Juan Francisco Aznárez López,
arcikněz a děkan katedrály v Jace, Španělsko
1981

1. ČÁST

I. kapitola

PŮVOD A NÁRODNOST SV. OROSIE
Text neuvádíme.¹

KRISTIANIZACE ČECH A MORAVY
Text neuvádíme.

II. kapitola

EVANGELIZACE VELKÉ MORAVY
Text neuvádíme.

NAROZENÍ SV. DOBROSLAVY, ZVANÉ SV. EUROSIA, TAKÉ SV. OROSIA

   [Zpět: Úvod ...].
   Přibližně po jednom roce svého pobytu na Velké Moravě, v roce 864, se svatí Cyril a Metoděj dověděli zvláštní věci. V blízkosti Čech se narodilo děvče, zvané Dobroslava. Byla to ta Dobroslava, která se později měla stát svatou. „Svatá Dobroslava, známá a uctívaná v Jace pod jménem svatá Orosia…“ oznamuje Legenda. Tato zpráva nás překvapuje a oslňuje, protože v oblasti Jacy se takováto onomastická změna osobního jména nepoužívá.² Ale víme, že taková změna osobního jména byla u významných osobností těch časů běžná. Už jsme řekli, že svatí misionáři Cyril a Metoděj se původně jmenovali Konstantin a Michal. Také mladá Slovanka Mlada vyměnila svoje jméno za řeholní jméno Maria.³ A mezi námi řečeno: podobně i vznešená Gisberga se až od doby, kdy přišla do Aragónu vdát se za našeho prvního krále Ramira, jmenovala Ermisenda. Je tedy zřejmé, že změny stavu, vlasti, nebo profese velmi ovlivňovaly změny vlastních jmen. Podobně to fungovalo v onomastice papežů a náboženských řádů. 
   Staré breviáře říkají, že jméno Eurosia bylo sv. Dobroslavě přiřčeno divinitus, tedy božským vnuknutím. Skrze Legendu vidíme, že Eurosia je jméno původem řecké, a že se zrodilo během dialogu mezi papežem Janem VIII. a sv. Metodějem. Tito dva byli těmi, kdo byli Bohem inspirováni – šlo o Kristova nástupce na zemi a jeho svatého misionáře u Slovanů. Podle toho slovo Dobroslava by mělo mít tentýž význam jako řecké slovo Eurosia. Slovanský základ „dobr“ odpovídá řeckému „eu“, což v obou jazycích znamená „dobrý, dobře“. Slovanské „ros“ odpovídá řeckému „ros“, označující vlhkost, rosu, drobný déšť. Jméno Dobroslava tedy mohlo odpovídat jménu Eurosia, a mohlo znamenat dobrý, nasycující déšť, snad také dobrou slovanskou rosu. Neboť „A rore satias…“ říká středověká modlitba. 
   Na základě těchto etymologických úvah založili naši předkové speciální patronaci sv. Eurosie nad dobrým, prospěšným deštěm.⁴ Pozdější zázraky potvrdily správnost přiřčení takovéto patronace naší sv. Eurosii.

PRVNÍCH 16 ROKŮ ŽIVOTA SV. DOBROSLAVY

   Historická Legenda začíná takto: „Svatá Dobroslava se narodila v roce 864 a byla dcerou Mojslava, jednoho z vévodů Čech. Po několika letech zůstala osiřelá po obou rodičích.“ Jako první snad zemřela její matka, jejíž jméno neznáme. Otec Mojslav nemohl zemřít dříve než roku 872, tedy v osmém roku života jeho dcery Dobroslavy. Záznamy ve Fuldě, od té doby sestavované, k tomuto roku 872 uvádějí 5 vévodů českých, kteří porazili a rozprášili cizí nepřátele, a přitom uvádějí jména Zuentislao (Svatoslav), Vitislao (Vitislav), Heriman (Heřman), Spytimír a Moyslav (Mojslav). Dodatečně bylo ještě doplněno jméno Goriwey (Bořivoj), který jmenovaným pěti vévodům snad velel.⁵ 
   Mojslav pravděpodobně zemřel ve válce, nebo v důsledku událostí kolem ní. Nemáme o něm totiž už žádné další písemné zprávy.

III. kapitola

KONFLIKT JAZYKŮ

   Když měla Dobroslava 3 roky, a když Cyril s Metodějem byli na Velké Moravě už 4 roky, vystoupil na povrch konflikt o liturgický jazyk, který opozdil vstup těchto misionářů do Čech.
   Atd.

VÉVODOVÉ BOŘIVOJ A LUDMILA

   V té době vládl Čechám mladík 25-letý zvaný Bořivoj, tentýž, který porazil útočníky v roce 872 s vévodou Mojslavem a se čtyřmi dalšími. Byl to syn vévody Hostivíta, po kterém zdědil titul. Byl ženatý s mladičkou Ludmilou, jedinou dcerou a dědičkou Čecha Slavibora, vlastníka rozlehlých území a slavného hradu Pšov, který je tam, kde se dnes nachází město Mělník. Pro své dobré vlastnosti a pro majetky své manželky se Bořivoj stal nejmocnějším princem, něco jako králem Čechů. Přesto byl závislý na politice svých mocných sousedů Rostislava⁶ a Svatopluka, kteří v uvedeném pořadí vládli na Velké Moravě.

2. ČÁST

   Bořivoj a Ludmila si už k roku 875 zřídili svůj dvůr a příbytek ve známém hradě Levý Hradec. Na jeho umístění se zachovaly vzpomínky, a i dnes po něm nacházíme určité stopy. S nimi přišla žít jako schovanka osiřelá Dobroslava, která v té době měla 11 roků.⁷ Ludmila ji měla velmi ráda. „Byla jí velkou přítelkyní" říká historická zpráva, a „předstihovala ji jen v málo letech“. To dokazuje, že Ludmila se vdala velmi mladá, sotva přešla do puberty, a že věkový rozdíl mezi Ludmilou a Dobroslavou nebyl větší než půl tuctu roků.⁸ Tak věkově blízké a tak spojené láskou, obě mladičké, trávily šťastné dny v tom majestátním sídle. 
   Vévoda Bořivoj byl už křesťanem, protože mnich Kristián, jeho vnuk nebo pravnuk a první historik Čechů, píše, že když Bořivoj přišel žít do tohoto hradu, byl doprovázen kaplanem jménem Kaich, nebo Kaicha, a že byl už pokřtěný. Jak říkají ctihodné texty, pokřtil ho sám arcibiskup sv. Metoděj.⁹ Pevnost takto uspořádaná, tedy s křesťanským velitelem a s dvorním kaplanem, jmenovaným přímo arcibiskupem sv. Metodějem, se brzy proměnila ve svatostánek, který mohl vyzařovat světlo víry mezi české pohany. A tak se i stalo.
   V jeho nitru vystavěl Bořivoj malý kostel, který, jak se dalo očekávat, byl zasvěcen sv. Klimentovi. Dobrý vévoda tímto způsobem vyjádřil vděčnost v pořadí druhému papeži a mučedníku sv. Klimentovi, jehož relikvie tu byly uloženy, a současně také svatým bratrům misionářům sv. Cyrilu a Metodějovi, kteří tělo sv. Klimenta už dříve našli a potom odnesli na svoji apoštolskou misii na Velké Moravě.
   „Toto byl první kostel Čech" říká Legenda, a dodává: „Toto byl kostel, který sloužil jako křestní kaple jeho manželky Ludmily a schovanky Dobroslavy – Eurosie – Orosie“. Jestliže vévoda, jako osoba starší, byl pokřtěn dříve než započal svoje duchovní dílo v pevnosti, vévodkyně Ludmila, jeho manželka, a Orosia, také mladší než vévoda, si musely na svůj křest počkat. Zatímco se zdi Svatoklimentského kostela zvedaly, tyto dvě, jež se měly rády a zůstávaly spolu, se účastnily hodin náboženství, které jim dával jejich kaplan Kaicha. Tyto dvě mladé ženy prošly katechumenátem více méně dlouhým, a protože se nacházely ve věku plného už rozumu a chápání, mohly dobře rozumět vyučování a přiblížit se křtu plně a vědomě v tom, co jím obdrží. Také už začaly chápat povinnosti, které tato první křesťanská svátost přináší.

KŘEST LUDMILY A DOBROSLAVY

   Pokřtěny byly pravděpodobně v roce 877, kdy Ludmile bylo 17 roků, a když Dobroslava – Eurosie – Orosie dospěla do věku puberty.¹⁰ Pokřtil je žák sv. Metoděje, basiliánský mnich, a současně také dvorní kaplan jménem Kaicha.¹¹ Uctíván je prostřednictvím legendy o sv. Basilovi Velikém zvláště pak na Východě.
   Atd.

VYHNANSTVÍ

   „Klid Orosiin na hradě Levý Hradec netrval dlouho. Někteří Češi v Čechách se proto, že zůstali pohany, vzbouřili proti vévodovi Bořivojovi.“ Střetnutí mezi princem a jeho poddanými se zdálo být blízké, válka neodvratná. Ale vévoda nechtěl válku. To proto, že byl dobrým, věřícím křesťanem a také proto, že miloval svůj lid láskou upřímnou a křesťanskou. V souladu se svým svědomím a „na radu svého kaplana Kaicha odešel s celou svojí rodinou hledat útočiště u krále Velké Moravy Svatopluka“. Čechy zůstaly bez vůdce. Na jeho místo byl zvolen šlechtic zvaný Strojmír, který byl svých panství zbaven ještě Hostivítem, otcem Bořivoje.¹² Toto se pak stalo v polovině roku 879. 
   Ale mnozí lidé, napůl obrácení na víru, se brzy unavili špatnou vládou Strojmíra a požadovali přítomnost svého dobrého vévody křesťanského, který se dobrovolně nacházel ve vyhnanství. Období bez vlády vévody Bořivoje netrvalo dlouho. Jeho pravnuk kronikář Kristián říká, že trvalo „aliquantulum“, což je latinský tvar zdrobněliny, který různí slovanští autoři překládají jako: „asi 10 měsíců“. Bořivoj žil na Velehradě, na samém dvoře svého velkého přítele a zároveň příbuzného Svatopluka. Návštěvy a rady arcibiskupa sv. Metoděje činily mu tuto jeho těžkou zkoušku, toto jeho vyhnanství snesitelnějším. Všichni tři, Bořivoj, Ludmila i Orosia, se přitom utvrzovali v křesťanské víře, kterou přijali, a také v povinnostech, které tato víra přináší.
   Na podzim roku 879 byl sv. Metoděj znovu povolán do Říma. Ale tento svatý misionář se poté, co si všechno dobře promyslel, do Říma nedostavil dříve než v červnu roku 880, „v čase, kdy se tam nacházelo také poselstvo aragónské“. Co se přihodilo, že aragónské poselstvo bylo v Římě, a proč se tam setkalo s poselstvem apoštola Slovanů sv. Metoděje? Seběhly se události velmi zajímavé, které jsou zaznamenány pouze v naší Legendě, a které se perfektně shodují s nejnovějšími historickými poznatky, a také s naší tradicí.
   Je známo, že v době, kdy trvale upadala hraběcí linie Aznarovců, pobýval v Aragónii hrabě, který patřil do královské dynastie Jiménezů. Jmenoval se Fortunio, neboli Fortún Jiménez a byl osobností s vlivem hned po králi největším. Naše Legenda přerušuje svoje vyprávění a zapřísahá tohoto mocného hraběte Fortúna, aby při památce už nežijících, poměrně vzdálených příbuzných, při památce svého bratra krále García Jiméneze, svého synovce García Inigueze a při památce svého prvorozeného syna (Iniga?) si uvědomil svůj původ a svoji hodnost a převzal otěže moci v těchto (Pyrenejských) horách. Vzešel z něho král úctyhodný, král vychovatel, král přizpůsobivý, který byl rozhodnut ponechat své žezlo už jednou provždy v moci zákona nástupnictví. On sám chtěl královské žezlo vlastnit především proto, že byl otcem synovců a neteří (tehdy) panujícího krále, tedy otcem dětí pocházejících z královské dynastie Jiménezů. Nejednou v historii byly nároky na trůn nebo i tituly královské a otcovské použity ve velmi širokém chápání významu těchto pojmů a slov.¹³ 
   Podle Legendy byla Orosia po smrti svých rodičů provdána. Vévodové Bořivoj a Ludmila jí dali, v zastoupení jejích zesnulých rodičů, souhlas ke sňatku s princem aragónským.¹⁴
   [Pokračování ...].

Juan Francisco Aznárez López (1981).

Poznámky:

Jiří Kachlík (2005).

Literatura:
• Aznárez (López), Juan Francisco: Historia de Santa Orosia, Reine, Virgen y Mártir, Patrona de Jaca y su Diócesis, Imprenta Raro, Jaca, D. L. HU 100, 1981, 56 s.
• Ramón de Huesca: Iglesias de Aragón, tomo VIII.
• Annales Fuldenses sive Annales regni Francorum orientalis (MGH SS rer. Germ. in usum scholarum 7), ed. F. Kurze, Hannoverae, 1891.
• Bílý, J. L.: Moravští panovníci v 6. až 13. století, Nitra, 1997, s. 203.
• Palacký, F.: Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě, díl I., Kvasnička a Hampl, Praha, 1939, s. 116.
• Francisco de Ruesta, manuscripto, 1780, 1.
• ANALES DE BARONIO, en los pontificados de Adriano II. y Juan VIII.
• Svoboda, J.: Tajemná svatá Orosie, in: Přes propasti věků, Vyšehrad, 2004, s. 59-60.
• Podlaha, A.: Novější španělské spisky o sv. Orosii (Eurosii), domněním dceři knížete českého Bořivoje a sv. Ludmily, Časopis katolického duchovenstva, 58, 1917, s. 909-915.
• Český slovník bohovědný 3, Praha 1926, s. 919-920, heslo Eurosie.
• Bibliotheca Sanctorum 5, Roma, 1964, s. 240-241, heslo Eurosia (Filippo Caraffa).
• Martyrologium Romanum, Typis Vaticanis, 2001, s. 334.