CHŘIBY, MORAVA

   Hledání hrobu arcibiskupa Metoděje, byť neúspěšná, probíhala převážně na území dnešní Moravy. Také výsledky mnohaleté práce historiků, archeologů, filologů a teologů svědčí pro  jejich názor, že centrem Velké Moravy v časech působení Konstantina Filosofa–Cyrila a Metoděje ve střední Evropě bylo některé z velkomoravských hradišť objevených v zemi Moravské. Takovým velmi důležitým centrem bylo snad původně velkomoravské hradiště ležící nedaleko Mikulčic na Břeclavsku. Mělo být jedním z oblíbených, a proto častých míst pobytu panujícího knížete Rastice = Rastislava = Rostislava (846–870).

   Později pak, podle názoru archeologů, se duchovní a mocenské centrum Velké Moravy přemístilo do míst dnešního Uherského Hradiště a Starého Města u Uherského Hradiště. Odtud je to už jenom několik km do Velehradu, jednoho z duchovních center křesťanů  Západu i Východu. A pak už stačí překonat jenom něco málo km abychom se dostali do velmi zajímavé, na dojmy bohaté oblasti Chřibů, kdysi zvané Horami Hříběcími. Tam se jako kaménky v mozaice nacházejí památná místa cyrilometodějské tradice, jakými jsou kupř. bájemi opředená Svatá Hora nade vsí Stupava. Významná a velmi často navštěvovaná je  Hora sv. Klimenta (též Hradisko sv. Klimenta, na turistické mapě ozn. „Sv. Kliment“), ležící na jednom z vrcholů trojúhelníku tvořeného vsí Stupava, vsí Osvětimany a Horou sv. Klimenta. Za zhlédnutí a zamyšlení stojí také původně přirozený, později lidskýma rukama částečně opracovaný kamenný útvar zvaný „Kazatelna“. Z něho měli slovanští věrozvěstové hlásat Slovo Boží vděčnému moravskému lidu…

   Mezi pozoruhodnosti krajinné oblasti patří též překvapivě vysoká, do výše 30ti m čnící homole zvaná „Svatoplukova mohyla“, složená z balvanů a skal, svým vzhledem připomínající důstojnou mohylu nad hrobem významného panovníka. Podle ústní tradice je to lidskýma rukama vybudovaný památník nad tělem velkomoravského krále Svatopluka I. Velikého (871–894). Dále pak se zde k vidění a k tichým úvahám nabízí na plochu rozsáhlejší, tajůplnými příběhy opředená lokalita s vrcholem 502,5 m, zvaná „Hroby“, aj. Na všech těchto jmenovaných i nejmenovaných půvabných místech ve Chřibech a v okolí, jakož i na celém Moravském Slovácku, se téměř „na každém kroku“ setkáváme s místy a s dávnými příběhy, jež se vztahují k časům působení slovanských bratrů–misionářů na Velké Moravě. Tradice lidového vyprávění je zde bohatá a živá. Do dnešních dnů má moc povzbuzovat své posluchače k optimismu a k práci pro národ!

   Snad také proto jsem s tak velkou radostí a s potěšením přijal nabídku stát se členem místního spolku, jehož cílem a náplní bylo zabývat se vším, co se z dávné, bohaté a nesmírně zajímavé minulosti tohoto kraje dá ještě dohledat.¹ Krátce předtím mne totiž zaujal zajímavý novinový seriál ², předkládající svým čtenářům postupně v 6ti dílech cyrilometodějské tradice ve Chřibech, výsledky amatérských výzkumů a odvážné teorie stupavského faráře Vavřince Zikmunda, vyprávění o Svaté Hoře, důstojně kralující nade vsí Stupava, ústní podání o dávno zaniklém, ale v lidovém vyprávění stále živém chrámu P. Marie, pohřebním (prý to) chrámu sv. Metoděje, stojícím v lokalitě Hroby, jakož i okolnosti, průběh a výsledky jednoho z neúspěšných pokusů nalézt hrob arcibiskupa Metoděje roku 1932 v lokalitě Hroby.

   Brzy po přečtení posledního dílu seriálu jsem si domluvil odborné konsultace u mojí rodině blízké, v České republice a ve světě uznávané odbornici na hlaholici a cyrilici, která až do posledních dnů svého dlouhého a plodného života pilně a velmi úspěšně pracovala v Akademii věd České republiky v Brně.³ Ve spolupráci s ní, a s její vydatnou pomocí, jsem se pak pokusil zrevidovat závěry odborníků ze 30. let pokud jde o pravost nápisů, vytesaných na kamenné desce nalezené roku 1932 v lokalitě Hroby na konci neúspěšného hledání těla sv. Metoděje. Výsledky naší společné práce jsem pak publikoval v mém literárním příspěvku do místního tisku.⁴ PhDr. Ludmila Pacnerová, CSc, tehdy svoje spoluautorství z velmi prostých důvodů odmítla. Dnes už její obavy chápu…

   Výkopy na místě domnělého Metodějova hrobu ve Chřibech, v lesní trati zvané Hroby na Moravském Slovácku (lokalitu Hroby lze na turistické mapě nalézt vzdušnou čarou 2,5 km jižním směrem od kostela stojícího ve vsi Stupava), uskutečnila skupina amatérských archeologů začátkem léta roku 1932. Toto moje zrevidované a doplněné pojednání je určeno těm  čtenářům, které tato problematika zajímá a kteří moji starší práci nečetli, a těm zájemcům, kteří by si chtěli krátce připomenout některé zvláštnosti, resp. nesrovnalosti v nápisu na kamenné desce, nalezené dne 24. 6. 1932 na místě zvaném Hroby ve Chřibech. Problematika hledání hrobu arcibiskupa Metoděje je i v současnosti aktuální. Mj. také proto, že na rok 2013 připadá 1150. výročí příchodu soluňských bratrů sv. Konstantina Filosofa–Cyrila a sv. Metoděje na území Velké Moravy a do Panonie.

   Podivná je rovněž skutečnost, že kamenná deska s nápisy byla nalezena v lesní zemině v hloubce cca 5 m (viz mj. též publikaci pana F. Adámka ⁷). Kamenné pomníčky jsou, jak známo, umísťovány většinou nad hroby zemřelých. Kdyby hrozilo nějaké nebezpečí, nebo kdyby bylo vhodné pomníček rychle uschovat, pak by stačilo zakopat ho do hloubky cca 0,5 m. Jenom mimořádné události jako sopečné aktivity, velká zemětřesení, válečné události moderní doby, novodobá stavební činnost s použitím moderní techniky a výbušnin, případně naplavování zeminy mohutnými vodními toky během mnoha roků by vysvětlovaly, proč byl tento kamenný pomníček nalezen v tak velké hloubce cca 5 m. V souvislosti se zmíněnou lokalitou Hroby ve Chřibech o žádném takovém katastrofickém dění ani lidském počínání nikdo nic neví. Že by snad…?

   Ale pokusme se zatím nemyslit na nepoctivou hru některého z přítomných, ani na jediné možné východisko z velmi trapné situace, v níž se amatérští badatelé po nějakém času kopání a marného hledání hrobu nacházeli. Po určité době neúspěšných pokusů, prováděných před dychtivými zraky velmi početné veřejnosti, byli aktéři této činnosti zcela zákonitě vystaveni nejprve humorným, později nepříjemně posměšným, někdy pak i nenávistným útokům ze strany jak místních obyvatel, tak i ze strany přespolních zvědavců. Že se ve všech dobách našla přemíra zlomyslných lidí, to si dnes nemusíme připomínat ani dokazovat.

   Zaměřme se nyní na kamennou desku a na nápisy, vytesané na ní (viz obr. 1, 2)! Co lze na kamenné desce přečíst? S využitím našich znalostí a nám dostupných pomůcek na lícové straně desky, tedy na té straně, která začíná obrázkem vysoké čapky, můžeme na 1. řádku číst:

buď „* SOLUCH…“ za předpokladu, že jde o písmena charvátské hlaholské nebo i české verse charvátské hlaholské abecedy, a že poslední znak je zkomoleným a nedopsaným znakem pro písmeno „CH“ (viz obr. 6), nebo „* SOLUY…“ v případě, že všechny znaky jsou vytesány znaky charvátské hlaholské, nebo i české verse charvátské hlaholské abecedy s výjimkou posledního znaku, který by mohl být písmenem „Y“ ze souboru znaků kyrilice (viz obr. 5).

   Na 2. řádku čteme: „+ VĚLĚJU…“ v případně, že jde o písmena „V“ a „L“ buď charvátské hlaholské, nebo i české verse charvátské hlaholské abecedy, přičemž obě písmena „Ě“ připomínají původní velkomoravskou (viz obr. 3) i bulharskou hlaholici (viz obr. 4b). Nedopsaný znak na konci řádku by mohl být znakem pro „JU“ v souboru znaků kyrilice (viz obr. 5, též obr. 4)! Kvalita práce kameníka na lícové straně nalezeného pomníčku je tedy nevalná!

   Na rubové straně desky, tedy na té straně, která začíná jakousi „palmičkou“, můžeme na 1. řádku číst nápis: buď „AJČIBIS…“, nebo „AĠČIBIS…“, anebo „AĎČIBIS…“ za předpokladu, že znak pro „A“, oba nedopsané znaky pro „I“, nedopsaný znak pro „B“ a nedopsaný znak pro „S“ patří do souboru znaků charvátské hlaholské nebo i do české verse charvátské hlaholské abecedy. Latinskou abecedu připomínající znak „h“ na místě 2. písmena tohoto slova nám bude dělat starosti nejen na 1. a 3. řádku, ale také na posledním, 4. řádku rubové strany desky. V žádném případě ho nelze interpretovat jako písmeno R! Mohl by to být buď tzv. „jeřík“ v kyrilici (viz obr. 4b), nebo nedopsaný znak „ħ“ (čte se buď jako latinské „J“, nebo jako změkčené „Ġ“ či „Ď“) v systému znaků kyrilice (viz obr. 4a, viz též obr. 5). S ohledem na slovo „BOHA“, umístěné kameníkem na zcela poslední řádek desky, znak „h“, vytesaný na 1., 3. a 4. řádku rubové strany kamenné desky, budeme číst jako latinské písmeno „H“. Potom můžeme 1. řádek číst mj. také: „AHČIBIS…“. Třetím písmenem v tomto 1. slovu na 1. řádku rubové strany desky je podle vzhledu poněkud „pochroumané“ písmeno „Č“, které rozhodně není správnou volbou pisatele nápisů!

   Na dalším, 2. řádku v pořadí, čteme: „MĚTODĚEI“. Přitom znak pro „M“ je (přijatelně, podle tehdejších zvyklostí) převzat z latinky (viz obr. 6). Obě nedokončená písmena „Ě“ opět odpovídají příslušným znakům velkomoravské (viz obr. 3) i bulharské (viz obr. 4b) hlaholice. Znak pro latinské „T“ patří do charvátské hlaholské nebo i do české verse charvátské hlaholské abecedy, stejně jako znaky pro „O“, „D“ a „I“. Zda je předposlední znak pro písmeno „E“ v tomto slovu nadbytečné či nikoliv, to ponecháme k posouzení našemu laskavému čtenáři. V žádném případě to není znak pro souhlásku „J“!

   Na 3. řádku, počítáno shora, lze odhadovat slova: „PHOS ZA NAS“. Všechna tato písmena, kromě z latinky převzatého „H“, odpovídají charvátské hlaholské a také i české versi charvátské hlaholské abecedy. Při tesání tohoto řádku si dal kameník mimořádně záležet!

   Poslední, 4. řádek rubové strany nalezené kamenné desky obsahuje snad předložku a slovo: „U BOHA“. Jak bylo řečeno výše, znak pro souhlásku „H“ byl zřejmě vypůjčen z latinky, všechny 4 ostatní, na 4. řádku vytesané znaky vcelku dobře odpovídají znakům jak charvátské hlaholské, tak i znakům české verse charvátské hlaholské abecedy. Znaky pro písmena „U“ a „B“ byly kameníkem poněkud zjednodušeny, resp. nedopsány. 

   Pokud jde o celistvost kamene, případně o to, zda bylo na kameni v minulosti napsáno více písmen než je na ní napsáno dnes, pak máme dostatek důvodů se domnívat, že nebylo! Nápisy na obou stranách desky jsou (v některých řádcích) nedokončené (v přepisu „hlaholského“ zápisu slova do latinky jsme chybějící část slova nahradili tečkami). Na lícové straně desky (na té s obrázkem „biskupské mitry“) téměř jistě chybí na konci 2. řádku tři a půl písmena ve slově „+ VĚLĚJU…“. Na rubové straně desky na konci 1. řádku ve skupině písmen, „AJČIBIS…“, „AĠČIBIS…“, „AĎČIBIS…“, případně též „AHČIBIS…“ chybí rovněž konec slova (3 znaky). Na konci 3. řádku rubové strany chybí polovina písmena „S“. Domníváme se, že tomu tak bylo od začátku existence nápisů na této kamenné desce.

   Kdyby se totiž část kamenné desky z nějakých důvodů odlomila až po dokončení nápisů, pak by písmena s velkou pravděpodobností chyběla jak na koncích řádků lícové strany desky (jak je tomu dnes), tak i na začátcích řádků její opačné, rubové strany. Podobně kdyby se odlomila pravá část rubu kamenné desky, pak by chyběly začátky řádků písmen její lícové části. Není tomu tak! Nejenže jsou všechny začátky nápisů provedeny na obou stranách desky v celistvosti, úplnosti a bez větších známek mechanického poškození! V obou případech jsou začátky nápisů vytesány zbytečně daleko od levého okraje kamenné desky, a také bez jakýchkoliv známek obav písaře (kameníka) o to, zda mu zbývající písmena slov na řádek vejdou, či nikoliv!

   Udivující je to především v případě výše již zmíněného slova „+ VĚLĚJU…“! Kamenný pomníček měl přece čtenářům nápisu dávat obvyklou, v tomto případě velmi důležitou informaci! V takovéto podobě, v tomto ledabylém provedení nápisů, by pomníček svoje poslání plnil jenom částečně, a mohl by vnášet vážné pochybnosti do myslí návštěvníků hrobu! Co na to řekl zadavatel pomníčku? Byl s prací kameníka spokojen? Nevyžadoval práci zopakovat? Byl snad tento kámen jenom nepovedeným, možná i nezaplaceným zmetkem? Stačilo přece znaky na vyhlazený kámen předkreslit, zvolit kámen s větší plochou pro tesání nápisů, případně též zvolit menší velikost písma! Anebo je to vědomé a kýmsi neznámým objednané falzum, u něhož se žádná kvalita provedení nápisů nepožadovala? Leč pokročme dále!

   Je otázkou, co představují vytesané obrázky v horních, tedy snad úvodních částech stran kamenné desky. Na lícové straně by to mohl být obrázek vysoké čapky, která v posledních více než 8mi stoletích byla a je součástí slavnostního oblečení biskupa nebo arcibiskupa římsko-katolické církve (od II. vatikánského sněmu, konaného v letech 1962–1965, také papeže). Víme však, že se podoba tohoto viditelného vyjádření církevní hodnosti nositele čapky během  minulých věků změnila, a že podobu této čapky z časů života a smrti arcibiskupa Metoděje s jistotou neznáme. Čapka (mitra) na našem obr. č. 1, jakož i na obr. č. 2 nápadně připomíná podobu dnešní, resp. podobu mitry z velmi nedávné minulosti!

   Vysoká čapka, kterou má nasazenu na své hlavě arcibiskup Metoděj zobrazený ve scéně slavnostního uvítání poselstva Moravanů papežem v Římě ⁸, rozhodně nemá tvar čapky, která je vytesaná na kamenné desce nalezené roku 1932  v lokalitě Hroby!

   Jak vyhlížela „knížecí mitra“, kterou měl právo nosit český panující kníže Spytihněv (1055–1061), můžeme vidět na obr. 1 literární práce ⁹. Od obrázku vytesaného na kamenné desce, nalezené roku 1932 v lokalitě Hroby, se tato „knížecí mitra“ rovněž podstatně liší!

   První duchovní osobou, která měla právo během konávání bohoslužby mít na hlavě nasazenu biskupskou mitru, byl arcibiskup Eberhard Trevírský. Právo mu bylo uděleno tehdejším papežem roku 1049, (viz tamtéž). Od dnes používaného tvaru se tato původní mitra podstatně lišila! Býval to nízký čepec s mělkým příčným vyhloubením a s jemnými, nevysokými výstupky nad spánky jejího nositele. Teprve až ve 12. století došlo ke zvýraznění obou výstupků mitry, a hlavně k pootočení mitry o 90°! Vzhůru čnící výběžky = vrcholy mitry se od 12. století nosily nad čelem a nad temenem hlavy jejího nositele! ¹⁰

   Zdá se, že vnější vzhled mitry se od 12. století ustálil, a že v podstatě trvá až do dnešních dnů. Tvar mitry na zobrazení 1. arcibiskupa pražského Arnošta z Pardubic (1344–1364) nacházíme mj. též v monografii ¹¹. K dnešnímu tvaru mitry má již velmi blízko. 

   Jakási „palmička“ nad horním řádkem rubové strany kamenné desky by mohla znamenat cokoliv (viz obr. 1 a obr. 2 naší práce). Kdyby byla vytesána tak, že by levý „proutek“ této palmičky pokračoval v levotočivém růstu tak dlouho, až by vytvořil menší, uzavřenou kružnici, pak by mohlo jít o hlaholské písmeno, které do latinky přepisujeme jako písmeno „C“ (viz obr. 3, 4b, 5, 6, aj.). Ale není tomu tak! Kdybychom snad pomýšleli na možnost, že „palmička“ je zkratkou označení, že arcibiskup Metoděj byl Církví prohlášen svatým, staroslověnské slovo „svjat, -yj“ (dnes: svatý, božský) začíná písmenem „S“, nikoliv „C“, staroslověnské slovo „blažen, -yj“ (dnes: blažený, blahoslavený) začíná písmenem „B“! ¹² Číslice 1, kdyby snad šlo číselnou náhradu slova „první“, by se v číselném modu hlaholice psala buď jako písmeno „A“ se dvěma „zvýšenými tečkami“ po obou stranách znaku pro písmeno „A“, nebo by byla, pro větší jistotu, napsána ještě i s grafickým označením zkratky, tedy s využitím tzv. „titly“. V našem případě by to pravděpodobně byla „prostá titla“, tedy vodorovná čárka nad znakem pro „A“ se dvěma „zvýšenými tečkami“ po obou stranách znaku užitého pro zápis písmena „A“.¹³ Zde tomu tak není! Prosté hlaholské písmeno „A“ vidíme vytesáno až na začátku slova v následujícím řádku!

   Písmena nápisů, vytesaných na obou stranách kamenné desky, většinou připomínají znaky tzv. charvátské (hranaté) hlaholice, resp. znaky tzv. české varianty charvátské (hranaté) hlaholice. Předchozí větou jsem chtěl vyjádřit velmi vážné, až 100%ní pochybnosti dnešních i starších odborníků a znalců slovanského písma o původnosti, resp. o pravosti nápisů vytesaných na kamenné desce nalezené roku 1932 v lokalitě Hroby ve Chřibech. 

Připomeňme si v souvislosti s hodnocením nápisů na kamenné desce, že podle oficiálního, dosud většinového názoru první slovanské písmo, původní (kulatá) hlaholice, bylo vytvořeno Konstantinem Filosofem–Cyrilem v jeho byzantské vlasti krátce před příchodem jeho poselstva na Velkou Moravu na přelomu let 862/863 (viz tabulku na obr. 3, viz liché řádky v tabulce obr. 5, aj.). Nejblíže k původní (kulaté) hlaholici má údajně tzv. bulharská hlaholice, jež se od původní (kulaté) hlaholice téměř neliší. Jde snad o téměř původní, nezměněnou (kulatou) hlaholici, přenesenou z Velké Moravy do Bulharska. Tam ji měli přenést někdy na přelomu let 885/886 z Velké Moravy vyhnaní žáci sv. Konstantina Filosofa–Cyrila a sv. Metoděje (dále jen: Cyrila a Metoděje). Dokud nebyla vytlačena cyrilicí používali hlaholici na Balkáně nejdříve Bulhaři (ve velké slovanské literární a osvětové škole, umístěné v klášterním komplexu cca 2 km vzdáleném od tehdejšího hlavního města Plisky, později v téže škole přemístěné blíže k carskému dvoru u hlavního města Preslavi). Kromě nich pak Chorvati a Srbové. Tím vším, co bylo tehdy v Bulharsku pro zachování tohoto (podle většinového názoru) prvního slovanského písma vykonáno, „…bulharský stát zachránil dílo tvůrců slovanského písemnictví“.¹⁵

   Na svůj vývoj v Bulharsku měla původní (kulatá) hlaholice, podle oficiální vědy, málo času, neboť přibližně po 8mi letech svého bohatého a úspěšného používání byla téměř jednorázově v celém Bulharsku nahrazena cyrilicí (viz dále).

   Tzv. charvátská, resp. chorvatská (hranatá) hlaholice je podle oficiálního výkladu jednou z pozdějších versí původní (kulaté) hlaholice. Pro naše úvahy o pravosti či nepravosti nápisů na kamenné desce je třeba říci, že obě zmíněné starší verse hlaholice, tedy původní velkomoravská (kulatá) hlaholice a bulharská hlaholice, měly a mají výrazně jinou podobu znaků než měla a má charvátská, resp. chorvatská (hranatá) hlaholice! S jistotou můžeme říci, že bezprostředně po smrti arcibiskupa Metoděje roku 885 se na našem území charvátskou (chorvatskou) hranatou hlaholicí nepsalo, neboť tehdy ještě neexistovala! Název charvátská, resp. chorvátská (hranatá) hlaholice jí byl mnohem později dán jednak proto, že žáci a následovníci z Velké Moravy vyhnaných žáků Cyrila a Metoděje ji zprvu používali na území Chorvatska, jednak pro její „hranatý“ vzhled.

   Když v polovině 11. století došlo k církevnímu rozkolu, chorvatští biskupové a kněží, se svým lidem, se připojili k západní části křesťanské církve. Mj. i za toto vyjádření názorové jednoty s Římem a věrnosti Římu pozdější římský papež Inocenc IV. (1243–1254) bulou adresovanou biskupovi senjskému potvrdil roku 1248 Chorvatům jejich již po staletí trvající právo „užívání hlaholštiny ke službám Božím“.¹⁶ Papež se přitom odvolal na dílo sv. Jeronýma (narozeného r. 341, zesnulého r. 420 n. l.), který měl být tvůrcem prapůvodní hlaholice. Také pozdější papež Inocenc XI. (1676–1689) ve své předmluvě k edici Římsko-ilyrského breviáře roku 1688 uvedl, že „…již za časů sv. Jeronýma bylo sv. Písmo přeloženo do slovanského jazyka“ (viz na téže straně tamtéž). Podle autora citované práce „není vůbec vyloučeno, že autorem první slovanské abecedy, jakési protohlaholice, byl geniální filolog sv. Jeroným“.¹⁷ Podle jeho názoru „hlaholice je písmo křesťanské, ovšem předcyrilometodějské“!

   V Chorvatsku je pak užívání hlaholice doloženo ještě po řadu následujících století, a to ne jenom v církevní, ale také ve světské sféře (právní nařízení, soudní rozhodnutí, osobní doklady, atd.). Také po vynálezu knihtisku bylo užívání charvátské, resp. chorvatské (hranaté) hlaholice mezi Chorvaty natolik běžné, že se roku 1438 mohly v Benátkách vytisknout knihy psané hlaholicí. Jenom o málo později byl pak v Zenggu, na ostrově Veglia, vytisknut v pořadí už druhý hlaholský misál (misálem je nazývána kniha, z níž kněz předčítá během své bohoslužby, lokalita Zengg má dnes označení Senj, ostrov Veglia, ležící v teritoriu dnešního Chorvatska, se dnes nazývá Krk). Hlaholicí se v Chorvatsku psalo a četlo až do 20. století!

   Česká varianta charvátské, též chorvatské (hranaté) hlaholice vznikala postupně z původní charvátské, resp. chorvatské (hranaté) hlaholice v Praze, v benediktinském klášteře zvaném buď Emauzy, nebo též Na Slovanech, svým zakladatelem určeném pro obřad slovansko-katolický.¹⁸ Z vůle krále českého a císaře římského Karla IV. (1346–1378), jakož i se souhlasem papeže Klementa VI. (1342–1352) byl totiž po založení tohoto kláštera dne 21. 11. 1347 znovu, po tak mnoha staletích, na našem území během sloužení katolické mše svaté užíván slovanský jazyk a bohoslužebné knihy, sepsané hlaholským písmem. Aby se tak stalo, povolal Karel IV. do Prahy slovanské mnichy z Dalmácie, Chorvatska i Bosny.¹⁹  

   Do dnešních časů zachované památky, sepsané na našem území českou variantou charvátské (hranaté) hlaholice, se datují do druhé pol. 14. století, případně též do první pol. 15. století (ukázky z hlaholské části tzv. Remešského evangeliáře z roku 1395 vidíme na našich obr. 7, a obr. 8). Obdobně jako česká varianta se postupně vyvinuly ještě i jiné varianty charvátské, resp. chorvatské (hranaté) hlaholice. Po krátký čas se jí psalo také ve filiálním klášteru pražských slovanských benediktinských mnichů v polském Krakově.  

Obr. 3. Tabulka písmen a číslic původní (kulaté) hlaholice sv. Konstantina-Cyrila. ²⁵      

Jenom o málo mladší než původní (kulatá) hlaholice je podle současných oficiálních názorů druhé slovanské písmo – cyrilice,  též kyrilice (viz sudé řádky v tabulce našeho obr. 5). Název tohoto souboru písmen a číslic je dnes trochu matoucí. Kdežto Konstantin Filosof–Cyril je dnes převážnou většinou odborníků považován za tvůrce původní (kulaté) hlaholice, písmo cyrilice bylo sice na počest Konstantina Filosofa–Cyrila jeho jménem nazváno, ale jeho dílem nebylo a není! Tvůrcem cyrilice (kyrilice) byl, podle některých dochovaných svědectví, kněz Kliment, jeden z žáků Cyrila a Metoděje, který byl později carem Symeonem ustanoven biskupem pro obyvatelstvo žijící v okolí Ochridského jezera v tehdy bulharské Makedonii. Dnes ho známe pod jménem sv. Kliment Ochridský.

Obr. 4. Tabulka písmen a číslic hlaholice bulharské, hlaholice chorvátské a písmen a číslic kyrilice. ²⁷

    Cyrilice se podle zachovaných historických pramenů začala v Bulharsku všeobecně používat v letech 893–894, tedy za časů vlády bulharského cara Symeona (889/890–927). Stala se tehdy dalším významným mezníkem evolučního vývoje slovanského písma. Na území tehdy rozlehlého, mocného a obávaného Bulharska se cyrilice rychle prosadila zejména proto, že byla snadnější k učení i psaní, úhlednější, ale též bližší řeckému unciálnímu písmu. V některých částech Balkánského poloostrova, např. v Chorvatsku, se naproti tomu, jako tradiční písmo, i nadále používala hlaholice. Oba systémy písma, tedy hlaholice a kyrilice, nebyly nikdy v nepřátelském poměru (na rozdíl od badatelů, kteří se jimi později zabývali)! Již v nejstarších nám dnes známých staroslověnských rukopisech, psaných hlaholicí, nacházíme přípisky psané cyrilicí (viz kupř. kodex Zografský, kodex Assemanův, aj.)! A platí to i naopak! Dokonce se poměrně nedávno zjistilo, že tzv. „hlaholité“ (tedy ti, kdo psali hlaholicí) uměli číst a psát nejen cyrilicí, ale také latinkou! ²¹        

   Přibližně v 11. století se centrum slovanské literární vzdělanosti přeneslo z Bulharska do Kyjeva, resp. do Kyjevské Rusi. Odtud se původní, bulharská cyrilice šířila dále, a stala se východiskem dalšího vývoje písma východních a částečně i jižních Slovanů. Za zmínku pak stojí reforma ruského písma provedená ruským carem Petrem I. Velikým (1682–1725). Ta z praktických i etických důvodů přiblížila tvary tištěné cyrilice tvarům „antikvové latinky“, a také zrušila ta písmena převzatá z řečtiny, která nevyjadřovala ruské hlásky a jevila se proto jako nadbytečná. K menší úpravě došlo pak v říjnu 1918, kdy ze tří dosud užívaných znaků pro „i“ byly 2 znaky zrušeny. Podobně byla tehdy zrušena „fita“, tj. znak Θ. V dnešní době se písmo Ukrajinců, Bulharů a Srbů s ruským písmem téměř shoduje. V ukrajinské abecedě jsou odlišná pouze 2 písmena, v bulharské jenom 1 písmeno, kdežto v srbské se liší 5ti písmeny.²²  

Obr. 5. Na lichých řádcích tabulky jsou znaky původní (kulaté) hlaholice, na sudých řádcích znaky o něco mladší cyrilice (kyrilice). ²⁸  Menšími číslicemi napravo je vyjádřena číselná hodnota znaku, která platí, pokud se přejde do číselného modu abecedy. Dnes latinkou psaná slova pod oběma typy znaků měla žákům usnadnit učení a také zamezit omylům během diktování neznámého textu méně zkušeným opisovačům.

     Připustíme-li, že nápisy na kamenné desce nalezené roku 1932 v Chřibech jsou psány charvátskou (hranatou), spíše však českou variantou charvátské (hranaté) hlaholice, pak lze nacházet řadu shod a podobností s hlaholskými texty pocházejícími z konce 14. a z 15.  století (porovnej text na obr. 1 a obr. 2 s textem na obr. 7, 8, a 9). Podivný tvar písmene „U“, jakéhosi „broučka“ se dvěma nožičkami vytrčenými doleva, kterého vidíme na lícní straně kamenné desky ve slovech „* SOLUCH…“, případně „* SOLUY…“, a kterého mnohem jasněji vidíme také na začátku posledního řádku rubové strany desky, se vyskytuje jak v tzv. Remešském evangeliáři (viz obr. 7, 8), tak v textu tehdy už tištěného Zenggského misálu (viz obr. 9). Shoda je i ve způsobu psaní všech písmen „Ě“ ve slovech „+ VĚLĚJU…“, a „MĚTODĚEI“. Rovněž „vidlovitý“ tvar písmene „A“ (který připomíná k zemi směřující vidle, používané k obracení sena) vytesaného na rubové straně desky (mj. první a poslední písmeno rubové strany), odpovídá tvaru téhož písmena „A“ jak v Remešském evangeliáři, tak i v Zenggském misálu. V nejstarší, velkomoravské hlaholici mělo písmeno „A“  tvar výrazně jiný, totiž tvar kříže (viz obr. 3 a 5), a bylo ve své době vždy chápáno jako symbol křesťanského počátku veškeré slovanské literatury (pozdější „vidle“ tímto symbolem už nebyly)! Také „otevřený tvar“ písmena „I“ na rubové straně desky ve slovu čteném buď „AJČIBIS…“, nebo „AĠČIBIS…“, nebo „AĎČIBIS…“, anebo „AHČIBIS…“, vcelku odpovídá tvaru téhož písmena „I“ jak v Remešském evangeliáři, tak i v Zenggském misálu. 

   Nakonec si ještě povšimněme provedení písmene „S“ ve slovu „* SOLUCH…“, případně „* SOLUY…“ na lícní straně kamenné desky, a také ve slovu „PHOS“ na její rubové straně. Hřibovitý tvar tohoto písmena má podobu charakteristickou jak pro charvátskou (hranatou) hlaholici, tak i pro českou variantu české (hranaté) hlaholice. Vidíme je vytesáno a zobrazeno jak na obr. 1 a 2, tak i na obr. 7, 8 i 9. Nevysvětleno zůstává použití písmena  „h“ ve slovu „AJČIBIS…“, „AĠČIBIS…“, „AĎČIBIS…“, anebo „AHČIBIS…“, a také ve slovu „PHOS“. Předpokládáme, že písmeno „h“ ve slovu „BOHA“ na konci rubové strany desky je vypůjčeno z latinky. Ani porovnání písmen vytesaných na kamenné desce s písmeny uvedenými v textu a v tabulkách práce ²³  nevedlo k odlišným závěrům!

   Předchozím výčtem naše problémy nekončí – je jich ještě celá řada. Posunutí vzniku nápisu na kamenné desce do 14., případně do 15. století, by umožnilo úspěšněji diskutovat kolem gramatiky jazyka, ve kterém jsou nápisy na desce vytesány. V 9. století psaný nápis by totiž musel mít poněkud odlišné znění textu. Na rubu desky by pravděpodobně nebylo napsáno: „PHOS ZA NAS BOHA“, ale: „…prosi o nas´ Boga“! Tedy ne „PHOS“, ale „prosi“! Předložka „ZA“ se ve staroslověnštině užívala ve smyslu „z důvodu“, tedy nikoliv ve smyslu dnešního „za“! Staroslověnské zájmeno „NAS“ by mělo na konci hlaholský tvrdý jer (znak) – v našem latinském přepisu, o 3 věty výše, je tvrdý jer nahrazen apostrofem! Také slovo „BOHA“ by se psalo „BOGA“ (psáno nikoliv s „Ġ“, ale s „G“!). Titul arcibiskupa Metoděje by nezněl „AJČIBIS…“,  „AĠČIBIS…“, „AĎČIBIS…“, ani „AHČIBIS…“, ale buď „archiepiskop“ (podle řeckého zvyku), nebo „archipiskop“ (podle římského zvyku). V obou případech psáno s „P“, a nikoliv s „B“, jak je tomu na rubové straně roku 1932 v Chřibech nalezené kamenné desky! ²⁴  Atd.  

Obr. 6. Tabulka písmen a číslic české varianty charvátské hlaholice. Vidíme v ní, kromě znaků hlaholice, též znaky vypůjčené z cyrilice a z latinky, a též zvláštní podobu písmena M, používanou při zkracování slov s využitím ligatur, česky: slitků. ²⁹ 

  Co říci závěrem? Záhady a nejasnosti kolem nápisu na kamenné desce, nalezené před 80-ti roky ve Chřibech v lokalitě Hroby, budou pravděpodobně žít svůj život dále. Oficiální věda už nemá chuť ani důvod se touto problematikou zabývat – považuje ji za vyřešenou. Kým, kdy a proč byla ve Chřibech nalezená deska zhotovena? To i nadále zůstává zastřeno rouškou tajemství. Hledání hrobu arcibiskupa Metoděje v létě roku 1932 na místě zvaném Hroby ve Chřibech na Moravském Slovácku je pro nás dnes důležitým dokladem toho, že obdiv, úcta a pozitivní citový vztah prostého lidu k věrozvěstům sv. Konstantinu Filosofovi–Cyrilovi a jeho bratru sv. Metodějovi žily a žijí, po tak mnoha staletích od jejich příchodu a působení v naší vlasti, i nadále. Nešlo přitom tehdy, roku 1932, o aktivity  iniciované a organizované shora, ale právě naopak, zdola! Nadšení dobrovolníci z lidu měli tehdy svého velmi prostého iniciátora, mluvčího a současně i lidového vůdce a manažera (tehdy už 57letou, patřičně sebejistou vizionářku paní Klementinu Maštalířovu). Chyběly jim však odborný dohled, fundované rady a přízeň odborné veřejnosti. Hledání Metodějova hrobu bylo doprovázeno velmi namáhavou fyzickou prací většího počtu najatých dělníků, jakož i mimořádným nasazením všech zainteresovaných jednotlivců. Škoda jen, že skončilo tak velikým zklamáním!  

Obr. 7. Ukázka hlaholské části tzv. Remešského evangeliáře z roku 1395. Vpravo vyobrazení sv. Prokopa. ³⁰

Obr. 8. Výřez z glagolské části tzv. Remešského evangeliáře z roku 1395. Hlaholský text a barevné zobrazení sv. Jeronýma v iniciále .³¹

Obr. 9. Výňatek z hlaholského misálu, vytisknutého roku 1494 v Zenggu (dnes lokalita Senj na ostrově Krk v Chorvatsku). ³²

Poznámky:

Jiří Kachlík (2012)