Juan Francisco Aznárez López,
arcikněz a děkan katedrály v Jace, Španělsko
1981

ÚVOD

   Latinský text původní liturgické modlitby Svaté Dobroslavy je velmi jednoduchý. V našem archívu je uschovaná jeho notářská kopie, vyňatá z prvotiskového breviáře,¹ který v současné době již neexistuje. Její jitřní mše (matiné) mají pouze tři zpěvy, což je ve shodě s velmi starým obyčejem, který se pokoušel pozměnit až papež Řehoř VII. (1073-1085). Ale tyto tři zpěvy říkají o této světici všechno to, co bylo uvedeno později v nových zpěvech, obsažených ve starých breviářích z Jacy, Huescy a z Tarragony, které publikoval P. Ramón z Huescy v osmém svazku svého díla Chrámy aragonské (Iglesias de Aragón).
   Příslušník piaristického řádu Tomás de San Pedro, skvělý latinář a učitel rétoriky, který v roce 1790 viděl a dopodrobna zkoumal výše citovanou původní modlitbu, nás bez nejmenšího váhání ujišťuje, že latina z tohoto (orosiánského) textu pochází „z epochy DCCCCLXVI“, což znamená zhruba z roku 966 křesťanského letopočtu.² O liteře X z římských číslic, které vzdělaný piarista musel číst v nějaké poznámce k této modlitbě, není známo, zda měla vpředu malou čárku. Napřed se píše tímto způsobem, po nějaké době však čárka mizí. Pomocí těchto chronologických dat můžeme dojít k závěru, že autorem této původní orosiánské modlitby byl pravděpodobně opat z Abelda, Salvus, Salvo. Díky naším medievalistům (historikům, zabývajících se středověkem) víme, že tento dobrý opat byl jediným významným hagiografem, a skládal svaté modlitby o hispanomazarabských³ světcích působících v našich rodících se křesťanských královstvích.

   Zdá se, že s příchodem knihtisku, nebo možná i dříve, se historický spis Život Svaté Orosie ztratil, podobně jako mnoho dalších rukopisů. V roce 1492 ho tak již v Jace nemohl číst český mnich Jan z Hory Olivetské, takže o genealogii Orosie musel pouze spekulovat – jak to vyplývá ze spisů naší Městské rady. Občané Jacy, kteří byli horlivými stoupenci své Světice-patronky, se však nespokojili s několika málo informacemi, které o ní přináší stručná modlitba obsažená v breviáři a vydávají se hledat vytoužený písemný záznam historie-legendy, o které se domnívají, že dosud někde existuje, patrně ztracená v nějaké knihovně. V roce 1690 a následujících letech se patrně nachází v něčím vlastnictví v Římě, neboť dotyčný žádá město Jacu o informace o orosiánském kultu a přidává je ke starobylému vyprávění. V roce 1756 je spis Život Svaté Orosie schraňován ve fondech římské Minervy. Naše Katedrála, která je spřízněná s výše uvedeným kostelem tak, že obě eucharistické společenství nesou totéž jméno, tam podle všeho žádala o tento spis nebo jeho kopii; poněvadž dopis, který z Říma došel říká, že spis nepošlou, neboť ho „nechtějí nechat vyjmout“. Další dopis z roku 1763 říká, že tento spis je „velmi malý, asi na stránku a půl“.
   Nakonec byla tato historie-legenda nalezena knězem Františkem Odvalilem, který jí publikoval italsky v roce 1930 (?). Později byla v Praze přeložena do češtiny, odsud jí do Španělska poslal Dr. Jan Svoboda, zbožný uctívač svaté Dobroslavy, který sepisoval její historii. Část jeho díla a korespondence jsou v mém vlastnictví. Za španělský překlad vděčíme dalšímu Čechovi, selesianskému páteru Jindřichovi Peškovi, profesorovi v Matarío a Valencii (1942-1947). Ve Valencii mi také byla předána španělská verze (1958), kterou publikujeme celou v uvozovkách v druhé části tohoto dílka, krom několika úvodních vět, které jsme zařadili do první části.
   Některá historická data z Legendy objasňují a doplňují jiné informace ze starobylé modlitby, které také pocházejí z prvotního zdroje zvaného textus historiae a fidedigna realtio antiquorum – „historický text“ a „věrohodné starobylé vyprávění“.
   V první části této brožurky předkládáme stručnou studii historie Čech a Moravy a slovanského lidu a snažíme se dát do správných souvislostí historické osoby a činy, které později budou uvedeny (a potvrzeny) v Legendě.
   [Pokračování ...].

Juan Francisco Aznárez (López) (1981)

Poznámky:

Jiří Kachlík (2005).

Literatura:
• Aznárez (López), Juan Francisco: Historia de Santa Orosia, Reine, Virgen y Mártir, Patrona de Jaca y su Diócesis, Imprenta Raro, Jaca, D. L. HU 100, 1981, 56 s.
• Ramón de Huesca: Iglesias de Aragón, tomo VIII.
• Annales Fuldenses sive Annales regni Francorum orientalis (MGH SS rer. Germ. in usum scholarum 7), ed. F. Kurze, Hannoverae, 1891.
• Bílý, J. L.: Moravští panovníci v 6. až 13. století, Nitra, 1997, s. 203.
• Palacký, František: Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě, díl I., Kvasnička a Hampl, Praha, 1939, s. 116.
• Francisco de Ruesta, manuscripto, 1780, 1.
• ANALES DE BARONIO, en los pontificados de Adriano II. y Juan VIII.
• Svoboda, Jan: Tajemná svatá Orosie, in: Přes propasti věků, Vyšehrad, 2004, s. 59-60.
• Podlaha, A.: Novější španělské spisky o sv. Orosii (Eurosii), domněním dceři knížete českého Bořivoje a sv. Ludmily, Časopis katolického duchovenstva, 58, 1917, s. 909-915.
• Český slovník bohovědný 3, Praha 1926, s. 919-920, heslo Eurosie.
• Bibliotheca Sanctorum 5, Roma, 1964, s. 240-241, heslo Eurosia (Filippo Caraffa).
• Martyrologium Romanum, Typis Vaticanis, 2001, s. 334.