VI

   [Pokračování ...]
   Potom Agaréni, zvaní Saracéni,¹ podnítili rouhání proti jedinému božství svaté Trojice a pravili: „Kterak vy křesťané, přestože se domníváte že jest jeden Bůh, rozdělujete jej na tři, když tvrdíte že jest Otec i Syn i Duch? Můžete-li to jasně vyložit, tedy pošlete muže, který dovede o tom promluvit a naše námitky vyvrátit“. Filozofu bylo tehdy čtyřiadvacet let. Císař svolal poradní sbor, pozval ho a řekl mu: „Slyšíš, filozofe, co mluví nečistí Agaréni proti vaší víře? Nuže, jsi sluhou svaté Trojice a jejím učedníkem, jdi a postav se jim na odpor, a Bůh, dovršitel každé věci, v Trojici velebný Otec, Syn a Duch svatý, dej tvým slovům milost a sílu a učiň tě druhým novým Davidem, jenž zvítězil třemi kaménky nad Goliášem, a přiveď tě nazpět k nám, uznaného za hodna království nebeského“.² Když to vyslechl, řekl: „Rád tam půjdu pro víru křesťanskou. Vždyť co je mi na tomto světě sladšího, než pro svatou Trojici být živ a umřít?“ Přidělili mu tedy tajemníka Georgia a poslali je tam.
   Když tam dospěli, spatřili podivné a ošklivé věci od nich tam zhotovené, které vytvořili na potupu a posměch všem křesťanům žijícím na onom místě a nemálo je tím sužovali. Byly tam totiž namalovány zvenčí na dveřích všech křesťanů obrazy ďáblů, jimiž je chtěli ohromit a pohanět.³ I otázali se filozofa: „Můžeš poznat, filozofe, co je to za znamení?“ On řekl: „Vidím podoby démonů a mám za to, že tu uvnitř žijí křesťané, oni nemohou s nikým žít a utíkají pryč od nich, a kde toho znamení zvenčí není, tam jsou s nimi uvnitř“.
   Při obědě seděli Agaréni, moudří a vzdělaní muži, zběhlí v geometrii a astronomii i v ostatních vědách, a zkoušeli ho a kladli mu otázky. Pravili: „Vidíš, filozofe, ten úžasný div, jak boží prorok Mohamed, který nám od Boha přinesl blahou zvěst, obrátil množství lidu? A my všichni se držíme jeho zákona a v ničem ho nepřestupujeme, ale vy křesťané, kteří se držíte zákona vašeho proroka Krista, tak se chováte a děláte, jak se komu z vás zlíbí, ten tak, onen onak“. Na to filozof odpověděl: „Náš Bůh je jako hlubina mořská. Prorok dí o něm: Rod jeho kdo vypoví?⁴ Neboť život jeho bude vzat ze země. Proto se mnozí pouštějí na tuto hlubinu, aby jej hledali. Silní duchem ji přeplavou s jeho pomocí a vracejí se s bohatou kořistí, ale slabí, ježto se pokoušejí přeplout v shnilých lodičkách, jedni se potápějí a druzí stěží sotva dechu popadají zmítáni chorobnou netečností. Vaše moře je úzké a pohodlné, každý je může přeskočit, malý i velký, nevymyká se z lidského obyčeje, ale jen co může každý dělat. A pak nic vám nezakázal. Když nespoutal váš hněv a chtíč, do jaké propasti vás uvrhne! Rozumný ať uváží. Ne tak Kristus. Ten zvedá, co je těžké, zdola nahoru, vírou a Božím působením učí člověka. Jakožto tvůrce veškerenstva stvořil člověka uprostřed mezi anděly a zvířaty, řečí a rozumem jej odlišil od zvířete, hněvem pak a chtíčem od andělů, a které stránce se kdo blíží, tou se stává více účasten bytostí buď vyšších, nebo nižších“.⁵
   I tázali se ho dále: „Když je Bůh jeden, proč jej slavíte ve třech? Pověz, víš-li. Nazýváte jej otcem i synem i duchem. Když takto mluvíte, dejte mu tedy i ženu, ať se z toho naplodí mnoho bohů“. Na to filozof odpověděl: „Nerouhejte se tak bezbožně, neboť my jsme se dobře naučili od proroků a otců a učitelů slavit Trojici: Otce, Slovo i Ducha, tři osoby v jedné bytosti. Slovo pak se vtělilo v Panně a narodilo se pro naši spásu, jak i váš prorok Mohamed svědčí, když takto píše: Poslali jsme ducha svého k panně s přáním, aby porodila. Odtud já vám podávám důkaz o Trojici“.
   Poraženi těmito slovy, obrátili se k jiným věcem a pravili: „Tak jest, hosti, jak pravíš. Je-li však Kristus váš Bůh, proč nečiníte, jak přikazuje? Neboť v evangeliích je psáno: Modlete se za nepřátele a dobře čiňte těm, kdo vás nenávidí a pronásledují, a nastavte tvář těm, kdo vás bijí.⁶ Vy však ne tak, ale ostříte zbraň na ty, kdo vám tak činí“. Filozof na to odpověděl: „Jsou-li v zákoně dvě přikázání, o kom platí, že splnil zákon, ten, kdo zachovává jedno přikázání, či ten, kdo obě?“ Oni odpověděli: „Ten, kdo obě“. Filozof na to: „Bůh řekl: Modlete se za ty, kdo vás tupí. A dále řekl: Větší lásku než tuto nemůže nikdo projevit v tomto životě, než aby položil život za své přátele. A my to činíme za přátele, aby se zajetím těla nebyla též jejich duše zajata“.⁷ Opět řekli: „Kristus dal daň za sebe i za jiné, proč vy se neřídíte jeho skutky? A když se tomu sami bráníte, proč aspoň za své bratry a přátele nedáváte daň takovému velkému a mocnému národu izmailskému? Žádáme toho málo, jen po jednom zlatníku, a co svět světem bude, zachováme spolu mír jako nikdo jiný“. Filozof se jich otázal: „Jestliže někdo následuje svého učitele a chce kráčet v jeho šlépějích a někdo jiný se s ním potká a odvrací jej od toho, je to jeho přítel, či nepřítel?“ Oni odpověděli: „Nepřítel“. Filozof se tázal dále: „Když Kristus dával daň, jaké bylo tehdy království, izmailské, či římské?“ Odpověděli: „Samozřejmě římské“. „Proto se nesluší“, pravil on, „nám to vyčítat, neboť všichni dáváme daň Římanům“.
   Potom mu kladli i mnohé jiné otázky a zkoušeli ho ze všech věd, které sami znali, ale on jim vše vysvětlil. A když i v tom je překonal, pravili mu: „Jak to všechno víš?“ Filozof jim odvětil: „Nějaký muž nabral z moře vody a nosil ji v měšci a chlubil se před cizinci: Vidíte vodu, jakou nemá nikdo mimo mne? Namanul se však k tomu jeden muž pomořan a pravil mu: Cožpak ses zbláznil, že se chválíš jen smrdutým měšcem? A my toho máme celé moře. Tak děláte i vy. Vždyť od nás vzešla všechna umění“.⁸
   Poté aby vzbudili jeho úžas, ukázali mu nesázenou zahradu, jež občas vyrůstá ze země, a když jim vysvětlil, jak se to děje, ukázali mu zas všecko bohatství, paláce zdobené zlatem a stříbrem i drahokamy a perlami, a pravili: „Viz, filozofe, tento divuplný zázrak. Veliká je síla a mnohé je bohatství Amerumna, vladaře saracénského“.⁹ On však jim řekl: „To není žádný div. Bohu však sláva a dík, který to vše stvořil a dal lidem na útěchu, neboť jeho to jest a ne jiného“.
   Naposled obrátili se ke své zlobě a dali mu pít jed.¹⁰ Ale milosrdný Bůh, který řekl: „I kdybyste něco smrtonosného vypili, neuškodí vám“, ochránil jej a přivedl zdravého nazpět do jeho země.
   [Pokračování ...]

Život sv. Konstantina-Cyrila (kap. VI).

Poznámky:

Josef Vašica (1966).

Život sv. Konstantina-Cyrila (869):
kap. I • II • III • IV • V • VI • VII • VIII • IX • X • XI • XII • XIII • XIV • XV • XVI • XVII • XVIII

Život sv. Metoděje (886):
kap. I • II • III • IV • V • VI • VII • VIII • IX • X • XI • XII • XIII • XIV • XV • XVI • XVII

Literatura:
• Josef Vašica: Literární památky epochy velkomoravské 863-885. LD, Praha 1966.
• Lubomír E. Havlík: Kronika o Velké Moravě. Jota, Brno 1992.
• Jaroslav Kolár (ed.): Středověké legendy o českých světcích. NLN, Praha 1998.
• Vladimír Vavřínek: Velká Morava mezi Byzancí a latinským Západem. Velká Morava mezi Východem a Západem, Sborník příspěvků z mezinárodní vědecké konference, Uherské Hradiště, Staré Město 28.9.-1.10.1999, ed. Luděk Galuška, Pavel Kouřil, Zdeněk Měřínský, AÚ AV ČR Brno, Brno 2001, s. 413-419.