Nejdivnější staročeská pověst jedná o tak řečeném boji dívčím, čili o spiknutí a vzpouře pohlaví ženského proti mužskému v Čechách. Povídá se totiž, že po Libušině smrti dívky české, nechtějíce mužům poddány býti, mocí branou proti nim se pozdvihly, a pod správou srdnaté a vysokomyslné Vlasty, někdy Libušiny přítelkyně, že osobovaly sobě vrchní moc a vládu skutečně skrze několik let, tu lstí, tam násilím, až prý konečně muži vzmuživše se, zlezli útokem vysoký a věžnatý hrad jejich Děvín naproti Vyšehradu postavený, a zboříce jej, učinili ženské té vzpouře krvavý v něm konec.¹ Těžko jest rozhodnouti, zdali pověst tato má který a jaký základ dějinný; i vždy bychom jej vyhledávali raději v jednotlivém nějakém odboji Vlasty a přátel jejich proti Přemyslovi, nežli v nepřírodním vzbouření se jednoho pohlaví proti druhému. Pravdě však více se podobá, že již i samé pouhé jméno „zbořeného Děvína“ (t. j. dívčího hradu) podalo plodné fantasii národu našeho první látku k pověsti, které nejstarší náš kronikář jen několika neurčitými slovy lehce dotknul, pozdější pak, na způsob romanopisců, teprv množstvím nových podrobností vylíčiti se snažili.²

František Palacký: Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě, díl I., kn. II., čl. 2 (5. část).

[Pokračování ...].

Petr Šimík (2005).

Palackého převyprávění pověstí, „jak nám z nejstarší doby podány jsou“:
  1. část: Upotřebení pověstí z nejstarší doby v dějepravném rozvinutí.
  2. část: O praotci Čechovi, o soudci Krokovi a jeho třech dcerách.
  3. část: O Libušině soudu, nalezení Přemysla a o ustanovení práv.
  4. část: O založení Prahy, hlavního města českého.
  5. část: O dívčí válce.
  6. část: O Přemyslových potomcích a nástupcích a o lucké válce.

Palackého vyprávění o dějích historických:
20. část: Svatoplukova zrada, oslepení Rostislava.
21. část: Přepadení průvodu české nevěsty.
22. část: Pokřtění Bořivoje a Ludmily.
25. část: O zmizení Svatopluka.
27. část: Bořivojovi synové.
33. část: Vražda kněžny Ludmily.
35. část: Zavraždění sv. Václava.

Srovnání:
O dívčí válce: Kristián, Kosmas, Dalimil, Pulkava, Marignola, Palacký.
„Rodokmen mytických knížat“ aneb Kde Kosmas našel jejich jména?
„Historie psaná štětcem“ aneb Malby ve znojemské rotundě jako historický pramen.
„Rytý nápis na západní stěně znojemské rotundy“ aneb Dobové falzum.
Tabulka   2: „Kosmův obrazový scénář“ aneb Odkud vzal Kosmas námět pro svůj libušopřemyslovský mýtus?
Tabulka   3: „Pokusy historiků a badatelů o »správné« datování Bořivojova křtu dle Kristiánovy smyšlené historky“.
Tabulka 16: „Zdroj Kristiánovy a Kosmovy inspirace“ aneb Bez moravské historie by nebyly ani české mýty!
Tabulka 20: „Křesťanský král-oráč a byzantská misie“ v pozdější písemné a obrazové interpretaci.
Symbolika: „Oráčská scéna na malbě ve znojemské rotundě“ aneb Přemyslův konec.
Úvahy: „Vznik a původ přemyslovské pověsti“.
„Mytičtí Přemyslovci – literární fikce, nebo historická věda?“ (1. moravská historie, 2. Kristián, 3. Kosmas).
   • F. Palacký (1848), • R. Turek (1963), • A. Friedl (1966), • V. Karbusický (1995), • D. Třeštík (2006, 2009).