SOUD SE SPIKLENCI (2/2)

1130

   [Pokračování ...].
   Potom byli řečení synové ďáblovi postaveni před knížete a přísedící jeho;¹ ti, kdož měli od svých starších poručeno hledati smrti knížete, nemohli zatajiti bezbožnou věc, nýbrž vinili z toho ze všeho Miroslava, syna Janova, že prý z jeho rozkazu jim bylo uloženo vše, co chtěli vykonati, neboť byli i jeho služebníky. Miroslavovi bylo pak poručeno, aby stál před tváří knížete, a jeden z předáků měl za úkol, aby vyšetřil od něho, zda se opovážil zosnovati takový zločin z vlastní zloby či z podnětu jiných nebo kdo byl návodcem tohoto spiknutí. Ten pak odpověděl: „Nejmilostivější kníže! Nemohu nikterak zapříti veliký svůj hřích, jejž jsem k svému největšímu neštěstí zamýšlel, nýbrž chci jej v přítomnosti vaší a všech přísedících prozraditi. Neboť před nějakým časem navštívil mě třikrát jeden z bojovníků Břetislavových,² jménem Boleša, abych ten hříšný čin na sebe vzal; nechtěl jsem však popřáti sluchu jeho návrhu. Naposledy však přišel ke mně váš kaplan Božík a jal se mně takto domlouvat: »Zdaliž, nejmilejší synu, býval někdo v naší zemi slavnější nebo moudřejší než tvůj otec? Tys však mezi ostatními předáky této země pokládán za nejmenšího. A chceš ještě k tomu strpěti, aby vlastní tvůj bratr snášel ve vězení ve vězení tak dlouho, ač nevinen, tolik zlého? Je tedy lépe, abychom tohoto velmi pyšného knížete zabili a posadili na stolec takového, od kterého bezpochyby bychom mohli míti vše, co se nám zalíbí. Nevěříš-li mi, dovedu tě k tomu, komu budeš moci uvěřiti bez jakékoli pochybnosti«. Když skončil tuto řeč, svolil jsem pohříchu k jeho výzvě a on mě dovedl k biskupu Menhartovi, jenž pobýval tehdy v jakési vsi, která se slovansky nazývá Žerčiněves. Zařídil to tak, jako by mě chtěl doporučiti biskupu do služby, a tam mělo vzniknouti celé to spiknutí“.
   Byv stran řečeného spiknutí potom dotázán od knížete, těžce vinil po všech stránkách biskupa, řka: „Biskup Menhart, aby se ujistil v té věci naší stálostí, položil dva prsty na ostatky svatých a měl ke mně tuto řeč: »Zbavíš-li knížete života, budeš mít bezpochyby se ctí podle mého slibu a darování knížete Břetislava,³ co si vybereš z těchto pěti věcí; totiž Žatec, Litoměřice, komoru, stůl nebo stáj«“. Když tak sám sebe i jiné vlastními ústy obvinil, byl potom s druhy vyveden z rady a druhého dne byly jemu, jeho bratru Střezimírovi a jednomu lékaři usekány na tržišti všechny údy. Výše řečení dva synové ďáblovi podstoupili neslýchaná muka: byli totiž těsně vpleteni do kola, oči jim byly vyloupnuty, ruce a jazyk uříznuty a s přelámanými hnáty položeni na sloupy k jejich smrti přichystané, bídný život skončili. Křivosúd pak, jenž byl strýcem Miroslavovým, a jiní dva, z nichž jeden se jmenoval Vacemil a druhý Jindřich, právě ti, kteří byli obviněni řečeným Miroslavem před knížetem a řečeným sjezdem, odkázáni k soudu [Božímu], kráčeli v Praze přes železo, a tak odsouzeni všemohoucím Bohem, byli po pravdě shledáni vinnými. Bylo proto rozhodnuto, aby podstoupili hrdelní trest; potom byli dne 23. června vedeni na tržiště a sekerou sťati. Kaplan Božík byl přítomen mezi ostatním množstvím lidu jako na podívanou; nevím však, zda přišel, aby smyl vinu sobě přičítanou, či zda ho tam ďábel, který tu věc vymyslil a ve všem ji řídil, přivedl, aby se podíval na záhubu svých druhů, chtěje, aby se jeho zápasník netoulal příliš dlouho mimo jejich společnost. Neboť ten, jenž se dříve, maje zlé svědomí, toulal a prchal, nyní se ukázal Boží milostí zjevným před očima všech. Jeden z předáků, zahlédnuv ho, zadržel jej a přivedl ke knížeti; byv dotázán o té věci, v ničem se nerůznil od řeči svých spoluviníků, a proto, byv spoután železným okovem, byl dopraven do vazby královským vladařem. V příštím týdnu dne 30. června byl oslepen Břetislav.⁴
   Téhož roku dne 8. října jednu chvíli, totiž při západu slunce, bylo viděti jakousi obludu, draku podobnou, jak letí přes celé Čechy i přes mnoho jiných míst. Potom však mnozí viděli jiné znamení, velmi jasné, v jitřní hodinu. Vratislav, syn Oldřichův, se vrátil z vyhnanství.⁵

Kanovník vyšehradský (k roku 1130).

   [Pokračování ...].

Poznámky:

Petr Šimík (2009).

Srovnání:
Mapky: „Moravské úděly“.
„Břetislav, jeho synové a vnuci“ aneb Navázal Břetislav „vědomě“ na slavnou velkomoravskou tradici?
„Břetislav a jeho potomci“ do roku 1230.
„Rodokmen Arpádovců“ (2. část).
Historie: „Historie psaná štětcem“ aneb Malby ve znojemské rotundě jako historický pramen.
Historie: „Lenní hold Břetislava I. králi Jindřichovi III. v Řezně roku 1041“ aneb Lež má krátké nohy.
Historie: „Biskupské mitry Spytihněva II. a Vratislava II.“.
Historie: „Rytý nápis na západní stěně znojemské rotundy“ aneb Dobové falzum.
Kroniky: „Dětmar k roku 1002“ – Vladivoj převzal Čechy v léno.
Kroniky: „Dětmar k roku 1003“ – polský Boleslav odmítl převzít od krále Čechy v léno.
Kroniky: „Dětmar k roku 1004“ – král Jindřich obdařil Jaromíra všemi poctami, kterých se dostalo jeho otci.
Kroniky: „Dětmar k roku 1012“ – Oldřich přijal vládu od krále jako dar.
Kroniky: „Kosmas k roku 1099“ – Bořivoj (II.) obdržel korouhev z ruky císařovy.
Kroniky: „Kosmas k roku 1101“ – císař dal Oldřichovi Brněnskému odznaky knížectví a korouhev.
Kroniky: „Kosmas k roku 1109“ – král Jindřich potvrdil Otu za knížete.
Kroniky: „Kosmas k roku 1110“ – král vrátil Vladislavovi I. vládu.
Kroniky: „Mnich sázavský k roku 1126“ o bitvě u Chlumce (Soběslav převzal od krále Lotara praporec).
Kroniky: „Kanovník vyšehradský k roku 1126“ o bitvě u Chlumce (přilba svatého Václava).
Kroniky: „Kanovník vyšehradský k roku 1138“ – Vladislav převzal praporec od krále.
Kroniky: „Kanovník vyšehradský k roku 1140“ – Vladislav II. přijal od krále praporec.
Kroniky: „Druhý pokračovatel Kosmův k roku 1260“ o bitvě u Kressenbrunnu (přilba svatého Václava).
Dokumenty: „Listina Soběslava I. k roku 1130“.
Tabulka 17: „Arcibiskupové a biskupové moravští“.
Tabulka 18: „Věk a období vlády Břetislava a jeho potomků v grafickém znázornění“ (do roku 1140).
Tabulka 20: „Křesťanský král-oráč a byzantská misie“ v pozdější písemné a obrazové interpretaci.
Symbolika: „Oráčská scéna na malbě ve znojemské rotundě“ aneb Přemyslův konec.
Symbolika: „Přilba jako atribut svatého Václava“.

Literatura:
• Václav Novotný: České dějiny I/2. Od Břetislava I. do Přemysla I. J. Laichter, Praha 1913.
• Antonín Friedl: Přemyslovci ve Znojmě. Ikonografie posvátného oráče v českém mythu. Odeon, Praha 1966.
• Pokračovatelé Kosmovi. Přel. Karel Hrdina, V. V. Tomek a Marie Bláhová. Svoboda, Praha 1974.
• Barbara Krzemieńska: Moravští Přemyslovci ve znojemské rotundě. Příloha časopisu heraldiků. Ostrava 1985.
• Vratislav Vaníček: Soběslav I. Přemyslovci v kontextu dějin v letech 1092-1140. Paseka, Praha a Litomyšl 2007.