ŽIVOT
SV. KONSTANTINA-CYRILA
VIII |
[Pokračování ...].
Přišli pak k císaři poslové od
Chazarů1 a pravili: „Známe
od počátku Boha, který je nade vším, jemu se klaníme na východ
a držíme se také jiných svých obyčejů.2
Židé nás však přemlouvají, abychom přijali jejich víru a způsob
života, kdežto Saracéni z druhé strany nám nabízejí mír
a hojné dary a chtějí nás přetáhnout na svou víru,
říkají: Naše víra je lepší než víra všech ostatních národů.
Z té příčiny posíláme k vám, věrni starému přátelství
a lásce, – neboť jste velkým národem a máte od Boha
císařství –, tážeme se vás o radu a prosíme od vás
nějakého učeného muže: zvítězí-li v hádce nad Židy a Saracény,
přijmeme vaši víru“.
Císař jal se hledat filozofa, a když jej našel,
vyložil mu chazarskou záležitost a řekl: „Jdi, filozofe,
k těm lidem a sestav si pro ně odpověď a řeč o svaté
Trojici s její pomocí, neboť nikdo jiný to nesvede, jak náleží“.
On pravil: „Poroučíš-li, pane, pro takovou věc půjdu s radostí,
pěší i bos i bez všeho, co Kristus zakázal svým učedníkům
s sebou nosit“. Císař odpověděl: „Kdybys to hodlal
konat o své újmě, tu bys mi to byl dobře řekl, ale znáš
císařskou moc a důstojnost, jdi tam tedy důstojně s císařskou
pomocí“.
I vydal se ihned na cestu. Když dospěl do
Chersonu,3
naučil se tam židovské řeči a knihám a překladem
osmi částí mluvnice ještě víc do ní vnikl. Žil pak tam nějaký
Samaritán a přicházel k němu a disputoval s ním.
Přinesl též knihy samaritánské a ukázal mu je. Filozof si
je od něho vyprosil, zavřel se doma a oddal se modlitbám a od
Boha osvícen začal číst knihy bez chyby. Když to Samaritán
spatřil, zvolal hlasem velikým: „Vpravdě, kdo věří v Krista,
rychle přijímají Ducha svatého a milost“. Jeho syn byl
ihned pokřtěn a on sám se dal pokřtíti po něm. Našel tu
také evangelium a žaltář psaný syrskými písmeny, a když
nalezl i člověka mluvícího touto řečí, hovořil s ním
a osvojil si smysl té řeči, rozlišil srovnáváním se svou
mluvou písmena, samohlásky a souhlásky a po vytrvalých
modlitbách k Bohu začal číst a vykládat, takže mnozí
se tomu divili a chválili Boha.
Když slyšel, že svatý Kliment posavad leží v moři,
pomodlil se a řekl: „Důvěřuji v Boha a mám naději
v svatého Klimenta, že jej najdu a vynesu z moře“.
I pohnul arcibiskupa i s duchovenstvem a zbožnými
muži, že vsedli na loď a vypravili se s ním na to místo.
Moře se velmi utišilo, a když tam dospěli, začali kopat zpívajíce.
Ihned tu byla veliká vůně jako z mnohého kadidla, a potom
se ukázaly svaté ostatky. Vzali je s velikou uctivostí a slávou
a za účastenství všech měšťanů je zanesli do města,
jak je psáno v jeho Nalezení.4
Tehdy chazarský vévoda přitáhl s vojskem, obklíčil
křesťanské město a obléhal je. Když se o tom filozof
dověděl, nelenil a šel k němu, rozmlouval s ním
a poučné řeči s ním vedl, a tak jej uchlácholil.
I slíbil mu vévoda, že se dá pokřtít, a odešel, aniž
učinil nějaké příkoří těm lidem. Filozof se pak vrátil svou
cestou. A tu, když v první hodinu konal modlitbu, přepadli
jej Uhři5 vyjící jako vlci a chtěli ho zabít. Ale on se
nezalekl ani nenechal své modlitby, toliko jen volal „Pane,
smiluj se“, neboť již skončil officium. Když jej spatřili,
uklidnili se na rozkaz Boží a počali se mu klanět. I vyslechli
poučná slova z jeho úst a propustili jej s celou
družinou.
[Pokračování ...].
Život
sv.
Konstantina-Cyrila (kap. VIII).
Poznámky:
|
1 –
|
...poslové
od Chazarů: Chazaři nebo, jak je nazývá ŽK, Kozaři, byli původně
kočovný kmen turecký, který se usídlil v kraji severně od
Černého moře od Donu po Kavkaz. Udržovali po staletí přátelské
styky s byzantskou říší. Dvě z císařoven 8. století,
Theodora, manželka Justiniána II. (705-711), a Eirena, manželka
Konstantina V. Kopronyma (741-775), byly princezny chazarské.
Křesťanství pronikalo sice i do jejich vzdálených oblastí
hlavně z Krymu, ale během 8. století přijali Chazaři
náboženství židovské. Podle D. M. Dunlop (The History
of the Jewish Khazars, 1954; srov. Grivec, Fontes o. c. 183) se
to stalo okolo roku 800. Obrana proti společným nepřátelům,
Arabům a Rusům, sblížila však obě říše v 9. století
a jejich přátelský svazek byl utvrzován poselstvími. Jedním
z nich bylo i to, o kterém vypráví ŽK. Bylo posláno
roku 860 řeckou vládou za účelem politickým přímo do letního
sídla chazarského chagana, Semenderu u Derbentu. Zúčastnili se ho
oba soluňští bratři. Měli tam hájit zájmy náboženské. Ta
okolnost, že na sebe vzali tento nesnadný úkol, může být svědectvím,
že mezi nimi a režimem Bardovým, k němuž náležel i nový
patriarcha Fotios, došlo k jistému sblížení. |
2 –
|
...jiných
svých obyčejů: Všechny rukopisy zde čtou: obyčaja
svoja iny studny(a), tj. obyčejů svých jiných
hanebných. Není však myslitelné, aby Chazaři sami označili
v listě své náboženské obyčeje za hanebné. Jde tu
patrně o pozdější přídavek, původně snad byla to
postranní glosa nějakého čtenáře. V našem překladě
je proto toto slovo vynecháno. |
3 –
|
...Když dospěl do
Chersonu: Delší zastávka v Chersonu (Korsunu), jež
sotva byla nahodilá, měla dalekosáhlý význam pro celou
další působnost Konstantinovu. Naučil se zde důkladněji
hebrejštině, což mu pak posloužilo v disputaci s židovskými
učenci na dvoře chaganově. Znalost samaritánštiny se
odrazila také v písmě hlaholském, v němž některé
znaky prozrazují původ samaritánský (srov. J. Vajs,
Rukověť hlaholské paleografie, Praha 1932, 51). Dále se
zde praví, že našel v Chersoně též evangelium a žaltář
psaný „rusьskymi pismeny“.
Tím se nemyslí památky slovanských Rusů, u nichž
tehdy ještě nelze předpokládat existenci slovanských
rukopisů. Zpráva ŽK se vykládá dvojím způsobem: buď že
šlo o texty Góthů-Rósů (Varjagů), kteří obývali
tyto kraje kolem Černého moře a na Krymu, tedy o gótský
překlad Wulfilův, nebo že je zde přepsání rus –
místo původního sur-(syr-) a že jde o texty
a překlady syrské.
Tento druhý výklad, který je nejpravděpodobnější,
navrhl A. Vaillant již 1935 (RÉS 1935, 75) a obšírně
jej odůvodnil R. Jakobson, St. Constantin et la langue
syriaque (Anuaire de l’Institut de Philologie et d’Histoire
Orientales et Slaves, t. 7, New York, 1939-1944, 18-186).
K tomu srov. D. Gerhardt, Goten, Slaven oder Syrer
im alten Cherson? (Beiträge zur Namenforschung 1953, 78-88) a Grivec
(Fontes, 184), který pokládá rovněž syrskou verzi za
pravděpodobnou. |
4 –
|
...jak je psáno v jeho
„Nalezení“: Konstantin-Cyril sepsal řecky zprávu o nalezení
ostatků sv. Klimenta Římského, ale ze skromnosti zatajil,
že to byl on, který je nalezl. Římský bibliotekář
Anastasius ji přeložil do latiny pro velletrijského biskupa
Gaudericha, chystajícího spis o sv. Klimentu, jehož
sepsáním pověřil jáhna Jana. Spis ten je tzv. Vita cum
translatione S. Clementis neboli legenda Italská.
Zachoval se také list Anastasiův biskupu Gauderichovi, týkající
se nalezení ostatků svatoklimentských Konstantinem, důležitý
dějinný pramen pro tento úsek dějin cyrilometodějských,
otištěný poprvé J. Friedrichem v Mnichově 1892,
potom v Mon. Germ. Hist. Epp. VII, 1, 436-438;
Pastrnek, Dějiny 246-249; Grivec, Fontes 64-66. Grivec také
ve svých Fontes (59-64) vydal legendu Italskou podle rukopisu
pražské metropolitní kapituly (č. XXIII, fol.
147-150), na nějž upozornili nedávno P. Devos a P. Meyvaert
(viz v seznamu literatury). Text pražského kapitulního
rukopisu je na některých místech zachovalejší a správnější
než dosud známý vatikánský text, vydaný v Acta
Sanctorum (Martii t. II, Antverpiae 1668, 19-21). Tohoto
vatikánského textu se týká studie M. Tadina: La Légende
intitulée Translatio corporis s. Clementis (Paříž
1955). Nejvěrněji se obráží prvotní spis Konstantinův o nalezení
ostatků Klimentových v staroslověnském jeho překladě,
který má nadpis: Slovo na prenesenie moštem preslavnago
Klimenta, nebo také jinak takzvaná legenda Chersonská.
Kritické vydání slovanského textu s latinským překladem
a obsáhlým komentářem jsem podal v AAV XIX,
1948, 38-80. Její český překlad je pojat do tohoto našeho
souboru velkomoravských literárních památek. Sám fakt přenesení
nepodléhá žádným pochybnostem, ale o tom, zda
nalezené ostatky byly skutečně relikviemi sv. Klimenta, římského
papeže, panují mezi církevními historiky různé názory.
Většina z nich je toho mínění, že to nebyly ostatky
papeže Klimenta, nýbrž nějakého jiného mučedníka toho
jména (srov. Dvorník, Les légendes 190-196; Grivec, Fontes
184 p. 6). Přenesením ostatků sv. Klimenta do Říma
chtěli slovanští apoštolé zdůraznit ideu ekumenické
jednoty církve. |
5 –
|
...přepadli
jej Uhři: Uhři-Maďaři se tehdy skutečně zdržovali poblíž
Krymu na stepích mezi Dněprem a Donem. Autor ŽK
prozrazuje touto zmínkou o Uhřích dobrou znalost
etnografických poměrů na Krymu v době chazarské mise
Konstantinovy. Brzy potom pod náporem Pečeněhů hnuli se Uhři-Maďaři
směrem na západ. Srov. Šestakov o. c. 50. |
|
Josef Vašica (1966).
Život sv. Konstantina-Cyrila (869):
kap. I •
II • III •
IV • V •
VI • VII •
VIII • IX •
X • XI •
XII • XIII •
XIV • XV •
XVI • XVII •
XVIII
Život sv. Metoděje (886):
kap. I •
II • III •
IV • V •
VI • VII •
VIII • IX •
X • XI •
XII • XIII •
XIV • XV •
XVI • XVII
Literatura:
• Josef Vašica: Literární památky epochy velkomoravské 863-885.
LD, Praha 1966.
•
Lubomír E. Havlík:
Kronika o Velké Moravě. Jota, Brno 1992.
•
Jaroslav Kolár (ed.): Středověké legendy o českých světcích.
NLN, Praha 1998.
•
Vladimír Vavřínek: Velká Morava mezi Byzancí a latinským Západem.
Velká Morava mezi Východem a Západem, Sborník příspěvků z mezinárodní vědecké
konference, Uherské Hradiště, Staré Město 28.9.-1.10.1999, ed.
Luděk Galuška, Pavel Kouřil, Zdeněk Měřínský,
AÚ AV ČR Brno, Brno 2001, s. 413-419.
|
aktuality
• zajímavosti
• kontakt
• naše cíle
• ohlasy
• sponzoři
• archiv
mýty a pověsti
• legendy
• kroniky
• dokumenty
• jiné texty
lokality
• archeologie
• hroby
• antropologie
• historie
• otázky
jazyk
• písmo
• písemnictví
• víra
• symbolika
• artefakty
• vlivy
mapky
• plánky
• tabulky
• rodokmeny
• osobnosti
úvahy
• komentáře
• odkazy
• časová osa
• rejstřík
• obsah
|