MORAVIA MAGNA
MORAVIA MAGNA, společnost pro kulturu, historii a umění

LEGENDY

 

ŽIVOT A UTRPENÍ SV. VOJTĚCHA,
BISKUPA A MUČEDNÍKA

Bruno z Querfurtu

(návrat z Itálie do Čech, cesta do Uher)

   [Pokračování ...].
   15. Potom lid jeho země zavolal svého biskupa zpět. Zvolili k tomu úkolu moudrého vychovatele světcova, Radlu,
1 výborného mnicha a muže výmluvného, protože byl vlastní bratr vévody země.2 Tito dva přišli do Říma s listem metropolitovým, zakročili u papeže stran návratu svého pastýře, dožadujíce se otce pro kající lid. Slíbili jménem lidu, že napraví, v čem pobloudili, odčiní, v čem se provinili, zanechají zlého a budou usilovati o dobré. Papeži byl nepříjemný odchod svatého muže; velkému Římu bylo těžko odtrhnouti od svého těla takovou perlu. Ale na svolané synodě převládl názor, aby se i proti své vůli odebral k opuštěnému stádu, když ho jeho lid volá a slibuje plné zadostiučinění. Poslušen rozkazu obou, papeže i opata, potlačil svou touhu a vrátil se s pláčem k biskupskému úřadu, k jehož řízení dostal od papeže berlu a prsten jako pouto. Vraceje se přišel v neděli domů, do jedné obce, kde byl toho dne veliký trh.3 Tento pohled způsobil světci nemalý zármutek. I řekl vyčítavě těm, kdož ho provázeli zpět: Hle, to jest váš krásný slib? Vaši kajícníci nesvětí ani tohoto svatého dne! Zůstal však přece ve svém biskupství, pásl vyhladovělý lid božskou pastvou a napájel — pokud by chtěli — ze spásonosného poháru. Oni nejprve, pod dojmem jeho příchodu, ctili pastýře, přicházeli jakoby živě věřící k matce církvi a zapřevše poněkud své zlozvyky téměř křesťanskými činy uctíval Krista. Ale nová nábožnost brzy je opustila, starý návyk nabyl převahy. Pohrdli Bohem, tělo svedlo smyslný lid a nepravost, jíž okusili, je přivedla zase na cesty vášní. Rozkoš byla zákonem; nechtěli jediného Pána, jemuž sloužiti znamená kralovati, aby na svou hanbu sloužili mnohým pánům; pletli na sebe provazy hříchů, aby jimi mohli býti zavlečeni do věčné zkázy, protože se nechtěli učiti, kde je moudrost, kde je život, světlo a mír.4

   16. Stalo se — jako se stává mezi chybujícími lidmi — že jistá paní zapomněla na svou urozenost a dopustila se cizoložství; když hřích vyšel najevo, chtěl manžel ženu zabíti. Ona pak zděšena se utekla k biskupovi a ten ji ukryl v chrámě svatého Jiří za oltářem, aby vyjednával o zadostiučinění a jí zachránil život. Znenadání však přijde ozbrojený dav a vyhrožuje oběma, biskupovi i ženě, mečem, nevydá-li cizoložnici. Uslyšel biskup s radostí zvuk zbraní, uslyšel drzá výhružná slova, a jat nedočkavou radostí, mlčky přemítal, zda snad nyní z Božího milosrdenství dojde vždy žádaného mučednictví.5 Ó mysli nešlechetné a ještě horších úst! Přišel zrádce, vyzradil tajemství a ukázal, kde je žena skryta. Co jí je platno, že se uchýlila ke svatostánku? Kdo se stará o křesťanský zákon tam, kde vládne barbarství? Vnikli do chrámu, vytáhli za vlasy třesoucí se ženu a sťali jí hlavu.
   Hříchy vzrůstaly, staré neřesti nepřestávaly, nových den ze dne přibývalo. Mluva skutků ukázala, že všecky jejich dobré sliby byly lživé. Pročež biskup uvědomuje si, že marná práce neprospěla ani jemu ani jim, jeho duši že pak takové postavení škodí, řekl svému vychovateli: Buď si jist, že buď přijdeš tam, kde budu, nebo mne již nikdy neuvidíš. Sám však si dal velkou práci a neopominul napomenouti kněžstvo a lid, jak toho u každého vyžadoval věk a povaha, stupeň a druh provinění. A nedopřál si spánku přemýšleje, jakým způsobem, jakou mocí by mohl udusiti rodící se bludy. Nelze zamlčeti, že k sousedním Uhrům hned posly vysílal, hned sám přišel — i odvedl je poněkud od bludů a vtiskl jim aspoň nádech křesťanství.
   [Pokračování ...].

Překlad1 Jan2 Vilikovský3 (1969).4


Poznámky:

1 V
2 Tímto „výborným mnichem“ a „vlastním bratrem vévody země“ byl mnich řezenského kláštera sv. Jimrama, tzv. Kristián (viz „Rodokmen »Přemyslovců«“). Kosmas ve své Kronice ho nazývá Strachkvas (Kosmas I, 17; I, 18; I, 29; I, 30).
3 P
4 V
5 K

Petr Šimík (2009).

Srovnání:
Mapky: „Slavníkovské panství“.
Rodokmeny: „Rodokmen Otonů“.
Otázky: „Odkud se vzali po roce 950 ve východních Čechách Slavníkovci?

Literatura:
• Oldřich Králík (ed.): Nejstarší legendy přemyslovských Čech. Vyšehrad, Praha 1969.
• Tomáš Sekyrka: Svatý Vojtěch – život a smrt mučedníka. Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 1997.
• Dušan Třeštík: Počátky Přemyslovců. Vstup Čechů do dějin (530-935). NLN, Praha 1997.
• Marie Bláhová-Jan Frolík-Naďa Profantová: Velké dějiny zemí Koruny české, sv. I. do roku 1197. Paseka, Praha a Litomyšl 1999. 

   MORAVIA MAGNA


aktualityzajímavostikontaktnaše cíleohlasysponzořiarchiv
mýty a pověstilegendykronikydokumentyjiné texty
lokalityarcheologiehrobyantropologiehistorieotázky
jazykpísmopísemnictví vírasymbolika artefaktyvlivy
mapkyplánkytabulkyrodokmenyosobnosti
úvahykomentářeodkazyčasová osarejstříkobsah