BEZ NÍ BYL BY ROZMACH SLOVANSKÉHO PÍSEMNICTVÍ V X. A XI. STOLETÍ NEVYSVĚTLITELNÝ

   (85) V zachovaných literárních památkách velkomoravských jeví se přes žánrovou rozmanitost jistý jazykový i myšlenkový soulad. Bylo to dílo inspirované osobnostmi světového významu, které si k jeho uskutečnění dovedly najít oddané a schopné spolupracovníky. Bez nadsázky možno mluvit o literární škole velkomoravské, která zvláště za druhého období Metodějova arcibiskupství (874-885) rozvinula bohatou činnost překladatelskou i původní. Kde bylo její sídlo, není blíže udáno, ale bylo patrně poblíž rezidence Metodějovy. O tom, že byla i po technické stránce vybavena vším potřebným, svědčí zpráva ŽM kap. 15, že Metoděj měl mezi svými učedníky dva dovedné kněze tychografy, „skoropisce“, kteří mu umožnili pořídit kodifikaci starozákonního překladu biblického v osmi měsících. Bohužel, nezachovala se nám žádná ukázka tohoto hlaholského „ r y c h l o p i s u “, jehož původcem byl nejspíš asi sám vynálezce hlaholské abecedy Konstantin.¹ Rukopisy, které vyšly z této dílny, pokud to byly texty liturgické, byly nepochybně opatřeny zpěvními značkami (neumami), ale žádný takový rukopis se nezachoval. Jedině Kyjevské listy, v jejichž nadřádkových znaménkách se tají asi též návod pro zpěvnou recitaci, dosvědčují existenci takovýchto notovaných textů.
   Jádrem této literární družiny byli mladí lidé „stejného ducha“ s Konstantinem a Metodějem, kteří přišli s nimi z Cařihradu na Moravu. Rodem byli to Slované z Makedonie, z okolí Soluně,² kteří svůj stesk po rodném kraji vyzpívali v kánonu k poctě patrona soluňského, sv. Dimitria. Dokud byli (86) Cyril a Metod naživu, setrvávali jejich učedníci v anonymitě. Teprve po jejich smrti a po vypuzení z Moravy, když našli útulek v Bulharsku, projevila se jejich individualita způsobem pronikavým.
   Jsou to především Kliment, pozdější biskup Velický (†916), a Naum (†910), pravděpodobně autor obrany slovanského písma, oba zůstávají věrni nejen ideám svých učitelů, ale i jejich hlaholskému písmu, a v Ochridě vytvoří školu literární, uchovávající pak i v dalším století velkomoravskou knižní tradici v její prvotní ryzosti, zatímco v knížecím sídle prěslavském jiný rovněž vynikající představitel moravské družiny literární, Konstantin Bulharský v intencích cara Symeona (893-927) snaží se o těsnější přimknutí k sousední kultuře byzantské. To vede pak v Prěslavi jednak k revizi prvotního cyrilometodějského překladu Písma sv. směrem k doslovnosti, často na úkor ryzosti a jadrnosti výrazové, jednak k sestavení nového slovanského písma, tzv. cyrilice (roku 894), která je vlastně řeckou abecedou doplněnou z hlaholice znaky pro ryze slovanské fonémy.³ V praxi se osvědčila a byla všeobecně přijata u jižních a východních Slovanů. Tento Konstantin Bulharský, rovněž vysvěcený na biskupa (datum není známo), proslul též jako básník. Nepochybně pochází od něho tzv. abecední modlitba, složená týmž veršem jako Konstantina-Cyrila Předzpěv k evangeliu (Proglas), a ve východním officiu k poctě sv. Metoděje kánon, v němž se zvěčnil akrostichem. Také jiný utečenec z moravské družiny Metodějovy, Sáva, vepsal své jméno v kánonu sv. Konstantina-Cyrila, jehož složení spadá ještě do jeho pobytu na Moravě. Kromě toho oba hlavní představitelé „zlatého věku“ bulharské literatury epochy symeonovské, Kliment a Konstantin, zanechali po sobě rozsáhlé dílo poučné homiletické, které není dosud všestranně probádáno.
   Za období moravského můžeme Klimentovi připsat bezpečně jen patetickou chvalořeč o sv. Cyrilovi a spoluúčast na chvalořeči oběma Soluňanům. To je daleko méně, než mu přisuzoval V. Vondrák, který ve svých Studiích z oboru církevněslovanského písemnictví (1903) jej (87) pokládá za autora Zpovědního řádu Euchologia Sinajského, obou legend, ŽK a ŽM, a obou chvalořečí.
   Mezi žáky slovanských apoštolů bylo jistě nemálo Moravanů, tj. pozdějších Čechů a Slováků.⁴ Zmínka se však děje o jediném Gorazdovi, kterého umírající Metoděj doporučí jako svého nástupce, mimo jiné pro jeho znalost latiny. Zdá se, že zahynul nebo byl ubit na útěku na jih. Patrně nechtěl opustit své přátele, ale je s podivem, že se neuchýlil do Čech, kam odešla část žáků Metodějových a kde již od křtu Bořivojova působil kněz Kaich a snad i někteří jiní.⁵ Není sice o tom přímých zpráv, ale podle V. Chaloupeckého skutečnost je taková, že slovanští kněží, kteří v Čechách sepsali Privilegium moraviensis ecclesiae,⁶ měli po ruce text buly Jana VIII. Industriae tuae z roku 880. To nasvědčuje tomu, že se tehdy do Čech dostaly důležité dokumenty, ne-li celý archiv z doby Metodějovy a Svatoplukovy.⁷ Zdá se nepochybným, že sem za pronásledování po smrti Metodějově odešli i někteří příslušníci moravské literární školy a přinesli s sebou i slovanské knihy a potřebné pomůcky. Tolik je jisto, že se v Čechách v X. a XI. století nacházel slovanský Život Konstantinův a Klimentova chvalořeč o něm, neboť úryvky z nich jsou citovány v hlaholském officiu západního obřadu o sv. Cyrilu a Metoději, které tu bylo složeno někdy počátkem X. věku. Ohlas těchto velkomoravských textů lze postřehnout i v některých latinských legendách svatováclavských.⁸ Bez této přímé spojitosti s velkomoravským střediskem literárním byl by rozmach slovanského písemnictví v přemyslovském panství za X. a XI. století nevysvětlitelný.⁹

Josef Vašica (1966).

Legenda: ь – měkký jer; ъ – tvrdý jer.

Poznámky:

Petr Šimík (2005).

Srovnání:
Radoslav Večerka: Staroslověnská literární tvorba v 9.-11. století.
Radoslav Večerka: Staroslověnština (1, 2, 3).
Vladimír Vavřínek: Velká Morava mezi Byzancí a latinským Západem.
„Rodokmen Mojmírovců“ dle současného stavu poznání.
Mapka: „Územní vývoj Velké Moravy za Rostislava a Svatopluka“.
Kroniky: „Granum“ k roku 886 (po přepočtu 863).
Tabulka   3: „Pokusy historiků a badatelů o »správné« datovaní Bořivojova křtu podle Kristiánovy smyšlené historky“.

Literatura:
• Josef Vašica: Literární památky epochy velkomoravské. LD, Praha 1966, s. 85-87.
• Dušan Třeštík: Mysliti dějiny. Paseka, Praha a Litomyšl 1999.
• František Borák: Neznámá historie Moravy v IX. až XI. století. Moravský historický sborník, Ročenka Moravského národního kongresu 1999-2001. MNK, Brno 2001, s. 9-121.

HLAHOLICE

CYRILICE