[Pokračování ...].
15. Potom lid
jeho země zavolal svého biskupa zpět. Zvolili k tomu úkolu
moudrého vychovatele světcova, Radlu,1
a výborného mnicha a muže
výmluvného, protože byl vlastní bratr
vévody země.2
Tito dva přišli do Říma s listem
metropolitovým, zakročili u papeže stran návratu svého
pastýře, dožadujíce se otce pro kající lid. Slíbili jménem
lidu, že napraví, v čem pobloudili, odčiní, v čem se
provinili, zanechají zlého a budou usilovati o dobré.
Papeži byl nepříjemný odchod svatého muže; velkému Římu
bylo těžko odtrhnouti od svého těla takovou perlu. Ale na svolané
synodě převládl názor, aby se i proti své vůli odebral k opuštěnému
stádu, když ho jeho lid volá a slibuje plné zadostiučinění.
Poslušen rozkazu obou, papeže i opata, potlačil svou touhu a vrátil
se s pláčem k biskupskému úřadu, k jehož
řízení dostal od papeže berlu a prsten jako pouto. Vraceje
se přišel v neděli domů, do jedné obce, kde byl toho dne
veliký trh.3
Tento pohled způsobil světci nemalý zármutek. I řekl
vyčítavě těm, kdož ho provázeli zpět: Hle, to jest váš krásný
slib? Vaši kajícníci nesvětí ani tohoto svatého dne! Zůstal však
přece ve svém biskupství, pásl vyhladovělý lid božskou
pastvou a napájel — pokud by chtěli — ze spásonosného
poháru. Oni nejprve, pod dojmem jeho příchodu, ctili pastýře, přicházeli
jakoby živě věřící k matce církvi a zapřevše poněkud
své zlozvyky téměř křesťanskými činy uctíval Krista. Ale
nová nábožnost brzy je opustila, starý návyk nabyl převahy.
Pohrdli Bohem, tělo svedlo smyslný lid a nepravost, jíž
okusili, je přivedla zase na cesty vášní. Rozkoš byla zákonem;
nechtěli jediného Pána, jemuž sloužiti znamená kralovati, aby
na svou hanbu sloužili mnohým pánům; pletli na sebe provazy hříchů,
aby jimi mohli býti zavlečeni do věčné zkázy, protože se
nechtěli učiti, kde je moudrost, kde je život, světlo a mír.4
16.
Stalo se — jako se stává mezi chybujícími lidmi — že jistá
paní zapomněla na svou urozenost a dopustila se cizoložství;
když hřích vyšel najevo, chtěl manžel ženu zabíti. Ona pak
zděšena se utekla k biskupovi a ten ji ukryl v chrámě
svatého Jiří za oltářem, aby vyjednával o zadostiučinění
a jí zachránil život. Znenadání však přijde ozbrojený
dav a vyhrožuje oběma, biskupovi i ženě, mečem, nevydá-li
cizoložnici. Uslyšel biskup s radostí zvuk zbraní, uslyšel
drzá výhružná slova, a jat nedočkavou radostí, mlčky přemítal,
zda snad nyní z Božího milosrdenství dojde vždy žádaného
mučednictví.5 Ó mysli nešlechetné a ještě horších úst!
Přišel zrádce, vyzradil tajemství a ukázal, kde je žena
skryta. Co jí je platno, že se uchýlila ke svatostánku? Kdo se
stará o křesťanský zákon tam, kde vládne barbarství?
Vnikli do chrámu, vytáhli za vlasy třesoucí se ženu a sťali
jí hlavu.
Hříchy vzrůstaly, staré neřesti nepřestávaly,
nových den ze dne přibývalo. Mluva skutků ukázala, že všecky
jejich dobré sliby byly lživé. Pročež biskup uvědomuje si, že
marná práce neprospěla ani jemu ani jim, jeho duši že pak takové
postavení škodí, řekl svému vychovateli: Buď si jist, že buď
přijdeš tam, kde budu, nebo mne již nikdy neuvidíš. Sám však
si dal velkou práci a neopominul napomenouti kněžstvo a lid,
jak toho u každého vyžadoval věk a povaha, stupeň a druh
provinění. A nedopřál si spánku přemýšleje, jakým způsobem,
jakou mocí by mohl udusiti rodící se bludy. Nelze zamlčeti, že k sousedním
Uhrům hned posly vysílal, hned sám
přišel — i odvedl je poněkud od bludů a vtiskl
jim aspoň nádech křesťanství.
[Pokračování ...].
Překlad1
Jan2 Vilikovský3
(1969).4
Poznámky:
|