1. Bůh a Spasitel náš Ježíš Kristus z mnohé a nevýslovné lásky k člověku smiloval se nad pokolením lidským
a nestrpěl, aby jeho stvoření bylo ovládáno ďábelskou lstí, proto se zjevil na zemi a byl živ
s lidmi. Tím, že se stal podobným našemu tělu, odsoudil hřích svým tělem (Ř 8, 3), aby ti, kteří
umírají v Adamu, v Kristu obživli (1K 15, 22). Neboť On jest pokoj náš, On, který „oboje
spojil v jedno“, zbořil stěnu dělící (Ef 2, 14) a křížem usmrtil nepřátelství
(Ko 1, 18; Zj 1, 5). Pak vstoupil na nebesa, usedl na pravici trůnu velebnosti na výsostech
(Žd 1, 3) a v poslední dny přijde soudit živé i mrtvé (2Tm 4, 1) a jakožto
spravedlivý soudce odplatí každému podle jeho skutků (Mt 16, 27; Ř 2, 6; Zj 2, 23).
Neboť nechce smrti hříšníkovy, ale jeho obrácení a pokání, i když se sebevíc každý člověk oddává zlobě.
Vždyť milostivý Bůh neopustil svého stvoření ani nezapomněl na dílo rukou svých, ale pro všechny roky a časy
vyvolil muže a jejich skutky a hrdinné činy ukázal lidem, aby se jim stali podobnými a došli
neskončeného života. A po nich proroky a po prorocích apoštoly, po apoštolech mučedníky a muže
spravedlivé a učitele, což se stalo i v našem sedmém věku. Neboť oni řekli: Slepí budou vidět,
hluší uslyší slovo Písma (Iz 35, 5), a všichni budou hlásat rozličnými jazyky veliké skutky Boží
(Sk 2, 11).
2. Byl pak v městě Soluni jeden
muž jménem Lev, člověk bezúhonný, opravdový a zbožný, který se vystříhal
všeliké zloby (Jb 1, 1) a plnil všechna přikázání Boží jako Job. Žil v tichosti
a zbožnosti a měl sedm dítek jako Job. O něm platí, co praví prorok: Blahoslavený muž bojící se
Boha, v jeho přikázáních bude mít velké zalíbení, potomstvo jeho bude mocné na zemi, rod upřímných dojde
požehnání, sláva a bohatství bude v domě jeho a spravedlnost jeho potrvá na věky věků
(Ž 111, 1-3). Z toho tedy kořene vzešly zvláště dvě skvoucí
ratolesti, přinášející požehnané ovoce. Od mládí vedli život bezúhonný, neboť si učinili moudrost
svou sestrou (Př 7, 4) a jí ozdobili duši i rozum, láskou pak a vírou předstihovali
jeden druhého a stále víc rozkvétali v moudrosti jako libovonný kvítek.
3. Blažený
Konstantin, ač byl rodem mladší, rozumem a ctnostmi vzlétal do výšin jako
orel na křídlech ducha
a osvícen božsky zářícím světlem rozumu, vyvolená nádoba Ducha svatého1
(Sk 9, 15) a jím ozářen, stal se nepřebernou pokladnicí veškeré nauky filosofické. Neboť jako
pramen zaplavující celý svět napájel žíznivé slovem Božím, jak řekl sám Pán Bůh Ježíš Kristus: Kdo věří ve mne,
jak dí Písmo, potekou z útrob jeho proudy živé vody (J 7, 38), to jest dary životvorného Ducha.
Neboť ten v něm vzkypěl a vyřinul se z jeho rtů a celý svět líbezně rozveselil tím, že každému
národu rozséval slovo podle jeho chápavosti. Byl mu totiž dán
dar mluvit jazyky podobně jako Apoštolu.
4. Starší jeho bratr přeblažený
Metoděj hned z mládí počal přijímat světské hodnosti, neboť
rozkvétal moudrostí jako libovonný květ a byl proto všemi vladaři milován. V hovorech se jevil jako
Šalomoun tím, že z hloubi svého srdce vynášel podivuhodná podobenství a naučení a otázky. Ve
službě se choval ke všem ochotně jak anděl a ve válce byl strašlivý jako Samson a Gedeon a Jozue
Nave.2 Proto přijal i hodnost velitele, ale setrval v ní jen krátce.
Poznal, že tento svět plný nepokoje a zmatku pomíjí neužitečně jako stín, ale ještě víc byl zasažen jako
střelou do srdce slovem Páně, jež dí: Co prospívá člověku, získá-li celý svět, ale na své duši škodu utrpí nebo
ji zahubí, nebo co dá člověk výměnou za svou duši? (Mt 16, 26) Proto zaměnil věci pozemské za nebeské,
pohrdl časnými a odřekl se jich a obrátil se k věčným.
I odešel na Olymp3
a byl postřižen v černý šat s nadějí, že přijme jednou i bílé a neporušitelné roucho andělské. Byl
poddán všem s pokorou a ponížeností v bdění i modlitbě, v oddechu i ve službě,
v mimořádném postu, v střídmosti ustavičně, v čistotě ducha, v blahodárném pláči, za něhož
roníval z očí pramen jako řeku, a tou omýval celé své tělo. Tělesného pokoje naprosto neznal, jaký je,
ale noc co noc stával od západu slunce až do východu a nedopřával spánku svým očím ani svým víčkům
dřímoty (Ž 132, 4) ani pokoje svým brvám, ale cvičil se v žalmech a zpěvech a písních
duchovních (Ko 3, 16). Zároveň se snažil dostihnout života svatých otců. Jedny
z nich překonal tichostí a mlčením, jiné postem a bděním a modlitbou i mimořádnou
pokorou. A tak se stal proslulým mezi všemi otci, podoben velikému
Arseniu i Antoniu
i Sávovi,4 neb naplňoval na sobě životy všech. Tu milostivý Bůh, jenž
viděl, jak vytrvává v tak veliké námaze, pohnul srdce bratří, a ti vidouce jeho neobyčejnou horlivost
ve službě Boží, divili se mezi sebou a oslavovali Boha dávajícího shůry milost těm, kdo pro něho pracují.
Konečně uslyšel o jeho horlivosti i patriarcha. On i císař nutili jej, aby přijal
hodnost metropolity na čestném místě. Když jej nemohli k tomu přiměti, ustanovili jej představeným kláštera,
zvaného jménem Polychron,5 v němž bylo
sedmdesát otců. Na to přistoupil a žil jako bez těla, ustavičně na modlitbách a pro všechny byl vším,
aby všechny získal (1K 9, 22).
5. Neboť i Písmo svaté o takovýchto [dvou] s pochvalou volá
a praví: Moudrost předků budou vyhledávat a proroctvími se budou obírat, vypravování slovutných mužů
uchovají v paměti a vniknou do spleti podobenství. Spolu s velmoži budou službu konat a před
veliteli se osvědčí. Do země cizích národů se vypraví, dobré i zlé mezi lidmi zkusí. Srdcem svým na úsvitě
se budou obracet k Bohu, který je stvořil, a před Nejvyšším se budou modlit a otevrou svá ústa
k modlitbě a za své hříchy budou prosit. A bude-li chtít veliký Bůh, naplněni budou smyslem
duchovním. Ten zajisté nechá proudem téci jejich řeč a moudrost. A na modlitbách budou oslavovat Pána,
neboť on zjeví kázeň a učení jejich. Zákonem smlouvy Páně se proslaví. Mnozí budou velebit jejich rozum
a na věky nebude vyhlazen. Památka jejich nezanikne a jméno jejich bude žít od pokolení do pokolení.
Moudrost jejich budou hlásat národy a chválu jejich bude zvěstovat
církev (Sir 39, 1-2; 4-9; 11-14), jejímiž byli mocnými podporovateli a neochvějnými sloupy,
postavenými na tvrdém kameni víry, tím že napodobili praotce a patriarchy vírou a ctnostným životem
a jejich skutky a práce v sobě dovršili, podobně jako veliký patriarcha Abrahám, praděd Kristův,
když se stal vírou přesídlencem a příchozím v cizí zemi (Žd 11, 9), byl nazván přítelem Božím,
a když přijal vírou od Boha úmluvu obřízky, nazván byl otcem mnohých národů (Gn 17, 5;
Ř 4, 17-18).
6. Tito dva svatí a přeslavní otcové byli ozdobeni
touž vírou, tytéž činy dovršili. Neboť se stali přesídlenci ze své vlasti a příchozími do země cizí.
Zákon pak dostali od Boha6 ne pro své plémě, jako Abrahám, ale pro národ, který
nepoznal své pravice ani levice (Jon 4, 11), nýbrž s čím se setkávali, tomu se otrocky podrobovali
a místo Tvůrci klaněli se stvoření jako Bohu. Přijali dále úmluvu nikoli obřízky jako Abrahám, ale křtu na
odpuštění hříchů. Úmluva ta trvá na věky a byla dokonána a odevzdána samým Pánem naším Ježíšem Kristem.
Mojžíš také, jenž byl s Árónem mezi
kněžími Božími (Ž 99, 6), byl nazván bohem faraónovým (Ex 7, 1). Když zkrušil Egypt rozličnými
ranami, vyvedl lid Boží z jeho poroby, ve dne sloupem oblačným a v noci sloupem ohnivým
(Ex 13, 21; Ž 78, 14), rozdělil moře a po suchu je vyvedl na poušť (Ž 78, 13),
a nepřátele utopil v bezedné hlubině. Pak na poušti bezvodé prorazil skálu a tak je napojil
a andělským chlebem je nasytil. A když přijal od Boha zákon napsaný prstem Božím na kamenných deskách
(Ex 31, 18), odevzdal jej lidem, aby jej plnili a ho poslouchali.
[Pokračování ...].
Chvalořeč o svatém Cyrilu a Metoději (1. část).
Překlad Josef Vašica (1966).
Poznámky:
|