ŽIVOT
SV. KONSTANTINA-CYRILA
XVI |
[Pokračování ...].
Za jeho pobytu v Benátkách1
shromáždili se proti němu biskupové, kněží a mniši jako
havrani na sokola a vytasili se s trojjazyčným kacířstvím,2
když řekli: „Člověče, pověz nám, jak to, žes ty nyní
Slovanům pořídil knihy a učíš jim, předtím však nikdo jiný
jich nevynalezl, ani apoštol, ani římský papež, ani Řehoř
Veliký (Theolog),3
ani Jeroným, ani Augustin? My známe jen tři
jazyky, kterými lze Boha v knihách slavit: hebrejský,
řecký a latinský“.
Filozof jim odpověděl: „Zdaž nepadá déšť od Boha na všechny
stejně? Nebo slunce také nesvítí na všechny? Nedýcháme na
vzduchu všichni stejně? Jak se tedy vy nestydíte připomínat jen
tři jazyky a chcete, aby všechny ostatní jazyky a národy
byly slepé a hluché? Povězte mi, pokládáte Boha za bezmocného,
jako by to nemohl dát, či za závistivého, jako by nechtěl? My
přece známe mnoho národů, kteří mají své knihy a vzdávají
Bohu slávu každý svým jazykem. Jsou, to jak známo, tito: Arméni,
Peršané, Abasgové, Ibeři, Sugdové, Góti, Avaři, Tursi, Chazaři,
Egypťané, Arabové, Syřané a mnozí jiní“.4
Nechcete-li však tomu rozumět,
poznejte aspoň, jak o tom soudí Písmo. Vždyť David volá:5 Pějte
Hospodinu všecky země, pějte Hospodinu píseň novou. A opět: Jásejte
Hospodinu všecky země, pějte a veselte se a plesejte. A opět: Všechna
země ať se pokloní a pěje ti, ať pěje jménu tvému, Nejvyšší.
A opět: Chvalte Boha, všechny národy, vychvalujte jej, všichni
lidé, a vše, co dýchá, ať chválí Hospodina.
V evangeliu pak dí:6 Kdožkoli ho přijali, dal jim možnost stát
se dítkami Božími. A v témž evangeliu opět dí:7 Neprosím
toliko za ně, ale i za ty, kdo pro jejich slovo ve mne uvěří,
aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě.
Matouš
pak dí:8 Dána je mi všeliká moc na nebi i na zemi, jděte tedy a učte
všechny národy a křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a učte je zachovávat vše, cožkoli jsem vám přikázal.
A hle, já jsem s vámi po všecky dny do skončení věku, amen. A Marek opět:9 Jděte do celého světa, kažte evangelium všemu stvoření,
kdo uvěří a bude pokřtěn, bude spasen, kdo neuvěří, bude
odsouzen. Těm pak, co uvěří, dostane se těchto znamení: mým
jménem běsy vyženou, novými jazyky
budou mluvit. Praví také i k vám, učitelům zákona:10
Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci, že zavíráte království
Boží před lidmi, neboť sami nevcházíte a těm, kdo chtějí
vejít, nedovolujete. A jinde:11 Běda vám, zákoníci, že jste
vzali klíč poznání a sami jste nevešli a těm, kdo chtěli vejít,
jste zabránili.
Korinťanům pak pravil Pavel:12 „Přeji
si, abyste všichni mluvili jazyky, raději však abyste
prorokovali, neboť větší je ten, kdo prorokuje, než ten, kdo
mluví jazyky, leda by snad i vykládal, aby si církev vzala poučení.
Nyní však, bratři, přijdu-li k vám a budu mluvit jazyky, co vám
to prospěje, nebudu-li vám mluvit ve zjevení nebo poznání, v proroctví nebo nauce? Přece i věci neživé, které vydávají
zvuk, buď flétna, nebo citera, nevydají-li různost zvuků,
jakpak se pozná, co se píská nebo hraje? A vydá-li polnice hlas
nejistý, kdo se bude hotovit k boji? Tak i vy, nevydáte-li jazykem
srozumitelné slovo, jak se porozumí tomu, co mluvíte? Budete
mluvit jen do vzduchu. Na celém světě tuším je totiž tolik
druhů řečí a žádná z nich není bez hlasu. Neznám-li smysl
hlasu, budu cizincem mluvícímu a mluvící bude mně cizincem.
Podobně i vy, jež horlíte o dary ducha, hleďte, abyste jimi oplývali
ke vzdělání církve. Kdo tudíž mluví jazykem, ať se modlí,
aby mohl i vykládat. Neboť modlím-li se jazykem, duch můj se
modlí, ale rozum můj nemá z toho užitku. Co tedy s tím? Pomodlím
se duchem, pomodlím se i rozumem. Zapěji duchem, zapěji i rozumem.
Vždyť, budeš-li blahořečit duchem, jak řekne k tomuto tvému díkučinění
,amen‘ ten, kdo je v postavení nezasvěceného, když neví, co
mluvíš? Ty sice dobře díky činíš, ale druhý není vzděláván.
Děkuji svému Bohu, že mluvím jazyky víc než vy všickni, ale
ve shromáždění chci raději říci pět slov svým rozumem,
abych též jiné poučil, než tisíce slov jazykem. Bratři, nebuďte
děti rozumem, ale co do zloby buďte jako nemluvňata, rozumem však
buďte jako dospělí. V zákoně je psáno: Cizími jazyky a rty
cizími promluvím k tomuto lidu, a ani tak mne neposlechnou, praví
Hospodin. Proto jazyky nejsou znamením pro věřící, ale pro nevěřící,
proroctví však je ne pro nevěřící, ale pro věřící. Vždyť,
sejde-li se celá církev dohromady a všichni budou mluvit jazyky a vejde nezasvěcený nebo nevěřící, neřekne, že blázníte?
Jestliže všichni prorokují a vejde některý nevěrec nebo nezasvěcenec,
před všemi bude usvědčován, ode všech bude posuzován a tajnosti jeho srdce vyjdou najevo. I padne na tvář a bude se klanět
Bohu a vyznávat, že vpravdě Bůh je ve vás. Oč tedy jde, bratři?
Když se scházíte, každý má žalm, má nauku, má zjevení, má
jazyk, má výklad: ať se vše děje ke vzdělání. Mluví-li kdo
jazykem, tedy nejvýš po dvou nebo po třech a postupně, a jeden ať
vykládá. Nebude-li tu vykladače, ať ve shromáždění mlčí,
sobě však a Bohu ať si mluví. Proroci, mluvte dva i tři, ostatní
pak vykládejte. Dostane-li se však zjevení jinému, jenž sedí,
první ať mlčí. Neboť můžete všichni prorokovat jeden po druhém,
aby se všichni poučili a všichni potěšili. A duchové proroků
prorokům bývají poddáni, neboť Bůh není Bohem rozbroje, ale
pokoje. Jako ve všech obcích světců ať vaše ženy ve shromážděních
mlčí neb se jim nedovoluje mluvit, ale ať jsou poddány, jak i zákon
praví. Chtějí-li se něčemu naučit, ať se ptají doma svých
mužů, neboť je hanba pro ženu mluvit ve shromáždění. Či
snad vyšlo slovo Boží od vás, nebo dospělo jen k vám samým?
Domnívá-li se kdo, že je prorok nebo že má Ducha, ať pochopí,
že co vám píšu, jsou příkazy Páně. A pakliže to nechápe, aťsi
nechápe. Proto, bratři, horlete o prorokování a nebraňte
mluvit jazyky.13 A všechno ať
se děje způsobně a v pořádku“. Opět pak dí: „A každý
jazyk ať vyzná, že Ježíš Kristus jest Pánem k slávě Boha
Otce.14
Amen“.
Těmito a jinými, hojnějšími řečmi je zahanbil a nechal je tak a odešel.15
[Pokračování ...].
Život sv.
Konstantina-Cyrila (kap. XVI).
Poznámky:
|
1 –
|
Konstantinovu obranu slovanského jazyka
pak Kristián (kap. 1)
o
120 let později
přesunul v čase
a místě – z Benátek do Říma, neboť Benátky byly tehdy
byzantskou výspou.
Kdo až dosud považoval Kristiánovy historky za „literaturu faktu“ bude asi zklamán,
ale takových partií najdeme v jeho legendě hned několik. Např.
mezi „nalezeného“ oráče Přemysla a jeho potomka Bořivoje
vkládá neurčitý počet nikdy neexistujících pohanských knížat (viz Kristián,
kap. 2). Bořivojův křest (asi 851) zase posunul asi o 20 let do
doby mladší (871) a přimyslel si u něj přítomnost
arcibiskupa Metoděje (viz Kristián,
kap. 2), ačkoliv ten na Moravu přišel až v roce 863 a v roce
871 byl již rok vězněn bavorskými biskupy (L. E. Havlík
1992, s. 153). Viz také tab. 16: „Zdroj
Kristiánovy a Kosmovy inspirace“. Ludmilinu
výchovu m l a d i č k é h o
kněžice Václava (asi od roku 904) přesunul
asi o 17 let až
do doby po úmrtí jeho otce Vratislava (†921), kdy měl Václav již
2 6 r o k ů
(viz Kristián, kap. 3).
Kněžnu Drahomíru, Vratislavovu druhou manželku, nazývá Václavovou
rodičkou, ačkoli ta byla ve
skutečnosti jeho macechou. Zavraždění
knížete Václava klade do roku 929, přestože k němu došlo o 6 let
později (viz Kristián, kap. 7). Václavovo
tělo mělo být podle něj přeneseno z Boleslavi do Prahy tři
roky po vraždě (viz Kristián, kap. 8),
ve skutečnosti však až třicet let po ní (D. Třeštík
2000, I., s. 11), ne-li ještě později
(srov. Vavřincovu legendu),
atd. (pozn. PŠ). |
2 –
|
...s
trojjazyčným kacířstvím: V Benátkách pobývali Cyr. a Met.
někdy na podzim 867. Tehdy právě se stal v Cařihradě
krvavý státní převrat. V září (23.) se zmocnil trůnu
Basil Makedonec, jenž dal zavraždit Michala III. Benátky
byly hlavní západní přístav pro cestu do Cařihradu. Bylo
tam také mnoho Řeků. Smrt Michala III., který je
poslal na Moravu, uvolnila jejich svazky s Cařihradem do
té míry, že nyní nebylo vážných služebních důvodů,
aby se vrátili domů, kdyby byli na to vůbec pomýšleli.
Zajímavý je Grivcův poukaz na význam akvilejského
patriarchy pro jejich moravskou misii, neboť korutanští
Slované spadali do jeho kompetence. V ŽK a ŽM není
sice zmínky o tom, že by byli vešli s ním ve
styk, ale není to vyloučeno, neboť museli do Benátek přes
Akvileji. Srov. Grivec, Slovenski knez Kocelj o. c. 67.
Tato kapitola je ukázkou Cyrilovy polemiky
proti trilingvismu. Podnět k ní, jak myslí
Grivec (Fontes 205, p. 1), nevyšel od latinských kněží,
nýbrž buď odtud, že Cyril se svými učedníky sloužil veřejně
slovanskou mši, nebo že jednal o té věci s patriarchou
akvilejským. Je také jisto, že sepsal spis na obranu
slovanské liturgie, jehož stopy možno poznat v papežských
projevech Hadriána II. (Slava vъ
vyšьnichъ
Bogu, v ŽM kap. 8 a v chvalořeči
sv. Cyr. a Met., kap. 12) a Jana VIII.
(Industriae tuae z roku
880). V podstatě týchž důvodů jako zde ŽK užívají
na obranu slovanské liturgie latinské legendy cyrilometodějské
českého původu (Diffundente
sole, Kristián a legenda
moravská). S trojjazyčníky polemisuje také nepřímo
staroslověnský traktát mnicha Chrabra (O písmenech).
Otázkou trilingvismu se obíral také Iv. Dujčev ve své
studii: Il problema delle lingue nazionali nel Medio Evo e gli
Slavi (Ricerche Slavistiche 8, 1960, 39-60. Srov. rec. E. Follieri
v BZS 24, 1963, 393). Dujčev zkoumá svědectví ŽK o užívání
řečí lidových v církevní praxi proti teorii
trojjazyčníků, a také jiných památek velkomoravských
i staročeských, a vyzvedá byzantskou ideu o užívání
národních jazyků v křesťanské liturgii. Myšlenka
ta odpovídala snahám různých národů spojených s Byzancí
o vytvoření samostatných národních církví, ale vždy
v mezích byzantských. „Uznání
principu národních jazyků – což v té době značilo
také jazyků živých – neznačilo pro Slovany a zvláště
Slovany jižní a východní v prvních dobách víc
než vytvoření vlastní abecedy a uznání jazyka národního,
ale velmi záhy staly se tyto dvě koncese základem nesmírného
významu pro celý další vývoj slovanských středověkých
jazyků a literatur. Toto porušení zásady takřka
dogmatické, otevřelo jednu z hlavních drah kulturního
vývoje slovanského“. Srov. zde s. 33n. |
3 –
|
...Řehoř
Veliký: Většina rukopisů čte „bogoslovъ
(feologъ)
grigorij“, což by byl Řehoř Naziánský; jen čtyři rkp.
mají místo toho správné „dialogъ
Grigorij“, tj. papež sv. Řehoř Veliký. Tak i prology
(srov. Lavrov, Materialy 100; Lavrov, KM 122n; Grivec, Fontes
205, p. 2). |
4 –
|
...Arméni,
Peršané, Abasgové...: Cyril vypočítává dvanáct východních
národů, náležejících do okruhu byzantského křesťanství,
kteří užívají svého jazyka v liturgii. O některých
je to všeobecně známo, jako o Arménech, Peršanech (v syrském
jazyku), Iberech neboli Gruzíncích, Gótech, Egypťanech,
Arabech a Syřanech. O ostatních nemáme odjinud
zpráv, ale jsou to vesměs národy, sídlící na Krymu a v jeho
okolí, takže Cyril se mohl s nimi za svého tamního
pobytu seznámit. Abasgové neboli Abchazové užívali gruzínštiny
jako svého literárního jazyka; pod Sugdy se rozumějí asi
Alanové; Chazaři snad užívali hebrejštiny v liturgii.
Co značí Tursi, není jasné; Marquart v nich viděl
slovanské Tiverce, Dvorník myslí spíše na Huny nebo Maďary,
kteří v byzantských pramenech často se jmenují
Turci. O avarské bohoslužebné řeči mohl se Cyril něco
dovědět na Moravě. Srov. Dvorník o. c. 207-209;
Pastrnek, Dějiny 83. Zmínka o gruzínském překladu
liturgie je zvlášť pozoruhodná tím, že překlad liturgie
Petrovy do gruzínštiny vznikl asi v téže době jako
slovanský, a že prvotní typ slovanské liturgie
Petrovy třeba hledat v překladu gruzínském. Srov. zde
s. 40. |
5 –
|
Ž 96, 1; Ž 98, 4;
Ž 66, 4.
Ž 117, 1; Ž 150, 6. |
6 –
|
J
1, 12. |
7 –
|
J
17, 20n. |
8 –
|
Mt
28, 18-20. |
9 –
|
Mk
16, 15-17. |
10 –
|
Mt
23, 13. |
11 –
|
L
11, 52. |
12 –
|
1K
14, 5-40. |
13 –
|
Srovnej „Cyrilovu obranu“ v
Kristiánově legendě (1. kap.). Kristián
tu zcela nepochybně čerpal právě z této kapitoly staroslověnského Života sv. Konstantina-Cyrila.
Z toho ovšem vyplývá, že na konci 9. století se musely
v knihovně svatojiřského kláštera na
Pražském hradě, kde Kristián asi působil, nacházet staroslověnské
rukopisy a Kristián také musel ovládat hlaholské
písmo. Nelze však předpokládat, že by se mu naučil v řezenském
klášteře sv. Jimrama, musela tedy v Čechách (nebo
Moravě) tehdy existovat škola, kde se staroslověnština a
hlaholské písmo vyučovaly (pozn. PŠ). |
14 –
|
Fil
2, 11. |
15 –
|
Mt
16, 4. |
|
Josef Vašica
(1966).
Život sv. Konstantina-Cyrila (869):
kap. I •
II • III •
IV • V •
VI • VII •
VIII • IX •
X • XI •
XII • XIII •
XIV • XV •
XVI • XVII •
XVIII
Život sv. Metoděje (886):
kap. I •
II • III •
IV • V •
VI • VII •
VIII • IX •
X • XI •
XII • XIII •
XIV • XV •
XVI • XVII
Literatura:
• Josef Vašica: Literární památky epochy velkomoravské 863-885.
LD, Praha 1966.
•
Lubomír E. Havlík:
Kronika o Velké Moravě. Jota, Brno 1992, s. 137.
•
Jaroslav Kolár (ed.): Středověké legendy o českých světcích.
NLN, Praha 1998.
• Dušan Třeštík: Vznik přemyslovského státu a jeho
„politického“ národa (I. a II.). DaS 2000, č. 4 a 5,
s. 6-11 a 29-32.
•
Vladimír Vavřínek: Velká Morava mezi Byzancí a latinským Západem.
Velká Morava mezi Východem a Západem, Sborník příspěvků z mezinárodní vědecké
konference, Uherské Hradiště, Staré Město 28.9.-1.10.1999, ed.
Luděk Galuška, Pavel Kouřil, Zdeněk Měřínský,
AÚ AV ČR Brno, Brno 2001, s. 413-419.
|
aktuality
• zajímavosti
• kontakt
• naše cíle
• ohlasy
• sponzoři
• archiv
mýty a pověsti
• legendy
• kroniky
• dokumenty
• jiné texty
lokality
• archeologie
• hroby
• antropologie
• historie
• otázky
jazyk
• písmo
• písemnictví
• víra
• symbolika
• artefakty
• vlivy
mapky
• plánky
• tabulky
• rodokmeny
• osobnosti
úvahy
• komentáře
• odkazy
• časová osa
• rejstřík
• obsah
|