[Pokračování ...].
   Třetí noci se zjevil biskupu Šebířovi, když po jitřních hodinách odpočíval, ve vidění svatý biskup Vojtěch a pravil: „Pověz knížeti a jeho kmetům toto: Otec nebeský dá, oč žádáte, neoddáte-li se opět hříchům, jichž jste se odřekli ve vodě křtu“. Ráno to oznámil biskup knížeti a jeho kmetům a ti hned plni radosti vešli do chrámu Panny Marie, padli před hrobem svatého Vojtěcha k zemi a dlouho se společně modlili. Pak kníže povstal a stoje na kazatelně přerušil ticho těmito slovy: „Chcete napraviti své nepravosti a zmoudřeti po zlých skutcích?“ A oni se slzami v očích volali: „Jsme ochotni napraviti všecko, v čem naši otcové nebo my sami jsme zhřešili proti světci Božímu, a od zlého skutku zcela ustati“.¹
   Tu kníže, pozdvihnuv ruku nad svatým hrobem, takto počal mluviti ke shromáždění lidu: „Bratři, pozdvihněte společně své pravice k Hospodinu a mějte pozor na mé řeči; chci, abyste je přísahou na svou víru potvrdili. Tedy toto ať jest hlavní mé a první přikázání, aby vaše manželství, jež jste doposud měli jako s lehkými ženami a nepořádná po způsobu hloupých hovad, od této chvíle byla podle církevních ustanovení zákonná, soukromá a nerozlučná, a to tak, aby muž žil maje dosti na jedné ženě a žena majíc dosti na jednom muži. Jestliže by však manželka svým mužem nebo muž manželkou opovrhl a svár mezi nimi vzplanul až do roztržky, přeji si, aby ten rušitel manželství, který by se nechtěl vrátiti k předešlému svazku právně uzavřenému, nebyl uváděn podle řádu naší země do otroctví, nýbrž spíše, jak neoblomně káže naše nezměnitelné rozhodnutí, budiž odveden, ať je to jakákoliv osoba, do Uher a nesmí se žádnými penězi vykoupiti nebo do naší země vrátiti, aby se hlízami jedné ovečky nenakazil celý ovčinec Kristův“.² Biskup Šebíř pravil: „Kdo by jinak učinil, budiž klet! Týmž trestem mají býti stiženy panny, vdovy, cizoložnice, o nichž je známo, že pozbyly dobrého jména, porušily stud a obtěžkaly smilstvím. Neboť když se mohou podle své vůle vdáti, proč se dopouštějí cizoložství a svůj plod vyhánějí, což je zločin ze zločinů nejhorší?“
   Potom kníže doložil: „Když by však žena prohlásila, že jí muž nesplácí stejnou láskou, nýbrž že jí nemilosrdně bije a trýzní, bude rozhodnuto mezi nimi Božím soudem, a kdo bude nalezen vinným, ať trpí trestem vinného. Rovněž i stran těch, kdo jsou nařčeni z vraždy: arcikněz ať oznámí jejich jména správci svého hradu a správce ať je povolá na soud, a budou-li se vzpírati, uvrhne je do vězení, až buď učiní pokání, anebo, budou-li zapírati, buďtež zkoušeni žhavým železem nebo očistnou vodou, zdali je na nich vina. Avšak vrahy bratrů, otců nebo kněží a osoby z podobných hrdelních zločinů obviněné ať arcikněz označí hradskému správci nebo knížeti, a ten je spoutané na rukou a v pase ze země vyhostí, aby, tuláky a uprchlíky jsouce, bloudili jako Kain kolem po světě“. Biskup Šebíř pravil: „Toto ustanovení knížete jako spravedlivé budiž klatbou stvrzeno! Neboť k tomu vám knížatům meč visí po boku, abyste své ruce častěji umývali v krvi hříšníkově“.
   Opět dí kníže: „Ten, kdo by krčmu, jež jest kořenem všeho zlého, odkud pocházejí krádeže, vraždy, smilství a ostatní nepravosti, zřídil, i ten, kdo by zřízenou koupil ––“, biskup Šebíř dodal: „budiž klet!“ A kníže: „Který krčmář by byl postižen jako rušitel tohoto ustanovení, buď uprostřed tržiště ke kůlu přivázán, mrskán tak, až biřic umdlí, a na hlavě oholen; jmění mu však nebudiž zabaveno, nýbrž toliko pití na zem vylito, aby se nikdo prokletým douškem neposkvrnil. Pijáci však, budou-li přistiženi, nevyjdou z vězení dříve, dokud každý do důchodu knížecího nesloží tři sta peněz“. Biskup Šebíř pravil: „Co kníže rozhodl, to naše moc potvrzuje“.³
   K tomu kníže dodal: „Zakazujeme, aby se vůbec nekonaly v neděli trhy, které v našich krajích lidé proto tak hojně navštěvují, aby v ostatní dni měli kdy na své práce. Bude-li však kdo v neděli anebo ve dni, které jest veřejně nařízeno slaviti, u kostela nalezen při nějakém robotném díle, arcikněz ať mu vezme dílo samé i potah, který se při díle nalezne, a on ať zaplatí tři sta peněz do důchodu knížecího.
   Rovněž i ti smělci, kteří pochovávají své mrtvé v polích nebo lesích, ať zaplatí arcijáhnu vola a tři sta peněz do důchodu knížecího; mrtvého ať však pochovají znova na hřbitově věřících. To jsou věci, jichž nevidí Bůh, pro ty se svatý Vojtěch rozmrzel a opustiv nás, své ovečky, raději šel učit cizí národy. Že to již více činiti nebudeme, stvrzujeme přísahou i na naši i na vaši víru“.
   Tak pravil kníže. A biskup, vzývav jméno svaté Trojice a vzav kladivo, –– zatím co ostatní kněží zpívali sedmero žalmů a jiné k tomuto svatému dílu vhodné modlitby –– počal zvolna bořiti vršek hrobu a odboural jej až dolů k svatému pokladu. A když otevřeli rakev, všichni, kdo byli v kostele, byli ovanuti tak pronikavou přelíbeznou vůní, že tři dni, jako by se byli najedli nejsytějších pokrmů, nemyslili na občerstvení jídlem; ba i velmi mnoho nemocných se uzdravilo v ten den. Kníže, biskup a několik málo kmetů podívavše se viděli Božího světce, jak se jeho tvář a podoba skvěje a jak je jeho tělo naprosto neporušeno, jako by byl toho dne sloužil slavnou mši svatou; i zpívali kněží Te Deum laudamus a laikové Kyrieleison a jejich hlasy se rozléhaly až k nebesům. Potom se kníže, jehož tvář tonula radostí v slzách, takto modlí: „Kristův mučedníku, svatý Vojtěše, jenž si měl s námi vždy a všude slitování, vzhlédni na nás nyní s obvyklou laskavostí, buď milostiv nám hříšníkům a dopřej milostivě, abys od nás, ač nehodných, směl býti donesen k svému sídlu pražského kostela“. Divná to věc a přímo úžasná: kdežto před třemi dny se nemohli dotknouti náhrobku, tehdy hned vyzdvihli kníže a biskup bez překážky jeho tělo z hrobu a pokryvše je hedvábím postavili nahoře na oltáři, aby lid mohl věnovati dary, jež zaslíbil Bohu a jeho světci. A toho dne bylo složeno dvě stě hřiven na oltářním stole.
        Všemohoucí ó Bože, jenž vesmírem po věky točíš,
        kterýž kraluješ věčně a řídíš jediný všecko,
        nebylo na světě nic, můj Kriste, a nebude, není
bez tvé vůle.
        Který pak smrtelný člověk by tomu kdy uvěřit mohl,
že by ten, jenž byl již v království nebeském korunován, nechal své tělo zpět donésti k národům vzpurným, z jejichž společnosti prchl, zatrativ jejich špatnosti, když ještě žil? Ale když uvážíme ještě větší Boží a starodávné zázraky, kterak národ izraelský suchou nohou přešel moře, jak ze suché skály tekly vody, nebo jak se stvořitel světa zjevil v světě, narozen z Marie panny, máme se ne diviti, nýbrž raději pokořiti Bohu, jenž učinil a může činiti, co chce, a jeho milosti všecko přičítati. Z jeho milosti a vnuknutí vstoupilo v srdce knížete, aby rovněž přenesl tělo arcibiskupa toho sídla, Gaudentia, jenž v témž kostele odpočíval.
   Jak jsme se výše zmínili, byl on nejen co do tělesného, nýbrž i duchovního svazku bratrem svatého Vojtěcha a průvodcem nerozdílným při veškeré práci a starosti, a i když ne tělem, aspoň duchem, soustrast s ním cítě, zakusil mučednictví. Neboť nebylo možná, aby nebyl projel meč jeho duší, když viděl, kterak jest jeho bratr oštěpy pohanů na kusy sekán, a sám toužil po tom, aby byl stejně usmrcen.⁴ Také uznal kníže a biskup za vhodné přiložiti k svatému tělu ostatky pěti bratří, o jejichž životě a utrpení jsme výše dosti obšírně mluvili, kteří v témž hradě, ale v jiném kostele odpočívali, a rovněž dáti je se svrchovanou pečlivostí přenésti.⁵ Co dále?

Kosmas: Kronika Čechů, kn. II, kap. 4.

  [Pokračování ...].

Petr Šimík (2007).

Srovnání:
Rodokmeny: „Břetislav, jeho synové a vnuci“ aneb Navázal Břetislav „vědomě“ na slavnou velkomoravskou tradici?
Historie: „Historie psaná štětcem“ aneb Malby ve znojemské rotundě jako historický pramen.
Historie: „Rytý nápis na západní stěně znojemské rotundy“ aneb Dobové falzum.
Kroniky: „Kniha o utrpení mučedníka Vojtěcha“ Galla Anonyma.
Kroniky: „Dětmar k roku 1002“ – Vladivoj převzal Čechy v léno.
Kroniky: „Dětmar k roku 1003“ – polský Boleslav odmítl převzít od krále Čechy v léno.
Kroniky: „Dětmar k roku 1004“ – král Jindřich obdařil Jaromíra všemi poctami, kterých se dostalo jeho otci.
Kroniky: „Dětmar k roku 1012“ – Oldřich přijal vládu od krále jako dar.
Kroniky: „Kosmas k roku 1099“ – Bořivoj (II.) obdržel korouhev z ruky císařovy.
Kroniky: „Kosmas k roku 1101“ – císař dal Oldřichovi Brněnskému odznaky knížectví a korouhev.
Kroniky: „Kosmas k roku 1109“ – král Jindřich potvrdil Otu za knížete.
Kroniky: „Kosmas k roku 1110“ – král vrátil Vladislavovi I. vládu.
Kroniky: „Mnich sázavský k roku 1126“ o bitvě u Chlumce (převzetí praporce).
Kroniky: „Kanovník vyšehradský k roku 1126“ o bitvě u Chlumce (přilba svatého Václava).
Kroniky: „Kanovník vyšehradský k roku 1138“ o sněmu v Bamberku (převzetí praporce).
Kroniky: „Druhý pokračovatel Kosmův k roku 1260“ o bitvě u Kressenbrunnu (přilba svatého Václava).
Tabulka 16. „Zdroj Kristiánovy a Kosmovy inspirace“ aneb Bez moravské historie by nebyly ani české mýty!
Tabulka 18: „Věk a období vlády Břetislava a jeho potomků v grafickém znázornění“ (do roku 1140).
Tabulka 20: „Křesťanský král-oráč a byzantská misie“ v pozdější písemné a obrazové interpretaci.
Symbolika: „Oráčská scéna na malbě ve znojemské rotundě“ aneb Přemyslův konec.
Symbolika: „Přilba jako atribut svatého Václava“.
Aktuality: „Česká televize mystifikuje diváky“ aneb Český pohanský komiks v moravské křesťanské kapli.
Úvahy: „Vznik a původ přemyslovské pověsti“.