ZJEDNODUŠENÝ RODOKMEN

8. Rodokmen Arpádovců (2. část). Zjednodušený rodokmen uherských knížat a králů.

Komentář:

Ondřej I. (1046-1060), syn Vazula, Štěpánova bratrance. Manželka Anastázie, dcera kyjevského knížete Jaroslava Moudrého. Slovensko svěřil svému bratrovi Bélovi I. Dcera Adleyta se stala druhou manželkou českého knížete Vratislava II. (asi 1057) v době, kdy pobýval v uherském exilu.
Béla I. (1060-1063), manželka Richeza (?), dcera polského krále Měška II. Lamberta. Zemřel na následky úrazu.
Šalamoun (1063-1074), syn Ondřeje I., manželka Judita (v Uhrách zvaná Sofie), dcera císaře Jindřicha III. Vládl jen západní části území, zatímco většinu území opanoval 
Gejza I. (1063-1077), Bélův syn, byl korunován byzantským císařem Michaelem VII.
Ladislav I. Svatý (1077-1095), bratr Gejzy I., jeho matkou byla Richeza (?), dcera polského Měška II. Lamberta. Ladislav se narodil v Polsku kolem roku 1045, když jeho otec Béla I. za vlády Petra Orseola pobýval na českém a pak na polském dvoře. Za jeho vlády (1083) kanonizován Štěpán I. Svatý. Ladislavovou manželkou byla Adelheid, dcera německého vzdorokrále Rudolfa (Švábského) z Rheinfeldenu. Po Ladislavově smrti (byl kanonizován roku 1192) došlo opět ke sporům o trůn mezi syny Gejzy I., Kolomanem a Almošem.
Koloman (1095-1116) pokračoval v politice svého strýce Ladislava. Byl schopný a vzdělaný panovník, původně určený k duchovní dráze. Válčil – v podstatě nerozhodně – s moravským „Přemyslovcem“ Svatoplukem. Vážnější byly jeho střety s mladším bratrem Almošem a jeho synem Bélou. Nakonec je oba roku 1115 nechal oslepit. Když Koloman roku 1116 zemřel, zdědil po něm trůn jeho nezletilý syn Štěpán II., za kterého vládla poručnická vláda.
Štěpán II. (1116-1131). V roce 1129 pomáhali Čechové Uhrům proti byzantskému císaři Janu Komnénovi. Jeho manželství s Adelheid (?) či Kristínou (?) zůstalo bezdětné. Za svého nástupce určil roku 1127 svého synovce Saula, syna své jediné sestry Žofie. Zemřel po dlouhé nemoci 1. března 1131. Po Štěpánově smrti a za opětovných sporů o nástupnictví byl uherským králem krunován oslepený
Béla II. (1131-1141), syn Almošův. Do nástupnických sporů zasahovala Byzantská říše, ale i Polsko, které prosazovalo druhého (údajného) Kolomanova syna Borise, zatímco za Bélou II. stál český kníže Soběslav I., jenž měl Bélovu sestru Adleytu za manželku (1123). Spory ukončil až říšský sněm v Merseburku (1135). S manželkou Helenou, dcerou srbského velkožupana Uroše I., měl šest dětí: Gejzu, Ladislava, Štěpána, Almoše, Žofii a Gertrudu (Alžbětu). V roce 1134 Soběslav I. dohodl s Bélou II. ještě sňatek Heleniny sestry Marie s Konrádem II. Znojemským. Béla II. Slepý zemřel 13. února 1141, krátce po dovršení třiceti let.
Gejza II. (1141-1162) měl za manželku Eufrozínu Rurikovnu, dceru kyjevskoruského knížete Mstislava I., a měl s ní sedm dětí: Štěpána, Bélu, Gejzu, Arpáda, Alžbětu, Odolu a Helenu. Několikrát čelil pokusům svého mladšího bratra Štěpána o uchopení moci. Po nezdaru svých snah odešel Štěpán do Byzance. Král Gejza II. za svého nástupce a dědice určil svého staršího syna Štěpána, který již roku 1152 formálně figuroval jako spoluvládce. Mladšího syna Bélu ustanovil roku 1161 dalmatsko-chorvatským vévodou. Tento se později zasnoubil s Marií, neteří byzantského císaře, a žil na císařském dvoře v Byzanci. Později, po smrti krále Štěpána III., se stal uherským králem Bélou III.
Po smrti Gejzy II. roku 1162 byl korunován na krále jeho nezletilý syn
Štěpán III. (1162, 1163-1172), za něhož vládl poručník, arcibiskup ostřihomský Lukáš. Byzantský císař však donutil uherské velmože, aby uznali za krále
Ladislava II. (1162-1163), bratra Gejzy II., ale ten 14. ledna 1163 zemřel. Údajně byl otráven. Zůstala po něm, z neznámé manželky, jediná dcera Marie, která se později provdala za syna benátského dóžete. Byzantský císař pak vnutil Uhrům za panovníka dalšího bratra Gejzy II. a tím byl
Štěpán IV. (1163). Jak Štěpán III., tak i Štěpán IV. hledali pomoc v zahraničí. Na straně prvního z nich se angažoval český kníže Vladislav II. (1163), jehož zásluhou byl zmařen vpád Byzantinců, bojujících na straně Štěpána IV. Štěpán IV. prohrál a uchýlil se do Zemunu v jižních Uhrách, kde byl roku 1165 otráven. Od té chvíle vládl
Štěpán III., ale musel tvrdě bojovat s Byzancí i s příbuznými. Za manželku měl Anežku Babenberskou, dceru rakouského vévody Jindřicha II. Jasomirgota. Měl s ní syna Bélu, který předčasně zemřel, a další dítě pohrobka. Král Štěpán, sotva dvacetipětiletý, nečekaně a překvapivě zemřel 4. března 1172 v Ostřihomi. Jen málokdo věřil, že zemřel náhodou.
Béla III. (1172-1196), syn Gejzy II. a Eufrozíny Kyjevské, byl posazen na trůn byzantským císařem Manuelem (u kterého žil v Konstantinopoli), který měl dokonce v úmyslu ho určit za svého následníka. Dal mu jméno Alexios a zasnoubil ho se svou dcerou Marií. Když se mu později konečně narodil vlastní syn, Béla pro něj přestal mít význam. Císař Bélovo zasnoubení s Marií zrušil a oženil ho se svojí švagrovou Annou Chatillonskou. Dne 13. ledna 1173 byl Béla ve Stoličním Bělehradě korunován za uherského krále. Jeho nástup na trůn provázely těžkosti. O trůn se též zajímal Bélův mladší bratr Gejza. Když se nechtěl zříci královských ambicí, nechal ho Béla roku 1173 uvěznit. Gejzovi se však následujícího roku podařilo z vězení utéci. Po letech strávených v cizině požádal o pomoc českého knížete Soběslava II., ale ten ho vydal Bélovi. Uherský král bratra znovu uvěznil a do žaláře uvrhl i svou matku Eufrozínu, neboť podporovala Gejzu. Bratra Gejzu propustil z vězení až na přímluvu německého císaře Fridricha I. Barbarossy, který roku 1189 vedl III. křižácké tažení do Svaté země a Gejzu postavil do čela uherského pomocného oddílu, který se připojil k císařovu vojsku. Gejza se již do Uher nevrátil, usadil se v Byzanci, kde se i oženil. Jeho synové se později připomínají na dvoře byzantského císaře Teodora Laskarise v Nikai.
Béla III. byl schopný panovník, využil rozporů na byzantském dvoře po smrti císaře Manuela a vymanil Uhry z byzantského vlivu. Ovládl s konečnou platností Chorvatsko a Dalmácii, roku 1188 dobyl knížectví haličské. Byl dvakrát ženat. První jeho manželkou byla Anna Chatillonská, dcera antiochijské kněžny Konstancie, a druhou manželkou se roku 1185 stala Markéta, dcera francouzského krále Filipa II. Augusta, která přivedla do Uher francouzské mnichy a stavitele. Ze svých dvou manželství měl Béla III. celkem sedm dětí: Imricha-Jindřicha, Margitu (Markétu), Ondřeje, Šalamouna, Štěpána, Konstancii a nejmenovanou dceru. Dcera Konstancie se později stala ženou českého krále (Přemysla) Otakara I. (založila v Praze klášter cisterciaček na Poříčí při kostele sv. Petra, na Moravě klášter Porta Coeli v Předklášteří u Tišnova a mezi její věnná města patřila Břeclav, Přibyslav, Hodonín, Bzenec a Moravské Budějovice). Se souhlasem papeže nechal Béla III. roku 1192 svatořečit jednoho ze svých předchůdců na trůně – Ladislava I.
Král Béla III. zemřel 23. dubna 1196. Pochovali ho ve Stoličním Bělehradě vedle jeho první manželky Anny. Tělesné pozůstatky Bély III. jsou jedinými zachovalými pozůstatky panovníka z arpádovské dynastie. Našly se při vykopávkách roku 1848 a později byly přeneseny i s pozůstatky jeho manželky Anny do tzv. Matějova kostela na Budínském hradě. Měřením královy kostry se zjistilo, že král měl výšku 190 cm, takže o více než hlavu převyšoval většinu svých současníků.

Petr Šimík (2008).

Srovnání:
1. Rodokmen Mojmírovců dle současného stavu poznání.
2. Rodokmen mytických knížat aneb Kde Kosmas našel jejich jména?
3. Rodokmen „Přemyslovců“ čili pražské větve mojmírovského rodokmenu.
    Břetislav, jeho synové a vnuci aneb Navázal Břetislav „vědomě“ na slavnou velkomoravskou tradici?
    Břetislav a jeho potomci do roku 1230. První tři čeští králové.
4. Rodokmen Karlovců.
5. Rodokmen Otonů.
6. Rodokmen Sálců.
7. Rodokmen Piastovců.
8. Rodokmen Arpádovců.
    Rodokmen Arpádovců – pokračování.
9. Rodokmen Štaufovců.
Mapky: „Územní vývoj Velké Moravy za Rostislava a Svatopluka“.
Mapky: „Rozmístění hradů ve středočeském vévodství“.
Mapky: „Slavníkovské panství“.
Mapky: „Moravské úděly“.

Literatura:
• Josef Žemlička: Čechy v době knížecí. NLN, Praha 1997.
• Marie Bláhová-Jan Frolík-Naďa Profantová: Velké dějiny zemí Koruny české, I. sv. do roku 1197. Paseka, Praha a Litomyšl 1999.
• Jiří Petr Drápela: Arpádovci a Tasovci. In: Moravský historický sborník. Ročenka Moravského národního kongresu 2002-2005. MNK, Brno 2006, s. 431-563.