MM - pověsti - Názory etnografů

MORAVIA MAGNA

MYTIČTÍ PŘEMYSLOVCI –
LITERÁRNÍ FIKCE, NEBO HISTORICKÁ VĚDA?

VLADIMÍR KARBUSICKÝ A JEHO „BÁJE, MÝTY, DĚJINY“ (1995)

O poslání této knihy
Předmluva k neuskutečněnému vydání z roku 1966

(7) Objevy nedávných let o kultuře Velké Moravy vzrušují svou převratností, skoro až fantastičností, srovnáme-li je s tím, co jsme o tomto raném státním útvaru věděli dříve ze sporých historických pramenů. Mnoho nám odkryla naše archeologie, byť někdy s uspíšenými výklady, také v kultuře Čech 9. a 10. století.¹ Oblast hmotné kultury však není následována novými výzkumy v oblasti kultury duchovní. Toto zaostávání dokonce někdy brzdí – jak uvidíme na případu vykopávek v lucké Vlastislavi – vědecké vyhodnocení archeologických materiálů. Jako prvořadý úkol se proto vedle nových bádání o našich legendách vynořuje potřeba analyzovat ve světle moderních poznatků a metod také starý problém pověstí, najmě pověsti o Přemyslu a Libuši a pověsti o pýše a smrti luckého knížete Vlastislava. To je posláním této knihy.²

Obr. 1. Libušino poselstvo u Přemysla Oráče.
Ilustrace Jana Gotha k Palackého Dějinám národu českého
v Čechách a v Moravě (1936).

Jiráskův termín „staré pověsti české“ se vžil jako označení historicko-epických látek, jejichž nejstarší podobu známe z kroniky Kosmy Pražského z počátku 12. století,³ zčásti z legendy takřečeného Kristiána z konce 10. století.⁴ Spolu s názvem se Jiráskův výběr literárního zpracování historických motivů vžil jako jejich „lidová“ podoba nejen v nejširších vrstvách národa, ale v mnohém ovlivnil i vědecký přístup k pověstem. Nejlépe je to vidět v názorech na jejich lidovost a žánrovou podstatu.
Se samozřejmostí se totiž počítá nejen s jejich lidovým vznikem v pravěku, ale i s věkovitým lidovým podáním nezávisle na kronikách, ačkoliv o tom nemáme naprosto žádné doklady. Za „lidovou“ pověst se někdy pokládá i vyprávění o Oldřichu a Boženě nebo o Břetislavu a Jitce, ačkoliv obě látky lze věrněji označit za oblíbené příběhy z historie, a nikoliv za pověsti ve folklorním smyslu. Se stejnou samozřejmostí se počítá s tím, že žánrová podstata pověsti byla stále stejná, třebaže víme, že například francouzské historické pověsti prošly vývojem od zpěvní epiky k literárnímu eposu a přes rytířský román až ke knížkám lidového čtení a teprve na základě tohoto pramene se dostaly do zlidovělé podoby. Historicky se měnily formy epiky i u Slovanů; u Bělorusů přešla například zpěvní epika v 16.-17. století do prozaické formy pověstí. Neméně (8) složitý je žánrový vývoj epiky, kterou v germánské oblasti pokrývá mnohoznačný termín „Sage“.⁵

Obr. 2. Nalezení Přemysla podle kroniky Přibíka Pulkavy z Radenína.
Libušin kůň (uprostřed) je bez jezdce.

Představa folklorního původu a života všech historických pověstí způsobuje, že se bez jakýchkoliv zábran přesouvá Dalimilův nebo Hájkův tvar pověsti kamsi do 9. století a předpokládá se, že Kosmas zapsal pověst z úst lidu zkráceně a zkomoleně.⁶ Je až ku podivu, s jakou lehkostí pracují s touto představou někteří lingvisté, kterým je Dalimilův zčeštěný tvar jmen (například „Kaše“) nad původní Kosmův tvar („Kazi“); „ví“ se tedy zcela přesně, jakým způsobem Kosmas jméno pokazil. Za lidovou pověst se pokládá i příchod Čechů k hoře Řípu, ačkoliv sám Kosmas výslovně píše, že je to jeho vlastní domněnka.⁷ V jedné z lingvistických prací se vážně postuluje existence pojmu „praotce Čecha“ už v 10. století, třebaže víme, že podobné postavy vznikaly v počátcích národních literatur, v našem případě v dílně Kosmově.

Obr. 3. Povolání Přemysla od pluhu podle kroniky Václava Hájka z Libočan.
Volci mizejí vzduchem do skály.

Víra v lidovost všech nejstarších pověstí zároveň automaticky znamená jejich oceňování jako autentického historického svědectví. Jako samozřejmá teorie vzniku pověsti figuruje schéma „událost – vzpomínka na ni – opředení fantastickým rouchem“, což zdaleka není typický postup při vzniku pověsti. Naopak velká část historických podání už vzniká jako pověst či zpěvní epika podle požadavků žánru. Je to zpravidla individuální zformování za použití řady putovních motivů a typizačních fabulačních schémat. Fantastické, „legendární“ prvky se zpravidla víží už za události samé k jejímu pojímání současníky. Platí to zejména ve středověku, kdy se mnoho fantastických motivů pokládalo za realitu. Byla to přece doba vidin a výkladů znamení na nebi.
Dějově rozvité látky jsou výsledkem individuálního tvůrčího plánu. Jejich zlidovění bývá povlovné a je podporováno vydatným působením literatury. U historických pověstí lze málokdy mluvit o zlidovění v pravém slova smyslu; jde o prostou oblibu určitých námětů z oblasti historicko-novelistické literatury. (Zlidovění ve folkloristickém smyslu znamená, že lid převzal látku tvůrčím způsobem a ústně ji traduje už zcela osvojenou, analogicky jako jiné folklorní artefakty.) A tato obliba pověstí, získaná v novější době z knížek lidového čtení, kalendářů, časopisů, literatury a umění nebo i ze školní četby, nemůže být vydávána za doklad folklorního života pověsti od pravěku až po dnešek, jak to učinil Zdeněk Nejedlý.⁸

Obr. 4. Poslové pozdravují obědvajícího Přemysla podle dřevorytu
z Kroniky české Aenea Silvia, vydané v Praze roku 1510.
Libušin kůň (vlevo v popředí) je bez jezdce.

Tím není řečeno, že s pověstmi nelze pracovat jako s historickými prameny (jak dnes chtějí na jejich využití rezignovat někteří historikové v módní vlně jakéhosi zdánlivě pozitivistického přístupu); vždyť jsou to přímo jedinečné doklady kultury raného středověku. Jako pramen musí však být náležitě analyzovány. Jsou dva předpoklady metodického využití pro historii: Za prvé se s nimi nesmí pracovat jako s doklady pro (9) dobu, o které se nám snaží vyprávět své představy, nýbrž jako s doklady pro dobu jejich skutečného vzniku a působení, jež můžeme určit zejména historicko-srovnávací metodou. Za druhé musíme náležitě uvážit jejich slovesnou specifičnost. Pracovat s pověsťovými údaji jako se „zprávami kronikáře“, aniž bychom napřed určili původ a epicko-stylizační funkce jednotlivých „historických“ motivů, znamená naprosté neporozumění estetickým zákonitostem žánru. Jsou to vesměs hrubé noetické (poznávací) chyby, s nimiž se pohříchu setkáváme ve vědecké literatuře, hlavně archeologické.⁹

Obr. 5. Libušini poslové vyzývají se zdvořilými úklonami obědvajícího Přemysla k vládě.
Na vyobrazení z roku 1707 říká volkům: „Jděte, odkud jste přišli“ (H. L. Gude, Staat von Böhmen).
Libušin kůň je bez jezdce a poslové opravdu kráčejí v jeho stopách pěšky (přesně podle Kosmova textu).

Zajímavé je, jak tuhý život mají ve vědecké literatuře představy, které si vytvořil romantismus, prolínaje Kosmovy autentické texty s Rukopisem královédvorským a zelenohorským. I ve zcela vážné archeologické studii najednou čteme o „Tyrově oběti před bitvou“, ačkoli je to motiv falza – Rukopisu královédvorského. Posláním naší knihy je proto revize všech zastaralých názorů na pověsti, které straší v současných vědeckých pracích. Jde o nedogmatický přístup k ideologicky „ožehavému“ materiálu. Ještě celkem nedávno by totiž nebylo tak snadné použít zavrženou komparatistickou metodu, vydávanou za projev „buržoazního kosmopolitismu“, a ukázat, že „národu tak drahé motivy“ jsou třeba původu germánského a že celé „staré pověsti české“ jsou vlastně nelidového původu. Údajná „lidovost“ pověsti je dokladem, jak se po celé generace pracovalo naprosto anachronicky s novodobými folkloristickými zkušenostmi. Tyto falešné projekce do 9. až 12. století byly tak samozřejmé, že se o nich vůbec nepochybovalo. Vlekly se v dosavadních rozborech celá desítiletí jako chybné tvrzení, axiom, na jehož základě dospívá rovnice i při zachování logických pravidel k soustavně špatným výsledkům.¹⁰

Obr. 6. Pomník s pluhem na údajném Přemyslově poli ve Stadicích (1841).

Tlak tradice je tak silný, že naše kvalitativně nové výsledky, týkající se zejména údajné „lidovosti“ a žánrové podstaty, působí značně neobvykle. Jsou však neobvyklé jen pro toho, kdo nesleduje čilý ruch v zahraniční literatuře v oblasti epických látek středověku a jejich komparatistickém studiu. Kosmovy epické látky, „pověsti“, si opravdu zaslouží zevrubný rozbor. Bohužel se jim doposud nedostalo té péče, jakou projevil starošpanělské epice vyhodnocením kronik Ramón Menéndez Pidal, ruské Adolf Stender-Petersen či B. A. Rybakov, francouzské Joseph Bédier, germánské Theodor Frings a celá plejáda badatelů v systematicky vedených monografiích. Kdo se vysmívá už pouhé myšlence na epickou podstatu našich „pověstí“, prokazuje jen malost svého rozhledu.¹¹

Předmluva k neuskutečněnému vydání z roku 1966.
Vladimír Karbusický: Báje, mýty, dějiny (1995, s. 7-9).

Poznámky:

1 –	Citelnou ránu všem českým mýtomanům zasadilo zjištění archeologů, že Libušín i Tetín jsou mladší než Praha. To musel nakonec konstatovat i D. Třeštík (2003, s. 164) a vyvodit z toho logický závěr: „Musíme připustit, že o založení Prahy se v původní pověsti nemluvilo“.
2 –	Vladimír Karbusický: Báje, mýty, dějiny. Nejstarší české pověsti v kontextu evropské kultury. MF, Praha 1995.
3 –	Orientaci v obsahu jednotlivých kapitol Kroniky Čechů, v níž Kosmas nastínil svoji představu o vzniku knížecí vlády v Čechách, usnadní přehledná tabulka 1: „Srovnání motivů nejstarších podání pověsti o Přemyslovi“ od Kristiána po Františka Palackého.
4 –	Kristiánova legenda „Život a umučení svatého Václava a sv. Ludmily, báby jeho“ (993) pochází z pera učeného a vzdělaného mnicha, bratra tehdy vládnoucího knížete Boleslava II. (972-999) a Bořivojova (875-888) pravnuka.
5 –	Na základě starší hrdinské písně došlo koncem 11. století ke zpracování Písně o Rolandovi. I když je dnes známé znění Písně o Rolandovi eposem literárním, předchozí zpěvní existence látky dává kulturněhistorické oprávnění k tomu, abychom ji srovnali s „Luckou válkou“, jak se tradičně nazývá pověst o pýše a pádu knížete Vlastislava, která nese všechny znaky germánské zpěvní epiky (V. Karbusický 1995, s. 106n).
6 –	V. Karbusický (1966) tu předpověděl a přesně vystihl, co o téměř 40 let později skutečně napíše historik D. Třeštík (2003, s. 68) o Kosmovi a Dalimilovi: „Kosmas při zpracování staré pověsti o příchodu Čechů její nejpodstatnější část, jednající o původní vlasti a stěhování, prostě vynechal. Tato část je zachována teprve u Dalimila a v Chronicon imperatorum“ – a vztáhne pak i na Kristiána a Kosmu. Srovnej D. Třeštík (2003, s. 103): „Je jasné, že Kristián svou předlohu zkracoval a vynechával v ní. ... Jasné je však také, že děj, který zkracoval, nebyl totožný s tím, který vypravuje Kosmas“; (s. 110): „O Kosmově předloze v í m e především to, že se její dějový sled v zásadě shodoval s Kristiánovým. Má ovšem více dějových prvků než Kristián a na druhé straně v í m e , že Kristián svou předlohu zkracoval. Vše, co tedy má Kosmas navíc, mohlo být již součástí jejich společné předlohy a u Kristiána to padlo za oběť krácení“; (s. 162): „Kosmas měl ovšem k dispozici i ú s t n ě tradovanou verzi přemyslovské pověsti, která byla mnohem podrobnější než Kristiánova“ – k tomu srovnej, co o možnostech a hranicích „ústního tradování“ uvedl Z. Kalandra 1947 a V. Karbusický 1995. Takové počínání pranýřoval již F. Palacký (1848). Ovšem nic takového, co tvrdí D. Třeštík, o nějaké hypotetické předloze n e v í m e . To se jen D. Třeštík snaží takovou iluzi u čtenáře vzbudit. Ve skutečnosti jsou obě verze (jak Kristiánova, tak Kosmova) ryze autorská díla. Z rozboru Kristiánova podání přemyslovské pověsti (kap. 2) je zřejmé, že to byl teprve on, kdo ji vytvořil. Vznikla včetně Bořivojova křtu Metodějem na společenskou objednávku (993) – viz tab. 3: „Pokusy historiků a badatelů o »správné« datování Bořivojova křtu podle Kristiánovy smyšlené historky“. Čili žádný literární veleduch ve středních Čechách, který by se náhle vynořil z temnoty pohanských věků se svou dokonalou pověstí a stejně tak náhle by se v ní zase beze stopy rozplynul, před Kristiánem neexistoval. Shrňme si nyní Třeštíkovy vědecké postřehy o předloze ke Kristiánově a Kosmově verzi přemyslovské pověsti: 1. Děj nebyl totožný (s. 103). 2. Dějový sled byl v zásadě shodný (s. 110). 3. Šlo o společnou předlohu (s. 110). 4. Kosmova ústně tradovaná předloha byla mnohem podrobnější než Kristiánova (s. 162), tj. nebyla společná. Co k tomu více?
7 –	Viz Kosmas (I, 2). Pozdější kronikáři pak nechávají praotce Čecha na horu Říp dokonce i vystoupit. Což historik D. Třeštík (2003, s. 68-69) již nedokázal rozlišit.
8 –	Vedle spisovatele Aloise Jiráska a akademika Zdeňka Nejedlého ani historik D. Třeštík si „ústně tradovanou verzi přemyslovské pověsti z 8.-9. století“ nedá nikým vzít. Srovnej pozn. 6 a zejména pozn. 10. A tak mu ji nechme, ať se baví. Kdo si hraje, nezlobí.
9 –	Viz Váňovo datování vykopaného materiálu na hradišti Vlastislav do doby bájného knížete Neklana, do níž Kosmas umístil „Luckou válku“. Ta u Kristiána odpovídá Strojmírovu „pohanskému“ povstání a historicky ji můžeme zařadit mezi Bořivojův příchod na Levý Hradec (871/872) a jeho usednutí na pražský stolec (875).
10 –	Jako typický příklad může nejlépe posloužit poslední vědecká práce historika D. Třeštíka: Mýty kmene Čechů (7.-10. století). Tři studie ke „starým pověstem českým“. NLN, Praha 2003. V ní takových „soustavně špatných výsledků“ najdeme hned několik (viz výše pozn. 6), i když některé „jasné chvilky“ autorovi nelze upřít (s. 164): „...původní pověst se neodehrávala na jevišti středních Čech“ – viz tab. 16: „Zdroj Kristiánovy a Kosmovy inspirace“ aneb Bez moravské historie by nebyly ani české mýty. S tím ostře kontrastuje autorovo závěrečné shrnutí (s. 165): „Za bezpečné můžeme pouze považovat, že v 10.-12. století existovala pověst, kterou v letech 992-994 c i t o v a l Kristián a někdy brzy po roku 1120 přepracoval Kosmas. V žádném případě nemohlo jít o učený výmysl jednoho či druhého z obou autorů. Velmi pravděpodobné je, že pověst nevznikla v 10. století, i když v té podobě, kterou znali (spíše vytvořili – pozn. PŠ) Kristián a Kosmas, byla tendenční oslavou a »zdůvodněním« ovládnutí Čech Přemyslovci a Prahou. Jaká byla ale skutečná podoba takové předpokládané starší pověsti, existující někdy v 8.-9. století, ovšem nevíme“. Přesně naopak. To víme zcela bezpečně a velmi přesně. V 8.-9. století žádná »přemyslovská« pověst neexistovala, proto nemohla mít ani „skutečnou“ podobu. Její vznik souvisí až se vznikem křesťanské knížecí vlády v Čechách (875) a se zánikem Velké Moravy v průběhu 10. století, jak je patrné z rozboru Kristiánovy verze pověsti – viz článek: „Proč se založení hradu Praha upírá Bořivojovi?“. Ve skutečnosti se tedy jednalo o ovládnutí Čech Mojmírovci a Prahou, kterou založil Bořivoj, kníže moravský (P. Šimík 2006, s. 337-344), neboť žádní mytičtí »Přemyslovci« nikdy neexistovali (A. Friedl 1953, s. 11; 1966, s. 55), což byl nakonec nucen připustit i D. Třeštík (1997, s. 95). Viz „Rodokmen Mojmírovců“ a „Rodokmen mytických knížat“. K tomu podrobněji viz úvaha „Vznik a původ přemyslovské pověsti“.
11 –	Rozborem epických látek pověstí se podrobně zabývá V. Karbusický ve své publikaci uvedené v pozn. 2. Pro svoji přemyslovskou pověst Kosmas použil vedle Kristiánovy předlohy i obrazový scénář, který našel na malbách ve znojemské rotundě. Srovnej „Vznik a původ přemyslovské pověsti“, „Oráčská scéna na malbě ve znojemské rotundě“ aneb Přemyslův konec a „Křesťanský král-oráč a byzantská misie“ v pozdější písemné a obrazové interpretaci.

Petr Šimík (2005).

Citace:
   (248) Výsledky kritické historické vědy, která vznikla v 19. století, jsou obdivuhodné. Jiná otázka však je, zda naše pokolení má správný historický smysl již proto, že máme historickou vědu.
   Historický smysl znamená v nejlepším významu toho slova kritickou objektivitu vůči vzdáleným i blízkým událostem. Ale tuto schopnost abstrahovat při hodnocení fakt od domněnek a zájmů nemají přece ani naši historikové. Dokud se zabývají dobou, která je tak vzdálená, že nijak nezasahuje do přítomnosti, zůstávají objektivními, pokud to ovšem připouštějí názory školy, k níž patří. Jestliže však má minulost nějakou souvislost s dneškem, uplatňuje se v jejich hodnocení obvykle jejich vlastní nacionální, konfesionální, sociální a hospodářské stanovisko.
   Je příznačné, že v posledních desetiletích vzrostla sice učenost historiků, ale ne jejich objektivita. Dřívějším badatelům tanul tento ideál na mysli ve větší ryzosti než dnešním. Došli jsme již tak daleko, že už vůbec neklademe vážně požadavek, aby při vědeckém zacházení s minulostí umlkly předsudky dané národností nebo vyznáním. Že se i největší učenost může pojit s největší předpojatostí, to je pro nás běžný zjev. Vysloveně tendenční díla zaujímají v naší historické literatuře přední místo.
   Na naše historiky působila věda výchovně tak málo, že patřili často k těm nejvášnivějším zastáncům různých pověr vlastního národa, místo aby — jak by jim mělo přikazovat jejich povolání — vyzývali k uvážlivému hodnocení fakt. Místo aby se stali vychovateli, zůstali pouhými učenci. Neujali se úkolu, jímž by byli kultuře vskutku posloužili. (...).
   (249) Pod vlivem naší učené historiografie vznikají v y m y š l e n é d ě j i n y pro lidovou potřebu, z nichž se vydatně živí národnostní a konfesionální fantazie. Naše dějepisné čítanky jsou líhněmi historických lží.
   Toto zneužívání dějin se nám stalo nezbytností. Ideje a názory, kterým podléháme, nelze rozumově zdůvodnit. Nezbývá nám tedy nic jiného než jim dát „historický“ fundament.
   Je příznačné, že o to, co je v minulosti hodnotného, nemáme vlastně valný zájem. Velké minulé duchovní výboje jen bez porozumění registrujeme, ale nijak se nás nedotýkají. Tím méně se jich chceme ujmout jako dědictví. Jen to, co vyhovuje našim dnešním plánům, vášním, citům a estetickým náladám, má pro nás cenu. S nimi se vkládáme a   v e l h á v á m e do minulosti a potom tvrdíme, že jsme v ní pevně zakořeněni.

Albert Schweitzer: Filozofie kultury,
1989, s. 248-249.

Srovnání:
Nalezení Přemysla: Kristián, Kosmas, Dalimil, Pulkava, Marignola, Palacký, Jirásek.
Přemyslovi následníci: Kristián, Kosmas, Dalimil, Pulkava, Marignola, Palacký.
Bořivojův křest v legendách: Kristián, Fuit, Proložní ludmilská, Diffundente sole.
Bořivojův křest v kronikách: Kosmas, Dalimil, Pulkava, Marignola, Neplach, „Granum“, Palacký.
Mapky: „Územní vývoj Velké Moravy za Rostislava a Svatopluka“.
Mapky: „Rozmístění hradů ve středočeském vévodství“.
„Rodokmen Mojmírovců“ dle současného stavu poznání.
„Rodokmen mytických knížat“ aneb Kde Kosmas našel jejich jména?
„Rodokmen »Přemyslovců«“ čili pražské větve mojmírovského rodokmenu.
„Historie psaná štětcem“ aneb Malby ve znojemské rotundě jako historický pramen.
„Lenní hold Břetislava I. králi Jindřichovi III. v Řezně roku 1041“ aneb Lež má krátké nohy.
„Biskupské mitry Spytihněva II. a Vratislava II.“.
„Soběslav I., Jindřich Zdík a znojemská rotunda“ aneb Když se dva perou...
„Rytý nápis na západní stěně znojemské rotundy“ aneb Dobové falzum.
„Bořivoj – Svatoplukův místodržící v Čechách“.
„Kníže Bořivoj v písemných pramenech a problematika jeho hrobu“.
„Přemyslovská pověst podle Kristiána“.
„Přemyslovská pověst podle Kosmy“.
Dokumenty: „Soběslavova listina z roku 1130“ aneb Soběslav I. po „své »přemyslovské« rodině“ ani nevzdechl.
Tabulka   2: „Kosmův obrazový scénář“ aneb Odkud vzal Kosmas námět pro svůj libušopřemyslovský mýtus?
Tabulka   3: „Pokusy historiků a badatelů o »správné« datování Bořivojova křtu podle Kristiánovy smyšlené historky“.
Tabulka 5a: „Věk a období vlády knížat v grafickém znázornění“ (do roku 960).
Tabulka 14: „Pořadí událostí v Kristiánově a Kosmově verzi přemyslovské pověsti“.
Tabulka 16: „Zdroj Kristiánovy a Kosmovy inspirace“ aneb Bez moravské historie by nebyly ani české mýty!
Tabulka 18: „Věk a období vlády Břetislava a jeho potomků v grafickém znázornění“ (do roku 1140).
Tabulka 20: „Křesťanský král-oráč a byzantská misie“ v pozdější písemné a obrazové interpretaci.
Artefakty: „Plaketa velkomoravské kněžny ze Želének“.
Artefakty: „Stříbrný terčík se sokolníkem ze Starého Města na Moravě“.
Artefakty: „Slonovinová pyxida z Čiernych Kľačan“.
Symbolika: „Mor – nákaza (epidemie), anebo symbol pohanství?“.
Symbolika: „Býk – dobytče, nebo apoštol, kazatel evangelia?“
Symbolika: „Asketa s jelenem, hadem a ptákem“.
Symbolika: „Sokol přinášející vládu-království“.
Symbolika: „Oráčská scéna na malbě ve znojemské rotundě“ aneb Přemyslův konec.
Symbolika: „Tažné zvíře“.
Symbolika: „Přilba jako atribut svatého Václava“.
Symbolika: „Stejná osoba byla znázorňována ve stejném oděvu“.
Symbolika: „Zdvojení postav na jednom obraze“.
Komentáře: „Největší archeologický podvod století“ aneb Pražská archeologická mafie zasahuje.
Komentáře: „Přemyslovský cyklus ve znojemské rotundě“ aneb »Mýliti se« je přece lidské...
Aktuality: „Česká televize mystifikuje diváky“ aneb Český pohanský komiks v moravské křesťanské kapli.
Aktuality: „Nově otevřený Památník Velké Moravy ve Starém Městě“ aneb Budeme následovat »lživé učitele«?
Otázky: „Proč se Bořivojovi upírá založení hradu Praha?“
Otázky: „Je možné, aby na řadovém zobrazení panovníků byly některé postavy dvakrát?“
Otázky: „Mohl být Bořivoj synem Rostislava?“
Otázky: „Mohl být Bořivoj, zřejmě vysoce postavený Moravan a Svatoplukův příbuzný, nepokřtěný?“
Otázky: „Není Bořivojův křest Metodějem opravdu pouze legendou?“ 1. Bořivoj, 2. Ludmila, 3. Strojmír.
Otázky: „Co chtěl říci Kristián, když Metodějovými ústy předpověděl Bořivojovi: »Staneš se pánem pánů svých!«?“
Otázky: „Proč bavorská recenze legendy Crescente vynechala Bořivoje?“
Otázky: „Mohl Spytihněv usednout na stolec otcovský jako pohan?“
Otázky: „Jak staří umírali staří »Přemyslovci«?“
Otázky: „Jak starý je hrob K1 ve Svatovítské rotundě ? Je starší, nebo mladší než sama rotunda?“
Otázky: „O čem svědčí kousky malty nalezené v zásypu hrobu K1?“
Úvahy: „Vznik a původ přemyslovské pověsti“.
„Mytičtí Přemyslovci – literární fikce, nebo historická věda?“ (1. moravská historie, 2. Kristián, 3. Kosmas).
   • F. Palacký (1848), • R. Turek (1963), • A. Friedl (1966), • V. Karbusický (1995), • D. Třeštík (2006, 2009).
Kosmas (II, 31): „Matylda zasahuje ve sporu dvou biskupů – pražského Jaromíra-Gebharta a olomouckého Jana I.“
Kosmas (II, 32): „Neautentická anekdota ze svatební noci Matyldy Toskánské s Welfem Bavorským“.

Literatura:
• Václav Tille: Přemyslova otka. Český časopis historický (ČČH) 1917, s. 391.
• Bertold Bretholz: Die Chronik der Böhmen des Cosmas von Prag. Monumenta Germaniae Historica (MGH), nova series II, Berlin 1923.
• František Palacký: Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě. Díl první: Od prvověkosti až do roku 1253. L. Mazáč, Praha 1936, s. 70-71.
• Záviš Kalandra: České pohanství. Fr. Borový, Praha 1947.
• Karel Hrdina: Kosmova kronika česká. Melantrich, Praha 1949.
• Otakar Votoček: Přemyslovská rotunda svaté Kateřiny ve Znojmě. ZPP IX, Praha 1949, s. 101-127.
• Antonín Friedl: Královská kaple sv. Kateřiny ve Znojmě. Průvodce. Čedok, Praha 1953.
• Jiří Mašín: Románská nástěnná malba v Čechách a na Moravě. ČSAV, Praha 1954.
• Rudolf Turek: Čechy na úsvitě dějin. Academia (reprint 1. vydání ORBIS, Praha 1963), Praha 2000.
• Antonín Friedl: Přemyslovci ve Znojmě. Ikonografie posvátného oráče v českém mythu. Odeon, Praha 1966.
• Kosmova kronika česká. Ed. Karel Hrdina-Marie Bláhová, Svoboda, Praha 1972.
• Anežka Merhautová-Livorová: Ikonografie znojemského přemyslovského cyklu. Umění XXXI-1, Praha 1983, s. 18-26.
• Barbara Krzemieńska: Moravští Přemyslovci ve znojemské rotundě. Příloha časopisu heraldiků. Ostrava 1985.
• Anežka Merhautová-Dušan Třeštík: Ideové proudy v českém umění 12. století. Studie ČSAV 2, Praha 1985.
• Jaroslav Zástěra: Původ péřové koruny. Postavy panovníků na českých a moravských denárech. Znojmo 1986.
• Dušan Třeštík: Objevy ve Znojmě. ČsČH XXXV-4, Praha 1987, s. 548-576.
• Albert Schweitzer: Filozofie kultury. In: Otakar A. Funda (ed.): Albert Schweitzer — zastánce kritického myšlení a úcty k životu. Vyšehrad, Praha 1989.
• Jaroslav Zástěra: Znojemská rotunda a Velká Morava. Vl. nákl. aut., Brno 1990.
• Vladimír Karbusický: Báje, mýty, dějiny. Nejstarší české pověsti v kontextu evropské kultury. MF, Praha 1995.
• Rudolf Chadraba: Svatoklimentská kotva a velkomoravská tradice. Acta universitatis palackianae olomucensis, facultas philosophica, Philosophica-aesthetica 16, Historia artium II. Olomouc 1995, s. 9-45.
• Bohuslav Klíma: Znojemská rotunda ve světle archeologických výzkumů. Vydavatelství MU, Brno 1995.
• Josef Sadílek: Kosmovy staré pověsti ve světle dobových pramenů (antické a biblické motivy). Petrklíč, Praha 1997.
• Dušan Třeštík: Počátky Přemyslovců. Vstup Čechů do dějin (530-935). NLN, Praha 1997.
• Marie Bláhová-Jan Frolík-Naďa Profantová: Velké dějiny zemí Koruny české, I. sv. do roku 1197. Vědecká redakce Dušan Třeštík. Paseka, Praha a Litomyšl 1999.
• Petr Šimík: Stručná ikonografie 3. pásu maleb ve znojemské rotundě. Příspěvek k ikonografické problematice románské výmalby znojemské rotundy. Brno 1999: www.znojemskarotunda.com – tl. IKONOGRAFIE.
• Jan Bažant: Znojemská rotunda a raněkřesťanské malířství. J. Bažant: Umění českého středověku a antika. KLP, Praha 2000, s. 59-72.
• Josef Žemlička: Die Přemysliden und Böhmen. In: Europas Mitte um 1000, Band 1. Sborník esejů ke stejnojmenné putovní výstavě. Theiss, Stuttgart 2000.
• Klára Benešovská: Rotunda P. Marie a sv. Kateřiny. In: Deset století architektury, Sborník stejnojmenné výstavy, Praha 2001, s. 41 a 98.
• Petr Šimík: Otočené štíty, šišák sv. Václava, knížecí pláště. Příspěvek k ikonografii 4. pásu maleb ve znojemské rotundě aneb Polemika s dr. Dušanem Třeštíkem. Moravský historický sborník, Ročenka Moravského národního kongresu 1999-2001, MNK, Brno 2001, s. 361-377.
• Dušan Třeštík: Vznik Velké Moravy. Moravané, Čechové a střední Evropa v letech 791-871. NLN, Praha 2001.
• Jiří Sláma: K údajnému moravskému původu knížete Bořivoje. In: Velká Morava mezi Východem a Západem. Sborník příspěvků z mezinárodní vědecké konference, Uherské Hradiště-Staré Město, 28.9.-1.10.1999, AÚ AV ČR Brno, Brno 2001, s. 349-353.
• Dušan Třeštík: Mýty kmene Čechů (7.-10. století). Tři studie ke „starým pověstem českým“. NLN, Praha 2003.
• Aurelius Augustinus: De doctrina christiana (Křesťanská vzdělanost). Přeložila Jana Nechutová. Vyšehrad, Praha 2004.
• Petr Šimík: Nový pohled na ikonografii 3. pásu maleb v rotundě sv. Kateřiny ve Znojmě. Znojemská rotunda. Malby v národní kulturní památce Rotunda sv. Kateřiny a výsledky současného výzkumu. Sborník z 2. mezinárodní odborné konference o rotundě, Znojmo 25.-26.6.2003. Město Znojmo 2004, s. 78-123.
• Zuzana Všetečková: Nástěnné malby ve znojemské rotundě. Několik poznámek k jejich interpretaci. Znojemská rotunda. Malby v národní kulturní památce Rotunda sv. Kateřiny a výsledky současného výzkumu. Sborník z 2. konference o rotundě, konané 25.-26. června 2003 ve Znojmě. Město Znojmo 2004, s. 124-130.
• Jan M. Klobušický: Kult sv. Kateřiny Alexandrijské a jeho šíření. Znojemská rotunda. Malby v národní kulturní památce Rotunda sv. Kateřiny a výsledky současného výzkumu. Sborník z 2. mezinárodní odborné konference o rotundě, Znojmo 25.-26.6.2003. Město Znojmo 2004, s. 155-165.
• Kosmova kronika česká. Překlad Karel Hrdina a Marie Bláhová, úvod Dušan Třeštík, komentáře Petr Kopal, seznam rukopisů, vysvětlivky a poznámky Marie Bláhová, rejstříky Jan Vilím. Paseka, Praha a Litomyšl 2005.
• Dušan Třeštík: Počátky přemyslovské státnosti mezi křesťanstvím a pohanstvím. In: Stát, státnost a rituály přemyslovského věku. Problémy, názory, otázky. Sborník příspěvků z koference konané dne 18. října 2005 v Brně. Editoři Martin Wihoda a Demeter Malaťák. Matice moravská, Brno 2006, s. 25-46.
• Petr Šimík: Pocházel kníže Bořivoj, zakladatel pražského hradu, z Moravy? Moravský historický sborník, Ročenka Moravského národního kongresu 2002-2005. MNK, Brno 2006, s. 329-407, bar. příl. I-V s. 38-42.

aktuality • zajímavosti • kontakt • naše cíle • ohlasy • sponzoři • archiv
mýty a pověsti • legendy • kroniky • dokumenty • jiné texty
lokality • archeologie • hroby • antropologie • historie • otázky
jazyk • písmo • písemnictví • víra • symbolika • artefakty • vlivy
mapky • plánky • tabulky • rodokmeny • osobnosti
úvahy • komentáře • odkazy • časová osa • rejstřík • obsah