MM - historie - Charvát: Pražské biskupství

MORAVIA MAGNA

BOLESLAV II.

ZALOŽENÍ PRAŽSKÉHO BISKUPSTVÍ (973/976)

PETR CHARVÁT

   Snaha o institucionální zakotvení přemyslovského státu
   (102) Nový kníže Boleslav (II.) zahájil svou vládu událostí nadmíru významnou, o níž se ovšem zasloužilo především dlouholeté úsilí jeho otce Boleslava staršího a rovněž otcova přítele a spojence, císaře Oty.¹ Již od počátku 10. století usilovali vládci přemyslovského státu především o jeho institucionální zakotvení.² Poučili se v tomto ohledu z dějin Velké Moravy, odkud do Prahy ostatně počátkem 10. století nejspíše přišla řada osobností se zkušenostmi ze státního života. Moravané se sice na svém území již v 70. letech 9. století domohli dokonce arcibiskupství,³ avšak jeho institucionální základnu se jim nepodařilo dotvořit do dostatečné pevnosti, takže po Metodějově smrti celý úřad zanikl. Obdobný osud potkal dalšího arcibiskupa, poslaného roku 900 na Moravu z Říma, s nímž přicestovali dokonce dva podřízení biskupové. To už ovšem zbývalo moravskému státu ani ne desetiletí samostatného života, a také po těchto církevních autoritách nezbyla v dějinách země ani stopa.⁴
   Všichni státnicky myslící politici raného středověku hleděli budovat své državy na základě dlouhodobě trvajících institucí, jejichž existence nezávisela na vůli, přáních ani ambicích či vášních jednotlivců. Takovýmito ústavy byly především nejvyšší pastorační úřady katolické církve, biskupství a arcibiskupství. Jsem přesvědčen o tom, že již od samého počátku 10. století lze u přemyslovských knížat sledovat soustavnou snahu po takovém vybavení Pražského hradu, aby se stal důstojným sídlem biskupství či arcibiskupství. Už kolem roku 900 jsou kdesi v Čechách hlaholsky napsány takzvané Kyjevské listy, biskupská liturgická příručka neboli sakramentář, arci církevně slovanský překlad staršího latinského textu.⁵ Kníže Václav následuje příkladu svých předků Spytihněva i Vratislava a zakládá na Pražském hradě na svou dobu nevídaný (103) kostel vysoce symbolické podoby – okrouhlý, „po způsobu kostela římského“ (ad modum ecclesiae Romanae), praví k tomu kronikář.⁶ Tento kostel vybavuje, jak se sluší a patří, relikviemi; od krále Jindřicha (919-936) získává ostatek svatého Víta ze saského kláštera v Corvey. Mimochodem řečeno, právě předání tohoto ostatku ukazuje dobře, že za Václava převládlo na Pražském hradě již definitivně křesťanství; Jindřichovi poradci by byli sotva svolili k vydání tak cenné křesťanské svátostiny, kdyby mohla být ohrožena možnými manipulacemi nekřesťanů. Sám Václav dává dokonce přenést tělo své umučené babičky Ludmily do kostela svatého Jiří a tím přímo zakládá tradici jejího svatořečení.⁷ V téže politice pokračuje jeho bratr Boleslav starší, jenž dává obdobným způsobem přenést k slavnostnímu uložení do svatovítské rotundy tělo bratra Václava,⁸ který tak nešťastně přišel o život.⁹ I tato skutečnost ukazuje, jak se strategický záměr politiky staršího Boleslava shodoval se zacílením politiky Václavovy a do jaké míry sdíleli oba bratři společnou představu o budování duchovní základny českého státu. Jim oběma byla zjevně společná myšlenka přeměny Pražského hradu v sídlo správy sice profánní, avšak totožné s „hradem Božím“, z něhož by české země řídili kníže v součinnosti s biskupem. Ještě uslyšíme o tom, že až do 13. století existuje ve staročeštině jediný společný termín pro „knížete“ a „kněze“.
   Boleslav starší se v 60. letech 10. století energicky podjal příslušných jednání,¹⁰ narazil však na diplomatické potíže. Ke zřízení nového biskupství nechtěl přivolit ani řezenský biskup Michael, do jehož správního okrsku české země patřily, ani arcibiskup mohučský Wilhelm, jemuž měla být nová diecéze podřízena. Arcibiskupství magdeburské, které roku 968 nechal císař zřídit jako především misijní agenturu, bylo příliš mladé a dosud ne pevně konstituované, a ani svatý otec v Římě nejevil příliš velké nadšení pro tento návrh. Bylo třeba čekat a vyvíjet trpělivou a usilovnou aktivitu, což se staršímu Boleslavovi nakonec vyplatilo. Nové biskupství mělo být podřízeno arcidiecézi mohučské (Mainz) a za jeho prvního biskupa byl vybrán Dětmar (Thietmar), kněz saského původu, muž vzdělaný a dobrý pastýř, jehož do úřadu doporučovala mimo jiné skutečnost, že dobře hovořil slovanským jazykem. To ovšem nebyla na východním pomezí říše žádná zvláštnost a touto kvalifikací se nepochybně vyznačovala řada zdejších kleriků. Kanonické právo ostatně přímo vyžaduje, aby biskup mluvil jazykem své diecéze.¹¹
   Dětmar byl vysvěcen již na počátku roku 976 a vlastní biskupství bylo uvedeno v život téhož roku, až po smrti staršího Boleslava. Mladší Boleslav tak vstupoval na trůn v lesku grandiózního úspěchu, kterého se české (104) diplomacii podařilo dosáhnout, a na Pražském hradě byl tak položen základ pravidelného bohoslužebného života biskupství. Čechy se poprvé z území misijního, evangelizačního, staly zemí, jejíž křesťanská obec žila pravidelným liturgickým životem a z níž dokonce počaly vycházet i impulsy misijní. Země získala možnost světit si vlastní klérus a tím i vychovávat si – řečeno dnešní terminologií – vlastní „šlechtu ducha“.
   Sídlem biskupství a katedrálou se stal svatovítský chrám na Pražském hradě.¹² K němu byl zjevně po založení biskupství přistavěn obytný komplex pro biskupovu kapitulu, sbor kněží pověřených výkonem pravidelných bohoslužebných úkonů v biskupském kostele. Sám biskup sídlil v příbytku, který se snad nacházel na témže místě jako pozdější biskupský palác a nynější objekt svatovítské kapituly západně od svatovítské rotundy. Do jeho péče byly odevzdány všechny křesťanské kostely v Čechách a biskup byl povinen starat se o jejich náležitý liturgický provoz i o hmotné náležitosti jejich působení. Ve svém počátečním období záviselo pražské biskupství zcela na důchodech a příjmech, které mu ze svého majetku vyměřil kníže, což na běžné provozní náklady zřejmě zcela stačilo.
   Kníže užil slavné příležitosti i k dalšímu skutku křesťanské velkorysosti. Současně s biskupstvím spatřil totiž na Pražském hradě světlo světa další duchovní ústav, který měl pečovat o upevnění víry Kristovy v Čechách, totiž klášter pro benediktinské jeptišky u chrámu svatého Jiří. Jeho první představenou se stala knížecí sestra Mlada, řeholním jménem Marie. Tu vypravil její otec Boleslav I. někdy v letech 965-969 do Říma, aby tam jednala o zřízení biskupství v Praze. Mlada užila v Římě příležitosti a přijala řeholní roucho benediktinské jeptišky. Nový klášter nechal kníže zbudovat rovněž „po římském způsobu“ z kamene a stal se tak vlastně druhým zakladatelem svatojiřské svatyně. Spočinul v ní, jak se ještě dozvíme, i po své smrti.¹³ Samotný tento chrám pochází z počátku 10. století a byl nejspíše zbudován před rokem 911, kdy zesnul mohučský arcibiskup Hatto, veliký ctitel svatého drakobijce a šiřitel jeho kultu. Ten také nejspíše českému knížeti Vratislavovi, vlastnímu zakladateli hradního kostela svatého Jiří, povědomost o tomto světci zprostředkoval.
   Jak vypadal nejstarší křesťanský život Čech, můžeme se jen dohadovat. Pověděli jsme už, že nejstarší křesťanství Evropy bylo vírou elitní, každodenní a soukromou. Rozhodující byla pro křesťana individuální, osobní zbožnost a vztahování se ke světu prostřednictvím zásad křesťanské víry. Účast na bohoslužbách se nevyžadovala příliš často – povinná byla vlastně jen dvakrát ročně, většinou o Vánocích a Velikonocích –, pro (105) křesťany samé mělo však největší význam přijímání svátosti. Zpověď, skládaná do rukou kněze před přijetím svátosti, umožnila vyrovnat se s poklesky proti víře a vyprosit si pokáním a konáním kajících skutků Boží odpuštění. Z této nejstarší doby nevíme nic o obracení pohanských spoluobčanů přemyslovských Čech na víru. Spoléhalo se evidentně na to, že nekřesťané sami nahlédnou hloubku svých omylů a přijetím křtu ze sebe smyjí pohanu temnot, v nichž až doposud bloudili. Za těchto okolností nebylo vlastně ani zapotřebí příliš početného kléru – křesťanská obec Čech byla jednak malá a jednak si její obsluha nevyžadovala ani příliš intenzivní liturgický provoz, ani časté přisluhovaní svátostmi. Křesťanství vstupovalo do lidského života především v okamžicích čtyř hlavních „obřadů přechodu“, které, jak jsme již slyšeli, převzalo – při přijímání nových členů obce křtem, při vyznačení jejich dospělosti potvrzením u víře (biřmováním, konfirmací), dále při zahájení samostatného společenského života požehnáním sňatku a konečně při odchodu z tohoto světa křesťanským posledním pomazáním a pohřbem.

   Boleslav tedy zahájil svou vládu uvedením nejvyššího správce Čech v úřad a dovršením úsilí generací svých předků. Samostatná existence českého biskupa je pak v pramenech doložena v tak významném roce 976, kdy se v mateřské Mohuči v jeho doprovodu objevuje záhadný „biskup moravský“.¹⁴
   Také o totožnost tohoto hierarchy byla svedena mnohá šarvátka; nejlogičtější se mi ovšem zdá řešení, že šlo skutečně o jakýsi úřad snad již velkomoravského původu, jehož představitel sídlil nejspíše v Olomouci. Není vyloučeno, že se jmenoval Prochor a jeho nástupce na olomouckém (?) stolci Prokulf. Nejstarší seznam biskupů krakovských uvádí totiž před známým Pomponem, vysvěceným roku 1000 v Hnězdně, ještě tato dvě záhadná jména, o nichž není jinak nic známo. Pokud ovšem Měšek I. připojil ke svým državám také Olomouc, o čemž by mohl svědčit zápis v dodnes záhadném dokumentu „Dagome iudex“,¹⁵ mohli být první dva biskupové metropole severní Moravy vskutku pojati do oficiálního seznamu biskupů krakovských. Sám stolec města pod Wawelem byl zřízen až v roce 1000, takže by takové „dotvoření“ tradice, posouvající počátek církevního života do minulosti přece jen o něco vzdálenější, a tedy ctihodnější, určitě přišlo čerstvě založené instituci velmi vhod.
   Hlahol zvonů a velebný přednes latinských formulí však na Pražském hradě brzy znovu přehlušil třesk zbraní a ruch válečných příprav. Český kníže se znovu chystal k boji...

Petr Charvát (2004, s. 102n).

Poznámky:

1 –	Boleslav (I.) starší vládl v letech 935-972 (po vraždě bratra Václava 922-935), jeho syn Boleslav (II.) mladší v letech 972-999 (viz „Rodokmen »Přemyslovců«“). Německý král Ota I. (936-973), od roku 962 římský císař, současník Boleslava I. a po roce 950 i jeho přítel (viz rodokmen Otonů). Na říšském shromáždění svolaném Otou I. o Velikonocích roku 973 do Quedlinburku nedaleko Magdeburku, jehož se účastnil i Boleslav II., se zřejmě podařilo odstranit poslední překážky, které zřízení přemyslovských biskupství stály v cestě. Za necelý měsíc po těchto událostech však Ota I. 7. května 973 zemřel (J. Sláma 2000, s. 17).
2 –	První pokusy vyjednat pro Prahu biskupství učinil pravděpodobně již kníže Václav. Svědčily by o tom i zmínky o Václavově záměru putovat do Říma v legendě Crescente, v Kristiánově legendě a ve II. staroslověnské legendě. V legendách je ovšem Václavův záměr spojován výhradně s úmyslem vstoupit v Římě do kláštera (?!).
3 –	Metodějovo moravsko-panonské arcibiskupství bylo založeno již v roce 869 na sklonku vlády krále Rostislava – viz list papeže Hadriána II. „Gloria in excelsis Deo“, adresovaný Rostislavu, Svatopluku a Kocelovi. Teprve 5 let po Metodějově smrti zůstal arcibiskupský stolec uprázdněný. V roce 900 však Mojmír II. moravské arcibiskupství zase obnovil – viz následující pozn. 4.
4 –	Autor zde podává dokonale zkomolenou informaci. Arcibiskup Jan a dva podřízení biskupové, Benedikt a Daniel, vyslaní z Říma, vysvětili v roce 900 na Moravě arcibiskupa a tři biskupy. Vyplývá to ze stížného listu bavorských biskupů papeži Janu IX. z roku 900 (L. E. Havlík 1992, s. 244) a ze spisu „Granum“ k roku 916 (po přepočtu 900) (L. E. Havlík 1998, s. 186, 195). Srovnej tabulku 17: „Arcibiskupové a biskupové moravští“.
5 –	Ukázka z hlaholicí psaných Kyjevských listů. Kdo tehdy v Čechách mohl takový překlad z latiny do staroslověnštiny hlaholicí napsat? Nabízí se nám tu biskup Gorazd, jehož některé václavské legendy (Crescente, II. stsl. legenda) pojmenovaly Učen (viz Kosmovy anagramy).
6 –	Václavovu svatovítskou rotundu Kristián (993) ještě nazývá bazilikou, chrámem či kostelem. Teprve z Kosmovy kroniky (1120) se dovídáme, že se jednalo o stavbu („k podobenství kostela římského“) okrouhlou (Kosmas II, 17), tedy rotundu postavenou podle velkomoravských vzorů.
7 –	O přenesení těla sv. Ludmily píší Kristián (kap. 5) a Proložní legenda ludmilská.
8 –	Translace Václavova těla je zmíněna v I. stsl. legendě (bez časového údaje), v legendě Crescente (tři roky po vraždě), v Gumpoldově legendě (tři roky po vraždě), v legendě tzv. Kristiána (tři roky po vraždě), ve II. stsl. legendě (tři roky po vraždě) a v legendě Vavřincově (za časů biskupa Vojtěcha). Historik D. Třeštík se domnívá, že k translaci došlo v 60. letech 10. století (tzn. třicet let po vraždě) v souvislosti se snahou Boleslava I. o založení pražského biskupství (D. Třeštík 2000a, s. 11).
9 –	P. Charvát zřejmě naráží na Třeštíkovu domněnku, že Boleslav I. se bratrovrahem stal jen nešťastnou shodou okolností (D. Třeštík 1997, s. 395n). D. Třeštík tu z přízně k zakladateli „starého českého státu“ překvalifikoval úkladnou vraždu ve zločinném spolčení na neúmyslné zabití. Srovnej přípravy na Václavovu vraždu v některých legendách (I. stsl. legenda, Crescente, Kristián, II. stsl. legenda). Legendisté nám tedy „opět“ lhali?
10 –	Viz list papeže Jana XIII. knížeti Boleslavovi I. „Jest spravedlivá věc“, kterým roku 967/968 vyslovil souhlas se založením pražského biskupství. Jedná se o opis listiny, který Kosmas (I, 22) vložil do své kroniky (je považován za Kosmou falšovaný).
11 –	Pražské biskupství bylo založeno roku 973, biskup byl vysvěcen o tři roky později. „Biskupský úřad v Praze však nebyl pro faktický odpor Řezna po tři roky obsazen, až roku 976, kdy byl arcibiskupem mohučským Willigisem ustanoven první pražský biskup Dětmar (973-982). O důvodech podřízení Prahy vzdálené Mohuči se jen spekuluje, mohlo jít o pokus oslabit pro říši nebezpečné vztahy »Přemyslovců« s bavorskými vévody. Pražské biskupství představovalo pro »Přemyslovce« významný zisk, ovšem jen polovinu úspěchu. Stejně jako před sto lety Svatopluk, potřeboval i Boleslav II. skutečně samostatnou českou církevní organizaci a tu mu mohlo zajistit pouze arcibiskupství“ (M. Bláhová-J. Frolík-N. Profantová 1999, s. 301). O rok později D. Třeštík (2000a, s. 29) pozdržení volby pražského biskupa zdůvodnil poněkud jinak: „Když kníže Boleslav I. roku 972 zemřel, zanechával svému stejnojmennému synovi a nástupci veliké a silné panství a ovšem řadu nedořešených problémů, především záležitost obou biskupství. Ta se pohnula tím, že právě roku 972 zemřel i řezenský biskup Michal a jeho nástupce, reformní biskup Wolfgang, projevil ochotu jednat. Pokud do těchto jednání nevstoupil císař již dříve, musel tak učinit nyní, protože bez jeho souhlasu nebylo umenšení řezenské diecéze možné. Když pak ale roku 973 zemřel Ota I. a bavorský vévoda Jindřich II. Svárlivý zvedl s podporou Boleslava II. odboj proti jeho nástupci, protáhlo se jednání natolik, že k vysvěcení obou biskupů, pražského a moravského, došlo teprve roku 976“. Zdržení tedy způsobil Boleslavův chybný politický odhad. Nikde však není řečeno, že v roce 976 byli nově vysvěceni biskupové dva, jmenován je pouze Dětmar.
12 –	Přesněji svatovítská rotunda, kterou dal postavit kníže Václav nad hrobem svého děda Bořivoje, prvního křesťanského knížete Čechů, podle velkomoravských vzorů a zdůraznil tak moravský původ českého křesťanství. Teprve v roce 1060 ji Spytihněv II. nechal zbořit a nahradit bazilikou.
13 –	Tím autor reaguje na nepříliš zdařilé pokusy některých pražských archeologů (J. Frolík-Z. Smetánka 1997, M. Lutovský 1998, J. Sláma 2001) spojit Bořivojův hrob K1 ve Václavově svatovítské rotundě s pohřbem Boleslava I.
14 –	V 70. letech 10. století působil na Moravě biskup neznámého jména, který se 28. dubna 976 zúčastnil jako přísedící spolu s biskupem špýrským, wormským a pražským soudního jednání v Mohuči (Mainz), konaného za předsednictví tamního arcibiskupa Willigise. Vzhledem k označení ostatních biskupů mělo by i u moravského biskupa jít o označení podle místa stolce (L. E. Havlík 1992, s. 271). Boleslav žádal hned dvě biskupství, jedno pro Moravu a druhé pro Prahu. Morava zde byla důležitější, protože tady měl Boleslav pádný argument v existenci moravského biskupství v 9. století a mohl tedy poukazovat na to, že jde vlastně jen o jeho obnovení. V pozadí za tím ovšem stála naděje na obnovení ne biskupství, nýbrž moravského arcibiskupství. Na něm ovšem lpěla určitá skvrna v podobě papežstvím zakázané slovanské liturgie. Boleslav proto musel ujistit, že s ničím takovým se na Moravě ani v Praze nepočítá. Mohl to udělat bez rozpaků, protože slovanská liturgie v jeho zemích neexistovala (?), i když se zde užívalo slovanského písma. To však kurie nezakazovala, naopak doporučovala (D. Třeštík 2000a, s. 11). Tuto Třeštíkovu „jistotu“ o neexistenci slovanské liturgie „v Boleslavových zemích“ asi nelze tak jednoznačně sdílet, vzhledem k obsahu papežova listu, jímž vyjádřil souhlas se zřízením pražského biskupství – viz výše pozn. 10.
15 –	Svoje državy si Měšek I. dal potvrdit v Římě papežem. Když měl Měšek označit své území, které roku 990 daroval sv. Petru, popsal je jako „civitas Schinesghe (Hnězdno) cum omnibus suis pertinentiis“, přičemž tím příslušenstvím byla ohromná území (D. Třeštík 2000, s. 58). Celý dokument o Měškově donaci se zachoval ve velmi nedokonalém opisu z 12. století, kde jsou místní jména tak děsivě znetvořena, že se lze dobrat jejich původní podoby teprve až po důkladném rozboru. Mezi územími, jejichž držbu papež Polsku potvrdil, byla také obec s dost záhadným jménem „Alemure“. Sám text začíná slovy „Dagome iudex“, která v ničem nepřipomínají ani Měška, ani Polsko. Badatelé, kteří se textem zabývali, si nejprve museli ujasnit, že nevzdělaný opisovač pokládal ve 12. století řecké písmeno (X)P, hlásku „R“ Kristova monogramu, jímž text patrně začínal, za součást titulu vydavatele listiny, která zřejmě začínala slovy „(XP)ego mesco dux“. Pochopil tedy počáteční slova textu jako „Dagome iudex“ a tak je také napsal. Ať již je tomu jak chce, shoduje se moderní bádání v názoru, že výrazem „Alemure“ je v Měškově donaci míněna moravská Olomouc. Polský vladař tedy nejen vzal Čechům severní část Moravy; nechal si dokonce tento zábor potvrdit v Římě papežem. Vzhledem k tomu, že právě v Římě dlel onou dobou biskup Vojtěch, můžeme si představit, jakou popularitu v Čechách tímto okamžikem získal a jaké úmysly mu Boleslavovi dvořané mohli připisovat (P. Charvát 2004, s. 156n).

Petr Šimík (2005).

Srovnání:
Mapky: „Územní vývoj Velké Moravy za Rostislava a Svatopluka“.
Mapky: „Rozmístění hradů ve středočeském vévodství“.
„Rodokmen Mojmírovců“ dle současného stavu poznání.
„Rodokmen mytických knížat“ aneb Kde Kosmas našel jejich jména?
„Rodokmen »Přemyslovců«“ čili pražské větve mojmírovského rodokmenu.
„Rodokmen Piastovců“.
„Rodokmen Otonů“.
„Granum k roku 916“ (po přepočtu 900) (arcibiskup Jan).
„Granum k roku 942“ (po přepočtu 926) (arcibiskup Silvestr).
„Historie psaná štětcem“ aneb Malby ve znojemské rotundě jako historický pramen.
„Rytý nápis na západní stěně znojemské rotundy“ aneb Dobové falzum.
Tabulka   2: „Kosmův obrazový scénář“ aneb Odkud vzal Kosmas námět pro svůj libušopřemyslovský mýtus?
Tabulka   3: „Pokusy historiků a badatelů o »správné« datování Bořivojova křtu podle Kristiánovy smyšlené historky“.
Tabulka 5a: „Věk a období vlády knížat v grafickém znázornění“ (do roku 960).
Tabulka 12: „Dožitý věk Svatopluka a nejstarších »Přemyslovců« dle antropologicko lékařského průzkumu E. Vlčka“.
Tabulka 13: „Průběžný věk členů prvních tří generací »Přemyslovců« v některých klíčových letech“.
Tabulka 14: „Srovnání Kristiánovy a Kosmovy verze přemyslovské pověsti“.
Tabulka 15: „Životní data krále-oráče Rostislava“.
Tabulka 16: „Zdroj Kristiánovy a Kosmovy inspirace“ aneb Bez moravské historie by nebyly ani české mýty!
Tabulka 17: „Arcibiskupové a biskupové moravští“.
Tabulka 20: „Křesťanský král-oráč a byzantská misie“ v pozdější písemné a obrazové interpretaci.
Symbolika: „Mor – nákaza (epidemie), anebo symbol pohanství?“
Symbolika: „Býk – dobytče, nebo apoštol, kazatel evangelia?“
Symbolika: „Oráčská scéna na malbě ve znojemské rotundě“ aneb Přemyslův konec.
Symbolika: „Tažné zvíře“.
Otázky: „Proč se založení hradu Praha upírá Bořivojovi?“
Otázky: „Jak staří umírali staří »Přemyslovci«?“
Úvahy: „Vznik a původ přemyslovské pověsti“.
„Mytičtí Přemyslovci – literární fikce, nebo historická věda?“ (1. moravská historie, 2. Kristián, 3. Kosmas).
   • F. Palacký (1848), • R. Turek (1963), • A. Friedl (1966), • V. Karbusický (1995), • D. Třeštík (2006, 2009).

Literatura:
• Josef Vašica: Literární památky epochy velkomoravské. LD, Praha 1966.
• Lubomír E. Havlík: Kronika o Velké Moravě. Jota, Brno 1992.
• Lubomír E. Havlík: Svatopluk Veliký, král Moravanů a Slovanů. Jota, Brno 1994.
• Dušan Třeštík: Počátky Přemyslovců. Vstup Čechů do dějin (530-935). NLN, Praha 1997.
• Lubomír E. Havlík: O datování ve staroslověnských písemných památkách. Moravský historický sborník, Ročenka Moravského národního kongresu 1996-1998. MNK, Brno 1998, s. 163-223.
• Dušan Třeštík: Bratrovrahův syn, mnich Kristián. Jiřímu Slámovi k sedmdesátinám. DaS XXI, č. 6, 1999, s. 6-10.
• Dušan Třeštík: Mysliti dějiny. Paseka, Praha a Litomyšl 1999a.
• Marie Bláhová-Jan Frolík-Naďa Profantová: Velké dějiny zemí Koruny české, I. sv. do roku 1197. Paseka, Praha a Litomyšl 1999.
• Dušan Třeštík: „Veliké město Slovanů jménem Praha“. Státy a otroci ve střední Evropě v 10. století. Kol. aut.: Přemyslovský stát kolem roku 1000. NLN, Praha 2000, s. 49-70.
• Dušan Třeštík: Vznik přemyslovského státu a jeho „politického“ národa (I., II.). DaS XXII, č. 4 a 5, 2000a, s. 6-11, 29-32.
• Dušan Třeštík: Vznik Velké Moravy. Moravané, Čechové a střední Evropa v letech 791-871. NLN, Praha 2001.
• Vladimír Vavřínek: Velká Morava mezi Byzancí a latinským Západem. Velká Morava mezi Východem a Západem, Sborník příspěvků z mezinárodní vědecké konference, Uherské Hradiště, Staré Město 28.9.-1.10.1999, ed. Luděk Galuška, Pavel Kouřil, Zdeněk Měřínský, AÚ AV ČR Brno, Brno 2001, s. 413-419.
• Jiří Sláma: Český kníže Boleslav II. Kol. aut.: Přemyslovský stát kolem roku 1000. NLN, Praha 2000, s. 9-26.
• Petr Charvát: Boleslav II. Sjednotitel českého státu. Vyšehrad, Praha 2004.

aktuality • zajímavosti • kontakt • naše cíle • ohlasy • sponzoři • archiv
mýty a pověsti • legendy • kroniky • dokumenty • jiné texty
lokality • archeologie • hroby • antropologie • historie • otázky
jazyk • písmo • písemnictví • víra • symbolika • artefakty • vlivy
mapky • plánky • tabulky • rodokmeny • osobnosti
úvahy • komentáře • odkazy • časová osa • rejstřík • obsah