KOSMOVA KRONIKA ČECHŮ, KN. III.

13

   [Pokračování ...].
   A když se již blížily Vánoce a kníže dlel na lovech ve vsi Zbečně,¹ jednoho dne prý při obědě řekl k lovci, jenž seděl nedaleko od něho za čtvrtým stolem: „Poslyš, Kukato, myslíš, že nevím, že je mezi vámi někdo, který mne hledá zabíti?“ A on, jak byl člověk vznětlivý v řeči, zvolal: „Bůh to daleko odvrať a oko tvé ho nelituj, ať jen hodně brzy zahyne, kdo takové věci strojí“. Na to kníže: „Ach, milý muži, nikomu není dopřáno, aby od sebe odvrátil neodvratný osud“.
   Nazítří pak — bylo to před svátkem svatého Tomáše apoštola — ráno slyšel mši a šel pak na lov; a když se v noci již vracel, vyšli mu naproti služebníci se svítilnami a pochodněmi. A vtom Lork, bezbožný lotr, poslaný od ďábla, vyskočil z úkrytu, maje meč po boku, a vší silo bodl knížete loveckým tesákem přímo do útrob. A nejinak padl kníže do bláta, než
          jako by s nebeských výšin se jasná jitřenka snesla:
          Ihned družiny jeho, pln zármutku, přiletí zástup;
vytáhli dýku a polomrtvého zvedli knížete. Onen však sluha satanův, dav se rychle na útěk tmavou nocí, zřítil se s koněm do jámy,
          kterou bystřiny spád tam vyhloubil, lijákem vzdutý.
Není zjištěno, zda meč vypadlý mu z pochvy či on sám si vlastní rukou probodl naskrze břicho tak, že mu vyhřezly celé vnitřnosti. Nastal poplach ve vsi, jedni vskočili na koně, jiní ozbrojeni se rozběhli sem a tam stíhati pachatele tak hrozného zločinu. Brzy ho jeden našel polomrtvého, a ač měl ránu jistě smrtelnou, přece mu uťal mečem hlavu řka:
          „Do černých pekelných stínů teď odejdeš, bez viny nejsa,
          čin můj ať od tebe zví zeť Cereřin — pamatuj na to!“
Kníže, ač se octl v takové bolesti a žalosti, té noci a příštího dne nepřestal duchem i ústy chváliti Boha, tu se slzami pokání čině, tu se zpovídaje z hříchů biskupu Heřmanovi i ostatním kněžím Božím. Daň, kterou tehdy přinesli z Polska, a vše, co našel v knížecí komoře, poručil rozdati rukama biskupovýma klášterům. A když zařídil vše, co se mělo zaříditi pro duši, pravil: „Mému synáčkovi dejte loveckou trubku mou a kopí; ostatní, co Bůh v své moci uložil, mně nepřísluší, abych mu dal“.² A tak v noci potom po kuropění uprostřed kněží, jako dobrý Boží bojovník, rozdělil obojí podstatu lidskou v její prvky. A věříme bez pochybnosti, že buď již došel nebo dojde nebeského družstva. Za jeho marami jeden z kněží kráčeje až ke hrobu, opakoval žalozpěv: „Duše Břetislavova, ó Sabaoth Adonai, ať žije vysvobozena ze smrti, Břetislav Iskyros“. A ku podivu, svým pláčem dojímal duchovenstvo i lid k pláči tak, že tomu, kdo plakal, ještě více bylo do pláče. I byl kníže pochován za velikého nářku svých na hřbitově kostela svatého Václava v Praze venku přede dveřmi nalevo, jak si sám určil. Tam jeho sestra Ludmila, služebnice Boží pobožná, dala vystavěti kapli, klenutou na pilířích, ke cti svatého Tomáše apoštola a ustanovila, aby se tam denně sloužila mše za zemřelé.
   A poněvadž se ihned roznesla pověst v lidu, že byl kníže zavražděn z podnětu Božeje a Mutiny, jež předtím vyhnal ze své země, mívají někteří pochybnosti, zda je více vinen ten, kdo dává podnět k činu, či ten, kdo k němu svoluje. Ale vpravdě vinni jsou oba, více však ten, kdo k vraždě dává podnět, protože sebe i druhého do viny přivádí. Tedy vy jste zabili Břetislava, vy, kteří jste dali podnět, aby byl zabit!
   Ihned poslali biskup a kmeti spěšně posla na Moravu k Bořivojovi, aby si pospíšil přijmouti knížectví celých Čech, jež mu kdysi císař dal. Ten přispěchav na samý Boží hod vánoční, se všeobecným souhlasem byl na trůn nastolen. Tehdy Cillenia zničila nadobro své stopy, jež sotva vtlačeny po ní zbyly v Čechách, když rozhněvavši se na svět, odešla do sídla nebešťanů. Neboť bylo právem u Čechů, aby vždy mezi knížaty rodem z nich nejstarší dosáhl trůnu v knížectví.³

Kosmas: Kronika Čechů (kn. III., kap. 13.).

   [Pokračování ...].

Poznámky:

Petr Šimík (2008).

Srovnání:
Rodokmeny: „Břetislav, jeho synové a vnuci“ aneb Navázal Břetislav „vědomě“ na slavnou velkomoravskou tradici?
Mapky: „Křivoklátsko“.
Kroniky: „Dětmar k roku 1002“ – Vladivoj převzal Čechy v léno.
Kroniky: „Dětmar k roku 1003“ – polský Boleslav odmítl převzít od krále Čechy v léno.
Kroniky: „Dětmar k roku 1012“ – Oldřich přijal vládu od krále jako dar.
Kroniky: „Kosmas k roku 1099“ – Bořivoj ( II.) převzal korouhev z ruky císařovy.
Kroniky: „Kosmas k roku 1101“ o předání korouhve Oldřichovi Brněnskému.
Kroniky: „Mnich sázavský k roku 1126“ o bitvě u Chlumce (převzetí praporce).
Kroniky: „Kanovník vyšehradský k roku 1126“ o bitvě u Chlumce (přilba svatého Václava).
Kroniky: „Kanovník vyšehradský k roku 1138“ o sněmu v Bamberku (převzetí praporce).
Kroniky: „Druhý pokračovatel Kosmův k roku 1260“ o bitvě u Kressenbrunnu (přilba svatého Václava).
Historie: „Historie psaná štětcem“ aneb Malby ve znojemské rotundě jako historický pramen.
Historie: „Rytý nápis na západní stěně znojemské rotundy“ aneb Dobové falzum.
Tabulka 16. „Zdroj Kristiánovy a Kosmovy inspirace“ aneb Bez moravské historie by nebyly ani české mýty!
Tabulka 18: „Věk a období vlády Břetislava a jeho potomků v grafickém znázornění“ (do roku 1140).
Tabulka 20: „Křesťanský král-oráč a byzantská misie“ v pozdější písemné a obrazové interpretaci.
Symbolika: „Oráčská scéna na malbě ve znojemské rotundě“ aneb Přemyslův konec.
Aktuality: „Česká televize mystifikuje diváky“ aneb Český pohanský komiks v moravské křesťanské kapli.
Úvahy: „Vznik a původ přemyslovské pověsti“.

Literatura:
• Bertold Bretholz: Die Chronik der Böhmen des Cosmas von Prag. Monumenta Germaniae Historica (MGH), nova series II, Berlin 1923.
• Karel Hrdina: Kosmova kronika česká. Melantrich, Praha 1949, s. 151.
• Kosmova kronika česká. Ed. Karel Hrdina-Marie Bláhová. Svoboda, Praha 1972.
• Barbara Krzemieńska: Břetislav I. Čechy a střední Evropa v prvé polovině XI. století. Garamond, Praha 1999.
• Kosmova kronika česká. Překl. K. Hrdina a M. Bláhová, úvod D. Třeštík, komentář P. Kopal, vysvětlivky a poznámky M. Bláhová, rejstříky J. Vilím. Paseka, Praha a Litomyšl 2005.