SOBĚSLAV ODHALIL SPIKNUTÍ (1/2)

1130

   [Pokračování ...].
   Právě v den narození Páně [25. prosince] na úsvitě vyšla denice Lucifer, což nebylo nikdy vídáno ani slýcháno. Tehdy se pan Menhart, biskup pražského kostela, odebral do Jeruzaléma na modlení.¹
   Téhož roku také kníže Soběslav jel do Řezna k rokování s králem Lotarem a z milosti Boží ušel utopení v jakési říčce, jménem Řezna. V tom městě se zdržel týden a pobořil dvacatero opevnění; pak zdráv a vesel se vrátil domů. Toto čině pan kníže Soběslav, zůstával jako dříve i dosud ve všem bez úrazu; i přijel na hrad Kladsko s četnou družinou, a opevniv jej pečlivěji a silněji než dříve,² rozhodl se jet na Moravu. Ale zjevením milosrdenství Božího, jak On sám praví: „Nic není skrytého, co by nemělo být zjeveno, ani tajného, ježto by nemělo zvědíno býti“ atd., objevil úklady a zrady, které byly dlouho proti němu strojeny; a tehdy na té cestě samé vyšly najevo a tak započatou cestu na Moravu na čas přerušily. Zpozorovav tedy první neděli, dne 15. června, na té cestě dva zbrojnoše, jak mu ukládají o život, povolal své průvodce Zdeslava, syna Blahova, a druhého Diviše, a žádal od nich slovo, že mu nebudou odporovati v jistém tajemství. Oni dali knížeti slovo, jak žádal. Ten, ukázav jim zrádce, pravil: „To jsou ti zrádci, úkladníci a ničitelé mého života. Jak jste mi před chvílí slíbili, přiveďte je, aniž jim ublížíte, až přede mne, abych zcela úplně a jasně poznal pravdu o celé té zradě, i zjevné i dosud tušené“. I byl jeden z nich ihned chycen s kopím a dýkou, jedem napuštěnou a asi dva lokte dlouhou, druhý však utekl. Tu pan Soběslav, dostav z moudrosti Boží, jako Šalomoun, vnuknutí, povolal několik svých lovců a řekl jim, zatajuje však skutečnost: „Jednomu z mých zbrojnošů byl ukraden tlumok; pusťte ohaře, aby sledovali stopy zloděje“. Oni, plníce rozkaz pána, rychle za nimi běželi a v jedné vsi ho chytili, an měl meč, napuštěn jedem, a přivedli ho spoutaného ke knížeti. Ten se v přítomnosti českých předáků tázal těch proklatých lotrů, řka: „Proč a k čí radě jste chtěli takový ničemný zločin spáchati? A čí jste bojovníci?“ A ti synové nepravosti nemohli takovou ohavnost zatajiti; a tak jeden vyznal, že je bojovník Miroslavův, syna předáka Jana, a druhý že jeho mladšího bratra Střezimíra. A úvodem jejich zlořečené řeči byla tato slova: „Dobrý a milý kníže, ptáš-li se po příčině a průběhu té věci, má se, aniž na mne padnul stín lži, takto: Miroslav nás nešťastné poslal, abychom zahubili tvůj slavný život“. I byl Miroslav, jenž dlel právě na té výpravě, spoután nejtěžšími okovy; Střezimír však, jenž poradiv se s bratrem, vyžádal si předtím pod záminkou, že má matku těžce nemocnou, od knížete dovolení vrátit se domů z výpravy, byl rovněž v jedné vsi zajat a oba bratři byli odvedeni na Vyšehrad.
   Když se to tak stalo, Soběslav jel do sídelního hradu Prahy pomodlit se. Vstoupil tam s bosýma nohama a ve změněném oděvu, jako král ninivetský, a všichni přicházejícího s radostí a velikou slávou a ctí přijali, právem se radujíce z jeho zachránění a chvalozpěv andělský zpívajíce, a zvoníce též na zvony. Pomodliv se tam, odebral se na Vyšehrad a byl tu od kanovníků svého otce, totiž krále Vratislava, uvítán s nevýslovnou radostí.³ Druhého dne, jako se včely slétají k své královně a matce, tak čeští předáci, uslyševše, že jejich kníže vyvázl z takových nebezpečenství, sešli se na vyšší hrad Vyšehrad a nalezše ho tam, radovali se z jeho zachránění jako matka z jedináčka. Nazítří shromáždil kníže Soběslav vznešené i prosté muže v paláci vyšehradském, také kanovníky pražské; i my jsme tam byli. Bylo v tom shromáždění veliké množství mužů, skoro tři tisíce. A vládce Čech sám, stoje uprostřed nás všech, jako syn odprošující otce za všechnu svou neposlušnost, pozdvihnuv hlasu svého, pravil se slzami toto:
   „Předáci čeští a štíte země české! Nechci se chváliti ani vynášeti, ale pravdu mluvím: když jsem býval vyhnancem, milostí Boží žil jsem všude šťastně a měl jsem sdostatek toho, čeho jsem potřeboval; nyní však s pláčem pravím: za života knížete Vladislava, bratra svého, neujal jsem se tohoto knížectví a důstojenství ani zbraní, ani nějakým jiným násilím, nýbrž dosáhl jsem ho Božím milosrdenstvím a volbou svého bratra ještě za jeho života a volbou vás všech. A z toho důvodu a z toho práva usuzuji, že jsem ho nabyl po právu a důvodně.⁴ Ale někteří z vznešenějších této země chtěli mne z podnětu ďáblova, žel Bohu, zahubiti, jako kdysi jejich předkové zabili mého bratra Břetislava, knížete velmi moudrého, a také zahubili bez příčiny Svatopluka.⁵ Mne, jenž jsem usiloval o prospěch vlasti a stejně o vaši čest, nevím z jaké záminky chtěli zničit, ale přispěním milosti Boží se jim to nepodařilo. Zdaž nevidíte, jaká tvrdost, jaká bezbožnost byla v jejich srdcích? Neb ti, jimž jsem uděloval bohatší dary své milosti a jež jsem nad jiné ctil s větší láskou a náklonností a jimž jsem poskytoval čestné místo po svém boku, usilovali v své zlobě o mou zkázu. Aby se však nezdálo, že je odsuzuji z pýchy nebo z nenávisti, nechť je libo vaší důstojnosti slyšeti z vlastních jejich úst, co budou mluviti“.

Kanovník vyšehradský (k roku 1130).

   [Pokračování ...].

Poznámky:

Petr Šimík (2009).

Srovnání:
Mapky: „Moravské úděly“.
„Břetislav, jeho synové a vnuci“ aneb Navázal Břetislav „vědomě“ na slavnou velkomoravskou tradici?
„Břetislav a jeho potomci“ do roku 1230.
„Rodokmen Arpádovců“ (2. část).
Historie: „Historie psaná štětcem“ aneb Malby ve znojemské rotundě jako historický pramen.
Historie: „Lenní hold Břetislava I. králi Jindřichovi III. v Řezně roku 1041“ aneb Lež má krátké nohy.
Historie: „Biskupské mitry Spytihněva II. a Vratislava II.“.
Historie: „Rytý nápis na západní stěně znojemské rotundy“ aneb Dobové falzum.
Kroniky: „Dětmar k roku 1002“ – Vladivoj převzal Čechy v léno.
Kroniky: „Dětmar k roku 1003“ – polský Boleslav odmítl převzít od krále Čechy v léno.
Kroniky: „Dětmar k roku 1004“ – král Jindřich obdařil Jaromíra všemi poctami, kterých se dostalo jeho otci.
Kroniky: „Dětmar k roku 1012“ – Oldřich přijal vládu od krále jako dar.
Kroniky: „Kosmas k roku 1099“ – Bořivoj (II.) obdržel korouhev z ruky císařovy.
Kroniky: „Kosmas k roku 1101“ – císař dal Oldřichovi Brněnskému odznaky knížectví a korouhev.
Kroniky: „Kosmas k roku 1109“ – král Jindřich potvrdil Otu za knížete.
Kroniky: „Kosmas k roku 1110“ – král vrátil Vladislavovi I. vládu.
Kroniky: „Mnich sázavský k roku 1126“ o bitvě u Chlumce (Soběslav převzal od krále Lotara praporec).
Kroniky: „Kanovník vyšehradský k roku 1126“ o bitvě u Chlumce (přilba svatého Václava).
Kroniky: „Kanovník vyšehradský k roku 1138“ – Vladislav převzal praporec od krále.
Kroniky: „Kanovník vyšehradský k roku 1140“ – Vladislav II. přijal od krále praporec.
Kroniky: „Druhý pokračovatel Kosmův k roku 1260“ o bitvě u Kressenbrunnu (přilba svatého Václava).
Dokumenty: „Listina Soběslava I. k roku 1130“.
Tabulka 17: „Arcibiskupové a biskupové moravští“.
Tabulka 18: „Věk a období vlády Břetislava a jeho potomků v grafickém znázornění“ (do roku 1140).
Tabulka 20: „Křesťanský král-oráč a byzantská misie“ v pozdější písemné a obrazové interpretaci.
Symbolika: „Oráčská scéna na malbě ve znojemské rotundě“ aneb Přemyslův konec.
Symbolika: „Přilba jako atribut svatého Václava“.

Literatura:
• Václav Novotný: České dějiny I/2. Od Břetislava I. do Přemysla I. J. Laichter, Praha 1913.
• Antonín Friedl: Přemyslovci ve Znojmě. Ikonografie posvátného oráče v českém mythu. Odeon, Praha 1966.
• Pokračovatelé Kosmovi. Přel. Karel Hrdina, V. V. Tomek a Marie Bláhová. Svoboda, Praha 1974.
• Barbara Krzemieńska: Moravští Přemyslovci ve znojemské rotundě. Příloha časopisu heraldiků. Ostrava 1985.
• Vratislav Vaníček: Soběslav I. Přemyslovci v kontextu dějin v letech 1092-1140. Paseka, Praha a Litomyšl 2007.