Pojďte a poslyšte pověsti dávných časů, poslyšte o našem praotci, o předcích, jak přišli do končin naší vlasti a usadili se po Labi i po Vltavě i po jiných řekách této země.
   Slyšte i, co více dochovalo se z temnoty věků, co zůstalo z báječných vypravování přešlých pokolení,¹ jež klaněla se bohům v šeru starých hájů a jež obětovala studánkám v tichých ouvalech, jezerům i řekám i svatému, živému ohni.
   Pomněme na časy těch prvních let i na to, jaká byla tenkráte tvářnost naší vlasti, nežli sem vkročilo naše plémě.
   Měst nebylo, dědin jen málo a pořídku a ty jen v některých končinách, kdež se dochoval chudý ostatek dřívějších obyvatelů cizího jazyka. Půda skoro všecka odpočívala netknutá rádlem.² Vše bylo pustější, divočejší, rovina, pláň i údolí.
   Ohromné pralesy se černaly po horách na pomezí a se svahů těch táhly se široširými pruhy na míle hluboko do země. I tam, vnitř, rozkládaly se pouště starých, temných hvozdů, mezi nimiž svítily se jasnější zelení bujné palouky s vlající, hustou, vysokou trávou. Dost bylo třasovisek houpavé půdy na šíru i v lesích, dost ošidných bažin křikem vodního ptactva oživených, dost tichých, černých, jako zakletých slatin, v nichž se shlížely staré stromy ohromných kmenů s vousinatým, sivým mechem.

   Lidská stopa tu byla vzácná. Zvěře však všude hojně. Nikým nehoněná, nehubená množila se, že jí sotva postačovala půda. Po černých lesích bytoval medvěd, hledaje duté kmeny s medovými plásty včel, od jejichž rojů zvučely stromy.
   Divoký kanec rozrýval kyprou lesní půdu a hustým, spletitým podrostem draly se liška a divoká kočka. S haluze číhal mrštný rys, pronikaje bystrým zrakem šero lesní, jímž se neslo z daleka řvaní ohromného zubra, beroucího se k brodu nebo k prameni. Jelen volně přebíhal a s ním stádo laní, na paloucích se páslo hojně srn, ale také množství vlků se toulalo a plížilo za kořistí lesem i širou krajinou.
   Vysoko v slunném povětří nad hřbety lesů plul král všeho ptactva, skalní orel a jemu příbuzní. Po skalách, po lesích hnízdila hejna dravého ptactva, luňák i sokol, rarohů rod, jestřáb, krahujec i odrůdy menších dravců a sov a výrů.
   Potoky, řeky i jezera hemžily se rybami a vydra, bytující v šeru starých olší a vrb zarostlých divokým chmelem, měla hojný lov, bobři pak nerušeně stavěli své umělé stavby.
   V hlas větrů a šumění stromů hrčely potoky a hučely řeky a v jejich bílém písku svítila se na slunci zrna ryzího zlata.
   Hlubiny země byly ještě zamčeny a nikdo na ně neuhodil, aby vydaly poklady rud a vzácného kovu.
   Všude jará síla a bohatství. Země dobrá svou hojností a plodností, čekala jen na dělný lid, jenž by užil hojných darů jejích.
   I přišel a nevzdělanou vzdělal; zvelebil těžkou, lopotnou prací a svatou ji učinil potem svým a krví svou, kterou pak vylil v přemnohých bojích, háje prací svou dobyté země i svého jazyka.
   Z mateřských končin slovanských přišel sem lid, naši předkové, se svým vůdcem Čechem.³
   Aj, počněme o nich tu pověst.

Alois Jirásek: Staré pověsti české (A-0).

Petr Šimík (2006).

A. Jiráskovy pověsti, „co dochovaly se z temnoty věků“:
            Úvod k pověstem doby pohanské.
1. část: O praotci Čechovi.
2. část: O Krokovi a jeho dcerách.
3. část: O Bivojovi.
4. část: O Libuši.
5. část: O Přemyslovi.
6. část: Libušina proroctví.

B. Jiráskovy pověsti doby křesťanské:
            Úvod k pověstem doby křesťanské.
1. část: O králi Svatoplukovi.
2. část: O králi Ječmínkovi.
3. část: Praporec sv. Václava.

C. Doslov akademika Zdeňka Nejedlého k Jiráskovým „Pověstem“.

Srovnání:
Pověst „O Přemyslovi“: Kristián, Kosmas, Diffundente sole, Dalimil, Pulkava, Marignola, F. Palacký, A. Jirásek.
Mapka: „Dějiště Kosmových mýtů a nejstarších českých legend“.
„Rodokmen mytických knížat“ aneb Kde Kosmas našel jejich jména?
„Historie psaná štětcem“ aneb Malby ve znojemské rotundě jako historický pramen.
Tabulka 2: „Kosmův obrazový scénář“ aneb Odkud vzal Kosmas námět pro svůj libušopřemyslovský mýtus.
Tabulka 3: „Pokusy historiků a badatelů o »správné« datování Bořivojova křtu dle Kristiánovy smyšlené historky“.
Tabulka 13: „Průběžný věk členů prvních tří generací »Přemyslovců« v některých klíčových letech“.
Tabulka 14: „Pořadí událostí v Kristiánově a Kosmově verzi přemyslovské pověsti“.
Tabulka 16: „Zdroj Kristiánovy a Kosmovy inspirace“ aneb Bez moravské historie by nebyly ani české mýty!
Aktuality: „Česká televize mystifikuje diváky“ aneb Český pohanský komiks v moravské křesťanské kapli.
Otázka: „Proč se založení hradu Praha upírá Bořivojovi?“
Otázka: „Mohl být Bořivoj synem Rostislava?“
Otázka: „Mohl být Bořivoj, vysoce postavený Moravan a Svatoplukův příbuzný, nepokřtěný?“
Otázka: „Není Bořivojův křest Metodějem opravdu pouze legendou?“ 1. Bořivoj, 2. Ludmila, 3. Strojmír.
Otázka: „Co chtěl říci Kristián, když Metodějovými ústy předpověděl Bořivojovi: »Staneš se pánem pánů svých!«?“
Otázka: „Proč bavorská recenze legendy Crescente vynechala Bořivoje?“
Otázka: „Mohl Spytihněv usednout na stolec otcovský jako pohan?“
Otázka: „Jak staří umírali staří »Přemyslovci«?“
Otázka: „O čem svědčí kousky malty nalezené v zásypu hrobu K1?“
Úvaha: „Vznik a původ přemyslovské pověsti“.
„Mytičtí Přemyslovci – literární fikce, nebo historická věda?“ (1. moravská historie, 2. Kristián, 3. Kosmas).
     • F. Palacký (1848), • R. Turek (1963), • A. Friedl (1966), • V. Karbusický (1995), • D. Třeštík (2006, 2009).