• „Legenda Vavřincova“

   Pán a Vykupitel náš, dávaje poznati lidským zrakům božská znamení hmotným účinkem, zvolal, jak čteme, řka: Otec můj dosud pracuje i já pracuji! (Jan 5, 17). Zde nutno si povšimnouti, že nebylo řečeno, ani že Otec pracoval jako by do minulosti, ani že on bude působiti jako do budoucnosti, nýbrž toliko, že pracuje. Neboť všemohoucnosti Boží, jak jsme přesně poučováni dogmaty otců, neodpovídá ve vlastním smyslu ani minulý ani budoucí, nýbrž toliko přítomný čas, ježto jeho všeovládající velikost je vymezena jedním jediným okamžikem, objímajícím nevyslovitelným způsobem ony všechny tři časy. Proto také jistý, nikoli bezvýznamný prorok praví o něm: Jenž učinil věci příští; odtud též plyne, proč zákonodárnému Mojžíšovi bylo řečeno Bohem: Já jsem, který jsem, a toto řekneš synům Izraelským: ten, který jest, poslal mne k vám (Exod. 3, 13). Jeť zajisté vlastností Boha Stvořitele všehomíra býti sám sebou, poněvadž nepodléhaje jakékoliv proměnlivosti, není omezován žádnou lhůtou časovou. Proto praví vynikající kazatel: U něhož není změny ani stínu proměnlivosti (Jak. 1, 17). Třebaže tedy vidíme, že tato nebeská přípověď, totiž „i já pracuji“, naplňuje se každodenními skutky, tj. řízením celého stroje světového, přece ji jistým způsobem mohutněji dosvědčuje mučednický vavřín blahoslaveného Václava,¹ který před nedávnem, týče se ze zimních sněhů severních krajin jako nový Titan, rozehnal, jak známo, všechen chlad škodlivé malátnosti. Proto pak jeho nejsvětější utrpení s tím větší úctou má být oceňováno a znovu připomínáno, že nám je, božskými ctnostmi ozářené, poskytla naše doba. A nemáme si všímati štěkotu jistých lidí, kteří mají za to, že památka těch, kdož teprve zcela nedávno byli ozdobeni korunou mučednickou,² má býti méně oslavována, jako by se jejich utrpení, ba samo osvědčení pravdy (což říkati je hříchem) méně líbilo Tvůrci; vždyť sám Pán pravil hlasem evangelisty: Kdokoli mne vyzná před lidmi, i já vyznám jej před otcem svým (Mat. 10, 32). Nepraví zajisté, jak tito tlachají, „některý, kdož“, nýbrž „kdokoli mne vyzná“. A zejména i proto, že zásluhy tohoto nejvýš blahoslaveného mučedníka, jehož chválu vroucně dychtíme podle míry svého skrovného nadání rozhlašovati, tak jsou oceňovány Bohem Stvořitelem všehomíra, že jeho svatosvaté ostatky zřejmě oplývají nesčetnými zázraky. A tak byť nezpůsobilí k vypsání jeho mučednické cesty, přece vyzváni k tomu některými lidmi jsme se o to pokusili, aby Latium, které dychtí po pravdě, nebylo připraveno o odlesk slávy vynikajícího muže, jež tolik září u jeho krajanů.³ A třebaže jsme se jen velmi málo napili ze studánky svobodných umění, než abychom se vyhnuli suchopárnosti slohu, přece dodal nám jaksi odvahy slib Všemohoucího, který řekl: Otevři ústa svá a já je naplním (Ezech. 2, 8). A proto i žalmista prorocky praví: Otevřel jsem ústa svá a přivábil jimi ducha (Žalm 118, 131). Neboť kdyby nebyl otevřel ústa, nebyl by získal ducha, poněvadž milostí Ducha svatého byl by zajisté méně naplněn tehdy, že by získaný dar vědění skrze ústa svá nesděloval všem, kdož po něm touží. A netřeba se diviti, jestliže naše snaha, i když se nemůže opříti o žádnou zkušenost, dokáže přinésti alespoň nějaký užitek, poněvadž naše důvěra spočívá v onom, jehož mocí, jak víme, i němé zvěři ústa k mluvení se otevřela. Modleme se tudíž k němu, řkouce:

        Ó Kriste, spáso ty lidí, v němž veškeré stvoření žije,
        zrozený z života čisté a neposkvrněné vždy Panny,
        božským jenž zaháníš světlem tmu zaslepenosti a bludů,
        daleko z našeho srdce zlé přeludy, prosíme, zažeň,
        daje nám poznati světlo, jímž scestné zmírají bludy,
        abychom slavili skutky, jež – zářící na věky věků –
        mučedník přejasný konal, důstojným hymnickým zpěvem.
        Amen.

   Zatím všechny, kdož toto budou čísti, důtklivě se skloněnou hlavou žádáme, aby nedali místa bledé závisti, nýbrž laskavě opravili, což shledají pochybeným. Nechť také neohrabanost mého slohu nebrání vzdávati chválu Bohu u těch, kdož jsou zhýčkáni půvabem řečnického umění, vždyť vědí, že knihy Písma svatého nejsou tak prosyceny básnickým, jak se říká, medem (Horatius, Epist. I. 19, 44), jako spíše božským dechem prostě podány. Nechť rovněž vědí, že to, co jsme z hodnověrného podání zvěděli, vypsali jsme nikoli všem bez rozdílu, nýbrž obzvláště pro ty, kteří nás o to snažně žádali.⁴ Leč po tomto krátkém odbočení vraťme se k vlastnímu vypravování. Avšak ještě to, co již před námi bylo řečeno:

        Nikoli ze síly naší, nýbrž od toho bere vznik rosa,
        vyprahlým skalám jenž kázal vydati vodu.

   [Pokračování ...].

Přeložil Zdeněk Kristen

Poznámky:

Petr Šimík (2005).

Komentář
Donedávna byl vznik této legendy kladen do 10. století, nově se legenda datuje až stoletím jedenáctým. Nejen tato legenda, ale celá hagiografická aktivita 11. století byla podnícena snahou získat na papežské kurii souhlas ke zřízení arcibiskupství v Praze. Autor, Laurentius (Vavřinec), mnich benediktinského kláštera na Monte Cassino, byl ztotožněn z Laurentiem, pozdějším arcibiskupem v Amalfi, jedním z vychovatelů papeže Řehoře VII. (pontifikát 1073-1085). Laurentius byl zřejmě učený muž, který nejenže uměl výtečně zacházet s lexikálními a stylistickými prostředky latinského jazyka a dobře znal požadavky legendistické tvorby, ale znal vedle bible i antické autory latinské a patrně zprostředkovaně řecké (Platón, Homér). Do svého vyprávění, které je psáno rytmizovanou prózou, vkládá i verše vlastní i převzaté ze starších starověkých a středověkých spisovatelů. Byl rovněž dobrým znalcem českých poměrů, snad dokonce znal ani ne tak tzv. I. staroslověnskou legendu o sv. Václavu, ale spíše její předpokládanou předlohu.

Jana Nechutová (2000, s. 44).

Srovnání:
Tabulka   8. „Srovnání motivů v ludmilských a václavských legendách“.

Literatura:
• Rudolf Turek: Čechy na úsvitě dějin. Academia, Praha 2000 jako reprint 1. vydání (Orbis, Praha 1963), s. 19.
• Oldřich Králík (ed.): Nejstarší legendy přemyslovských Čech. Vyšehrad, Praha 1969, s. 88-101.
• Jana Nechutová: Latinská literatura českého středověku do roku 1400. Vyšehrad, Praha 2000.