Milovníci Kristovi, hle, zasvitl nám
zářivý svátek přeblaženého otce našeho Cyrila, nového apoštola a učitele
všech krajů, který se zaskvěl zbožností a krásou na zemi jako slunce osvěcující záblesky trojosobního Božství
celý svět. V jeho srdci si Moudrost Boží zbudovala chrám
a na jazyku jeho jako na cherubovi spočíval ustavičně Duch svatý,1 rozdílející
dary podle stupně víry, jak dí apoštol Pavel: „Jednomu každému z nás dána je milost podle míry darování
Kristova. Neboť, kdo tě miluje, řekl Pán, i já si ho zamiluji a sám se mu zjevím,
a příbytek si v něm učiním, i bude mi synem a já budu jemu
otcem“.
Toto otcovství hledal přeblažený náš otec a učitel Cyril. Opustil všecku nádheru tohoto života,
dům i bohatství, otce i matku, bratry i sestry. Od mládí žil v čistotě jako anděl, vyhýbal se
pozemským rozkošem a prchal před nimi, setrvával ustavičně v pění žalmů a písní a duchovní
naukou sledoval jedinou cestu, kterou by mohl vystoupit na nebesa. Proto též oplývala jeho ústa milostí Boží, jak
praví moudrý Šalomoun: „Na rtech moudrého se zrcadlí cit, zákon pak a milosrdenství nosí na jazyku, jímž
spoutal zlolajná ústa kacířů“.
Neboť za obrazoborce Theofila2 vznikl blud, jímž posvátné obrazy byly po
mnoho let pronásledovány, ničeny a zneuctívány. Za zbožného císaře Michaela však
pravověrní svolali sněm a vyslali Cyrila na ony kacíře, a ten všechnu jejich zlobu sežehl silou ducha.
Kdekoli slyšel o nějakém rouhání proti božskému obrazu, tu jako okřídlený přelétal všechny kraje, jasnými
podobenstvími mařil všechny svody, a tím že učil pravé víře, doplňoval zbytky Pavlovy.
Jako orel přeletoval na všechny strany, od
východu na západ a od severu na jih. U Chazarů a Saracénů,3 kde šlo
o svatou víru, vystupoval na shromážděních a jako slunce se zaskvívaje trojsvitnými třpyty všechny
jejich bludy potíral. Ve fulském národě4 zničil bezbožný klam
a osvítil jej záblesky trojvěčného světla. Slovanskému pak národu, pohříženému v nevědomosti
a temnotě hříchu, milosrdenstvím a láskou Pána našeho Ježíše Krista byl učen za
pastýře a učitele. I zacpal ústa vlkům, trojjazyčným kacířům, zjasnil podle proroka jazyk
zajíkavý a Písmem vedl všechny na cestu spásy. V Římě pak podle vůle Boží odpočinulo jeho ctné tělo.
Chceme-li uctít jeho práci a putování, není komu bychom mohli vzdát podobnou chválu. Neboť
ačkoli se zaskvěl později, překonal všechny. Jako denice,5
jež vzchází naposled, svým jasem ozařuje všecek hvězdný sbor a přes sluneční červánky své světlo projevuje,
tak i tento blažený otec a učitel našeho národa víc než slunce zářil jasem Trojice a osvítil
nesčíslný lid, ležící ve tmě nevědomosti. Které místo se utajilo, aby je nebyl posvětil svými stopami? Nebo která
dovednost zůstala tajná jeho blažené duši? Neboť všem národům odhalil skrytá tajemství ve svých výmluvných
řečech tím, že je hlásal s porozuměním, tomu písmem, onomu učením. Milost Boží se rozlila na jeho rtech,
a proto mu Bůh požehnal na věky.
Jaká tedy ústa vypovědí tu sladkost jeho nauky? Který jazyk dovede vylíčit skutky a námahy
a dobrotu jeho života? Vždyť ústa tato, osvěcující lidi zatemnělé klamem hříchu, jak ukázal Pán, jsou
světlejší nad světlo. Z jeho jazyka prýštila se sladká a živá slova. Ty vzácné rty rozkvetly moudrostí.
Jeho vzácné prsty zosnovaly duchovní nástroje a ozdobily je zlatě zářícími písmeny. Těmi ústy Boha hlásajícími
byli napojeni ti, kdo žíznili po poznání Božím. Jimi okoušeli mnozí pokrmu života. Jimi obohatil Bůh mnohé národy
božskou naukou, zvláště veleplodný národ slovanský. K němu byl poslán tento nový
apoštol. Vždyť z těchto úst vytryskl pramen živých slov zavlažující naši vyprahlou suchost.
A jimi byl svázán rouhavý jazyk kacířský. Tato ctná ústa oslavující Boha zdála se zajisté jakoby jedním ze
Serafů, a jimi jsme poznali trojosobné Božství zahrnuté v jediné podstatě, avšak rozdělené vlastnostmi
a jmény a stejně velebené: souvěčného Otce i Syna i svatého Ducha.
Proto žehnám tvým rtům, ó přeblažený otče Cyrile, jimiž mé rty byly zaplaveny duchovní sladkostí.
Žehnám výmluvnému tvému jazyku, jímž mému jazyku vysvitla záře trojvěčného Božství a zapudila temnotu hříchu.
Žehnám přesvětlé tvé tváři, prozářené Duchem svatým, z níž mé tváři vzešlo světlo poznání Božího
a vykořeněn byl klam mnohobožství. Žehnám zlatotřpytným tvým očím, jimiž mým očím byla odňata bláznivá
slepota a vzešlo světlo Božího poznání. Žehnám tvým andělsky pronikavým zornicím, ozářeným Božskou slávou,
jež zaplašily slepotu z mého srdce a osvítily je slovy Bohem vnuknutými; jimi
jsi spatřil padesát dní před svým skonem den svého odpočinutí.6 Žehnám tvým
převzácným rukám, z nichž na můj národ spadl déšť poznání Božího a rosou z Boha prýštící
zavlažil naše srdce vyprahlá suchopárem hříchů. Žehnám tvým prstům od Boha vedeným, jimiž byla sepsána mému
národu mnohým utajená Boží moudrost, odhalující tajemství poznání Božího a osvobozující od jha hříchu.
Žehnám zlatozářným tvým útrobám, z nichž vytryskla mému národu živá voda, z výše se řinoucí tvými
modlitbami. Žehnám světle zářícím tvým nohám, jimiž jsi oběhl jako slunce okrsek
zemský7 a osvítil jej naukou vdechnutou Bohem. Žehnám zlatětřpytným
tvým šlépějím, jimiž jsi uvedl pobloudilé naše stopy na cestu pravou. Žehnám přesvaté duši tvé, která zhojila
vředy hříchů v mé duši a duchovními promluvami zaštěpila rozum do našich srdcí. Žehnám
tomu přeslavnému chrámu,8 v němž leží veleučený, o Bohu
mluvící tvůj orgán.9
Požehnané to město, které podle úradku Božího přijalo třetího dovršitele, neboť
tento světec zřejmě doplňuje zbytek10 oněch dvou vznešených
světel. Proto Pán Bůh ustanovil, aby s nimi přijal důstojné odpočinutí. Zesnul
pokojně v Pánu v roce od stvoření světa 6377, měsíce února
14. dne,11 a byl uveden k ostatním svatým otcům, když
v sobě dovršil hodnosti a práce všech. I stal se s anděly andělem a s apoštoly
apoštolem a s proroky prorokem, se všemi svatými účastníkem slávy Boží.
S nimi, svatý učiteli, modli se za nás, kteří uctíváme tvé přeslavné zesnutí ke slávě přesvaté
Trojice, Otce i Syna i přesvatého Ducha, nyní i vždycky i na věky věků. Amen.
Chvalořeč o svatém Cyrilu.
Překlad Josef Vašica (1966).
Poznámky:
|
