|
[Pokračování ...].
4. Když tak
uplynula žvatlavá léta prvního dětství, Vojtěch napojen
nektarem Davidovým a nasycen medem sladce pějícího Řehoře,
byl poslán k sedmi chlebům moudrosti, aby pojedl svůj díl,
poslán totiž do Magdeburku, nové to metropole Němců, aby se naučil
svobodným uměním. Toto město veliký král, prvý ze tří Ottů,
vznešený císař, povýšil na arcibiskupství a blízko, na
krásném břehu řeky Labe vystavěl překrásný chrám svatému
Mauriciovi, jak ještě dnes je vidět. Prvým arcibiskupem toho města
byl Adalbert, jenž nadaného chlapce Vojtěcha podruhé pomazal
svatým křižmem a nazval jej podle svého jména Adalbertem.
Tehdy se o tom nevědělo; teprve když se po ukončení studií
vrátil domů, rozpomněla se matka chlapcova, že když týž
Adalbert dlel v Prusku jako misijní biskup a ubíral se
panstvím otcovým, zavedla syna s ostatními biřmovanci, takže
tentokrát biskup biřmoval poprvé.1
5.
Přišel tedy jako host před školu, vstoupil do obávané brány,
kde bylo vidět mnoho předložených jídel, z nichž dychtivými
ústy bral veselý zástup žáků, jak koho vedly touhy mladého
srdce. Školy řídil tehdy jistý Oktrik, muž velmi výmluvný,
jehož slavná památka žije až podnes v celém Sasku;
velikost jeho hlásá i pouhý pohled beze slov na jeho žáky
a očividně ji dokazuje i učenost rozšířená po všech
okolních městech. I jsou přiděleni vychovatel i pán
ke čtení, jak byl zvyk doma se učit; milost Boží byla při
chlapci, bohatou žilou proudilo nadání, smysl a rozum. To prý
bylo při něm podivuhodné, že někdy, když se učitel náhodou
vzdálil, strávil celý den hrou, jak se stává při dětské těkavosti;
když z určeného úkolu ani slova nevěděl a řádně
rozhněvaný učitel ho počínal bíti, zvolal: Pusť mne, budu čísti
– a když ho pustil, četl velmi dobře, jako by věc již
znal. Také prý mluvil třemi jazyky místo jedním.2 Žáci totiž
měli obyčej mluviti latinsky a nikdo se neodvážil před učitelem
mluvit jazykem barbarským. Pročež když učitel sáhne k pálícím
prutům, nejprve žvatlá: Můj pane, když však roste bolest, jež
nezná zákona, týmž slovem i Sas i Slovan prosí o milosrdenství.
6.
Po devět let brousil v školské aréně zbraně svého nadání,
a dobývaje z půdy srdce skryté chápání, probíjel se
ke dni vědění proti husté noci nevědomosti. Pak jim učitele odňal
dvůr královský. Škola řekla:
Dost se již napily louky (Vergilius, Ecl. III, v. 111)
a sbor žáků se rozešel, každý do svého sídla a domova.
Vrátil se i Vojtěch s novým jménem, nesa s sebou
sladké prameny moudrosti, a pohled na syna způsobil drahým
rodičům velikou radost. Celý ten čas byl bujný jako každý
druhý, oddával se světským rozkošem a vyhledával mladické
rozkoše: libuje si v jídle a pití, schyluje tvář k zemi
jako zvěř, nedovedl hledět zpříma k nebi.3
7.
Zemřel pak biskup české provincie. A je-li tomu tak, jak se
proslýchalo, vyznal zoufalým hlasem kolemstojícím, že ho černí
a nečistí duchové pro omyly jeho života unášejí do
pekla. Tehdy byl Vojtěch mezi těmi, kdož přihlíželi posledním
okamžikům a slyšeli slova umírajícího. A ten pohled,
jak později v klášteře doznal opatovi, naplnil ho velikou
hrůzou a uvedl ho na cestu spásy. I počal od té chvíle
napravovati své mravy, krotiti své vášně a spalovati tělesné
touhy ohněm lásky Boží.4
[Pokračování ...].
Překlad
Jan Vilikovský
(1969).
Poznámky:
|
