MORAVIA MAGNA
MORAVIA MAGNA, společnost pro kulturu, historii a umění

LEGENDY

 

ŽIVOT SV. KONSTANTINA-CYRILA

VIII

   [Pokračování ...].
   Přišli pak k císaři poslové od Chazarů1 a pravili: „Známe od počátku Boha, který je nade vším, jemu se klaníme na východ a držíme se také jiných svých obyčejů.2 Židé nás však přemlouvají, abychom přijali jejich víru a způsob života, kdežto Saracéni z druhé strany nám nabízejí mír a hojné dary a chtějí nás přetáhnout na svou víru, říkají: Naše víra je lepší než víra všech ostatních národů. Z té příčiny posíláme k vám, věrni starému přátelství a lásce, – neboť jste velkým národem a máte od Boha císařství –, tážeme se vás o radu a prosíme od vás nějakého učeného muže: zvítězí-li v hádce nad Židy a Saracény, přijmeme vaši víru“.
   Císař jal se hledat filozofa, a když jej našel, vyložil mu chazarskou záležitost a řekl: „Jdi, filozofe, k těm lidem a sestav si pro ně odpověď a řeč o svaté Trojici s její pomocí, neboť nikdo jiný to nesvede, jak náleží“. On pravil: „Poroučíš-li, pane, pro takovou věc půjdu s radostí, pěší i bos i bez všeho, co Kristus zakázal svým učedníkům s sebou nosit“. Císař odpověděl: „Kdybys to hodlal konat o své újmě, tu bys mi to byl dobře řekl, ale znáš císařskou moc a důstojnost, jdi tam tedy důstojně s císařskou pomocí“.
   I vydal se ihned na cestu. Když dospěl do Chersonu,3 naučil se tam židovské řeči a knihám a překladem osmi částí mluvnice ještě víc do ní vnikl. Žil pak tam nějaký Samaritán a přicházel k němu a disputoval s ním. Přinesl též knihy samaritánské a ukázal mu je. Filozof si je od něho vyprosil, zavřel se doma a oddal se modlitbám a od Boha osvícen začal číst knihy bez chyby. Když to Samaritán spatřil, zvolal hlasem velikým: „Vpravdě, kdo věří v Krista, rychle přijímají Ducha svatého a milost“. Jeho syn byl ihned pokřtěn a on sám se dal pokřtíti po něm. Našel tu také evangelium a žaltář psaný syrskými písmeny, a když nalezl i člověka mluvícího touto řečí, hovořil s ním a osvojil si smysl té řeči, rozlišil srovnáváním se svou mluvou písmena, samohlásky a souhlásky a po vytrvalých modlitbách k Bohu začal číst a vykládat, takže mnozí se tomu divili a chválili Boha.
   Když slyšel, že svatý Kliment posavad leží v moři, pomodlil se a řekl: „Důvěřuji v Boha a mám naději v svatého Klimenta, že jej najdu a vynesu z moře“. I pohnul arcibiskupa i s duchovenstvem a zbožnými muži, že vsedli na loď a vypravili se s ním na to místo. Moře se velmi utišilo, a když tam dospěli, začali kopat zpívajíce. Ihned tu byla veliká vůně jako z mnohého kadidla, a potom se ukázaly svaté ostatky. Vzali je s velikou uctivostí a slávou a za účastenství všech měšťanů je zanesli do města, jak je psáno v jeho Nalezení.4
   Tehdy chazarský vévoda přitáhl s vojskem, obklíčil křesťanské město a obléhal je. Když se o tom filozof dověděl, nelenil a šel k němu, rozmlouval s ním a poučné řeči s ním vedl, a tak jej uchlácholil. I slíbil mu vévoda, že se dá pokřtít, a odešel, aniž učinil nějaké příkoří těm lidem. Filozof se pak vrátil svou cestou. A tu, když v první hodinu konal modlitbu, přepadli jej Uhři5 vyjící jako vlci a chtěli ho zabít. Ale on se nezalekl ani nenechal své modlitby, toliko jen volal „Pane, smiluj se“, neboť již skončil officium. Když jej spatřili, uklidnili se na rozkaz Boží a počali se mu klanět. I vyslechli poučná slova z jeho úst a propustili jej s celou družinou.
   [Pokračování ...].

Život sv. Konstantina-Cyrila (kap. VIII).


Poznámky:

1 ...poslové od Chazarů: Chazaři nebo, jak je nazývá ŽK, Kozaři, byli původně kočovný kmen turecký, který se usídlil v kraji severně od Černého moře od Donu po Kavkaz. Udržovali po staletí přátelské styky s byzantskou říší. Dvě z císařoven 8. století, Theodora, manželka Justiniána II. (705-711), a Eirena, manželka Konstantina V. Kopronyma (741-775), byly princezny chazarské. Křesťanství pronikalo sice i do jejich vzdálených oblastí hlavně z Krymu, ale během 8. století přijali Chazaři náboženství židovské. Podle D. M. Dunlop (The History of the Jewish Khazars, 1954; srov. Grivec, Fontes o. c. 183) se to stalo okolo roku 800. Obrana proti společným nepřátelům, Arabům a Rusům, sblížila však obě říše v 9. století a jejich přátelský svazek byl utvrzován poselstvími. Jedním z nich bylo i to, o kterém vypráví ŽK. Bylo posláno roku 860 řeckou vládou za účelem politickým přímo do letního sídla chazarského chagana, Semenderu u Derbentu. Zúčastnili se ho oba soluňští bratři. Měli tam hájit zájmy náboženské. Ta okolnost, že na sebe vzali tento nesnadný úkol, může být svědectvím, že mezi nimi a režimem Bardovým, k němuž náležel i nový patriarcha Fotios, došlo k jistému sblížení.
2 ...jiných svých obyčejů: Všechny rukopisy zde čtou: obyčaja svoja iny studny(a), tj. obyčejů svých jiných hanebných. Není však myslitelné, aby Chazaři sami označili v listě své náboženské obyčeje za hanebné. Jde tu patrně o pozdější přídavek, původně snad byla to postranní glosa nějakého čtenáře. V našem překladě je proto toto slovo vynecháno.
3 ...Když dospěl do Chersonu: Delší zastávka v Chersonu (Korsunu), jež sotva byla nahodilá, měla dalekosáhlý význam pro celou další působnost Konstantinovu. Naučil se zde důkladněji hebrejštině, což mu pak posloužilo v disputaci s židovskými učenci na dvoře chaganově. Znalost samaritánštiny se odrazila také v písmě hlaholském, v němž některé znaky prozrazují původ samaritánský (srov. J. Vajs, Rukověť hlaholské paleografie, Praha 1932, 51). Dále se zde praví, že našel v Chersoně též evangelium a žaltář psaný „rusьskymi pismeny“. Tím se nemyslí památky slovanských Rusů, u nichž tehdy ještě nelze předpokládat existenci slovanských rukopisů. Zpráva ŽK se vykládá dvojím způsobem: buď že šlo o texty Góthů-Rósů (Varjagů), kteří obývali tyto kraje kolem Černého moře a na Krymu, tedy o gótský překlad Wulfilův, nebo že je zde přepsání rus – místo původního sur-(syr-) a že jde o texty a překlady syrské. Tento druhý výklad, který je nejpravděpodobnější, navrhl A. Vaillant již 1935 (RÉS 1935, 75) a obšírně jej odůvodnil R. Jakobson, St. Constantin et la langue syriaque (Anuaire de l’Institut de Philologie et d’Histoire Orientales et Slaves, t. 7, New York, 1939-1944, 18-186). K tomu srov. D. Gerhardt, Goten, Slaven oder Syrer im alten Cherson? (Beiträge zur Namenforschung 1953, 78-88) a Grivec (Fontes, 184), který pokládá rovněž syrskou verzi za pravděpodobnou.
4 ...jak je psáno v jeho „Nalezení“: Konstantin-Cyril sepsal řecky zprávu o nalezení ostatků sv. Klimenta Římského, ale ze skromnosti zatajil, že to byl on, který je nalezl. Římský bibliotekář Anastasius ji přeložil do latiny pro velletrijského biskupa Gaudericha, chystajícího spis o sv. Klimentu, jehož sepsáním pověřil jáhna Jana. Spis ten je tzv. Vita cum translatione S. Clementis neboli legenda Italská. Zachoval se také list Anastasiův biskupu Gauderichovi, týkající se nalezení ostatků svatoklimentských Konstantinem, důležitý dějinný pramen pro tento úsek dějin cyrilometodějských, otištěný poprvé J. Friedrichem v Mnichově 1892, potom v Mon. Germ. Hist. Epp. VII, 1, 436-438; Pastrnek, Dějiny 246-249; Grivec, Fontes 64-66. Grivec také ve svých Fontes (59-64) vydal legendu Italskou podle rukopisu pražské metropolitní kapituly (č. XXIII, fol. 147-150), na nějž upozornili nedávno P. Devos a P. Meyvaert (viz v seznamu literatury). Text pražského kapitulního rukopisu je na některých místech zachovalejší a správnější než dosud známý vatikánský text, vydaný v Acta Sanctorum (Martii t. II, Antverpiae 1668, 19-21). Tohoto vatikánského textu se týká studie M. Tadina: La Légende intitulée Translatio corporis s. Clementis (Paříž 1955). Nejvěrněji se obráží prvotní spis Konstantinův o nalezení ostatků Klimentových v staroslověnském jeho překladě, který má nadpis: Slovo na prenesenie moštem preslavnago Klimenta, nebo také jinak takzvaná legenda Chersonská. Kritické vydání slovanského textu s latinským překladem a obsáhlým komentářem jsem podal v AAV XIX, 1948, 38-80. Její český překlad je pojat do tohoto našeho souboru velkomoravských literárních památek. Sám fakt přenesení nepodléhá žádným pochybnostem, ale o tom, zda nalezené ostatky byly skutečně relikviemi sv. Klimenta, římského papeže, panují mezi církevními historiky různé názory. Většina z nich je toho mínění, že to nebyly ostatky papeže Klimenta, nýbrž nějakého jiného mučedníka toho jména (srov. Dvorník, Les légendes 190-196; Grivec, Fontes 184 p. 6). Přenesením ostatků sv. Klimenta do Říma chtěli slovanští apoštolé zdůraznit ideu ekumenické jednoty církve.
5 ...přepadli jej Uhři: Uhři-Maďaři se tehdy skutečně zdržovali poblíž Krymu na stepích mezi Dněprem a Donem. Autor ŽK prozrazuje touto zmínkou o Uhřích dobrou znalost etnografických poměrů na Krymu v době chazarské mise Konstantinovy. Brzy potom pod náporem Pečeněhů hnuli se Uhři-Maďaři směrem na západ. Srov. Šestakov o. c. 50.

Josef Vašica (1966).

Život sv. Konstantina-Cyrila (869):
kap. I II III IV V VI VII VIII IX X XI XII XIII XIV XV XVI XVII XVIII

Život sv. Metoděje (886):
kap. I II III IV V VI VII VIII IX X XI XII XIII XIV XV XVI XVII

Literatura:
• Josef Vašica: Literární památky epochy velkomoravské 863-885. LD, Praha 1966.
Lubomír E. Havlík: Kronika o Velké Moravě. Jota, Brno 1992.
Jaroslav Kolár (ed.): Středověké legendy o českých světcích. NLN, Praha 1998.
Vladimír Vavřínek: Velká Morava mezi Byzancí a latinským Západem. Velká Morava mezi Východem a Západem, Sborník příspěvků z mezinárodní vědecké konference, Uherské Hradiště, Staré Město 28.9.-1.10.1999, ed. Luděk Galuška, Pavel Kouřil, Zdeněk Měřínský, AÚ AV ČR Brno, Brno 2001, s. 413-419.

   MORAVIA MAGNA


aktualityzajímavostikontaktnaše cíleohlasysponzořiarchiv
mýty a pověstilegendykronikydokumentyjiné texty
lokalityarcheologiehrobyantropologiehistorieotázky
jazykpísmopísemnictví vírasymbolika artefaktyvlivy
mapkyplánkytabulkyrodokmenyosobnosti
úvahykomentářeodkazyčasová osarejstříkobsah