|
2
Čechy tedy byly země s mnoha háji, s velmi hustými
lesy, velmi příhodná pro med, plody a divokou zvěř. V ní nějací
druhové postavili první sídla u hory Říp mezi dvěma řekami,
totiž Ohří a Vltavou. Tehdy řekl jejich stařešina: „Ó, druhové,
spolu se mnou jste snášeli těžké útrapy, když jsme bloudili
neschůdnými lesy; konečně jste přišli do vlasti. Toto je
nejlepší země vám předurčená. Zde vám nebude nic chybět,
ale budete se těšit z trvalého bezpečí. Ale když tato, tak líbezná
a krásná vlast je ve vašich rukou, vymyslete pro ni vhodné jméno“.
Tehdy jakoby božím vnuknutím řekli: „Protože ty, otče, se
jmenuješ Čech, kde bychom našli
vhodnější jméno; ať se i země nazývá Čechy“. Tehdy on
zdvihl ruce k nebi, pohnut předpovědí druhů, začal líbat zemi
a radoval se, že je nazvána jeho jménem. Povstal a vztáhnuv obě
dlaně k nebi, takto promluvil: „Buď zdráva, země zaslíbená,
tisícerými přáními od nás vytoužená; zachovej nás bez
pohromy a rozmnožuj naše potomstvo od pokolení k pokolení,
amen“.1
Jan Marignola: Kronika česká,
kn. II. (2. část).
[Pokračování
...].
Poznámky: |
