otázky: „Proč bavorská recenze legendy Crescente vynechala Bořivoje?
Úvahy: „Vznik a původ přemyslovské pověsti“.

Mytičtí Přemyslovci – literární fikce, nebo historická věda?“ (1. moravská historie, 2. Kristián, 3. Kosmas).
   • F. Palacký (1848), • R. Turek (1963), • A. Friedl (1966), • V. Karbusický (1995), • D. Třeštík (2006, 2009).

Literatura:
• Život a umučení svatého Václava a svaté Ludmily, báby jeho. In: Oldřich Králík (ed.): Nejstarší legendy přemyslovských Čech. Vyšehrad, Praha 1968, s. 58-87.
• Publius Ovidius Naso: Metamorphoses (Proměny). Přeložil, poznámkami a seznamem vlastních jmen doplnil Ivan Bureš. Svoboda, Praha 1974.
• Jaroslav Ludvíkovský (ed.): Kristiánova legenda. Vyšehrad, Praha 1978.
• Josef Sadílek: Kosmovy staré pověsti ve světle dobových pramenů (antické a biblické motivy). Petrklíč, Praha 1997.
• Legenda Kristiánova. In: Jaroslav Kolár (ed.): Středověké legendy o českých světcích. NLN, Česká knižnice, Praha 1998, s. 78-128.
• Ute Dercks: Orlí hlavice v kryptě římské baziliky San Bartolomeo all’Isola. Sborník esejů k výstavě Europas Mitte um 1000, sv. 2, s. 809-812. Theiss, Stuttgart 2000. Český překlad Střed Evropy okolo roku 1000, s. 285-286. NLN, Praha 2002.
• Kosmova kronika česká. Překl. K. Hrdina a M. Bláhová, úvod D. Třeštík, komentář P. Kopal, vysvětlivky a poznámky M. Bláhová, rejstříky J. Vilím. Paseka, Praha a Litomyšl 2005.
• Dušan Třeštík: Počátky přemyslovské státnosti mezi křesťanstvím a pohanstvím. In: Stát, státnost a rituály přemyslovského věku. Problémy, názory, otázky. Sborník příspěvků z konference konané dne 18. října 2005 v Brně. Editoři Martin Wihoda a Demeter Malaťák. Matice moravská, Brno 2006, s. 25-46.
• Petr Šimík: Pocházel kníže Bořivoj, zakladatel pražského hradu, z Moravy? Moravský historický sborník, Ročenka Moravského národního kongresu 2002-2005. MNK, Brno 2006, s. 329-407, bar. příl. I-V s. 38-42.

   MORAVIA MAGNA


aktualityzajímavostikontaktnaše cíleohlasysponzořiarchiv
mýty a pověstilegendykronikydokumentyjiné texty
lokalityarcheologiehrobyantropologiehistorieotázky
jazykpísmopísemnictví vírasymbolika artefaktyvlivy
mapkyplánkytabulkyrodokmenyosobnosti
úvahykomentářeodkazyčasová osarejstříkobsah