MORAVIA MAGNA
MORAVIA MAGNA, společnost pro kulturu, historii a umění

LEGENDY

 

ŽIVOT SV. KONSTANTINA-CYRILA

IV

   [Pokračování ...].
   Když přišel do Cařihradu, svěřil jej učitelům, aby se u nich učil. I naučil se ve třech měsících gramatice a potom se věnoval dalšímu studiu. Osvojil si Homéra a geometrii a u Lva a Fotia1 dialektiku a všechny nauky filozofické, mimoto též rétoriku a aritmetiku, astronomii a muziku2 a všechny ostatní řecké studijní obory.3 Tak si je všechny osvojil,4 jak by si byl mohl kdo osvojit jen jeden z nich. Neboť s bystrostí se u něho pojila píle a jedna druhou překonávala, tím se vědy a umění jen zdokonalují. Více však než učenost dával najevo dobré chování. Hovoříval s těmi, s nimiž to bylo prospěšnější, a vyhýbal se druhům uhýbajícím na scestí. Jedině to měl na mysli, jak by zaměnil věci pozemské za nebeské a uletěl z toho těla a žil s Bohem.
   Když logothet viděl, jaký je, dal mu moc nad svým domem a možnost vcházet volně do císařského paláce. Jednou se ho otázal: „Filozofe, rád bych věděl, co je to filozofie“.5 On řekl hned s pohotovostí: „Poznání věcí božských i lidských, nakolik se může člověk přiblížit Bohu, neboť učí člověka, aby byl svými skutky obrazem a podobenstvím toho, který ho stvořil“. Proto si ho tento muž, tak mocný a vážený, ještě víc oblíbil a ustavičně se ho na vše dotazoval. A on mu vyložil nauku filozofickou a v málo slovech mu objasnil veliké záhady.
   Čím víc se líbil Bohu pro svou čistotu, v níž žil, tím milejší se stával všem. A logothet mu prokazoval všelikou vážnost a úctu, a nabízel mu mnoho zlata, jehož on však nepřijal. Jednou mu řekl: „Tvá krása a moudrost mě neobyčejně pudí k tomu, abych tě miloval. Hle, mám duchovní dceru,6 které jsem byl kmotrem na křtu, krásnou a bohatou a ze vznešeného a mocného rodu. Chceš-li, dám ti ji za ženu. Od císaře dostaneš hned teď vysokou hodnost a knížectví a ještě víc můžeš očekávat, takže co nevidět budeš stratégem...“ Filozof mu odpověděl: „Veliký to zajisté dar pro ty, kdo po něm touží, ale mně není nic milejšího než učení. Až jím nabudu vzdělání, chci hledat čest a bohatství po svém praotci“.7 Když logothet uslyšel jeho odpověď, šel k císařovně a řekl: „Tento mladý filozof nemá rád tento život, ale nepouštějme ho z našeho okruhu, ale udělejme mu tonzuru ke kněžství a dejte mu úřad, ať je bibliotékářem u patriarchy při chrámu svaté Trojice.8 Snad alespoň tak jej udržíme“.
   Tak s ním i učinili. Avšak sotva jen docela málo s nimi pobyl, odešel na Úzké moře9 a skryl se potají v klášteře. Šest měsíců ho hledali a jen stěží jej našli, nemohli ho však přimět k tomu, aby se vrátil k témuž úřadu. Uprosili ho tedy, aby převzal profesorskou stolici a vyučoval filozofii tuzemce i cizince se vší oficiální podporou.10 I ujal se toho.
   [Pokračování ...].

Život sv. Konstantina-Cyrila (kap. IV).

Poznámky:
1 – Vysoká škola cařihradská, kde se Konstantin dále vzdělával, byla obnovena okolo roku 850 hlavně přičiněním Bardovým a její řízení bylo svěřeno bývalému metropolitovi soluňskému Lvu Matematikovi, někdejšímu obrazoborci zbavenému kdysi biskupství a pak odškodněnému profesurou. Jiným světlem university byl pozdější patriarcha Fotios (858-891), k němuž Konstantin přilnul podle svědectví bibliotekáře Anastasia zvlášť pevným přátelstvím, ač přitom nebyl slepý k jeho chybám.
2 – Konstantin byl vzdělán také v hudbě podle svědectví Anastasia bibliotekáře a skládal řecké hymny určené ke zpěvu. Na Moravě s Metodějem pěstili církevní zpěv a vyučili v něm své žáky, kteří pak v římských chrámech pěli slovanskou liturgii (kap. 17). O sv. Metoději se zmiňuje výslovně Chvalořeč ku poctě obou bratří, že „chrámy ozdobil písněmi a zpěvy duchovními“ (kap. 13).
3 – J. E. Granstrem, O proischoždenii glagoličeskoj azbuky (o. c. 305), vidí v této zprávě ŽK doklad o tom, že si Konstantin-Cyril osvojil znalost i speciálních systémů řeckého písma, v nichž se vyskytují různé znaky pro krácení slov, pro tachygrafii, pro označování termínů v textech vědeckého obsahu, jak v komentářích k básním Homérovým, v medicínských, astrologických a alchymických spisech, v tajnopise a magii, a že pak použil těchto znalostí při sestrojení hlaholice. O jeho dovednosti ve čtení cizích písem svědčí také zpráva v kap. 13 o tom, že rozluštil nápis na číši Šalomounově. Do těchto souvislostí zapadá též zmínka v ŽM kap. 15 o dvou kněžích-tachygrafech, kterých použil sv. Metoděj při kodifikaci biblického překladu slovanského.
4 – Zpráva o chování Konstantinově za studií je sestavena podle řeči sv. Řehoře Naz. o sv. Basiliovi Velikém, jak ukázal Grivec (Fontes 174); příslušné řecké texty se slovanskými paralelami z ŽK podává také Vavřínek (Staroslov. životy 58).
5 – Autor ŽK mohl znát jeho definici filosofie z úst samotného Konstantina. První její část („poznání věcí božských i lidských“) je stoická, sv. Řehoř Naz. ji častěji uvádí; druhá část je platonská, doplněná křesťanskou ideou Stvořitele a naukou o člověku jako obrazu Božím. Originalita této definice Konstantinovy se jeví zvláště ve spojení s jeho duchovním sňatkem se Sofií-Moudrostí a s jeho snahou o získání ztracených čestných výsad praotce Adama, které měl před prvopočátečním hříchem.
6 – Logothet Theoktist byl patrně eunuch, neměl vlastních dětí. Byl zabit od svých protivníků roku 856. V liturgických knihách byzantských se slaví jeho památka jakožto mučedníka 20. listopadu.
7 – Chci hledat čest a bohatství po svém praotci – tj. po Adamovi. Ctí a bohatstvím se myslí nadpřirozený stav milosti před hříchem prvopočátečním. Toto místo dřív nesprávně chápané vysvětlil správně paralelami z Řehoře Naz. Grivec (AAV XVII. 57, 209; Fontes 242 až 246). Tento motiv – najít asketickým životem prvotní ztracenou čest člověka před pádem – se opakuje v původních projevech cyrilometodějských vícekrát. Kromě tohoto místa ještě v ŽK v kap. 9 a 11, v druhé Frizínské památce, v Zpovědním řádu Euchologia aj.
8 – Bibliotekář neboli chartofylax při chrámu svaté Sofie měl nejen péči o knihovnu a archiv, ale i jiné povinnosti, které činili z Konstantina jakéhosi tajemníka tehdejšího patriarchy Ignatia (847-857) s právem zasahovat i do církevní správy. Chartofylax, což tedy byl titul vysokého hodnostáře patriarchátu, býval obyčejně jáhnem. Je však pravděpodobno, že Konstantin byl již tehdy vysvěcen na kněze, ačkoli neměl okolo roku 850 ještě předepsaný věk 30 let. Text ŽK „postrigše i na popovьstvo“ (tondeamus eum ad presbyterium) připouští tento výklad. Srov. však M. Tadin (s. 229).
9 – Myslí se tím Úzkým mořem (řecky: to Stenon) mořská úžina cařihradská, tzv. Bospor Thrácký, na jehož březích bylo také několik klášterů. Snad to byl klášter Kleidion, kde se Konstantin skryl. V tomto klášteře byl také nějaký čas internován bývalý obrazoborecký patriarcha Jan, s nímž měl Konstantin disputaci (kap. 5).
10 – Vyučoval filozofii tuzemce i cizince – tak zní doslovný, a jak se zdá, jedině správný překlad. Někteří totiž viděli v těch slovech poukaz na třídění věd tehdy u Řeků běžné na vědy esoterické, duchovní (hé esó sofia) a exoterické (hé exó sofia) neboli profánní. Smysl tohoto místa by pak byl ten, že Konstantin vyučoval na universitě filosofii duchovní i světskou. S tím by pak souhlasilo to, co se praví o Konstantinu-Cyrilovi v řecké legendě o sv. Klimentovi, učedníku slovanských apoštolů: „Cyril, veliký ve filosofii profánní, větší však v duchovní, a obeznalý s přirozenou povahou jednoho jsoucího“. Také bibliotékář Anastasius v předmluvě k IV. sněmu cařihradskému roku 869 označuje profánní vědce jako „viros exterioris sapientiae“. Grivec (Fontes 176, p. 24) připouští, že autor ŽK zde s ohledem na své čtenáře volně přetlumočil tyto řecké pojmy. Slova „se vší oficiální podporou“ značí tolik, jako: s postavením a platem profesora.

Josef Vašica (1966).

Život sv. Konstantina-Cyrila (869):
kap. I • II • III • IV • V • VI • VII • VIII • IX • X • XI • XII • XIII • XIV • XV • XVI • XVII • XVIII

Život sv. Metoděje (886):
kap. I • II • III • IV • V • VI • VII • VIII • IX • X • XI • XII • XIII • XIV • XV • XVI • XVII

Literatura:
• Josef Vašica: Literární památky epochy velkomoravské 863-885. LD, Praha 1966.
• Lubomír E. Havlík: Kronika o Velké Moravě. Jota, Brno 1992.
• Jaroslav Kolár (ed.): Středověké legendy o českých světcích. NLN, Praha 1998.
• Vladimír Vavřínek: Velká Morava mezi Byzancí a latinským Západem. Velká Morava mezi Východem a Západem, Sborník příspěvků z mezinárodní vědecké konference, Uherské Hradiště, Staré Město 28.9.-1.10.1999, ed. Luděk Galuška, Pavel Kouřil, Zdeněk Měřínský, AÚ AV ČR Brno, Brno 2001, s. 413-419.

   MORAVIA MAGNA

aktuality • zajímavosti • kontakt • naše cíle • ohlasy • sponzoři • archiv
mýty a pověsti • legendy • kroniky • dokumenty • jiné texty
lokality • archeologie • hroby • antropologie • historie • otázky
jazyk • písmo • písemnictví • víra • symbolika • artefakty • vlivy
mapky • plánky • tabulky • rodokmeny • osobnosti
úvahy • komentáře • odkazy • časová osa • rejstřík • obsah